61 A 22/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035 sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 13. 8. 2025 č. j. MSK 85912/2025, ve věci dopravního přestupku takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2025 č. j. MSK 85912/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opavy (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 6. 2025 č. j. MMOP 102153/2025 ve věci přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl žalobce jako provozovatel vozidla dopustit porušením povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, kdy nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, a to v souvislosti s přestupkem nezjištěného řidiče, který se dopustil následujícího protiprávního jednání: Dne 24. 2. 2025 v 15:09 hod.-15:19 hod. v Opavě, Havlíčkova 953/7 řidič vozidla RZ X porušil ustanovení zákona o silničním provozu dle § 4 písm. c): Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Nerespektování dopravního značení: IP13c-parkoviště s parkovacím automatem, s dodatkovou tabulkou E13 s textem (PO-PÁ) a s dodatkovou tabulkou E13 s textem (S PLATNÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM BEZ POPLATKU OBLAST 2), neboť nezjištěný řidič předmětného vozidla v takto označeném prostoru pozemní komunikace zastavil a stál, aniž by se řídil údajem na značce a dodatkové tabulce, nezaplatil parkovné a vozidlo nebylo ani označeno parkovacím oprávněním dle dodatkové tabulky.

2. Žalobce má napadené rozhodnutí za věcně nesprávné, nezákonné, nepřezkoumatelné a rozporné se zákonem č. 250/2016, o přestupcích a odpovědnosti za ně, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), zákonem o silničním provozu, zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“) a zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce namítl, že řidičem vozidla byl jeho zaměstnanec, který užíval vozidlo v rámci plnění zadaných pracovních úkolů. Dle žalobce bylo účelem zastavení provedení servisního zásahu na prvku distribuční soustavy (dále jen „DS“), a to konkrétně výměna přístroje pro hromadné dálkové ovládání a zajištění správného odečtu z elektroměru přímo v odběrném místě umístěném na adrese Havlíčkova 953/7, 746 01 Opava. Vozidlo bylo označeno logem žalobce. Zaměstnanec žalobce vykonával svou pracovní činnost ve služebním oděvu a byl proškolen pro řádné užívání služebních vozidel v rámci výkonu pracovní činnosti, aby při výkonu pracovních činností neohrožoval život a zdraví všech osob, šetřil práva třetích osob a neohrožoval plynulost dopravního provozu. Žalobce ve svých podáních učiněných ve správním řízení opakovaně uvedl, že parkování vozidla proběhlo při výkonu činností bezprostředně souvisejících s provozováním DS, tedy při plnění jeho zákonné povinnosti ve veřejném zájmu, jak výslovně vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bodu 1. a § 3 odst. 2 energetického zákona. Vedle toho je zaměstnanec žalobce oprávněn k vjezdu a stání na parkovišti podle § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona. Dle žalobce se tak nejedná o společensky škodlivé jednání naplňující znaky přestupku. Výkon zákonem uložené povinnosti ve veřejném zájmu nemůže být sankcionován, neboť opačný výklad by vedl k závěru, že samotné provozování DS je společensky škodlivé, což odporuje citovaným ustanovením energetického zákona. Žalobce dále namítl, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s tím, že jednáním žalobce nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného, že jednání žalobce mělo negativní dopad na veřejný prostor. Plnění úkolů souvisejících s provozováním DS ve veřejném zájmu, tedy souvisejících se zajišťováním dodávek elektrické energie pro danou oblast, dle žalobce rozhodně nelze z povahy věci považovat za jednání negativně ovlivňující veřejný prostor, a tudíž společensky škodlivé. Je to právě žalobce, který ve veřejném zájmu obyvatel města Opavy zajišťuje nepřetržitost dodávek elektrické energie. I parkovací automat, který umožňuje úhradu parkovného v dotčené ulici, je napájen z DS provozované žalobcem. Žalobce pak v dané ulici parkoval pouze po dobu nezbytně nutnou k výkonu servisního úkonu (délka parkování nepřesáhla ani 35 minut).

