57 Co 89/2019

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 87 281 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2018, č. j. 21 C 106/2014-199

I. Odvolání žalovaného do výroku I rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 87 281 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 87 281 Kč od 5. 6. 2014 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 60 893 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta se sídlem adresa.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví okresní soud žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 87 281 Kč od 2. 8. 2013 do 4. 6. 2014, zamítl (výrok I), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 87 281 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 87 281 Kč od 5. 6. 2014 do zaplacení (výrok II), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 91 741, 62 Kč (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení o námitce místní nepříslušnosti (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitel uzavřela s žalovaným jako objednatelem smlouvu o dílo dne datum, ve znění ze dne datum. Předmětem smlouvy o dílo bylo zhotovení a montáž zastřešení bazénu specifikovaného ve smlouvě, a to v adresa. Konečná cena za dílo byla sjednána na částku 187 281 Kč. Žalovaný na cenu díla zaplatil žalobkyni dne 20. 6. 2013 zálohu ve výši 100 000 Kč. Žalovaný měl připravit podloží a prostor pro umístění drah kolejnic do 30. 6. 2013, žalobkyně pak měla dílo provést do 20 dnů od tohoto data. Žalobkyně dílo provedla dne 18. 7. 2013, žalovaný dílo převzal dne 18. 7. 2013 bez výhrad.

3. Na zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, § 631 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se závěrem, že žaloba je do jistiny důvodná zcela, co do úroků z prodlení je důvodná pouze částečně. Jelikož žalobkyně dílo řádně a včas zhotovila a předala žalovanému v souladu se smlouvou a žalovaný dílo převzal dne 18. 7. 2013 bez závad a poškození, avšak sjednanou cenu díla zaplatil pouze částečně, zavázal okresní soud žalovaného k doplacení ceny za dílo ve výši 87 281 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, žalobkyně se domáhala jeho přiznání od 2. 8. 2013 do zaplacení, tedy den následující po splatnosti uvedené ve vystavené faktuře. Podle smlouvy však měl být doplatek ceny za dílo uhrazen v hotovosti při předání díla. Při předání díla dne 18. 7. 2013 bylo dohodnuto, že doplatek ceny díla bude zaplacen bankovním převodem. Žalobkyně však ani na výzvu soudu neprokázala, kdy faktura byla žalovanému doručena, respektive kdy se dostala do sféry jeho dispozice. Dle okresního soudu se tak stalo až doručením žaloby žalovanému dne 4. 6. 2014, proto žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni úrok z prodlení až od 5. 6. 2014 do zaplacení a žalobu co do úroku z prodlení za dobu od 2. 8. 2013 do 4. 6. 2014 zamítl. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou, neboť žalobkyně podala žalobu na zaplacení doplatku ceny za dílo dne 21. 3. 2014, tedy před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým rozsudek napadl v celém rozsahu, a navrhl jeho změnu tak, že žaloba se zamítá. Jeho odvolací námitky směřovaly vůči skutkovým zjištěním i vůči právnímu posouzení věci. Namítal, že okresní soud nesprávně zamítl jeho důkazní návrhy na výslech svědkyně Šťáhlavské a na vypracování znaleckého posudku k posouzení obou smluv o dílo z toho hlediska, zda se jedná o smlouvy autentické či technicky upravené, že okresní soud chybně dovodil, že s žalobkyní uzavřel platnou smlouvu o dílo ze dne datum ve znění ze dne datum se sjednanou cenou 187 281 Kč, že učinil chybné zjištění, že měl připravit podloží a prostor pro umístění drah kolejnic, že žalobkyně dílo provedla dne 18. 7. 2013 a že dílo bez výhrad převzal dne 18. 7. 2013. Protože se okresní nevypořádal s jeho procesní obranou a námitkami, je rozsudek z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.

5. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, č. j. insolvenční spisová značka, byl zjištěn úpadek žalovaného, podáním ze dne 13. 8. 2019 uplatnila přihláškou své dílčí pohledávky za žalovaným, a to č. 1 jistinu 87 281 Kč z titulu nezaplacené ceny za dílo spolu s příslušenstvím, představující předmět tohoto řízení, a č. 2 v celkové výši 97 097,58 Kč z titulu žalobkyní uplatněných nákladů v souvislosti s vymáháním pohledávky č.

