61 Az 23/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: N. V. H., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2016 č. j. OAM-456/ZA-ZA11- HA11-2016, ve věci udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 24.8.2016 č. j. OAM-456/ZA-ZA11-HA11-2016 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za objasněno, že žalobce žádá o mezinárodní ochranu z důvodu legalizace svého pobytu v ČR a nízké životní úrovně v jeho vlasti spojené s finančně náročnou realizací podnikatelských aktivit a obtížným prosazením na trhu práce. Dalším důvodem je jeho obava z potenciálního ohrožení jeho života ze strany věřitelů, kterým nesplácí zapůjčené finanční prostředky. Tyto důvody však není možno kvalifikovat jako důvody taxativně vymezené v ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu a jelikož žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci ani podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana žalobci neuděluje. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které namítal, že dluží vysokou finanční částku věřitelům ve Vietnamu, kterou nebude schopen platit, přičemž i žalovaný potvrzuje, že způsoby vymáhání dlužných částek v zemi původu žalobce mohou být velmi nevybíravé. Jestliže žalovaný uvádí, že se jedná u žalobce pouze o jeho hypotetické obavy z protiprávního jednání věřitelů ve Vietnamu, pak samozřejmě není možné, aby toto jednání již nastalo, když věřitelé nevědí, kde se žalobce nachází. Je, ale velmi pravděpodobné, že to nastane ihned po vycestování zpět do Vietnamu, kde navíc vládne komunistický režim. Žalobce je toho názoru, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu, které spatřuje v tom, že na území České republiky žije již od roku 1989, vede řádný život, řádně podniká a bohužel mu podnikání nevyšlo. Splnil také podmínky pro doplňkovou ochranu podle ust. § 14a zákona o azylu, neboť v případě návratu by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, která spočívá v tom, že mu hrozí ze strany věřitelů mučení, nelidské, kruté a ponižující zacházení. Orgány zabezpečující udržování pořádku a potírání kriminality nejsou dost efektivní ani nedisponují schopnostmi takovému jednání zamezit. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20.10.2016 popíral oprávněnost námitek uváděných žalobcem a odkázal přitom na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na samotné vydané rozhodnutí. Žalovaný postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a to, že nedospěl k závěru, že žalobci je možno udělit některou z forem mezinárodní ochrany. Dodal, že žalobce zemi původu opustil dobrovolně s cílem realizace vlastního podnikání v České republice. Za tímto účelem získal povolení k dlouhodobému pobytu, jehož prodloužení si již pak neošetřil tak, aby bylo aktuálně platné pro další podnikatelskou činnost. Žalobce se nezmínil, že by před odjezdem z vlasti v roce 1989 měl jakékoliv potíže se státními orgány a doposud se skutečně nestal cílem represe ze strany osob, které mu půjčku poskytly. Žádné hypotetické obavy z protiprávního jednání věřitelů na území Vietnamu v případě žalobce dosud nenastaly. Jestliže by k nim došlo, má se žalobce možnost obrátit o pomoc na domovské státní orgány. Tato možnost není vyloučena poukázáním žalobce na problémy v oblasti dodržování zákonů či nižší efektivnosti pomoci ze strany policie ohledně případných problémů se soukromými osobami. Žalovaný také poukázal na to, že žalobce o azyl nepožádal bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Svou pobytovou situaci měl řešit jinou zákonnou cestou a nikoliv legalizací prostřednictvím azylové procedury. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2016 č. j. OAM-456/ZA-ZA11-HA11-2016, připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s.ř.s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.). Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobce při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že na území ČR vstoupil dne 26.2.2009, že jeho zdravotní stav je dobrý a na otázku, z jakých důvodů žádá o mezinárodní ochranu odpověděl, že přišel o pobyt, že neměl štěstí, začal podnikat v ČR v období krize. Podnikání nešlo, takže o všechno přišel a má obavu se do Vietnamu vrátit, protože tam dluží hodně peněz. Má velký strach, že pokud ve Vietnamu neuhradí dluhy, bude ohrožen jeho život. Z obsahu správního spisu žalovaného dále vyplývá, že dne 17.5.2016 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V rámci tohoto pohovoru žalobce v podstatě opakoval stejné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dodal, že v ČR je již podruhé, když dříve tady pobýval od roku 1989 do roku 1991. O mezinárodní ochranu pak požádal v Německu, kde mu udělena nebyla a musel zpět do Vietnamu. Tam neměl žádné zaměstnání a začal podnikat prodejem na ulici. Od známého se dozvěděl, že má možnost podnikat v ČR, proto si půjčil peníze, které od roku 2009 nikomu nevrátil. Z Vietnamu odjel pro velké potíže s podnikáním, jelikož neměl potřebný kapitál. V roce 2009 měl udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Má představu, že pokud nezaplatí dluh ve Vietnamu, věřitel jej bude ohrožovat na životě, třeba jej zabije. Doposud jej lidé, kterým dluží, nekontaktovali. Ve Vietnamu neměl žádné problémy se státními orgány, úřady, soudy, policií či armádou. Ve správním spisu jsou také založeny zprávy o zemi původu žalobce Vietnamu, a to informace MZV ČR č.j. 9851/2015-LPTP ze dne 26.5.2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, informace Amnesty International ze dne 24.2.2015, zpráva Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) z října 2015 – údaje o zemi Vietnam, zpráva MZV USA ze dne 13.4.2016 o dodržování lidských práv za rok 2015 a informace Human Rights Watch ze dne 27.1.2016. Podle ust. § 12 zák. o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď to pronásledován za uplatňování politických práv a svobod anebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. § 13 odst. 1 téhož zákona, rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Podle odst. 2 téhož ustanovení rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h) nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let. Podle ustanovení § 14 citovaného zákona, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ust. § 14a citovaného zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V daném případě žalobce v průběhu celého správního řízení opakovaně uváděl stejný důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tímto důvodem byla potřeba legalizace pobytu na území České republiky. Otázku legalizace pobytu cizinců na území České republiky řeší zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a jeho právní instituty není možno nahradit institutem mezinárodní ochrany či doplňkové mezinárodní ochrany, jak je ostatně správně poukazováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zásadní žalobní námitkou uplatněnou v žalobě byly obavy žalobce z vycestování do země původu, neboť tam dluží vysokou finanční částku věřitelům, kterou nebude schopen zaplatit a v této souvislosti se obává protiprávního jednání při vymáhání dluhu. Jak ovšem vyplynulo z obsahu správního spisu, doposud žalobce žádný z těchto věřitelů nekontaktoval a žádné represivní jednání tedy vůči němu realizováno nebylo. Nelze pominout, že žalobce sám ve své výpovědi potvrdil, že ve Vietnamu neměl žádné problémy se státními orgány. V případě protiprávního jednání ze strany soukromých osob je možno se domáhat pomoci u příslušných státních orgánů a tato možnost není vyloučena jenom tím, že tamní policie sice byla obecně úspěšná v udržování veřejného pořádku, ale její další schopnosti, zejména vyšetřování, byly velmi omezené, jak poukazoval žalobce ve své žalobě se zřetelem ke zprávě o dodržování lidských práv v roce 2015 ze dne 13.4.2016 MZV USA. Obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob a jejich násilného jednání by mohly být totiž důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze tehdy, pokud by státní orgány toto jednání tolerovaly, podporovaly a nebyly schopny zajistit účinnou ochranu. Žaloba je proto v této části, jíž se žalobce domáhal doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu, nedůvodná. Jako nedůvodnou hodnotí krajský soud i žalobní námitku žalobce, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Důvody pro udělení tohoto azylu spatřoval žalobce v tom, že na území České republiky žije již od roku 1989, vede řádný život, řádně podniká, byť mu podnikání nevyšlo. Ze shora citovaného ust. § 14 zákona o azylu vyplývá, že udělení humanitárního azylu přichází v úvahu toliko ve výjimečných případech, kdy nebyly shledány důvody pro udělení azylu taxativně vymezené v ust. § 12 zákona o azylu. Může jít o důvody ekonomické, sociální, osobní či zdravotní, které však v případě žalobce v průběhu správního řízení zjištěny nebyly. Sám žalobce vypověděl, že jeho zdravotní stav je dobrý, byl a je schopen podnikání, byť mu toto podnikání v České republice nevyšlo. Skutečnosti poukazované v žalobě, a sice že žalobce v České republice žije již od roku 1989 a vede řádný život a řádně podniká, samy o sobě rozhodně ještě nemohou být důvodem pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu. Se zřetelem ke shora uvedenému krajský soud proto žalobu žalobce jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, přičemž v této věci rozhodl rozsudkem bez jednání podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s.ř.s). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Ostrava dne 29. listopadu 2016 JUDr. Petr Indráček samosoudce