57 CO 55/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 1. 12. 2021, č. j. 17 C 6/2019-195,

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavcích II. a III. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.013 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.167 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] a na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 28.012,60 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že žalovaný v darovací smlouvě ze dne [datum] nezřídil žalobkyni věcné břemeno dožití a neučinil to ani v následujících 3 letech, ačkoli časový prostor k tomuto úkonu měl dostatečný a přesto zůstal pasivní. Naopak postupoval tak, že rodinný dům, kde žalobkyně bydlela, nabídl k prodeji realitní kanceláři. Tímto postupem dostal žalobkyni do velké životní nejistoty stran bydlení, jinými slovy z ní udělal bezdomovce. To vše s vědomím toho, že žalobkyně nainvestovala do předmětného domu veškeré své úspory, zůstala bez jakýchkoli volně použitelných prostředků, kdy jediným příjmem byl a je důchod ve výši 10.050 Kč měsíčně, který nepostačuje ani na pronájem jakéhokoliv jiného bydlení. Žalovaný se o předmětný dar nestará, nezajímá, neprovádí ani základní údržbu, natož jakékoli investice stran zlepšení podmínek bydlení. Nemovitosti po celé 3 roky chátrají a ztrácí na ceně. Takto by se žalovaný k daru chovat neměl. Dále namítá, že soud prvního stupně zcela převzal výpověď žalovaného jako ryze pravdivou, naopak k jejím tvrzením a důkazům přistupoval kriticky až odmítavě. V tom spatřuje nesprávný postup ze strany soudu, který ji tím procesně poškodil. V doplnění odvolání ze dne 22. 7. 2022 žalobkyně uvádí, že žalovaný nemluví pravdu, popisuje rodinné okolnosti (péče o svou matku a bývalého manžela – otce žalovaného), které měly vliv na její„ zdravotní stav“, že to byla ona, kdo investoval do rekonstrukce nemovitostí, a popisuje, jak se dle jejího názoru žalovaný jako opatrovník choval k majetku a finančním úsporám zemřelého otce žalovaného, atd… Znovu konstatuje, že investovala všechny své peníze a síly pro klidné a spokojené stáří, nemá žádné úspory, jen důchod, ze kterého se neuživí a ani nezaplatí bydlení.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný. K námitce žalované ohledně nezajištění věcného břemene, uvádí, že tato nebyla uplatňována žalobkyní před soudem prvního stupně, a proto nemůže být v souladu s ust. § 205a o. s. ř. odvolacím důvodem. I kdyby námitka nezajištění věcného břemene v rodinném domě odvolacím důvodem být mohla (byla uplatňována před soudem prvního stupně), má žalovaný (ve vyjádření nesprávně uvedeno žalobce) za to, že tato skutečnost nemůže být důvodem pro určení vlastnictví žalobkyně k darovaným nemovitostem. Žalobkyně a žalovaný nikdy možnost zřízení věcného břemene v rodinném domě neprobírali. Co se týče obavy ze zajištění bydlení pro žalobkyni, žalovaný opakovaně žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce nabízel, že pořídí byt, ve kterém zřídí pro žalobkyni věcné břemeno dožití, bude hradit veškeré náklady spojené s bydlením a po dobu života žalobkyně se zaváže, že byt nezcizí. Tento návrh žalobkyně odmítla. Pokud žalobkyně namítá, že se žalovaný o dar nestaral, nezajímal, neprováděl základní údržbu, tato námitka nebyla žalovanou uplatňována před soudem prvního stupně jako důvod pro určení vlastnictví k darovaným nemovitostem. Žalovaná tvrdila hmotnou nouzi, nevděk a nakonec neplatnost darovací smlouvy pro uvedení v omyl. Proto nemůže být tato námitka v souladu s ust. § 205a o. s. ř. odvolacím důvodem. I kdyby tato námitka byla ze strany žalobkyně uplatňována v řízení před soudem prvního stupně, nemůže být důvodem pro určení, že se žalobkyně stává vlastníkem darovaných nemovitostí. Co se týče námitky žalobkyně, že soud prvního stupně zcela převzal výpověď žalovaného jako ryze pravdivou, kdy naopak k tvrzením a důkazům žalobkyně přistupoval kriticky až odmítavě, žalovaný uvádí, že soud prvního stupně zjistil úplně skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu spočívá na správném právním posouzení věci. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně minimálně ve dvou případech soudu lhala, v jednom z těchto případů dokonce vyrobila falešný důkaz, aby tak žalovaného před soudem znevěrohodnila. Žalobkyně pokračuje ve své procesní strategii, kdy neustále dokola vytváří nové a nové důvody, pro které by dosáhla určení vlastnictví k darovaným nemovitostem. V řízení před soudem prvního stupně nejdříve namítala hmotnou nouzi (pro kterou odvolala dar). Když naplnění podmínek pro hmotnou nouzi nedokázala prokázat, přišla s důvodem pro odvolání daru pro nevděk a nakonec tvrdila neplatnost darovací smlouvy pro uvedení v omyl. Ani jeden z těchto důvodů neprokázala. V odvolání přišla s dalšími důvody, a to že jí nebylo zřízeno věcné břemeno, a proto byla v nejistotě se zajištěním bydlení či že se žalovaný o darovaný rodinný dům nestaral.

