57 CO 276/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o žalobě z rušené držby o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 8. 2022, č. j. 38 C 154/2022-10,

I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

1. Okresní soud napadeným usnesením uložil žalované povinnost zdržet se vypuzení žalobkyně z držby práva užívání příjezdové cesty vedoucí po části jejího pozemku parc. č. St. [číslo] v [katastrální uzemí], [obec], k pozemkům žalované – zastavěné ploše a nádvoří parc. č. St. [číslo] a zahradě parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [obec], a umožnit žalobkyni užívání příjezdové cesty vedoucí po části jejího pozemku parc. č. St. [číslo] v [katastrální uzemí], [obec], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna a) zdržet se vypuzení žalobkyně z držby práva užívání příjezdové cesty vedoucí po části jejího pozemku specifikované ve výroku I, a to odstraněním brány v přední části příjezdové cesty (blíže k obecní komunikaci parc. [číslo]) vedoucí po pozemku parc. č. St. [číslo] a umístěné ještě před hranou budovy [č. p.], b) zdržet se jakýchkoliv zásahů do držby věcného práva odpovídajícího služebnosti cesty a stezky k pozemkům ve výlučném vlastnictví žalobkyně - parc. č. St. [číslo], jehož součástí je na něm stojící budova [č. p.], a k pozemku parc. [číslo] vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], pro [katastrální uzemí] [obec], které je v držbě žalobkyně (výrok II), a dále rozhodl, že žádná účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Proti usnesení, a to výrokům I a III podala žalovaná včasné odvolání a namítala odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že příjezdová cesta po pozemku parc. č. St. [číslo] je cestou zpevněnou, vyasfaltovanou, která vždy sloužila k příjezdu k rodinným domům [č. p.] i [č. p.], a byla vlastníky využívána. Předmětný pozemek sice sousedí s obecní pozemní komunikací parc. [číslo] svým charakterem však slouží jako zpevněná předzahrádka ve vlastnictví žalované a nikoli jako pozemní komunikace, která by měla být kýmkoliv odlišným od žalované využívána pro dopravu. O tom svědčí skutečnost, že část předmětného pozemku byla vyasfaltována právním předchůdcem žalované na jeho vlastní náklady. Žalobkyně společně s partnerem [jméno] [příjmení] přistoupili k užívání části předmětného pozemku v návaznosti na souhlas žalované (s pěší dopravou) předchozímu majiteli domu a na předchozí dohodu o dočasném bezplatném užívání. V návaznosti na vývoj sousedských vztahů mezi žalobkyní, resp. jejím partnerem a žalovanou v průběhu roku období 2021, přistoupila žalovaná k odnětí„ kvazisouhlasu“ s užíváním části předmětného pozemku, resp. dohody o bezplatném užívání části předmětného pozemku. Žalobkyni a jejímu partnerovi bylo žalovanou sděleno, že si nepřeje, aby ve svévolném užívání nadále pokračovali, a pakliže tak budou činit nadále, jednají v rozporu se zákonem a bez jakéhokoliv právního titulu. Podle žalované do domu žalobkyně vedou i jiné cesty, nežli pouze přes předmětný pozemek ve vlastnictví žalované, kterou tímto omezují ve výkonu vlastnického práva. Po odnětí souhlasu žalobkyně a její přítel užívali předmětný pozemek nadále, jimi tvrzená držba (pokud nějaká skutečně existuje) je držbou nepravou ve smyslu § 993 o. z. Nepravé držbě žalobkyně nelze poskytnout ochranu plynoucí z § 1003 a § 1007 o. z., což je již samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Tvrzení žalobkyně, že odepřením možnosti užívání předmětného pozemku by bylo zasaženo do možnosti výkonu jejího vlastnického práva, jelikož by se neměla k domu žalobkyně jak dostat, není pravdivé, neboť tvrzená cesta není jedinou možnou variantou a přístupem do domu a na zahradu žalobkyně. Do výlučného vlastnictví žalobkyně náleží pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] a spoluvlastnický podíl ve výši 9/10 pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], u kterého je v katastru nemovitostí zapsán duplicitní zápis vlastnického práva. Tento pozemek sousedí s domem žalobkyně z levé strany (z pohledu ze silnice) a dá se po něm dostat na zahradu žalobkyně a k domu žalobkyně stejně snadno jako z předmětného pozemku. Žalobkyně společně s přítelem vchod do objektu žalobkyně z druhé strany hojně využívají. Jako důkaz pro prokázání této skutečnosti mohou sloužit přiložené fotografie a svědecké výpovědi sousedky žalobkyně, paní [jméno] [příjmení], případně jejího přítele, pana [jméno] [příjmení] Okresní soud převzal tvrzení žalobkyně, že budova [č. p.] je situována tak, že na pozemní komunikaci, tedy