61 A 2/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: J. M zastoupený advokátkou Mgr. Veronikou Adámkovou sídlem Revoluční 955/45, 794 01 Krnov proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2026 č. j. MSK 146297/2025, ve věci dopravního přestupku takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2026 č. j. MSK 146297/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Havířova (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 10. 2025 č. j. MMH/253276/2025, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

2. Žalobce v žalobě namítl tyto žalobní body: 1)Žalobce svůj osobní automobil prodal kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2025 A. A. Při uzavření smlouvy se dohodli, že společně provedou přepis vozidla na odboru dopravy v Krnově. Kupující A.A. však schůzku za účelem přepisu vozidla telefonicky zrušil. Následně žalobce dne 2. 2. 2025 doručil A. A. písemnou plnou moc k přepisu vozidla se svým ověřeným podpisem a pan A. přislíbil přepis provést následujícího pracovního dne, což však neučinil a po následných žalobcových telefonických urgencích se stal nekontaktním. Žalobce jako provozovatel vozidla již dne 16. 2. 2025 obdržel první výzvu k úhradě pokuty za porušení pravidel silničního provozu a podotýká, že ke dni podání žaloby jich řeší desítky. Žalobce následně podal určovací žalobu k civilnímu soudu. Na podkladě rozsudku Okresního soudu v Opavě proběhla dne 26. 11. 2025 změna vlastníka v registru vozidel, kde je nyní jako vlastník vozidla RZ X uveden A. A. Žalobce učinil pro změnu zápisu vlastníka vozidla v registru veškeré potřebné kroky, a to bezodkladně a ve víře (po poučení dopravního inspektorátu), že využívá jediného možného prostředku k přepisu vlastníka v registru vozidel. Žalobci byla doručena výzva správního orgánu I. stupně ze dne 27. 5. 2025 k uhrazení částky 750 Kč. Žalobce zaslal správnímu orgánu I. stupně písemné sdělení, že dne 25. 1. 2025 převedl vlastnictví k vozidlu, zaslal mu kupní smlouvu a současně avizoval podání žaloby na určení vlastnického práva k vozidlu ze dne 18. 3. 2025. Následovala výzva správního orgánu I. stupně ze dne 16. 6. 2025 ke sdělení údajů o řidiči. Žalobce obratem sdělil správnímu orgánu I. stupně telefonický kontakt na A. A. s tím, že jiný kontakt na něj nemá. Následně správní orgán I. stupně vydal příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání uvedeného přestupku, proti němuž žalobce podal odpor. Poté správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí ve věci, jímž žalobce opět uznal vinným z uvedeného přestupku. Žalobce má za to, že správní orgán I. stupně neprovedl řádné dokazování dle § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“) když neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a postupoval tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“). Správní orgán I. stupně dle žalobce pouze písemně obeslal A. A. a zřejmě se s ním pokoušel spojit telefonicky, nicméně správní řád mu umožňuje rovněž předvést svědka, což neučinil (viz rozsudek NSS č.j. 6 As 300/2020-45). Krom toho správní orgán I. stupně měl od žalobce v rámci podaného odporu doloženo písemné sdělení A.A. (včetně informace, že se nachází ve výkonu vazby) ohledně nového vlastníka včetně následné kupní smlouvy, v níž byly jasně uvedeny kontaktní údaje na další vlastnici vozidla H. B. (která nadto uvádí adresu bydliště v obci Orlová, tj. nedaleko od místa, v němž došlo k vytýkanému jednání). Tato osoba však nebyla správním orgánem I. stupně oslovena vůbec. Tato osoba však nebyla správním orgánem oslovena vůbec. Žalobce je proto přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro projednání přestupku s provozovatelem vozidla. 2)Žalobce dále namítl, že dalším důvodem nezákonnosti rozhodnutí je absence materiální stránky přestupku. Žalobce si je vědom toho, že porušil svou povinnost zajistit v zákonné lhůtě přepis vlastníka v registru vozidel, nicméně je přesvědčen, že následně pro splnění této povinnosti a uvedení stavu v registru do souladu se stavem právním udělal maximum. Žalobce skutečně učinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby zajistil co nejdřívější přepis vlastníka v registru, takže jeho jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby mohl být uznán vinným ze spáchání přestupku, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Žalobce poukázal na smysl správního trestání, jímž je v tomto případě motivovat provozovatele vozidla k tomu, aby učinil vše potřebné pro řádný přepis vlastníka, což žalobce nakonec učinil, přičemž nebylo v jeho silách zajistit, aby nebyly v rámci provozu jeho vozidla páchány přestupky. Trestání žalobce proto v tomto případě nenaplňuje smysl dotčeného ustanovení, není spravedlivé ani proporcionální a je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20. Správní orgány obou stupňů postupovaly také v rozporu s rozsudkem NSS č. j. 2 As 346/2018-22, v němž NSS poukázal na nutnost individuálního posuzování s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s žalobními námitkami. Žalobou napadené rozhodnutí považuje za zákonné a přezkoumatelné. Otázkou učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu se žalovaný podrobně zabýval v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně učinil nezbytné kroky k ověření, zda byl nový vlastník A. řidičem předmětného vozidla k okamžiku spáchání přestupkového jednání řidiče. Této osobě zaslal správní orgán I. stupně na adresu trvalého pobytu výzvu k podání vysvětlení, která byla doručena fikcí, neboť si výzvu sdělený řidič nepřevzal. Správní orgán I. stupně se proto opětovně dotázal žalobce na sdělení dalších možných kontaktních údajů, přičemž žalobce poskytl na výzvu správního orgánu I. stupně ještě telefonní kontakt, číslo však bylo nedostupné. Správní orgán I. stupně nedisponoval žádnými dalšími kontaktními údaji na sdělenou osobu a současně mu nebyly známy údaje o totožnosti jiného možného řidiče vozidla. V rámci nezbytných kroků nelze po správních orgánech očekávat rozsáhlé úkony směřující k určení totožnosti přestupce, pokud k tomu nemá potřebné indicie a případné označení řidiče zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku, současně však samozřejmě nelze akceptovat, pokud by správní orgán na snahu dohledat skutečného pachatele rezignoval a přistoupil k zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla, aniž by se řidiče pokusil vyhledat. K této situaci však nedošlo. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem i judikaturou NSS. Poté, co byla vrácena výzva k podání vysvětlení, kterou doručoval na adresu trvalého pobytu sdělené osoby, vyzval žalobce k doplnění dalších kontaktních informací na sdělenou osobu. Byl mu předán telefonní kontakt a snažil se sdělenou osobu kontaktovat telefonicky. Učinil tak další smysluplný pokus ke kontaktování řidiče, který byl však bezúspěšný (viz rozsudky NSS ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 As 110/2015-46, ze dne 3. 5. 2017 č. j. 3 As 61/2016-44, ze dne 9. 10. 2019 č. j. 2 As 346/2018-22, ze dne 9. 12. 2020 č. j. 2 As 303/2020-24, ze dne 5. 11. 2021 č. j. 5 As 353/2020-26 a též ze dne 29. 5. 2020 č. j. 2 As 293/2018–25). Sdělení údajů o totožnosti nového vlastníka vozidla neprokazuje spáchání přestupku ze strany konkrétního řidiče. Správní orgán I. stupně vynaložil dostatek úsilí pro ověření skutečnosti, zda byl A. A. řidičem vozidla, což se však potvrdit nepodařilo.

