57 Co 64/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 539 953,55 Kč s příslušenstvím o odvolání obou účastníků proti částečnému a mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 1. 2025, č. j. 130 C 219/2022-298

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že základ nároků na náhradu plnění poskytnutého v souvislosti s újmou na zdraví jméno FO je dán v rozsahu 70 %.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 720 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl, že základ nároků na náhradu plnění poskytnutého v souvislosti s újmou na zdraví jméno FO je dán v rozsahu ¼ (výrok II) a že o jejich výši a o náhradě nákladů bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že dne 24. 8. 2018 v město na adresa došlo k dopravní nehodě, jejímiž účastníky byl jméno FO s vozidlem typ vozidla a žalovaný s vozidlem typ vozidla. název ulice je čtyřproudou silnicí. jméno FO jel v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy od adresa do prodejny název, která je umístěna ve směru na adresa po levé straně, přičemž minul odbočku, a proto se s vozidlem začal otáčet a za ním jedoucímu vozidlu žalovaného tak vytvořil překážku, které se žalovanému nepodařilo vyhnout. Došlo ke střetu obou vozidel, při kterém došlo jednak k hmotné škodě na vozidlech, jednak k újmě na zdraví R. jméno FO, spolujezdkyně P. jméno FO; náklady zásahu Hasičského záchranného sboru činily 16 800 Kč.

3. Z technického hlediska příčinou vzniku dopravní nehody bylo vytvoření překážky náhlé a neočekávané při manévru otáčení vozidla z pravého jízdního pruhu do protisměru. P. jméno FO měl možnost dané dopravní nehodě zabránit, kdyby před zahájením manévru otáčení svého vozidla do protisměru pozorně sledoval vozidla jedoucí za ním, správně odhadl vzdálenost a rychlost vozidla žalovaného jedoucího v levém jízdním pruhu, manévr otáčení svého vozidla přerušil a žalovanému umožnil jízdu v levém jízdním pruhu. Naopak žalovaný neměl technické předpoklady dané dopravní nehodě zabránit z rychlosti 81 km/h, kterou v době dopravní nehody jel. Kdyby jel rychlostí do 50 km v hodině, měl možnost dané dopravní nehodě zabránit intenzivním brzděním. Vzhledem k tomu, že R. jméno FO nedala souhlas s trestním stíháním P. jméno FO, byla věc pro nepřípustnost trestního stíhání odložena. městský úřad uznal žalovaného vinným přestupky podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterých se dopustil tím, že při dopravní nehodě dne 24. 8. 2018 z nedbalosti řídil vozidlo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy byl ještě pod jeho vlivem, přičemž při dechové zkoušce byl vykázán pozitivní výsledek měření 0,59 g/kg a s přihlédnutím k možné chybě měřící metody mu bylo jako nejnižší prokazatelné množství alkoholu v organismu zjištěno 0,35 g/kg a že úmyslně překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou zákonem v obci o 20 km v hodině a více. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 9 měsíců. P. jméno FO byl uznán vinným přestupkem podle zákona o provozu na pozemních komunikacích spočívající v tom, že při otáčení se s vozidlem do protisměru z pravého jízdního pruhu z nedbalosti ohrozil za ním ve stejném směru jízdy v levém jízdním pruhu jedoucí motorové vozidlo řízené žalovaným tím, že pro vozidlo vytvořil náhlou a neočekávanou překážku na vzdálenost kratší než zábrzdnou, čímž došlo ke střetu obou vozidel. Byl mu uložen správní trest v podobě pokuty ve výši 1 500 Kč.