pozemek p. [číslo] směřuje pouze zeď této budovy a dvě okna, když vstup do této budovy je z opačné strany této budovy, ačkoli předmětná část domu obsahuje také dveře, které vedou přímo do domu žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně předmětné dveře nevyužívá a z vlastní iniciativy se rozhodla dostávat do domu ze zadní části, není pro účely posuzování relevantní. Tradičně nejjednodušší, nejméně zatěžující a nejpřirozenější přístup k domu žalobkyně je ze zahrady žalobkyně. Pokud bylo žalovanou připuštěno, že mezi ní a předchozími vlastníky domu žalobkyně byla uzavřena dohoda o dočasném bezplatném užívání části předmětného pozemku, pak ze strany žalobkyně ani jejích právních předchůdců pozemek nebyl nikdy využíván k tomu, aby po něm osoba odlišná od žalované jezdila bez jejího předchozího souhlasu osobními či jiným vozidly. Žalobkyně ani její právní předchůdci, až na krajní výjimky, neužívali předmětné pozemky k tomu, aby se po nich jezdilo dopravními prostředky či na nich parkovala osobní vozidla. Osobní vozidlo, které je užíváno žalobkyní, případně panem [příjmení], je standardně parkováno před domem žalobkyně u silnice. To, že v současné době upravuje svou nemovitost a bez možnosti příjezdu po předmětném pozemku nemá jak k této nemovitosti zavážet materiál, lze považovat za irelevantní. Pro účely posouzení nároku a oprávněnosti žaloby není výjimečný krátkodobý stav rekonstrukce nemovitosti relevantní, jelikož nutnost a existence reálného užívání má být již principiálně hodnocena z dlouhodobého hlediska užívání a nikoliv pouze krátkodobého. Navíc rekonstrukce se týká té části nemovitosti, která je přístupná z pozemku [parcelní číslo] zahrady žalobkyně. Podle žalované se nejedná o porušení dosavadního pokojného stavu, neboť žalovaná již před postavením brány vyzývala žalobkyni a jejího partnera, ať se zdrží užívání předmětného pozemku pro účely přístupu do jejich nemovitosti. Nejednalo se proto o pokojný stav a držba žalobkyně proto nemohla být ani pokojná. Žalobkyně neměla ani tu slušnost, aby v rámci pokusu o zachování dobrých sousedských vztahů zdvořile o umožnění cesty požádala a dohodla se na podmínkách budoucího užívání, přestože velmi dobře věděla, že pozemek je ve výlučném vlastnictví žalované a jí nesvědčí žádné užívací právo. Žalobkyně neprokazuje žádnou držbu, natož pak pokojnou (či pravou nebo snad poctivou). Žalovaná zpochybňuje závěry okresního soudu o porušení„ dosavadního pokojného stavu“ a že„ žalobkyni svědčilo právo poslední pokojné držby“. Okresní soud neuvedl, co dle jeho názoru znamená svémoc s tím, že svémoc odborná literatura již tradičně odlišuje od svépomoci a považuje ji za jakýsi negativní projev svévole. Žalovaná se svým jednáním, které bylo naprosto přiměřené aktuální situaci, snažila ochránit své vlastnické právo. V opačném případě by totiž ona sama byla nucena žalovat žalobkyni na zdržení se užívání předmětného pozemku, vymáhat po ní případné ušlé nájemné či jinou úplatu za jeho užívání a případné náhrady škody za jeho poškození. Dále poukazuje na to, že mezi kovovou bránou a hranicí domu je prostor o velikosti minimálně jednoho a půl metru, proto nelze objektivně hovořit o omezení vstupu do nemovitosti přes předmětný pozemek. Žalovaná dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť jí nebyla zaslána žaloba a nemohla se k ní vyjádřit. Odvoláním se domáhá změny napadeného usnesení tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobkyně bude zavázána zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůrazňuje, že v řízení o ochranu rušené držby je zásadní, zda byl jednáním žalované narušen pokojný stav či nikoliv. Tím, že žalovaná umístila do spodní části příjezdové cesty nově postavenou bránu, narušila pokojný stav, který v daném místě léta fungoval. K námitce jiného přístupu k nemovitostem uvádí, že spoluvlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. [číslo] je sporné s tím, že u Okresního soudu v Opavě je vedeno řízení určení vlastnictví k pozemku pod sp. zn. 17 C 269/2021. Poukazuje na obsah výpovědi žalované v pozici svědka v řízení sp. zn. 17 C 269/2021, na skutečnosti uvedené svědkem [jméno] [příjmení] a svědkyní [jméno] [příjmení]. Z jejich výpovědí vyplývá, že vlastníci nemovitostí, které nyní vlastní žalobkyně, vždy užívali příjezdovou cestu přes pozemek parc. č. St. [číslo]. Pokud jde o vstup do budovy [č. p.] přímo z obecní komunikace, jedná se o ryze účelové tvrzení, neboť vstup není způsobilý pro pravidelný přístup do budovy, což potvrdil i svědek [příjmení] ve shora označeném řízení.