4. Dále žalovaný uvedl, že užití pořádkové pokuty i předvedení je v případě sděleného řidiče komplikované, neboť při uplatnění takových institutů by došlo k porušení zásady zákazu sebeobviňování, jelikož správní orgán nedisponuje žádným procesně použitelným přímým důkazem o vině sdělené osoby (viz rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2020 č. j. 9 As 260/2017-36, ze dne 26. 5. 2020 č. j. 10 As 311/2018-26 nebo č. j. 4 As 450/2019-36). Přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se dopustí toliko provozovatel vozidla, přičemž provozovatel je definován v 2 písm. b) zákona silničním provozu. Podle tohoto ustanovení je provozovatelem vozidla vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu, nebo obdobné evidenci jiného státu. Zápis provozovatele do registru je klíčový, protože na něj se váže objektivní odpovědnost za přestupky podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. NSS ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 2019 č. j. 1 As 318/2018-41 potvrdil, že pouze provozovatel vozidla je odpovědný za předmětný přestupek. Zákon vychází z evidenčního principu, podle kterého je za provoz vozidla a s tím spojené povinnosti odpovědná osoba zapsaná v registru jako provozovatel. Je tudíž nerozhodné, kdo je vlastníkem podle soukromého práva, podstatné je, kdo je jako provozovatel zapsán v registru vozidel. Dokud není změna vlastníka a provozovatele v registru skutečně provedena, nese veškerou právní odpovědnost původní provozovatel, bez ohledu na to, že vozidlo fakticky předal nebo udělil plnou moc k přepisu. Plná moc je pouze nástrojem pro provedení úkonu, nikoli jeho realizací. Jedinou možností, jak se přestupku zprostit, je liberace z důvodů stanovených v § 125f odst. 6 zákona o silničním provozu. Z jiných důvodů se provozovatel vozidla své objektivní odpovědnosti za tento přestupek zprostit nemůže, neboť důvody uvedené v § 125f odst. 6 zákona o silničním provozu nelze rozšiřovat nad rámec zákona (viz rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45). NSS v rozsudku ze dne 23. 7. 2019 č. j. 1 As 318/2018-41 zdůraznil, že pokud žalobce zmocnil kupujícího k přepisu vozidla, svěřil mu dobrovolně další osud vozidla, přičemž o svá práva je nezbytné dbát v souladu s římskou zásadou „Vigilantibus iura scripta sunt“. Takové jednání označil soud za minimálně velmi neobezřetné.

