61 A 3/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: JUDr. D.N zastoupený advokátkou Mgr. Veronikou Adámkovou sídlem Revoluční 955/45, 794 01 Krnov proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2025 č. j. MSK 141141/2025, ve věci dopravního přestupku takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2025 č. j. MSK 141141/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 3. 10. 2025 č. j. MMFM 281359/2025 (dále také „správní orgán I. stupně“), jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 písm. f) bod 1 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 4 500 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

2. Žalobce v žalobě vymezil tyto žalobní body: 1) Správní orgán I. stupně nepostupoval v souladu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když jej před vydáním rozhodnutí nevyrozuměl o shromáždění podkladů pro rozhodnutí a neposkytl mu možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Po provedení dokazování dne 2. 10. 2025 bylo již následujícího dne vydáno rozhodnutí, aniž by žalobce obdržel výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí. Tím bylo zasaženo do jednoho ze základních procesních práv účastníka řízení a současně do jeho práva na spravedlivý proces. 2) Správní orgán I. stupně nařídil ústní jednání na den 2. 10. 2025, přestože byl již dne 15. 9. 2025 informován o tom, že žalobce bude v období od 24. 9. 2025 do 20. 10. 2025 v zahraničí a žádá o stanovení termínu po svém návratu. Správní orgán I. stupně tak vědomě určil termín jednání na dobu, kdy žalobce nebyl přítomen. Následné projednání věci v nepřítomnosti žalobce proto proběhlo v rozporu se zákonem i zásadami dobré správy. 3) Předvolání k ústnímu jednání konanému dne 2. 10. 2025 nebylo žalobci doručeno s dostatečným časovým předstihem. Předvolání mu bylo do datové schránky doručeno dne 25. 9. 2025 ve 14:30 hodin. S ohledem na rozhodovací praxi soudů je za lhůtu minimální považována lhůta pěti pracovních dní. V tomto případě však pátý den lhůty již bylo nařízeno předmětné ústní jednání. Žalobce má za to, že minimální lhůta nebyla dodržena. 4) Žalobce nebyl dne 7. 11. 2024 řádně předvolán k ústnímu jednání konanému dne 4. 12. 2024. Oznámení o zahájení řízení obsahovalo předvolání na jiný termín (4. 11. 2024), přičemž následně správní orgán I. stupně i žalovaný ve svých rozhodnutích použily vzájemně rozporná data jednání, když správní orgán I. stupně uvedl ve svém rozhodnutí datum jednání dne 4. 12. 2024. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, kdy se jednotlivá jednání měla konat a zda byli účastníci i svědci řádně předvoláni. Tyto rozpory činí napadená rozhodnutí zmatečnými a nepřezkoumatelnými. 5) V podaném odvolání žalobce výslovně uvedl, že konkrétní odvolací důvody doplní ve lhůtě stanovené správním orgánem I. stupně a současně požádal o poskytnutí přiměřené lhůty. Přesto žalovaný rozhodl bez toho, aby žalobce vyzval k doplnění odvolání nebo mu poskytl prostor k doplnění odvolacích námitek. V důsledku toho se žalovaný nevypořádal s řadou vad prvoinstančního rozhodnutí, které měly být předmětem odvolacího přezkumu. 6) Skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně. Správní orgány vycházely zejména z výpovědí zasahujících policistů učiněných s velkým časovým odstupem od data spáchání přestupku, aniž by žalobci umožnily klást svědkům otázky. Ve správním spise současně chybí důkaz zachycující údajné držení mobilního telefonu během jízdy. Žalobce od počátku tvrdil, že nedržel mobilní telefon, nýbrž elektrický holicí strojek. Žalobce ve svém vozidle disponuje aplikací AppleCarPlay zahrnující také propojení hlasových a jiných služeb, nemá proto důvod, aby mobilní telefon držel v ruce. Skutkový stav proto nebyl podle žalobce zjištěn bez důvodných pochybností.

