59 A 9/2024

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Danielem Spratkem, Ph.D., v právní věci žalobkyně: N. R. zastoupená advokátem Mgr. Petrem Kociánem, sídlem Revoluční 1047/14, 741 01 Nový Jičín proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí č. j. MSK 75106/2024 ze dne 28. 5. 2024, o dopravním přestupku, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 5. 8. 2024 domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 75106/2024 ze dne 28. 5. 2024, jímž bylo zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rýmařov č. j. MURY 14911/2021 ze dne 2. 7. 2021.

2. Žalobkyně byla uznána vinnou tím, že se z nedbalosti dopustila přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) tím, že dne 17. 5. 2017 v 16:05 hodin na silnici II. třídy, č. 445 v 30.712 km mezi obcemi Dolní Moravice a Rýmařov jako řidič motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz B 150, RZ: X, jedoucí od obce Dolní Moravice se v dostatečné míře a včas nevyhýbala vpravo s protijedoucím motorovým vozidlem tov. zn. Mercedes Benz C220, RZ: X, řidiče F. M., čímž došlo ke střetu levých bočních částí jejich vozidel. Následně vozidlo N. R. vyjelo vlevo mimo komunikaci a vozidlo F. M. vjelo do levého jízdního pruhu, kde levou přední částí narazilo do levého boku protijedoucího motorového vozidla tov. zn. Jaguar XE35T, RZ: X, řidiče T. F. (vlastník DaF-STAVBY, s.r.o. Ostrava). Při dopravní nehodě došlo ke zranění řidiče F. a k hmotné škodě na všech zúčastněných vozidlech. Tímto svým jednáním způsobila dopravní nehodu, při které bylo jinému ublíženo na zdraví a porušila ustanovení § 20 zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Dále ji byla uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Co se týče nároku na náhradu škody, správní orgán I. stupně rozhodl tak, že poškození F. M., Daf- STAVBY, s.r.o. a T. F. se se svým nárokem odkazují na soud.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Žalobkyně ve své žalobě předně namítala, že došlo k promlčení projednávaného přestupku. Poukázala, že před přestupkovým řízením probíhalo řízení trestní (dne 31. 7. 2017 byly zahájeny úkony trestního řízení policejním orgánem a dne 1. 6. 2018 bylo vydáno usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání). Správní orgány vyložily § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), tak, že se do objektivní promlčecí doby nezapočítává doba trestního řízení; takový výklad dle žalobkyně odporuje výkladovým pravidlům a je v rozporu s ústavním pořádkem. Dále uvedla, že trestní řízení o totožném skutku bylo vedeno až od 1. 6. 2018, nikoli již od 31. 7. 2017 a skončilo 19. 8. 2020. Lhůta počala běžet 18. 5. 2017 a roční promlčecí lhůta uplynula 18. 5. 2018, tedy před 1. 6. 2018. V případě žalobkyně se musí užít předchozí příznivější právní úprava, stanovící délku objektivní doby zániku odpovědnosti za přestupek na 2 (nikoli 3) roky.

4. Napadené rozhodnutí také nemohlo být vůbec vydáno, protože přestupkové řízení je doteď přerušeno, neboť žalobkyně nebyla ze strany žalovaného informována o tom, že se v řízení pokračuje. Navíc má o takovém postupu vydat žalovaný zvlášť usnesení. Žalovaný také rozhodl ve věci dříve, než mohl nadřízený orgán rozhodnout o odvolání proti usnesení o přerušení řízení, či o usnesení o změně kvalifikace a výzvě k vyjádření k této změně.

5. Žalobkyně dále namítala, že v průběhu řízení došlo k zastavení řízení proti obviněnému F. M., v čemž spatřuje zásadní procesní změnu, která vedla k narušení totožnosti skutku. Skutková věta je dle žalobkyně nedostatečná, kdy jen popisuje děj bez logické kauzality ve vztahu ke zranění T. F., kdy není dostatečně konkretizováno ani chování žalobkyně, ani charakter zranění poškozeného T. F. Žalobkyně namítala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k hodnocení důkazů, kdy není zřejmé, z jakých důkazů žalovaný vycházel a jak je hodnotil. Pokud se týče subjektivní stránky přestupku, žalobkyně namítala, že se žalovaný nevyjádřil dostatečně určitě, na základě čeho dovodil vědomou nedbalost. Konečně bylo v žalobě namítnuto, že se žalovaný vůbec nevyjádřil k odvolacím námitkám, týkajícím se ukládání trestů. Správní orgány nereflektovaly, že trest byl již vykonán před jejich rozhodnutím a že měl být vzat v úvahu časový odstup od spáchání přestupku.

