57 CO 51/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 338.284 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 22. 9. 2021, č. j. 219 C 37/2020-72

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce žalované.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 338.284 Kč s 9% úrokem z prodlení od 21. 1. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její právní zástupkyně náklady řízení ve výši 64.890 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku).

2. Při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobce sám bez projevu vůle žalované rozhodl o způsobu úhrady závazků žalované a následně tak učinil, když v době od 17. 8. 2017 do 24. 9. 2018 uhradil ze svých prostředků a částečně z prostředků zapůjčených od otce žalované na závazky žalované částku 335.866,20 Kč, v listopadu 2018 účastníci společné soužití ukončili. Dle okresního soudu nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, podle které se žalobce zavázal zaplatit závazky žalované a podle které se žalovaná zavázala finanční prostředky použité žalobcem na zaplacení jejich závazků vrátit. Nárok žalobce okresní soud právně posoudil jako nárok z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), přičemž k námitce žalované se zabýval posouzením toho, zda se uplatní výluka z práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2992 o. z., případně, zdali se na věc vztahuje výluka ve smyslu ust. § 2997 odst. 1 věta druhá o. z., a uzavřel, že je třeba aplikovat ust. § 2992 o. z., neboť na jednání žalobce lze pohlížet jako na jednání na vlastní nebezpečí. Žalobce jednal bez souhlasného projevu vůle žalované za trvání společného soužití účastníků v druhovském poměru a za sdílení společné domácnosti, kdy i v předchozím průběhu vztahu účastníků byly výlučné závazky žalované v určitém rozsahu hrazeny i z příjmu žalobce v rámci společného hospodaření účastníků. Žalobce tak učinil za situace, kdy žalovaná nebyla schopna své závazky uhradit, neměla zdroje, aby částku uhrazenou žalobcem byla v budoucnu schopna žalobci vrátit. Žalobce tak neměl objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu na jeho přání od žalované má dostat určité protiplnění. Ze strany žalobce se proto jednalo o jednání riskantní s celkově nejistým výsledkem. S ohledem na soužití účastníků, ke kterému bylo v řízení prokázáno, že žalobce zajišťoval zejména finanční prostředky pro potřeby rodiny, naopak žalovaná zajišťovala péči o domácnost, společné dítě i péči o matku žalobce, je logické, že neměla podobné možnosti jako žalobce k obstarání příjmu v takové výši, které by postačovaly k úhradě jejich závazků, kdy na jejich splácení se v průběhu společného soužití podílel žalobce svými příjmy - v tomto kontextu nelze mít dle okresního soudu za to, že žalovaná se obohatila na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu ve smyslu ust. § 2991 o. z. Dle ust. § 2991 odst. 1 a § 2992 o. z. tak žalobce nemá vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení.

3. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Dle žalobce je z provedených důkazů zcela zřejmé, že žalovaná se zavázala uhradit mu dlužnou částku, přičemž mezi účastníky bylo dohodnuto, že to bude v době, kdy žalovaná bude mít finanční prostředky k úhradě svého závazku vůči žalobci. Žalovaná u jednání potvrdila vznik a výši částky představující bezdůvodné obohacení, jakož i to, že žalobce za ni hradil její závazky z důvodu probíhajících exekucí, o nichž žalovaná žalobce neinformovala a o nichž žalobce do poslední chvíle neměl tušení a až po zahájení exekučních řízení byl nucen její závazky platit. Není pravdou, že žalovaná nesouhlasila s úhradou svých závazků ze zápůjčky od jejího otce, není pravdou, že žalovaná neměla zájem na úhradě svých závazků věřitelům či, že by s jejich úhradou nesouhlasila. Závěr soudu, že žalobce sám bez projevu vůle žalované rozhodl o způsobu úhrady závazků je v rozporu se skutečností a i tvrzením obou účastníků, neboť žalobce hradil závazky žalované po její žádosti a pod psychologickým nátlakem při vedení exekuce na majetek žalované umístěný v nemovitosti žalobce. Okresní soud správně posoudil nárok z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., nicméně nesprávně uplatnil k nároku žalobce výluku ve smyslu ust. § 2992 o. z. S ohledem na to, že žalobce žalovanou zaměstnal a žalovaná následně začala podnikat, žalobce neměl žádný důvod se domnívat, že by uhrazenou částku představující bezdůvodné obohacení nemohla zaplatit, naopak byl přesvědčen, že při své inteligenci a pracovitosti bude schopna v budoucnu veškeré závazky uhradit.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Zdůraznila, že účastníci spolu jako druh a družka žili od ledna 2012 do listopadu 2018 a z jejich vztahu se narodil společný potomek, jelikož nastoupila na mateřskou a později na rodičovskou dovolenou, její příjmy se podstatně snížily, tento úbytek se snažila po celou dobu soužití kompenzovat soustavnou a řádnou péčí o syna i domácnost. Vědomí o existenci jejich dluhů ve výši cca 500.000 Kč, které měla již v době zahájení společného soužití, potvrdil v rámci účastnického výslechu osobně žalobce. Také potvrdil, že po celou dobu společného soužití od roku 2012 za ni plnil její závazky ze svých prostředků, že na sjednaný účet zasílal prostředky, z něhož byly hrazeny náklady společné domácnosti a také její závazky - ačkoli u jednání dne 4. 5. 2021 výslovně tvrdil, že o závazcích žalované měl do roku 2017 toliko obecné povědomí. Od počátku žalobce tvrdí existenci jakéhosi závazku mezi účastníky, kterou však nebyl schopen nikterak prokázat, pročež požaduje zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení, které však pojmově vylučuje existenci konkrétního právního důvodu plnění, jak na něj neustále žalobce odkazuje. Jen samotný fakt, že někdo za jiného něčeho uhradil, nemůže sám o sobě založit nárok na vrácení částky a snad proto je nutno v prvé řadě uplatnit korektiv dobrých mravů a také zřejmě proto zákonodárce myslel na výluky formulované v ust. § 2992 a § 2997 o. z. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, pokud by nároku žalobce bylo vyhověno, přičemž za daných skutkových okolností je zcela namístě uplatnit výluku dle ust. § 2992 o. z., dokonce, že je možnost uplatnit výluku dle ust. § 2997 a také, že ze strany žalované nedošlo k obohacení bez spravedlivého důvodu. Žalovaný jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen a bez úmyslu se právně vázat, došlo k povahově ospravedlnitelnému nabytí majetkového prospěchu, nelze spravedlivě požadovat, aby jej žalovaná vydala, a to ani podle zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle ust. § 212a odst. 1 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud činil svá zjištění z výpovědí účastníků. Odvolací soud konstatuje, že za důkaz v občanském soudním řízení může sloužit mj. výpověď účastníka řízení (ust. § 131 o. s. ř.), kterou pak soud v rámci hodnocení důkazů označí za věrohodnou či nevěrohodnou, musí však vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení výpovědi řídil (ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.).

7. Byť okresní soud uvedl, jaká skutková zjištění učinil z výpovědí účastníků, tak v části, kdy se jejich výpovědi rozcházely (žalobce uvedl, že žalovaná s obstavením jejího účtu nechtěla nic dělat, nechtěla požádat otce o půjčku, proto žalobce řekl, že o půjčku otce požádá on, a dále, že dluh zaplatí z peněz na jeho účtu, přičemž s tímto postupně žalovaná souhlasila a také souhlasila s tím, že až bude mít peníze, tak částky, které zaplatil, vrátí; žalovaná uvedla, že poté, co se žalobce dozvěděl o blokaci účtu, chtěl věc řešit, žalovaná mu sdělovala, že si problém vyřeší sama, ale on rozhodl, že to zařídí sám a dluhy zaplatí i z peněz z půjčky od otce žalované, ona mu říkala, že peníze nemůže vrátit, protože na to nemá), uzavřel, aniž by uvedl, jakými úvahami se při hodnocení věrohodnosti účastnických výpovědí řídil, že bylo prokázáno, že žalobce rozhodl bez souhlasu žalované o způsobu umoření jejího dluhu, který uhradil ze svých prostředků a částečně z prostředků otce. Byť okresní soud explicitně neuvedl, kterou z výpovědí považuje v části významné pro toto řízení, tedy v části týkající se žalobcem tvrzené dohody o tom, že žalovaná se zavázala mu finanční prostředky vrátit, za věrohodnou, tak z jeho závěrů plyne, že za věrohodnou považoval výpověď žalované, avšak neuvedl, z jakých důvodů.

