61 Az 7/2016

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobců: a) A. D. a b) nezl. A. D., oba státní příslušnost Ukrajina, t.č. neznámého pobytu, zastoupených Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Nádražní 38/8, Český Těšín, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16.2.2016 č.j. OAM-50/ZA- ZA11-ZA15-2016, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokátky Mgr. Beaty Kaczynské se stanoví částkou 13.448,- Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 16.2.2016 č.j. OAM-50/ZA-ZA11-ZA15-2016 žalované Ministerstvo vnitra ČR zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobcům podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb. zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. b) téhož zákona. Tímtéž rozhodnutím žalovaný určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti žalobců podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je Polská republika. Žalobkyně a) podala proti uvedenému rozhodnutí včasnou žalobu, ve které především namítala, že v důsledku realizace přemístění do Polské republiky jim hrozí závažná újma vyplývající z nedostatků v azylovém řízení v Polsku, v důsledku čehož jim hrozí vyhoštění z Polska do státu původu, tj. na Ukrajinu. Poukázala na článek Migration Review č. 1/2016 a zprávu zveřejněnou na internetových stránkách Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Podle žalobkyně a) oba tyto zdroje informací popisují problematický přístup Polské republiky k žádostem o mezinárodní ochranu žadatelů z Ukrajiny, který se vyznačuje absencí individuálního posouzení možnosti vnitřního přesídlení žadatele v rámci Ukrajiny. Následné navrácení žalobců na Ukrajinu je vystavuje riziku porušení jejich práva vyplývajícího z čl.

3. Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. V doplnění žaloby ze dne 15.4.2016 podané právní zástupkyní žalobců bylo opětovně uvedeno, že v případě žalobců jsou dány vylučující důvody pro určení Polské republiky, jakožto státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se zřetelem k čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť v této zemi dochází k systematickým nedostatkům pokud jde o azylová řízení a podmínky přijetí žadatelů, které sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Poukázal na to, že v době podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně byla držitelkou Schengenského víza č. 007100943 vydaného Polskou republikou dne 20.11.2015 ve Vinnica s platností ode dne 25.11.2015 do 11.2.2016 s počtem 20 dní pobytu s vícenásobným vstupem. Její nezletilý syn byl držitelem Schengenského víza č. 007100942 vydaného Polskou republikou dne 20.11.2015 ve Vinnica s platností ode dne 25.11.2015 do 11.2.2016 s počtem 20 dní pobytu a vícenásobným vstupem. Polská republika je pravoplatným členem Evropské unie dodržující lidská práva a schopná zajistit dodržování mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Je považována nejen Českou republikou, ale i ostatními státy Evropské unie za bezpečnou zemi a v případě výskytu problému má žalobkyně možnost se obrátit o pomoc na tamní orgány a instituce, např. UNHCR a další. V případě neúspěchu v azylovém řízení má možnost využití příslušných opravných prostředků obdobně jako v ČR. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 16.2.2016 č.j. OAM-50/ZA-ZA11-ZA15-2016 a z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a rozsudkem ze dne 31.5.2016 č.j. 61Az 7/2016-42 žalobu žalobců zamítl. Z hlediska skutkových zjištění, která vyplynula ze správního spisu, vzal krajský soud za prokázáno, že žalobkyně a) při pohovoru dne 25.1.2016 uvedla, že pokud žili na Krymu, nebylo pořád jasné, komu připadne. Po okupaci bylo třeba si vyřídit ruské doklady, když tam člověk chtěl zůstat a pracovat. To oni nechtěli, a proto byli nuceni odjet z Krymu na Ukrajinu. Tam byly problémy kvůli tomu, že je krymčanka. Manželovi říkali, že je vlastizrádce vyhrožovali jim. Stále se léčili, avšak léčba nepřinášela žádné výsledky. Báli se o svůj život i život jejich syna, a proto se rozhodli odjet. Při pohovoru konaném dne 25.1.2016 (v protokolu založeném ve správním spisu je nesprávně uvedeno datum 25.1.2015) žalobkyně uvedla, že si vyřídili polské vízum, které bylo pro ně levnější a navíc polský konzulát je ve Vinnici, kdežto kvůli českého víza by museli do Kyjeva. Na otázku, proč nepožádala o mezinárodní ochranu v Polsku, žalobkyně odpověděla, že o tom nepřemýšleli. Pracovali tam a měli špatné zkušenosti. Slibovali jim vyřízení pracovního víza a neplatili jim mzdu a nezařídili