57 Co 88/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 , město město proti žalovaným: právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 2. Jméno zainteresované osoby 1/0 , IČO číslo Adresa zainteresované osoby 1/0 oba zastoupeni advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o zaplacení 500 932 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaných 1, 2 proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 3. 2023, č. j. 17 C 192/2018-266,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že žaloba, aby žalovaný 2 byl povinen zaplatit žalobkyni 500 932 Kč spolu s 8,75% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 9. 8. 2018 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s žalovaným 1, zamítá.

II. Ve zbývající části výroku I se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 304 253 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, , advokáta se sídlem , Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0, , , adresa, .

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2 na náhradě nákladů řízení 173 772 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, advokáta se sídlem , adresa, .

V. Žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 25 749 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, , advokáta se sídlem , Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0, , , adresa, .

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2 na náhradě nákladů odvolacího řízení 20 381 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, advokáta se sídlem , adresa, .

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovaným 1, 2 povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 500 932 Kč s 8,75% úrokem z prodlení ročně z 500 932 Kč za dobu od 9. 8. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, aby žalovaní 1, 2 byli povinni zaplatit žalobkyni 8,75% úrok z prodlení ročně z 500 932 Kč za dobu od 4. 8. 2018 do 8. 8. 2018 (výrok II) a konečně žalovaným 1, 2 uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 266 551,82 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou 1 byla pod č. , hodnota, dne , datum, uzavřena smlouva, na základě které se žalovaná 1 zavázala provést rekonstrukci domu č. p. , číslo, na , adresa, za částku 2 799 721,63 Kč, a to podle projektové dokumentace vypracované pro dotační program „, název, “ a podle položkového rozpočtu tvořícího přílohu smlouvy. Současně se zavázala vyřídit stavební povolení a zahájit stavební práce do 30 dnů od právní moci stavebního povolení. Žalovaná 1 byla povinna dokončené dílo předat žalobkyni bez vad a nedodělků do 14 měsíců od zahájení stavebních prací. Projektová dokumentace k rekonstrukci domu byla zpracována v listopadu 2014, jako autor řešení je uveden , tituly před jménem, , jméno FO, , projektant , jméno FO, , zodpovědný projektant žalovaný 2; v rámci stavebních úprav měla být mimo jiné stávající bytová jednotka rozšířena o nové místnosti v podkroví ve 3. nadzemním podlaží (3 nové pokoje, koupelna s WC a spojovací chodba se stávajícím schodištěm). Dne , datum, byl vydán Stavebním úřadem v , adresa, souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru. Současně dne 22. 12. 2014 žalobkyně udělila plnou moc , tituly před jménem, , jméno FO, , zaměstnanci žalované 1, pro její zastupování „k zajištění inženýrské činnosti stavby: stavební úpravy a snížení energetické náročnosti rodinného domu v , adresa, , na , adresa, , v rámci dotačního programu , název, “, jakož i „pro projednání projektové dokumentace v rozsahu ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů, k zastupování před dotčenými orgány státními správy a před účastníky řízení za účelem vydání územně plánovací informace, územního souhlasu, územního rozhodnutí, ohlášení stavby a stavebního povolení stavby až do doby nabytí právní moci“, tuto dne 26. 8. 2016 odvolala. Dne , datum, vyzvala žalovaná 1 žalobkyni k převzetí díla, žalobkyně dílo písemně převzít odmítla s tím, že není způsobilé k užívání, nejsou osazeny zařizovací předměty zdravotnických instalací, WC, umyvadla, vodovodní baterie, nejsou provedeny nášlapné vrstvy podlahových konstrukcí a není osazeno zábradlí schodišťových ramen. Dopisem ze dne 22. 8. 2016 žalovaná 1 žalobkyni sdělila, že protože ve lhůtě stanovené smlouvou nebyly vzneseny výtky vad, došlo ke dni 9. 8. 2016 k převzetí díla, práce byly provedeny v souladu s požadavky žalobkyně. Dne 1. 9. 2016 žalovaná 1 písemně žalobkyni vyzvala k poskytnutí součinnosti v podobě zpřístupnění stavby za účelem dokončení prací a k dodání předmětů. Dne 26. 9. 2016 žalobkyně písemně namítla, že provedené místnosti v podkroví nesplňují zákonné požadavky, neboť světlá výška místností nedosahuje minimálně nad polovinou podlahové plochy hodnoty 2300 mm a do podkroví jako celku není zajištěn přístup schodištěm s minimální podchodnou výškou o hodnotě 2100 mm; pročež poskytnutí součinnosti odmítla a požádala o slevu z ceny díla ve výši 130 000 Kč bez DPH, současně navrhla dohodu o ukončení smlouvy. Dne , datum, podala stížnost u České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, komora po provedeném šetření konstatovala, že bylo prokázáno a stěžovaným žalovaným 2, jako autorizovaným stavitelem pro pozemní stavby, uznáno, že porušil § 40 odst. 2, 4 vyhlášky č. 268/2009 Sb., když světlá výška podkrovních místností nedosahuje minimálně nad polovinu podlahové plochy hodnoty 2300 mm a podchodná výška schodiště dosahuje hodnoty menší než 1600 mm - navržené stavební úpravy neodpovídají účelu předvídaného užívání stavby, tj. bytová jednotka ve 2. nadzemním podlaží nebyla v podkroví rozšířena o požadované obytné ani pobytové místnosti, když místnosti nelze jako obytné nebo pobytové užívat. Dne 6. 2. 2017 Stavební úřad v , adresa, konstatoval, že s ohledem na výše uvedené vady není možno vydat souhlas s užíváním stavby. Žalovaná 1 dne 26. 10. 2016 vyzvala žalobkyni k úhradě doplatku ceny díla ve výši 575 704 Kč a smluvních pokut za prodlení s úhradami ceny díla ve výši 45 060,45 Kč. Dne 18. 11. 2016 navrhl žalovaný 2 jako odpovědný zástupce žalované 1 žalobkyni za účelem dosažení potřebných výšek v podkroví, včetně přístupového schodiště, udělat vikýře s tím, že žalobkyně by měla z vlastních nákladů uhradit potřebnou střešní krytinu, sádrokartony a výmalbu. Dne 22. 11. 2017 sdělila žalobkyně žalované 1, že vyhovuje její výzvě ze dne 27. 10. 2017 a poskytuje jí součinnost k dokončení díla se lhůtou k dokončení do 31. 12. 2017. Následně dne 22. 12. 2017 žalovaná 1 sdělila žalobkyni, že zpracovala návrh technického řešení, které by vyřešilo problém s minimální výškou místností a výškou schodiště s tím, že se předpokládá, že práce budou trvat dva a půl měsíce, přičemž je nutné vyčkat na jarní měsíce. Žalobkyně dne 30. 7. 2018 z důvodu prodlení s předáním díla odstoupila od smlouvy, současně vyzvala oba žalované k náhradě škody ve lhůtě 10 dnů, výzvy byly žalovaným doručeny dne 2. 8. 2018. Žalovaný 2 s žalovanou 1 uzavřel dne 1. 2. 2014 dohodu o provedení práce, podle které měl pro žalovanou 1 vykonávat v době od 1. 2. 2014 do 31. 12. 2014 nebo do dne, kdy vykoná pro žalovanou 1 pracovní úkol v celkové době 150 hodin, kontrolu, ověřování a autorizaci projektových dokumentací a práce s tím související; v letech 2001 až 2021 byl současně zaměstnancem města , adresa, , za rok 2014 nepodával daňové přiznání.

3. V rámci žádosti o podporu z programu , název, na rekonstrukci domu č. p. , číslo, žalobkyně požadovala dotaci v maximální výši 501 640 Kč (z toho 166 200 Kč na zateplení obvodových stěn, 82 200 Kč na zateplení střechy, 124 200 Kč na výměnu výplní stavebních otvorů, 29 040 Kč na zateplení ostatních konstrukcí, 20 000 Kč na zpracování odborného posudku, 5 000 Kč na zajištění odborného technického dozoru a 75 000 Kč na výměnu hlavního zdroje tepla), a to konkrétně pro oblast podpory A snižování energetické náročnosti stávajících rodinných domů, A.2 hladina 2, A.4 zpracování odborného posudku pro podoblast podpory A.1, A.2 nebo A3 a A.5 zajištění odborného technického dozoru stavebníka pro podoblast podpory A.1, A.2 nebo A.3 a o oblast podpory C, C.1 výměna zdrojů tepla na tuhá fosilní a vyjmenovaná kapalná fosilní paliva za efektivní ekologicky šetrné zdroje při současné realizaci opatření z oblasti podpory A a C 1.7, tepelné čerpadlo vzduch voda. Dne 30. 3. 2015 fond akceptoval žádost žalobkyně o podporu v maximální výši 500 932 Kč, současně jí bylo uloženo, aby do uvedeného data realizovala podporovaná opatření v souladu s údaji uvedenými v žádosti a přílohách a zároveň doložila dokumenty vyžadované k vydání registrace akce a rozhodnutí dle Přílohy č. II/7 Směrnice Ministerstva životního prostředí č. 1/2014. Státní fond životního prostředí České republiky v rámci dotačního programu „, název, “ dal žalobkyni termín pro dokončení realizace díla do 30. 9. 2016, následně došlo k prodloužení lhůty do 31. 3. 2017, poté bylo schváleno prodloužení od 31. 3. 2018 s tím, že žalobkyně byla upozorněna, že druhé prodloužení je konečné.

4. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 5 odst. 1, § 2910, § 2914 a § 2630 odst. 1, písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž konstatoval, že pokud na rekonstrukci prováděnou podle smlouvy o dílo ze dne 25. 3. 2015 nebyl stavebním úřadem udělen souhlas s užíváním stavby, neboť 3. nadzemní podlaží nemělo dostatečnou podchodnou výšku na schodišti a světlou výšku místností, jsou za toto pochybení v podobě porušení § 40 odst. 2, 4 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, odpovědní oba žalovaní, neboť žalovaná 1 vadnou projektovou dokumentaci a také samotné dílo vyhotovila, a žalovaný 2 je za projektovou dokumentaci odpovědný dle § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů, když jeho odpovědnosti ho nezprošťuje skutečnost, že fakticky projektovou dokumentaci vytvořily (i) další osoby, neboť jako autorizovanému staviteli pro pozemní stavby bylo jeho povinností dohlédnout na to, aby projektová dokumentace, kterou zaštítil svou odborností, splňovala podmínky stavebních předpisů. Žalovaní 1, 2 žalobkyni dle § 2594, 5 odst. 1 o. z. neupozornili na nevhodnost zvolené rekonstrukce. Pokud by žalobkyně splnila podmínky pro udělení přislíbené dotace a předložila by všechny vyžadované podklady, vznikl by jí na rezervovanou dotaci nárok. Žalobkyně však kvůli pochybení žalovaných 1, 2 nemohla fondu ve lhůtě do 31. 3. 2018 předložit předávací protokol ani závěrečnou zprávu stavebního technického dozoru, stejně tak nemohla v termínu doložit kolaudační rozhodnutí. Žalobkyně se s přihlédnutím k chování žalované 1 důvodně domnívala, že , jméno FO, zajišťuje stavební dozor na rekonstrukci stavby, přitom pro přiznání dotace z hlediska požadavku na technický dozor nebylo na závadu, že technický dozor byl personálně propojen se zhotovitelem. Navíc dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí o dovolání v této věci ani okolnost, že by žalobkyně nezajistila stavební technický dozor, není způsobilá přerušit či vyloučit příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanými a ušlým ziskem z dotace, neboť zásadním pochybením bylo nedodržení technických předpisů pro obytné místnosti v podkroví, pro které nemohl být vydán souhlas k užívání, a na tomto pochybení žalovaných nemohl technický dozor nic změnit. Nejedná se o novou okolnost působící jako rozhodující příčina vzniku škody bez ohledu na původní škodní událost. Nadto byla žalovaná 1 zplnomocněna zastupovat žalobkyni ve stavebním řízení; v takovém případě bylo její povinností jako profesionála v oboru dle § 5 a § 2432 o. z. upozornit žalobkyni na ustanovení § 152 odst. 2, 4 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2017, aby si zajistila zákonem (i pro účely stavebního řízení) vyžadovaný stavebně technický dozor. Žalobkyni v důsledku porušení výše uvedené povinnosti žalovanými ušel zisk v žalované výši, neboť bylo prokázáno, že právě v důsledku porušení povinnosti dodržet § 40 odst. 2, 4 vyhlášky č. 268/2009 Sb. nebylo na rekonstrukci domu žalobkyně vydáno kolaudační rozhodnutí, v důsledku čehož nemohla žalobkyně ve fondem stanovené ani prodlužované lhůtě doložit nezbytný doklad v podobě kolaudačního rozhodnutí, prokazujícího realizaci stavebních úprav, za které byla dotace ve výši 500 932 Kč přislíbena. Žalovaným se současně nepodařilo prokázat tvrzení, že se škoda zvětšila i v důsledku okolností přičitatelných žalobkyni. Nelze přičítat k tíži žalobkyně, že nečinila sama aktivní kroky k dokončení díla, tak aby mohlo být kolaudováno, když už na nikoli řádně provedené dílo vynaložila částku 1 800 000 Kč z dohodnutých 2 799 721,63 Kč, přičemž prokazatelné vady se týkaly podstatné části díla - nedodržení technických předpisů pro obytné místnosti v podkroví. Navíc do července 2021 žalobkyně čelila žalobě právního nástupce žalované 1 o zaplacení doplatku ceny díla ve výši 1 169 000 Kč, v níž bylo tvrzeno, že dílo bylo řádně dokončeno podle přání žalobkyně. Sama dosud uplatňuje své nároky na vrácení záloh zaplacených na dílo z důvodu tvrzených vad díla. Žalovaná 1 měla přístup k dílu do konce července 2016, žalobkyně jí dne 26. 9. 2016 vytkla vady světlé výšky podkroví a podchodovou výšku schodiště, žalovaná 1 projevila ochotu opravit světlou výšku podkroví rozebráním střechy, odmontováním části oken, vybudováním vikýřů s okny a uděláním nových sádrokartonů až dopisem datovaným ze dne 18. 11. 2016 (dle žalobkyně jí doručeným až v květnu 2017, přičemž nebylo prokázáno, že by k doručení došlo dříve), a to nikoli bezplatně, ale za cenu 179 405,78 Kč, uvedené stanovisko bylo potvrzeno přípisem ze dne 5. 5. 2017. Až v listopadu 2017 došlo k prohlídce díla, po níž dne 22. 12. 2017 žalovaná 1 žalobkyni sdělila, že zpracovala návrh technického řešení, které by vyřešilo problém s minimální výškou místností a výškou schodiště, avšak předpokládá, že práce budou trvat dva a půl měsíce a je nutné vyčkat na jarní měsíce. Takový návrh na opravu vzhledem ke lhůtě dané žalobkyni pro doplnění žádosti o dotaci znamenal, že žalovaná 1 nebyla schopna ve lhůtě pro doplnění žádosti o dotaci vady díla opravit. Okresní soud rovněž uzavřel, že nebylo u žalobkyně prokázáno pochybení v tom směru, že by měla možnost snížit hrozící škodu uplatněním nároku na část dotace k části přestavby, na které nebyla vyžadována kolaudace. Žalobkyně žádala o dotaci A2 Snižování energetické náročnosti stávajících rodinných domů, dotace na zpracování odborného posudku pro A2 bylo možné dle Směrnice podat jen současně s A2; a totéž platí pro A5 (zajištění odborného technického dozoru pro A2) i pro C1.7, dotaci na tepelná čerpadla. I návrh žalovaných datovaný dne 18. 11. 2016 nabízel řešení, které by vyžadovalo novou projektovou dokumentaci i kolaudační rozhodnutí. Je absurdní požadovat po žalobkyni, aby se namísto rozšíření bytové jednotky v 2. podlaží o pokoje v podkroví, spokojila s neobyvatelným podkrovím. Fond o dotacích rozhodující možnost akceptace změny žádosti v dané věci za daných okolností prakticky vyloučil. Žalobkyně neměla, na rozdíl od žalovaných, žádnou povinnost, kterou by nesplnila a kvůli které by jí ušla dotace, maximálně mohla preventivně jednat při vědomí hrozící škody způsobené protiprávním jednáním žalovaných. To, že následně preventivně nejednala, jí nelze klást za vinu, nadto ani tato okolnost by nepřerušila ani nevyloučila příčinnou souvislost. Ve vztahu k žalovanému 2 okresní soud dovodil, že pokud žalovaný 2 byl odpovědným projektantem projektu s vadnou světlou výškou, je dle § 2630 odst. 1 písm. b) o. z. a § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb. odpovědný za vady projektu vedle zhotovitele (žalované 1), a ve smyslu § 2910 o. z. je odpovědný i za škodu v důsledku vadné projektové dokumentace vzniklou, ledaže by bylo prokázáno vyloučení odpovědnosti s ohledem na speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti. Jejich odpovědnost je v souladu s § 2915 o. z. společná a nerozdílná. Pokud žalovaní 1, 2 doložili, že v roce 2014 byl žalovaný 2 zaměstnancem žalované 1, žalobkyně pravdivost listiny označené jako Dohoda o provedení práce zpochybnila a navrhla důkazy, které měly pravdivost listiny potvrdit či vyvrátit, avšak přes výzvy adresované žalovaným nebyly tyto listiny soudu předloženy. Protože jsou to žalovaní, kteří mohou disponovat důkazy o pravdivosti dohody o provedení práce, nastupuje jejich vysvětlovací povinnost a povinnost důkazní a protože přes výzvy soudu důkaz, který by prokazoval, že dohoda o provedení práce byla v roce 2014 skutečně uzavřena, nepředložili, okresní soud po zohlednění, že mj. žalovaní nikoli pravdivě tvrdili, že žalovaný 2 není za vadný projekt odpovědný, a že tvrzení o pracovním poměru žalovaní uplatnili až po třech letech od zahájení tohoto sporu, vyhodnotil obsah dohody o provedení práce jako nevěrohodný a k dohodě nepřihlížel. Žalovaný 2 tak neprokázal svá tvrzení o vyloučení jeho odpovědnosti z důvodu nevypracování projektové dokumentace a z důvodu jeho podřízeného postavení vůči žalované 1, proto soud oba žalované k náhradě škody zavázal, a to včetně úroků z prodlení, které přiznal až od 9. 8. 2018, když žalobkyně žalované vyzvala k platbě žalované částky dopisem doručeným dne 2. 8. 2018 ve lhůtě do 8. 8. 2018. Okresní soud rovněž odůvodnil, z jakého důvodu považoval za nadbytečné doplnit dokazování dalšími navrženými důkazy.