3. Žalobce dále uvedl, že absence naplnění znaku společenské škodlivosti vyplývá také z toho, že vozidlo žalobce je vybaveno přídavným oranžovým výstražným světlem, které je oprávněn v případě potřeby připevnit na střechu vozidla dle § 42 silničního zákona. Řidič v takovém případě není povinen dodržovat ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích uvedených v § 4 písm. c) silničního zákona. Žalobce by tak v případě, že by využil svého oprávnění a zapnul oranžové výstražné světlo, nebyl vůbec povinen se řídit § 4 písm. c) silničního zákona. Žalobce by tak v konečném důsledku nemohl být shledán vinným z porušení ust. § 4 písm. c) silničního zákona, neboť by mohl zastavit např. na chodníku, čímž by tam nicméně mohl omezit průchod chodců. Pracovník žalobce naopak přistoupil k tomu, že využil volného parkovacího místa bezprostředně přiléhajícímu k místu zásahu, aby co nejméně omezil plynulost provozu na pozemní komunikaci i chodníku. Už jen s ohledem na uvedené nelze shledat, že by toto jednání žalobce bylo společensky škodlivé s negativním dopadem na veřejný prostor.

4. Dále žalobce zdůraznil, že § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona zakládá provozovateli DS veřejné subjektivní právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti za účelem soustavného provozu DS, přičemž toto oprávnění zahrnuje široké spektrum činností, zejména opravy, údržbu, revize, úpravy, modernizace a rekonstrukce zařízení, přičemž revize elektrických zařízení jsou nezbytné k zajištění jejich bezpečnosti a provozuschopnosti dle právních předpisů a technických norem. Tomuto právu odpovídá zákonné věcné břemeno (osobní služebnost) sui generis nezapisované do katastru nemovitostí, za jehož výkon nenáleží vlastníkovi dotčené nemovitosti žádná náhrada, a současně z něj plyne povinnost třetích osob právo provozovatele DS neomezovat. Pokud správní orgán I. stupně ukládá provozovateli DS pokuty za krátkodobý vjezd a stání v zóně placeného parkování provedený výlučně za účelem plnění pracovních povinností, fakticky tím toto zákonné oprávnění omezuje na základě obecního nařízení, aniž by zohlednil energetický zákon; navíc tvrzení žalovaného, že veřejné parkovací plochy nejsou cizími nemovitostmi ve smyslu § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona, postrádá zákonnou oporu i řádné odůvodnění, neboť z energetického zákona dle žalobce nevyplývá, že by byly z tohoto režimu jakkoli vyloučeny.

5. Závěrem žalobce namítl, že nařízení, jež stanovuje zóny placeného parkování pro území Statutárního města Opavy, nereflektuje právní úpravu obsaženou v energetickém zákoně, což nemůže jít k tíži žalobce.

6. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že obsah žaloby v podstatné části kopíruje podané odvolání, proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na obsah rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že je žalované rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné. Pro úplnost žalovaný odkázal na závěry vyplývající z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle které správní orgány nemají povinnost vypořádat každou jednotlivou dílčí námitku uplatněnou v řízení, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí např. z rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-9, ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 221/2014-43 nebo ze dne 3. 7. 2018 č. j. 7 As 84/2018-46). Oba správní orgány ve svých rozhodnutích popsaly, o jaké skutkové závěry opřely svá rozhodnutí, současně byly jejich úvahy dostatečné podrobné na to, aby se z nich dalo zjistit, proč a jakým způsobem ve věci rozhodly. Je třeba připomenout, že správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti. To znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek.