8. Jelikož odvolací soud nemůže vyhodnotit výpovědi účastníků, provedené soudem I. stupně, za věrohodné či nevěrohodné, aniž účastníky sám nevyslechne, zopakoval důkaz účastnickou výpovědí účastníků, přičemž v částech, v nichž byly výpovědi rozporné, hodnotí jako věrohodnou výpověď žalované, která jak před okresním, tak před odvolacím soudem vypovídala shodně a také v souladu se svojí obranou, a to z důvodu, že je logickým a uceleným popisem předmětných událostí. Oproti tomu žalobce vypovídal před soudem I. stupně i před odvolacím soudem, kdy uvedl, že ještě před narozením dítěte mu žalovaná řekla, že má dluhy a že je to cca půl milionu korun, v rozporu se svým tvrzením učiněným v řízení před okresním soudem v podání ze dne 28. 4. 2021, v němž uvedl, že o dluzích žalované nebyl plně informován, až poté, co věřitelé přistoupili k exekučnímu vymáhání, zjistil (měli zablokované účty), že má žalovaná dluhy, a to vymáhané věřiteli exekučně, v tom okamžiku mu žalovaná přiznala výši svých dluhů a požádala jej o finanční pomoc. Ve výpovědi před soudy obou stupňů žalobce uvedl, že poté, co zjistil, že je vedena exekuce a je obstaven účet, mu k jeho dotazu žalovaná řekla, že to nebude řešit. Dále ve výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že jí bylo vše jedno, ať jí klidně zavřou, ale mu to jedno nebylo, protože měl obavu, co s nimi bude, co bude se synem, odmítala jít za svým otcem, naopak to byl on, kdo za ním šel. Tedy ani výpověď samotného žalobce nepotvrdila jeho tvrzení o žádosti žalované o pomoc a v části týkající se jím tvrzené dohody není věrohodná, není pravdivá ani v části týkající se časovaného okamžiku nabytí vědomosti o výši dluhů žalované. Z výpovědi žalované vzal odvolací soud za prokázáno, že žalobce řekl, že vzniklou situaci s obstavením účtu z důvodu nehrazení závazků žalované musí nějak řešit, nabídl se, že je schopen to vyjednat, vyřešit tak, aby tam nebyly žádné závazky, přičemž toto koresponduje s výpovědí žalobce, z níž plyne, že to byl on, kdo byl aktivní při řešení vzniklé situace, kdo měl zájem na okamžitém zaplacení dluhu. Z výpovědi žalované má odvolací soud za prokázáno, že pokud to žalobce chtěl řešit, brala to jako projev férovosti, tedy, že si je vědom toho, že chce, aby se žena starala, aby měl zázemí, kompenzoval to tím, že když má příjem, je ochoten to udělat, protože to chtěl řešit, z toho důvodu mu také sepsala všechny dluhy a dala podklady (sepsání dluhů a předání podkladů žalobci žalovanou před zaplacením jejich dluhů bylo v řízení mezi účastníky nesporné, resp. shodně tak uvedli ve svých výpovědích). Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že žalovaná říkala žalobci před zaplacením předmětných částek, že není schopna mu peníze vrátit a on trval i za této situace na tom, že to vyřeší, a to i za situace, kdy mu řekla, že to nepožaduje; žalobce uvedl, že to bere jako součást jejich fungování a jejich dohody, že budou fungovat jako pár, on má peníze, vydělává a ona to kompenzuje péčí o rodinu.

