57 CO 276/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o žalobě z rušené držby o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 8. 2022, č. j. 38 C 154/2022-10,

I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám titul jméno příjmení, advokáta se sídlem adresa.

1. Okresní soud napadeným usnesením uložil žalované povinnost zdržet se vypuzení žalobkyně z držby práva užívání příjezdové cesty vedoucí po části jejího pozemku parc. č. St. číslo v katastrální uzemí, obec, k pozemkům žalované – zastavěné ploše a nádvoří parc. č. St. číslo a zahradě parc. číslo v katastrální uzemí, obec, a umožnit žalobkyni užívání příjezdové cesty vedoucí po části jejího pozemku parc. č. St. číslo v katastrální uzemí, obec, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna a) zdržet se vypuzení žalobkyně z držby práva užívání příjezdové cesty vedoucí po části jejího pozemku specifikované ve výroku I, a to odstraněním brány v přední části příjezdové cesty (blíže k obecní komunikaci parc. číslo) vedoucí po pozemku parc. č. St. číslo a umístěné ještě před hranou budovy č. p., b) zdržet se jakýchkoliv zásahů do držby věcného práva odpovídajícího služebnosti cesty a stezky k pozemkům ve výlučném vlastnictví žalobkyně - parc. č. St. číslo, jehož součástí je na něm stojící budova č. p., a k pozemku parc. číslo vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u katastrální úřad, katastrální pracoviště, pro katastrální uzemí obec, které je v držbě žalobkyně (výrok II), a dále rozhodl, že žádná účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Proti usnesení, a to výrokům I a III podala žalovaná včasné odvolání a namítala odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že příjezdová cesta po pozemku parc. č. St. číslo je cestou zpevněnou, vyasfaltovanou, která vždy sloužila k příjezdu k rodinným domům č. p. i č. p., a byla vlastníky využívána. Předmětný pozemek sice sousedí s obecní pozemní komunikací parc. číslo svým charakterem však slouží jako zpevněná předzahrádka ve vlastnictví žalované a nikoli jako pozemní komunikace, která by měla být kýmkoliv odlišným od žalované využívána pro dopravu. O tom svědčí skutečnost, že část předmětného pozemku byla vyasfaltována právním předchůdcem žalované na jeho vlastní náklady. Žalobkyně společně s partnerem jméno příjmení přistoupili k užívání části předmětného pozemku v návaznosti na souhlas žalované (s pěší dopravou) předchozímu majiteli domu a na předchozí dohodu o dočasném bezplatném užívání. V návaznosti na vývoj sousedských vztahů mezi žalobkyní, resp. jejím partnerem a žalovanou v průběhu roku období 2021, přistoupila žalovaná k odnětí„ kvazisouhlasu“ s užíváním části předmětného pozemku, resp. dohody o bezplatném užívání části předmětného pozemku. Žalobkyni a jejímu partnerovi bylo žalovanou sděleno, že si nepřeje, aby ve svévolném užívání nadále pokračovali, a pakliže tak budou činit nadále, jednají v rozporu se zákonem a bez jakéhokoliv právního titulu. Podle žalované do domu žalobkyně vedou i jiné cesty, nežli pouze přes předmětný pozemek ve vlastnictví žalované, kterou tímto omezují ve výkonu vlastnického práva. Po odnětí souhlasu žalobkyně a její přítel užívali předmětný pozemek nadále, jimi tvrzená držba (pokud nějaká skutečně existuje) je držbou nepravou ve smyslu § 993 o. z. Nepravé držbě žalobkyně nelze poskytnout ochranu plynoucí z § 1003 a § 1007 o. z., což je již samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Tvrzení žalobkyně, že odepřením možnosti užívání předmětného pozemku by bylo zasaženo do možnosti výkonu jejího vlastnického práva, jelikož by se neměla k domu žalobkyně jak dostat, není pravdivé, neboť tvrzená cesta není jedinou možnou variantou a přístupem do domu a na zahradu žalobkyně. Do výlučného vlastnictví žalobkyně náleží pozemek parcelní číslo v k. ú. obec a spoluvlastnický podíl ve výši 9/10 pozemku parcelní číslo v k. ú. obec, u kterého je v katastru nemovitostí zapsán duplicitní zápis vlastnického práva. Tento pozemek sousedí s domem žalobkyně z levé strany (z pohledu ze silnice) a dá se po něm dostat na zahradu žalobkyně a k domu žalobkyně stejně snadno jako z předmětného pozemku. Žalobkyně společně s přítelem vchod do objektu žalobkyně z druhé strany hojně využívají. Jako důkaz pro prokázání této skutečnosti mohou sloužit přiložené fotografie a svědecké výpovědi sousedky žalobkyně, paní jméno příjmení, případně jejího přítele, pana jméno příjmení Okresní soud převzal tvrzení žalobkyně, že budova č. p. je situována tak, že na pozemní komunikaci, tedy