3. Žalovaný ve vyjádření k jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující. Pokud jde o právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, byl žalobce poučen v předvolání, jak je obvyklé, že toto právo bude moci uplatnit při ústním jednání. K tomuto jednání se však žalobce bez omluvy nedostavil, sám se tedy o možnost uplatnění tohoto práva připravil. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou správních orgánů tvoří jeden celek, měl žalobce dále možnost uplatnit svá práva (např. vyjádřit se k provedeným důkazům) rovněž v odvolacím řízení.

4. Pokud je namítáno, že ústní jednání dne 2. 10. 2025 nemělo být v tomto termínu nařízeno, neboť žalobce avizoval, že bude v zahraničí, žalobce tvrzenou skutečnost žádným způsobem neosvědčil. Žalovaný upozorňuje, že ve věci byla do té doby nařízena již dvě ústní jednání, k prvnímu dne 7. 7. 2025 se žalobce bez omluvy nedostavil, na druhé předvolání na den 16. 9. 2025 reagoval omluvou, doloženou lékařskou zprávou, kterou správní orgán akceptoval. V této omluvě avizoval svou budoucí nepřítomnost a požadoval, aby v uvedeném termínu nebylo ústní jednání nařizováno. Toto vágní a blíže nespecifikované tvrzení ničím neosvědčil, a to ani zpětně. Pokud žalobce má za to, že toto sdělení nebylo ve vztahu k budoucímu ústnímu jednání omluvou (ačkoli v závěru žaloby naopak uvádí, že to omluva byla), pak žalovaný konstatuje, že na ústní jednání nařízené na den 2. 10. 2025 se žalobce rovněž bez náležité omluvy nedostavil, přičemž důvody nepřítomnosti nijak nedoložil ani zpětně (např. v odvolání). Správní orgán přitom není povinen účastníka řízení vyzývat k prokázání omluvy ani mu sdělovat, zda omluvu akceptuje. Pokud by správní orgán požadavku žalobce vyhověl, nejednal by zajisté protiprávně, avšak jednalo by se o nadstandardní vstřícnost vůči žalobci, kterou si nemohl nárokovat. I kdyby jeho žádost nebyla striktně vzato považována za omluvu, má žalovaný za to, že stejně jako u omluvy se měl žalobce sám předem přesvědčit, zda správní orgán jeho žádosti vyhoví, neboť nemohl spoléhat na to, že tomu tak bude.

5. Žalovaný dále uznal, že předvolání k ústnímu jednání na den 2. 10. 2025 bylo žalobci doručeno tak, že ústní jednání se konalo 5. pracovní den po jeho doručení. V tomto směru však odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 9. 2. 2022 č.j. 6 As 15/2021-23, s tím, že ani v nyní projednávané věci neměla tato dílčí vada vliv na zákonnost rozhodnutí. Jak je výše zmíněno, jednalo se o třetí, resp. čtvrté ústní jednání v řízení, takže žalobce měl více než dostatek času na přípravu (v relativně jednoduché věci bagatelního přestupku), nehledě k tomu, že se ani předchozích ústních jednání nezúčastnil. Šlo přitom o posun v délce pouhého jednoho dne. Žalovaný je přesvědčen, že touto vadou řízení nemohl být žalobce nijak zkrácen na svých právech, nehledě k tomu, že žalobce se dle svého vlastního tvrzení k ústnímu jednání nedostavil z důvodu (neprokázaného) pobytu v zahraničí, nikoli z důvodu jiného.

6. Dále žalovaný konstatoval, že k námitce týkající se předvolání k prvnímu ústnímu jednání zřejmě žalobce vede neznalost obsahu spisu. Je pravda, že správní orgán předvoláním ze dne 7. 11. 2024 (čj. MMFM 211182/2024) nařídil ústní jednání na den 4. 11. 2024 (sic!), tedy na termín již minulý. Toto předvolání bylo zasláno pouze obviněnému. Téhož dne bylo zasláno předvolání k ústnímu jednání svědkům P. a Š. (čj. MMFM 211192/2024), v němž bylo uvedeno správné datum 4. 12. 2024. Správní orgán I. stupně své pochybení posléze zjistil, což v prvostupňovém rozhodnutí konstatuje. Žalovaný rovněž popisuje situaci v řízení s tím, že bylo učiněno chybné předvolání, což vzhledem k dalším nařízeným jednáním nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud je v odůvodnění obou správních rozhodnutí uvedeno jednou datum 4. 12. 2025, jedná se o zjevnou chybu v psaní, jak je z kontextu i z obsahu spisu zřejmé, která rovněž nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí.