9. Odvolací soud uzavírá, že v řízení bylo zjištěno, že účastníci se dohodli, že žalobce zaplatí předmětné dluhy žalované, aniž by tato měla povinnost je vrátit. Tedy provedeným dokazováním byl skutkový stav zjištěn jinak, než tvrdil žalobce, pročež žaloba není důvodná nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem, ale z důvodu, že ze zjištěného skutkového stavu uplatněný nárok nevyplývá. Uvedený prokázaný skutkový stav je nutno hodnotit jako dohodu mezi účastníky o tom, že žalobce zaplatí předmětné prostředky a žalovaná nemá povinnost je vrátit. Za této situace se jednalo o plnění z dohody a žalobce nemá právo na vrácení předmětných prostředků. Předmětné jednání odvolací soud hodnotí jako darování dle ust. § 2055 odst. 1 o. z., neboť žalobce přenechal formou úhrady dluhu žalované finanční prostředky, a to bezplatně, a žalovaná tento dar přijala, když o jejím souhlasu není pochyb - žalovaná mu sepsala výši dluhu, poskytla smlouvy, souhlasila s tímto způsobem jejich soužití. Bezúplatnost je charakterizována tím, že za dar nemá dárce dostat ničeho, co má majetkovou hodnotu. Nelze ovšem vyloučit darování, s nímž je spojen závazek obdarovaného k prostislužbě, která nemá majetkovou hodnotu (např. osobní závazek pečovat o dárce), což je právě tento případ – žalovaná se starala o žalobce a jejich rodinu. I kdyby nebylo této dohody, má odvolací soud za to, že v daném případě by byla splněna výluka z povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení dle ust. § 2997 odst. 1 věta druhá o. z., který stejně jako ust. § 2992 o. z. dopadá na případy dobrovolného poskytnutí plnění jiné osobě, jež není možno pokládat za činěné na základě darovací smlouvy či jiného obdobného právního jednání, neboť s ohledem na prokázané skutečnosti se ze strany žalobce jednalo o vědomé plnění dluhu, tedy žalobce věděl v okamžiku, kdy poskytl plnění, že nemá povinnost plnit. Za dané skutkové situace odvolací pro nadbytečnost nehodnotí právní posouzení okresním soudem zjištěného skutkového stavu učiněné okresním soudem v napadeném rozsudku.

10. Jelikož okresní soud rozhodl správně ve výroku o věci samé, byť za jiné skutkové situace, a rozhodl správně i o nákladech řízení, odvolací soud napadený rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako správný.

11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 a 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalované v odvolacím řízení vznikly náklady 21.519 Kč; tato částka představuje: 19.320 Kč odměnu advokátky za 2 úkony právní služby po 9.660 Kč dle ust. § 8 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za vyjádření k odvolání a účast u ústního jednání dne 14. 7. 2022, 600 Kč náhradu hotových výdajů advokátky za 2 úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 999 Kč náklady spojené s cestou z [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem, z toho 388 Kč je náhrada za pohonné hmoty/ (130 km x 6,7 l/100km x 44,50 Kč, což je cena benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění vyhl. č. 47/2022 Sb.): 100= 388 Kč a 611 Kč je náhrada za ujeté kilometry (130 km x 4,70 Kč dle vyhl. č. 511/2021 Sb. = 611 Kč) a 600 Kč náhradu za promeškaný čas za cestu z [obec] do [obec] a zpět, tj. 6 půlhodin po 100 Kč dle ust. § 14 odst. 3 dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

12. Žalobce byl zavázán zaplatit náklady řízení odvolacího řízení advokátce žalované dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.