57 CO 260/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Jany Bojkové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul jméno příjmení příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví k pozemkům o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2021, č. j. 17 C 437/2019-67

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] zahrada o výměře 462 m2 a parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře 95 m2, zapsaných na [list vlastnictví] pro [obec] a katastrální území [část obce] u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště] (odstavec I. výroku) a zároveň žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (odstavec II. výroku).

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že nelze učinit závěr o tom, že by dobrá víra držitelů dala vzniknout věcnému právu - vlastnictví sousedících pozemků, nabytému v dobré víře v to, že vlastníky od počátku tito držiteli jsou. Žalobce tvrdil, že tato dobrá víra držitele předmětných pozemků byla prokázána, když spolu s darovanými pozemky převzal od dárců i pozemky parc. [číslo] v k. ú. [část obce], které přiléhaly k pozemku parc. [číslo] Tyto pozemky užívali v předchozí době jeho rodiče, manželé [jméno] a [jméno] [příjmení], společně v dobré víře, že pozemky parc. [číslo] jsou součástí jejich pozemku. Jeho rodiče, jakož i on sám, byli oprávněnými držiteli uvedených pozemků ve smyslu § 130 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.). Předmětné pozemky převzal již oplocené a ve špatném stavu, tyto zvelebil návozem zeminy a pozemek parc. [číslo] úpravami přeměnil z pastviny na zahradu. Mezi jednotlivými pozemky, tj. pozemky v jeho vlastnictví a mezi pozemky ve vlastnictví žalovaného, nebyly patrné žádné hranice a žalovaný se nikdy proti užívání těchto pozemků žalobcem neohradil. Dobrá víra se dá dovodit z toho, že pozemky byly oploceny, přičemž žalobce se jejich výměrou nezabýval, když tyto pozemky převzal od svých právních předchůdců jako pozemek oplocený, který byl předchůdci užíván. Žalobce také nesouhlasil s rozhodnutím okresního soudu o náhradě nákladů řízení, když náklady na zastoupení advokátem byly žalovaným vynaloženy neúčelně, neboť žalovaný disponuje řadou zaměstnanců s právnickým vzděláním, kteří za něj mohou v tomto řízení jednat. Jde o běžný spor a žalovaný by proto měl být schopen sám vystupovat, zejména disponuje-li odborným aparátem, přičemž poukazoval na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Dále žádal, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení, v případě neúspěchu žalobce, soud postupovat podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal, a to s ohledem na žalobcův nepříznivý zdravotní stav a jelikož je starobním důchodcem a jeho důchod sotva stačí na pokrytí jeho základních životních potřeb.

3. Žalovaný navrhoval, nechť je rozsudek potvrzen, neboť okresní soud na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která správně právně posoudil. Žalovaný od počátku sporu tvrdí, že žalobce ani jeho právní předchůdci nebyli oprávněnými držiteli předmětných pozemků. Žalovaný za správný rovněž označil výrok ohledně náhrady nákladů řízení. Na základě statutu [územní celek] je správa předmětných pozemků svěřena Městskému obvodu [část obce], který je povinen jednat jménem města a ve všech řízeních vedených soudy týkající se městského obvodu svěřené záležitosti, přičemž Městský obvod [část obce] nemá žádné zaměstnance s právnickým vzděláním a nedisponuje tak odborným aparátem, jak uvádí žalobce. Náklady na právní zastoupení v této věci nemohou být považovány za neúčelné nejen z pohledu nedostatku kvalifikovaných zaměstnanců, ale také s ohledem na složitost předmětu sporu. V řízení před soudem I. stupně nebyly ze strany žalobce tvrzeny a prokázány skutečnosti, které by mohly být důvodem moderace jeho nákladové povinnosti podle ust. § 150 o. s. ř.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalobce, pokud se týká rozhodnutí ve věci samé, obsažené v odstavci I. výroku rozsudku, není důvodné.

5. Okresní soud z jednotlivých důkazů (viz bod 3. odůvodnění napadeného rozsudku) učinil správná skutková zjištění, která jsou zcela postačující pro právní posouzení věci, když z těchto učiněných zjištění plyne skutkový stav uvedený v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. Platí to zejména o tom, že žalobce je evidován jako vlastník pozemků nacházejících se LV [číslo] to kromě parc. [číslo] též o pozemku [číslo] - trvalý porost o výměře 350 m2 v k. ú. [část obce], [obec], zapsaných u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], který bezprostředně souvisí s pozemkem parc. [číslo] trvalým travním porostem o výměře 95 m2, který dále bezprostředně sousedí s pozemkem parc. [číslo] zahradou o výměře 462 m2, nacházejících se v k. ú. [část obce], [obec], zapsané na [list vlastnictví] u [kastastrální úřad], [katastrální pracoviště] (dále jen,,sousedící pozemky“), přičemž žalovaný je zapsán jako vlastník těchto sousedících pozemků u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště]. Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] historicky vznikly obnovami katastrálního operátu z pozemku původně parc. [číslo] když do té doby existovaly již dříve v roce 1986 [číslo] z pozemku původní parc. [číslo] vyčleněné pozemky parc. [číslo] parc. [číslo]. Pozemky aktuálního parc. [číslo] parc. [číslo] nabyli koupí na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] rodiče žalobce [jméno] a [jméno] [příjmení], pod tehdejším parc. [číslo] st. pl. o výměře 63 m2 a parc. [číslo] pastva o výměře 448 m2, zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce]. V roce 2015 byl ještě patrný průběh hranice mezi pozemky parc. [číslo] když byl zvýrazněn odlišným způsobem osazení dřevinami odlišného stáří. Zejména v průběhu let 2015 až 2018 byly na sousedících pozemcích prováděny rozsáhlé terénní úpravy, včetně osázení okrasnými dřevinami a vymýcení vzrostlých listnatých stromů v rozsáhlém měřítku, takže v roce 2018 byl již stromový porost na těchto pozemcích téměř odstraněn. Jak u pozemků žalobce, tak u pozemků sousedících jde o pozemky pravidelného tvaru lichoběžníku, blížícího se tvaru obdélníku, nenacházejí se na svažitém, či jinak výškově značně členitém a tudíž nepřehledném terénu, naopak jde o celek s průběžným mírným sklonem pravidelného tvaru. Délka hranice mezi pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] činí cca 19 m. Dne 27. 1. 1986 rodiče žalobce spolu s žádostí o zápis novostavby garáže na pozemku tehdejšího parc. [číslo] v k. ú. [část obce] předložili středisku geodézie též geometrický plán s vyznačením hranice mezi pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] to spolu s výkazem výměr těchto pozemků. Stavba ve formě přístavby garáže byla povolena k užívání rodičům žalobce následně vydaným kolaudačním rozhodnutím, které nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] došlo k uzavření darovací smlouvy mezi [jméno] a [jméno] [příjmení] jakožto dárci a žalobcem jakožto obdarovaným, kdy předmětem darovací smlouvy byl pozemek parc. [číslo] (tehdy parc. [číslo]), pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] dále rekreační chata [adresa] nacházející se na pozemku parc. [číslo] garáž nacházející se na pozemku parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], obec Ostrava.

6. Okresní soud věc správně posoudil ve smyslu § 80 o. s. ř., přičemž odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, když tato směřuje k odstranění stavu nejistoty, neboť v katastru nemovitostí u sousedících pozemků je jako vlastník zapsán žalovaný, ačkoliv by jím měl být dle tvrzení v žalobě žalobce. Odvolací soud se taktéž shoduje se stanoviskem okresního soudu, že vlastnické právo může vydržet jen oprávněný držitel. Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní. Oprávněný je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří, přičemž omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 200/18). V případě žalobce, stejně jako jeho právních předchůdců, se však o takovýto omluvitelný omyl nemohlo jednat, a to jak vzhledem k rozdílu výměr o více než 100 %, ale i se zřetelem k pravidelnému tvaru pozemku a přehlednému terénu, ve kterém se pozemek nachází. I okolnost týkající se žádosti o zápis novostavby garáže s připojeným geometrickým plánem vypracovaným dne 28. 3. 1986, ze které je jasně patrný průběh hranice mezi pozemky původního parc. [číslo] parc. [číslo] vylučuje možnost této dobré víry u právních předchůdců žalobce. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že ať už se jedná o omyl žalobce či jeho právních předchůdců, není možné tento omyl klasifikovat jako omyl omluvitelný, když při běžné opatrnosti, kterou bylo možno s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po těchto požadovat, měla být u nich dána důvodná pochybnost o tom, zda jim vlastnické právo skutečně k předmětným pozemkům patří. Dobrou víru je vždy třeba vykládat objektivně a nikoliv subjektivně, přičemž o tom, že na straně žalobce nešlo o omluvitelný omyl pak nepřímo svědčí i ono zjištění ohledně odlišného způsobu osázení pozemku na hranicích mezi pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] učiněné v rámci dokazování leteckými snímky. Okresní soud tedy rozhodl správně, když konstatoval, že žalobce, ani jeho právní předchůdci, se nestali oprávněnými držiteli předmětných pozemků ve smyslu § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek dobré víry.

7. Odvolací soud zastává rovněž shodné stanovisko jako prvostupňový soud, že i kdyby v dobré víře nabyli pozemek vydržením žalobcovi právní předchůdci, nebylo by možné dovodit, že s darováním pozemků na základě darovací smlouvy nabyl žalobce také pozemky vydržené, jejichž vlastníky by se takto stali jeho rodiče. Za takové situace by žalobce musel prokázat jiný titul nabytí vlastnického práva než vydržením, (např. na základě projednání v dědictví či dodatečného projednání dědictví). Za takovéto situace by tak žalobce nebyl aktivně legitimován k předmětné žalobě, neboť by se nemohl dovolávat oprávněné držby něčeho, co již jeho právní předchůdci nabyli (blíže srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012).

8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud shledal rozhodnutí okresního soudu v odstavci I. výroku věcně správným a za užití ust. § 219 o. s. ř. tento potvrdil.

9. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce ohledně rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení odvolací soud dospěl k závěru, že těmto nelze upřít jejich částečnou důvodnost. Okresní soud správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. zavázal procesně neúspěšného žalobce k zaplacení nákladů řízení žalovanému. Pokud se však jedná o vyčíslení těchto nákladů, odvolací soud zastává odlišné stanovisko. Z ustálené soudní judikatury vyplývá, že zastupování advokátem při hájení zájmů statutárních měst by mělo být krajním, podpůrným řešením, neboť lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení u statutárních měst k tomu, aby byla a schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by nemusela využívat právní pomoci advokátů (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 30 Cdo 2698/2017-282). Není-li statutárním městem v příslušném řízení prokázán opak, nejsou jejich náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015 a ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Tvrzení žalovaného, že Městský obvod [část obce] nemá žádné zaměstnance s právnickým vzděláním a nedisponuje tak odborným aparátem, takovýmto důkazem nejsou, když účastníkem sporu straně žalované je [stát. instituce], které takovýto odborný aparát k dispozici má, jak je odvolacímu soudu z úřední činnosti známo. Předmětem sporu navíc byla právní problematika, která souvisí s oblastí spravovanou statutárním městem a nejedná se o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalost cizího práva. Na základě výše uvedeného odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že procesně úspěšnému žalovanému nepřísluší náhrada za zastupování advokátem, když se nejedná o náklady účelně vynaložené a žalovanému přísluší za užití ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. toliko náhrada hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. V tomto případě se jedná o náhradu za 4 úkony (za vyjádření se k žalobě ze dne 20. 7. 2020, kdy se žalovaný vyjadřoval toliko procesně s ohledem na nesprávné označení žalovaného, za vyjádření se k samotné žalobě ze dne 22. 9. 2020, za přípravu k jednání a účast u ústního jednání před okresním soudem dne 15. 9. 2021), a to v částce [částka] za každý úkon ve smyslu § 1 odst. 3 této vyhlášky za užití ust. § 2 odst. 3 vyhlášky.

10. Na základě výše uvedeného odvolací soud za užití ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o změně rozhodnutí ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, jak je uvedeno v odstavci II. výroku tohoto rozsudku.

11. V souladu s ust. § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil soud procesně neúspěšnému žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem [částka], a to 2 paušální náhrady za písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast u ústního jednání před odvolacím soudem, každý za [částka] dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za užití § 151 odst. 3 o. s. ř. (pokud se týká posouzení účelnosti nákladů řízení vzniklých právním zastoupením před soudem II. stupně, pak odvolací soud odkazuje na odstavec 9. odůvodnění tohoto rozhodnutí).

12. K námitkám žalobce, že jsou u něho dány podmínky pro postup ve smyslu § 150 o. s. ř. odvolací soud poznamenává, že takovéto důvody neshledal, když toliko odkaz žalobce na jeho špatný zdravotní stav a na skutečnost, že je starobním důchodcem, samy o sobě nemohou být důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by soud podle tohoto zákonného ustanovení měl důvod postupovat.

13. Lhůta k zaplacení nákladů řízení je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a povinnost žalobce zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalovaného je odůvodněna ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.