7. Žalovaný dospěl k závěru, že ust. § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona nelze vykládat extenzivně. Žalobce totiž tvrdí, že se na něj nevztahuje povinnost dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, včetně povinnosti řídit se dopravními značkami – konkrétně zakoupit parkovací lístek, případně si zřídit parkovací kartu. Pokud by byl akceptován výklad žalobce, pak by mohli řidiči žalobce v podstatě kdykoliv stát s vozidlem označeným jako poruchová služba v působnosti dopravních značek omezujících či zakazujících stání vozidla. Takový výklad zákona by byl jistě nežádoucí. Podle § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona je provozovatel DS oprávněn vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním, obnovou a provozováním DS. Žalobce však na svém právu vstoupit či vjet do oblasti omezen nebyl, a proto se na situaci nemůže ustanovení § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona vztahovat. Parkoviště jsou veřejnou plochou, kam má oprávnění vjíždět v podstatě každý, avšak stání na tomto konkrétním místě bylo omezeno dopravní značkou, respektive nařízením města. Veřejná parkoviště rovněž nejsou „cizími nemovitostmi“ ve smyslu energetického zákona, neboť veřejné cesty jsou určeny k obecnému užívání, tedy užívání všech, za podmínek stanovených zákonem o silničním provozu a místní regulací, např. právě nařízením města upravujícím stání vozidel. Podle žalovaného není pochyb o tom, že je žalobce oprávněn jako provozovatel DS vjíždět a vstupovat na cizí nemovitosti, ale rozhodně to neznamená, že není povinen respektovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Pokud žalobce odmítal zaplatit za parkovací lístek, neboť nesouhlasil s úpravou nařízením města, není řešením stát v místě bez parkovacího lístku. Řidič mohl za takové situace s vozidlem stát na místě mimo zónu placeného stání. Žalobce podle žalovaného v řízení ani neprokázal, že by se jednalo o vstup či vjezd na cizí nemovitost v nezbytném rozsahu. Pokud se jednalo o činnost plánovanou, neboť ze záznamu o pohybu vozidla nutnost řešit havarijní stav nevyplynula a žalobce to ani netvrdil, tím spíše nebylo žádného důvodu, aby řidič, pokud odmítl zaplatit parkovací lístek, nestál s vozidlem v jiném místě mimo zónu placeného stání.

8. Přestože žalovaný zásadně nesouhlasí s tvrzením, že by se úprava § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona vztahovala i na veřejná parkoviště, hypoteticky by byla možná servisní činnost v nezbytném rozsahu – typicky v případě havarijního stavu nebo pokud by se na místo technik nemohl dostat jiným způsobem. Za činnost v nezbytném rozsahu by se však podle žalovaného dal považovat jen zásah opravdu nutný pro splnění účelu – tedy pro provoz, údržbu, opravu nebo odstranění poruchy zařízení, tedy podle žalovaného opravu v rámci havarijního stavu, ale nikoliv plánované opravy DS, případně by bylo možné takové ustanovení zákona uplatnit, pokud by se na místo nebylo možné dostat jinak než stáním vozidla na předmětném místě. Podle žalovaného by však nesmělo jít o pohodlí nebo úsporu času, ale o skutečnou technickou nutnost. Jediným důkazem, který žalobce doložil do přestupkového řízení, byl záznam o pohybu vozidla. Žalovaný nezpochybňuje, že se pracovník žalobce na místě nacházel, avšak zásah zjevně nebyl akutní a při standardní servisní činnosti by ani v případě, kdy by se, byť hypoteticky, ustanovení § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona na nyní projednávanou věc dalo aplikovat, nebylo důvodu porušit pravidla provozu, neboť by bylo možné s vozidlem stát na jiném místě, aby mohl technik práci na distribuční soustavě vykonat. Materiální stránkou přestupku se žalovaný zabýval v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Jelikož byl žalobce, respektive neznámý řidič, povinen zakoupit parkovací lístek a uhradit parkovné, je i materiální stránka přestupku totožná, jako v případě jakéhokoliv jiného neoprávněného stání bez parkovacího lístku. Provozovatel vozidla byl povinen zajistit dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a povinnosti řidiče. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž byl vázán skutkovým a právním stavem ke dni rozhodování správního orgánu a také obsahem žalobních tvrzení (ust. § 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s. ř. s.).

10. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán I. stupně obdržel dne 26. 2. 2025 od Městské policie Opava oznámení o podezření, že byl spáchán přestupek, kterého se měl dopustit neznámý řidič motorového vozidla RZ X protiprávním jednáním, kdy dne 24. 2. 2025 v 15:09 hod.-24. 2. 2025 v 15:19 hod. v Opavě, Havlíčkova 953/7 porušil ustanovení zákona o silničním provozu dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, podle kterého při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace, neboť nerespektoval dopravního značení: IP13c – parkoviště s parkovacím automatem, s dodatkovou tabulkou E13 s textem (PO – PÁ) a s dodatkovou tabulkou E13 s textem (S PLATNÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM BEZ POPLATKU OBLAST 2) Tímto jednáním se dosud nezjištěný řidič dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku, fotodokumentace pořízená oznamovatelem v čase a místě zjištění přestupku, kdy z veškerých důkazů a podkladů správní orgán I. stupně učinil závěr, že se v tomto případě jednalo o nedovolené zastavení, resp. stání s vozidlem. Lustrací v centrálním registru vozidel správní orgán zjistil, že provozovatelem vozidla registrační značky X, byl ke dni spáchání přestupku žalobce. Správní orgán I. stupně shledal, že byly splněny podmínky pro uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, proto žalobce vyzval k zaplacení určené částky. Součástí výzvy bylo poučení podle ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu. Zároveň byl žalobce poučen o tom, že nebude-li určená částka v zákonem stanovené lhůtě připsána na uvedený účet, nebo ve stejné lhůtě provozovatel vozidla nevyužije svého práva a písemně nesdělí údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, bude pokračováno v šetření konkrétního přestupku, případně se povede řízení o přestupku provozovatele vozidla (žalobce) podle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu. Písemnost byla prokazatelně doručena provozovateli vozidla (žalobci) prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky dne 27. 2. 2025. Žalobce však určenou částku řádně a ve stanovené lhůtě neuhradil, ani ve stanovené lhůtě nepodal správnímu orgánu písemné vysvětlení, na jehož základě by bylo možno zjistit, kdo vozidlo v době přestupku řídil. Dne 12. 3. 2025 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce, že má uloženou pokutu má za neoprávněnou. Následně vydal správní orgán I. stupně příkaz, který žalobce napadl včasným odporem. Správní orgán I. stupně poté vydal rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným z uvedeného přestupku. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.

11. U ústního jednání před krajským soudem dne 26. 5. 2026 účastníci řízení setrvali na své dosavadní argumentaci. Žalobce uvedl, že s účinností od 15. 12. 2025 vydalo Statutární město Opava nařízení č. 6/2025, o stání silničních motorových vozidel na vymezených místních komunikacích, v němž reagovalo na stanovisko žalobce a upravilo osvobození od parkovacího oprávnění pro jeho vozidla a také pro vozidla obdobných subjektů (voda, plyn, kanalizace apod.). Žalobce navrhl nařízení města provést jako důkaz. Dále žalobce soudu předložil interní podklady a trasu předmětného služebního vozidla v den spáchání přestupku k prokázání, že řidič vozidla vykonával činnost dle energetického zákona.

12. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

13. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

14. Podle § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona, provozovatel distribuční soustavy má právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním, obnovou a provozováním distribuční soustavy.

15. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, krajský soud se ztotožňuje s argumentací žalovaného, když má za to, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích jasně vymezily skutkový základ, z něhož vycházely, a zároveň uvedly dostatečně konkrétní a srozumitelné úvahy, které vedly k jejich závěrům. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 3-6 je zřejmé, jakými úvahami byly správní orgány vedeny a z jakých důvodů dospěly k učiněným závěrům. Žalobce v žalobě nijak nepřiblížil, v čem tvrzenou nepřezkoumatelnost spatřuje. Jak rovněž správně zmínil žalovaný, dle konstantní judikatury správních soudů správní orgány obecně nemají povinnost vypořádat každou jednotlivou dílčí námitku uplatněnou v řízení, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 221/2014–43, nebo ze dne 27. 2. 2019 č. j. 8 Afs 267/2017–38). Žalobní námitka je proto nedůvodná.

16. Žalobce v žalobě dále brojil zejména proti tomu, že uvedený přestupek nespáchal, neboť se na něj jako na provozovatele DS vztahuje výluka dle § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona, podle kterého má provozovatel DS právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním, obnovou a provozováním DS.