5. Žalovaní 1, 2 odvoláním napadli rozsudek ve výrocích I a III a domáhali se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu, případně jeho změny tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Uvedli, že rozsudek považují za zcela nesprávný. Pokud ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, jeho závěry je sice nutno respektovat, nicméně je k nim třeba přistupovat s vědomím toho, že dopadaly pouze na skutkový stav zjištěný ke dni rozhodování dovolacího soudu. V dalším řízení se však provedeným dokazováním podařilo žalovaným prokázat nové skutečnosti, na základě nichž byl skutkový stav zjištěn jinak a závěry dovolacího soudu jsou již nepoužitelné. Zejména pokud dovolací soud konstatoval, že vadná projektová dokumentace byla vypracována žalovaným 2, pak okresní soud po doplněném dokazování uzavřel, že tuto vyhotovila žalovaná 1. Stejně tak nemohou obstát úvahy Nejvyššího soudu o významu technického dozoru v rámci přiznání dotací, když tento posuzoval nezajištění technického dozoru výhradně dle § 152 odst. 4 stavebního zákona, nikoliv ve smyslu obsahu dotačních podmínek, zejména Přílohy č. II Směrnice Ministerstva životního prostředí č. 1/2014, podle které absence technického dozoru, respektive jím vyhotovené závěrečné zprávy, má za následek nepřiznání dotace. Ve věci tak existuje nová okolnost působící jako rozhodující příčina vzniku škody bez ohledu na původní škodní událost, kterou způsobila sama žalobkyně a pro kterou nemohla podporu získat bez ohledu na pochybení žalované 1 při vypracování projektové dokumentace a zhotovení díla. Žalovaní dále vytkli okresnímu soudu, že z dané směrnice neučinil potřebná skutková zjištění, sami pak v rámci odvolání citovali obsah jednotlivých pravidel stanovených danou směrnicí, zejména č. II/1 bod 5, č. II/5 čl. 4, 5, 6, č. II/7 čl. 1 body 1, 3 a 9. Podle nich tak žalovaná 1 sice skutečně vypracovala projektovou dokumentaci, pro kterou nemohlo dojít ke kolaudaci, avšak žalobkyně nemohla dosáhnout vydání Registrace a rozhodnutí, na základě kterého by jí byla podpora teprve přiznána, neboť z důvodu jejího zavinění nebyla schopna doložit závěrečnou zprávu odborného technického dozoru, který si nezajistila, a která byla jedním z požadovaných dokladů pro vydání Registrace a rozhodnutí a bez doložení tohoto dokumentu by její žádost byla zamítnuta, neboť pro přiznání podpory musely být předloženy všechny ve směrnici uvedené dokumenty. Navíc úvaha okresního soudu o tom, že pro přiznání dotace není na závadu, že technický dozor je personálně propojen se zhotovitelem, je nesprávná a nepřiléhavá. V dotačních podmínkách je technický dozor definován tak, že nesmí být ve střetu zájmů, za který se považuje zejména pracovněprávní, smluvní nebo jiný vztah s dodavatelem. Klíčové však je, že žalobkyně ani žádný technický dozor zajištěný neměla. Závěr soudu, že stavba byla pod dohledem , jméno FO, , je zcela nesprávný, neboť se jednalo o osobu, která měla za žalovanou 1 na starost stavbu a neměla se starat o technický dozor stavebníka, jehož provedení by si žalobkyně s touto osobou dohodla. Existence takové dohody touto osobou žalobkyní tvrzena ani nebyla. Žalobkyně nemohla zajistit sepsání konečné zprávy technickým dozorem ex post, když žádný odborný dozor v průběhu stavby na této ani nebyl. Další námitkou žalovaných v podaném odvolání bylo to, že žalobkyně neumožnila žalované 1 vady díla odstranit, respektive dílo řádně provést, čímž se sama připravila o dotaci. Žalovaná 1 si totiž protiprávní jednání spočívající ve zhotovení podkroví a schodiště v rozporu s právními předpisy v průběhu trvání smlouvy o dílo uvědomila a chtěla toto napravit a dílo řádně splnit. Proto dne 27. 10. 2017 vyzvala žalobkyni k poskytnutí součinnosti dílo provést. Žalobkyně až dopisem ze dne 22. 11. 2017 avizovala součinnost poskytnout, tedy umožnit dílo provést do 31. 12. 2017, následně žalovaná 1 sdělila žalobkyni, že práce budou zahájeny 28. 11. 2017. Tento den se uskutečnilo v domě žalobkyně jednání, z něhož vyplynulo, že žalobkyně požaduje zaslat přesné technické řešení opravy, což žalovaná 1 učinila dne 21. 12. 2017. Až 8. 1. 2018 reagovala žalobkyně s tím, že stanovisko dodá do 14 dnů, což se nestalo. Po urgencích žalované 1 žalobkyně 8. 2. 2018 sdělila, že již zájem na provádění prací ze strany žalované 1 nemá, což potvrdila i v rámci své účastnické výpovědi. Ze samotného chování žalobkyně je tak evidentní, že nechtěla vůbec připustit, aby žalovaná 1 odstranila svá pochybení, která jí žalobkyně vytýkala. Součinnost k umožnění dílo řádně provést poskytla pouze naoko, nemyslela jej vážně, a tudíž porušila svoji zákonnou povinnost danou § 2591 o. z., v důsledku čehož nedošlo k řádnému provedení díla, což se projevilo nepřiznáním dotace. Uvedená skutečnost musí jít k tíži žalobkyně a musí mít za následek, že za vzniklou škodu nemohou žalovaní 1, 2 odpovídat. Žalobkyně přitom měla lhůtu k předložení požadovaných dokumentů pro přiznání dotace prodlouženou do 31. 3. 2018, v této lhůtě mohly být vady díla napraveny a dílo zkolaudováno, nebýt zavinění žalobkyně. Za podstatné pak žalovaní považovali i to, že podporu mohla žalobkyně získat i v případě, že by dílo dokončil jiný subjekt. Žalobkyně však s poskytovatelem dotace záhy přestala zcela komunikovat, sdělila, že žádné dokumenty nebude dokládat, a pokud znova nepožádala o další prodloužení lhůty k jejich předložení, mají žalovaní za to, že v řízení nebylo prokázáno vyloučení jejího dalšího prodloužení. Žalovaný 2 nenese žádnou odpovědnost, neboť není autorem a dodavatelem projektové dokumentace, což namítal od počátku řízení. V původních rozhodnutích se okresní ani odvolací soud účastí žalovaného 2 na projektové dokumentaci nijak nezabývaly, neboť žalobu zamítaly z jiného důvodu. Až po rozhodnutí dovolacího soudu bylo zapotřebí se blíže na roli žalovaného 2 ve vztahu k projektové dokumentaci zaměřit, pročež žalovaní doplnili svá tvrzení a uvedli, že žalovaný 2 dokumentaci kontroloval a následně ověřil autorizačním razítkem a podpisem toliko z pozice zaměstnance žalované 1. I přesto, že okresní soud uzavřel, že projektovou dokumentaci vyhotovila žalovaná 1, shledal odpovědnost žalovaného 2, když uvedl, že tato je dána dle § 12 zákona č. 360/1992 Sb. Porušení uvedeného zákonného ustanovení však dle žalovaných neznamená, že za vzniklou škodu žalobkyni odpovídá i žalovaný 2. Porušení tohoto ustanovení totiž nezakládá jeho spoluodpovědnostní vztah se zhotovitelem díla. Žalovaný 2 nebyl dodavatelem stavební projektové dokumentace, pročež mu nemohla vzniknout solidární odpovědnost za škodu ve smyslu § 2630 odst. 1 o. z. Pokud žalovaní předložili dohodu o provedení práce uzavřenou mezi nimi, při posuzování pravosti této dohody okresní soud nepostupoval správně. Pakliže byla předmětná dohoda v originále vlastnoručně podepsána, má se za to, že tato je pravá a správná. Pokud žalobkyně popřela její pravost, leželo důkazní břemeno na ní a až na základě výsledků dokazování o pravosti listiny mohl soud postupovat dále. Okresní soud však pravost listiny nezkoumal, důkazní návrh žalobkyně znaleckým posudkem zamítl, namísto zkoumání pravosti listiny jen vyzýval žalované, aby předložili další listiny a následně konstatoval, že žalovaní důkaz, který by prokazoval skutečné uzavření dohody, nepředložili. V prvé řadě je však tímto důkazem samotná listina, resp. datum na ní, v druhé řadě pak žalovaní nebyli vůbec soudem vyzváni, aby prokázali pravdivost listiny a postup soudu je pro ně naprosto překvapivý. Podle žalovaných to byla žalobkyně, kterou tížilo břemeno prokázání nepravdivosti listiny. Okresní soud však k dané listině uzavřel, že ji posoudil jako nevěrohodnou a nepřihlížel k ní. Uvedený postup soudu je nesprávný a v rozporu s judikaturou neudržitelný.

