60 A 4/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce T. R., bytem N. 16, T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. KUOK 3995/2015, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 13. 1. 2015, č. j. KUOK 3995/2015 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 9. 2014, č. j. MMPr/111417/2014/ZA. Správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 17. 3. 2014 v době minimálně od 10:28 hod. do 21:50 hod. stál s vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. X na křižovatce ulic Čechova a Sušilova v Přerově, čímž porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, tj. zákaz zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5m před hranicí křižovatky a 5 m za ní. Za tento přestupek správní orgán I. stupně žalobci uložil pokutu ve výši 1.900 Kč, a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce v žalobě namítal, že: 1) správními orgány nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně pro vysloven viny žalobce, neboť samotný skutek byl sice řádně zdokumentován a prokázán svědeckou výpovědí strážníka R., avšak nebylo postaveno najisto, že by se přestupku dopustil právě obviněný. Strážník netvrdil, že by sám viděl žalobce vozidlo zaparkovat. Jediná indicie svědčící o tom, že předmětné vozidlo na místě zaparkoval právě žalobce, tak bylo tvrzení strážníka o tom, že se měl žalobce ke svému jednání přiznat, jež však nemůže jako důkaz sloužit, neboť se jedná o zprostředkování tvrzení o nezákonně podaném vysvětlení. Toto tvrzení je navíc v rozporu s ostatními podklady pro rozhodnutí, neboť žalobce od počátku spáchání přestupku popíral; 2) žalobce nemohl výše uvedeným před správním orgánem argumentovat, neboť jeho zmocněnec nebyl předvolán k ústnímu jednání. Zmocněnec žalobce požádal o doručování na e-mailovou adresu ..., na kterou mu však správní orgán I. stupně předvolání k jednání nedoručil. Fikce doručení na jinou adresu nemohla nastat z důvodu nevypravení písemnosti na adresu pro doručování zvolenou. Tímto postupem byl žalobce zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána za přítomnosti jeho obhájce, a aby se mohl vyjádřit k dokazování. Závěrem žalobce uvedl, že vozidlo na předmětném místě nechal zaparkované jeho přítel K. S., bytem U S. 1, Š., jehož písemné doznání žalobce k žalobě doložil a navrhl jej případně před soudem vyslechnout jako svědka. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že dospěje-li správní orgán k závěru, že zvolení adresy pro doručování účastníkem nemůže přispět k urychlení řízení ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), není povinen automaticky na takovou zvolenou adresu doručovat. V posuzované věci je zcela zřejmé, že zmocněnec žalobce neměl v úmyslu řízení urychlit, nýbrž zpomalit, případně znemožnit doručení rozhodnutí ve věci. Z judikatury správních soudů je známo, že v obdobných případech zastupovaných advokátem žalobce volí zmocněnci žalobců v řízení o přestupcích obdobnou procesní strategii. Žalobce tedy nemohl své názory před správním orgánem vyargumentovat pouze z důvodu, že na své právo zúčastnit se ústního jednání, byť byl řádně o jeho konání vyrozuměn, rezignoval. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že po doručení příkazu, vydaného správním orgánem I. stupně, byl správnímu orgánu dne 2. 5. 2014 doručen odpor, podaný za žalobce P. K., který současně doložil plnou moc k zastupování žalobce a v podání požádal o doručování písemností na adresu ... Správní orgán následně nařídil ve věci ústní jednání na den 28. 5. 2014. Předvolání k jednání doručil dne 9. 5. 2014 žalobci. Zmocněnci žalobce nejprve správní orgán I. stupně doručoval předvolání toliko poštou na adresu M. 1482/11, P. 1, kde byla dne 12. 5. 2014 zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, avšak adresát si zásilku nevyzvedl. Následně správní orgán v úředním záznamu ze dne 28. 5. 2014 konstatoval, že nedošlo k předvolání zmocněnce žalobce v souladu s jeho žádostí o doručování, proto nově nařídil jednání na den 24. 6. 2014. Předvolání k jednání bylo dne 6. 6. 2014 fakticky doručeno žalobci. Zmocněnci žalobce bylo předvolání zasláno dne 3. 6. 2014 e-mailem na adresu ..., avšak zpráva se vrátila s tím, že ji nelze doručit (č. l. 20 správního spisu). Následně bylo předvolání zmocněnci žalobce doručováno poštou na adresu M. 1482/11, P. 1, kde byla dne 6. 6. 2014 zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, avšak adresát si zásilku v desetidenní úložní době nevyzvedl. Ústní jednání dne 24. 6. 2014 konal správní orgán I. stupně v nepřítomnosti žalobce i jeho zmocněnce. Dne 18. 9. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání výše uvedeného přestupku. Rozhodnutí zaslal správní orgán I. stupně zmocněnci žalobce dne 18. 