5. Žalovaný dále poukázal na úpravu změny údajů v registru vozidel v § 8a násl. zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zák. č. 56/2001 Sb.“), podle kterého jsou dosavadní i nový vlastník vozidla povinni podat žádost o zápis změny vlastníka a provozovatele do registru silničních vozidel do 10 pracovních dnů ode dne převodu nebo přechodu vlastnického práva. Tato povinnost platí bez ohledu na to, zda se strany dohodly na jiném postupu. Pokud nový vlastník nespolupracuje, zákon č. 56/2001 Sb. v § 8a výslovně umožňuje, aby žádost podal původní vlastník samostatně, a to s doložením potřebných dokladů (technický průkaz, osvědčení o registraci, evidenční kontrola, doklad o pojištění). Nesplnění této povinnosti je přestupkem, za který lze uložit pokutu až do výše 50 000 Kč, a současně má praktický dopad: dokud není změna provedena, zůstává původní vlastník evidován jako provozovatel a nese objektivní odpovědnost za přestupky podle § 125f zákona o silničním provozu. Spoléhat se pouze na zaslání plné moci novému vlastníku proto není dostačující – původní vlastník měl možnost a povinnost jednat aktivně a podat žádost sám, aby se vyhnul právním následkům.

6. Argument žalobce, že se domníval, že podání určovací žaloby představuje jediný možný postup k dosažení změny provozovatele v registru, nemůže obstát. Neznalost zákona nikoho neomlouvá (zásada „ignorantia iuris non excusat“), a žalobce jako provozovatel vozidla byl povinen znát své základní povinnosti vyplývající z právní úpravy. Zákon č. 56/2001 Sb. jednoznačně stanoví, že původní vlastník či provozovatel může podat žádost o změnu zápisu v registru i bez součinnosti kupujícího. Žalobce tedy měl a mohl využít tento postup. Přestože žalobce doložil rozsudek, kterým soud určil, že nebyl od 25. 1. 2025 vlastníkem ani provozovatelem vozidla, ten sám o sobě nepostačuje k tomu, aby se změnil zpětně zápis provozovatele v registru silničních vozidel a tím i právní odpovědnost za provoz vozidla. Jak bylo uvedeno výše, zákon o silničním provozu se taxativně omezuje pouze na dva zákonné liberační důvody a žalobce ani jeden z nich nenaplnil. Ačkoli žalobce namítá, že učinil „maximum možného“ pro zajištění přepisu vozidla, s čímž se správní orgány neztotožnily, materiální stránka přestupku byla naplněna. Podstatné je, že ke spáchání přestupku došlo právě v době, kdy žalobce byl nadále veden jako provozovatel vozidla. Právě z tohoto důvodu zákon v § 125f zavádí objektivní odpovědnost provozovatele, jejímž účelem je zamezit tomu, aby přestupky neznámých řidičů zůstávaly bez projednání a trestu. Materiální stránkou přestupku se žalovaný zabýval na str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odkázal na str. 5 prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen „s. ř. s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).

8. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že písemností ze dne 27. 5. 2025 byl žalobce jakožto provozovatel vozidla zapsaný k okamžiku přestupkového jednání řidiče v registru vozidel vyzván k uhrazení určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ve výši 750 Kč ve lhůtě splatnosti nebo písemnému sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Výzva byla téhož dne doručena do datové schránky žalobce. Žalobce obratem zaslal písemné sdělení, ve kterém uvedl, že vozidlo dne 25. 1. 2025 prodal a jako důkaz přiložil kopii kupní smlouvy a úředně ověřené plné moci k přepisu vozidla. Dále žalobce sdělil, že dne 18. 3. 2025 podal žalobu na určení vlastnického práva k vozidlu. Z obsahu kupní smlouvy vyplynulo, že bylo předmětné vozidlo prodáno dne 25. 1. 2025 A. A., nar. X, bytem X. Sdělená osoba byla písemností ze dne 28. 5. 2025 vyzvána ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, neboť byla označena jako vlastník předmětného vozidla. Výzva byla doručena sdělené osobě fikcí na adresu trvalého pobytu. Jelikož sdělená osoba na výzvu k podání vysvětlení nereagovala, správní orgán prvního stupně písemností ze dne 16. 6. 2025 vyzval opětovně žalobce k doplnění údajů ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Výzva byla doručena do datové schránky žalobce téhož dne. Žalobce zaslal správnímu orgánu I. stupně telefonní kontakt na A. A., přičemž uvedl, že jiné kontaktní údaje na nového vlastníka vozidla mu nejsou známy. Správní orgán prvního stupně se pokusil na sděleném telefonním čísle kontaktovat nového vlastníka vozidla, avšak telefonní číslo bylo nedostupné. Usnesením ze dne 28. 7. 2025 správní orgán prvního stupně podle § 76 odst. 1 písm. l) zákon o odpovědnosti za přestupky odložil podezření o spáchání přestupku ze strany neznámého řidiče, neboť do 60 dnů od přijetí oznámení nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 14. 8. 2025 vydal správní orgán prvního stupně příkaz o vině žalobce za přestupek a uložil mu pokutu ve výši 2 000 Kč. Příkaz byl doručen do datové schránky žalobce dne 2. 9. 2025. Žalobce podal téhož dne proti příkazu včasný a přípustný odpor. Písemností ze dne 3. 9. 2025 byl žalobce vyrozuměl o provedení dokazování mimo ústní jednání dne 24. 9. 2025 v 10:00 hodin, přičemž předvolání mu bylo doručeno do datové schránky dne 3. 9. 2025. Z protokolu o provedení dokazování mimo ústní jednání ze dne 24. 9. 2025 vyplynulo, že se úkonu žalobce nezúčastnil. Dne 14. 10. 2025 zaslal žalobce správnímu orgánu prvního stupně prostřednictvím datové schránky rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 10. 2025 č. j. 17 C 133/2025-57, jímž soud rozhodl, že žalobce není od 25. 1. 2025 vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla. Dne 29. 10. 2025 vydal správní orgán prvního stupně nyní napadené rozhodnutí.

9. Podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

10. Podle ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

11. Žalobce v žalobě předně namítl, že v době spáchání přestupku již nebyl vlastníkem vozidla, neboť je kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2021 prodal A. A., který však dle domluvy neprovedl přepis vozidla, a tak provozovatelem i nadále zůstal žalobce. Z toho žalobce dovozuje svoji neodpovědnost za spáchaný přestupek.