4. Odvolací soud s ohledem na stanovisko žalovaného uvedené ve vyjádření k odvolání se před zahájením jednání ve věci samé pokusil dle ust. § 99 o. s. ř. s účastníky o vyřešení věci soudním smírem. Žalovaný uvedl, že je nadále ochoten řešit věc smírně s tím, že již v rámci řízení před okresním soudem sděloval zástupci žalobkyně (viz e-mailová komunikace ve spise), že z finančních prostředků utržených z prodeje darovaných nemovitostí pořídí byt, v němž zřídí pro žalobkyni věcné břemeno doživotního bydlení a bude jí přispívat na náklady spojené s užíváním bytu, a že se zaváže formou věcného práva k tomu, že byt po dobu užívání ze strany žalobkyně nezcizí. V odvolacím řízení dále nabízel řešení bydlení žalobkyně v bytě, který bude předmětem dědického řízení po zemřelém otci žalovaného.

5. Žalobkyně s návrhem žalovaného nesouhlasila s tím, že žalovanému nevěří, trvala na tom, že se chce stát vlastnicí domu, ve kterém bydlí a dožít v něm.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě včas podaného odvolání žalobkyně jako oprávněné osoby dle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Žalobkyně se nejprve domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí v k. ú. [obec], k. ú. [obec] a k. ú. [obec]. Žalobu ohledně nemovitostí v k. ú. [obec] vzala zpět, řízení bylo okresním soudem v tomto rozsahu pravomocně zastaveno.

8. Skutková zjištění okresního soudu z jednotlivých důkazů jsou správná, okresní soud po provedeném dokazování dospěl ke správným skutkovým závěrům, které přiléhavě právně posoudil.

9. Především lze souhlasit s okresním soudem, že darovací smlouva ze dne [datum] není neplatná z důvodu jejího omylu. Pokud žalobkyně tvrdila, že při uzavírání smlouvy nevěděla, co podepisuje, že věřila tomu, že daruje pouze [obec], s tím, že neměla s sebou brýle, aby si smlouvu přečetla, atd., okresní soud správně uzavřel, že žalobkyni nic nebránilo, aby se se smlouvou seznámila před jejím podpisem, že v darovací smlouvě jsou přehledně označeny všechny nemovité věci, které byly předmětem smlouvy.

10. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

11. Aby šlo o omyl právně významný, musí se na jeho vzniku podílet druhá strana, která s mýlící se osobou jedná s cílem stát se druhou smluvní stranou. Judikatura Nejvyššího soudu k ust. § 49a zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (kterou lze aplikovat i na právní poměry vzniklé po 1. 1. 2014 dle ust. § 583 o. z.) dovodila, že jednající osoba se ve smyslu § 49a věty první zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 24 Cdo 2178/2019 o omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1883/2017, anebo ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5801/2016).

12. Jestliže se žalobkyně mohla případnému omylu vyhnout vlastní přiměřenou pečlivostí, nelze dospět k závěru, že se v jejím případě jedná o omyl omluvitelný. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění okresního soudu pod body 22. a 23.

13. Dále žalobkyně uvedla, že v případě, že nenastanou důvody pro neplatnost právního jednání, pak nastaly důvody pro vrácení daru z ekonomických důvodů a z důvodu nevděku.