1. Žalovaný v rámci insolvenčního řízení obě pohledávky přihlášené žalobkyní uznal v celém rozsahu, insolvenční správkyně uznala pouze pohledávku č. 1, č. 2 popřela, neboť náklady nebyly pravomocně přiznány. Jelikož žalovaný byl osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, navrhla, aby odvolací soud dle konstantní judikatury.

6. Odvolací soud odvolání žalovaného do výroku I odmítl dle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný, kterému tímto zamítavým výrokem nebyla způsobena újma, není subjektivně legitimován k podání odvolání. Ve zbývající části, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, bylo včasné a přípustné, odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal dle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. se závěrem, že odvolání je důvodné, a to právě pro skutečnosti uvedené žalobkyní ve vyjádření k odvolání, které nastaly až po vyhlášení napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud dle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, který omluvil svoji nepřítomnost a souhlasil s tím, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti.

8. Odvolací soud provedl dokazování usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2025, č. j. insolvenční spisová značka, z něhož zjistil, že ve výroku IV soud osvobodil žalovaného jako dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny; osvobození se vztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku; osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

9. Dále odvolací provedl dokazování usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2025, č. j. insolvenční spisová značka, z něhož zjistil, že výše označené usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo ve výroku IV potvrzeno.

10. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, ze dne 24. 11. 2010) pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek, vydané podle § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat (pohledávka má povahu naturální obligace).

11. S ohledem na výše uvedené, za situace, kdy přes přiznané osvobození žalovaného coby dlužníka od pohledávek specifikovaných v rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy i od pohledávky žalobkyně (pro úplnost lze dodat, že v řízení bylo nesporné, že žalobkyně přihlásila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, do insolvenčního řízení žalovaného), žalobkyně nevzala žalobu zpět, nelze žalobě vyhovět, neboť pohledávku žalobkyni nelze přiznat. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu zamítl. Pro nadbytečnost se odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami žalovaného.

12. O náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má procesně úspěšnější žalovaný právo na náhradu nákladů řízení. Pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, ze dne 3. 12. 2015). Jelikož předmětem řízení byla jistina ve výši 87 281 Kč a úrok z prodlení za dobu od 2. 8. 2013 do 30. 6. 2026, tj. do rozhodnutí odvolacího soudu, ve výši 90 762,08 Kč, tj. celkem částka 178 043 Kč a žalovaný byl procesně neúspěšný co do úroků z prodlení za dobu od 2. 8. 2013 do 4. 6. 2014, tj. co do částky 5 890 Kč, činí jeho procesní neúspěch 3,3 % a procesní úspěch 96,7 %, pročež má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 93,4 % účelně vzniklých nákladů řízení, po zaokrouhlení na 93 % účelně vzniklých nákladů řízení. Žalovanému v řízení u soudu prvního stupně vznikly účelné náklady ve výši 47 626 Kč, tato částka představuje odměnu advokáta za zastupování žalobce ve výši 34 650 Kč, a to za 7 úkonů právní služby po 4 620 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 položka 5 a ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za 1) převzetí a přípravu zastoupení, 2) sepis odporu včetně odůvodnění, 3) účast u jednání dne 23. 5. 2017, 4) vyjádření ze dne 22. 6. 2017, 5) účast u jednání dne 5. 9. 2017, 6) a 7) účast u jednání dne 29. 5. 2018, které trvalo přes dvě hodiny, a za 1 úkon právní služby ve výši 2 310 Kč, tj. ½ z 4 620 Kč, dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, za účast u jednání dne 7. 6. 2018, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, 2 400 Kč náhradu hotových výdajů za 8 výše uvedených úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 2 310 Kč, tj. ½ z 4 620 Kč, za účast u jednání dne 13. 11. 2014, které bylo odročeno bez projednání věci, a 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny a náhrady hotových výdajů advokáta. Žalobkyně byla zavázána zaplatit procesně úspěšnějšímu žalovanému 93 % z 47 626 Kč, tj. 44 292 Kč.

