57 Co 53/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A, narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 217 328,90 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze 23. 12. 2025, č. j. 19 C 5/2025-167

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II co do 23 315 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení ruší a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. V rozsahu 194 013 Kč se výroku II rozsudku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 194 013,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu výroku II, tj. co do 14,75% úroku z prodlení z částky 194 013,90 Kč za dobu od 27. 3. 2024 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 16 274 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Jméno advokáta, advokáta se sídlem adresa.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem adresa.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud řízení co do částky 158 771,10 Kč s úrokem z prodlení od 27. 3. 2024 do zaplacení zastavil (výrok I), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 217 328,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 3. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 74 560,20 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Podle soudu prvního stupně bylo na žalobkyni, aby ve smyslu § 315 odst. 1 o. s. ř. tvrdila a prokázala svou aktivní legitimaci, porušení povinnosti dlužníka povinného a existentní pohledávku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 496/2021), tedy že žalovaná byla povinna uhradit dlužníkovi žalobkyně jako povinnému dluh existující v době doručení usnesení o nařízení exekuce.

3. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je věřitelem dlužníka jméno FO (povinného) ve věci vymáhání její pohledávky ve výši 1 129 793,50 Kč, kdy je vedena exekuce pod sp. zn. 140 Ex 00147/23. V rámci exekuce byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky pod č. j. 140 Ex 00147/23–034 vůči dlužníku povinného (žalované) pro 376 100 Kč s tím, že se jedná o mzdu zaslanou povinnému jeho zaměstnavatelem na účet dlužníka povinného v období od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022 (dále jen „exekuční příkaz“). Ačkoliv trvalé bydliště žalované bylo na adrese adresa, adresa, na exekučním příkaze a na zásilce, kterou exekutorský úřad zaslal žalované (č. l. 52), byla uvedena nesprávná adresa žalované (adresa, adresa). Zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí na adrese žalované, poté byla vhozena do schránky žalované v místě jejího trvalého bydliště. Za situace, kdy se jedná o jeden blok domů s různými popisnými čísly a vchody, zaměstnankyně právnická osoba vložila zásilku do správné schránky žalované na adrese jejího trvalého bydliště, ačkoliv fakticky se žalovaná zdržuje na adrese adresa. Byla tak prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně k podání žaloby.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že v období od srpna 2021 do prosince 2022 na účet žalované u právnická osoba., číslo účtu č. účtu (dále jen „účet žalované“) byly zaslány platby od zaměstnavatele povinného jméno FO v celkové výši 376 100 Kč. Z tohoto účtu odešla řada plateb označených jako platby vztahující se k úhradě výhradně závazků povinného a z tohoto důvodu vzala žalobkyně žalobu zpět co do 158 771,10 Kč s příslušenstvím. Dále bylo prokázáno, že z účtu žalované byla provedena řada výběrů hotovosti v adresa, na adresa či ve Velkých Karlovicích, kde povinný vykonával práci pro zaměstnavatele jméno FO, dále úhrady nákupů (např. potravin, oblečení apod.) jak v prodejnách, tak na čerpacích stanicích opět ve obec, na adresa a jinde. Žalované v roce 2021, kdy navázala vztah s povinným, bylo 16 let, na počátku roku 2023, kdy jejich vztah skončil, žalované nebylo 18 let, neměla vlastní příjem z pracovní či obdobné činnosti, na účet jí byly pravidelně zasílány částky kapesného, náklady školních potřeb apod. od rodičů. V rozhodném období byla studentkou denního studia Gymnázia v adresa, výuka probíhala v dopoledních hodinách. Žalovaná dala povinnému do dispozice platební kartu k účtu, povinný obsluhoval účet i z počítače, protože znal přístupové údaje i heslo. Povinný nikdy nežádal žalovanou o vrácení finančních prostředků, požadoval pouze navrácení movitých věcí.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že výplata povinného byla zasílána na účet žalované na základě dohody povinného s žalovanou, jednalo se pouze o dohodu o sjednání platebního místa. Povinný finanční prostředky došlé na účet žalované využíval ke své vlastní potřebě, a to nejen v rozsahu částky 158 771,10 Kč, ale zcela logicky i v rozsahu pravidelných útrat za nákup potravin a občerstvení na čerpacích stanicích (ve obec, kde povinný vykonával práci pro zaměstnavatele jméno FO, na adresa, kde v rozhodném období fakticky s žalovanou bydlel), či výběrů hotovosti. Za trvání vztahu povinného s žalovanou od srpna 2021 do prosince 2022 byly všechny finanční prostředky povinného na účtu žalované spotřebovány, jelikož žalovaná a povinný po tuto dobu spolu fakticky žili a do určité míry též vedli společnou domácnost, kdy povinný uhrazoval nákupy potravin, oblečení a jiných životních potřeb, dále byly prostředky využívány povinným k uspokojení jeho potřeb.