4. Soud dále zjistil, že R. jméno FO utrpěla při dopravní nehodě zranění obličeje, a to tržně zhmožděnou ránu horního víčka levého oka, mnohočetné zlomeniny kostí střední obličejové etáže, tj. zlomeninu nosních kůstek, horní čelisti vlevo, zlomeninu spodiny levé očnice s výhřezem a zhmožděním oční koule, lícně-čelistního komplexu vlevo a dále utrpěla otřes mozku. Poškozená nebyla s největší pravděpodobností při dopravní nehodě připoutána (nemohla se ani poranit o deformovaný interiér, protože při nehodě nedošlo k žádnému poškození vozidla na pozici spolujezdce). Pokud by byla poškozená v době nehody připoutána bezpečnostním pásem, pravděpodobně by utrpěla zranění, jako jsou pohmožděniny hrudníku, poranění žeber, plic nebo břišních orgánů, na jejím těle by byly viditelné stopy po pásu, např. strangulační poranění, která vznikají utažením pásu během nárazu. Taková poranění nebyla v lékařských zprávách popsána a poškozená sama si na taková poranění nepamatuje. Byla-li by připoutána, s velkou pravděpodobností by nedošlo ke vzniku poranění hlavy na levé straně (poranění, od nichž se odvíjí nároky z újmy na zdraví, které pojišťovna poškozené uhradila a byly ze strany žalobkyně v žalovaném rozsahu nahrazeny). Vyvráceno bylo, že by vozidlo, v němž jela poškozená, vykazovalo vadu zádržného systému. 5. právnická osoba., u níž měl sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla P. jméno FO – v případě žalovaného bylo toto pojištění sjednáno u žalobkyně –, zaplatila zdravotní pojišťovně náklady léčení ve výši 103 233 Kč. právnická osoba., uplatnila u žalobkyně z důvodu spoluviny žalovaného postih v rozsahu 40 % z vyplacených nákladů léčení, tj. ve výši 41 293 Kč. Tuto částku žalobkyně uhradila, a sice spolu s náklady vyúčtovanými Hasičským záchranným sborem ve výši 6 720 Kč (40 % z částky 16 800 Kč). Dále byly poškozenou uplatněny u právnická osoba., nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu znalečného, náhradu nákladů právního zastoupení, náhradu nákladů péče o blízkou osobu a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Tyto nároky právnická osoba., postupně uspokojovala; v srpnu 2021 žalobkyně uhradila právnická osoba., dalších 499 296 Kč, představujících 40 % částky vyplacené R. jméno FO z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění, bolestného, znalečného, nákladů právního zastoupení, ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a nákladů péče o osobu blízkou.

6. Žalobkyně přípisem ze dne 25. 8. 2021 uplatnila u žalovaného právo na náhradu toho, co za něj plnila v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 24. 8. 2018 a vyzvala jej k úhradě částky ve výši 547 309 Kč do 24. 9. 2021.

7. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 10 odst. 1 písm. i), § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném od 1. 1. 2018, a pod § 2910, 2918 a 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vyšel z toho, že „(o)ba řidiči, jméno FO a žalovaný, tím, že porušili pravidla silničního provozu stanovená zákonem odpovídají v souladu s § 2910 občanského zákoníku za škodu a újmu způsobenou dopravní nehodou.“ „Vzhledem k tomu, že chyba jméno FO byla v řetězci příčin dopravní nehody a v řetězci příčin újmy na zdraví jméno FO v pořadí první a nebýt jeho pochybení, k dopravní nehodě by nedošlo, hodnotí soud jeho účast na dopravní nehodě 60 %. Žalovaný proto odpovídá za způsobení dopravní nehody a jejich následků ze 40 %.“ Jde-li o posouzení spoluúčasti poškozené na škodlivém následku v podobě jejího poranění (spolupřispění k újmě) dospěl soud k závěru, že „poškozená se významnou měrou podílela na vzniku újmy na jejím zdraví ve smyslu § 2918 občanského zákoníku tím, že nebyla v době střetu obou vozidel připoutána. Soud je toho názoru, že rozhodující příčinou újmy na zdraví jméno FO je nadále nezodpovědné počínání řidiče jméno FO následované stejně nezodpovědným počínáním žalovaného. K tomu jako další příčina poškození zdraví jméno FO přistupuje její vlastní porušení pravidel silničního provozu“, tento závěr pak opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016, sp. zn. 25 Cdo 4463/2017, sp. zn. 25 Cdo 687/2019, sp. zn. 8 Tdo 528/2021; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), což ovšem „nevedlo k přetržení příčinné souvislosti, jak namítal žalovaný, vedlo však rozhodně k výraznému snížení odpovědnosti obou řidičů za újmu na zdraví jméno FO. Žalobkyní požadovanou náhradu je tak namístě poměrně snížit. Podíl účasti poškozené na vzniku újmy na jejím zdraví soud s ohledem na výše uvedené závěry hodnotí jako významný a stanovil jej v rozsahu 75 %, jinými slovy v rozsahu tří čtvrtin. V tomto rozsahu pak není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného (i jméno FO) a vznikem újmy na zdraví jméno FO.“ Uzavřel, že postižní právo žalobkyně vůči žalovanému je dáno, protože byly naplněny předpoklady pro jeho vznik. Žalobkyně z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla typ vozidla uhradila v souladu s § 6 odst. 1, 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla poměrnou část nákladů vynaložených v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 24. 8. 2018, a to v rozsahu, v němž za dopravní nehodu odpovídá žalovaný, neboť bylo prokázáno, že žalovaný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu.