9. 2014 e-mailem na adresu ... Přijetí zprávy potvrdil zmocněnec žalobce dne 22. 9. 2014 z adresy ... Dne 3. 10. 2014 bylo zmocněnci žalobce doručeno rozhodnutí také poštou. Dne 7. 10. 2014 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno blanketní odvolání žalobce. Správní orgán vyzval žalobce k doplnění odvolání, přičemž výzvu zaslal zmocněnci žalobce dne 13. 10. 2014 e-mailem na adresu ... Přijetí zprávy potvrdil zmocněnec žalobce dne 16. 10. 2014. Současně byla výzva doručována zmocněnci žalobce také poštou. Výzva k uložení zásilky byla zanechána dne 21. 10. 2014 a zásilka zůstala nevyzvednuta. Žalobce odvolání nedoplnil. Dne 25. 11. 2014 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno převzetí zastoupení žalobce Ing. M. J. Následně žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí, které dne 26. 2. 2015 doručil novému zmocněnci žalobce. K doručování předvolání k ústnímu jednání správní orgán I. stupně v rozhodnutí uvedl, že předvolání bylo dne 6. 6. 2014 doručeno žalobci a za využití fikce doručení byl dne 16. 6. 2014 vyrozuměn o jednání též zástupce žalobce. Totéž konstatoval také žalovaný v napadeném rozhodnutí, který nadto uvedl, že k doručování vyrozumění o jednání zmocněnci žalobce došlo po předchozím neúspěšném pokusu o doručování na jím zvolenou elektronickou adresu. Krajský soud se nejprve zabýval důvodností procesní žalobní námitky (žalobní bod 2), jejíž podstatu lze kvalifikovat jako poškození procesních práv žalobce projednáním přestupku v jeho nepřítomnosti při nesplnění zákonných podmínek. Nutnost konání ústního jednání je specifikum řízení o přestupku, jímž se toto liší od „klasického“ správního řízení dle s. ř. Při ústním jednání se provádí dokazování, obviněný z přestupku má právo vyjádřit se k důkazům, ke skutečnostem, jež se mu kladou za vinu, seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. V průběhu ústního jednání v řízení o přestupku probíhá zásadně realizace práv upravených nejen v § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, ale i v § 36 odst. 3 s. ř. Jedná se tedy z hlediska uplatnění procesních práv obviněného o zásadní část přestupkového řízení. Ústní jednání proto může proběhnout v nepřítomnosti obviněného z přestupku pouze za splnění podmínek § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Podle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), koná o přestupku správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Těžiště žalobcovy námitky spočívá v tvrzení, že k nařízenému jednání nebyl řádně předvolán. Z judikatury soudů rozhodujících v správním soudnictví vyplývá, že ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, není případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 s. ř.), srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011-56, ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013-37, nebo ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014 - 21, publikovaný pod č. 3106/2014 Sb. NSS, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Je-li obviněný z přestupku zastoupen zmocněncem na základě plné moci, je třeba o konání ústního jednání zmocněnce obviněného vyrozumět. Naopak předvolávat samotného obviněného, který je zastoupen, je třeba toliko tehdy, pokud by vyvstala potřeba jej z důvodu zjištění skutkového stavu vyslechnout. I v takovém případě je však nezbytné k poskytnutí možnosti řádného uplatnění práv obviněného vyrozumět o konání ústního jednání také jeho zmocněnce. To se však v posuzované věci nestalo. Z výše citovaného obsahu spisu vyplývá, že k ústnímu jednání na den 24. 6. 2014 bylo sice doručeno předvolání žalobci (aniž by z obsahu předvolání bylo zřejmé, že je jeho osobní účast na jednání vyžadována z důvodu, že by měl být vyslechnut), nebylo však řádně doručeno zmocněnci žalobce. Správní orgán I. stupně v souladu s § 19 odst. 3 s. ř. doručoval předmětné předvolání zmocněnci žalobce na jím zvolenou elektronickou adresu ..., odkud se však odeslaná písemnost vrátila se sdělením, že zprávu se nepodařilo doručit, načež správní orgán obratem zaslal vyrozumění o konání jednání zmocněnci žalobce poštou. Správní orgán I. stupně tak opomněl § 19 odst. 9 s. ř., jenž mu ukládá v případech, kdy se při doručování na elektronickou adresu vrátí datová zpráva jako nedoručitelná, učinit neprodleně další pokus o její doručení. Teprve v případě, že by byl i druhý pokus o doručení neúspěšný, mohl by správní orgán I. stupně doručovat písemnost tak, jakoby adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal, tj. prostřednictvím pošty. Uvedené ustanovení se tak zřetelně snaží zabránit situacím, kdy by mělo dojít k předčasnému závěru o nedoručitelnosti zprávy toliko z důvodu jednorázového