6. S ohledem na shora uvedené se soud prvního stupně nezabýval otázkou vznesené námitky promlčení, když mezi žalobkyní a žalovanou žádný právní vztah, na základě kterého by se žalobkyně vůči žalované mohla domáhat zaplacení žalované částky, prokazatelně nevznikl. Ve vztahu mezi povinným a žalovanou nebylo v řízení o vzniku bezdůvodného obohacení tvrzeno ničeho, nadto by muselo jít o žalobu povinného vůči žalované. Jelikož mezi povinným a žalovanou neexistoval a nevznikl žádný závazek, na základě kterého by žalovaná měla povinnému 217 328,90 Kč uhradit, nemůže se jednat o existentní pohledávku, kterou by bylo možné uplatnit v rámci exekučního řízení, respektive v rámci žalobkyní podané poddlužnické žaloby.

7. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně do výroku II a souvisejícího výroku III o náhradě nákladů řízení a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Povinnému vznikla pohledávka vůči žalované, jelikož finanční prostředky povinného byly zasílány jeho plátcem mzdy na účet žalované ve výši 376 100 Kč. Argument soudu o sjednání platebního místa k těmto platbám není relevantní. Účet byl veden výlučně na jméno žalované, pouze žalovaná k němu měla přístup, včetně přístupu k internetovému bankovnictví, pouze žalovaná měla k účtu vydanou platební kartu. Povinný k účtu žalované neměl žádná dispoziční práva, neměl zřízený přístup do internetového bankovnictví, k účtu neměl vydanou platební kartu. Pokud žalovaná přijala na účet finanční částky povinného, měla mu je vydat, a bylo na žalované, aby prokázala, že tak skutečně učinila. Soud prvního stupně nedostatečným způsobem vyhodnotil skutečnost, že žalovaná od prvopočátku věděla, že finanční prostředky, které byly připisovány na její účet, nejsou její, ale povinného; že je to žalovaná, která nese důkazní povinnost k prokázání svého tvrzení, že z účtu vybíral hotovost z bankomatu, či platil její kartou, povinný. V rozsahu částek, které byly žalovanou použity ve prospěch povinného (158 771,10 Kč) byla žaloba vzata zpět. Ke zbývající částce 217 328,90 Kč nebylo prokázáno, že by tyto finanční prostředky inkasoval či utratil povinný nebo příp. že by byly vynaloženy v jeho prospěch, když k tomu nebyl v řízení předložen žádný důkaz. Závěr soudu ohledně věrohodnosti tvrzení žalované vzhledem k jejímu mladému věku a studiu na gymnáziu není ničím podložený. Soud akcentuje, že žalované bylo v té době pouhých 16–17 let, byla studentkou denního studia, avšak platby a výběry platební kartou žalované probíhaly v čase mimo školní docházku, na všech místech výběrů z bankomatu a plateb kartou se žalovaná přirozeně vyskytovala a zde i platila. Závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětné platby a výběry z účtu žalované musel učinit povinný není ničím podložený. Pokud žalovaná tvrdí, že předmětné platby její kartou a z jejího účtu sama neprovedla, ale učinil je povinný, je povinna tato svá tvrzení prokázat, což se však nestalo. Soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že výplata povinného byla zasílána na účet žalované na základě dohody povinného s žalovanou a jednalo se pouze o dohodu o sjednání platebního místa, přičemž povinný finanční prostředky, které takto na účet žalované přišly, využíval ke své vlastní potřebě, a to nejen v rozsahu částky 158 771,10 Kč, ale zcela logicky i v rozsahu pravidelných útrat za nákup potravin a občerstvení na čerpacích stanicích, který nemá oporu v provedeném dokazování. Povinný jednoznačně popřel, že by měl k dispozici platební kartu žalované, že by s touto kartou uskutečňoval platby ve svůj prospěch. Je naopak „logické“, že žalovaná používala finanční prostředky povinného pro svoji potřebu, neboť neměla jiný pravidelný příjem, vyjma kapesného od otce v řádu nižších jednotek tisíc korun, které rozhodně nemohlo postačovat k zajištění životního standardu žalované, na který byla v té době zvyklá.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku v části dotčené podaným odvoláním jako správného. Vzniklo-li by povinnému bezdůvodné obohacení, tak vzniká již přijetím plnění. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následujícího po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Povinný do dnešního dne žalovanou nevyzval k plnění. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4880/2007 poddlužnická žaloba je důvodná, jen pokud by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinného v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Otázku existence pohledávky soud proto zkoumá právě v řízení o poddlužnické žalobě. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 989/2023 zamítnutí poddlužnické žaloby ohledně nároku definovaného exekučním příkazem soudního exekutora představuje zcela legitimní a očekávaný výsledek řízení, a to tím, spíše, není-li pohledávka za poddlužníkem namítána či ani jinak tvrzena ze strany samotného povinného. Nebylo prokázáno, že žalované byl doručen exekuční příkaz, žalobkyně neprokázala, jaký byl právní důvod vzniku pohledávky ve výši 376 000 Kč, žádná pohledávka nevznikla. Nelze uvěřit tvrzení povinného, že žalované posílal SMS nebo předával papírky s údaji pro platby, když spolu žili v jednom pokoji. Žalobkyně v žalobě naznačila, že by na straně žalované mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, avšak k bezdůvodnému obohacení neuvedla žádná jiná tvrzení, namítá proto promlčení žalované částky, neboť případné bezdůvodné obohacení by vznikalo postupně a vydání exekučního příkazu nemá vliv na běh promlčecí doby.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v části dotčené odvoláním, tj. ve výrocích II a III a dospěl k závěru, že odvolání je převážně důvodné.