8. Námitku promlčení neměl za důvodnou, jde o zvláštní originární nárok, který vzniká okamžikem plnění, k čemuž došlo 19. 8. 2021; žaloba přitom byla podána 23. 5. 2022, tedy v průběhu promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 a § 619 odst. 1 o. z.). Důvodným (naopak) shledal nárok na náhradu právního zastoupení, neboť zde nejde o případ uvedený v § 6 odst. 2 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

9. Protože žalobkyní byla uhrazena částka 6 700 Kč, tj. 40 % náhrady nákladů za zásah Hasičského záchranného sboru, který „se shoduje s rozsahem spoluodpovědnosti žalovaného za dopravní nehodu“ uložil povinnost žalovanému tuto částku žalobkyni zaplatit částečným rozsudkem.

10. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci, a zatímco žalobkyně jej napadla toliko ve výroku II, žalovaný jej napadl zcela.

11. Žalobkyně jednak korigovala jí původně uvedenou míru spoluzavinění, která aktuálně – a to s ohledem na závěry znaleckého posudku tituly před jménem P. jméno FO – má dle ní činit 50 % v případě obou řidičů kolidujících aut, jednak s odkazem na závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, a ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016), zejména ovšem argumentovala, že hranici spoluzpůsobení si újmy 50 % není možné z důvodů nepřipoutání se bezpečnostním pásem překročit, přičemž i hranice nad 30 % je přiléhavá pouze tehdy, pokud jsou dány i další okolnosti, které ovšem v posuzované věci schází. Proto závěr soudu prvního stupně o spoluzpůsobení si újmy poškozenou v rozsahu 75 % vybočuje z ustálené rozhodovací praxe, a navíc tento odklon soud prvního stupně nedostatečně zdůvodnil (v tomto případě mělo zdůvodnění být o to preciznější). Navrhla, aby byl výrok II napadeného rozsudku změněn tak, že základ nároků na náhradu plnění poskytnutého v souvislosti s újmou na zdraví poškozené je dán v rozsahu 70 %.

12. Žalovaný soudu prvního stupně ve svém odvolání vytkl, že se spoluodpovědností žalovaného nezabýval tak, jak měl a jak mu bylo uloženo, odůvodnění má za nepřezkoumatelné a ve vztahu k námitce promlčení a náhradě nákladů právního zastoupení za překvapivé. Zopakoval, že není (nemůže být) za dopravní nehodu odpovědný, a to ani částečně, neboť v extrémní míře neporušil stanovený rychlostní limit a rychlost jeho jízdy fakticky neznemožnila řidiči P. jméno FO splnění povinnosti nevytvořit vozidlu řízenému žalovaným náhlou a neočekávanou překážku při manévru otáčení vozidla z pravého jízdního směru do protisměru. Otázka, zda by žalovaný při dodržení maximální povolené rychlosti kolizi zabránil intenzivním brzděním, nemůže být předmětem zkoumání ani prostřednictvím teorie adekvátnosti kauzálního nexu, tím méně pak prostřednictvím teorie podmínky, která jí je nadřazenou. Nejedná se totiž o příčinu, která by byla pro způsobení následku významná (tzv. gradace příčinné souvislosti) a která podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti zpravidla (typicky) má za následek způsobení určité újmy (škody). Skutečnost, že žalovaný mohl kolizi zabránit, kolizi samotnou totiž nezpůsobila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023). Konečně, bylo-li zjištěno, že byla-li by poškozená připoutána, ke zraněním, s nimiž žalobkyně spojila svůj nárok, by nedošlo, je namístě újmu (škodu) nedělit (§ 2918 o. z.), když je zřejmé, že žalovaný se na jejím vzniku podílel zanedbatelným způsobem (i kdyby byla, byť jen hypoteticky, jeho spoluodpovědnost připuštěna). Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že „žalobu v celém rozsahu zamítne a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení v plné výši“.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného zdůraznila, že rozhodné je zda žalovaný mohl nehodě zabránit, pokud by nejel výrazně vyšší rychlostí a nebyl pod vlivem alkoholu, resp. zda by k nehodě nedošlo, kdyby žalovaný právní předpisy v dopravě neporušil; přičemž znaleckým posudkem bylo prokázáno, že k nehodě by nedošlo. Uzavřel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, že smyslem subjektivní odpovědnosti za újmu (škodu) je nařídit náhradu újmy (škody) tam, kde škůdce újmu (škodu) způsobil, ačkoliv mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Proto má odvolací argumentaci žalovaného za nedůvodnou.

14. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalobkyně je důvodné, odvolání žalovaného důvodné není.

15. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 23. 5. 2022 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 539 953,55 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu postižního regresu, neboť žalovaný je spoluodpovědný za dopravní nehodu ze dne 24. 8. 2018, ke které došlo na název ulice v město, neboť jednak řídil jedno ze střetnuvších se vozidel pod vlivem alkoholu, jednak překročil maximální povolenou rychlost. Žalovaná částka představuje 40 % části plnění pojišťovny Allianz, a. s., které poskytla (též) poškozené v souvislosti s újmou na zdraví, kterou utrpěla v důsledku dopravní nehody.

16. Procesní obrana žalovaného je vystavěna předně na argumentu, že na způsobení dopravní nehody nenese žádný podíl, neboť neporušil extrémně své povinnosti, tj. rychlostní limit, když jedině v takovém případě by bylo možno se odchýlit od judikaturně ustáleného závěru, který - jak má za to – nebyl nikterak revidován, a sice že překročení dovolené rychlosti žalovaným může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého střetu, za který ovšem primárně odpovídá P. jméno FO, jak vyplývá ze srovnání významu povinností obou řidičů střetnuvších se vozidel (blíže pak viz bod 12). Dále uplatnil námitku promlčení a absenci předpokladů (již pro základ) nároku na náhradu právního zastoupení.

17. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze“ přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

18. Uvedené se zcela prosadí ve skutkové a právní rovině upínající se k výroku I napadeného rozsudku, přičemž i další zjištění soudu prvního stupně, která se promítají do skutkového závěru o věci blíže rozvedeného pod body 2 až 6 odůvodnění může odvolací soud jako správná akceptovat a pro stručnost na ně odkázat.

19. Regresní právo pojistitele vůči pojištěnému na úhradu vyplacené částky (náhradu toho, co za něho plnil), resp. předpoklady tohoto nároku [§ 10 odst. 1 písm. i) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla] - poskytnuté plnění, a to pouze v rozsahu v němž pojištěná osoba za újmu skutečně odpovídá, a řízení pod vlivem alkoholu jsou dány, a proto pro pluralitu škůdců bylo namístě zaobírat se účastí na způsobení vzniklé újmy.

20. Nelze přisvědčit žalovanému, že by soud zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Z obsahu odvolání rozhodně nevyplývá, že by žalovaný byl kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoliv omezen v odvolací argumentaci a již z tohoto důvodu (i jinak napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům vymezeným § 157 odst. 2 o. s. ř.) je nezbytné tuto námitku žalovaného jako neopodstatněnou odmítnout.

21. Odvolací soud (toliko stručně) uvádí, že příčinná souvislost se zjišťuje ve dvou krocích, jde o faktickou (přírodní) kauzalitu a právní kauzalitu. První zmíněná vychází z teorie podmínky. Aby bylo možno hovořit o kauzalitě mezi dvěma skutečnostmi, je nezbytné, aby skutečnost, která má být příčinou byla nutnou podmínkou toho, že se následek (újma) uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil (z hlediska způsobu, času a lokace). Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek. Pro určení právně relevantní příčiny je třeba vyjít z teorie ochranného účelu normy a – není-li možné zjistit rozsah ochranného účelu (věcný, modální a personální) z teorie adekvátní příčinné souvislosti (ze soudní praxe blíže k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/2005).