7. Žalovaný dále uvedl, že žalobce podal odvolání, které obsahovalo i odvolací důvody, současně však žalobce avizoval doplnění odvolání o odvolací důvody další a žádal o stanovení alespoň 30denní lhůty k tomuto doplnění. Takový postup podle žalovaného nelze akceptovat. Odvolací důvody (tedy v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo) jsou jednou ze zákonných náležitostí odvolání (§ 82 odst. 2 správního řádu). Pokud podání podle správního řádu nemá zákonné náležitosti, tedy trpí vadou, vyzve správní orgán účastníka řízení k odstranění takové vady, k čemuž mu stanoví přiměřenou lhůtu (§ 37 odst. 3 správního řádu). Výzva k odstranění vad podání tedy slouží k nápravě vadného podání, které neobsahuje zákonné náležitosti. Odvolání žalobce však obsahovalo zákonné náležitosti včetně odvolacích důvodů (jakkoli stručných). Nešlo tedy o tzv. blanketní odvolání, u kterého by byl správní orgán povinen vyzvat žalobce k odstranění vad. Pokud žalobce hodlal uvést další odvolací důvody, mohl tak učinit po celou dobu odvolacího řízení až do vydání rozhodnutí (tedy reálně v době delší než 30 dní). Naopak správní orgány nejsou v řízení o přestupcích oprávněny omezovat uplatnění práv obviněného jakoukoli lhůtou kratší, obviněný z přestupku může uplatňovat svá práva (např. vyjádřit se k věci nebo k provedeným důkazům) až do vydání rozhodnutí. Současně je zjevné, že žalobce podal odvolání tímto způsobem zcela záměrně. Z obsahu odvolání je zřejmé, že je mu dobře známa právní úprava, konkrétně, že odvolání musí obsahovat odvolací důvody. To platí tím spíše, že žalobce sám je advokátem, tedy právním profesionálem. Za této situace nebyl správní orgán povinen žalobce vyzývat k odstranění vad podání, neboť by šlo o úkon zcela nadbytečný. Účastník řízení přitom nemá ze zákona právo žádat správní orgán o určení lhůty k úkonu, který chce sám učinit. Jinak řečeno, není povinností správního orgánu určovat účastníku řízení lhůtu k úkonu, který účastník není povinen činit, jen proto, že to účastník řízení požaduje. Postupem správního orgánu nebyl žalobce na svých právech zkrácen.

8. Ke zjištění skutkového stavu žalovaný uvedl, že pokud nyní žalobce uvádí to, co hodlal uvést v odvolacím řízení, nutno zdůraznit, že správní soud není třetí instancí správního řízení a žalobce není oprávněn vznášet nové námitky, které neuplatil ve správním řízení, resp. soud není povinen se takovými námitkami zabývat. Přezkoumává pouze to, zda na základě provedených důkazů byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; podle žalovaného zjištěn byl. Skutečnost, že žalobce nemohl klást otázky svědkům, byla zapříčiněna tím, že žalobce se k ústním jednáním, při kterých byli svědci vyslýcháni, bez náležité omluvy nedostavil. V průběhu řízení žalobce neuvedl nic z toho, co tvrdí nyní v žalobě (že jeho telefon je světlý, že ve vozidle byly další dvě osoby, že držel v ruce holicí strojek, což sdělil policistům na místě). V oznámení přestupku sepsaném na místě žalobce pouze uvedl „telefon jsem nedržel“. Videozáznam zachycuje průběh silniční kontroly a prokazuje povětrnostní podmínky na místě (viditelnost). Z úředního záznamu policisty Pěchy vyplývá, že žalobce se ve vozidle nacházel sám; totéž uvedli oba svědci ve svých výpovědích. Podle svědků žalobce držel telefon tmavší barvy v pravé ruce na úrovni volantu. Námitka, že policisté si s odstupem času nemohou skutkový děj pamatovat, je zcela spekulativní. V podrobnostech k hodnocení svědeckých výpovědí a ostatních důkazů žalovaný odkazuje na odůvodnění rozhodnutí. Námitka, že vzhledem k výbavě vozidla není žalobce nucen telefon držet v ruce, nepotvrzuje ani nevyvrací, zda telefon držel. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen „s. ř. s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).

10. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán I. stupně obdržel dne 14. 10. 2024 pod č. j. KRPT-259063-5/PŘ-2024-070007 od Policie ČR oznámení přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu. Přestupkové řízení bylo zahájeno doručením oznámení o zahájení řízení o přestupku žalobci dne 7. 11. 2024, a to do jeho datové schránky. Oznámení o zahájení řízení bylo spojeno s předvoláním k ústnímu jednání na den 4. 11. 2024. K tomuto ústnímu jednání byli rovněž předvoláni svědci – zasahující policisté prap. P. a prap. Š. Ústní jednání proběhlo v termínu 4. 12. 2024, žalobce se nedostavil, oba předvolaní svědci se z ústního jednání omluvili. Nové ústní jednání bylo nařízeno na den 7. 7. 2025. Žalobci bylo předvolání doručeno dne 10. 6. 2025 do jeho datové schránky. Dne 7. 7. 2025 proběhlo ústní jednání bez přítomnosti žalobce v souladu s ustanovením § 80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“). U jednání byl vyslechnut svědek prap. Š. Svědek prap. P. se z ústního jednání omluvil z důvodu trvající pracovní neschopnosti. Správní orgán I. stupně předvolal žalobce k novému ústnímu jednání nařízenému na den 16. 9. 2025 (žalobci doručeno dne 14. 8. 2025), kdy byl předvolán rovněž svědek prap. P. Dne 15. 9. 2025 podal žalobce správnímu orgánu I. stupně omluvu z ústního jednání, kterou doložil lékařskou zprávou ze dne 15. 9. 2025. Žalobce v omluvě rovněž obecně uvedl, že se chystá do zahraničí od 24. 9. 2025 do 20. 10. 2025, proto žádá o nařízení ústního jednání až po svém návratu. Správní orgán I. stupně omluvu z ústního jednání na den 16. 9. 2025 uznal, nicméně obecné sdělení žalobce o tom, že se chystá do zahraničí neakceptoval a nařídil ústní jednání na den 2. 10. 2025 (žalobci doručeno dne 25. 9. 2025). K danému ústnímu jednání byl rovněž předvolán i svědek prap. P. Z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 10. 2025 vyplývá, že se žalobce nedostavil, bylo konáno ústní jednánív jeho nepřítomnosti v souladu s ustanovením § 80 odst. 4 přestupkového zákona. Byl proveden výslech svědka prap. P. Následně bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, proti kterému podal žalobce včasné odvolání, ve kterém mimo jiné uvedl, že je doplní ve lhůtě 30 dnů.

11. Podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

12. Podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

13. K prvnímu žalobnímu bodu krajský soud uvádí, že podle § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit účastníkovi řízení seznámit se s výsledky dokazování a uplatnit k nim své připomínky ještě před vydáním meritorního rozhodnutí, event. navrhnout další důkazy. Ze správního spisu vyplývá, že ve dnech 7. 7. 2025 a 2. 10. 2025 proběhla ve věci ústní jednání spojená s dokazováním výslechy svědků, z nichž správní orgán následně vycházel při rozhodování. Žalobce byl o konání ústních jednání řádně vyrozuměn, avšak své procesní právo zúčastnit se jich nevyužil. Obecně sice platí, že porušení práva účastníka seznámit se s podklady rozhodnutí, jež má svůj předobraz v § 36 odst. 3 správního řádu, je důvodem ke zrušení odvolacího správního rozhodnutí (např. rozsudek NSS sp. zn. 6 Azs 214/2019), na druhou stranu ustálená judikatura správních soudů dospěla k závěru, že ne každé procesní pochybení má vliv na zákonnost rozhodnutí a každou věc je nutno posuzovat individuálně. V nyní souzeném případě je nutno zohlednit, že žalobce v žalobě (ani v odvolání) netvrdil žádné konkrétní skutečnosti nebo námitky či návrhy důkazů, které hodlal v rámci seznámení uvést, ani jak mohly podle něj ovlivnit výsledek řízení. Na základě naprosté obecnosti žalobního tvrzení soud dospěl k závěru, že v posuzované věci ani případné pochybení správního orgánu při aplikaci § 36 odst. 3 správního řádu nemohlo dosáhnout intenzity, která by založila nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Obsahem správního spisu má soud také za prokázané, že žalobci po dobu celého řízení nic nebránilo v realizaci jeho procesních práv včetně nahlížení do spisu, návrhu důkazů v odvolacím řízení apod. Žalobní bod shledal soud nedůvodným.

14. K dalšímu žalobnímu tvrzení týkajícímu se nařízení ústního jednání dne 2. 10. 2025, tj. v době tvrzeného pobytu žalobce v zahraničí, soud konstatuje, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce sdělil správnímu orgánu I. stupně svůj plánovaný pobyt v zahraničí a požádal o stanovení termínu jednání po návratu, nicméně toto tvrzení o potenciální překážce v účasti na jednání nijak neosvědčil. Správní řád nezakládá účastníkovi řízení veřejné subjektivní právo na určení termínu ústního jednání podle jeho časových preferencí. Je na správním orgánu, aby s ohledem na zásady hospodárnosti a rychlosti řízení stanovil termín jednání tak, aby bylo možné věc projednat bez zbytečných průtahů. Zde je na místě zdůraznit, že v řízení se jednalo již o čtvrté nařízené ústní jednání, přičemž těch dřívějších se žalobce nezúčastnil, přičemž jen v jednom případě svou nepřítomnost řádně omluvil. Žalobce správnímu orgánu I. stupně nepředložil žádné podklady, z nichž by vyplývalo, že jeho nepřítomnost byla objektivně neodkladná nebo že mu bránila zajistit si zastoupení. Správní orgán I. stupně proto dle názoru soudu nebyl povinen nepodloženému požadavku žalobce vyhovět a nařídit jednání na pozdější dobu. Soud neshledal, že by stanovení termínu jednání na dobu žalobcovy tvrzené ale neosvědčené nepřítomnosti samo o sobě představovalo porušení jeho procesních práv. Žalobní bod není důvodný.

15. Co se týče nedostatečného předstihu při doručování předvolání žalobci na ústní jednání konané dne 2. 10. 2025, soud uvádí, že sice podle § 59 správního řádu se předvolání doručuje s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. Zákon stanovuje konkrétní minimální délku lhůty, avšak její přiměřenost je třeba posuzovat individuálně. Předvolání bylo žalobci doručeno dne 25. 9. 2025, ústní jednání se konalo dne 2. 10. 2025. Ústní jednání tak bylo nařízeno pátý pracovní den od doručení předvolání, tudíž lhůta byla o den zkrácena, nicméně v tomto konkrétním případě byl předmětem řízení skutkově i právně obvyklý dopravní přestupek, který nevyžadoval mimořádně rozsáhlou přípravu, současně bylo již nařízeno několikáté jednání ve věci. Dle názoru soudu měl žalobce za takové situace objektivně dostatečný prostor k přípravě. Žalobce v žalobě žádné konkrétní okolnosti svědčící o opaku neuvedl. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že žalobce není právní laik, ale osoba s právnickým vzděláním, vykonávající profesi advokáta. Soud proto uzavírá, že kratší lhůta mezi doručením předvolání a konáním ústního jednání nemohla fakticky způsobit porušení žalobcových procesních práv a neměla potenciál vést k nezákonnosti rozhodnutí. Ani tento žalobní bod proto není důvodný.

