57 Co 53/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyň: a) Jméno žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A b) Jméno žalobkyně B , narozená dne Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B obě zastoupené advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k odvolání žalobkyně a) a b) proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 11. 2024, č. j. 16 C 226/2022-94 I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení 17 870 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení 18 753 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně a) a b) jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastnicemi nemovitých věcí, a to pozemku p. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , a pozemků p. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, , vše v katastrálním území , adresa, (dále též jen „nemovitosti“) [výrok I], uložil žalobkyni a) a b) společně a nerozdílně nahradit žalovaným 1 a 2 náklady řízení zaplacením 17 870 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že dne , datum, byla uzavřena mezi , jméno FO, , zemřelým , datum, (zůstavitelem), a žalovanými kupní smlouva, na základě které žalovaní nabyli do společného jmění nemovitosti, za celkovou kupní cenu ve výši 300 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 8. 2020, č. j. 0 Nc 6283/2019-75, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2020, byl zůstavitel omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý samostatně právně jednat vyjma běžných záležitostí každodenního života, a to na dobu pěti let od právní moci tohoto rozhodnutí, neboť před svou smrtí trpěl , diagnóza, , jeho paměťové a intelektové schopnosti byly podstatně snížené, exekutivní vyhaslé, jeho kontakt s realitou byl narušen, postižení je trvalého rázu, nevyléčitelné. Nelze očekávat zlepšení stavu, spíše stagnaci nebo zhoršení. Jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé ve vztahu k řešení složitějších socioekonomických situací, ale i běžných každodenních činností. Nebyl schopen žádného právního jednání, aniž by se vystavil riziku vážné újmy, nebyl schopen bezpečně hospodařit s žádnou finanční ani majetkovou hodnotou, porucha omezovala jeho schopnost se samostatně rozhodovat, nebyl schopen porozumět důsledkům uzavření smlouvy; , diagnóza, byl stižen již v době uzavření kupní smlouvy. Dědičkami zůstavitele jsou žalobkyně, které uzavřely dohodu o vypořádání dědictví, podle které nabyly pozůstalost rovným dílem. Předmětem pozůstalosti nemovitosti nebyly.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 185 odst. 1 písm. d), § 193 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také jen „z. ř. s.“) a uzavřel, že nejdříve je „třeba za daných skutkových okolností, aby byl , jméno FO, určen jako vlastník předmětných nemovitostí ke dni jeho úmrtí, od čehož však žalobkyně ustoupily, když se změnou žaloby domáhaly určení svého vlastnictví“, a proto žalobu zamítl. Vypořádal se dále s tím, že závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, a ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1772/2024 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nejsou pro posuzovanou věc relevantní, jelikož v tomto případě nepředstavovaly nemovitosti sporná aktiva pozůstalosti.

4. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě žalobkyně. Rozsudek napadly zcela. Soudu prvního stupně vytýkají, že porušil zásadu předvídatelnosti a poučovací povinnost, „nejprve připustil změnu žaloby a poté žalobkyně nikterak nepoučil a neupozornil na svůj odlišný právní názor, tedy že z jeho pohledu netvrdí a neprokazují své vlastnické právo, tak aby mohlo být žalobě vyhověno.“ Dále argumentovaly, že jako univerzální dědičky po zůstaviteli spoléhaly na to, že nabyly vlastnická práva k veškerému jeho majetku a v dobré víře změnily žalobu tak, aby bylo určeno, že jsou rovnodílné spoluvlastnice nemovitostí. Konečně navrhly další změnu žaloby, a sice aby bylo určeno, že zůstavitel byl vlastníkem nemovitostí ke dni své smrti. Navrhly, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

5. Žalovaní se ve vyjádření k odvolání ztotožnili se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, odmítli odvolací argumentaci jako nedůvodnou (další návrh na změnu žaloby jako nepřípustný) a navrhli, aby byl napadený rozsudek potvrzen a žalovaným přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyně se – poté, co soud prvního stupně připustil změnu žaloby – domáhaly určení, že jsou rovnodílné spoluvlastnice nemovitostí, protože kupní smlouva ze dne 19. 9. 2019, na základě které byly nemovitosti převedeny, je absolutně neplatná. Zůstavitel, jako prodávající, totiž při jejím uzavření jednal v , diagnóza, , která jej činila neschopným právně jednat.

8. Procesní obrana žalovaných byla vybudována na argumentu, že zůstavitel jednal v době uzavření kupní smlouvy v tzv. lucidním intervalu.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně – v rozsahu pro rozhodnutí podstatná – se náležitě promítají v závěru o skutkovém stavu věci, a odvolací soud je v tomto rozsahu jako správná může akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

10. Podle § 193 odst. 1 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.

11. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, spočívá po procesní stránce v tom, že žalobci a žalovaní mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován.

13. Ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě může týkat jeho práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3145/2023, a rozhodnutí v něm dále uvedená). Ze stejného názoru vychází Nejvyšší soud i podle ustanovení § 80 o. s. ř. v současném znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).

14. Pro rozhodnutí je zásadní řešení právní otázky, zda žalobkyně (dědičky původního žalobce) mají naléhavý právní zájmem na určení vlastnictví k nemovitostem náležejícím zůstaviteli v době jeho smrti za situace, kdy tyto nemovitosti nebyly předmětem původního řízení o pozůstalosti a nejedná se ani o majetek mezi nimi sporný.

15. Nejvyšší soud se touto právní otázkou zabýval v rozsudku ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, ve kterém poukázal na to, že z pozůstalostního řízení je vyloučen majetek mezi dědici sporný, ke kterému se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, neboť o něm po odstranění jeho spornosti nemá být provedeno dodatečné projednání pozůstalosti. Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022). Proto odmítl názor, že ze stávající procesně právní úpravy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) vyplývá, že by i bez dodatečného projednání pozůstalosti došlo k nabytí nemovitostí žalobcem [v tam posuzované věci, jakožto (jediným) dědicem původní žalobkyně], neboť mu již bylo pravomocně potvrzeno nabytí dědictví v původním řízení o pozůstalosti.

16. Z uvedeného vyplývá, že nejprve je nezbytné postavit najisto vlastnické právo původního žalobce k nemovitostem, a to ke dni jeho smrti. Až poté vyvstane potřeba jeho projednání v dodatečném řízení o pozůstalosti po zůstaviteli. Jinými slovy vyjádřeno nejprve je nezbytné, aby žalobkyně byly úspěšné se svou žalobou, že nemovitosti patřily ke dni smrti zůstaviteli, a až následně lze podat žádost o dodatečné projednání pozůstalosti, neboť pozůstalostní soud by měl rozhodovat o tom, kdo je nabyvatelem majetku zůstavitele (teprve právní moci rozsudku, kterým je toto právo adjudikováno, vyjde takový majetek najevo). Řízení o pozůstalosti v daném případě nelze obcházet tím, že soud v civilním sporném řízení určí, kdo je přímým vlastníkem majetku.

17. Lze proto uzavřít, že nebyla-li samostatným usnesením připuštěna změna žaloby, není možno žalobě vyhovět.

18. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Stejně rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).

19. Uvedené pak platí dle rozhodovací praxe dovolacího soudu i pro řízení před soudem prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019).

20. Z uvedeného je zřejmé, že o nepředvídatelné rozhodnutí nejde; předně žalobkyně nebyly zbaveny možnosti skutkově a právně argumentovat, soud prvního stupně toliko dospěl k závěru, tedy na vybudovaný skutkový stav navázal právní posouzení, že – zjednodušeně vyjádřeno – se nemohou domáhat přímého určení vlastnického práva. To nezakládá nepřezkoumatelnost. Nedůvodná je i výtka o porušení poučovací povinnosti; ve věci stav non liquet nenastal.

21. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

22. Postavil-li odvolací soud ucelenou argumentaci, je bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami.

23. Rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé, co do výsledku, správný, a proto byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

24. V souladu se závěrem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, došlo k formální změně nákladového výroku, když co do výše přiznané náhrady může odvolací soud odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, neboť v posuzované věci je namístě výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení, jelikož jde v případě žalovaných o nerozlučné společenství (k tomu viz důvody např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017).

25. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaní byli úspěšní i v odvolacím řízení, přičemž za tuto fázi sestávají jejich účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování a paušální náhrady, což podle § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 7 bod 6 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a), § 12 odst. 4, jakož i § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu činí 14 220 Kč [(3 700+2 960)*2+(2*450)]; jízdného ve výši 821 Kč, na trase Vendryně – Ostrava a zpět ve vzdálenosti 110 km vozidlem o kombinované spotřebě motorové nafty 4,8 l/100 km, a náhrady za ztrátu času 600 Kč za 4 půlhodiny. Protože se zástupce žalovaných prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 14 820 Kč navýšena o příslušnou náhradu za tuto daň ve výši 3 112 Kč. Náhrada účelně vynaložených nákladů žalovaných za odvolací řízení činí 18 753 Kč, kterou jsou žalobkyně povinny zaplatit k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.