6. Žalovaný se rovněž nevypořádal s námitkou, že z popisu skutku nevyplývá, že by žalobkyně měla přestupek spáchat. Pouze popisuje proběhlý děj jednotlivými větami, které v souvislostech nedávají logickou kauzalitu, ze které by vyplývalo, že nehodový děj způsobil poškozenému popsané zranění. Z věty z popisu že „při dopravní nehodě došlo ke zranění řidiče F.“ není zřejmé, že by žalobkyně měla být tím, kdo způsobil nehodu. Ve skutkové větě musí být k jakému specifickému zranění došlo. Žalobkyně nemohla spáchat a nespáchala vytýkaný přestupek, tak jak je vymezen a toto jí nebylo správními orgány prokázáno. Vymezení skutku trpí od začátku řízení vadami.

7. Žalovaný se taktéž řádně nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí prvostupňového orgánu, kde tento pouze rekapituluje procesní řízení před OČTŘ, ze kterého není jasné zda přebírá důkazy. které bere za relevantní a které posuzuje jako nerelevantní. Z tohoto nelze rozpoznat hodnotící postup správního orgánu. Nesprávná je úvaha žalovaného, který nebere za relevantní výslech znalce před trestním soudem a vychází pouze ze znaleckého posudku. Nepřezkoumatelné jsou také úvahy při hodnocení výpovědí svědků.

8. Žalovaný nevypořádal námitku žalobkyně ohledně subjektivní stránky. V případě žalobkyně nebyly dány složky míry povinné opatrnosti a možnosti předvídat porušení současně.

9. Rozhodnutí je dle žalobkyně také nepřezkoumatelné, protože se žalovaný vůbec nevyjádřil k podstatě námitek týkajících se trestu. Trest zákazu činnosti uložený v trestním řízení byl v době rozhodování již vykonán. Nepřezkoumatelné je rozhodnutí i skrz uložení správního trestu zákazu činnosti v délce 6 měsíců. Žalovaný jen popisuje právní úpravu, ale nehodnotí souvislosti. Ani jeden správní orgán nereflektoval § 43 zákona o odpovědnosti za přestupky a nelze dovodit, že by trest v plné míře respektoval § 37 téhož zákona.

III. Vyjádření k žalobě a jednání

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 13. 9. 2024 navrhl zamítnutí žaloby. O pokračování v řízení se podle zákona usnesení vydávat nemusí, stačí účastníky informovat. Žalovaný připouští že formálně neučinil zápis do spisu, ale za informování považuje vydání usnesení o změně kvalifikace, ve kterém vyzval žalobkyni, aby se k této změně vyjádřila, z čehož je jasné, že se v řízení pokračuje. Tento postup nijak nezkrátil práva žalobkyně, jíž bylo před vydáním rozhodnutí umožněno uplatnit práva účastníka řízení. K námitce, že rozhodl ve věci před vyřízením odvolání proti usnesení o přerušení i proti usnesení o změně právní kvalifikace dodává, že obě odvolání řádně postoupil nadřízenému orgánu, ale jeho rozhodování nemůže ovlivnit, přičemž ani jedno z odvolání nemá ze zákona odkladný účinek a obě rozhodnutí jsou předběžně vykonatelná.

11. Vzhledem ke změně právní úpravy od 1. 1. 2024 změnil žalovaný jak právní kvalifikaci přestupku, tak výši uložených správních trestů, které jsou uložené na spodní hranici. Tyto tresty pak v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil. Není důvod pro použití § 43 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť odst. 1 se vztahuje na otázku společného řízení a k odst. 2 se vztahuje speciální ustanovení § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu (ve znění účinném od 1. 1. 2024 – v době vydání rozhodnutí soudu jde o § 125e odst. 4).

12. Ve zbytku vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a dřívější rozhodnutí soudu ve věci ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 59 A 16/2021, kterým shledal důvodnou námitku žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti předchozího rozhodnutí žalovaného, pro nevypořádání se s námitkou žalobkyně ohledně mimořádného snížení správního trestu, a toto předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil. V napadeném rozhodnutí se již žalovaný této námitce žalobkyně dostatečně věnoval a napravil své pochybení.