pozemek p. číslo směřuje pouze zeď této budovy a dvě okna, když vstup do této budovy je z opačné strany této budovy, ačkoli předmětná část domu obsahuje také dveře, které vedou přímo do domu žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně předmětné dveře nevyužívá a z vlastní iniciativy se rozhodla dostávat do domu ze zadní části, není pro účely posuzování relevantní. Tradičně nejjednodušší, nejméně zatěžující a nejpřirozenější přístup k domu žalobkyně je ze zahrady žalobkyně. Pokud bylo žalovanou připuštěno, že mezi ní a předchozími vlastníky domu žalobkyně byla uzavřena dohoda o dočasném bezplatném užívání části předmětného pozemku, pak ze strany žalobkyně ani jejích právních předchůdců pozemek nebyl nikdy využíván k tomu, aby po něm osoba odlišná od žalované jezdila bez jejího předchozího souhlasu osobními či jiným vozidly. Žalobkyně ani její právní předchůdci, až na krajní výjimky, neužívali předmětné pozemky k tomu, aby se po nich jezdilo dopravními prostředky či na nich parkovala osobní vozidla. Osobní vozidlo, které je užíváno žalobkyní, případně panem příjmení, je standardně parkováno před domem žalobkyně u silnice. To, že v současné době upravuje svou nemovitost a bez možnosti příjezdu po předmětném pozemku nemá jak k této nemovitosti zavážet materiál, lze považovat za irelevantní. Pro účely posouzení nároku a oprávněnosti žaloby není výjimečný krátkodobý stav rekonstrukce nemovitosti relevantní, jelikož nutnost a existence reálného užívání má být již principiálně hodnocena z dlouhodobého hlediska užívání a nikoliv pouze krátkodobého. Navíc rekonstrukce se týká té části nemovitosti, která je přístupná z pozemku parcelní číslo zahrady žalobkyně. Podle žalované se nejedná o porušení dosavadního pokojného stavu, neboť žalovaná již před postavením brány vyzývala žalobkyni a jejího partnera, ať se zdrží užívání předmětného pozemku pro účely přístupu do jejich nemovitosti. Nejednalo se proto o pokojný stav a držba žalobkyně proto nemohla být ani pokojná. Žalobkyně neměla ani tu slušnost, aby v rámci pokusu o zachování dobrých sousedských vztahů zdvořile o umožnění cesty požádala a dohodla se na podmínkách budoucího užívání, přestože velmi dobře věděla, že pozemek je ve výlučném vlastnictví žalované a jí nesvědčí žádné užívací právo. Žalobkyně neprokazuje žádnou držbu, natož pak pokojnou (či pravou nebo snad poctivou). Žalovaná zpochybňuje závěry okresního soudu o porušení„ dosavadního pokojného stavu“ a že„ žalobkyni svědčilo právo poslední pokojné držby“. Okresní soud neuvedl, co dle jeho názoru znamená svémoc s tím, že svémoc odborná literatura již tradičně odlišuje od svépomoci a považuje ji za jakýsi negativní projev svévole. Žalovaná se svým jednáním, které bylo naprosto přiměřené aktuální situaci, snažila ochránit své vlastnické právo. V opačném případě by totiž ona sama byla nucena žalovat žalobkyni na zdržení se užívání předmětného pozemku, vymáhat po ní případné ušlé nájemné či jinou úplatu za jeho užívání a případné náhrady škody za jeho poškození. Dále poukazuje na to, že mezi kovovou bránou a hranicí domu je prostor o velikosti minimálně jednoho a půl metru, proto nelze objektivně hovořit o omezení vstupu do nemovitosti přes předmětný pozemek. Žalovaná dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť jí nebyla zaslána žaloba a nemohla se k ní vyjádřit. Odvoláním se domáhá změny napadeného usnesení tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobkyně bude zavázána zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůrazňuje, že v řízení o ochranu rušené držby je zásadní, zda byl jednáním žalované narušen pokojný stav či nikoliv. Tím, že žalovaná umístila do spodní části příjezdové cesty nově postavenou bránu, narušila pokojný stav, který v daném místě léta fungoval. K námitce jiného přístupu k nemovitostem uvádí, že spoluvlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. číslo je sporné s tím, že u Okresního soudu v Opavě je vedeno řízení určení vlastnictví k pozemku pod sp. zn. 17 C 269/2021. Poukazuje na obsah výpovědi žalované v pozici svědka v řízení sp. zn. 17 C 269/2021, na skutečnosti uvedené svědkem jméno příjmení a svědkyní jméno příjmení. Z jejich výpovědí vyplývá, že vlastníci nemovitostí, které nyní vlastní žalobkyně, vždy užívali příjezdovou cestu přes pozemek parc. č. St. číslo. Pokud jde o vstup do budovy č. p. přímo z obecní komunikace, jedná se o ryze účelové tvrzení, neboť vstup není způsobilý pro pravidelný přístup do budovy, což potvrdil i svědek příjmení ve shora označeném řízení.