ubytování. Proto nemají v Polsko důvěru. Z fotokopie cestovního pasu žalobkyně a nezletilého žalobce krajský soud zjistil, že žalobkyni bylo uděleno Polskou republikou – konzulátem ve Vinnici vízum č. X s platností ode dne 25.11.2015 do 11.2.2016 a nezletilému žalobci bylo tímtéž polským orgánem na stejnou dobu uděleno vízum č. X. Dále správní spis obsahuje žádost České republiky adresovanou Polské republice ze dne 21.1.2016 o převzetí příslušnosti k žádosti o mezinárodní ochranu a odpověď příslušného polského orgánu ze dne 27.1.2016, kterou Polská republika uznala svoji příslušnost k posouzení žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany. Součástí správního spisu jsou informace o činnosti Kanceláře UNHCR v Polsku, která byla založena v roce 1992, kdy tato země přistoupila k úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejímu protokolu z roku 1967. Cílem UNHCR, která spolupracovala s polskou vládou, je zajistit osobám žádajícím o mezinárodní ochranu vstup na území státu a spravedlivé a efektivní azylové řízení. UNHCR od roku 2005 provádí v Polsku participativní hodnocení v přijímacích střediscích, s cílem zajistit žadatelům o azyl přiměřené životní podmínky. Další zpráva založená ve správním spisu žalovaného ze dne 13.3.2015 získaná z internetových stránek pojednává o tom, že azyl byl udělen pouze pro 0,7% Ukrajinců, přičemž jako důvody jsou uváděny nedoložené potřebné dokumenty. Zpráva www.eruactiv.cz z března letošního roku uvádí, že podle polských zákonů by ke konečnému rozhodnutí o azylu mělo dojít do 6 měsíců od podání žádosti, ve zvláštních případech to může trvat i déle. Pokud se proces protáhne na déle než 6 měsíců, je žadateli v Polsku umožněno pracovat. V současné době je průměrná doba k vyřízení žádosti 5 měsíců a 8 dní. Během této doby má žadatel nárok na bezplatné stravování a ubytování v azylovém centru, nebo může obdržet příspěvek na bydlení a jídlo mimo azylové centrum. Má také nárok na bezplatnou zdravotní péči a děti jsou umístěny do škol, pro ně dostávají navíc rodiče příspěvek na školní oběd. Krajský soud se neztotožnil se zásadní žalobní námitkou žalobkyně a), že žalobcům v případě přemístění do Polské republiky hrozí vážná újma vyplývající z nedostatků v azylovém řízení a že tato země není způsobilá a schopna zajistit ochranu jejich práv. Naopak výše poukazované zprávy, které jsou součástí správního spisu žalovaného, dokladují, že v rámci azylové politiky a azylového řízení dohlížejí na dodržování základních práv a svobod orgány UNHCR a další k tomu určené nevládní organizace, i když samozřejmě v jednotlivých případech nelze při realizaci azylových řízení vyloučit určité problémy. Není důvodu činit závěr, že by Polská republika byla posuzována jako země porušující základní principy a zásady azylového práva a aby tedy nemohla být považována za tzv. bezpečnou zemi. Jde naopak o zemi, která je členem Evropské unie, respektující dodržování základních lidských práv a svobod. Konstatování žalovaného, že na úrovni Evropské unie a jejich orgánů nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice a že rovněž i úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, nepovažuje krajský soud za „pouze formální hodnocení“ jak se domnívá žalobkyně a) v písemném doplnění žaloby ze dne 15.4.2016. Ve shodě s žalovaným tedy dochází krajský soud k závěru, že žalobcům v Polské republice nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení a průběhu azylového řízení, včetně zajištění podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. K podané kasační stížnosti žalobců Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10.8.2016 č.j. 6Azs 165/2016-24 výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s krajským soudem v tom, že neprovedl důkaz navrženými internetovými zprávami v anglickém jazyce, které mu nebyly předloženy v českém překladu. Podle jeho názoru byl krajský soud povinen zvážit, zda překlad těchto zpráv zajistí sám a v záporném případě měl o tom žalobce uvědomit a stanovit jim lhůtu pro zajištění překladu těchto zpráv. Krajský soud, vázán uvedeným právním názorem, opatřil překlady žalobci označených zpráv a těmito zprávami doplnil dokazování. První článek byl nazván „Ukrajinští uchazeči o azyl a polský imigrační paradox“ a jeho obsahem je v podstatě pojednání o tom, že poměry přijetí ukrajinských uchazečů o azyl v Polsku zůstává na extrémně nízké úrovni při pojetí „možnosti vnitřního útěku“, které slouží jako právní základ odmítnutí mnoha žádostí o azyl. Počet ukrajinských uchazečů o azyl v Polsku při