22. Přestože procesní obrana (což se týká i odvolací argumentace) vychází ze závěrů (např.) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, nelze ji – jak bude dále zdůvodněno – shledat opodstatněnou. V citovaném rozhodnutí dovolací soud ve vztahu k posouzení skutku řidiče jedoucího po hlavní silnici (v posuzované věci lze mutatis mutandis aplikovat na žalovaného) v případě porušení jeho povinnosti dodržet povolenou rychlost jízdy v kontextu pochybení řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice (v posuzované věci lze mutatis mutandis aplikovat na P. jméno FO) v podobě porušení povinnosti dát přednost v jízdě, vyjádřil názor, že překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Ze srovnání povinností obou řidičů přitom vyplývá, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě proto bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Naproti tomu porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost.

23. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., takto zobecněný závěr odmítl a korigoval rozhodovací praxi tak, že není podmíněna kumulativním splněním obou podmínek a poukázal na nezbytnost vycházet z teoretických základů kauzálního nexu a současně v mezích publikované judikatury, konkrétně rozhodnutí R 45/2005 Sb. rozh. tr., které danou otázku v obecnosti již vyřešilo (a na které odvolací soud poukázal již ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2023, č. j. 57 Co 330/2023-138).

24. Vychází-li žalovaný z absence extrémní míry porušení povinnosti řidiče, pak tak činí bez zohlednění tohoto judikaturního posunu, a proto odvolací soud, i s ohledem na aktuální (trestněprávní) judikaturu, musí důvodnost nosné části argumentace procesní obrany odmítnout.

25. Podstatné totiž je, zda v případě každého ze škůdců jsou splněny zákonné předpoklady vzniku povinnosti k náhradě téže újmy vzniklé témuž poškozenému.

26. Za daného stavu (i s ohledem na výše rozvedená teoretická východiska) může k pluralitě škůdců odvolací soud uzavřít, že v posuzované věci znaleckým posudkem zjištěný nehodový děj poskytuje oporu pro závěr o existenci jak faktické, tak právní kauzality mezi porušením povinností vyplývajících z porušení zákonných norem [zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)] obou řidičů střetnuvších se vozidel. V případě faktické kauzality dostačuje uvést, že nebýt porušení povinností, byť jen jednoho z řidičů, ke střetu vozidel by nedošlo. V případě právní kauzality se odvolací soud zabýval ochranným účelem porušené normy (norem) a v tomto směru nelze mít pochybnosti o tom, že spočívá v zajištění bezpečnosti (minimalizaci nehod), plynulosti (bez zbytečných zdržení) a předvídatelnosti chování účastníků silničního provozu, což se pochopitelně týká (ve vztahu k žalovanému) jak rychlostních limitů (dodržování nejvyšší dovolené rychlosti), tak zákazu řízení pod vlivem alkoholu [§ 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu]. Z uvedeného je zřejmé, že porušená norma má chránit před vznikem újmy způsobené dopravní nehodou účastníky silničního provozu, a proto i právní kauzalita obou řidičů střetnuvších se vozidel je v posuzované věci dána – taktéž žalovaný odpovídá za porušení těch zájmů, jejichž ochrana je účelem normy. Lze ostatně dodat, že ve stejný závěr by (při absenci ochranného účelu normy) ústila i teorie adekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že smyslem odpovědnosti za újmu je nařídit náhradu újmy tam, kde škůdce újmu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tedy žalovanému lze důvodně vytknout, že dbal-li by nejvyšší povolené rychlosti a nebyl pod vlivem alkoholu, k újmě by nedošlo.

27. Pokud tedy soud prvního stupně posoudil z hlediska míry následku vzniklého střetu vozidel otáčecí manévr P. jméno FO jako o něco závažnější (primární) a tento podíl vyjádřil 60 %, zatímco překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalovaným, který řídil pod vlivem alkoholu posoudil z téhož hlediska jako méně závažné (sekundární) a konkrétně tento podíl vyjádřil 40 %, pak takovéto úvaze nemá odvolací soud co vytknout a s ohledem na dokazováním zjištěný skutkový stav (konkrétní okolnosti posuzované věci) ji nelze považovat za nepřiměřenou, pročež nevidí odvolací soud důvod ji jakkoliv korigovat.

28. Poukázal-li žalovaný na rozsudek ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023, pak jeho obecné závěry (body 22 a 23) odvolací soud respektoval, a to s výhradou ochranného účelu normy, který v tam posuzované věci nebyl shledán a je privilegován, z konkrétních závěrů nelze vzhledem k zcela odlišnému skutkovému základu, potažmo jiných právně relevantních okolností vyjít.

