57 Co 98/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudců Mgr. Michaely Janošcové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A ., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B za účasti: Jméno žalované C ., IČO IČO žalované C vedlejší účastník na straně žalovaných sídlem adresa o náhradu újmy ve výši 8 427 679 Kč o odvolání žalovaného 1 a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 7. 1. 2022, č. j. 108 C 176/2017-276 I. Rozsudek okresního soudu se v napadané části, tj. výroku II, ohledně 137 635,28 Kč mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.II. Ve zbývající části výroku II ohledně 1 201 250 Kč se rozsudek okresního soudu potvrzuje.III. Žalovaní 1, 2 a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit žalobci rovným dílem v části řízení o bolestném a ztížení společenského uplatnění na náhradě nákladů řízení 158 397,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1, 2 v části řízení o zaplacení 540 000 Kč nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.V. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných v části řízení o zaplacení 540 000 Kč na náhradě nákladů řízení 3 203 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.VI. Žalobce je povinen zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, na náhradě nákladů státu 18 966,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.VII. Žalovaní 1, 2 a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, rovným dílem na náhradě nákladů státu 42 215,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.VIII. Žalovaní 1, 2 a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit žalobci rovným dílem na náhradě nákladů odvolacího řízení 41 563,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .IX. Žalovaní 1, 2 a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit České republice, Krajskému soudu v Ostravě, na náhradě nákladů odvolacího řízení státu 38 962 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení co do 6 214 072,40 Kč (výrok I), zavázal žalované 1 a 2 k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1 338 885,28 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), co do 874 721,32 Kč žalobu zamítl (výrok III), rozhodl, že žalovaným 1 a 2 a vedlejšímu účastníkovi se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV), uložil žalobci povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení 51 393,30 Kč (výrok V), uložil žalovaným 1 a 2 a vedlejšímu účastníkovi povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení 9 789,20 Kč (výrok VI) a konečně uložil žalovaným 1 a 2 povinnost společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatek ve výši 66 945 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, podle něhož žalovaná 1 je subjektem provozujícím autobusovou dopravu a žalovaný 2 je jejím zaměstnancem. Dne 2. 6. 2014 žalovaný 2 v době kolem 14:15 hod. v , adresa, , řídil po místní nepojmenované komunikaci ve směru od , adresa, autobus žalované 1 RZ , SPZ, , přitom projížděl u domu č. p. , hodnota, pomalou rychlostí mezi dvěma zaparkovanými vozidly , typ vozidla, (vozidlo žalobce zaparkováno ve směru jízdy vlevo) a , typ vozidla, (zaparkováno ve směru jízdy vpravo). U vozidla , typ vozidla, v tu chvíli stál ve směru do vozovky žalobce. Za této situace nebylo mezi oběma vozidly dostatek prostoru na to, aby bylo možno do prostoru mezi vozidly vjet a přitom dodržet minimální bezpečný odstup od chodce. Na počátku vjezdu autobusu do prostoru mezi osobní automobily a při výchozím postavení žalobce, stojícího u levého boku automobilu , typ vozidla, , zbývalo v příčném směru od boku autobusu k zádům chodce stojícího bez předklonu pouhých 0,2 m. V poslední chvíli žalobce, kterého žalovaný 2 právě s autobusem míjel, zakročil pravou nohou, aby se shýbl pro francouzské hole, které měl na vozovce. Bezprostředně poté žalovaný 2 levou přední hranou karoserie autobusu narazil do levého boku žalobce a způsobil mu poranění v podobě zhmoždění měkkých tkání v bederní krajině bez narušení kožního krytu. Jednalo se o lehké zranění, které nezanechalo trvalé následky a se současnými fyzickými obtížemi žalobce nesouvisí. Bolest, kterou žalobce v souvislosti s tímto zraněním utrpěl, byla ohodnocena částkou 5 025,60 Kč. Vedle toho v příčinné souvislosti s výše popsaným nehodovým dějem došlo u žalobce k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Před nehodou žalobce nevykazoval žádné příznaky tohoto onemocnění. Nehoda se na rozvoji tohoto onemocnění u žalobce podílela z 30 %, došlo k významnému narušení žalobcova soustředění, schopnosti rozhodování, vnímání, dále k narušení jeho duševních funkcí v oblasti učení se a aplikace znalostí, všeobecných úkolů a požadavků, komunikace, pohybu po různých lokalitách a pohybu pomocí dopravy, života v domácnosti, mezilidských jednání a vztahů, došlo k narušení hlavních oblastí jeho života (narušené soustředění, při zhoršení stavu neschopnost vycházet z domu, neschopnost pokračovat v psychicky náročném podnikání, nezájem o pracovní činnosti, odkládání řešení problémů) a komunitního, sociálního a občanského života. Zdravotní stav žalobce se ustálil v roce 2017, ztížení společenského uplatnění žalobce bylo vyčísleno na 1 668 581 Kč.

3. Na zjištěný skutkový stav navázal právním posouzením, v rámci něhož posoudil nárok žalobce ve smyslu § 2910, 2927, 2958 a 2951 odst. 1 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přitom dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaných 1, 2 za škodu na zdraví žalobce. Žalovaný 2 jako řidič autobusu zaviněně porušil povinnost stanovenou § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť při své účasti na provozu na pozemních komunikacích svým vědomým jednáním ohrozil zdraví žalobce, když vjel do prostoru mezi dvěma zaparkovanými vozidly, aniž by tam s ohledem na okolnost, že u jednoho z vozidel stál ve směru do vozovky žalobce, byl dostatečný prostor pro projetí autobusu, a levou přední hranou karoserie autobusu narazil do levého boku žalobce. Žalovaný 2 tak podle § 2910 o. z. odpovídá za škodu, která byla žalobci způsobena v příčinné souvislosti s tímto jeho jednáním. Žalovaná 1 je provozovatelem dopravy, jejíž povaha vyvolala škodu způsobenou na zdraví žalobce, neboť to byl autobus žalované 1, který v okamžiku nehody řídil žalovaný 2, jako její zaměstnanec. Odpovědnost žalované 1 je objektivní, bez ohledu na existenci či neexistenci jejího zavinění. Vzhledem k tomu, že liberační důvody, pro které by se mohla žalovaná 1 odpovědnosti zprostit, nejsou dány, žalovaná 1 ve smyslu § 2927 o. z. rovněž odpovídá za škodu způsobenou žalobci. Vzniklá škoda je škodou na zdraví žalobce, pročež žalovaní 1, 2 jsou povinni ve smyslu § 2958 o. z. odčinit újmu žalobce peněžitou náhradou vyvažující jím utrpěné bolesti a ztížení jeho společenského uplatnění. Okresní soud shledal příčinnou souvislost ve vztahu k utrpěné bolesti žalobce a také ve vztahu k rozvoji jeho , diagnóza, . Není přitom nerozhodné, že se podle závěru znalců samotná nehoda podílela na rozvoji této poruchy pouze z 30 %, neboť faktem zůstává, že před nehodou se projevy této poruchy u žalobce neobjevovaly a bylo by ničím nepodloženou spekulací dovozovat, že postupem času by u žalobce taková porucha nastala i bez dopravní nehody. I v případě, že by dopravní nehoda byla pověstnou „poslední kapkou“ je nutno dospět k závěru, že spouštěcím faktorem tohoto onemocnění u žalobce a minimálně z 30 % také příčinou samotného propuknutí nemoci byla právě dopravní nehoda. Vznik a výši škody na bolestném vyčíslil soud s ohledem na znalecké dokazování částkou 5 025,60 Kč, výši ztížení společenského uplatnění částkou 1 668 581 Kč.