4. Odvolací soud dle § 212 a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. přezkoumal usnesení okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku I a souvisejícím výroku III, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud zcela odkazuje na skutková zjištění okresního soudu i na jeho právní posouzení věci.

6. Podle § 177 věta druhá o. s. ř. žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby.

7. Podle § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.

8. Odvolací soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z předpokladu, že pro úspěšnost žaloby z rušené držby postačí, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně (libovolně) ruší; v řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalované strany mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 o. z.), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 o. z. ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru, nejsou však v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní.

9. V projednávané věci žalovaná tvrdí, že žalobkyni dala pouze dočasný souhlas s bezplatným užíváním jejího pozemku.

10. Odvolací soud z výpovědi žalované zjistil, že žalovaná souhlasila s tím, aby žalobkyně (resp. její přítel pan [příjmení]) jezdili po zpevněné části jejího pozemku, neboť dům opravovali a naváželi si tam materiál. Současně uvedla, že již v době, kdy žalobkyně kupovala dům, panu [příjmení] sdělila, že cestu může užívat pouze do doby, než postaví ploty a bránu. Přítel žalobkyně toho využíval, následně došlo mezi žalobkyní a panem [příjmení] ke konfliktu, neboť ten na jejím pozemku začal dělat činnosti, které mu nepříslušely, vznikaly konflikty, při kterých mu to opakovala, pan [příjmení] to nerespektoval, nadále pozemek využíval nejen pro přístup k nemovitostem, proto tam postavila bránu.

11. Z výpovědi žalované tak bylo zjištěno, že žalobkyni svědčilo právo poslední pokojné držby práva užívání předmětného pozemku a toto právo následně žalovaná narušila tím, že znemožnila žalobkyni přístup a příjezd ke vstupu do jejího domu a k jejím pozemkům tím, že zřídila novou bránu v přední části příjezdové cesty. Tím žalovaná žalobkyni vypudila z dosavadní držby užívání přístupové cesty, neboť žalobkyně ztratila možnost přístupu a příjezdu k faktickému vstupu do jejího domu a k jejím pozemkům za domem. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že rozhodující je pouze fakticita držby práva, která žalobkyni svědčila. Pokud jde o námitku, že žalovaná sdělila žalobkyni svůj nesouhlas s užíváním pozemku, která by mohla být významná pro posouzení otázky včasnosti žaloby, odvolací soud ji vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalovaná nebyla schopna upřesnit, kdy konkrétně souhlas odňala, a navíc, jak sama uvedla, nesouhlas s užíváním pozemku žalobkyni nesdělila, neboť s ní nikdy nejednala. Jediným řádně tvrzeným a prokázaným jednáním žalované, kterým rušila tvrzenou držbu žalobkyně, je postavení brány.

12. Nedůvodná je také námitka, že žalobkyně neužívala předmětný pozemek, tedy že jí nesvědčí držba pozemku, neboť z výpovědi žalované plyne, že žalovaná pozemek s jejím souhlasem užívala v podstatě až do doby, kdy na pozemku byla postavena brána.

13. Důvodná není ani obrana žalované, že se jedná o držbu nepravou (§ 1007 odst. 1 o. z.). Žalovaná v odvolání tvrdí (a současně prokazuje), že se jednalo o dočasný souhlas žalobkyni k užívání k pozemku za účelem možnosti opravy domu žalobkyně. Nejedná se proto o výprosu, neboť o tu může jít jen tehdy, pokud si strany neomezí dobu užívání a nesjednají si účel užívání (§ 2189 o. z.). Proto neobstojí obrana žalované, že se jedná o držbu nepravou z důvodu odvolání souhlasu s výprosou. S ohledem na povahu řízení o ochranu držby se soud nezabývá otázkou, zda žalobkyni svědčí či nesvědčí právní důvod k užívání pozemku, neboť to patří do řízení petitorního. Jinak řečeno, významným v tomto řízení by mohlo být jen zjištění, že žalobkyně užívá předmětný pozemek na základě výprosy (§ 2189 o. z.), kterou by žalobkyně usilovala proměnit v trvalé právo (§ 993 o. z.). Nelze tedy dovodit, že se jedná o držbu nepravou, což by mohlo představovat důvodnou obranu ve smyslu § 1007 odst. 1 občanského zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3474/21).

14. Důvodné nejsou ani další námitky týkající se možnosti přístupu žalobkyně do domu a na pozemek s ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění usnesení okresního soudu pod bodem 11, v němž rovněž okresní soud přiléhavě odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž zejména vyplývá, že jde o žalobu o faktickém stavu, již se žalobce domáhá posesorní ochrany, kdy žalobci posesorní ochrana může být poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku I potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, a to včetně souvisejícího výroku III o náhradě nákladů řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni byly přiznány náklady odvolacího řízení za právní zastoupení žalobkyně, tj. odměna za 2 úkony právní služby po 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH 756 Kč, celkem 4 356 Kč.