29. K námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k námitce promlčení a nároku na náhradu nákladů právního zastoupení odvolací soud uvádí, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného nálezovou judikaturou, která překvapivost spatřuje v tom, že odvolací soud (popřípadě soud prvního stupně – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019) vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

30. Odvolací námitka upínající se k překvapivosti je prosta konkrétního zdůvodnění [nedostatek v poučení je irelevantní, rozhodoval-li soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu (skutečnost, že by ve věci nastal stav non liquet se z obsahu spisu nepodává)] a nemožnost žalovaného reálně a efektivně hájit svá práva – jak jde-li o námitku promlčení, tak jde-li o nárok na náhradu nákladů právního zastoupení – se z obsahu spisu nepodává. Soud prvního stupně se s těmito námitkami vypořádal a na jeho zdůvodnění lze pro stručnost odkázat (viz judikaturu zmíněnou v bodě 17).

31. Zjištění, že poškozená nebyla v době nehody připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, tedy porušila povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, což byla jedna z příčin vzniku újmy na zdraví (k tomu obdobně srov. bod 4), odůvodňuje, že se soud prvního stupně zaobíral otázkou spoluzpůsobením si újmy poškozenou (dříve spoluzaviněním poškozené), neboť ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese dokonce i následky náhody, která jej postihla. Proto v rozsahu, v jakém se na vzniku újmy podílelo jednání poškozené je vyloučena odpovědnost žalovaného škůdce (z judikatury vyjadřující se k nedostatku příčinné souvislost v tomto případě viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006; k možnosti vycházet z judikatury upínající se k právnímu stavu do 31. 12. 2013 viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Nelze mít pochybnost, že § 2918 o. z. se uplatní i v posuzované věci, avšak odvolací soud nemůže přisvědčit úvaze o posouzení míry spoluzpůsobení si újmy poškozenou.

32. Žalobkyně přiléhavě poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz bod 11), z níž lze vskutku dovodit závěr, že dle konkrétních okolností se míra spoluzpůsobení si újmy v případě porušení tohoto typu povinnosti poškozenou, která jako spolujezdkyně jednoho z řidičů, kteří způsobili nehodu, utrpěla újmu na zdraví, může limitně blížit až jedné polovině. Rozhodující příčinou vzniku újmy je totiž nezodpovědné počínání řidiče vozidla. Uvedené se prosadí i v posuzované věci, a proto nejenže nebyl dán důvod, aby podíl účasti poškozené (její spolupřispění) přesáhl 50 %, nýbrž konkrétní okolnosti posuzované věci – absence dalších výjimečných, svou povahou nezodpovědných a rizikových skutečností – vedou odvolací soud k závěru, že takto vyjádřenému podílu účasti se nelze ani přiblížit. Jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozené a škůdce (škůdců) a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení újmy. Je nezbytné zvážit veškeré příčiny, které vedly k újmě poškozené, a stejně jako u škůdce lze i u poškozené brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení újmy podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese újmu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku újmy jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného, tedy z jakých důvodů spolupřispěla poškozená k újmě. Vyjádřeno jinak vzhledem k absenci dalších výjimečných okolností, které by navyšovaly rizikovost jednání poškozené spočívající např. v nestandardní poloze při jízdě (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016, šlo o značně riskantní chování poškozené, která cestovala nepřipoutána vleže), které by vedlo k zintenzivnění následků újmy, bylo namístě vyjít z podílu nižšího, při spodní hranici. Adekvátním je v dané situaci poměr vyjádřený 30 %. Takto stanovená míra účasti zohledňující konkrétní okolnosti posuzované věci, tj. „prosté“ nepřipoutání se bezpečnostním pásem, lze považovat za souladný s ustálenou rozhodovací praxí výše citovanou.

33. Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, nikoliv jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod č. 44/1996 Sb. rozh. obč. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002). Z uvedeného vyplývá, že mezitímním, potažmo částečným (ve vztahu k jednomu z nároků) rozsudkem soud prvního stupně rozhodnout mohl, a proto nelze mít za důvodné ani odvolání vůči výroku III napadeného rozhodnutí.

34. Protože v případě výroku I a III je napadený rozsudek soudu prvního stupně správný, postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a v tomto rozsahu jej potvrdil, jinak podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku II změnil, jelikož nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a). Proti výroku I tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné. Proti výrokům II a III tohoto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.