srovnání s předcházejícími léty vzrostl, ale v absolutních číslech zůstává nízký. Nízký je rovněž poměr přijetí tak, jako byl v roce 2014 ve většině dalších hlavních států, kde Ukrajinci hledali útočiště. Důvodem nízkého poměru uznání azylu Ukrajincům je aplikace pojetí možnosti vnitřního útěku ze strany polských úřadů. V tomto směru se v uvedeném článku dále uvádí, že podle polského zákona musí uchazeč o azyl prokázat nedostatek možnosti bezpečného přestěhování a usazení se v kterékoliv jiné části své země původu. Aplikace tohoto pojetí vůči ukrajinským uchazečům o azyl, z nichž většina pochází z východních oblasti ovládaných povstalci a má možnost (přinejmenším teoretickou) přesídlit do západních částí země, vede k situaci, kdy je pro ukrajinské uchazeče o azyl téměř nemožné získat ochranu v Polsku. Zdá se, že v Polsku je pojímání „možnosti vnitřního útěku“ – IFA klíčovým determinantem pro rozhodnutí o mezinárodní ochranu ve vztahu k ukrajinským uchazečům o azyl. Dále se v článku pojednává o tom, že mají Ukrajinci možnost legalizace pobytu v Polsku prostřednictvím povolení k dočasnému či trvalému pobytu a že v tomto ohledu má Polsku velice liberální předpisy. Druhý žalobci označený článek má název „Ukrajinci: odmítnutí doma, ale Polsko říká, že nejsou uprchlíci“ a pojednává o osudech Ukrajince uprchlého do Polska. V tomto článku se uvádí, že polská vláda není ochotna udělovat status uprchlíka Ukrajincům stejně jako např. Syřanům. Vláda argumentuje tím, že konfliktem je postižena pouze malá část Ukrajiny a tak Ukrajinci mohou hledat ochranu v jiných částech země, kterou ovládá ústřední vláda. K tomu se dále uvádí, že podle názoru UNHCR musí být status uprchlíka určen před prozkoumáním faktů jednotlivého případu, má být brán ohled na lidská práva, přístup k zásadní lékařské péči a možnosti ekonomického přežití v rámci navrhované oblasti přesídlení. Krajský soud po doplněném dokazování překladem shora uvedených článků označených žalobci, setrvává v celém rozsahu na svých závěrech učiněných v rozsudku ze dne 31.5.2016, které spočívají v tom, že Polská republika je posuzována jako tzv. bezpečná země, která je členem Evropské unie a respektuje dodržování základních lidských práv a svobod. Znovu opakuje, že orgány Evropské unie nevydaly žádné závazné rozhodnutí deklarující systematické nedostatky v řízení ve věcech mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice. Ke skutečnosti, že polské státní orgány při posuzování důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochranu žadateli z Ukrajiny upřednostňují možnost vnitřního přesídlení, se i dosavadní soudní judikatura postavila tak, že tento fakt nelze podřadit pod systematické nedostatky v azylovém řízení. V řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo konstatováno, že konflikt na Ukrajině není konfliktem totálním, v důsledku kterého by byl každý civilista vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy a že tento konflikt je lokalizován ve východní části země. Lze proto v prvé řadě předpokládat reálnost vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. Se zřetelem ke shora uvedenému proto krajský soud opětovně žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl jako nedůvodnou. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobci v tomto řízení úspěch neměli a žalovaný se práva náhrady nákladů řízení výslovně vzdal (ust. § 60 odst. 1 s.ř.s). Ustanovené advokátce žalobců byla přiznána odměna za zastupování žalobců v celkové výši 13.448,- Kč, z čehož 5.930,- Kč představuje doplatek za dva úkony právní pomoci včetně dvou režijních paušálů po odečtení částky 6.800,- Kč, která již byla právní zástupkyni proplacena krajským soudem (2 x 6.365,- Kč = 12.730,- Kč - 6.800,- Kč = 5.930,- Kč), 6.365,- Kč za úkon právní pomoci – účast u jednání krajského soudu dne 19.1.2017, cestovné ve výši 669,- Kč a náhrada za ztrátu času 484,- Kč v souladu s ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a v souladu s vyhl. č. 385/2015 Sb. Uvedené částky jsou včetně 21% daně z přidané hodnoty. Celkem tedy byla přiznána odměna za zastupování žalobců jejich právní zástupkyní ve výši 13.448,- Kč s tím, že odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti byla právní zástupkyní poskytnuta Nejvyšším správním soudem. České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v souladu s ust. § 60 odst. 4 s.ř.s., neboť žalobci splňovali podmínky pro osvobození od soudních poplatků. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Ostrava dne 19. ledna 2017 JUDr. Petr Indráček samosoudce