problému technické povahy, jež v oblasti elektronických komunikací občas nastávají. O takový případ se v posuzované věci pravděpodobně jednalo, neboť následně zaslané písemnosti již byly na uvedenou e-mailovou adresu bez potíží odeslány a zmocněnec žalobce potvrdl jejich převzetí. Lze přitom jednoznačně vyloučit, že by v posuzované věci důvodem pro doručování vyrozumění o jednání zmocněnci žalobce poštou byla skutečnost, že by správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že zvolení adresy pro doručování žalobcem nemůže přispět k urychlení řízení ve smyslu § 19 odst. 3 s. ř., jak se ve vyjádření k žalobě snažil nepatřičně obhajovat postup správního orgánu I. stupně žalovaný. Správní orgán I. stupně naopak považoval za svou povinnost na zmocněncem zvolenou adresu doručovat, což bylo dle výše citovaného úředního záznamu také důvodem odročení jednání původně nařízeného na den 28. 5. 2014. Ani následně správní orgán I. stupně evidentně nehodnotil zvolení si předmětné elektronické adresy zmocněncem žalobce jako procesní obstrukci se snahou prodlužovat řízení, neboť i další písemnosti (rozhodnutí, výzvu k odstranění vad odvolání) zmocněnci žalobce na uvedenou e-mailovou adresu doručoval (a doručil). V této souvislosti je rovněž třeba uvést, že pokud by důvodem nezasílání písemností na požadovanou elektronickou adresu byl závěr správního orgánu, že doručování na takovou adresu prokazatelně nepřispěje urychlení řízení, nebyl byl by správní orgán I. stupně oprávněn na předmětnou adresu nedoručovat bez dalšího, nýbrž by byl povinen v souladu se zásadou součinnosti správního orgánu s dotčenými osobami (§ 4 odst. 3 a 4 s. ř.) účastníkovi sdělit, že mu nebude na jím požadovanou adresu doručovat a z jakých důvodů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015 – 39). Pro úplnost je třeba uvést, že v posuzované věci nevyplývají z obsahu správního spisu skutečnosti svědčící o zneužití práva žalobcem. Pouhá skutečnost, že jako zmocněnec žalobce vystupovala osoba P. K., jenž byl již v dané době správním orgánům, a posléze se stal také soudům známý svým obstrukčním jednáním a vytvářením procesních zmatků v přestupkových řízení v pozici zmocněnce obviněných (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 4 As 269/2015-37), však nezbavuje správní orgány povinnosti postupovat v řízení při doručování písemností v souladu se zákonem. Námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu se již krajský soud z důvodu popsané procesní vady podrobně nezabýval. Je však třeba uvést, že žalobce vskutku na místě zjištění přestupku jeho spáchání popřel, přičemž přímý důkaz o spáchání přestupku žalobcem se ve spise nenachází. Správní orgány tak klíčové skutkové zjištění učinily pouze z výpovědi svědka strážníka R.. Obdobnou situací se již však zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2016, č. j. 1 As 204/2015 – 33, v němž uvedl, že nepřípustnost použití záznamu o podání vysvětlení v řízení o přestupku nelze obcházet výslechem policistů v postavení svědků ohledně toho, jak se vůči nim osoba při šetření přestupku vyjádřila (§ 137 odst. 4 s. ř.), což plně na posuzovaný případ dopadá. S ohledem na výše uvedené krajský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Porušení spočívalo v nevyrozumění zmocněnce žalobce o konání ústního jednání, kdy z fikce doručení vyrozumění poštou nebylo možné pro nedodržení postupu dle § 19 odst. 9 s. ř. vycházet. Krajský soud věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrací žalovanému k dalšímu řízení, který je právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. Výrokem II. soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. o tom, že v řízení procesně úspěšný žalobce má právo vůči žalovanému na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce ve výši 11.228 Kč tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, a dále náklady za zastupování žalobce advokátem, stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) jako odměna za zastupování ve výši 6.200,- Kč za 2 provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT, tj. převzetí zastoupení a sepis žaloby (odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT), a dále náhrada hotových výdajů za provedené úkony ve výši 600 Kč, tj. 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, to vše zvýšené o DPH z odměny a náhrad ve výši 1.428 Kč (tj. 21 % z částky 6.800 Kč), neboť zástupce žalobce je plátcem uvedené daně. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Místo plnění určil soud dle § 149 o. s. ř. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Olomouci dne 30. listopadu 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Barbora Berková v. r. Markéta Chrudinová samosoudkyně