14. Z dokazování plyne, že žalobkyně dopisem ze dne [datum] odvolala dar z důvodu hmotné nouze s odůvodněním, že„ se dostala do stavu hmotné nouze, kdy si není schopna zajistit z vlastních prostředků důstojné živobytí, lékařskou péči a starost o dům, ve kterém žije. Žádá proto, aby žalovaný jí dům buď vrátil, nebo jí vyplatil obvyklou cenu nemovitosti, a to do jednoho týdne ode dne obdržení odvolání daru“.

15. Dle § 2068 odst. 1 o. z. upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba.

16. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolání daru pro nouzi je možné jen v případě, že by žalobkyně upadla do nouze až po uzavření darovací smlouvy. Z tvrzení žalobkyně a z obsahu spisu však plyne, že po uzavření darovací smlouvy v poměrech žalobkyně k žádným změnám nedošlo. Žalobkyně před i po uzavření smlouvy má jediný příjem, a to starobní důchod, před i po uzavření smlouvy zasílala insolvenčnímu správci finanční prostředky ve výši 3.000 Kč měsíčně na základě darovací smlouvy uzavřené s dlužnicí dne [datum] (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. [insolvenční spisová značka]).

17. Podle § 2072 odst. 1 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

18. Podle § 2075 odst. 1 o. z. dárce může dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.

19. Podle § 2075 odst. 2 o. z. je-li dar odvolán později a namítne-li obdarovaný opožděné odvolání daru, soud k odvolání nepřihlédne.

20. Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to zjevného porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů, nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému.

21. Obsahem výzvy k vrácení daru ze dne [datum] nebyly žádné skutečnosti týkající se hrubého porušení dobrých mravů (nevděku) obdarovaným vůči žalobkyni, nicméně v průběhu řízení žalobkyně podáním ze dne [datum] žalovaného vyzvala k vrácení daru z důvodu nevděku, a odvolací soud z jeho obsahu dovodil, že se jedná o hmotněprávní jednání – odvolání daru dle ust. § 2072 odst. 1 o. z. z konkrétně uvedených důvodů. Listina obsahující odvolání daru byla doručena zástupci žalovaného, který má udělenou plnou moc také k hmotněprávním jednáním. Jelikož žalovaný nenamítl opožděné odvolání daru z důvodu nevděku (§ 2075 odst. 2 o. z.), odvolací soud se zabýval důvodností uvedených důvodů pro odvolání daru.

22. Jediným důvodem, pro který by žalobkyně mohla být úspěšná, spočíval v tvrzení, že žalobce se rozhodl nemovitosti prodat, aniž by pro ni měl zajištěno bydlení.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 33, sp. zn. Cdo 1794 /2018 z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je třeba zabývat se tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem„ hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Je třeba komplexní hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybným je vyhodnocení, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.

24. V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že žalovaný žalobkyni nabízel pomoc v případě, že by byla opravdu v hmotné nouzi, že jí bude finančně vypomáhat, rovněž že žalobkyně dala žalovanému výslovně najevo zájem bydlet v bytě s tím, že„ v domě nechce topit, mrznout, starat se o dům, že chce žít jako civilizovaný člověk“, dále že žalovaný žalobkyni hradil do doby, než s ním odmítla komunikovat, telefonní poplatky, atd. Z obsahu spisu dále plyne, že žalovaný v průběhu řízení žalobkyni opakovaně nabízel smírné řešení věci s tím, že obstará byt, žalobkyni zřídí doživotní právo věcného břemene, zaváže se, že byt nezcizí, že bude platit všechny výdaje spojené s bydlením (naposledy v průběhu odvolacího řízení). Žalobkyně odmítá nabízené řešení, když již ve vyjádření ze dne 16. 12. 2020 advokát žalobkyně uvádí, že mezi zástupci účastníků bylo vedeno mimosoudní jednání s tím, že žalobkyně s navrhovaným řešením žalovaného nesouhlasí, neboť žalovaný odmítá přistoupit na její řešení, které by znamenalo, že nemovitost, kde bude žalobkyně dále bydlet (jednalo se o byt v [obec]), bude ve vlastnictví žalobkyně, zatímco žalovaný navrhoval, aby vlastníkem byl on, s tím, že jí zřídí věcné břemeno bydlení (viz e-mailové korespondenci mezi zástupci účastníků). Žalovaný u jednání odvolacího soudu sdělil, že jeho nabídka stále trvá, a to i v případě, že ve sporu bude úspěšný. Žalobkyně trvala na svém stanovisku, že chce předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, s nabídkou žalovaného nesouhlasila. Za této situace není významný subjektivní pocit žalobkyně, že žalovaný jako syn se nechová dle její představy, neboť významné je objektivní hledisko, kdy žalovaný měl snahu žalobkyni zajistit bydlení, hradit jí náklady na bydlení, atd. Podle názoru soude není podstatné, jestli žalovaný žalobkyni poskytne bydlení v bytě v jeho vlastnictví či v „ nájemním bytě“ za situace, kdy je ochoten podílet se na hrazení nákladů s bydlením žalobkyně. Jestliže žalobkyně jakékoli řešení odmítá, ačkoli dříve vyjádřila přání bydlet v bytě, kde by měla přijatelný komfort (viz SMS komunikace mezi účastníky), nelze považovat chování žalovaného za zjevné porušení dobrých mravů.