17. V nyní projednávané věci není mezi stranami sporu o tom, že nezjištěný řidič zastavil a stál na IP13c – parkoviště s parkovacím automatem, s dodatkovou tabulkou E13 s textem (PO- PÁ) a s dodatkovou tabulkou E13 s textem (S PLATNÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM BEZ POPLATKU OBLAST 2), aniž by se řídil údajem na značce a dodatkové tabulce, nezaplatil parkovné, přičemž vozidlo nebylo ani označeno parkovacím oprávněním dle dodatkové tabulky.

18. Podstatou sporu je otázka, zda oprávnění plynoucí pro žalobce jako provozovatele DS z § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona lze vztáhnout na oblast právních vztahů upravených zákonem o silničním provozu.

19. Ust. § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona nelze dle názoru soudu vnímat tak, že by samo o sobě zakládalo oprávnění provozovatele DS k bezplatnému užívání veřejných parkovacích míst, která podléhají režimu zpoplatnění. Soud nezpochybňuje, že provozovatel DS provozuje činnost ve veřejném zájmu. Nicméně skutečnost, že žalobce vykonává činnost ve veřejném zájmu, jej nezbavuje povinnosti respektovat obecně závazné právní předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích, a to včetně pravidel vztahujících se ke stání na placeném parkovišti. Veřejně prospěšná činnost spočívající ve zřizování a udržování DS nezakládá výjimku z povinnosti dodržovat dopravní značení a související pravidla stanovená zákonem o silničním provozu. Veřejný zájem na zřizování, obnově a provozování DS není nadřazen veřejnému zájmu na dodržování pravidel silničního provozu. Oba tyto veřejné zájmy stojí vedle sebe jako rovnocenné a účastníci právních vztahů upravených jak energetickým zákonem, tak zákonem o silničním provozu jsou povinni chovat se tak, aby ochranu těchto zájmů danou zákony respektovali.

20. Soud neshledal důvod k provedení důkazu interními podklady žalobce o výkonu činnosti ve smyslu energetického zákona řidičem vozidla v době spáchání přestupku, a to pro nadbytečnost, neboť tento charakter jeho činnosti nebyl správními orgány v řízení zpochybněn.

21. Energetický zákon poskytuje provozovateli DS právo zřizovat, obnovovat a provozovat zařízení DS na cizím pozemku, neboť DS je budována a udržována ve veřejném zájmu. Provozovatel DS má právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním a provozováním DS, tj. vstupovat a vjíždět na ty pozemky, kde se část DS zřizuje nebo se již nachází. Toto oprávnění se týká samotného přístupu k nemovitostem souvisejícím se zřizováním nebo udržováním DS, nikoliv vyjmutí z režimu pravidel silničního provozu. Řidič vozidla je i při výkonu těchto činností povinen přizpůsobit své jednání právním předpisům upravujícím provoz na pozemních komunikacích včetně platného dopravního značení. Pojem cizí nemovitost ve smyslu energetického zákona, k níž se váže právo vstupu a vjezdu provozovatele DS, není jakákoliv nemovitost (např. tedy také parkoviště), jak se mylně domnívá žalobce, ale pouze ta nemovitost, na níž se zřizuje, obnovuje nebo provozuje zařízení DS.

22. Oprávnění provozovatele DS plynoucí z energetického zákona se vztahuje výlučně k právním vztahům upraveným energetickým zákonem, přesah nad jeho rámec by musel být energetickým zákonem přímo upraven, což není.

23. Zákon o silničním provozu pak upravuje zela odlišnou oblast státní správy, a to právní vztahy související s provozem na pozemních komunikacích. Přesah oprávnění plynoucích pro provozovatele DS z § 25 odst. 3 písm. f) energetického zákona do roviny právních vztahů upravených zákonem o silničním provozu je proto z povahy věci vyloučen.