12. Krajský soud k této námitce uvádí, že skutečnost, že žalobce v době spáchání přestupku již nebyl vlastníkem předmětného vozidla, nemůže sama o sobě založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odpovědnost provozovatele vozidla za přestupek podle § 125f zákona o silničním provozu je spojena s postavením provozovatele vozidla, který je evidován v registru silničních vozidel, nikoliv s vlastnickým právem k vozidlu dle soukromého práva. Rozhodující je proto skutečnost, kdo byl v době spáchání přestupku veden v registru vozidel jako provozovatel vozidla. Ze správního spisu vyplývá a mezi účastníky není sporu, že v rozhodné době byl jako provozovatel vozidla evidován žalobce. Okolnost, že žalobce vozidlo již předtím fakticky převedl na jinou osobu, nemůže bez dalšího vést ke zproštění odpovědnosti za přestupek provozovatele vozidla. Zásadní je zápis provozovatele v registru vozidel, neboť na něj se váže odpovědnost provozovatele vozidla za přestupek dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, která má objektivní charakter. Jak správně vyhodnotil již žalovaný této objektivní odpovědnosti se provozovatel vozidle může zprostit jen na základě liberačních důvodů stanovených zákonem (§ 125f odst. 6 zákona o silničním provozu). Taková situace v případě žalobce nenastala. Pokud má žalobce za to, že pro změnu zápisu provozovatele vozidla v registru vozidel učinil vše, co mohl, jednak toto tvrzení není objektivně pravdivé, neboť nevyužil možnosti dané § 8a zákona č. 56/2001 Sb., jednak liberační důvody nelze rozšiřovat nad zákonem stanovené možnosti, a to ani v případě existence rozsudku soudu v občanskoprávní věci týkající se vlastnictví vozidla.

13. Nutno však zdůraznit, že přestupek provozovatele vozidla vymezený v § 125f přestupkového zákona je třeba chápat jako subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz přiměřeně rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014 č. j. 1 As 131/2014-45).

14. Dle žalobního tvrzení nebyly správním orgánem I. stupně učiněny nezbytné kroky ke zjištění řidiče vozidla, neboť sděleného řidiče pouze písemně obeslal a zřejmě se snažil spojit se s ním telefonicky. Nevyužil však možnosti předvedení, kterou mu správní řád dává. Dále měl správní orgán I. stupně informaci pocházející od A. A., že se nachází ve vazební věznici, jakož i následnou kupní smlouvu, z níž vyplýval nový (pozdější) vlastník vozidla, jehož však správní orgán I. stupně nekontaktoval.

15. Ani s touto námitkou, se krajský soud neztotožňuje. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce jako osobu, která měla mít vozidlo po jeho prodeji k dispozici, a tedy zřejmě byla řidičem, označil A. A. Správní orgán I. stupně se tuto osobu pokusil kontaktovat (telefonním hovorem) a zaslal jí výzvu k podání vysvětlení. Nelze proto přisvědčit žalobci, že správní orgán I. stupně rezignoval na zjištění osoby řidiče. Skutečnost, že žalobcem označená osoba na výzvu správního orgánu I. stupně nereagovala, neznamená, že správní orgán nevyvinul dostatečnou aktivitu ke zjištění pachatele přestupku. Pokud žalobce namítl, že správní orgán I. stupně mohl využít institut předvedení, soud připomíná, že se jedná o mimořádný procesní prostředek, jehož použití není automatické a jehož nevyužití samo o sobě nezakládá nezákonnost řízení. Správní orgán I. stupně není povinen vyčerpat veškeré teoreticky představitelné procesní prostředky ke zjištění pachatele přestupku, nýbrž je povinen učinit rozumné a přiměřené kroky směřující ke zjištění jeho totožnosti. Tuto povinnost v posuzované věci správní orgán I. stupně splnil. Předvedení osoby je opatřením krajním, při němž je třeba dbát zákazu sebeobviňování a sebeusvědčování ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (srov přiměřeně rozsudek NSS sp. zn. 10 As 311/2018). Úkon předvedení sice nebyl ve věci teoreticky vyloučen, stejně jako kontaktování A. A. ve vazební věznici, nicméně s ohledem na předloženou kupní smlouvu uzavřenou A. A. s novým vlastníkem vozidla dne 30. 1. 2025, tj. bezprostředně po jeho nabytí vlastnictví vozidla od žalobce (kupní smlouva ze dne 25. 1. 2025), podle níž přešlo vlastnictví vozidla na třetí osobu (H. B.), by se nejednalo o smysluplné a přiměřené kroky správního orgánu vedoucí k určení řidiče. Přestupek byl spáchán dne 26. 4. 2025 a z obsahu smlouvy ze dne 30. 1. 2025 nevyplývá totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku, nýbrž toliko převod vlastnického práva k vozidlu. Ke změně osoby provozovatele vozidla v evidenci vozidel ani poté nedošlo. Ani případné oslovení této další osoby, na kterou vlastnictví vozidla přešlo, by samo o sobě nevedlo s jistotu ke zjištění konkrétní osoby, která v okamžiku spáchání přestupku vozidlo řídila. Domýšlet, že nová vlastnice vozidla byla současně řidičem odpovědným za spáchaný přestupek proti pravidlům silničního provozu, by bylo pouhou spekulací. Správní orgány proto nebyly povinny pokračovat v řetězci šetření ohledně dalších vlastníků vozidla, jestliže ani z tvrzení žalobce, ani z předložených listin nevyplývaly konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, která konkrétní osoba vozidlo v rozhodné době řídila. Nejednalo by se již o nezbytné kroky ke zjištění řidiče vozidla, ale o neodůvodněně rozsáhlé šetření. Krajský soud proto uzavírá, že správní orgány dostály své povinnosti pokusit se zjistit pachatele přestupku (řidiče), avšak jeho totožnost se zjistit nepodařilo. Byly tak splněny podmínky pro projednání věci jako přestupku, jehož se dopustil žalobce v postavení provozovatele vozidla. První žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