10. Žalobkyně se poddlužnickou žalobou domáhala vůči žalované zaplacení 376 100 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že má vůči dlužníkovi jméno FO (povinnému) vykonatelnou pohledávku ve výši 850 000 Kč s příslušenstvím, která je vymáhána v exekuci vedené Exekutorským úřadem adresa pod sp. zn. 140 Ex 00147/23 (dále jen „exekuce“). Povinný v období od července 2021 do ledna 2023 pracoval pro zaměstnavatele jméno FO, přičemž mzdu od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022 ve výši 376 100 Kč si nechal zasílat na účet žalované (tehdejší partnerky). Partnerský vztah povinného s žalovanou skončil počátkem roku 2023, avšak žalovaná mu finanční prostředky nevydala, tím se obohatila na úkor povinného a je povinna mu bezdůvodné obohacení vydat. V rámci probíhající exekuce byl dne 23. 2. 2024 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky vůči žalované, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2024, na který však žalovaná nijak nereagovala. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět v rozsahu 158 771,10 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno (výrok I).

11. Procesní obrana žalované spočívala v námitce, že jí exekuční příkaz nebyl doručen a dále, že neexistuje žádný závazek žalované vůči povinnému. Mzda povinného v celkové výši 367 100 Kč byla poukázána na účet žalované, avšak jednalo se toliko o platební místo. Žalovaná měla vztah s povinným od podzimu 2020, když od ledna 2021 povinný žil v bydlišti žalované na adresa. V srpnu 2021 povinný žalovanou požádal, zda si mzdu od zaměstnavatele může nechat zasílat na její účet, na který rodiče žalované od roku 2018 zasílali finanční prostředky jako kapesné, náklady na učebnice apod. S žádostí povinného souhlasila a dohodli se, že povinný bude účet obsluhovat kartou, kterou mu předala, sama čerpala finanční prostředky z účtu prostřednictvím mobilní aplikace v telefonu. Veškeré finanční prostředky zaslané zaměstnavatelem povinný vyčerpal, a to výběrem hotovosti nebo platbami kartou, z účtu bylo rovněž hrazeno jeho výživné, telefon, elektřina, plyn, dluhy na VZP, dostihová licence, tabákové výrobky, dálniční známky. Jejich vztah byl ukončen počátkem roku 2023, kdy povinný nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Tvrzenou pohledávku po ní povinný nikdy nevymáhal, nikdy ji nevyzval k plnění. Dále vznesla námitku promlčení.