16. Ve 4) žalobním bodě žalobce upozornil na rozpor v datu konání ústního jednání. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně skutečně v předvolání ze dne 7. 11. 2024 adresovaném žalobci uvedl termín ústního jednání na den 4. 11. 2024, tedy na datum, které již v době vyhotovení předvolání uplynulo. Současně však téhož dne správní orgán I. stupně rozeslal předvolání svědkům, v nichž byl termín ústního jednání stanoven správně na den 4. 12. 2024.

17. Z obsahu správního spisu je dále patrné, že správní orgán I. stupně si uvedeného pochybení byl vědom a v následném průběhu řízení s ním pracoval jako se zjevnou chybou v psaní. Ani žalovaný tuto skutečnost nezpochybnil. Naopak v napadeném rozhodnutí výslovně popsal vzniklé pochybení a vysvětlil, proč nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci (str. 2 napadeného rozhodnutí). S jeho závěry se soud ztotožňuje. Z obsahu správního spisu je totiž jednoznačně zjistitelné, na jaký termín bylo ústní jednání ve skutečnosti nařízeno a kdy proběhlo. Jediná nesprávnost spočívá v chybném uvedení data v jednom z procesních dokumentů. Pokud se v odůvodnění správních rozhodnutí místy objevuje datum 4. 11. 2025 namísto 4. 12. 2024, jedná se rovněž o zjevnou chybu v psaní, což je bez pochybností patrné jak z kontextu rozhodnutí, tak z celého obsahu správního spisu. Taková zjevná nesprávnost sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani nezakládá jeho nezákonnost. Soud proto uzavírá, že vytýkané nedostatky nepředstavovaly takovou procesní vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalobní bod je nedůvodný.

18. Pátý žalobní bod se týkal skutečnosti, že žalobce podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž uvedl, že odvolací důvody doplní později a žádal o stanovení alespoň třicetidenní lhůty k tomuto doplnění. Z obsahu žalobcova odvolání je zřejmé, že žalobce v něm uvedl konkrétní odvolací důvody a současně avizoval, že je hodlá později doplnit o další argumentaci, k čemuž požádal o poskytnutí uvedené lhůty. Podle § 82 odst. 2 správního řádu musí odvolání obsahovat mimo jiné údaje o tom, v čem je spatřován rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí či řízení. Tuto zákonnou náležitost žalobcovo odvolání splňovalo. Povinnost správního orgánu vyzývat k odstranění vad podání podle § 37 odst. 3 správního řádu nastupuje pouze tehdy, trpí-li podání takovými vadami, které brání jeho řádnému projednání. V projednávané věci však o tzv. blanketní odvolání nešlo. Žalobce v odvolání uvedl konkrétní odvolací námitky a jeho podání obsahovalo všechny zákonem požadované náležitosti. Nebyl zde proto důvod, aby by jej správní orgán I. stupně vyzýval k odstranění vad podání nebo stanovoval zvláštní lhůtu k doplnění žalobcovy argumentace. Jak správně podotkl již žalovaný, pokud žalobce zamýšlel uplatnit další odvolací důvody, nic mu nebránilo tak učinit kdykoliv v průběhu odvolacího řízení až do vydání rozhodnutí žalovaného. Obsahem správního spisu má krajský soud za prokázané, že správní orgány žalobce v tomto procesním právu nijak neomezily. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že žalobce byl v důsledku postupu žalovaného zkrácen na svých procesních právech.

19. Nad rámec uvedeného soud považuje za vhodné opětovně zmínit, že žalobce je osobou s právnickým vzděláním a z obsahu odvolání je zřejmá jeho znalost procesní úpravy odvolacího řízení. Musel si proto být vědom toho, že jím podané odvolání obsahuje zákonem požadované náležitosti a že případné další odvolací argumenty může předložit z vlastní iniciativy bez předchozí výzvy správního orgánu. Žalobní tvrzení je nedůvodné.

20. V posledním žalobním bodě žalobce namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav. Obsahem správního spisu, jakož i odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů má krajský soud za prokázané, že správní orgány vycházely zejména z úředních záznamů a svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Ustálená judikatura správních soudů přitom připouští, že výpověď policisty může být plnohodnotným důkazním prostředkem, pokud není zjištěn konkrétní důvod zpochybňující její věrohodnost. Taková situace v posuzované věci nenastala. Žalobce namítl, že policisté vypovídali s časovým odstupem od události. Časový odstup však bez dalšího nevede k závěru o nevěrohodnosti jejich svědeckých výpovědí. Správní orgány jednotlivé výpovědi hodnotily ve vzájemných souvislostech a neshledaly mezi nimi podstatné rozpory. Pokud žalobce tvrdil, že v ruce nedržel mobilní telefon, ale elektrický holicí strojek, šlo o tvrzení, které nebylo podloženo žádným důkazem, a především tuto argumentaci žalobce předestřel až v žalobě. Jeho tvrzení navíc není v souladu s žalobcovou přímou reakcí ve formuláři Oznámení přestupku vyhotoveném policejní hlídkou ve vyjádření obviněného sdělil pouze: „Telefon jsem nedržel“. Samotné popření skutkového stavu nemůže bez dalšího vyvrátit ucelený soubor navazujících důkazů svědčících opačnému závěru. K námitce, že žalobci nebylo umožněno klást svědkům otázky, soud uvádí, že tato situace byla důsledkem jeho neúčasti na nařízených ústních jednáních, jak již uvedl výše v rámci vypořádání předchozích žalobních bodů. Žalobce nemůže úspěšně namítat zásah do práva, jehož výkonu se sám dobrovolně vzdal. Soud proto dospěl k závěru, že správní orgány zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé a jejich závěry mají dostatečnou oporu ve správním spise. Ani poslední žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

21. Krajský soud na základě obsahu správního spisu shrnuje, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích vyšly z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy jsou dostatečným a věrohodným podkladem pro prokázání, že žalobce naplnil skutkovou podstatu řešeného přestupku. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal soud srozumitelnými, přezkoumatelnými a věcně správnými. S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto soudním řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 29. července 2026 JUDr. Miroslava Honusová samosoudkyně USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci žalobce: JUDr. D. N. zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Vodičkovou sídlem Obrovského 2407, 141 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 4. 12. 2025 č. j. MSK 141141/2025, ve věci dopravního přestupku takto: Záhlaví rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2026 č. j. 61 A 3/2026-41 se opravuje tak, že správně zní: …žalobce je zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Vodičkovou, sídlem Obrovského 2407, 141 00 Praha 4. Odůvodnění:

1. Ve shora označené věci krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 7. 2026 č. j. 61 A 3/2026- 41.

2. Při zpracování písemného vyhotovení rozsudku došlo v jeho záhlaví ke zjevné nesprávnosti, když jako zástupkyně žalobce byla nesprávně uvedena advokátka Mgr. Veronika Adámková, sídlem Revoluční 955/45, 794 01 Krnov místo správného označení zástupkyně žalobce advokátky Mgr. Martiny Vodičkové, sídlem Obrovského 2407/ 141 00 Praha 4 dle plné moci udělené jí žalobcem dne 19. 1. 2026 a založené v soudním spise pod č. l. 5.

3. Podle ust. § 54 odst. 6 a § 55 odst. 5 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění opraví předseda senátu v rozhodnutí i bez návrhu chyby v psaní i počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.

4. V souladu s citovaným ustanovením samosoudkyně bez návrhu opravila zjevnou nesprávnost tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. Ostrava 11. srpna 2026 JUDr. Miroslava Honusová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje P.S.