13. Požadoval-li žalovaný náhradu nákladů řízení za sepis námitky místní nepříslušnosti ze dne 14. 4. 2015, za sepis odvolání ze dne 16. 6. 2015 proti rozhodnutí okresního soudu, kterým zamítl námitku místní nepříslušnosti, za sepis dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno výše označené zamítavé rozhodnutí okresního soudu, za sepis žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení ze dne 1. 12. 2015 a za sepis odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 28. 12. 2015, kterým okresní soud žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, nelze mít tyto úkony za účelné ve vztahu k uplatňování práva ve smyslu § 142 o. s. ř., protože žalovaný nebyl ani s jedním odvoláním proti procesnímu rozhodnutí a ani s dovoláním proti procesnímu rozhodnutí úspěšný. Proto tato dílčí fáze řízení o opravných prostředcích vyznívá jako nadbytečně vedená a náklady vynaložené v daných fázích řízení postrádají charakter nezbytnosti, a tedy i účelnosti, nebyly mu, včetně soudního poplatku za dovolání proti procesnímu rozhodnutí, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přiznány. Uvedený výklad § 142 odst. 1 o. s. ř. je souladný s principem úspěchu ve věci a lépe odpovídá též účelům nákladů řízení, neboť vede účastníky řízení (též ty, kteří oprávněně očekávají procesní úspěch) k vyšší odpovědnosti ohledně činěných procesních úkonů, a směřuje tedy k naplňování zásady procesní ekonomie (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 628/2015, ze dne 20. 12. 2016).

14. Jelikož i v odvolacím řízení činil procesní neúspěch žalovaného 3,3 % a jeho procesní úspěch 96,7 %, bylo o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že procesně úspěšnější žalovaný má právo na náhradu 93 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalovanému vznikly v odvolacím řízení účelné náklady ve výši 13 485 Kč, představující odměnu za podané odvolání ve výši 4 620 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 položka 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, náhradu hotových výdajů za tento úkon ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, odměnu za účast u jednání dne 30. 6. 2026 ve výši 4 620 Kč dle dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 položka 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhradu hotových výdajů za tento úkon ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhradu za použití silničního motorového vozidla ve výši 609 Kč za cestu z adresa a zpět, z čehož 314 Kč je náhrada za pohonné hmoty [(50 km x 18,1 l/100 km x 34,70 Kč, což je cena benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.) : 100 = 314 Kč] a 295 Kč je náhrada za ujeté kilometry (50 km x 5,9 dle vyhl. č. 573/2025 Sb. = 295 Kč), a 600 Kč náhradu za ztrátu času za 4 půlhodiny po 150 Kč dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 2 286 Kč 21% daň z přidané hodnoty, která byla přiznána z částky 10 885 Kč, tj. z odměny, náhrady hotových výdajů a z náhrady za ujeté kilometry, nikoliv z náhrady za pohonné hmoty, jejíž součástí už 21% daň z přidané hodnoty je, a 4 365 Kč soudní poplatek z odvolání. Žalobkyně byla tedy zavázána zaplatit procesně úspěšnějšímu žalovanému 93 % z 17 850 Kč, tj. 16 601 Kč.

15. Požadoval-li žalovaný náhradu nákladů za žádost o osvobození od placení soudních poplatků ze dne 26. 9. 2018 a za odvolání proti usnesení ze dne 6. 11. 2018, nelze mít tyto úkony za účelné ve vztahu k uplatňování práva ve smyslu § 142 o. s. ř., protože žalovaný nebyl s žádostí o osvobození od soudních poplatků ani s odvoláním proti procesnímu rozhodnutí úspěšný, pročež mu náhrada nákladů za tyto úkony nenáleží (obdobně argumentace viz výše).

16. Žalobkyně je tedy povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 60 893 Kč (44 292 Kč je náhrada nákladů řízení u soudu prvního stupně a 16 601 Kč je náhrada nákladů řízení u odvolacího soudu), a to ve lhůtě 3 dnů dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. advokátu žalovaného dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu či exekuce