13. U jednání dne 31. 7. 2026 strany setrvaly na svých stanoviscích.

IV. Zjištění ze správního spisu a z provedeného dokazování

14. Z obsahu správních spisů (a připojených trestních spisů) krajský soud zjistil následující:

15. Dne 31. 7. 2017 byly zahájeny úkony trestního řízení vůči žalobkyni pro dopravní nehodu ze dne 17.5. 2017, jak je popsána výše. Dne 1. 6. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně a F. M. Ve věci byly vypracovány znalecké posudky k posouzení nehodového děje a charakteru zranění poškozeného T. F. Obžaloba byla podána 7. 2. 2019. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 22/2019 ze dne 26. 6. 2019 byli žalobkyně a F. M. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud v Ostravě v rozsudku sp. zn. 6 To 303/2019 ze dne 21. 11. 2019 rozsudek okresního soudu zrušil a nově uznal oba obviněné vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě. Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 432/2020-623 ze dne 15. 7. 2020 zrušil trestní rozsudky obou stupňů a věc postoupil Městskému úřadu v Rýmařově, neboť dospěl k závěru, že skutek, pro nějž bylo vedeno trestní řízení není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Usnesení Nejvyššího soudu o postoupní věci obdržel Městský úřad Rýmařov dne 17. 9. 2020. Správní orgán zahájil řízení o přestupku proti žalobkyni i F. M. Přestupek pana F. M. byl následně vyloučen k samostatnému projednání ařízení proti němu bylo následně zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek. Ústní jednání byla konána 18. 1. 2021 a 14. 4. 2021. Dne 2. 7. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti němuž brojila žalobkyně odvoláním. K odvolání žalobkyně žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že vypustil údaj o GPS souřadnicích a text „předních a“. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 59 A 16/2021-25, rozhodnutí žalovaného č. j. MSK 101868/2021 ze dne 24. 9. 2021 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, jelikož shledal jako důvodnou námitku žalobkyně, týkající se nepřezkoumatelnosti popsanou výše. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost usnesením ze dne 26. 4. 2024, č. j. 4 As 252/2023-28 odmítl pro nepřijatelnost.

16. Po vydání usnesení Nejvyššího správního soudu pokračoval v přestupkovém řízení, přerušeném usnesením ze dne 28. 6. 2023 (den podání kasační stížnosti), č. j. MSK 90469/2023, aniž by o tomto výslovně žalobkyni uvědomil a dne 16. 5. 2024 vydal usnesení č. j. MSK 69259/2024, kterým žalobkyni určil lhůtu 5 dnů k 1.) vyjádření ke změně právní kvalifikace, resp. změně výroku o vině a 2.) vyjádření k podkladům rozhodnutí.

17. V odůvodnění tohoto (druhého) usnesení žalovaný informuje, že znovu rozhoduje ve věci samé poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vzhledem ke změně právní úpravy zákona o silničním provozu, která v mezidobí nastala a která je pro obviněnou příznivější mění právní kvalifikaci skutku, neboť přestupek podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu již od 1. 1. 2024 neexistuje. Současně krajský úřad mění popis skutku (jedná se o vypuštění údaje o GPS souřadnicích a slov „předních a“, tj. o stejnou změnu, jaká byla provedena v předchozím rozhodnutí zrušeném soudem). Proto v souladu s § 78 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky obviněnou o této změně vyrozumívá s tím, že obviněná má právo se ke změně obvinění vyjádřit ve stanovené lhůtě. Po uplynutí lhůty vydá rozhodnutí ve věci samé, proto současně obviněnou vyrozumívá o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v téže lhůtě.

18. Proti oběma usnesením (MSK 90469/2023 a MSK 69259/2024) podala žalobkyně odvolání, o nichž v době vydání napadeného rozhodnutí odvolací orgán nerozhodl. Rozhodnuto o nich bylo až 17. 6. 2026 tak, že obě odvolání byla zamítnuta.

V. Posouzení věci soudem

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž dle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

20. Podle § 65 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti.

21. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podle § 65 s. ř. s. podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Krajský soud konstatuje, že žaloba byla podána řádně a včas a splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti.

22. Po důkladném posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Žalobkyně předně namítala, že vydané rozhodnutí je paaktem, neboť nebyla vyrozuměna o pokračování v řízení, o jeho pokračování nebylo vydáno usnesení, řízení je proto stále přerušeno a napadené rozhodnutí nemohlo být vydáno. Ačkoli žalovaný, jak sám připouští, neinformoval žalobkyni ohledně pokračování v řízení výslovně, nedošlo, dle názoru soudu, v tomto případě ke zkrácení práva na obhajobu žalobkyně. Ke změně kvalifikace dal žalovaný žalobkyni dostatečnou možnost se vyjádřit, což platí i o všech dalších závěrech žalovaného. Žalobkyně měla spoustu příležitostí uplatnit námitky, a to již před vydáním předchozího rozhodnutí, které bylo následně zrušeno soudem, popřípadě následně během lhůty určené žalovaným v usnesení č. j. MSK 69259/2024. Svůj následný postup žalovaný v odůvodnění tohoto usnesení předestřel, takže žalobkyně vydáním napadeného rozhodnutí nemohla být zaskočena a muselo jí být zřejmé, že se v řízení pokračuje. Žalobkyně navíc v žalobě neuvedla žádné námitky, které by ve správním řízení chtěla uplatnit a doposud neuplatnila, u nichž by přicházelo v úvahu, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu. Ze správního řádu rovněž nijak nevyplývá, že by správní orgán měl o pokračování v řízení vydávat usnesení. Tento závěr podporuje i dostupná odborná literatura – O pokračování v řízení (ukončení jeho přerušení) se nevydává další usnesení (jako je tomu podle § 48 odst. 4 SŘS), ale všichni účastníci se o tom pouze vyrozumí a o této skutečnosti se provede záznam do spisu. Vyrozumění může být provedeno jakkoli; s ohledem na právní jistotu a zásadu písemnosti podle § 15 SpŘ je však vhodné učinit tak písemně. Výslovně písemné vyhotovení požaduje například § 112 odst. 4 UtInf. (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 65 [Pokračování v přerušeném řízení]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 481, marg. č. 8.). Žalovaný tedy sice pochybil, když žalobkyni o pokračování v řízení nevyrozuměl výslovně, ale vzhledem k tomu, že žalobkyni v usnesení informoval o svém následném postupu a žalobkyně neuvedla žádné další námitky, které nemohla před vydáním napadeného rozhodnutí uplatnit, přičemž obecně měla spoustu příležitostí k uplatňování svých námitek, není toto důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného a napadené rozhodnutí nelze považovat za nicotné. Procesní vada totiž může být důvodem pro zrušující zásah soudu jen tehdy, jde-li o porušení podstatné a mohoucí mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.).

24. Vydání rozhodnutí ve věci také nikterak nebrání skutečnost, že byla podána odvolání proti usnesením MSK 90469/2023 a MSK 69259/2024. Tato podle § 76 odst. 5 správního řádu nemají odkladný účinek, o čemž byla žalobkyně vyrozuměna v poučeních a usnesení jsou tedy dle § 74 odst. 1 správního řádu předběžně vykonatelná.

25. Dále žalobkyně namítala, že uplynutím promlčecí doby zanikla její odpovědnost za přestupek. Svou námitku stavěla na právním názoru, že objektivní promlčecí doba plyne bez ohledu na skutečnosti způsobující stavení promlčecí doby. Žalovaný však setrval na právním názoru, že do objektivní promlčecí doby se nezapočítává doba trestního řízení, které je jedním z důvodu stavění promlčecí lhůty. Krajský soud se ztotožňuje se žalovaným a shodně poukazuje, že stejný výklad podal již Nejvyšší soud v usnesení, jímž věc postoupil Městskému úřadu v Rýmařově. Soud pro stručnost odkazuje na žalovaným zmiňovaný Závěr č. 165 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání ze dne 21. 9. 2018, kde je obsažena argumentace pro závěr, že mezní (objektivní) promlčecí doba neběží po dobu, kdy se běh promlčecí doby staví. Uvedený závěr aprobovaly ve své judikatuře i správní soudy, a to například v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 344/2020-53 ze dne 14. 7. 2021 v odst. 12 a v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Af 48/2019-127 ze dne 30. 9. 2020 v odst.

88. Krajský soud akcentuje, že ustanovení o nezapočítání určitých dob do promlčecí doby dle § 31 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. není omezeno jen na doby základní, tedy není z jeho působnosti explicitně vyloučena doba mezní dle odst.

3. Navíc ustanovení tohoto třetího odstavce zjevně modifikuje předchozí ustanovení jen co do účinků přerušení, jak plyne ostatně i z jeho hypotézy („byla-li promlčecí doba přerušena“). Posouvání této mezní lhůty není ani „bezbřehé“, jak uvádí žalobkyně, neboť stavěním se lhůta neobnovuje. Pokud žalobkyně poukazuje na pozdější rekodifikaci přestupkového práva, pak právě důvodová zpráva k zákonu č. 417/2021 Sb. výslovně uvádí, že jí zformulované pravidlo, že do mezní promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou se promlčecí doba stavěla, „vyplývalo již ze stávající právní úpravy“.

26. Pokud se týče žalobkyniny argumentace, že by stavění promlčecí doby nemohlo započít již 31. 7. 2017, protože až zahájením trestního stíhání byl zformulován skutek, soud předně akcentuje, že trestní řízení se vede o skutku, nikoli o jeho popisu, jak opakovaně vyslovily soudy rozhodující v trestních věcech (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 474/2009 ze dne 6. 5. 2009 či sp. zn. 8 Tdo 587/2012 ze dne 25. 7. 2012). Jestliže se dle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. promlčecí doba staví po dobu trestního řízení (nikoli stíhání, které je konceptem užším), pak v případě žalobkyně toto řízení započalo již 31. 7. 2017. Krajský soud v této otázce zcela přisvědčuje obraně žalovaného v podobě poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 56/2004- 68 ze dne 25. 1. 2007.

27. Pokud se týče námitky narušení totožnosti skutku v důsledku zastavení řízení proti F. M., pak tato zjevně postrádá jakoukoli relevanci, neboť procesní postup spočívající ve spojení či rozpojení dvou řízení nemůže mít z podstaty věci vliv na hmotněprávní posouzení totožnosti skutku.

28. Žalobkyně dále namítala nedostatky skutkové věty, kdy tato obsahuje popis určitého děje, přičemž není dostatečně vyjádřena kauzalita, a dále užívá nekonkrétní pojmy. Z věty z popisu že „při dopravní nehodě došlo ke zranění řidiče F.“ není zřejmé, že by žalobkyně měla být tím, kdo způsobil nehodu. Ve skutkové větě musí být k jakému specifickému zranění došlo. Dále vytýká že k závěru ve skutkové větě není označeno z čeho tak vyplývá, nevyplývá z provedených důkazů a chybí přesný popis skutečností, které by určovaly jak to, že se žalobkyně jako řidič vozidla v dostatečné míře a včas nevyhýbala vpravo s protijedoucím motorovým vozidlem. Takto konstatovaný výsledek lidského jednání nemůže být určující pro uznání viny z přestupku či pro posouzení přestupkového jednání, aniž by bylo konkrétně uvedeno, na základě čeho se tak stalo. Žalobkyně nemohla spáchat a nespáchala vytýkaný přestupek, tak jak je vymezen a toto jí nebylo správními orgány prokázáno. Vymezení skutku trpí od začátku řízení vadami.

29. K uvedené námitce soud předně v obecné rovině uvádí, že správní soudy jsou povolány k ochraně veřejných subjektivních práv žalobců, nikoli k dozoru nad bezvadností výkonu státní správy. Formální nedostatky proto mohou být důvodem ke kasačnímu zásahu soudu jen v případě, že způsobují zásah do veřejných subjektivních práv žalobců. Proto ve vztahu k formulacím skutkových vět prokazuje judikatura Nejvyššího správního soudu jistou blahovůli, kdy akceptuje i skutková vymezení, jejichž nedostatečnou konkrétnost lze zhojit odkazem na odůvodnění či obsah správního spisu (z poslední doby srov. rozsudky č. j. 7 As 373/2020-46 ze dne 29. 6. 2022 či č. j. 1 As 271/2022-20 ze dne 4. 5. 2023). Nelze proto mechanicky odkazovat na judikaturu ve věcech trestních. V projednávané věci tedy není ve spojení se spisovým materiálem pochyb o charakteru zranění poškozeného T. F. a průběhu a kauzalitě nehodového děje (obojí bylo znalecky objektivizováno). Skutková věta, jak byl formulována v napadených rozhodnutích, neumožňuje záměnu s jiným skutkem, a ve spojení se spisovým materiálem nevyvolává pochybnosti o naplnění znaků příslušného přestupku, jímž byla žalobkyně uznána vinnou. Soud nepřisvědčuje ani námitce méně příznivého postavení žalobkyně v přestupkovém řízení oproti řízení trestnímu, neboť judikaturou dopouštěná rozdílnost přístupu k nárokům na formulaci skutkové věty je otázkou formálních požadavků, nikoli dotčení veřejných subjektivních práv žalobkyně.

30. Pokud se týče námitek ohledně nedostatečného hodnocení důkazů, pak soud předně konstatuje, že pro účely soudního přezkumu správních rozhodnutí tvoří rozhodnutí obou stupňů správního řízení jeden celek. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový orgán jednotlivé důkazy v odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že se vozidla střetla levým předkem. Popis místa nehody evidentně vychází z protokolu o nehodě, ačkoli to není výslovně řečeno. Při hodnocení poškození vozidel vychází správní orgán z fotodokumentace, což je opět z textu patrné, popisuje jednotlivé důkazy a na str. 12-13 konstatuje, že obvinění bylo prokázáno. Dostatečně se vypořádal s námitkami žalobkyně a jednotlivé důkazy postupně popsal a konstatoval prokázání viny. Dále soud akcentuje, že žalobkyně neuvádí, které důkazní prostředky podle jejího názoru nekorelují se skutkovým závěrem správních orgánů, vytýká pouze určité formulace bez ozřejmění, jaký vliv mohou mít na závěr o skutkovém stavu. Pokud žalobkyně uvádí, že správnímu orgánu nepříslušelo hodnotit „technické hledisko“, je z kontextu rozhodnutí zřejmé, že se jedná o hodnocení techniky jízdy ve vztahu k pravidlům silničního provozu. Pokud žalobkyně uvádí, že žalovaný považuje výslech znalcem před trestním soudem za nerelevantní, pak takovýto závěr napadené rozhodnutí neobsahuje; navíc u výslechu znalec D. uvedl, že na svých závěrech ničeho nemění, takže spor o hodnocení tohoto výslechu je smysluprázdný. Pokud se týče námitek stran hodnocení svědeckých výpovědí, pak žalovaný jasně uvedl, že má skutek za prokázaný i bez těchto výpovědí. Listinné důkazy prohlásily oba orgány za konzistentní a vzájemně souladné, což žalobkyně nerozporuje.

31. V otázce zavinění správní orgán prvního stupně na str. 15 svého rozhodnutí popsal podrobně důvody pro závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Ze strany žalovaného postačil tedy odkaz na uvedenou pasáž. Z žalobní námitky není vůbec zřejmé, proč by u žalobkyně nebyla dána povinnost a/nebo možnost předvídat porušení zájmu chráněného zákonem. Povinnost je dána pravidly silničního provozu a možnost plyne z okolností případu, jak byl popsán v rozhodnutích a analyzován znalci.

32. Rozhodnutí je dle žalobkyně také nepřezkoumatelné, protože se žalovaný vůbec nevyjádřil k podstatě námitek týkajících se trestu. Orgán I. stupně nemohl řádně rozhodovat o trestu. Rovněž uložení šestiměsíčního trestu zákazu činnosti je dle žalobkyně nepřezkoumatelné. Tomu soud nepřisvědčuje. Žalovaný podrobně zdůvodnil výši trestů, které po změně právní úpravy uložil na spodní hranici, a jeho závěry napadá žalobkyně jen obecně a nerozporuje konkrétní argumentaci v napadeném rozhodnutí. Soud konstatuje, že problematickému bodu předchozího rozhodnutí žalovaného (otázka mimořádného snížení trestu) se v napadeném rozhodnutí již vyjádřil dostatečně. Pokud se jedná o skutečnost, že dle žalovaného nemá trest v přestupkovém řízení tak difamující charakter, jako v řízení trestním, tuto soud považuje za obecně známou a nerozumí, jak mohou být difamující postupy správních orgánů při znovuzískání řidičského oprávnění, což bez dalšího žalobkyně tvrdí. Soud také podotýká, že použití § 43 zákona o odpovědnosti za přestupky není možné, neboť existuje speciální úprava v § 125c odst. 4 zákona o silničním provozu, která upuštění nebo podmíněné upuštění od uložení správního trestu podle zákona o silničním provozu neumožňuje (pozn. – ve znění účinném do 31. 12. 2023 jde o § 125c odst. 9).

33. Žalobkyně v žalobě též namítla, že správní orgány řádně nereflektovaly, že trest zákazu činnosti, uložený v trestním řízení, byl v době jejich rozhodování zcela vykonán. Tak tomu ovšem není, neboť již prvostupňový orgán danou skutečnost reflektoval ve výroku I. pod písm. c) vykonaný trest započetl.

34. S ohledem na shora uvedené skutečnosti žaloba není důvodná, a proto ji krajský soud zamítá v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

V. Náklady řízení

35. Vzhledem k tomu, že se žaloba zamítá, nemá žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti; nadto se u jednání práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. V Ostravě dne 31. července 2026 JUDr. Daniel Spratek, Ph.D. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje T.P.