61 Az 22/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: M. I.C., st. příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Vyšní Lhoty, č.p. 234, Vyšní Lhoty, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29.8.2016 č.j. OAM-89/LE-DR01-LE05-2016, ve věci udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 29.8.2016 č.j. OAM-89/LE-DR01-LE05-2016 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) neudělilo žalobci mezinárodní ochranu podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále i „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za objasněno, že žalobce uváděl jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany snahu zůstat v ČR a pracovat zde a dále obavu z možného povolání do armády a nasazení do války. Tyto důvody však není možno kvalifikovat jako důvody taxativně vymezené v ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu a jelikož žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci ani podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana žalobci neuděluje. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí včasnou žalobu, ve které namítal, že žalovaný správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Dále žalobce namítal, že žalovaný správní orgán nepostupoval eurokonformním způsobem, když při aplikaci ustanovení § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu nezohlednil požadavky vyplývající z čl. 4 kvalifikační směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13.12.2011). Je především na správním orgánu, aby zajistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu naopak je, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost. Žalobce ve své žalobě uvedl, že hlavním deklarovaným důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z nutnosti nastoupit do armády a tím i povinnosti účastnit se bojů na východě Ukrajiny. Žalobce zdůraznil, že žalovaný se již nijak nezabýval situací žalobce, která by mu hrozila, pokud by vojenskou službu v zemi původu nenastoupil. Nenastoupení vojenské služby je na Ukrajině považováno za trestný čin, přičemž možnost jejího splnění alternativním způsobem v tomto případě neexistuje. Bylo proto nutné zabývat se též bezprostředním důsledkem žalobcova nenastoupení do armády, kterým je hrozící trest vězení za vyhýbání se vojenské službě. Fakt, že žalobci reálně hrozí na Ukrajině uvěznění, vzbuzuje zásadní problém. Ten spočívá v hodnocení podmínek, za kterých by byl trest odnětí svobody vykonán. Bylo nutné zabývat se i otázkou opodstatněnosti jeho obavy z uvěznění, což však žalovaný neučinil. Taky bylo nutné zabývat se otázkou, zda podmínky v ukrajinských věznicích nezakládají neslučitelnost navrácení žalobce na Ukrajinu s čl. 3 a 5 Evropské úmluvy. Ani to však žalovaný neučinil a žádné relevantní podklady pro své rozhodnutí si v tomto směru neobstaral. Žalobce zdůrazňuje, že možnost špatného zacházení v ukrajinských věznicích rozhodně není jen hypotetická. Že jde o obavu reálnou, prokazuje zejména zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (uváděný obvykle pod anglickou zkratkou „CPT“), která poukazuje na nevhodnost podmínek ve vazebních zařízeních, jež je způsobena jejich přeplněním. CPT zejména konstatoval, že minimální životní prostor na jednoho vězně stanovený ukrajinským zákonodárcem na 2,5 m2 je zjevně nepřijatelný. ESLP také opakovaně konstatoval absenci účinného vnitrostátního prostředku nápravy, pokud si někdo na špatné zacházení v místech, kde dochází ke zbavení osobní svobody, stěžuje. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4.10.2016 navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Žalovaný nesouhlasí s obsahem žalobních námitek, neboť nedokládají žalobcem namítaná porušení zákonných ustanovení. Při rozhodování vzal žalovaný v úvahu skutečnosti tvrzené žalobcem a přihlédl k nim, shromáždil k nim adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Nynější žalobní námitky jako důvod jeho snahy vyhnout se nástupu do armády a obavy z uvěznění, pokud tak neučiní, proto žalovaný hodnotí jako jednoznačně účelové. Žalovaný uvedl, že žalobce ve své výpovědi ze dne 28.7.2016 jednoznačně sdělil, že odjel z Ukrajiny v květnu 2016 a chtěl se podívat do Prahy a také zde chtěl pracovat. Dále žalovaný uvedl, že žalobce o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po svém zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců, tedy teprve po třech měsících pobytu na území ČR. Podle žalovaného je patrné, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 29.8.2016 č.j. OAM-89/LE-DR01-LE05-2016, připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě žalobce postupoval přitom krajský soud podle ust. § 65 a násl. s.ř.s., tj. ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.). Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobce byl rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort č.j. KRPA-266730/ČJ-2016- 000022 ze dne 14.7.2016 zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice za účelem realizace správního vyhoštění. Dále žalobce byl rozhodnutím o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců Ministerstva vnitra ČR č.j. OAM-89/LE-DR01-LE23-PS-2016 ze dne 25.7.2016 zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. a ve smyslu § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb. byla doba trvání zajištění stanovena do 7.11.2016. Dne 20.7.