25. Za zjevné porušení dobrých mravů nelze považovat tvrzení, že žalovaný odmítl žalobkyni dobrovolně vrátit darované nemovitosti, neboť tento důvod byl předmětem dokazování v tomto sporu, stejně tak jako chování žalovaného v souvislosti s úmrtím jeho otce, neboť vztahy účastníků byly v té době významně ovlivněny postojem žalobkyně, která změnila svůj názor ohledně darování nemovitostí, a z komunikace mezi účastníky je zřejmé, že na zhoršení vzájemných vztahů měla významný podíl. Žalobkyní uváděné důvody nelze posoudit jako očividné porušení dobrých mravů, které není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. K dalším, žalobkyní v odvolání opakovaně uváděným skutečnostem o chování žalovaného v souvislosti s úmrtím jeho otce a jeho jednáním ve funkci opatrovníka zemřelého otce, se odvolací soud dále nebude vyjadřovat, neboť nejsou pro posouzení věci významné.

26. Pokud žalobkyně v odvolání namítá, že se žalovaný o dar nestaral, nezajímal, neprováděl základní údržbu, tato námitka není důvodná, neboť žalobkyní tato skutečnost nebyla uplatněna jako důvod pro odvolání daru.

27. Důvodná není ani námitka týkající se hodnocení výpovědi žalobkyně a žalovaného, neboť okresní soud se podrobně vypořádal s tím, proč výpověď žalované nepovažuje za věrohodnou a o které důkazy opřel své skutkové závěry. Stejně tak se vypořádal s tím, proč neprovedl další důkazy navržené žalobkyní. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožňuje.

28. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

29. Pokud jde o změnu výroků o nákladech řízení v odstavcích II. a III., odvolací soud tak učinil zejména z toho důvodu, že výrok v odstavci III. je nadbytečný, neboť náklady ustanoveného zástupce nejsou náklady státu ve smyslu ust. § 148 o. s. ř. Protože výše náhrady nákladů řízení žalovaného v odstavci II. výroku byla určena správně (odvolací soud pouze náhradu nákladů řízení ve výši 28.012,60 Kč zaokrouhlil na 28.013 Kč), žalobkyně byla zavázána k jejímu zaplacení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. (v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 34. a 35. rozsudku okresního soudu).

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

31. Procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení 11.167 Kč, a to odměna za vyjádření k odvolání ze dne 31. 1. 2022 a za účast u jednání odvolacího soudu 16. 8. 2022 po 3.100 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrada cestovného 1.829 Kč za cestu vozidlem z [obec] do [obec] a zpět (224 km, spotřeba 7,8 l na 100 km, cena PHM a sazba odměny za použití motorového vozidla dle vyhlášky č. 51/2021 Sb. ve znění do 19. 8. 2022), náhrada za promeškaný čas za cestu z [obec] do [obec] a zpět celkem 600 Kč za 6 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a k tomu 21% DPH 1.938 Kč.

32. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jeho advokátu [titul] [jméno] [příjmení], dle § 149 odst. 1 o. s. ř.