12. Nejprve odvolací soud zdůrazňuje, že koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. nenastala. První jednání proběhlo dne 15. 5. 2025, kdy soud nerespektoval postup předepsaný v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy tzv. neustavil spor a neprovedl většinu úkonů v nich uvedených; primárně dle odstavce 2 nesdělil výsledky přípravy jednání a podle dosavadních výsledků řízení neuvedl, která právně významná skutková tvrzení lze považovat za shodná, která zůstala sporná, a které z dosud navržených důkazů budou provedeny (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Řízení bylo koncentrováno toliko v podobě neúplné apelace, neboť před skončením jednání dne 15. 12. 2025 soud poskytl přítomným poučení podle § 119a o. s. ř.

13. Předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení 217 328,90 Kč s příslušenstvím, když obrana žalované nadále spočívala v jejím tvrzení, že finanční prostředky ve výši 217 328,90 Kč, které byly v rozhodné době, tj. od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022, zaslány na její účet zaměstnavatelem povinného, byly spotřebovány ve prospěch povinného nebo byly vybrány a povinnému předány.

14. Žalobkyně vymezila procesní nárok jeho předmětem (žalobním petitem) a základem, jímž se rozumí právně významné skutečnosti, na kterých žalobní nárok zakládá. V žalobě tvrdila, že dne 13. 3. 2024 bylo žalované doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kterým byla žalobkyni přikázána jiná peněžitá pohledávka vůči žalované jako dlužníkovi povinného jméno FO ve výši 376 100 Kč (mzda zaslaná zaměstnavatelem povinného na účet žalované v období od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022). Přikázaná pohledávka tak není zcela identická s tou, jejíž vyplacení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, neboť žalobkyně nad rámec částky 376 100 Kč požaduje zaplacení rovněž úrokové příslušenství z této částky.

15. Jde-li o úrokové příslušenství, jak plyne z komentáře k § 315 o. s. ř. občanskému soudnímu řádu (Wolters Kluwer, komentátor: Beran) s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 11 Co 655/2002 „v případě poddlužnické žaloby dle § 315 o. s. ř. může žalobce(oprávněný) uplatňovat vůči žalovanému (poddlužníkovi) pohledávku nejvýše v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného postižena. Jestliže výkon rozhodnutí nebyl nařízen k vymožení příslušenství – úroků z prodlení, pak také žalobce (oprávněný) není věcně procesně legitimován k vymáhání úroků z prodlení vůči žalovanému (poddlužníkovi). Žalovaný (poddlužník) vůči žalobci (oprávněnému) se nevyplacením pohledávky podle § 314a odst. 2 nemůže dostat do prodlení, neboť poddlužnická žaloba je procesním institutem, na který se nevztahuje hmotněprávní úprava podle § 517 odst. 1 věta první a odst. 2 obč. zák.“.

16. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 655/2002 plyne „Podle právního názoru odvolacího soudu v případě poddlužnické žaloby dle § 315 odst. 1 o. s. ř. může žalobce (oprávněný) uplatňovat vůči žalovanému (poddlužníkovi) pohledávku nejvýše v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného postižena. Jestliže výkon rozhodnutí nebyl nařízen k vymožení příslušenství – úroků z prodlení, pak také žalobce (oprávněný) není procesně věcně legitimován k vymáhání úroků z prodlení vůči žalovanému (poddlužníkovi). Žalovaný (poddlužník) vůči žalobci (oprávněnému) se nevyplacením pohledávky podle § 314a odst. 2 nemůže dostat do prodlení, neboť poddlužnická žaloba je procesním institutem, na který se nevztahuje hmotněprávní úprava § 517 odst. 1 věta první a odst. 2 OZ.

17. Z tohoto důvodu byl rozsudek okresního soudu ve zbývajícím rozsahu výroku II, tj. co do 14,75% úroku z prodlení z částky 194 013,90 Kč za dobu od 27. 3. 2024 do zaplacení, v souladu s § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2414/2012, plyne „Přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky vzniká oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho dlužníkem (poddlužníkem) tzv. úkojné právo, a to až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s. ř. Provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) tedy v takovém případě náleží (zákon svěřuje) dlužníku povinného (poddlužníkovi) a je pouze na něm, aby posoudil, zda exekuce (výkon rozhodnutí) může být také provedena (proveden). Dospěje-li dlužník povinného (poddlužník) k závěru, že ve skutečnosti proti němu povinný nemá přikázanou pohledávku, není povinen to oznámit soudu, nýbrž oprávněnému, a současně mu sdělit důvody, proč nařízená (výkon rozhodnutí) nemůže být provedena (proveden), a tímto způsobem se pokusit zabránit podání poddlužnické žaloby oprávněným. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas splatnou pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. úkojné právo má svůj základ v procesním právu a jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl (za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky (zejména prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby nebo výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 315 o. s. ř.), kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající plnění dobrovolně. Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (například splněním nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky.

19. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, plyne, že „Přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) vzniká oprávněnému – při splnění všech zákonných podmínek – k pohledávce povinného ze jeho dlužníkem tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (poddlužníku), a to až do výše vymáhané pohledávky a jeho příslušenství. Do závazkového vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem úkojné právo zasahuje jen tím, že oprávněnému (nevyplatí-li poddlužník řádně a včas pohledávku, viz § 314a odst. 2, § 314b odst. 1 a 3 o. s. ř.) přiznává formálně právní aktivní legitimaci k tomu, aby se ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníkovi vyplacení přikázané pohledávky. Z hlediska hmotného práva nedochází v daném obligačním právním vztahu – subjektově (věřitelem dlužníka je nadále povinný), předmětově (určený druh plnění), obsahově (jde-li o práva a povinnosti subjektů vzniklých na základě předpisů objektivního práva) a rovněž co do jeho právního důvodu (titulu) – přikázáním pohledávky k žádné změně. Z uvedeného vyplývá, že poddlužnická žaloba ve smyslu § 315 odst. 1 o. s. ř. je důvodná, jen jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná. Žalobce nedosáhne uspokojení své vymáhané pohledávky, pokud žalovaný prokáže, že přikázaná pohledávka (nikdy) neexistovala nebo předtím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, některým ze způsobů stanovených zákonem zanikla; tyto otázky lze řešit pouze v řízení o poddlužnické žalobě, nikoliv v rámci řízení o výkon rozhodnutí (shodně rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3166/2022).“ 20. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud – vyjma zjištění o tom, že povinný se vůči žalované nedomáhal vrácení (vyúčtování) finančních prostředků zaslaných na její účet – jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (viz zejména bod 2 napadeného usnesení) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

21. Odvolací soud poukazuje na to, že pokud soud prvního stupně na základě skutkových zjištění uzavřel, že pohledávka mezi povinným a žalovanou neexistovala a nevznikl závazek, na základě kterého by žalovaná měla povinnému uhradit 217 328,90 Kč (viz bod 35 rozsudku), tedy skutkový stav věci zjistil jinak, než bylo tvrzeno žalobkyní, a to takový, jaký tvrdila žalovaná, nemůže současně obstát úvaha soudu prvního stupně (viz bod 29 rozsudku) o tom, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci tvrzené pohledávky.

22. Odvolací soud dospěl k závěru, že důkaz provedený soudem prvního stupně, a to výslech jméno FO, by bylo možné hodnotit jinak, a na jeho základě dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně, proto zopakoval dokazování výslechem tohoto svědka.

23. Odvolací soud z výslechu svědka jméno FO zjistil, že je synem žalobkyně, žalovaná byla jeho přítelkyní. Po dohodě s žalovanou si nechal mzdu od p. jméno FO zasílat na účet žalované, přičemž se dopředu dohodli, že žalovaná každý měsíc z účtu zaplatí jeho pravidelné platby (zdravotní a sociální pojištění, výživné), ale zaplatí rovněž i nepravidelné platby, když vždy žalované řekl, jakou částku a kam má zaplatit, zbývající peníze měly zůstat na účtu. Přístup k penězům na účtu žalované neměl, platební kartu neměl k dispozici, resp. vybíral z účtu jen v přítomnosti žalované. Jednou nebo dvakrát se stalo, že měl platební kartu k dispozici v nepřítomnosti žalované (platby za autobus), jednou provedl výběr kartou z účtu žalované v její nepřítomnosti ve výši 10 000 Kč. PIN k platební kartě žalované znal, pokud před okresním soudem uvedl, že PIN neznal, myslel tím, že ho neměl v hlavě. Dohoda s žalovanou trvala po dobu jejich vztahu, tj. od května 2021 do prosince 2022, a skončila jeho nástupem do vězení, kdy v lednu 2023 řekl p. jméno FO (po předchozí dohodě s matkou žalované), ať výplatu pošle na jiné číslo účtu. Když jej žalovaná s matkou vezly dne 6. 1. 2023 k nástupu do výkonu trestu, tak je v autě požádal o vyúčtování peněz došlých na účet žalované. Pokud před okresním soudem uvedl, že po rozchodu s žalovanou „chtěl vrátit hlavně movité věci“, pak k rozchodu s žalovanou došlo později. S žalobkyní podání žaloby neřešil, o žalobě se dozvěděl až po jejím podání. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud hodnotí výpověď svědka jméno FO (§ 132 o. s. ř.), a to ve vztahu ke zjištění právně významné skutečnosti o odvolání příkazu opravňujícího žalovanou provádět úhradu pohledávek povinného, jako věrohodnou.

24. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání poddlužnické žaloby, aby se ve sporném nalézacím řízení domohla vlastním jménem na poddlužníkovi (žalované) vyplacení přikázané pohledávky exekučním příkazem ze dne 23. 2. 2024.

25. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že exekuční příkaz byl žalované doručen. Exekuční příkaz byl žalované doručován na adresu adresa, ačkoliv v době jeho doručování byla adresa trvalého pobytu žalované adresa. Jelikož žalovaná (adresát) nebyla zastižena, byla zásilka (písemnost) uložena a připravena k vyzvednutí a dne 28. 2. 2024 byla žalované zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla; protože si zásilku nevyzvedla v úložní době, byla vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 13. 3. 2024.

26. Doručenka je průkazem doručení, byla-li písemnost doručována prostřednictvím doručujícího orgánu a obsahuje-li všechny náležitosti, které musí podle § 50g obsahovat. Dle § 50f odst. 3 o. s. ř. je doručenka veřejnou listinou, stanoví se tak domněnka, že údaje uvedené na doručence se považují za pravdivé, není-li prokázán opak.

27. Z doručenky bylo zjištěno, že písemnost byla žalované, a to bez ohledu na nesprávný údaj ohledně č.p., doručena, a to vložením písemnosti do domovní nebo jiné žalovanou užívané schránky. Pokud žalovaná tvrdila opak, měla důkazní povinnost k prokázání toho, že údaj na doručence není pravdivý, přičemž žalovaná žádné důkazy neoznačila. Za této situace, je nutno vycházet z domněnky, že je pravdivý údaj na doručence o tom, že písemnost byla vložena do domovní nebo jiné žalovanou užívané schránky dne 13. 3. 2024.

28. V řízení bylo prokázáno, že na základě dohody mezi povinným a žalovanou byla v období od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022 zaslána na účet žalované mzda povinného v celkové výši 376 100 Kč; dále bylo mezi nimi ujednáno, že z těchto finančních prostředků na základě příkazů žalované (jako osoby mající dispoziční oprávnění k tomuto účtu) budou uhrazeny pravidelné pohledávky povinného v konkrétní výši či jiné pohledávky povinného vždy dle konkrétního příkazu. Takto byly provedeny platby v celkové výši 158 771,10 Kč, když v tomto rozsahu spolu s úrokovým příslušenstvím žalobkyně svou žalobu částečně vzala zpět a předmětem řízení zůstala částka 217 328,90 Kč s úrokovým příslušenstvím. Příkaz opravňující žalovanou provádět ze svého účtu úhradu pohledávek povinného byl povinným odvolán začátkem ledna 2023 v souvislosti s jeho nástupem do výkonu trestu. Odvoláním příkazu povinným odpadl důvod, který do té doby žalovanou opravňoval nakládat s předmětnými finančními prostředky povinného na svém účtu.

29. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 35 Odo 801/2002 vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1036/2020).

30. Podle § 2430 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitosti příkazce.

31. Podle § 2443 o. z. příkazce může příkaz odvolat podle libosti. Odvolání příkazu je svojí povahou jednostranné adresované právní jednání příkazce, které vede k zániku závazku založeného příkazní smlouvu. V řízení bylo prokázáno (výpovědí svědka jméno FO), že příkaz opravňující žalovanou provádět ze svého účtu úhradu pohledávek povinného byl povinným odvolán začátkem ledna 2023. Odvoláním příkazu povinným odpadl důvod, který do té doby opravňoval žalovanou nakládat s finančními prostředky povinného na jejím účtu.

32. Pro posouzení věci bylo významným, zda se po odvolání příkazu povinným nacházely na účtu žalované předmětné finanční prostředky povinného a v jaké výši, a to do dne doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, tj. do 13. 3. 2024. Žalovaná byla proto poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že veškeré finanční prostředky, které byly v rozhodné době, tj. od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022, zaslány na její účet zaměstnavatelem povinného, byl spotřebovány ve prospěch povinného nebo byly vybrány a povinnému předány, přičemž ke dni tohoto poučení odvolacím soudem se jednalo již toliko o částku 217 328,90 Kč.