6. V rámci vyjádření k odvolání žalovaných žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v celém rozsahu. K námitce žalovaných, že nezajištění technického dozoru ze strany žalobkyně jako stavebníka bylo důvodem pro nepřiznání dotace v plné výši, uvedla, že k zajištění potřebné dokumentace a k naplnění podmínek nutných k vyplacení dotace zmocnila dne 22. 12. 2014 , tituly před jménem, , jméno FO, , zaměstnance žalované 1, zároveň v řízení bylo prokázáno, že technickým dozorem stavebníka byla , jméno FO, , pročež žalobkyně byla skutečně po celou dobu v dobré víře přesvědčena o tom, že stavební dozor zajišťuje právě žalovaná 1 prostřednictvím , jméno FO, . Tvrzení žalované 1 jsou rozporná, když na jedné straně uvádí, že práce byly činěny v souladu s požadavky žalobkyně a dílo považovala za předané, na druhé straně tvrdí, že žalobkyni by dotace přiznána pro absenci technického dozoru stejně nebyla. Z tohoto plyne, že za situace, že by žalobkyně převzala dílo s vadami, by žalovaná 1 zajistila závěrečnou zprávu odborného technického dozoru pro účely vyplácení dotace, neboť podle vlastních tvrzení celou dotaci za žalobkyni vyřizovala, naopak za situace, kdy se žalobkyně domáhala svých práv a vytýkala žalované 1, že dílo není způsobilé k užívání a odmítala jej převzít, poukazuje žalovaná 1 nato, že bylo povinností žalobkyně zajistit si technický dozor a právě z tohoto důvodu by žalobkyni stejně dotace přiznána nebyla. Je správný závěr okresního soudu v bodě 69 rozsudku, v němž soud uvedl, že pro přiznání dotace z hlediska požadavku na technický dozor nebránilo jejímu přiznání, že je technický dozor personálně propojen se zhotovitelem, neboť ve směrnici Ministerstva životního prostředí č. 1/2014, resp. v její příloze č. I čl. 1 písm. v) je technický dozor definován jako „technický dozor stavebníka nad prováděním stavby vykonávaný osobou, která má vysokoškolské vzdělání stavebního nebo architektonického směru nebo střední vzdělání stavebního směru s maturitní zkouškou a alespoň 3 roky praxe při provádění staveb“. Žádné další podmínky či omezení na osobu technického dozoru nejsou Směrnicí či jejími přílohami kladeny. Není pak zřejmé, z čeho žalovaní usuzují na skutečnost, že osobou oprávněnou k vypracování technické dokumentace může být pouze osoba, která byla v průběhu realizace stavby přítomna, tento závěr vychází jen z nesprávné interpretace svědecké výpovědi , tituly před jménem, , avšak nevyplývá ze Směrnice, ani jejich příloh, a dle žalobkyně nic nebrání tomu, aby teprve ex post došlo k dodatečnému ověření řádného provádění opatření na stavbě a následnému vypracování závěrečné zprávy. Navíc žalobkyně považuje za závazný právní názor dovolacího soudu, podle něhož „ani okolnost, že by žalobkyně nezajistila stavební technický dozor, není způsobilá přerušit či vyloučit příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanými a ušlým ziskem z dotace, neboť zásadním pochybením bylo nedodržení technických předpisů pro obytné místnosti v podkroví, pro které nemohl být vydán souhlas k užívání a na tomto pochybení žalovaných nemohl technický dozor nic změnit. Nejedná se o novou okolnost působící jako rozhodující příčina vzniku škody bez ohledu na původní škodní událost“. Ve vztahu k námitce o zmaření řádného provedení díla žalobkyní tato zdůraznila, že i přes její odmítnutí dílo převzít pro vytýkané vady považovali žalovaní dílo za řádně zhotovené a předané dnem 9. 8. 2016. Žalovaní neměli zájem na řešení nastalé situace, naopak po předžalobních výzvách ze dne 26. 10. 2016 a 23. 1. 2017 podala žalovaná 1 vůči žalobkyni žalobu na zaplacení doplatku ceny díla, smluvních pokut a úroků z prodlení, když opětovně tvrdila, že dílo bylo dokončeno. Až dopisem doručeným v květnu 2017 (datovaným 18. 11. 2016) žalovaná 1 projevila zájem situaci řešit, avšak nikoliv bezplatně, ale za další doplatek. Následně v říjnu roku 2017 (14 měsíců poté, co byla žalobkyně vyzvána k převzetí vadného díla) projevila žalovaná 1 ochotu dílo opravit na své náklady. Teprve 22. 12. 2017 bylo žalobkyni sděleno, že byl zpracován návrh technického řešení, který by vyřešil vytýkané vady díla s tím, že tyto práce by trvaly 2,5 měsíce a započaly by na jaře. Bylo zcela logické, že žalobkyně vzhledem k předchozím zkušenostem s žalovanou 1 měla zájem navrhované technické řešení konzultovat s dalším odborníkem před jeho odsouhlasením. Takový postup není možno klást žalobkyni k tíži, neboť to byla právě žalovaná 1, kdo svým předchozím jednáním a odmítavým přístupem zapříčinila opatrný postup žalobkyně. Jelikož bylo následně technické řešení žalobkyní shledáno jako nevyhovující a vzhledem k době trvání a zahájení případných prací, kdy již bylo jisté, že se práce do konce lhůty pro poskytnutí dotací nestihnou, sdělila žalobkyně, že na provedení technického řešení nemá zájem. Pozdní jednání žalované 1 tak již na marném uplynutí lhůty pro vyplacení dotace nemohlo ničeho změnit. Je-li žalobkyni vyčítáno, že vzniku škody mohla předejít odstoupením od smlouvy, změnou zhotovitele stavby a doložením potřebných dokumentů, žalobkyně takovou povinnost neměla a nemohla se tak dopustit jejího porušení. Stejně tak bylo bezpředmětné žádat o další prodloužení lhůty za situace, kdy žalobkyni bylo poskytovatelem dotace jednoznačně sděleno, že lhůta do 31. 3. 2018 je konečná. Ve vztahu k námitce nedostatku odpovědnosti žalovaného 2 žalobkyně odkázala na odůvodnění rozsudku okresního soudu, se kterým se plně ztotožňuje. I pokud by nebylo možno na daný případ aplikovat § 2630 odst. 1 písm. b) o. z., solidární povinnost žalovaného 2 k náhradě škody vyplývá i z § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů, ve spojení s § 2910 věta druhá a § 2915 věta první před středníkem o. z. K námitce o nesprávném posouzení dohody o provedení práce doplnila, že skutečně zpochybnila pravdivost této dohody a navrhla důkazy, které mohly její pravdivost potvrdit či vyvrátit. Vzhledem k informačnímu deficitu nastoupila v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlovací povinnost a povinnost důkazní žalovaných. Přes výzvu soudu však žalovaní žádný důkaz potvrzující pravdivost dohody nepředložili a v kontextu dalších skutečností v rozsudku uvedených okresní soud k dohodě zcela správně nepřihlédl, neboť ji považoval za nevěrohodnou.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), včetně předcházejícího řízení, se závěrem, že zatímco odvolání žalované 1 není důvodné, odvolání žalovaného 2 důvodné je.

8. Napadený rozsudek okresního soudu je již jeho druhým rozsudkem ve věci, neboť první rozsudek ze dne 4. 11. 2019, č. j. 17 C 192/2018-73, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2021, č. j. 57 Co 84/2020-177, kterými byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, č. j. 25 Cdo 2949/2021-196, zrušeny a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky stanovení okolností, mezi nimiž je dána příčinná souvislost, a okolností způsobilých tento vztah přerušit. Upozornil, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Zdůraznil, že okresní soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně jako spotřebitel uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provést rekonstrukci rodinného domu a snížení jeho energetické náročnosti za účelem získání dotace, avšak díky vadně provedené projektové dokumentaci vypracované žalovaným 2 provedla žalovaná 1 rekonstrukci, která nevedla k získání kolaudačního souhlasu s užíváním stavby pro vady a tyto vady žalovaná 1 neodstranila ani v dodatečné lhůtě. Žalobkyně opakovaně žádala Státní fond životního prostředí ČR o prodloužení lhůty pro doložení podkladů, poslední prodloužení termínu bylo do 31. 3. 2018 s upozorněním, že se jedná o prodloužení konečné. Byť okresní soud neučinil žádný právní závěr ve vztahu k jednání žalovaných, v rozporu se zjištěným skutkovým stavem uzavřel, že žalobkyně stále může získat prostředky z dotačního programu, který stále běží, a tedy jí žádný zisk neušel, případně si jej mohla zajistit sama v dostatečné lhůtě odstraněním závad domu. Odvolací soud se s uvedenými skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu nijak nevypořádal, po doplnění dokazování uzavřel, že žalobkyně sama nesla odpovědnost za splnění všech podmínek dotačního programu a nezajištěním stavebního dozoru stavebníka nesplnila jednu z nich, pročež by na dotaci neměla nárok. Dovolací soud vyslovil, že z uvedeného skutkového stavu zjevně vyplývá, že jak vadná projektová dokumentace vypracovaná žalovaným 2, tak podle ní vadně provedená rekonstrukce nesplňující požadavky stavebních předpisů vykonaná žalovanou 1, zakládají protiprávní jednání žalovaných způsobilé přivodit dovolatelce majetkovou újmu, ať již v podobě nákladů na odstranění vad díla nebo ve zmaření dotace z programu „, název, “. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3296/2017, v případě dotačních programů „, název, “ či „, název, “ lze při pravidelném běhu věcí zisk dotace předpokládat, neboť v rozhodné době byly všem žadatelům, kteří stanovené podmínky splnili, dotace poskytnuty. V projednávané věci došlo k zateplení budovy, výměně výplní všech otvorů, střešní krytiny a výměně tepelných zdrojů. K naplnění cílů i předmětu podpory při rekonstrukci rodinného domu tedy došlo a žalobkyně by mohla mít nárok na dotaci z programu, o jejíž výši mohlo být následně jednáno se Státním fondem životního prostředí ČR po předložení všech podkladů, avšak klíčovým dokladem měl být souhlas s užíváním stavby. Ten nebylo pro závažné vady díla možné vydat a bez odstranění vad spočívajících v nedodržení technických předpisů pro obytné místnosti v podkroví nemohla být žalobkyně v dotačním řízení úspěšná. Z uvedeného jednoznačně vyplývá porušení právní povinnosti žalovaných, vznik majetkové újmy žalobkyně i příčinná souvislost mezi těmito skutečnostmi. Okolnost v podobě nezajištění stavebního technického dozoru není způsobilá přerušit či vyloučit tuto příčinnou souvislost, neboť zásadním pochybením bylo nedodržení technických předpisů pro obytné místnosti v podkroví, pro které nemohl být vydán souhlas s užíváním. Nejedná se tedy o novou okolnost působící jako rozhodující příčina vzniku škody bez ohledu na původní škodní událost. Zcela nepřípadné jsou námitky žalovaných, že dílo bylo zhotoveno přesně podle pokynů dovolatelky, neboť podle § 5 odst. 1 o. z. se žalovaní nemohou zprostit své odpovědnosti poukazem na přání zákazníka či vlastní neodbornost.

9. Nárok žalobkyně byl založen na tvrzeních, že v důsledku vadné projektové dokumentace, která byla vyhotovena v rozporu se stavebními předpisy, byla žalovanou 1 vadně provedena rekonstrukce jejího rodinného domu, což bylo důvodem nevydání kolaudačního rozhodnutí, jako podmínky pro přiznání finančních prostředků ve výši 500 932 Kč z dotačního programu „, název, “. Žalovaný 2 byl osobou, která pro žalovanou 1 vypracovala projektovou dokumentaci k rekonstrukci domu jako autorizovaný projektant.

10. Procesní obrana žalované 1 byla založená na argumentu, že sice vypracovala vadnou projektovou dokumentaci k rekonstrukci domu žalobkyně a podle této neprovedla dílo řádně tak, aby došlo k jeho kolaudaci, která byla jednou z podmínek získání žalobkyni přislíbené dotace, rozhodujícím důvodem nepřiznání této dotace však bylo pochybení samotné žalobkyně v tom, že nezajistila odborný technický dozor nad prováděním stavby, který by následně mohl vypracovat závěrečnou zprávu, jakožto jednu z podmínek přiznání dotace. Navíc žalobkyně tím, že zamezila žalované 1 přístup na stavbu a neumožnila jí provedení opravy díla, znemožnila řádné dokončení díla a jeho kolaudaci ve lhůtě do 31. 3. 2018, v níž měla předložit dokumenty potřebné pro přiznání dotace, stejně tak v této lhůtě nepověřila dokončením díla jinou osobu či nepožádala o další prodloužení lhůty k předložení potřebných dokumentů.

11. Procesní obrana žalovaného 2 pak byla kromě výše uvedeného vystavěna i na námitce, že nebyl autorem a dodavatelem projektové dokumentace ve vztahu ke stavbě žalobkyně, dokumentaci pouze kontroloval a ověřil autorizačním razítkem a podpisem z pozice zaměstnance žalované 1.

12. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

13. S ohledem na odvolací námitky žalovaného 2 se však odvolací soud rozhodl zopakovat a zčásti doplnit dokazování okresního soudu ve vztahu k otázce pasivní legitimace žalovaného 2, a to jednak titulní stranou „Projektové dokumentace pro žádost o podporu v programu , název, , - Oblast podpory A.2“, týkající se akce: Stavební úpravy a snížení energetické náročnosti RD na , adresa, , parc. č. st. , hodnota, , k. ú. , adresa, , z níž vyplynulo, že jako investor byla uvedena žalobkyně, autorem řešení byl označen , tituly před jménem, , jméno FO, , zodpovědným projektantem žalovaný 2, jehož vlastnoručním podpisem a razítkem , Anonymizováno, , jako autorizovaného stavitele pro pozemní stavby, je dokumentace opatřena, dokumentaci vypracoval a nakreslil , jméno FO, , na titulní straně jako dodavatel dokumentace je uvedena žalovaná 1, označena svým sídlem a IČ. Dále bylo v odvolacím řízení zopakováno dokazování listinou označenou jako „Protokol o místním šetření ze dne , datum, , sepsanou Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků ve výstavbě na Městském úřadě v , adresa, , odbor výstavby a územního plánování, za účelem ověření podkladů a návazně vydaných povolení pro stavební činnost související se stížností žalobkyně na žalovaného 2 jako autorizovaného stavitele, z tohoto mimo jiné vyplývá jednak zjištění komory o tom, že stavba je realizovaná s nedostatečnou podchodnou výškou na schodišti a světlou výškou místností podkroví, pročež není možno vydat souhlas s užíváním stavby, aniž by došlo ke stavebním úpravám, jednak o tom, že žalovaná 1 má druh živnosti „ohlašovací vázaná“ se vznikem oprávnění 10. 12. 2007 na dobu neurčitou s jediným odpovědným zástupcem v osobě žalovaného 2, který byl takto ustanoven do funkce dne 1. 6. 2011. Právě pro zjištění vyplývající z posledně citované listiny pak odvolací soud doplnil dokazování úplným výpisem z živnostenského rejstříku žalovaných 1, 2 a úplným výpisem z obchodního rejstříku žalované 1, z nichž zjistil, že žalovaná 1 má od 17. 9. 2009 mimo jiné i živnostenské oprávnění v předmětu: „Projektová činnost ve výstavbě“, jedná se o živnost ohlašovací vázanou, od 1. 6. 2011 dosud je jediným odpovědným zástupcem pro tuto živnost žalovaný 2; žalovaná 1 má i v obchodním rejstříku uveden s účinností od 27. 4. 2012 předmět podnikání projektová činnost ve výstavbě; žalovaný 2 je veden v živnostenském rejstříku od 16. 12. 2016, bylo mu přiděleno IČ , IČO, , přičemž od 16. 12. 2016 na dobu neurčitou má mimo jiné jako předmět podnikání uvedeno „Projektová činnost ve výstavbě“. Tyto listinné důkazy soud hodnotil jako věrohodné, když nejen na sebe, ale i na další skutková zjištění vzájemně navazovaly, a společně s dalšími důkazy tvořily ucelený logický celek, navíc k pravosti a správnosti těchto listin nevznesla žádné výhrady či připomínky ani jedna z procesních stran.

14. Pokud odvolací soud nedoplnil dokazování listinou navrženou žalobkyní a označenou jako „Souhlas s provedením stavebního záměru ze dne , datum, “, která jako jediná z důkazů navržených žalobkyní po poučení okresního soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnutého u jednání soudu dne 11. 9. 2019 (čl. 60) k prokázání tvrzení o tom, že žalovaný 2 byl dodavatelem projektové dokumentace, nebyla k důkazu provedena, pak za situace, že sama žalobkyně v průběhu řízení tuto listinu soudu nepředložila a podle jejich tvrzení mělo být obsahem této listiny toliko prohlášení orgánu činného ve stavebním řízení v tom směru, že projektovou dokumentaci autorizoval právě žalovaný 2 (z pohledu tohoto řízení aniž by správní orgán jakkoli zkoumal, kdo byl skutečným odpovědným subjektem za projektovou dokumentaci) a současně bylo doplněno dokazování výše uvedenými listinnými důkazy, z nichž odvolací soud postavil ve spojení s dalšími již provedenými důkazy najisto, kdo byl dodavatel projektové dokumentace ve vztahu k žalobkyni a v jaké pozici vystupoval k této projektové dokumentaci žalovaný 2, vyhodnotil odvolací soud doplnění dokazování touto listinou za nadbytečné.

15. Ve vztahu k žalovanému 2:Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou pasivní věcné legitimace obou žalovaných v řízení, tj. zda jsou žalovaní skutečně subjektem tvrzené povinnosti vyplývající z hmotněprávních ustanovení, přičemž má za to, že právní závěr okresního soudu o pasivní legitimaci žalovaného 2 v řízení není správný.

16. Sama žalobkyně stavěla tuto legitimaci na tvrzení, že mezi žalovanou 1 a žalovaným 2 byl smluvní vztah a žalovaný 2 byl dodavatelem projektové dokumentace k rekonstrukci jejího domu. V průběhu řízení vyšlo najevo z důkazů, původně navržených k prokázání jiných skutečností (zejména z protokolu o místním šetření ze dne 6. 2. 2017), že žalovaný 2 vystupoval jako osoba odpovědná ve smyslu živnostenského zákona pro vázanou živnost žalované 1 v oboru projektová činnost, toto zjištění pak odvolací soud považuje za skutkový závěr významný pro posouzení případné odpovědnosti žalovaného 2 za žalobkyní uplatněnou škodu, když jej současně jednoznačně potvrdily i další důkazy v podobě veřejných listin – výpisu z živnostenského rejstříku žalované 1 a žalovaného 2 a výpisu z obchodního rejstříku žalované 1. V době vypracování projektové dokumentace, kterou sama žalobkyně jako stavebník nikdy nezadala vypracovat žalovanému 2 (tuto skutečnost ani nikdy netvrdila), nýbrž žalované 1, měla tato dlouhodobě od svého vzniku možnost podnikat i v oboru projektová činnost. Protože jde o živnost vázanou ve smyslu § 23 a násl. zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), aby mohla tuto živnost provozovat, musela vystupovat s tzv. odpovědnou osobou, kterou byl od roku 2011 právě žalovaný 2. Výkon funkce odpovědného zástupce je prováděn ve smluvním vztahu, přičemž zákonem není předepsáno, jakou formu má tento mít. Může se jednat jak o pracovní poměr, tak může odpovědný zástupce působit ve funkci jednatele, tak i v jiném smluvním vztahu. Smyslem institutu odpovědné osoby však není nic jiného než to, aby právnická osoba, která podniká v daném oboru (zde v oboru projektová činnost), ačkoliv v tomto oboru nemá patřičné vzdělání, měla odpovědného zástupce, který však není odpovědný sám za sebe, ale je zde proto, aby mohla činnost vykonávat právnická osoba, respektive osoba podnikající v tomto oboru, vlastním jménem a byla rovněž za tuto svoji činnost plně odpovědná. Povinností odpovědného zástupce je dohlížet, aby výkon činnosti byl prováděn řádně, tj. podle pravidel odbornosti pro danou činnost, a s dodržováním živnostenských předpisů. Odpovědná osoba však takto odpovídá toliko vůči podnikateli samotnému, nikoliv navenek vůči třetím osobám, kterými mohou být např. právě zákazníci podnikatele.

17. Žalovaný 2 navíc v průběhu řízení předložil k důkazu listinu označenou jako Dohoda o provedení práce, datovanou dnem , datum, z níž vyplývá, že na základě této dohody působil v roce 2014 u žalované 1 jako její zaměstnanec právě pro výkon činnosti spočívající v autorizaci jednotlivých projektů. Okresní soud v bodě 82 odůvodnění rozsudku vyhodnotil tento důkaz jako nevěrohodný s tím, že žalobkyně napadla pravdivost této soukromé listiny, označila konkrétní důkazy, kterými však nedisponovala. Okresní soud založil vyhodnocení daného důkazu na tzv. informačním deficitu žalobkyně, která objektivně neměla a nemohla mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace mít měla, nicméně žalovaní 1, 2 přes výzvu soudu důkazy navržené žalobkyní, kterými by pravdivost listiny potvrdili, nepředložili, přičemž nesplnění této jejich povinnosti při hodnocení listiny posoudil v neprospěch strany žalovaných s tím, že první tvrzení žalovaných o existenci pracovního poměru přišlo až po třech letech sporu a žalovaní nepravdivě tvrdili, že žalovaný 2 za projekt není odpovědný.

18. Okresní soud přitom při rozložení důkazního břemene ve vztahu k pravosti a pravdivosti soukromé listiny postupoval v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, nebo usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016). Stejně tak správně okresní soud uložil žalovaným 1, 2 ediční povinnost k listinám navrženým žalobkyní k popření pravdivosti dohody o provedení práce ze dne 1. 2. 2014. Nepodařilo-li se ani postupem podle 129 odst. 2 o. s. ř. listinné důkazy opatřit, není negativním následkem porušení ediční povinnosti stranou, která nenese důkazní břemeno, obrácení důkazního břemene; nesplnění ediční povinnosti se však může projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013). Dle názoru odvolacího soudu to však neznamená, že by se automaticky listina, jejíž pravdivost byla napadnuta, hodnotila jako nevěrohodná. I ve vztahu k takové listině je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle které důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Odvolací soud má ve věci za to, že po v odvolacím řízení doplněném dokazování je namístě vyhodnotit věrohodnost dané listiny přesně opačně, než učinil okresní soud, a považovat tento důkaz za zcela věrohodný, navazující na ostatní listinné důkazy a logicky doplňující zjištěný skutkový stav o tom, že žalovaný 2 byl v době vyhotovování projektové dokumentace jako odpovědná osoba ve smyslu živnostenského zákona ve vztahu k žalované 1 v zaměstnaneckém poměru na základě dohody o provedení práce.

19. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má pak své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání.

20. Za situace, kdy žalovaný 2 vystupoval pouze v pozici odpovědné osoby za náležitosti projektové dokumentace vůči žalované 1 jako její odpovědný zástupce v postavení zaměstnance, dodavatelem projektové dokumentace vůči žalobkyni však byla žalovaná 1, žalovaný 2 nemůže být vůči žalobkyni odpovědným za škodu, která jí měla vzniknout právě v důsledku nesprávně zpracované projektové dokumentace, a to ani ve smyslu § 2630 o. z., který na tento případ nemůže doléhat. Dle názoru odvolacího soudu nemůže jeho odpovědnost založit ani § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., který sice upravuje odpovědnost autorizované osoby za odbornou úroveň výkonu veškerých odborných činností poskytovaných v souvislosti s udělenou autorizací, za porušení obecně závazných právních předpisů při výkonu takových činností a za porušení vnitřních předpisů Komory, nicméně ve své druhé větě jednoznačně stanoví, že odpovědnost podle obecných předpisů tím není dotčena. Tento zákon tak neupravuje, vůči komu autorizovaná osoba odpovídá, toto vyplývá právě z obecných předpisů, tedy mimo jiné zákoníku práce a zákoníku občanského.

21. Vzhledem k těmto důvodům tedy odvolací soud rozsudek okresního soudu ve vztahu k žalovanému 2 ve smyslu § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu vůči němu zamítl. Odvolací soud má za to, že se toto jeho rozhodnutí současně nijak neprotiví ani závěrům dovolacího soudu vysloveným v jeho zrušovacím rozhodnutí, když v tomto sice Nejvyšší soud konstatoval, že odpovědnost obou žalovaných 1, 2 je dána, nicméně vycházel ze zcela jiného skutkového stavu za situace, kdy otázka pasivní legitimace žalovaného 2 nebyla před soudem okresním ani před soudem odvolacím jakkoli blíže podrobně zkoumána a žaloba byla zamítnuta ze zcela jiných důvodů. Za situace, kdy byl zjištěn jiný skutkový stav, odvolacímu soudu nic nebránilo se od těchto závěrů dovolacího soudu odchýlit (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3075/2022).

22. Ve vztahu k žalovanému 1:Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku jednoznačně konstatoval, že vadná projektová dokumentace a podle ní vadně provedená rekonstrukce rodinného domu žalobkyně, která nesplňovala požadavky stavebních předpisů, zakládá protiprávní jednání dodavatele projektové dokumentace a zhotovitele díla, způsobilé přivodit žalobkyni majetkovou újmu v podobě zmařené dotace z programu „, název, “. Vzhledem k tomu, že skutkový stav významný pro naplnění těchto předpokladů odpovědnosti se po doplněném dokazování změnil toliko ve vztahu k žalovanému 2, zatímco vůči žalované 1 zůstal beze změny, odvolací soud vázán tímto právním názorem dovolacího soudu plně souhlasí s právním názorem soudu okresního o tom, že na straně žalované 1 je nadále dáno porušení právní povinnosti, na straně žalobkyně vznik majetkové újmy a je rovněž dána příčinná souvislost mezi těmito skutečnostmi.

23. Za zcela nepřípadné s poukazem na § 5 o. z. již dovolací soud označil námitky žalované strany o tom, že dílo bylo zhotoveno přesně podle pokynů žalobkyně a nedodržení technických předpisů při prováděné rekonstrukci jde pouze k její tíži.

24. Stejně tak pokud jde o námitku žalované 1 ve vztahu k tomu, že sama žalobkyně si nezajistila stavebně technický dozor nad prováděním prací, čímž porušila směrnici dotačního programu, dovolací soud k této zaujal jednoznačný právní závěr. Na rozdíl od žalovaných má odvolací soud za to, že soud dovolací při formulování tohoto závěru v žádném případě nevycházel z jiného skutkového stavu. Jde o to, že ona směrnice jednoznačně hovoří o tom, že má být stavební dozor zajištěn ve smyslu § 152 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb. i přesto, že rekonstrukce prováděné stavby je činěna zhotovitelem v podobě právnické osoby v oboru podnikání ve stavebnictví ve smyslu stavebního zákona. V době požadované rekonstrukce však stavební dozor byl podle tehdy účinného znění zákona zapotřebí pouze tehdy, pokud by prováděl rekonstrukci sám stavebník, nicméně dotační program stanovil pro onen stavebně technický dozor v podstatě přísnější pravidla, tedy že bude zajištěn i pro případ, že je rekonstrukce prováděná odbornou firmou. Pravidla a povinnosti stavebně technického dozoru jak podle výše uvedené směrnice, tak podle stavebního zákona však byla stejná, tzn. z pohledu, jaká osoba může či nemůže být stavebně technickým dozorem. Dovolací soud však vyslovil, že okolnost, že žalobkyně neměla zajištěn stavebně technický dozor, v žádném případě není způsobilá přerušit či vyloučit příčinnou souvislost ve smyslu toho, že prvotním a zásadním pochybením pro vznik škody bylo nedodržení technických předpisů pro obytné místnosti v podkroví a právě proto nemohl být vydán souhlas s užíváním stavby, a na tomto pochybení žalované 1 nemohla absence technického dozoru žalobkyně ničeho změnit. Je pravdou, že daná příčina, která je přičítána žalované 1, nemusí být příčinou jedinou, ale stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Pokud by bylo příčin, které z časového hlediska působí následně, více, musel by jejich vztah ke vzniku škody být natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na straně druhé řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. V takovém případě je příčinná souvislost přerušena (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Odvolací soud má jednoznačně za to, že v daném případě onou prvotní a rozhodující příčinou, bez které by nedošlo ke vzniku škodného následku, bylo právě pochybení na straně žalované 1 při vyhotovení projektové dokumentace a realizaci rekonstrukce domu žalobkyně podle této dokumentace. To, že mohla existovat další příčina vzniku takovéto škody, která však jednoznačně nastala až později, podle výše citované judikatury nemůže vést k přetržení příčinné souvislosti, a tudíž žalovaná 1 za vzniklou škodu odpovídá v celém rozsahu.

25. Odvolací soud má dále za to že pokud obrana žalované 1 spočívala i na tom, že žalobkyně jí zabránila provést opravu díla a tím umožnit vyplacení dotace, ve své podstatě jde o institut spolupůsobení poškozeného při neodvracení hrozící škody. V rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020, Nejvyšší soud konstatoval, že občanský zákoník neukládá poškozenému zakročení jako povinnost, protože vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spolupůsobení újmy. Při posuzování, co je přiměřené a co vybočuje z úkonů nutných k zabránění vzniku újmy, bude třeba brát v úvahu především chráněný zájem a jeho hodnotu. Pro takové posouzení platí, že čím vyšší je hodnota chráněného zájmu, přesněji jeho určení a jeho očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Přiměřenost přitom bude posuzována z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého. Právním následkem nečinnosti je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Občanský zákoník přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost, ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o zvážení všech skutečností, které přispěly ke způsobení škody, jejíž náhrada je požadována, a konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody.

26. Odvolací soud má za to, že po žalobkyni jako vlastníkovi domu, který si nechal provést rekonstrukci odbornou firmou, nelze vyžadovat povinnost předvídat protiprávní jednání druhé osoby, která jako odborník nesla smluvní riziko za nesplnění jí porušené povinnosti i vzhledem k tomu, že na její činnost je kladen zvýšený standard odborné péče. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2876/2022, lze obecně vycházet z toho, že pokud se škůdce smluvně zavázal jako profesionál ke splnění určité povinnosti, kterou porušil, měl by nést za takové porušení odpovědnost, přičemž je na místě zohledňovat, do jaké míry se poškozený mohl spoléhat na to, že škůdce bude jednat v souladu s odbornou péčí a své povinnosti řádně splní, tj. že splnění vzniku takové újmy předešel.

27. Za situace, kdy žalobkyně sama zjistila vady díla, které spočívaly nejen ve vadné rekonstrukci, ale i ve vadném projektu, žalovaná 1 v době, kdy jí byly vady vytyčeny, naopak tvrdila, že dílo provedla řádně a včas, dokonce uplatňovala domněnku převzetí díla žalobkyní, po dobu jednoho a půl roku odmítala řešit jakékoli vady díla, byť věděla, že žalobkyně nemá a ani nemůže mít pro tyto vady kolaudační rozhodnutí, které bylo současně nezbytnou podmínkou pro přiznání přislíbené dotace, po žalobkyni soudní cestou požadovala doplacení zbytku ceny díla, zatímco žalobkyně se v řízení bránila tím, že dílo nebylo řádně předáno a má vady, a současně se sama snažila o vyřízení prodloužení dotační lhůty, což se jí úspěšně podařilo a dotační lhůta byla prodloužená do 31. 3. 2018, nicméně již bez asistence žalované 1, je odvolací soud přesvědčen, že žalobkyni nelze klást k tíži, že jednak sama nepodnikla již žádné další kroky vedoucí k odstranění vad provedené rekonstrukce a čekala na vyřešení předmětného sporu o doplatek ceny díla, jednak, že vycházela z vyjádření orgánu udělujícího dotace, že šlo již o poslední prodloužení lhůty k předložení všech potřebných listin pro přiznání dotace, když již dříve žalovaná 1 pro žalobkyni vyřizovala prodloužení lhůty, jednak, že za situace, kdy se na ní posléze v roce 2017 obrátili žalovaní 1, 2 dopisem, v němž požadovali nikoli zpřístupnění bytu za účelem opravy, ale zpřístupnění tohoto bytu za účelem odstranění vad díla za podmínky, že žalobkyní bude doplacena další částka a zbývající cena díla, že žalobkyně na toto nepřistoupila. Žalovaná 1 věděla, kdy měla skončit jí prodloužená dodatečná lhůta k předložení potřebné dokumentace a v této době sama žádné kroky k odstranění vad díla neučinila. Žalobkyně jí zaplatila za rekonstrukci nemalé finanční prostředky, neměla jistotu, jak dopadne probíhající soudní spor, nebylo ani žalovanými tvrzeno, že by žalobkyně disponovala dalšími volnými finančními prostředky na to, aby na vlastní náklady provedla opravu rekonstrukce tak, aby tato mohla být zkolaudována.

28. Odvolací soud tedy ve shodě s okresním soudem dovodil odpovědnost žalované 1 za škodu, která byla žalobkyni způsobena, její výši pak shodně s okresním soudem shledal v částce 500 932 Kč, tj. ve výši dotace, která byla žalobkyni přislíbena z programu „, název, “ a která by při běžném chodu věcí byla žalobkyni rovněž vyplacena. Stejně tak odvolací soud souhlasí s výší a dobou, od kdy okresní soud přiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení, když v případě závazku z náhrady škody není doba splatnosti stanovena právním předpisem a, nebyla-li ani dohodnuta, je dobou splatnosti náhrady škody první den po tom, kdy byl škůdce poškozeným o splnění požádán. Škůdce se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl poškozeným o splnění požádán, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004).

29. Veden těmito důvody proto odvolací soud ve vztahu k žalované 1 rozsudek okresního soudu jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení. Na straně žalovaných přitom vystupovalo více osob (tzv. subjektivní kumulace), avšak jednalo se o samostatné společenství, pročež bylo o nákladech řízení mezi žalobkyní a jednotlivými žalovanými rozhodováno samostatně.

31. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 byl na řízení před okresním soudem aplikován odvolacím soudem § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V řízení před okresním soudem byla žalobkyně ve vztahu k žalované 1 neúspěšná toliko co do úroku z prodlení za dobu od 4. 8. 2018 do 8. 8. 2018, přičemž s ohledem na žalovanou částku lze vyhodnotit, že tento její neúspěch představuje jen zanedbatelnou část ve vztahu k předmětu řízení a je na místě jí skutečně přiznat plnou náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

32. Žalobkyni přitom vznikly náklady v celkové výši 304 253 Kč. Tato částka je představována zaplacenými soudními poplatky 59 085 Kč (20 038 Kč za žalobu, 25 047 Kč za první podané odvolání ve věci, 14 000 Kč za odvolání), odměnou advokáta 191 290 Kč za 18,5 úkonů právní služby po 10 340 Kč z tarifní hodnoty 500 932 Kč, vypočtených dle § 7 bod. 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení, 1 úkon za sepis kvalifikované předžalobní výzvy, 1 úkon za sepis žaloby, 1 úkon za repliku k vyjádření žalovaných ze dne 17. 12. 2018, 1 úkon za účast u jednání dne 11. 9. 2019 v době od 12:30 hod. do 13:25 hod., 1 úkon za podání obsahující doplnění skutkových tvrzení učiněné na výzvu soudu dne 9. 10. 2019, 1 úkon za účast u jednání dne 4. 11. 2019 v době od 12:30 hod. do 12:40 hod., 1 úkon za odvolání ve věci dne 3. 12. 2019 včetně jeho doplnění, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 1. 2021 v době od 9:50 hod. do 11:26 hod., 2 úkony za vyjádření ve věci na výzvu soudu ze dne 5. 2. 2021 a ze dne 17. 2. 2021, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 18. 2. 2021 v době od 13:00 hod. do 13:55 hod., 0,5 úkonu za účast u jednání odvolacího soudu dne 18. 2. 2021, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku, 1 úkon za sepis dovolání ze dne 15. 7. 2021, 1 úkon za účast u jednání dne 21. 11. 2022 v době od 12:30 hod. do 13:45 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 19. 1. 2023 v době od 12:30 hod. do 14:35 hod. a 1 úkon za účast u jednání dne 23. 3. 2023 v době od 12:30 hod. do 14:10 hod.), náhradou hotových výdajů 5 700 Kč za těchto 19 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou za ztrátu času 2 000 Kč za 20 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalobce k jednáním soudu dne 11. 9. 2019, 4. 11. 2019, 21. 11. 2022, 19. 1. 2023 a 23. 3. 2023 ze sídla advokáta v , adresa, a zpět, 4 390 Kč jako cestovné za cesty osobním vozidlem zn. , název, , RZ , SPZ, ve dnech 11. 9. 2019, 4. 11. 2019 a osobním vozidlem zn. , název, , RZ , SPZ, ve dnech 21. 11. 2022, 19. 1. 2023 a 23. 3. 2023 vždy z , adresa, a zpět k jednáním u okresního soudu při ujetí 129 km při stejné průměrné spotřebě vozidel 5,3 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 33,60 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednáním konaným dne 11. 9. 2019 a 4. 11. 2019, vyhláškové ceně 47,10 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání dne 21. 11. 2022 a vyhláškové ceně 44,10 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednáním konaným dne 19. 1. 2023 a 23. 3. 2023 (vždy počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (41 788 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu). Žalobkyni tak bylo přiznáno na náhradě nákladů řízení celkem 304 253 Kč.

33. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2 bylo odvolacím soudem o nákladech řízení před okresním soudem rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z pohledu konečného rozhodnutí byl žalovaný 2 zcela úspěšný, pročež je žalobkyně povinna uhradit mu náklady řízení před okresním soudem v plné výši.

34. Žalovanému 2 přitom vznikly náklady v celkové výši 173 772 Kč, tyto jsou představovány odměnou advokáta 136 488 Kč za 16,5 úkonů právní služby po 8 272 Kč při zastupování dvou osob dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 500 932 Kč, vypočtených dle § 7 bod. 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení, 1 úkon za sepis odporu a vyjádření k žalobě dne 1. 11. 2018, 1 úkon za účast u jednání dne 11. 9. 2019 v době od 12:30 hod. do 13:25 hod., 1 úkon za sepis vyjádření k podání žalobkyně ze dne 31. 10. 2019, 1 úkon za účast u jednání dne 4. 11. 2019 v době od 12:30 hod. do 12:40 hod., 1 úkon za vyjádření k odvolání dne 21. 2. 2020, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 1. 2021 v době od 9:50 hod. do 11:26 hod., 1 úkon za sepis vyjádření k vyjádření žalobkyně ze dne 11. 2. 2021, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 18. 2. 2021 v době od 13:00 hod. do 13:55 hod., 0,5 úkonu za účast u jednání odvolacího soudu dne 18. 2. 2021, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku, 1 úkon za vyjádření k dovolání, 1 úkon za sepis vyjádření ze dne 14. 11. 2022, 1 úkon za účast u jednání dne 21. 11. 2022 v době od 12:30 hod. do 13:45 hod., 1 úkon za sepis vyjádření obsahující doplnění skutkových tvrzení ze dne 5. 12. 2022, 2 úkony za účast u jednání dne 19. 1. 2023 v době od 12:30 hod. do 14:35 hod. a 1 úkon za účast u jednání dne 23. 3. 2023 v době od 12:30 hod. do 14:10 hod.), ½ náhrady hotových výdajů 2 550 Kč z původních 5 100 Kč (když se jednalo o společné zastupování dvou osob) za těchto 17 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ½ náhrady za ztrátu času 3 200 Kč z původních 6 400 Kč (když se jednalo o společné zastupování dvou osob) za 64 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalovaných 1, 2 k jednáním soudu dne 11. 9. 2019, 4. 11. 2019, 21. 11. 2022, 19. 1. 2023 a 23. 3. 2023 ze sídla advokáta v , adresa, a zpět a do , adresa, a zpět, ½ cestovného 1 664 Kč z původních 3 328 Kč (když se jednalo o společné zastupování dvou osob) za cesty osobním vozidlem zn. , název, , RZ , SPZ, při průměrné spotřebě vozidla 5,2 km/100 km ve dnech 11. 9. 2019, 4. 11. 2019, 21. 11. 2022, 19. 1. 2023 a 23. 3. 2023 vždy z , adresa, a zpět k jednáním u okresního soudu při ujetí vždy 50 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 33,60 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednáním konaným dne 11. 9. 2019 a 4. 11. 2019, vyhláškové ceně 47,10 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání dne 21. 11. 2022 a vyhláškové ceně 44,10 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednáním konaným dne 19. 1. 2023 a 23. 3. 2023, a ve dnech 22. 1. 20214, 18. 2. 2021 a 22. 2. 2021 vždy z , adresa, a zpět k jednáním u odvolacího soudu při ujetí vždy 90 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 27,20 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km jízdy (vždy počítáno dle výše uvedeného vzorce). Vzhledem k tomu, že i advokát žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (29 870 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu).

35. Výrok V o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím byla žalobkyně zcela úspěšná, pročež je žalovaná 1 povinna uhradit jí plnou náhradu nákladů odvolacího řízení 25 749 Kč. Tato částka představuje 20 680 Kč jako odměnu právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní služby po 10 340 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. 1 úkon za sepis vyjádření k odvolání dne 3. 4. 2024, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 10. 9. 2024 v době od 10:00 hod. do 11:14 hod.), dále 600 Kč jako náhradu hotových výdajů za tyto 2 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21 % představující DPH (4 469 Kč). Ve zbytku se advokát žalobkyně práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.

36. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2 byly náklady odvolacího řízení rozhodnuty výrokem VI rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v této fázi řízení byl žalovaný 2 plně úspěšný. Žalovanému 2 vznikly náklady v celkové výši 20 381 Kč, které jsou představovány jednak částkou 16 544 Kč za 2 úkony právní služby po 8 272 Kč při zastupování dvou osob dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., vypočtených dle § 7 bod. 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. 1 úkon za sepis odvolání dne 28. 4. 2023 a 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 10. 9. 2024 v době od 10:00 hod. do 11:14 hod.), jednak částkou 300 Kč jako ½ náhrady hotových výdajů z původních 600 Kč (když se jednalo o společné zastupování dvou osob) za tyto 2 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21 % představující DPH (3 537 Kč). Ve zbytku se advokát žalovaných 1, 2 práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.

37. Žalovaná 1 vůči žalobkyni a žalobkyně vůči žalovanému 2 byly zavázány zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebyly v řízení shledány, resp. nebyly účastnicemi ani tvrzeny, a to vždy k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.