24. Závěrem krajský soud shrnuje, že na základě obsahu správního spisu má za prokázané, že žalobce skutkovou podstatu řešeného přestupku naplnil, což bylo nade vší pochybnost prokázáno. Řidič vozidla byl povinen řídit se právní úpravou obsaženou v zákoně o silničním provozu a respektovat dopravní značení v místě se nacházející. První žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

25. Dále žalobce v žalobě namítl, že se v tomto případě nejednalo o společensky škodlivý protiprávní čin, a tudíž nebyla naplněna materiální stránka přestupku.

26. Materiálním znakem přestupku je společenská škodlivost činu. Přestupkový zákon vymezuje přestupek na základě materiálně-formálního pojetí jako společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin (§ 5 přestupkového zákona).

27. Všechny uvedené znaky musí být naplněny současně, aby správní orgán mohl dovodit odpovědnost za přestupek. Oproti trestnému činu je však míra společenské škodlivosti přestupku méně závažná. Ačkoli zákon o odpovědnosti za přestupek nevymezuje pojem společenské škodlivosti, považuje se za ni ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupek i nadále porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (srov. též VETEŠNÍK, Pavel. § 5 [Přestupek]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích, 2. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2020, s. 43.).

28. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit mimo jiné dopravními značkami. Zákon o silničním provozu v citované skutkové podstatě stanoví přestupkem jednání, které již dosahuje v běžně se vyskytujících případech požadované společenské škodlivosti. V projednávané věci by nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku a jednání by nebylo možné považovat za přestupek tehdy, pokud by přítomnost dalších významných okolností vyloučila porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu společnosti (srov. rozsudek NSS ze dne ze dne 14. 12. 2009 č. j. 5 As 104/2008-45). Krajský soud shledal, že projednávaný případ nevykazuje takové okolnosti (např. již zmíněný havarijní stav DS apod.), jež by snižovaly, nebo dokonce vylučovaly společenskou škodlivost jednání řidiče vozidla, který zastavil a stál na parkovišti bez zaplaceného parkovného. V projednávaném případě proto soud vyhodnotil, že výše popsané jednání žalobce bylo společensky škodlivé a současně naplňuje všechny znaky přestupku, včetně jeho materiálního znaku. Nelze tedy zpochybnit ani naplnění materiální stránky přestupku, neboť k porušení veřejného zájmu chráněného zákonem, tj. k porušení konkrétního ustanovení zákona o silničním provozu došlo. Ani tento žalobní bod není důvodný.

29. V závěru žaloby žalobce namítl, že nařízení Statutárního města Opavy č. 1/2024 nereflektuje právní úpravu obsaženou v energetickém zákoně. Krajský soud odkazuje na již výše učiněný závěr týkající se působnosti § 25 odst. 3 energetického zákona s tím, že na jeho základě neshledal důvod k promítnutí označené zákonné úpravy do nařízení, jímž Statutární město Opava upravuje místní komunikace s placeným stáním.

30. Pokud žalobce u jednání před krajským soudem dne 26.5.2026 navrhl jako důkaz nové nařízení Statutárního města Opavy č. 6/2025 účinné od 15. 12. 2025, soud neshledal důvod k jeho provedení, neboť tato úprava neplatila ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Podle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. přitom soud při přezkumu správního rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, vychází ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání rozhodnutí.

31. Pro úplnost krajský soud doplňuje, že pokud Statutární město Opava v novém nařízení akceptovalo požadavky žalobce a osvobodilo jeho vozidla, stejně jako vozidla jiných subjektů poskytujících pohotovostní opravárenské služby, od poplatkové povinnosti na místních komunikacích s placeným stáním, není to výrazem zákonné úpravy obsažené v energetickém zákoně, jak se mylně domnívá žalobce, ale projevem vůle města jako subjektu samosprávy takto upravit předmětné právní vztahy na území města.

32. Závěrem soud na základě obsahu správního spisu shrnuje, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích vyšly z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy jsou dostatečným a věrohodným podkladem pro prokázání skutku. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal soud srozumitelnými, přezkoumatelnými a věcně správnými.

33. Jelikož krajský soud neshledal žalobní tvrzení důvodnými, žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu nevznikly s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 26. května 2026 JUDr. Miroslava Honusová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje P. S.