4. Odvolací soud dle § 212 a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. přezkoumal usnesení okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku I a souvisejícím výroku III, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud zcela odkazuje na skutková zjištění okresního soudu i na jeho právní posouzení věci.

6. Podle § 177 věta druhá o. s. ř. žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby.

7. Podle § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.

8. Odvolací soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z předpokladu, že pro úspěšnost žaloby z rušené držby postačí, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně (libovolně) ruší; v řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalované strany mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 o. z.), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 o. z. ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru, nejsou však v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní.

9. V projednávané věci žalovaná tvrdí, že žalobkyni dala pouze dočasný souhlas s bezplatným užíváním jejího pozemku.

10. Odvolací soud z výpovědi žalované zjistil, že žalovaná souhlasila s tím, aby žalobkyně (resp. její přítel pan příjmení) jezdili po zpevněné části jejího pozemku, neboť dům opravovali a naváželi si tam materiál. Současně uvedla, že již v době, kdy žalobkyně kupovala dům, panu příjmení sdělila, že cestu může užívat pouze do doby, než postaví ploty a bránu. Přítel žalobkyně toho využíval, následně došlo mezi žalobkyní a panem příjmení ke konfliktu, neboť ten na jejím pozemku začal dělat činnosti, které mu nepříslušely, vznikaly konflikty, při kterých mu to opakovala, pan příjmení to nerespektoval, nadále pozemek využíval nejen pro přístup k nemovitostem, proto tam postavila bránu.

11. Z výpovědi žalované tak bylo zjištěno, že žalobkyni svědčilo právo poslední pokojné držby práva užívání předmětného pozemku a toto právo následně žalovaná narušila tím, že znemožnila žalobkyni přístup a příjezd ke vstupu do jejího domu a k jejím pozemkům tím, že zřídila novou bránu v přední části příjezdové cesty. Tím žalovaná žalobkyni vypudila z dosavadní držby užívání přístupové cesty, neboť žalobkyně ztratila možnost přístupu a příjezdu k faktickému vstupu do jejího domu a k jejím pozemkům za domem. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že rozhodující je pouze fakticita držby práva, která žalobkyni svědčila. Pokud jde o námitku, že žalovaná sdělila žalobkyni svůj nesouhlas s užíváním pozemku, která by mohla být významná pro posouzení otázky včasnosti žaloby, odvolací soud ji vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalovaná nebyla schopna upřesnit, kdy konkrétně souhlas odňala, a navíc, jak sama uvedla, nesouhlas s užíváním pozemku žalobkyni nesdělila, neboť s ní nikdy nejednala. Jediným řádně tvrzeným a prokázaným jednáním žalované, kterým rušila tvrzenou držbu žalobkyně, je postavení brány.

12. Nedůvodná je také námitka, že žalobkyně neužívala předmětný pozemek, tedy že jí nesvědčí držba pozemku, neboť z výpovědi žalované plyne, že žalovaná pozemek s jejím souhlasem užívala v podstatě až do doby, kdy na pozemku byla postavena brána.

13. Důvodná není ani obrana žalované, že se jedná o držbu nepravou (§ 1007 odst. 1 o. z.). Žalovaná v odvolání tvrdí (a současně prokazuje), že se jednalo o dočasný souhlas žalobkyni k užívání k pozemku za účelem možnosti opravy domu žalobkyně. Nejedná se proto o výprosu, neboť o tu může jít jen tehdy, pokud si strany neomezí dobu užívání a nesjednají si účel užívání (§ 2189 o. z.). Proto neobstojí obrana žalované, že se jedná o držbu nepravou z důvodu odvolání souhlasu s výprosou. S ohledem na povahu řízení o ochranu držby se soud nezabývá otázkou, zda žalobkyni svědčí či nesvědčí právní důvod k užívání pozemku, neboť to patří do řízení petitorního. Jinak řečeno, významným v tomto řízení by mohlo být jen zjištění, že žalobkyně užívá předmětný pozemek na základě výprosy (§ 2189 o. z.), kterou by žalobkyně usilovala proměnit v trvalé právo (§ 993 o. z.). Nelze tedy dovodit, že se jedná o držbu nepravou, což by mohlo představovat důvodnou obranu ve smyslu § 1007 odst. 1 občanského zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3474/21).

14. Důvodné nejsou ani další námitky týkající se možnosti přístupu žalobkyně do domu a na pozemek s ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění usnesení okresního soudu pod bodem 11, v němž rovněž okresní soud přiléhavě odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž zejména vyplývá, že jde o žalobu o faktickém stavu, již se žalobce domáhá posesorní ochrany, kdy žalobci posesorní ochrana může být poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku I potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, a to včetně souvisejícího výroku III o náhradě nákladů řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni byly přiznány náklady odvolacího řízení za právní zastoupení žalobkyně, tj. odměna za 2 úkony právní služby po 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH 756 Kč, celkem 4 356 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.