16. Dále žalobce namítl chybějící materiální stránku přestupku. Podstata jeho argumentace spočívá v tvrzení, že po prodeji vozidla učinil vše, co po něm bylo možno spravedlivě požadovat, aby dosáhl souladu evidovaného a skutečného stavu v registru vozidel. Trestání žalobce tak nenaplňuje smysl zákonného ustanovení, není spravedlivé ani proporcionální.

17. Krajský soud předně uvádí, že se neztotožňuje s názorem žalobce uvedeným v žalobě, že smyslem trestání provozovatele vozidla je motivovat jej k tomu, aby učinil vše potřebné pro přepis vlastnictví vozidla. Takový výklad je značně zužující. Skutkově totiž zdaleka ne každá odpovědnost provozovatele vozidla je spjata s převodem vlastnictví vozidla. Většinou jde o případy, kdy provozovatel vozidla toto zapůjčí jiné osobě, často osobě blízké (faktickému řidiči), která následně poruší pravidla provozu na pozemních komunikacích a tím spáchá přestupek podle zákona o silničním provozu. Chráněným veřejným zájmem, jehož porušení představuje společenskou škodlivost přestupku provozovatele vozidla, je tedy bezpečnost a plynulost silničního provozu, kterou provozovatel vozidla má povinnost zajistit ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu.

18. Bez ohledu na v tomto směru chybnou argumentaci žalobce nelze nevnímat, že zpochybnil existenci materiální stránky přestupku, tj. společenské škodlivosti přestupku, jehož se měl jako provozovatel vozidla dopustit.

19. Obecně platí, že naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku bude v běžně se vyskytujících případech znamenat i naplnění znaku materiálního, tedy porušení nebo ohrožení určitého zájmu společnosti (viz rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2006 č. j. 1 As 237/2015- 31).

20. Přestupek provozovatele vozidla, jakkoliv je založen na odpovědnosti objektivní, také musí naplňovat určitou míru společenské škodlivosti. Tu lze odvozovat z typové škodlivosti, která vychází z potřeby zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. I u těchto přestupků je na místě vyhodnocovat, zda v konkrétním případě vůbec byl chráněný veřejný zájem ohrožen.

21. Žalovaný ve vyjádření reagoval na tento žalobní bod odkazem na str. 5 napadeného rozhodnutí, kde aproboval závěry učiněné ke společenské škodlivosti přestupku žalobce správním orgánem I. stupně, jež jsou vyjádřeny na str. 5 prvostupňového rozhodnutí.

22. Správní orgán I. stupně na tomto místě vyhodnotil společenskou škodlivost jednání žalobce z pohledu individuální závažnosti konkrétního přestupku, jehož se dopustil řidič vozidla, tj. způsobu, okolností a dopadů přestupku spáchaného řidičem. Taková úvaha je souladná s konstantní judikaturou správních soudů (srov např. rozsudky NSS ze dne 25. 9. 2023 č. j. 8 As 79/2022-30 nebo ze dne 20. 1. 2021 č. j. 2 As 212/2020-26).

