61 Az 6/2012

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: L. S., st. příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, o prodloužení doplňkové ochrany, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR s e zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení k rukám advokáta Mgr. Davida Cagaše ve výši 32 912 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Česká republika n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) zamítlo žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle ust. § 14a zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s tím, že doplňková ochrana se žalobci neprodlužuje pro neexistenci důvodů podle ust. § 17a odst. 1, písm. a) téhož zákona. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že je mu známo, že ukrajinské státní orgány v minulosti požádaly o žadatelovo vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání a že měl být vzat do vazby. Jelikož nedošlo ke změně poměrů v zemi původu žalobce, byla mu naposledy prodloužena doplňková ochrana rozhodnutím vydaným dne 29.7.2009. Dne 16.6.2010 podal žalobce opětovnou žádost o prodloužení mezinárodní ochrany. Této žádosti žalovaný shora uvedeným rozhodnutím nevyhověl a vycházel přitom ze sdělení Národní ústředny Interpolu ze dne 19.9.2010, dle kterého nemá žalobce aktuální záznam v mezinárodní databázi, tedy že po něm není pátráno na mezinárodní úrovni na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu. Tato informace byla následně dopisem ze dne 20.12.2011 Národní ústřednou Interpolu potvrzena. Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě byl žalovaný informován, že v trestní věci žalobce bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR rozhodnuto dne 12.7.2006 o převzetí trestní věci z ciziny na základě žádosti Generální prokuratury Ukrajiny. Trestní stíhání žalobce je vedeno pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin vydírání. Žalovaný vzal proto za prokázáno, že trestní věc žalobce převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené trestní řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a Ukrajina již v této věci žádné trestní řízení proti žadateli nevede. Pokud žadatel žalovanému v průběhu řízení předložil „výpis z rejstříku trestů“ ze dne 25.5.2011 vydaný údajně matce žalobce Ministerstvem vnitra Ukrajiny „pro účel předložení na úřady zahraničních států“, pravost této listiny nelze spolehlivě nijak ověřit, nelze ověřit její věrohodnost, a proto k ní žalovaný nepřihlédl. Žalovaný dospěl k závěru, že žadatel neopustil zemi původu z azylově relevantních důvodů a že na něj již není uvalen mezinárodní zatýkací rozkaz, jeho trestní věc převzala Česká republika a že je jistá pochybnost, že se v zemi původu mohl dopustit závažné trestné činnosti. Žalobce z hlediska svého zdravotního stavu ukončil nákladnou část tzv. interferonové léčby a je schopen s ohledem na svou finanční situaci si případnou nezbytnou související zdravotní péči hradit sám. Nenachází se z důvodu zdravotních obtíží v ohrožení života, proto u něj nebyl shledán důvod pro další prodloužení doplňkové ochrany. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, kterou ve zcela nekonkrétní a nepřezkoumatelné poloze vytýkal žalovanému porušení správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) v ust. § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst.

3. Dále žalovanému vytýkal porušení ust. §14a a § 19 zákona o azylu, článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, publikované pod č. 143/1988 Sb., článku 3 Evropské úmluvy o ohraně lidských práv a svobod, článku 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a článku 4 odst. 3,4 a 5, článku 15, 16 a 18 Směrnice Rady 2004/83/ES (tzv. kvalifikační směrnice) a článku 8 odst. 2, písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES (tzv. procedurální směrnice). Na výzvu krajského soudu žalobce doplnil svou žalobu podáním ze dne 28.6.2012. V něm uvedl, že žalovaný učinil nepodložený závěr o nemožnosti trestního stíhání jeho osoby. Jestliže žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že právně vedené trestní stíhání v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a že Ukrajina již tedy v této věci žádné trestní stíhání proti žalobci nevede, popírá tím úpravu části IV. Evropské úmluvy o předávání trestního řízení. Ohledně nemožnosti souběžně vedeného trestního stíhání na Ukrajině vycházel žalovaný z podkladů dodaných Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě, která se týká toliko převzetí řízení do České republiky a Národní ústředny Interpolu, která však dokazuje toliko absenci vedeného mezinárodního stíhání proti jeho osobě. Žalobce tak závěr žalovaného o prokázání absence trestního stíhání považuje za nepřezkoumatelný, z čehož dovozuje porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce dále poukázal na to, že bylo povinností žalovaného uvedenou skutečnost ověřit u příslušných ukrajinských státních orgánů, namísto toho, že se obrátil na Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Národní ústřednu Interpolu. Také skutečnost, že není v současné době zastoupen na Ukrajině advokátem, bez dalšího neznamená, že proti němu není vedeno trestní řízení. Vyvozovat závěr o nepravdivosti jeho tvrzení, že skutečnosti, že v minulosti udělil generální plnou moc a že spor o pozemek sousedící s barem po příjezdu do České republiky nikterak neřešil – vlastnické právo a nájemní smlouvu, jsou ve vztahu k hrozbě vážné újmy zcela bez právního významu. V případě návratu do vlasti by byl vystaven hrozbě vážné újmy. Závěr žalovaného ohledně nemožnosti jeho trestního stíhání je věcně nesprávný. Žalovaný „rezignoval na posouzení skutečnosti, zda by mu na Ukrajině hrozilo uvěznění v podmínkách tamního vězeňského systému a nevypořádal se se skutečností, že negativní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany by znamenalo první krok v navazujícím řetězci událostí rezultující v jeho povinnosti opustit území ČR a navrátit se na Ukrajinu pro absenci pobytového titulu a nemožnost dosáhnout dlouhodobého pobytového titulu, což by vyústilo v reálné nebezpečí jeho zadržení či uvěznění na Ukrajině.“ Závěrem svého podání žalobce dodal, že nebezpečí vážné újmy spatřuje v tom, že ukrajinským orgánům je znám jeho pobyt na území České republiky a že si žalovaný neopatřil žádné podklady o posouzení způsobu, jakým ukrajinské úřady zachází se svými občany, kteří v zahraničí žádali o mezinárodní ochranu, tím spíše s těmi, kteří jsou omezeni na osobní svobodě. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Při hodnocení žádosti žalobce vycházel žalovaný z jeho vlastních tvrzení sdělených v průběhu správního řízení, z nichž bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany jsou obavy z návratu na Ukrajinu z důvodu trestního stíhání, věznění a hrozby vážné újmy. Žalovaný vzal z provedeného dokazování za jednoznačně prokázáno, že trestní věc žalobce převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a Ukrajina již tedy v této věci žádné trestní řízení proti žadateli nevede. Nebylo tedy důvodu domnívat se ohrožení žalobcova života ve smyslu vážné újmy. Krajský soud poté, kdy provedl důkaz napadeným rozhodnutí žalovaného 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího, žalobcem předloženým potvrzením Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 20.10.2008 a ze dne 5.5.2011, dokladem tohoto ministerstva ze dne 29.6.2006, dříve vydaným rozhodnutím ve věci žádosti žalobce o udělení azylu a ve věci jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 7T 289/2013-2202 ze dne 20.9.2013, potvrzením Ministerstva Ukrajiny bez uvedení data jeho vydání – předloženým žalobcem při ústním jednání krajského soudu dne 21.5.2015, přípisem Generální prokuratury Ukrajiny adresovaným Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 17.12.2014, přípisem UNVS Ukrajiny vydaným Ivano – Frankivské oblasti, zprávou Informačně-analytického zabezpečení ze dne 8.8.2014 a k němu připojeným výpisem ohledně vedení žalobce v evidenci tohoto útvaru Ministerstva vnitra Ukrajiny, rozsudkem ze dne 16.7.2015 č.j. 61Az 6/2012-229 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vycházel přitom ze skutkových zjištění vyplývajících z citovaných listinných důkazů a e zřetelem k uplatněným žalobním bodům vzal za prokázány následující skutečnosti: - z rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2003 č.j. OAM-5753/VL-10-HA08-2002, že jím neudělil žalobci azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1,2, § 14 zákona o azylu a že na něj nebyla vztažena překážka vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu; - z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2005 č.j. 24Az 1456/2003- 65, že rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2003 bylo pro vady řízení zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení pro nedostatek důvodů ohledně výroku o nevztažení překážky vycestování a dále proto, že skutkový stav, který žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí, byl v rozporu se spisy a zároveň v nich nemá oporu z důvodu absence podkladových materiálů ve správním spisu; - z rozhodnutí žalovaného ze dne 16.12.2006, že jím opětovně nebyl udělen žalobci azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1,2 a § 14 zákona o azylu, avšak byla na něj vztažena překážka vycestování podle ust. § 91 zákona o azylu. Důvody překážky vycestování spatřoval žalovaný v tom, že žalobce má být na základě žádosti ukrajinské strany vydán k trestnímu stíhání a jako zajišťovací opatření bylo ukrajinskými orgány jeho vzetí do vazby a že žalovaný zhodnotil aktuální informace o vazebních zařízeních na Ukrajině, pro kterou hodnotí situaci žalobce ve vlasti za neuspokojivou v tom, aby umožňoval jeho bezpečný návrat; - z rozhodnutí žalovaného ze dne 29.6.2007, že žalobci opětovně nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a že tímtéž rozhodnutím bylo žalobci uděleno prodloužení doplňkové ochrany na dobu 12 měsíců podle ust. § 14a téhož zákona; - z rozhodnutí žalovaného ze dne 29.7.2009, že jím byla opět prodloužena doplňková ochrana žalobci udělena podle ust. § 14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců; - z potvrzení Ministerstva Ukrajiny předloženého žalobcem ze dne 20.10.2008 (v potvrzení je uvedeno jméno žalobce s vadným datem narození 00.00.1973), že v evidenci je uvedeno: „zamezující opatření 7.7.2006 písemný příslib o nevycestování, orgán Bohorodčanský ROVD Ivano-Frankivské oblasti, články 263 č. 1 trestního zákoníku Ukrajiny“; - z potvrzení Ministerstva Ukrajiny předloženého žalobcem ze dne 29.6.2006, v němž je uvedeno: „vydáno jako doklad o tom, že občan Ukrajiny, pan S. L. D., nar. X, obec V.B.,T. okres, T.oblast, Ukrajiny, nebyl na území Ukrajiny ke dni 29.6.2006 souzen pro trestnou činnost a nyní není vyšetřován. Potvrzení vydáno za účelem předložení institucí v zahraničí“; - z protokolu o pohovoru k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany ze dne 3.8.2010, že žalobce odpověděl na otázku, zda spáchal na území Ukrajiny nějakou trestnou činnost a zda byl v jiné souvislosti trestně stíhán a odsouzen, že na Ukrajině nespáchal žádný trestný čin to, z čeho je obviněn, je vykonstruované trestní stíhání. Tato falešná trestní věc byla předána k posouzení českému státu, ale nadále na Ukrajině běží jeho trestní stíhání za stejnou věc, což podle mezinárodního práva není možné; - ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Ostravě, které je součástí správního spisu, ze dne 29.9.2010, že v trestní věci žalobce bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím České republiky rozhodnuto dne 12.7.2006 o převzetí trestní věci z ciziny na základě žádosti Generální žádosti Ukrajiny o převzetí trestního stíhání žalobce. Dne 21.12.2006 byla podána u Okresního soudu v Ostravě obžaloba, podle které se vede trestní stíhání žalobce pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) trestního zákona č. 140/1961 Sb. V témže sdělení je uvedeno, že u okresního soudu se vede řízení pod sp. zn. 71T 68/2009, v němž je žalobce stíhán pro jednání kvalifikované jako trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákona; - z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.2013 č.j. 7To 289/2013- 2202, že jím byl oproti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8T 219/2012 ze dne 17.6.2013 žalobce nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně za pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a za sbíhající se skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona; - z přípisu Generální prokuratury Ukrajiny adresovaného Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 17.12.2014 krajský soud zjistil, že trestní věc č. 248611 týkající se obvinění a L. S. ze spáchání trestného činu stanoveného § 212 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny (úmyslné těžké ublížení na zdraví) ze dne 2.6.2006 byla předána Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky s žádostí o provedení trestního stíhání. Rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.2012 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.10.2012 byl žalobce uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Podle informace vedoucího vyšetřovatele Správy Ministerstva vnitra Ukrajiny žádné jiné trestní stíhání týkající se žalobce, ve kterých by probíhalo vyšetřování nebo bylo vydáno rozhodnutí, není. K tomuto sdělení byla připojena informace ze dne 13.4.2006 ohledně trestního stíhání žalobce, že vyšetřovacím oddělením Bohorodčanského okresního oddělení UNVS Ukrajiny v Ivano - Frankivské oblasti probíhá předsoudní vyšetřování v trestní věci zahájené za předpokládaný trestný čin podle § 121 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny. Vyšetřováním bylo zjištěno, že dne 2.11.2002 žalobce na základě předešlé dohody s I.V.I. a vyšetřováním nezjištěnou osobou za použití střelné zbraně způsobil úmyslné těžké ublížení na zdraví M. R.D. a úmyslné těžké ublížení na zdraví B.P.P. Dále se v tomto přípise uvádí, že v průběhu vyšetřování byly provedeny všechny nezbytné vyšetřovací úkony, že vina žalobce byla plně prokázána, ale že věc nebylo možno ukončit z toho důvodu, že Ministerstvo spravedlnosti ČR odmítlo v řízení žádosti o vydání ukrajinským právním orgánům a že Okresní státní zastupitelství v Ostravě „narušilo trestní stíhání“ ve věci žalobce. K uvedenému sdělení Ministerstva vnitra Ukrajiny byl dále připojen výpis z evidence OSK UNVD Ukrajiny, podle něhož se u žalobce eviduje „opatření o zamezení 7.7.2005, prohlášení o nevycestování“ a dále poznámka „trestní stíhání bylo předáno mimo oblast“; Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí především zdůraznil, že napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích tzv. žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného v souladu s § 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), které žalobce konkretizoval v daném případě v doplnění žaloby ze dne 28.6.2012. V tomto podání již konkrétně namítal, že závěr žalovaného o nemožnosti paralelního trestního stíhání je nepodložený se zřetelem k úpravě provedené Úmluvou o předávání trestního řízení. V tomto směru soud s žalobcem souhlasil, neboť v části IV. Evropské úmluvy o předávání v trestním řízení vyhlášené pod č. 551/1992 Sb. je v článku 30 odst. 1 uvedeno, že každý smluvní stát, který před zahájením řízení nebo v průběhu řízení pro trestný čin, který nepovažuje za politický nebo výlučně vojenský, zjistí, že probíhá řízení v jiném smluvním státě proti téže osobě pro tentýž trestný čin, posoudí, zda může buď zastavit nebo přerušit řízení nebo jej předat do jiného státu. Podle odst. 2 pokud nepovažuje vzhledem k okolnostem za vhodné zastavovat nebo přerušovat řízení, sdělí to druhému státu zavčas, v každém případě před vynesením rozsudku ve věci. Z uvedeného krajský soud dal za pravdu žalobci, že závěr žalovaného o nemožnosti vedení paralelního trestního stíhání ve dvou státech není správný. Zásadní spornou otázkou však v této věci mezi účastníky řízení bylo, zda v případě návratu na Ukrajinu žalobci nadále hrozí trestní stíhání, příp. odsouzení a uvěznění. Pro tento důvod žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 16.12.2006, že se na něj vztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu a následně doplňkovou ochranu žalobci po dobu 12 měsíců prodlužoval. Neučinil tak až nyní přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 5.4.2012, což zdůvodnil zejména tím, že žalobci v případě návratu do země původu již trestní stíhání a uvěznění nehrozí. Posouzení této sporné otázky bylo dle názoru krajského soudu rozhodující pro závěr o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný svůj závěr o nemožnosti dalšího trestního stíhání opřel o sdělení Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Národní ústředny Interpolu, jak výše uvedeno. Žalobcem předložený výpis z rejstříku trestů ze dne 25.5.2011 považoval žalovaný za nevěrohodný, neboť byl na žádost vydán jeho matce a také proto, že jeho obsah nemohl ověřit. Ve vztahu k tomuto listinnému důkazu krajský soud uvedl, že žalobce v průběhu přezkumného soudního řízení předložil krajskému soudu potvrzení stejného obsahu a sice, že bylo zahájeno trestní stíhání podle obvinění ze zločinu podle § 263 odst. 1 trestního zákoníku Ukrajiny. Krajský soud nad rámec uvedených důkazů požádal Ministerstvo spravedlnosti České republiky o spolupráci za účelem objektivního získání informací ve věci případného probíhajícího trestního stíhání žalobce. S odstupem času bylo na tuto žádost krajskému soudu postoupeno sdělení Generální prokuratury Ukrajiny, v němž se uvádí, že obvinění ze spáchání trestného činu žalobce podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny, tj. úmyslné těžké ublížení na zdraví ze dne 2.6.2006 bylo předáno Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR s žádostí o provedení trestního stíhání. V témže sdělení se uvádí, že podle informace vedoucího vyšetřovatele Správy Ministerstva vnitra Ukrajiny žádné jiné trestní stíhání týkající se žalobce není vedeno. Tomuto sdělení dle názoru soudu odpovídá i připojený výpis z evidence OSK UMVS Ukrajiny v Ivano – Frankivské oblasti, kde je uvedeno u žalobce „obvinění odloženo 7.7.2005, trestní stíhání bylo předáno mimo oblast“. Tyto listinné důkazy vyžádané oficiální cestou prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR považoval krajský soud za směrodatné a z nich učinil závěr, že žalobce nejen v současné době, ale i v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí již nebyl trestně stíhán v zemi původu a že mu proto nehrozilo již nebezpečí vážné újmy pro případ jeho uvěznění. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl žalobce trestně stíhán nikoliv na Ukrajině, ale v České republice poté, kdy nebylo povoleno jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, jelikož se v té době již na něj vztahovala překážka vycestování. Jak vyplývá ze shora uvedených listinných důkazů, žalobce byl původně na Ukrajině trestně stíhán pro spáchání trestného činu úmyslného způsobení tělesných poškození podle článku 121 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny a pro tento trestný čin, který byl právně kvalifikován jako vydírání a v souvislostí s další trestnou činností byl odsouzen shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26.11.2015 č.j. 7Azs 239/2015-26 rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytýkal, že negativní závěr o případné hrozbě trestního stíhání či odsouzení a uvěznění žalobce opřel pouze o sdělení Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 17.12.2014. V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozornil, že v soudním spisu jsou založena dvě sdělení Generální prokuratury Ukrajiny a to jednak ze dne 29.9.2014 v ukrajinském a anglickém jazyce, které se týká trestního stíhání podle § 121 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny a jednak ze dne 17.12.2014 v ukrajinském a anglickém jazyce, které se týká trestního stíhání podle § 212 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny, přičemž pouze toto sdělení je přeloženo do českého jazyka. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu pak není zřejmé, zda se s ohledem na uvedené odlišné ustanovení trestního zákona jedná o dvě různá sdělení týkající se trestního stíhání ohledně různé trestné činnosti nebo zda jde z hlediska jeho obsahu o totožné sdělení, ve kterém pouze došlo k překlepu v označení příslušného paragrafu trestního zákona a které se tak vztahuje k jednomu a témuž trestnímu stíhání. Není také zřejmé, že by se krajský soud zabýval tvrzením žalobce, že je na Ukrajině stále trestně stíhán podle § 263 odst. 1 trestního zákona Ukrajiny, což opakovaně v průběhu správního i soudního řízení dokládal potvrzeními Ministerstva vnitra Ukrajiny. Krajský soud v průběhu správního řízení požádal Velvyslanectví Ukrajiny v Praze o posouzení, zda výpis z rejstříku trestů Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 10.8.2012 a další potvrzení téhož ministerstva bez uvedení data jeho vyhotovení, která žalobce předložil krajskému soudu v průběhu soudního řízení, jsou originály či zda jde případné o falšované doklady. Jak již bylo shora uvedeno první doklad nazvaný „výpis z rejstříku trestů“ obsahuje informaci, že žalobce je stíhán Bohorodčanským okresním oddělením ŘMV Ukrajiny v Ivano - Frankivské oblasti podle § 263 odst. 1 trestního zákoníku Ukrajiny a že podepsal prohlášení o nevycestování od 7.7.2015. Ve výpisu je dále uvedeno, že „toto potvrzení je vydáno pro účel předložení na úřady zahraničních států“. Obsahem druhého dokladu nazvaného jako „potvrzení“ je informace, že s žalobcem bylo zahájeno trestní stíhání podle obvinění ze zločinu podle § 263 odst. 1 trestního zákoníku Ukrajiny a že UTAZ UMV Ukrajiny v Ternopilské oblasti v této trestní věci rozhodnutí neobdrželo. Na výše uvedenou žádost byla krajskému soudu doručena odpověď Konzulárního oddělení Velvyslanectví Ukrajiny v České republice, ze které vyplývá, že podle informací příslušných úřadů Ukrajiny jsou oba výpisy z trestního rejstříků originální. V této odpovědi se dále uvádí, že podle trestního zákoníku Ukrajiny v ust. § 121 odst. 2 se jedná o „vydání odpovědným pracovníkem předpisů, které snižují příjmy rozpočtu“ a podle ust. § 212 odst. 2 se jedná o „úmyslné úniky od povinného státního sociálního zabezpečení“. Podle § 263 odst. 2 se pak jedná o „nelegální držení, skladování, pořízení, opravy nebo prodej zbraní s výjimkou loveckých zbraní, střeliva, výbušnin nebo výbušných zařízení bez povolení“. Při jednání krajského soudu dne 6.10.2016 byla přítomná tlumočnice z jazyka ukrajinského, která provedla překlad k přípisu Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 29.9.2014. Z překladu krajský soud zjistil, že tento přípis byl adresován Ministerstvu spravedlnosti ČR, řediteli mezinárodní správy v trestních věcech G. B. a sděluje se v něm, že Bohorodčanským okresním oddělením Ministerstva vnitra Ukrajiny v Ivano – Frankivské oblasti bylo vyšetřování trestní věci č. 248611 týkající se obvinění žalobce ohledně spáchání trestného činu podle § 121 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny (úmyslné těžké fyzické ublížení na zdraví) bylo předáno dne 2.6.2006 Generální prokuraturou Ukrajiny Generální prokuratuře ČR se žádostí o trestní vyšetřování žalobce s cílem obdržení informací týkajících se jeho dalších trestných činů. Žalovaný napadeným rozhodnutím nevyhověl žádosti žalobce ze dne 16.6.2010 o opětovné prodloužení mezinárodní ochrany ve smyslu ust. § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, podle kterého se doplňková ochrana udělená podle § 14a odejme, pokud okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. Jak shora uvedeno, tento závěr opřel žalovaný o sdělení Národní ústředny Interpolu ze dne 19.9.2010, podle kterého žalobce nemá aktuální záznam v mezinárodní databázi, proto po něm není pátráno na mezinárodní úrovni. Dalším důvodem rozhodnutí žalovaného bylo sdělení Okresního zastupitelství v Ostravě ohledně převzetí trestní věci žalobce ve věci jeho trestního stíhání pro trestný čin vydírání. Žalovaný dále své rozhodnutí odůvodnil tím, že z hlediska mezinárodního práva není přípustné, aby probíhalo paralelně vedené trestní řízení vůči žalobci jak v České republice, tak i na Ukrajině. Dalším důvodem, proč žalovaný neprodloužil žalobci doplňkovou mezinárodní ochranu bylo to, že nelze ověřit věrohodnost výpisu z rejstříku trestu ze dne 25.5.2011, který žalobce předložil v průběhu správního řízení. Již v předchozím rozhodnutí uvedl krajský soud nesouhlas se závěrem žalovaného o nemožnosti vedení paralelního trestního stíhání, neboť v tomto směru je nutno dát za pravdu žalobci, že uvedené tvrzení je v rozporu s částí IV. Evropské úmluvy v trestním řízení vyhlášené pod č. 55/1992 Sb. Jako další důvodnou žalobní námitku shledal krajský soud po doplněném dokazování, že závěr žalovaného o prokázání absence trestního stíhání žalobce na Ukrajině je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Bylo totiž povinnosti žalovaného shromáždit veškeré dostupné důkazy k věrohodnosti tvrzení žalobce o jeho přetrvávajícím trestním stíhání v zemi původu. Žalovaný se v tomto směru spokojil se zprávou Národní ústředny Interpolu a sdělením Okresního státního zastupitelství v Ostravě, nicméně dle názoru soudu tyto důkazy byly zcela nepostačující k posouzení toho, zda je žalobce na Ukrajině doposud trestně stíhán či nikoliv. Své tvrzení žalobce dokládal v průběhu správního řízení potvrzením Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 20.10.2008, v němž se odkazuje na „články 263 č.1 trestního zákoníku Ukrajiny“, které bylo vydáno údajně jeho matce. Žalovaný, aniž by učinil jakékoliv kroky k ověření tohoto dokladu, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pravost této listiny nelze spolehlivě nijak ověřit a že proto nemůže považovat jeho obsah za věrohodný a v rámci řízení k této listině proto nepřihlédl. Obdobné doklady, jak shora uvedeno předložil žalobce v průběhu řízení o jeho žalobě, přičemž v obou těchto listinách je uvedeno zahájení trestního stíhání podle § 263 odst. 1 trestního zákoníku Ukrajiny. Dodatečným dotazem na Velvyslanectví Ukrajiny v České republice krajský soud zjistil, že tyto listiny – výpisy z rejstříku trestů jsou originální a že pokud jde o trestný čin podle § 263 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny, jedná se o nelegální držení, skladování, pořízení, opravy nebo prodej zbraní s výjimkou loveckých zbraní, střeliva, výbušnin nebo výbušných zařízení bez povolení. Jednalo se tedy o zcela jiný trestný čin, než pro který byl žalobce trestně stíhán a posléze odsouzen v České republice, tj. pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) trestního zákona č. 140/1961 Sb. Ze shora uvedených důvodů krajský soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek jeho odůvodnění, a proto je pro tuto vadu řízení v souladu s ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle odst. 4 téhož ustanovení je žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Při vydání nového rozhodnutí bude žalovaný vázán právním názorem krajského soudu v tom, že žalobcem předložené výpisy z rejstříku trestu, jak ve správním řízení i v průběhu soudního řízení, jsou originální a že podle nich není vyloučeno přetrvávající vedení trestního stíhání žalobce v zemi původu. Krajský soud tento závěr opírá o tyto listinné důkazy, které opakovaně uvádějí trestní stíhání žalobce podle ust. § 263 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny a dále již nezjišťoval důvod rozpornosti v označení § 121 odst. 2 a § 212 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny uváděných ve sděleních Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 29.9.2014 a 17.12.2014. České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť tyto náklady vznikly na tlumočném, které hradí ze zákona stát (ust. § 36 odst. 2 s.ř.s.). V souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení představující náklady za zastupování žalobce advokátem v rozsahu 8 úkonů právní pomoci po 3 100 Kč a 8 režijních paušálů po 300 Kč, tj. 27 200 Kč a připočtením daně z přidané hodnoty 21%, tj. 5 712 Kč činily celkem náklady právního zastoupení žalobce 32 912 Kč (ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb ve znění pozdějších předpisů). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Ostrava dne 6. října 2016 JUDr. Petr Indráček samosoudce