4. Okresní soud dále shledal, že sám žalobce se ve smyslu § 2918 o. z. na vzniku škody svým jednáním podílel 20 %, neboť se svým vozidlem stál v rozporu s § 25 odst. 1 věta prvá zákona č. 361/2000 Sb. vlevo ve směru jízdy a přístup do pravé části jeho vozidla, který si chtěl zajistit, tak byl ve směru do vozovky. Soud vzal současně v úvahu skutečnost, že samotnou svou přítomností u vozidla ve směru do vozovky žalobce nikoho neohrožoval a vozidlo takto zaparkoval s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav, neboť krátce po , operace, pro něj bylo jednodušší nastupovat a vystupovat z vozu na vyvýšený chodník. Celkovou výši škody tak soud ponížil na 80 %, tj. na 1 338 885,28 Kč, tuto částku pak ve smyslu § 2915 odst. 1 věta prvá o. z. uložil žalovaným 1 a 2, zaplatit žalobci společně a nerozdílně. Ohledně částky 874 721,32 Kč představující jednak 20 % podíl žalobce na vzniku škody na jeho zdraví ve výši 334 721,32 Kč a jednak 540 000 Kč, kterou žalobce požadoval nahradit jako částku, kterou vynaložil na služby , tituly před jménem, , jméno FO, , když sám nebyl schopen v důsledku poškození svého zdraví vykonávat svoji podnikatelskou činnost, soud žalobu zamítl. K 540 000 Kč shledal, že tato částka nepředstavuje škodu způsobenou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, neboť totožné činnosti pro žalobce vykonávala za sjednanou odměnu i před nehodou zaměstnankyně žalobce, pročež na jeho straně nedošlo v důsledku nehody v tomto směru k žádné majetkové újmě. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věta prvá, § 142 odst. 2 a § 150 o. s. ř. V případě nákladů státu zavázal žalobce zaplatit státu 84 % vynaložených nákladů a žalované 1, 2 a vedlejšího účastníka 16 % nákladů. Konečně s ohledem na výsledek řízení zavázal oba žalované v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, k povinnosti zaplatit soudní poplatek z podané žaloby, neboť žalobce byl v tomto typu sporu ze zákona od placení soudních poplatků osvobozen.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalovaná 1 a vedlejší účastník na straně žalovaných.

6. Žalovaná 1 napadla odvoláním výroky II, IV, VI a VII a domáhala se zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odkázala na obsah odvolání vedlejšího účastníka s tím, že se s jeho odvolací argumentací plně ztotožňuje. Zdůraznila, že okresní soud nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku , nemocnice, Nelze souhlasit s názorem soudu, že je nerozhodné, že se nehoda na rozvoji poruchy podílela jen z 30 %, protože byla spouštěcím faktorem tohoto onemocnění. Pokud totiž příčinu ztížení společenského uplatnění tvoří ze 70 % jiné vlivy, neměla by výsledná odpovědnost žalovaných přesáhnout právě 30 %.

7. Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaných podal odvolání proti výrokům II, IV, VI a VII z důvodu nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně, přičemž se také domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu. Stejně jako žalovaná 1 nesouhlasil se závěrem soudu o tom, že přestože ze znaleckého posudku , nemocnice, č. , číslo jednací, , resp. z následného výslechu autorů tohoto posudku, vyplynulo, že incident se na vzniku , diagnóza, u žalobce podílel přibližně ze 30 % a ze zbývajících 70 % se na něm podílelo množství nepříznivých okolností v životě žalobce, které s incidentem nesouvisely (dlouhodobá léčba žalobce s , diagnóza, , , operace, krátce před incidentem, pro kterou byl před i po incidentu při pohybu dlouhodobě odkázán na oporu dvou francouzských holí, nesoulad v osobním životě plynoucí z toho, že jeho expřítelkyně na něj podala trestní oznámení, úraz hlavy na dovolené v , stát, ), soud prvního stupně přiznal žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění celou částku stanovenou posudkem, nikoliv pouze 30 %. Vedlejší účastník má za to, že není rozhodné, zda by u žalobce došlo k rozvoji poruchy i bez incidentu, neboť v takovém případě by nebyla vůbec dána příčinná souvislost mezi incidentem a poruchou žalobce. Je třeba zodpovědět, zda by samotný incident vyvolal u žalobce trvalé následky v případě, že by na straně žalobce neexistovaly výše uvedené a značně specifické predispozice pro vznik , diagnóza, , které rozhodně nelze přičítat k tíži žalovaných. Vedlejší účastník dále brojil i proti závěru soudu o míře spoluzavinění žalobce v rozsahu 20 % v souvislosti s porušením § 25 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Vedle toho, že žalobce v rozporu se zákonem zaparkoval na levém okraji pozemní komunikace a vytvořil tak potenciálně nebezpečnou situaci, která vyústila v incident, je totiž nutno zohlednit také fakt, že pokud by žalobce ve chvíli, kdy se ho žalovaný 2 snažil objet, neučinil náhlý úkrok vzad směrem do středu vozovky, k žádnému kontaktu s autobusem by nedošlo. Žalobce tedy zjevně nevěnoval absolutně žádnou pozornost situaci v provozu, jinak by musel zaregistrovat, že se až na jeho úroveň přiblížil autobus, čímž porušil minimálně také § 4 písm. a) předmětného zákona. Žalovaný 2 žalobce objížděl rychlostí chůze a na jeho náhlý pohyb již nemohl včas zareagovat. Jediné pochybení žalovaného 2 tak spočívá v tom, že žalobce objížděl v příliš malé vzdálenosti, čímž sám sobě odňal prostor pro reakci na žalobcovo protiprávní jednání. Při zhodnocení všech okolností případu je nutno uzavřít, že se žalobce a žalovaný 2 na vzniku nehody podíleli přibližně stejnou měrou. Další nesprávnost při právním posouzení je nutno shledat v tom, že soud prvního stupně zcela nekriticky převzal hodnocení jednotlivých tzv. domén dle Metodiky Nejvyššího soudu v příloze znaleckého posudku , nemocnice, , přitom ze samotné Metodiky a konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je úkolem soudu toto hodnocení znalce posoudit prizmatem všech okolností konkrétního případu, neboť znalec nehodnotí, jaký skutečný dopad měl úraz do života žalobce. V tomto ohledu poukázal např. na doménu D930 Náboženství a duchovní život, kdy znalecký ústav shledal, že došlo ke ztrátě potenciálu, nicméně ze spisu nevyplývá, že by žalobce vyznával nějaké náboženství či byl před incidentem jakkoliv aktivní v duchovní oblasti, ani žádná okolnost, z níž by bylo možno usuzovat, že v této oblasti života hodlal v budoucnu jakoukoliv aktivitu vyvíjet. Hodnocení některých domén ze strany znaleckého ústavu je zcela neodůvodněné, např. doména D640 Vykonávání domácích prací, kdy dle znaleckého ústavu je schopnost žalobce vykonávat domácí práce snížena o 37 % z důvodu, že „při zhoršení stavu zvládá jen základní činnosti“, přitom s odkazem na doménu D640 je otázkou, jaká z tam uvedených činností není základní činností. Odůvodnění naopak implikuje, že veškeré základní činnosti, tedy veškeré činnosti spadající pod doménu D640, může žalobce vykonávat dokonce i za zhoršeného stavu, natož pak za běžného stavu. Rovněž doménu D650 Péče o předměty v domácnosti hodnotí znalecký ústav 37 % s poznámkou: „Při zhoršeném stavu jen nezbytná údržba.“ Prostá údržba ovšem z povahy věci tvoří převážnou část činností spadajících pod tuto doménu a odůvodnění znaleckého ústavu navíc implikuje, že pokud není stav žalobce „zhoršený,“ zvládá i složitější úkony v rámci péče o svou domácnost. Ani u této oblasti života tak není nijak logicky vysvětleno, proč by v ní měl žalobce být omezen. Zástupce znaleckého ústavu při výslechu nebyl schopen se k těmto skutečnostem vyjádřit a své hodnocení obhájit.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované 1 uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že před nehodou se u něj žádné projevy poruchy neobjevovaly a bylo by nepodloženou spekulací dovozovat, že postupem času by u něj taková porucha nastala i bez dopravní nehody. Ztížení společenského uplatnění žalobce je vypočteno na částku 1 668 581 Kč s tím, že na základě výpovědi žalobce a jeho klinického vyšetření dospěli znalci k závěru, že jeho zdravotní stav se ustálil v roce 2017 a jako výchozí pro výpočet ztížení společenského uplatnění sloužila částka 11 035 600 Kč představující příslušný násobek průměrného výdělku vycházející ze samotné Metodiky pro posuzování ztížení společenského uplatnění pro rok 2017. Znalecký posudek nikde neobsahuje tvrzení, že náhradu je nutno snížit na 30 %. Jedna z vypracovatelů posudku , tituly před jménem, , jméno FO, u výslechu jednoznačně konstatovala, že před dopravní nehodou se u žalobce žádné symptomy , diagnóza, neprojevovaly, a nebyla schopna se vyjádřit k tomu, zda by se tato porucha projevila u žalobce i bez nehody. Ve vztahu k vedlejším účastníkem tvrzené vyšší míře jeho spoluzavinění na dopravní nehodě s odkazem na porušení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. poukázal na to, že na vozovce mezi vozidly za situace, kdy u jednoho z nich stál ve směru do vozovky, nebylo dostatek prostoru, aby bylo možné do tohoto vůbec vjet a přitom dodržet minimální bezpečný odstup od chodce, přičemž ze strany žalovaného 2 jeho jednáním došlo ke spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Z těchto důvodů byla úvaha soudu o míře spoluviny ve výši 20 % správná. Pakliže měl vedlejší účastník námitky k závěrům znaleckého posudku, měl je uplatnit v řízení před soudem prvního stupně do koncentrace řízení, v rámci odvolacího řízení k nim již nelze přihlédnout. Navrhl odvolacímu soudu, aby rozsudek okresního soudu potvrdil.

9. Předně má odvolací soud s ohledem na námitku žalobce za nutné postavit na jisto, že vedlejší účastník v osobě , právnická osoba, . v řízení podporoval oba žalované. V tomto směru byla učiněna i výzva žalované 1 vůči soudu ze dne 8. 9. 2017, jakož i výzva soudu vůči vedlejšímu účastníkovi, na kterou vedlejší účastník reagoval podáním ze dne 29. 9. 2017. Jak vyplývá z obsahu tohoto podání, vedlejší účastník v něm sice opakovaně zaměnil, zda vystupuje na straně jednoho nebo druhého z žalovaných, nicméně v rámci odůvodnění svého právního zájmu na výsledku řízení poukázal na to, že je pojistitelem vozidla, jímž byla způsobena žalobci škoda, pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, jehož provozovatelem byla žalovaná 1 a řidičem v době škodné události žalovaný 2, jako zaměstnanec žalované 1. Jeho právní zájem na výsledku sporu je tak dán právě tím, že hmotněprávní vztah obou žalovaných a vedlejšího účastníka závisí na výsledku řízení, neboť v případě úspěchu žaloby není vyloučeno plnění vedlejšího účastníka za oba žalované, naopak takové plnění se jeví pravděpodobným. Z toho důvodu je tak dána i subjektivní legitimace vedlejšího účastníka k podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch obou žalovaných, tedy i žalovaného 2, který sám odvolání proti rozsudku nepodal, byť se tohoto práva nevzdal. Proto se odvolací soud zabýval procesním postojem žalovaného 2 k takto podanému odvolání vedlejšího účastníka, kdy žalovaný 2 s tímto jeho odvoláním nevyjádřil nesouhlas.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], vyjma výroků I a III, a dospěl k závěru, že odvolání jsou zčásti důvodná.

11. Žalobce se podanou žalobou (v rozsahu odvolacího přezkumu) domáhal, aby byla odčiněna formou peněžitého plnění újma v podobě vytrpěné bolesti a v podobě překážky jeho lepší budoucnosti, která mu vznikla poškozením zdraví, kdy při dopravní nehodě dne 2. 6. 2014, při níž autobus, jehož provozovatelem byla žalovaná 1, řízený žalovaným 2 jako řidičem, narazil do jeho levého boku, v důsledku čehož bylo zjištěno jeho poranění v podobě zhmoždění měkkých tkání v bederní krajině bez narušení kožního krytu a současně u něj došlo k rozvoji , diagnóza, , která významně narušila jeho soustředění, schopnost rozhodování a vnímání.

12. Procesní obrana žalovaných, jakož i vedlejšího účastníka, byla vybudována na argumentech, že na dopravní nehodě se svým jednáním podílel i samotný žalobce, byla zpochybňována rovněž příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a žalobcem tvrzeným poškozením zdraví, rovněž tak žalovaní nesouhlasili s výší újmy.

13. Odvolací soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud v tomto režimu.

14. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

15. Pokud jde o skutkový závěr ve vztahu k nehodovému ději, který se udál dne 2. 6. 2014, k charakteru a rozsahu poranění žalobce bezprostředně při tomto nehodovém ději a ohodnocení bolesti, kterou žalobce v souvislosti s tímto poraněním vytrpěl, zjištěný okresním soudem, pak tento odvolací soud považuje ve smyslu uvedené judikatury za správný a přejímá jej. Ostatně v tomto směru nebyl skutkový závěr soudu prvního stupně ani odvoláními zpochybňován.

16. Stejně tak ve vztahu k těmto skutkovým závěrům je možno odkázat i na právní hodnocení soudu prvního stupně, pokud jde o hodnocení odpovědnosti za újmu na straně žalovaného 2 jako řidiče autobusu, na straně žalovaného 1 jako provozovatele dopravy, jakož i vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi nimi. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je nutno shledat spoluúčast žalobce na nehodovém ději. V těchto směrech okresní soud aplikoval na danou věc rovněž odpovídající ustanovení právních předpisů a jeho závěry jsou zcela dostatečné a přiléhavé.

17. Odvolací soud má toliko za to, že ve vztahu ke spoluúčasti žalobce na nehodovém ději je nutno přistoupit k mírné korekci rozsahu této spoluúčasti.

18. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, jde-li o poměrné snížení povinnosti škůdce nahradit škodu, vznikla-li nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, vychází nová úprava i přes rozdíly ve formulaci § 2918 o. z. a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Dosavadní právní úprava § 441 obč. zák. užívala nepřesný výraz spoluzavinění poškozeného, což navozovalo dojem, že nedopadá na případy objektivní odpovědnosti, popřípadě na okolnosti nezaviněně způsobené poškozeným. Nejvyšší soud ale opakovaně potvrdil, že použití daného ustanovení je univerzální a má širší dopad. Nová právní úprava používá přiléhavěji pojem „okolnosti, které se přičítají poškozenému“. Je tedy na místě spíše hovořit o spoluzpůsobení si újmy poškozeným či o jeho spoluúčasti na škodní události nebo na vzniku újmy (škodlivého následku). Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady „casum sentit dominus“ poškozený nese i následky náhody, která jej postihla.

19. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem újmy je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

20. Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025 , sp. zn. 25 Cdo 3288/2024, i nadále (tj. za účinnosti o. z.) lze přitom mít za přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikaturní závěr konstatující, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

21. Na základě skutkového závěru zjištěného okresním soudem odvolací soud při úvaze o míře spoluzpůsobení si újmy žalobcem vycházel z konkrétních okolností posuzované věci, jak tyto vyplynuly zejména ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , adresa, , vypracovaného pro účely trestního řízení vedeného u Okresního státního zastupitelství v Karviné pod sp. zn. , spisová značka, , který byl následně v řízení před okresním soudem vyslechnut a na tyto závěry jednoznačně odkázal. Ze závěrů znalce pak vyplývá, že to byl právě žalovaný 2, který převážně zavinil svým jednáním nehodu, neboť do prostoru, v němž se nacházel žalobce jako chodec, nebylo možno v dané chvíli vůbec vjet tak, aby šlo dodržet minimální bezpečný odstup od chodce, který lze definovat na minimálně 0,5 m až 0,75 m, tento odstup byl v dané chvíli toliko 0,2 m, a to za předpokladu, že se chodec nijak neposune, nezanoží nebo se nepředkloní. Daný prostor mezi vozidly se stojícím chodcem nebyl technicky vzato vůbec způsobilý pro průjezd autobusu, byť pomalou rychlostí, aniž by chodec nebyl ohrožen, přitom jedinou možností, jak nehodě zabránit, bylo ze strany žalovaného 2 jako řidiče autobusu nevjíždět mezi stojící vozidla , typ vozidla, a , typ vozidla, v době, kdy se tam nacházel žalobce s francouzskými holemi. Na straně druhé je však nutno zohlednit, jak správně učinil soud prvního stupně, skutečnost, že žalobce se svým vozidlem stál na dané komunikaci vlevo ve směru jízdy a přístup do pravé části jeho vozidla, který si chtěl zajistit, tak byl ve směru do vozovky, čímž porušil § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., současně však porušil i § 4 písm. a) tohoto zákona, neboť se nechoval dostatečně ukázněně a ohleduplně, když i přesto, že zaparkováním svého vozidla značně zkomplikoval průjezd komunikací a u vozidla stál kolmo k němu směrem na pozemní komunikaci, dostatečně nevěnoval pozornost blížícímu se autobusu a i přesto, že tento jej právě míjel, se předklonil pro spadlou francouzskou hůl. Nelze souhlasit s námitkou vedlejšího účastníka, že žalobce parkoval na místě, kde to zákon nedovoluje, neboť taková skutečnost z provedených důkazů nevyplývá; pouze parkoval jiným způsobem, než je zákonem dovoleno. Jak správně konstatoval okresní soud, při úvaze o výši spoluzpůsobení si újmy ze strany žalobce je třeba zohlednit také to, že jeho jednání souviselo s jeho aktuálním zdravotním stavem, kdy byl krátce po , operace, , měl sníženou možnost chůze, resp. pohybu, a tento činil prostřednictvím dvou francouzských holí. Právě s ohledem na všechny tyto okolnosti přistoupil odvolací soud toliko k mírné korekci výše spoluúčasti žalobce na škodní události tak, že tuto shledal v rozsahu nikoli 20 %, ale 25 %.

22. Vzhledem k odvolacím námitkám žalovaného 1 a vedlejšího účastníka na straně žalovaných se pak odvolací soud zaměřil v průběhu odvolacího řízení zejména na žalobcem uplatněný nárok na ztížení společenského uplatnění, vycházeje z toho, že cílem náhrady za ztížení společenského uplatnění je kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér společenského života.

23. Na výzvu odvolacího soudu ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce doplnil v řízení chybějící skutková tvrzení ve vztahu k tomuto nároku tak, že vlivem úrazu u něj došlo k rozvoji , diagnóza, která významně narušuje jeho soustředění, schopnost rozhodování, vnímání. Po nehodě se jeho psychický stav postupně zhoršoval, přestal chodit mezi lidi, přestal pracovat, nebyl schopen odejít z domu, pořád se vracel, pořád vše kontroloval, rozešel se s přítelkyní, nemůže se soustředit, nemůže pracovat, nemůže řešit ani drobné problémy a banální situace. Velice špatně spí, probouzí se ze spánku s tím, že se mu opakovaně vybavuje událost ze dne, kdy došlo k nehodě. Doma začal být nepříjemný, snadno se rozčílil. V důsledku zhoršování psychiky po nehodě již nemohl vykonávat svou práci, nevěděl, co má se sebou dělat, začala mu pomáhat jeho rodina, a to matka a dcera, od počátku r. 2015 pro něj , tituly před jménem, , jméno FO, po dobu dvou let dělal většinu toho, co dříve dělal sám. Od narození má vadu spočívající v zúženém páteřním kanálu, nicméně hodně sportoval, jezdil na kole, plaval a cvičil a držel tak tyto zdravotní problémy v lepším stavu. Po úrazu v důsledku zhoršení psychiky přestal sportovat, začaly mu ochabovat zádové svaly, pročež má následně i větší problémy s páteří. Pokud dříve podnikal ve stavebnictví, hoteliérství, ubytování, po úrazu vše utlumil, neboť se cítí vysílený, bojí se stresu, je nevrlý. Nadále navštěvuje psychiatra. Před nehodou byl velmi společenský, rázný, nyní po nehodě je nervózní, není schopen řešit své problémy, většinou jej nyní již nic nebaví.

24. Poté odvolací soud zopakoval dokazování výslechem samotného žalobce k jeho tvrzením o tom, jakým způsobem zasáhla škodní událost do jeho dalšího života, rovněž tak zopakoval výslech zpracovatelky znaleckého posudku č. , číslo jednací, , vypracovaného , nemocnice, jako znaleckým ústavem z oboru zdravotnictví, specializace chirurgie, soudní lékařství, psychiatrie a odškodňování újem na zdraví, , tituly před jménem, , jméno FO, , následně přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku.

25. Žalobce svou výpovědí potvrdil svoje tvrzení o projevech omezení ve svém osobním životě, když popsal, že zatímco před nehodou byl společenský, hodně sportoval (jezdil na kole a plaval), úspěšně podnikal jako fyzická osoba, po nehodě přestal chodit mezi lidi, komunikovat s nimi, přestal jezdit autem, sportovat, stal se vznětlivým, nepříjemným, nervózním, má poruchy spaní, zlé sny, trvalý pocit ohrožení, poruchy soustředění, nic jej nebaví. Jeho výpověď odvolací soud hodnotil jako zcela spontánní a vzhledem k objektivně znaleckým dokazováním zjištěným zdravotním potížím žalobce (viz níže) lze tuto považovat za věrohodnou.

26. Vzhledem k nejednoznačným závěrům znaleckého posudku č. , číslo jednací, , které se promítly i v bodě 14 odůvodnění rozsudku okresního soudu (kdy bylo konstatováno, že podle posudku před dopravní nehodou se u žalobce neprojevovaly žádné symptomy , diagnóza, , traumatický zážitek z , datum, se však na rozvoji , diagnóza, u žalobce podílel v rozsahu 30 %, zbývajících 70 % příčin rozvoje této poruchy pak spočívalo v nepříznivém stavu žalobcova pohybového aparátu již před nehodou, jeho neutěšeném rodinném stavu a rodinných problémech, v obavách o důsledky operačního zákroku a v celkové osobní situaci žalobce), odvolací soud k odstranění těchto nejasností zopakoval výslech , tituly před jménem, , jméno FO, , nicméně ani tímto důkazem se nejasnosti k existenci příčinné souvislosti mezi škodným dějem a poškozením zdraví žalobce odstranit nepodařilo, když tato znalkyně toliko uvedla, že k rozvoji poruchy dochází po prožitém traumatu, což byla ona dopravní nehoda, avšak samotné zranění při ní nebylo pro žalobce natolik fatální, fatální pro něj bylo v dané chvíli to, že se krátce před nehodou podrobil , operace, , byl ve fázi hojení, bál se o sebe, byl v té době citlivější, pročež stačil tento impulz k tomu, aby se porucha rozvinula, nicméně bez této jedné z více příčin by zřejmě porucha nepropukla.

27. Odvolacím soudem ustanovený znalecký ústav z oboru psychiatrie a klinické psychologie, , nemocnice, , ve svém posudku č. , číslo, ze dne , datum, ve znění jeho doplnění ze dne , datum, , zejména uvedl, že žalobce skutečně trpí , diagnóza, , tento nález je obdobný s nálezem klinické ošetřující lékařky a předešlým znaleckým zkoumáním znaleckým posudkem č. , číslo jednací, , jehož závěry k poškození zdraví žalobce považoval za správné. Žalobce netrpí a netrpěl žádnou duševní chorobou ve vlastním slova smyslu nebo duševní poruchou obdobného forenzního významu, jedná se o , diagnóza, tedy o obtíže úzkostného a s úzkostí sdruženého charakteru, nasedající v rámci situační zátěže na afektivně instabilní osobnostní rysy. Jde u něj o , diagnóza, , která je onemocněním vznikajícím v přímé a jednoznačné návazné souvislosti s jednotlivým náhlým a výrazným traumatem. Vznik , diagnóza, má výrazně individuální ráz vzhledem k rozdílným osobnostním mechanismům, kdy stejná situace u různých osob může, ale nemusí vyvolat chorobnou reakci. I míra obtíží je u , diagnóza, výrazně individuální, vzhledem k rozdílným osobnostním mechanismům, kdy u velké většiny postižených je tíživý zážitek postupně samovolně zpracováván a úzkost postupně odtává, u části pacientů však dojde vlivem individuální citlivosti k reakci výrazně vyšší kvalitou i kvantitou. U predisponovaných osob (s dráždivou osobnostní reaktivitou jako je posuzovaný) i méně významný stres vyvolá uvedené obtíže. Podle znalců žalobce uvádí hodnověrně řadu neurotických obtíží jako je pokles nálady, stavy úzkosti, narušení sociability, výkonnosti a jiné. Obtíže jsou situačně podněcovány prožitou a prožívanou stresovou zátěží (reminiscence, flashbacky). Popis obtíží imponuje věrohodně a koresponduje s objektivním , nález, při , vyšetření, , znaleckých i klinických. Potíže žalobce lze považovat za následek kontaktu s autobusem, byť při něm došlo jen k lehkému zranění. Podle znaleckého posudku se na zdravotním stavu žalobce inkriminovaná událost podílela rozhodujícím způsobem a lze ji považovat za vyvolávající podnět. Samotný fakt, že kontakt byl letmý a nedošlo k vážnému fyzickému zranění, není rozhodující - psychické trauma nemusí korelovat s fyzickým. Znalecký ústav dále konstatoval, že na psychických problémech se vždy podílí i jiné faktory, jako jsou osobnostní rysy či dispozice, rodinné a vztahové problémy, zdravotní potíže žalobce v souvislosti s jeho onemocněním páteře a , zákrok, a podobně; tyto výše vyjmenované faktory však mají pouze druhotný ráz a jsou pouze predispozičním faktorem. Mohly tak determinovat průběh poruchy, nikoli však uvedenou poruchu spustit. Dále z posudku jednoznačně vyplynulo, že míra závažnosti obtíží žalobce dosahuje středního stupně, vedla k ambulantní , léčba, , nikoli k jeho hospitalizaci, nevedla ani k invalidizaci nebo déledobé psychiatricky indikované pracovní neschopnosti. Rovněž subjektivní popis pociťovaných obtíží má střední ráz (vytvořený diskomfort je omezující, nikoli vyřazující), došlo ke změně řady duševních funkcí - schopnosti koncentrace a distribuce pozornosti, dynamogenie, úzkostnosti, nálady, afektivní a emoční stability, tolerance fyzické a stresové zátěže, osobní a profesní výkonnosti, unavitelnosti, spánku a jiných. K ustálení zdravotního stavu umožňujícímu hodnocení došlo v roce 2016.

28. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15, upustit od výslechu znalce u nařízeného jednání lze v zásadě jen tehdy, pokud účastníci netrvají na jeho účasti anebo jsou závěry písemné části posudku skutkově jednoznačné; taková situace ovšem v praxi nastává pouze výjimečně (JIRSA, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 318, 324-325, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009).

29. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se právě o takový případ jednalo, když žádný z účastníků proti obsahu revizního znaleckého posudku ve znění jeho doplnění ze dne , datum, nevznesl námitky a současně k výslovnému dotazu soudu ani netrval na předvolání zástupců znaleckého ústavu k soudnímu jednání, vyšel odvolací soud toliko z písemných závěrů znaleckého ústavu.

30. Ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku odvolací soud uvádí, že tento je na místě hodnotit jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř.; jak vyplývá z ustálených judikaturních závěrů (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010), odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.

31. V těchto intecích proto odvolací soud hodnotil revizní znalecký posudek a má za to, že provedený úkon byl učiněn řádně, znalecký ústav dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu, s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory), závěry posudku jsou v souladu i s výsledky ostatních důkazů (zejména s výpovědí žalobce) a odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

32. Ve vztahu k výši náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze znaleckého posudku č. , číslo jednací, , který poskytl podklad v podobě odborného lékařského závěru o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (vydanou Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci § 2958 o. z. ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, a uveřejněnou pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak, aby bylo možno učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.

33. Z posudku č. , číslo jednací, vyplývá, že ústav vycházel z údaje, že zdravotní stav žalobce byl ustálen v r. 2017, vlivem úrazu u něj došlo k rozvoji , diagnóza, , která významně narušuje žalobcovo soustředění, schopnost rozhodování, vnímání; již před úrazem přitom žalobce trpěl chronickým progredujícím , diagnóza, , rozvoj , diagnóza, neměl na , diagnóza, vliv; dále bylo konstatováno, že žalobce chodí o dvou francouzských holích, tyto používal i před úrazem a při hodnocení poruchy je nelze použít jako facilitátory. Posudek obsahuje vyplněnou tabulku podle Metodiky, z níž plyne, že omezení života žalobce znalec stanovil mírou 15,11 % (následky byly kódovány v oblasti Učení se a aplikace znalostí 1,73 %, Všeobecné úkoly a požadavky 3,49 %, Komunikace 1,53 %, Pohyblivost 0,61 %, Život v domácnosti 2,59 %, Mezilidská jednání a vztahy 1,32 %, Hlavní oblasti života 2,24 % a Život komunitní, sociální, občanský 1,61 %), což v souladu s Metodikou odpovídá kategorii lehkých, mírných obtíží, charakterizovaných tak, že "problém je přítomen méně než 25 % času hodnocené činnosti s intenzitou, kterou může osoba tolerovat (je dobře snesitelný), a který se stal zřídka během posledních 30 dní", a současně je podle posudku patrné, že je žalobce permanentně omezen v každodenním životě.

34. Odvolací soud při hodnocení těchto závěrů vyšel z pravidel pro práci s Metodikou tak, jak byla tato podrobně popsána vedle již zmíněného Rc 63/2014, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I ÚS 1010/22, kdy s ohledem na skutečnost, jak jsou podle Metodiky charakterizovány kvalifikátory výkonu (popis, co a jak člověk dělá ve svém běžném prostředí) a kapacity (popis schopnosti člověka provést konkrétní úkol nebo aktivitu), které mají sloužit ke zjištění míry zásahu nového postižení do života poškozeného v jednotlivých oblastech (kapitoly v bodech 1-9), členěných dále do nejrůznějších domén (podpoložek), odvolací soud přistoupil ke korekci výsledků posudku tak, že celkový součet korigovaných procent činí 14,8 %. Podle ve výše uvedených materiálech publikovaných pravidel totiž u kapacity jde o zjištění celkové ztráty potenciálu poškozeného bez kompenzačních pomůcek (facilitátorů), a to v plném rozsahu všech domén (položek) kapacity; nehodnotí se aktuální kapacita, nýbrž její snížení oproti předúrazovému stavu (tzv. předchorobí). Kvalifikátor výkonu by měl být použit tam, kde se liší od stupně či procenta omezení kapacity, a to za pomoci uvedených pomůcek, jsou-li standardně dostupné či již byly prokazatelně poškozenému zajištěny škůdcem; tehdy se použije průměr obou kvalifikátorů. Tyto dva kvalifikátory by tak měly být shodné, pokud nejsou používány pomůcky, jak tomu je u žalobce (kdy francouzské hole jako facilitátor zohlednit v daném případě není možno). Proto soud u kapitoly 8 Hlavní oblasti života, u domény Placené zaměstnání snížil stupeň výkonu na 1, tj. na stejný stupeň, jaký byl u kapacity, pročež procentní vyjádření kapacity a výkonu je v takovém případě shodné a činí 14,5 % a vážený průměr u jednotlivých domén v rámci této kapitoly tak nutně musí být snížen na 1,8 % a poté u jednotlivých kapitol v rámci celku dojde ke snížení celkového součtu procent právě na 14,8 %.

35. Odvolací soud má za to, že ve zbytku jsou závěry znaleckého posudku ve vztahu ke zjištění celkové ztráty potenciálu žalobce srozumitelné, odpovídající pravidlům logického myšlení, jsou v souladu s dalšími důkazy, zejména výpovědí samotného žalobce. Námitky vedlejšího účastníka na straně žalovaných k ohodnocení stupně kvalifikátorů ve vztahu k jednotlivým doménám považuje odvolací soud za nedůvodné, když pakliže je vytýkáno např. to, že žalobce před úrazem nebyl aktivní v duchovní oblasti, metodika je postavena na zjištění principu celkové ztráty potenciálu, nejde tedy o to, zda byl žalobce skutečně aktivní v duchovní oblasti, ale zda měl před úrazem potenciál být v tomto směru aktivní, přičemž v důsledku , diagnóza, se u něj tento potenciál snížil. Ve vztahu k doméně D640 Vykonávání domácích prací pak bylo vypracovatelem této části znaleckého posudku u jeho výslechu zcela logicky vysvětleno ve vztahu k jednotlivým doménám kapitoly 6 Život v domácnosti, že právě pro poruchu soustředění, jako projev , diagnóza, , dojde u žalobce k narušení schopnosti těchto jednotlivých činností, kdy bylo i zdůvodněno, z jakého důvodu byly některé domény ohodnoceny stupněm 1 a některé stupněm 2 (Příprava jídla - žalobce rád vaří, ale v případě, že se jeho stav zhorší v důsledku poruchy, není schopen naučit se nové recepty, ale je schopen připravit si jednoduché jídlo, proto stupeň 1; zatímco u Vykonávání domácích prací, Péči o předměty v domácnosti a Pomoc druhým jde již o stupeň 2, neboť v okamžiku, kdy u něj dojde ke zhoršení stavu v důsledku poruchy, je pro něj výrazně složitější a obtížnější tyto činnosti vykonávat, není např. schopen dojít do obchodu a koupit nový talíř, vysavač apod.).

36. Jak upozornil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, první fáze posouzení patří do působnosti znalce, jehož úkolem je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu. Tento závěr má povahu objektivizující, neboť posuzuje konkrétní postižení daného poškozeného, ovšem v obecné rovině všech v úvahu přicházejících činností bez ohledu na subjektivní pocity a individuální specifika poškozeného, tedy vyjadřuje, jak zjištěné zdravotní následky připravují poškozeného o potenciál věnovat se činnostem definovaným ve všech doménách. Znalci proto nepřísluší zjišťovat, které z posuzovaných činností poškozený skutečně vykonával, v jaké intenzitě a nakolik ztrátu či omezení některých z nich pociťuje úkorně. To není odborná lékařská otázka, nýbrž úkol soudu, aby objektivní zařazení pacienta do procentní škály vyřazení ze společenského života tzv. modifikoval (subjektivizoval či personalizoval) právě již vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a s respektem ke vnímání újmy samotným poškozeným. Stejně tak znalci nepřísluší, aby sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši. Soud je oprávněn kontrolovat, zda znalec vyčerpal při hodnocení celou definici jednotlivých domén či zda neopomenul některé z nich hodnotit, resp. může dotazem na znalce zjišťovat, jakými úvahami byl při stanovení stupně či procenta obtíží veden.

37. Odvolací soud přitom vyšel v souladu s pravidly Metodiky z tzv. výchozí rámcové částky, vyjadřující pomyslné 100% vyřazení poškozeného ze společenského života, která se vyjadřuje pomocí 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, a která představovala v r. 2015 10 274 400 Kč.

38. Na základě takto doplněného dokazování je možno učinit jednoznačný skutkový závěr, podle něhož i poškození zdraví žalobce v podobě , diagnóza, , která jej trvale omezuje v různých sférách společenského života tím, že zatímco před nehodou byl společenský, hodně sportoval (jezdil na kole a plaval), úspěšně podnikal jako fyzická osoba, po nehodě přestal chodit mezi lidi, komunikovat s nimi, přestal jezdit autem, sportovat, stal se vznětlivým, nepříjemným, nervózním, má poruchy spaní, zlé sny, trvalý pocit ohrožení, poruchy soustředění a nic jej nebaví, bylo způsobeno škodnou událostí, k níž došlo dne 2. 6. 2014. Procentní podíl, odpovídající zjištěnému stupni omezení poškozeného v důsledku , diagnóza, , je představován 14,8 %. Zdravotní stav žalobce se ustálil v r. 2016, pročež k tomuto okamžiku vznikla překážka lepší budoucnosti a pro tento rok (k tomu viz bod 37) činila výchozí rámcová částka, vyjadřující pomyslné 100% vyřazení poškozeného ze společenského života, 10 274 400 Kč.

39. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

40. Odvolací soud má, stejně jako soud prvního stupně za to, že i v případě ztížení společenského uplatnění jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za vzniklou újmu na straně žalovaných 1, 2. S ohledem na skutkový závěr odvolacího soudu je totiž najisto postaveno, že , diagnóza, kterou žalobce trpí, a která jej omezuje v různých sférách jeho života, byla vyvolána právě nehodovým dějem, k němuž došlo dne 2. 6. 2014.

41. Pokud bylo žalovanými namítáno, že na vzniku , diagnóza, se podílely u žalobce i jiné příčiny, nesouvisející s nehodovým dějem, pak k tomuto má odvolací soud za potřebné uvést, že při zvažování příčin škodního následku je v souladu s obecným pojímáním kauzality třeba vyjít z toho, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od vzniklé újmy. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je právě objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z uvedeného vyplývá, že při hledání příčin utrpěné újmy na zdraví v celém jejím rozsahu je třeba se přidržet těch předchozích událostí či jevů, u nichž lze mít za to, že jejich očekávatelný a adekvátní následek je vznik újmy na zdraví či její prohloubení.

42. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Tyto závěry pak za přiléhavé označil rovněž Ústavní soud ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 14/24.

43. Odvolací soud tedy uzavírá s ohledem na svá skutková zjištění (vyplývající především z revizního znaleckého posudku), že hlavní příčinou vzniku újmy žalobce v podobě , diagnóza, , bez které by k propuknutí této poruchy nedošlo, byla právě nehoda ze dne , datum, , pročež je namístě přiznat žalobci náhradu újmy, spočívající v překážce lepší budoucnosti, která v důsledku tohoto poškození zdraví u žalobce vznikla. Jak vyslovil Nejvyšší soud opět v rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, procentní podíl (odpovídající zjištěnému stupni omezení poškozeného) z výchozí rámcové částky představuje základní ohodnocení náhrady nemateriální újmy při trvalých zdravotních následcích (zejména odčinění nemajetkové újmy vzniklé zásahem do tělesné integrity, frustrace z trvalého poškození tělesných orgánů, stresu a vypětí z překonávání nastalých obtíží, pozbytí ztráty životních příležitostí a možností, včetně abstraktní ztráty možností pracovního uplatnění a zapojení se do dalších životních činností) a je proporcionálním vyjádřením ztráty průměrného potenciálu pro určitý typ postižení; není ovšem náhradou škody (majetkové újmy). Individuální přístup a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu předpokládá, že takto zjištěná částka základního ohodnocení bude modifikována některými dalšími okolnostmi, které již nemají medicínskou povahu, tedy jejich dopad do poměrů konkrétního poškozeného musí zvážit soud. Patří sem zejména věk poškozeného, intenzita jeho předchozího zapojení (ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti) a důvody vyjmenované demonstrativně v § 2957 o. z. (některé z nich se týkají i poměrů škůdce).

44. Na straně druhé v nálezu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, Ústavní soud upozornil, že z ústavněprávního hlediska nepřípustným měřítkem je věk pacienta, s nímž Metodika nakládá rozporuplně, uvádí-li na jedné straně, jak může být znalecky stanovený procentní základ podle věku zvýšen/snížen, aby o odstavec níže dodala, že nelze říci, že by mladý člověk trpěl více apod. Ústavní soud trvá na požadavku, aby obecný soud při rozhodování zohlednil věk poškozeného pouze tehdy, pojí-li se k němu zásadní okolnost. Vzhledem ke skutečnosti, že v daném konkrétním případě věk žalobce nebyl vyhodnocen jako podstatný, odvolací soud tímto kritériem nijak částku základního ohodnocení nemodifikoval.

45. Pokud jde o intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit, vychází se v obecné rovině z toho, že člověk činorodý, který se věnuje mnoha aktivitám, o něž je v důsledku poškození zdraví připraven, se jistě jeví být více poškozen než ten, kdo dosud vedl fádní a pohodlný život; avšak jen stěží lze dovodit, že trauma, stres a frustrace u prvého jsou mnohonásobně větší než u druhého, či zda tomu právě vzhledem k povahovým vlastnostem obou nemůže být právě naopak, nehledě k tomu, že dokud je druhý zdráv, závisí jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda svůj způsob života radikálně změní, po poškození zdraví však tuto možnost natrvalo ztratí a právě ono vědomí, že natrvalo možnosti zdravého člověka ztratil, je podstatou nehmotné újmy, kterou utrpěl.

46. S ohledem na tyto premise odvolací soud zohlednil, že žalobce byl před nehodovým dějem o něco málo více než průměrně aktivní (sice rekreačně, ale pravidelně jezdil na kole, na dovolené, vykonával další společenské aktivity, zatímco po nehodě se vyhýbá cizím lidem, vyhledává činnosti, při nichž je sám a v klidu, při zhoršení potíží nevychází z domu), proto soud přistoupil ke zvýšení základní částky o 5 %, když toto navýšení se mu s ohledem na zjištěné okolnosti daného případu jeví jako zcela přiměřené. Důvody pro v tomto směru vyšší navýšení naopak neshledal, neboť ani nebylo tvrzeno, že by zapojení žalobce do společenského života bylo v jakékoliv oblasti skutečně nadprůměrné, případně ještě intenzivnější.

47. V daném případě pak nebyly shledány žádné výjimečné okolnosti předpokládané § 2957 o. z.

48. S ohledem na všechny tyto skutečnosti proto odvolací soud procentní podíl, odpovídající zjištěnému stupni omezení poškozeného v důsledku , diagnóza, , ve výši 14,8 % z výchozí rámcové částky 10 274 400 Kč, tj. částku 1 520 611,20 Kč, dále navýšil o oněch 5 %, na částku 1 596 641,80 Kč.

49. Po přičtení zjištěné výše bolestného 5 025,60 Kč by měla být žalobci přiznána náhrada újmy ve výši 1 601 667,40 Kč. Odvolací soud má za to, že takto stanovená výše nemajetkové újmy odpovídá i zásadám slušnosti, které jsou nedílnou součástí stanovení výše náhrady podle § 2958 o. z., když zohledňuje všechny individuální okolnosti, včetně toho, jakým způsobem se újma na zdraví promítla do života poškozeného.

50. S ohledem na odvolacím soudem zjištěnou míru spoluúčasti žalobce na škodní události v rozsahu 25 % byla konečně tato částka ponížena právě o 25 %, tj. výsledná výše náhrady újmy pro žalobce představuje 1 201 250 Kč, zatímco soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu ve výši 1 338 885,28 Kč.

51. Veden těmito důvody proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve výroku II ohledně částky 137 635,28 Kč změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu ve vztahu k této částce výrokem I tohoto rozsudku zamítl, současně výrokem II tohoto rozsudku ve smyslu § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1 201 250 Kč potvrdil jako věcně správný.

52. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2, 3 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

53. Jak pro řízení před okresním soudem, tak pro řízení odvolací přitom platí, že jejich předmětem bylo více samostatných nároků (bolestné, ztížení společenského uplatnění a před okresním soudem i náhrada škody 540 000 Kč), dva z nich byly nároky na nemajetkovou újmu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1703/23, ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023), od níž nemá odvolací soud důvod se jakkoliv odchýlit, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 837/24, pak pro řízení před soudem prvního stupně je ve věcech osobnostních práv s náhradou nemajetkové újmy v penězích tarifní hodnota stanovená podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, částkou 50 000 Kč, pro řízení odvolací pak bude na místě přihlédnout k tomu, že s účinností od 1. 1. 2025 byla tarifní hodnota pro náhradu nemajetkové újmy zvýšena na 500 000 Kč (§ 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu). Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

54. Pro řízení před okresním soudem pak celková tarifní hodnota za úkon právní služby činí ve smyslu § 12 odst. 3 advokátního tarifu 640 000 Kč (50 000 Kč + 50 000 Kč + 540 000 Kč), když při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Odměna za jeden úkon právní služby pak činí 10 860 Kč.

55. Ve vztahu k posouzení, zda a která z procesních stran má v řízení právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud zohlednil, že ve vztahu k nárokům na bolestné a ztížení společenského uplatnění je nutno aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., a přiznat žalobci v tomto rozsahu plnou náhradu nákladů, neboť výše nároku závisela na znaleckém dokazování, resp. úvaze soudu (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4035/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 3213/24). Na celkové částce, o níž bylo rozhodováno soudem prvního stupně, se procentuálně tyto nároky podílely 69 % (100 % je představováno částkou 1 741 250,55 Kč, která sestává z přiznaného bolestného 3 769,20 Kč - 0,2 %, z přiznaného ztížení společenského uplatnění 1 197 481,35 Kč – 68,8 % a ze zamítnutých 540 000 Kč jako náhrady škody – 31 %), pročež právě co do 69 % má žalobce právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

56. Naopak v části řízení, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 540 000 Kč, pak s ohledem na zamítnutí žaloby v této části byli plně úspěšní žalovaní, pročež žalobce je povinen nahradit jim ve vztahu k tomuto nároku náklady řízení v plné výši, představující 31 % jejich celkových nákladů řízení před soudem prvního stupně.

57. Pro řízení před okresním soudem žalobci vznikly náklady v celkové výši 229 561,20 Kč, tato částka představuje 184 620 Kč jako odměnu advokáta za 17 úkonů právní služby po 10 860 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 [tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení, 1 úkon za předžalobní výzvu k plnění, 1 úkon za sepis žaloby, 1 úkon za repliku k vyjádření žalovaných ze dne 21. 8. 2017, 1 úkon za repliku k vyjádření vedlejšího účastníka na straně žalovaných ze dne 19. 10. 2017, 1 úkon za písemné podání učiněné na výzvu soudu dne 7. 8. 2018 a celkem 11 úkonů za účasti u jednání soudu dne 1. 3. 2018 v době od 10:30 hod. do 11:40 hod., dne 23. 4. 2018 v době od 10:30 hod. do 13:25 hod. (tj. 2 úkony za jednání přesahující 2 započaté hodiny), dne 17. 7. 2018 v době od 10:30 hod. do 12:00 hod., dne 1. 10. 2018 v době od 10:30 hod. do 11:25 hod., dne 29. 10. 2018 v době od 10:30 hod. do 11:55 hod., dne 21. 5. 2021 v době od 8:00 hod. do 10:15 hod. (tj. 2 úkony za jednání přesahující 2 započaté hodiny), dne 19. 8. 2021 v době od 12:00 hod. do 13:05 hod., dne 19. 10. 2021 v době od 12:00 hod. do 13:25 hod. a konečně dne 25. 11. 2021 v době od 12:30 hod. do 13:20 hod.], a 5 100 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 17 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024. V případném zbytku se žalobce práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Z celkové částky nákladů pak bylo žalobci přiznáno právě 69 % těchto nákladů, tj. 158 397,30 Kč, které jsou povinni žalovaní 1, 2 a vedlejší účastník žalovaných uhradit mu rovným dílem, když mezi nimi nebyl vztah nerozlučného společenství ve smyslu § 91 o. s. ř.

58. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1, 2 v části řízení o zaplacení 540 000 Kč se žalovaní 1, 2 práva na náhradu nákladů řízení vzdali, pročež bylo rozhodnuto tak, že v tomto rozsahu žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

59. Pokud jde o vedlejšího účastníka na straně žalovaných, tomuto před soudem prvního stupně vznikly náklady v celkové výši 10 332 Kč, sestávající jednak z 3 600 Kč za celkem 12 úkonů nezastoupeného účastníka po 300 Kč dle § 1 odst. 1, 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu [1 úkon za písemné vyjádření k žalobě, 1 úkon za písemné vyjádření k závěrům znaleckého posudku a celkem 10 úkonů za účast u jednání soudu prvního stupně ve dnech 1. 3. 2018, 23. 4. 2018 (2 úkony za jednání přesahující 2 započaté hodiny), 17. 7. 2018, 1. 10. 2018, 29. 10. 2018, 21. 5. 2021, 19. 8. 2021, 19. 10. 2021 a konečně dne 25. 11. 2021], jednak z 6 732 Kč za doložené cestovné k jednáním soudu při použití hromadné dopravy. Z těchto celkových nákladů pak 31 % představuje právě 3 203 Kč, které byly vedlejšímu účastníkovi za řízení před okresním soudem přiznány.

60. Výrok o nákladech státu má oporu v § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení před okresním soudem vznikly státu náklady jednak v souvislosti s přiznaným a proplaceným znalečným a svědečným v celkové výši 61 182,50 Kč (58 987,50 Kč za znalečné znaleckému ústavu dle usnesení ze dne 17. 3. 2020, č. j. 108 C 176/2017-163, 1 831 Kč za znalečné , tituly před jménem, , jméno FO, na základě usnesení okresního soudu ze dne 18. 2. 2022, č. j. 108 C 176/2017-282, a 364 Kč za svědečné svědkyni , jméno FO, na základě usnesení okresního soudu ze dne 19. 10. 2021). I na těchto nákladech se musí účastníci řízení podílet s ohledem na poměr úspěchu ve sporu, pročež žalobce (který sice byl osobně osvobozen od povinnosti zaplatit soudní poplatek ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb., avšak nikoli pro jeho poměry ve smyslu § 138 o. s. ř.) je povinen uhradit 31 % těchto nákladů, tj. 18 966,60 Kč, a žalovaní rovným dílem 69 % těchto nákladů, tj. 42 215,90 Kč, a to na účet Okresního soudu v Karviné – pobočce v Havířově.

61. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím výše plnění závisela toliko na úvaze soudu, pročež je na místě přiznat žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Předmětem odvolacího řízení totiž byly již toliko nároky na nemajetkovou újmu (bolestné a ztížení společenského uplatnění), kdy, jak bylo uvedeno v bodě 54 odůvodnění tohoto rozsudku, pro každý z těchto nároků je nutno tarifní hodnotu stanovit podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 (z 50 000 Kč) pro úkony vykonané do 31. 12. 2024, resp. podle § 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (z 500 000 Kč) pro úkony vykonané od 1. 1. 2025. Celková tarifní hodnota za úkon právní služby činí v obou případech ve smyslu § 12 odst. 3 advokátního tarifu opět součet tarifních hodnot, tj. pro úkony učiněné do 31. 12. 2024 je tarifní hodnota 100 000 Kč (50 000 Kč + 50 000 Kč) a odměna za jeden úkon právní služby pak činí 5 100 Kč a pro úkony učiněné od 1. 1. 2025 je tarifní hodnota 1 000 000 Kč (500 000 Kč + 500 000 Kč) a odměna za jeden úkon právní služby činí 12 300 Kč.

62. Celkové náklady žalobce před odvolacím soudem představují částku 41 563,50 Kč a sestávající z 32 700 Kč jako odměny právního zástupce [za 4 úkony právní služby po 5 100 Kč (tj. 1 úkon za sepis vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 4. 4. 2022, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 11. 2022 v době od 13:00 hod. do 14:13 hod., 1 úkon za písemné podání učiněné na výzvu soudu ze dne 1. 12. 2022, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 26. 4. 2023 v době od 13:00 hod. do 14:07 hod.) a za 1 úkon právní služby po 12 300 Kč za účast u jednání odvolacího soudu dne 12. 3. 2025 v době od 9:45 hod. do 10:12 hod., vše dle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu], 1 650 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta (za 4 výše uvedené úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1966 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za 1 výše uvedený úkon právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1966 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025) a z 7 213,50 Kč jako 21% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů, když bylo doloženo, že právní zástupce žalobce je plátcem této daně. V případném zbytku se žalobce práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal.

63. Konečně výrok IX rozsudku o nákladech státu za odvolací řízení opět vychází § 148 odst. 1 o. s. ř. Před odvolacím soudem vznikly státu náklady v souvislosti s přiznaným a proplaceným znalečným znaleckému ústavu v celkové výši 38 962 Kč (na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2025, č. j. 57 Co 98/2022-518). S ohledem na skutečnost, že v odvolacím řízení byli plně neúspěšní žalovaní a vedlejší účastník na jejich straně, jsou povinni uhradit všechny tyto náklady na účet Krajského soudu v Ostravě.

64. Jak žalobce, tak žalovaní 1, 2, jakož i vedlejší účastník na jejich straně jsou povinni zaplatit všechny náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek nebyly v řízení shledány, resp. nebyly ani tvrzeny, ve vztahu k žalobci jsou pak žalovaní a vedlejší účastník na jejich straně povinni náklady uhradit k rukám jeho zástupce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.