23. Jak vyslovil NSS v rozsudku ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 Afs 14/2011-62: „Obzvláště u přestupků, jejichž naplnění nevyžaduje zavinění, nemohou mít okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétní společenskou nebezpečností (např. míra zavinění, vztah pachatele k jednání, způsob jeho spáchání, pohnutky a osoba pachatele) na naplnění materiální stránky přestupku žádný vliv, tyto zvláštní okolnosti však správní orgán může zohlednit při stanovení správního trestu.“ 24. Provázanost přestupku provozovatele vozidla a faktického řidiče lze dovodil také z ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého se pro určení výše pokuty (provozovateli) se použije rozmezí pokuty pro přestupek spáchaný řidičem (srov rozsudek NSS č. j. 8 As 79/2022-30, bod 39).

25. Lze proto uzavřít, že správní orgány se materiálním znakem přestupku žalobce zabývaly v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů. Žalobce v žalobě tyto úvahy správního orgánu I. stupně nijak nerozporoval. Soud je má za přezkoumatelné a věcně správné.

26. Žalobce dále v žalobě bez bližší argumentace tvrdil, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. 114/20. Krajský soud v obecné rovině odpovídající stručnosti vznesené námitky uvádí že odkazovaný nález Ústavního soudu má pro souzenou věc za nepřiléhavý. Ústavní soud se v něm zabýval ústavní konformitou § 8a zákona č. 56/2001 Sb. a shledal jej souladným s ústavním pořádkem. V bodě 55 tohoto nálezu Ústavní soud apeloval na orgány veřejné moci, aby vyloučily případnou odpovědnost za přestupky v situaci, kdy dosavadní vlastník podá žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla podle § 8a zákona č. 56/2001 Sb., umožnily dosavadnímu vlastníkovi na základě pravomocného rozsudku civilního soudu o určení, že není vlastníkem daného vozila, odstranit údaj o vlastnictví vozidla z registru vozidel, a aby umožnily novému vlastníkovi domáhat se vydání vozidla nebo potřebných dokladů tak, aby nový vlastník byl schopen povinnost stanovenou napadeným ustanovením splnit a zajistit soulad údajů evidovaných v registru vozidel se skutečným stavem. Podle názoru krajského soudu případ žalobce nelze skutkově podřadit pod žádný z takto Ústavním soudem vymezených příkladů, které by mohly mít vliv na vyloučení objektivní odpovědnosti dle § 125f zákona o silničním provozu.

27. Dále žalobce v závěru žaloby tvrdil rozpor se závěry rozsudku NSS ze dne 19. 10. 2019 č. j. 2 As 346/2018-22, v němž NSS zdůraznil nutnost individuálního posuzování s ohledem na konkrétní okolnosti řešených případů. Ani tento rozsudek NSS nepovažuje krajský soud za vhodný příměr. NSS v něm posuzoval skutkově zcela odlišnou situaci, kdy správní orgány dostatečně nenaplnily požadavky nezbytných kroků ke kontaktování označeného řidiče a věc vůči němu předčasně odložily. To není případ žalobce, jak již soud vysvětlil v argumentaci, kterou vypořádal 1) žalobní bod.

28. Nelze rovněž přisvědčit tvrzení žalobce, že postih není v daném případě spravedlivý nebo proporcionální. Správní orgány se individuálními okolnostmi případu zabývaly a zohlednily tvrzení žalobce o převodu vozidla i jeho následné snaze o vyřešení situace. Skutečnosti uvedené žalobcem samy o sobě neodůvodňují závěr o absenci společenské škodlivosti jednání ani o zániku odpovědnosti žalobce za přestupek. Krajský soud proto uzavírá, že posuzované jednání vykazovalo jak formální, tak materiální znaky přestupku, jímž byl žalobce uznán vinným. Ani druhý žalobní bod soud neshledal důvodným.

29. Závěrem soud na základě obsahu správního spisu shrnuje, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích vyšly z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy jsou dostatečným a věrohodným podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty řešeného přestupku žalobcem. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal soud srozumitelnými, přezkoumatelnými a věcně správnými.

30. S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto soudním řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 30. července 2026 JUDr. Miroslava Honusová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje P.S.