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že ho povolali do armády. Odmítl jít do armády, protože nechce zabíjet své bratry a druhy. Žalobce při pohovoru k žádosti dne 28.7.2016 odpověděl na otázku, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany to, že tady dostal vyhoštění a ukradli mu tady všechny doklady. Na otázku, proč odjel z Ukrajiny, žalobce uvedl, že se chtěl podívat do Prahy, protože tady ještě nikdy nebyl, poté dodal, že tady chtěl pracovat. Dále mu bylo při pohovoru sděleno, že ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že důvodem žádosti je i neochota jít do armády a bojovat, na to žalobce odpověděl, že nechce jít do armády, radši bude pracovat, nechce jít do armády a bojovat, aby ho tam v té válce zabili. Závěrem pohovoru žalobce uvedl, že nesloužil v armádě a že nebyl povolán do vojenské služby. Součástí správního spisu jsou také informace o zemi původu žalobce a to informace MZV ČR č.j. 103518/2016-LPTP ze dne 3.6.2016 týkající se situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, informace MZV ČR č.j. 110105/2014-LPTP ze dne 1.8.2014, informace MZV ČR č.j. 115045-LPTP ze dne 9.10.2015, informace Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 13.4.2016 o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2015, Výroční zpráva Amnesty International 2015/2016 ze dne 24.2.2016 – stav lidských práv ve světě - Ukrajina, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) – Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3 (září 2015), Výroční zpráva Human Rights Watch 2016 ze dne 27.1.2016, zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 3.3.2016. Podle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. § 13 odst. 1 téhož zákona, rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Podle ustanovení § 14 citovaného zákona, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ust. § 14a citovaného zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení se za vážnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b citovaného zákona rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Krajský soud vázán ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí toliko v mezích žalobních bodů obsažených v žalobě žalobce. Prvním žalobním bodem bylo to, že žalovaný správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. K tomuto žalobnímu bodu krajský soud uvádí, že žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil aktuální zprávy a informace o situaci v zemi původu žalobce (Ukrajině) a vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, na jehož základě přehledným, srozumitelným a velmi podrobným způsobem vyložil, proč žalobce podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje. K tomu krajský soud podotýká, že žalobci byla dána možnost se ve správním řízení seznámit s podklady rozhodnutí, ovšem žalobce dané možnosti nevyužil, nechtěl se k podkladům vyjádřit, žádné další podklady nenavrhl ani proti nim nic nenamítal. Dále žalobce namítal, že žalovaný správní orgán nepostupoval eurokonformním způsobem, když při aplikaci ustanovení § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu nezohlednil požadavky vyplývající z čl. 4 kvalifikační směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13.12.2011). Se zřetelem k tomu, že tento žalobní bod není v žalobě nijak dále specifikován, jej krajský soud nehodnotí a považuje za zcela nedůvodný. Další žalobní námitka žalobce byla, že hlavním deklarovaným důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z nutnosti nastoupit do armády a tím i povinnosti účastnit se bojů na východě Ukrajiny. Žalobce zdůraznil, že žalovaný se již nijak nezabýval situací žalobce, která by mu hrozila, pokud by vojenskou službu v zemi původu nenastoupil. Nenastoupení vojenské služby je na Ukrajině považováno za trestný čin, přičemž možnost jejího splnění alternativním způsobem v tomto případě neexistuje. Bylo proto nutné zabývat se též bezprostředním důsledkem žalobcova nenastoupení do armády, který, je hrozící trest vězení za vyhýbání se vojenské službě. Fakt, že žalobci reálně hrozí na Ukrajině uvěznění, vzbuzuje zásadní problém. Ten spočívá v hodnocení podmínek, za kterých by byl trest odnětí svobody vykonán. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce ve své žádosti o mezinárodní ochranu a v pohovoru uvedl, že žádá o udělení mezinárodní ochrany, protože dostal vyhoštění a ukradli mu všechny doklady a až poté uvedl, že nechce jít do armády. Jeho hlavní důvody, proč odjel z Ukrajiny, byly, že se chtěl podívat do Prahy a chtěl tady pracovat. Dále k této žalobní námitce krajský soud ve stručnosti odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného zabývající se povoláním do armády a nenastoupení vojenské služby na Ukrajině, ze které dovozuje, že na Ukrajině hrozí za nenastoupení vojenské služby trest odnětí svobody, ale až v tom případě, že si dotyčný převezme povolávací rozkaz a po převzetí tohoto rozkazu nenastoupí vojenskou službu. Žalobce v pohovoru uvedl, že ho nepovolali, z toho krajský soud dovozuje, že si žádný povolávací rozkaz žalobce nepřevzal. Krajský soud podotýká, že povolání k výkonu vojenské služby nemůže být považováno jako relevantní důvod pro udělení azylu, a to i přes riziko účasti v bojových akcích v případě válečného konfliktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2004, č.j. 5 Azs 4/2004-49 či rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 7. srpna 2012, č.j. 2 Azs 17/2012-44). Ohledně aktuální a bezpečnostní situace na Ukrajině odkazuje krajský soud např. na usnesení Nejvyššího správní soudu ze dne 30.4.2015, č.j. 9 Azs 13/2015-69, ze dne 14.5.2015, č.j. 9 Azs 36/2015-36, či ze dne 15.10.2015, č.j 9 Azs 211/2015-23. V usnesení ze dne 15.1.2015, č.j. 7 Azs 265/2014-17, pak Nejvyšší správní soud uvedl: „Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ V neposlední řadě nelze pominout také poslední místo bydliště žalobce na Ukrajině, které rozhodně není místem, kde je bezpečnostní situace negativně ovlivněna událostmi v Doněcké a Luhanské oblasti na východě země (žalobce sám uvedl, že pochází z města D., Z. o., ul. M. G. 106, tedy z území západní Ukrajiny). Závěrem žaloby žalobce namítal, že mu reálně hrozí na Ukrajině uvěznění, které vzbuzuje zásadní problém. Ten spočívá v hodnocení podmínek, za kterých by byl trest odnětí svobody vykonán. Námitky žalobce ohledně jeho obavy z uvěznění, stavem ukrajinských věznic a špatným zacházením v nich jsou pouze hypotetickými úvahami a spekulacemi žalobce, proto i tento žalobní bod krajský soud musel hodnotit jako nedůvodný. Se zřetelem ke shora uvedenému krajský soud proto žalobu žalobce jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, přičemž v této věci rozhodl rozsudkem bez jednání podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. V Ostravě dne 7. prosince 2016 JUDr. Petr Indráček samosoudce