33. Žalovaná na poučení reagovala podáním ze dne 1. 5. 2026 (č. l. 199), v němž se nad rámec poskytnutého poučení vyjadřovala k ne/doručení exekučního příkazu, že povinným nikdy nebyla vyzvána k vrácení finančních prostředků, že s povinným nebyla v kontaktu od doby jeho nástupu do výkonu trestu, k čemuž rovněž označila důkazy. Dále zopakovala tvrzení, že povinný měl k dispozici platební kartu od jejího účtu, znal přístupové kódy k účtu, přičemž v rozhodném období platil její kartou či v hotovosti v obchodě název či na čerpací stanici název, k čemuž odkazovala na již provedené důkazy (svědkyně jméno FO, výpis z účtu, prohlášení jméno FO a jméno FO). K výběhu hotovosti dne 22. 12. 2022 z bankomatu ve obec ve výši 10 000 Kč, navrhla k důkazu SMS komunikaci ze dne 22. 12. 2022 s povinným, z níž je zřejmé, že nemohla být s povinným, byla celý den doma. Dále k důkazu navrhla evidenci své školní docházky ohledně doby, kdy ne/byla přítomna ve škole, opis zdravotní dokumentace ohledně doby, kdy byla nemocná, seznam plateb, které byly provedeny kartou v době, kdy byla nemocná, popř. kdy byla ve škole. Z přehledu plateb je zřejmé, že nemělo žádnou logiku, aby složitě cestovala do Velkých Karlovic na kávu nebo nakoupit potraviny. S povinným žila, neměla žádný důvod jezdit do Velkých Karlovic, kde povinný pracoval. Navštěvovala Gymnázium v obec, výuka trvala do odpoledních hodin, když ze školy v obec ji vyzvedával i povinný. Celkově se jednalo o výběry či platby ve výši cca 23 315 Kč.

34. U jednání odvolacího soudu žalovaná uvedla, že nemá důkazní břemeno. Je to žalobkyně, která prokazuje existenci pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované nemohlo vzniknout, protože povinný měl platební kartu od účtu žalované, je proto zbytečné prokazovat jednotlivé položky.

35. Jak plyne ze shora uvedeného, žalovaná na poučení odvolacího soudu reagovala pováním ze dne 1. 5. 2026, v němž v návaznosti na svůj právní názor označila důkazy k prokázání svých tvrzení pouze ohledně plateb ve výši 23 315 Kč.

36. Žalobkyně vzala žalobu co do částky 23 315 Kč s příslušenstvím zpět, s čímž žalovaná souhlasila. Odvolací soud proto dle § 222a odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu, tj. ve výroku II co do 23 315 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

37. Ohledně další částky ve výši 194 013,90 Kč žalovaná neoznačila žádné důkazní návrhy dle poskytnutého poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a v tomto rozsahu je nutno uzavřít, že žalovaná ve vztahu ke svému právně významnému tvrzení, že v rozhodném období od 6. 8. 2021 do 15. 12. 2022 byly finanční prostředky ve výši 194 013,90 Kč (217 328,90 Kč – 23 315 Kč) spotřebovány ve prospěch povinného nebo byly vybrány a povinnému předány, neunesla důkazní břemeno.

38. Jde-li o námitku promlčení vznesenou žalovanou, je třeba zdůraznit odlišný režim posuzování námitky promlčení pohledávky povinného za poddlužníkem a pohledávky oprávněného z úkojného práva v řízení o poddlužnické žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1244/2010).

39. Dle § 619 odst. 1 a 2 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

40. Dle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

41. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

42. Žalobkyně podala poddlužnickou žalobu dne 8. 1. 2025. Při posouzení námitky promlčení jak pohledávky povinného za poddlužníkem (žalovanou) z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého po odvolání příkazu povinným v lednu 2023 (viz shora), tak pohledávky oprávněné (žalobkyně) z úkojného práva, když exekuční příkaz nabyl právní moci dne 26. 3. 2024 (viz shora), není námitka promlčení vznesena důvodně.

43. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu se ve výroku II částečně dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni 194 013,90 Kč.

44. Úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, ze dne 3. 12. 2015).

45. Podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl nově o nákladech řízení. Předmětem řízení včetně příslušenství bylo 500 156,39 Kč, když žalobkyni bylo přiznáno 194 013,90 Kč, což představuje její úspěch v rozsahu 38 %. V rozsahu částečného zpětvzetí (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) a zamítnutí žaloby jde-li o příslušenství z přiznané částky, jedná se o neúspěch žalobkyně v rozsahu 62 %. Za této situace žalobkyně zaplatí žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu 24 %.

46. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování advokátem a paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů, když zástupce žalované nedoložil, že je plátcem DPH.

47. Zástupce žalované vykonal ve věci 6 úkonů právní služby, a to 1. příprava a převzetí zastoupení dne 17. 4. 2025, 2. vyjádření k žalobě ze dne 18. 4. 2025, 3. účast u jednání dne 15. 5. 2025, (tarifní hodnota sporu 376 100 Kč, [odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) 9 820 Kč]), 4., 5. účast u jednání dne 17. 7. 2025, které trvalo déle než dvě hodiny a 6. účast u jednání dne 15. 12. 2025 (tarifní hodnota sporu 217 328,90 Kč, [odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 6 AT 9 180 Kč]). Odměna za těchto 6 úkonů právní služby celkem 57 000 Kč. Dále paušální náhrada za těchto 6 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 AT po 450 Kč, celkem 2 700 Kč. Celkové náklady řízení žalované činí 59 700 Kč, z toho 24 % činí 14 328 Kč.

48. Za neúčelné náklady řízení žalované, jak byly vyúčtovány (čl. 161), považuje odvolací soud 1. další poradu s klientem dne 16. 4. 2025, když je zjevné, že se jedná o první poradu klientem dle § 11 odst. 1 písm. b) AT, 2. doplňující vyjádření ze dne 26. 5. 2025, neboť se jedná o tvrzení, která měla a mohla být uvedena již ve vyjádření k žalobě.

49. Náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

50. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení. Předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení 217 328,90 Kč včetně příslušenství, tj. 289 014,73 Kč, přičemž žalobkyni byla přiznána částka 194 013,90 Kč, což představuje její úspěch v rozsahu 67 %. Pokud žalobkyně vzala žalobu částečně zpět do částky 23 315 Kč s příslušenstvím (tj. 31 005,44 Kč), pak v souladu s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., kdy zavinila, že v tomto rozsahu muselo být řízení zastaveno, se jedná o její neúspěch. Její neúspěch představuje rovněž zamítnuté příslušenství z částky 194 013,90 Kč, což činí 33 %, proto žalovaná nahradí žalobkyni náklady odvolacího řízení v rozsahu 34 %.

51. Účelně vynaložené náklady žalobkyně v odvolacím řízení se sestávají z odměny za zastupování advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů a zaplaceného soudního poplatku.

52. Zástupce žalobkyně vykonal v odvolacím řízení účelně čtyři úkony právní služby, a to 1. odvolání, 2. a 3. účast u jednání ve dnech 2. 4. 2026 a 16. 6. 2026 a 4. vyjádření ze dne 24. 4. 2026 po poučení odvolacího soudu (odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 6 AT 9 460 Kč). Odměna za tyto 4 úkony právní služby celkem 37 840 Kč, dále paušální náhrada za tyto 4 úkony právní služby, tj. 1 800 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za cestu ze sídla advokáta k soudu a zpět ke dvěma jednáním, tj. 32 půlhodin, celkem 4 800 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. b) AT za zpoždění jednání dne 16. 6. 2026 za dvě půlhodiny po 150 Kč, tj. 300 Kč a cestovné k jednání soudu (vždy při vzdálenosti 782 km, průměrné spotřebě nafty 5,2 l/100 km, v ceně dle vyhlášky, tj. k jednání dne 24. 4. 2024 ve výši 34,10 Kč/1l, k jednání dne 16. 6. 2026 ve výši 44,50 Kč/1l), a to dne 24. 4. 2026 ve výši 5 878,45 Kč, dne 16. 6. 2026 ve výši 6 423,34 Kč, celkem 12 302 Kč (po zaokrouhlení). Spolu se zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 10 867 Kč, činí náklady odvolacího řízení žalobkyně 67 909 Kč (37 840 Kč + 1 800 Kč + 4 800 Kč + 300 Kč + 12 302 Kč + 10 867 Kč), z toho 34 % činí 23 089 Kč.

53. Za neúčelné náklady odvolacího řízení žalobkyně považuje odvolací soud vyjádření žalobkyně ze dne 11. 6. 2026, v němž reagovala na vyjádření žalované ze dne 1. 5. 2026, v němž žalovaná navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení, když toto vyjádření mohla a měla učinit u jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2026.

54. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí.