62 Az 21/2016

Rubrum

Usnesení Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce M. D. M., státní příslušnost Demokratická republika Kongo, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, k žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 11. května 2016 č.j. MV-72021-2/OAM-2016, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. U zdejšího soudu napadla dne 16.9.2016 (na poštu podáno dne 15.9.2016) žaloba proti v záhlaví označenému usnesení. Žalobce v žalobě uvedl, že v době rozhodnutí se nacházel v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, ale rozhodnutí mu nebylo doručeno. Poté byl přemístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty a dne 15. 8. 2016 sepsal žádost o doručení rozhodnutí a rozhodnutí mu tak bylo skutečně doručeno až dne 31. 8. 2016. Dále, že nemohl uvést nové skutečnosti, neboť mu nebylo umožněno absolvovat azylový pohovor a žalovaný vycházel z prosté žádosti a nebyla mu dána možnost doplnit svou žádost. Navrhl napadené rozhodnutá zrušit.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby a zejména poukázal na opožděnost žaloby, neboť žalobci rozhodnutí bylo doručeno 11. 5. 2016, které si z vlastní vůle nepřevzal, jak činí poznámka na doručence ze dne 11. 5. 2016. Až posléze si celou záležitost rozmyslel a nechal si usnesení zaslat do ZZC Vyšní Lhoty. Nicméně současně odůvodnil svůj názor vyslovený v napadeném usnesení a žalobu navrhl zamítnou, pro případ, že by se soud neztotožnil s názorem o opožděnosti žaloby.

3. Napadeným usnesením ze dne 11. května 2016 bylo správní řízení dle ustanovení § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) zastaveno s odůvodněním, že se jedná o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a to v pořadí čtvrtou žádost. Důvody další opakované žádosti správní orgán srovnal s tvrzeními, která žalobce učinil v rámci předchozích správních řízení a dospěl k závěru, že neuvedl žádné nové skutečnosti, nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností jeho případu a ani správní orgán neshledal takové nové skutečnosti či okolnosti, na jejichž základě by bylo možné se důvodně domnívat, že by jmenovaný byl vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy.

4. Krajský soud nejprve vzhledem ke tvrzením účastníků ohledně doručení, zkoumal v intencích § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), ve spojení s § 32 odst. 1 zákona o azylu, včasnost žaloby. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalovaný k žádosti o udělení mezinárodní ochrany podanou žalobcem dne 9. 5. 2016 rozhodl usnesením dne 11. května 2016, tak jak uvedeno v odstavci 3 tohoto usnesení. Usnesení bylo žalobci téhož dne doručováno přímo předáním zaměstnancem žalovaného, avšak jak vyplývá z doručenky absentuje podpis žalobce v kolonce „potvrzuji převzetí písemnosti dne 11.5.2016“, když je na doručence uvedeno „odmítl převzít“ a podpis předávajícího pracovníka V. Dne 15. 8. 2016 žalobce sepsal v ZZC ve Vyšních Lhotách žádost o zaslání a předání kopie rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal dne 9. 5. 2016. Této žádosti bylo vyhověno a kopie usnesení byla zaslána dne 29. 8. 2016; není založen žádný doklad o tomto doručení, ani nelze zjistit způsob, jak bylo toto usnesení doručováno. K otázce soudu ohledně tohoto doručení žalovaný přípisem odpověděl, že napadené rozhodnutí žalobci na jeho žádost zaslal do ZZC Vyšní Lhoty dne 29. 8. 2016, příslušnou doručenku se mu však nepodařilo najít. Uvedenému datu v samotném správním spise odpovídá přípis žalovaného z téhož dne. Na doručence ze dne 11. 5. 2016 chybí žalobcův podpis a je zde pouze uvedeno „odmítl převzít.“ Doručenka neobsahuje poučení o následcích odmítnutí převzetí. Podle přípisu oddělení mezinárodní ochrany ministerstva vnitra adresovaného jeho Odboru azylové a migrační politiky dne 11. 5. 2016 bylo napadené rozhodnutí téhož dne žalovanému doručeno, bližší informace však chybí.

5. Pro posouzení včasnosti podání žaloby je rozhodující určení dne doručení napadeného usnesení. V dané věci bylo usnesení žalobci doručováno dne 11. května 2016 přímo v zařízení ministerstva vnitra, avšak žalobce toto odmítl převzít, což je poznamenáno na doručence. K závěru, zda tento den je dnem doručení, soud se zabýval otázkou, zda předpokladem pro řádné doručení je v tomto případě povinnost doručující osoby poučit, resp. předat adresátovi, v tomto případě žalobci, poučení o právních důsledcích, které vyplývají z odepření převzetí zásilky, tak jak tato povinnost plyne při doručování zásilek dle správního řádu, konkr. ust. § 24 odst. 3 s.ř.

6. Zákon o azylu má vlastní úpravu doručování písemností žadatelům o mezinárodní ochranu vyjádřenou v ust. § 24, § 24a a § 24b. V porovnání s právní úpravou ve správním řádě, díl 4 ust. § 19 až § 26, je bezesporu právní úprava v zákoně o azylu stručnější a pro posouzení otázky řádného doručení usnesení v projednávané věci je rozhodující, že neobsahuje, oproti správnímu řádu, poučení o povinnosti poučit adresáta o právních následcích při odmítnutí převzetí zásilky. Určující pro krajský soud tak byla otázka vztahu správního řádu contra zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že nebylo možno použít kolizní pravidlo lex superior derogat inferiori, neboť se jedná o právní normy stejné právní sily, soud je přesvědčen, že je nutno aplikovat zásadu lex specialis derogat generali (zvláštní úprava má přednost před normou obecnější), a to při respektování ust. § 9 ve znění v době doručování předmětného usnesení. Soud se v prvé řadě inspiroval názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2006 č.j. 6 Azs 184/2005-93. Zde Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 24 zákona o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb. představuje speciální úpravu doručování, která je natolik komplexní, že subsidiární použití správního řádu jako předpisu obecného vylučuje. V této souvislosti krajský soud podotýká, že jádro sporu řešené v citovaném usnesení NSS nebylo shodné s nyní posuzovanou věcí, neboť spornou byla otázka náhradního doručení, nikoliv odmítnutí převzetí rozhodnutí a navíc názor NSS je podpořen ust. § 9 zákona o azylu v tehdejším znění. K datu rozhodnutí rozšířeného senátu, resp. k datu posuzované věci v otázce náhradního doručování ustanovení § 9 zákona o azylu (ve znění zákona č. 2/2002 Sb.) znělo následovně: V řízení se postupuje podle správního řádu, není-li dále stanoveno jinak. Toto právní ustanovení však následně bylo opakovaně novelizováno, naposledy zákonem 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015. Nové znění ust. § 9 zní: Na řízení uvedená v § 8 písm. a), c) a d) se použije správní řád, s výjimkou ustanovení o doručování adresátům zdržujícím se v cizině,5b) o úřední desce,5c) o ustanovení opatrovníka osobám neznámého pobytu a osobám, které se zdržují v cizině, pokud se jim nedaří doručovat,5d) a o ustanovení zástupce pro doručování,5e) a dále ustanovení o umožnění nahlížení do spisu jiným osobám než účastníkům a jejich zástupcům,5f) o ústním jednání,5g) o vydání stejnopisu výroku rozhodnutí na požádání účastníka,5h) o lhůtách pro vydání rozhodnutí5i), ustanovení o odvolacím řízení a řízení o rozkladu5j), ustanovení o přezkumném řízení25), o obnově řízení a novém rozhodnutí26). Znění tohoto ustanovení spíše nabádá k úvaze o přednostním použití správního řádu a subsidiárního použití zákona o azylu, avšak pak by zcela pozbyla smysl vlastní úprava doručování vyjádřena v ust. § 24 a násl. Navíc důvodová zpráva k ustanovení o doručování k zákonu č. 314/2015 Sb. k bodu 27- tj. k § 9 však uvádí, že vzhledem ke komplexní úpravě doručování v zákoně o azylu není již zapotřebí tolika výjimek ze správního řádu pro tuto oblast a zůstává vyloučeno pouze doručování adresátům zdržujícím se v cizině, v ostatním platí ustanovení o doručování v zákoně o azylu, které doznalo změn.

7. Od vydání výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu NSS byla úprava doručování opakovaně novelizována a jednou z nejvýznamnějších byla úprava zákonem 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005, kdy došlo k upřesnění a rozšíření právní úpravy doručování, a to přijetím § 24a § 24b. Právě ustanovení § 24a je věnováno výhradně doručování rozhodnutí a zní : (1) Stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí se účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany doručí v místě a čase stanoveném v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí. (2) Nedostaví-li se účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany k převzetí rozhodnutí v den a čas ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí doručeno. (3) Je-li účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, doručuje se rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany zástupci i zastoupenému. Právní účinky doručení nastávají doručením zastoupenému.

8. Právě v ust. § 24a zákona o azylu je vyjádřena odlišnost doručování rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany od obecné úpravy dané správním řádem. Zvláštnost této úpravy je zde dána především v souvislosti s následky, jež doručení tohoto rozhodnutí má. Rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení (§ 31a zákona o azylu), a právní mocí rozhodnutí se mění i status žadatele o udělení mezinárodní ochrany a přestává být žadatelem a stává se při negativním rozhodnutí jen cizincem, při kladném rozhodnutí buď azylantem, nebo osobou požívající doplňkové ochrany. Pro svůj význam je tak zcela specifické doručování rozhodnutí, oproti úpravě ve správním řádu, když rozhodnutí je zásadně osobně žadateli předáváno v zařízení ministerstva vnitra.

9. Jak je zřejmé, ust. § 24a zákona o azylu neřeší situaci odmítnutí převzetí rozhodnutí žadatelem o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že poučení o následcích odmítnutí převzetí zásilky je dnes v českém procesním právu již standardní, např. srovnej § 24 odst. 3 správního řádu, § 50c občanského soudního řádu, § 47 daňového řádu atd. pak je otázkou, zda v případě doručování rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany, absentuje-li taková ochrana žadatelů, nejde o snížení komfortu poučovací povinnosti, v jehož důsledku by mohlo být důvodné zpochybnění řádného doručení rozhodnutí. Na druhé straně však nelze přehlédnout význam odstavce 2, který má zabránit tomu, aby se žadatelé svévolně vyhýbali přebírání rozhodnutí, a tak prodlužovali dobu, po níž jsou v postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Přitom ani v odst. 2 není podmínkou pro řádné doručení výslovné poučení o následcích nedostavení se k převzetí rozhodnutí. Vzhledem k právě uvedenému dle soudu má zcela stejný účinek, tj. doručení rozhodnutí a tím pádem i nabytí právní moci rozhodnutí, odmítnutí převzetí rozhodnutí žadatelem o azyl při jeho předávání v zařízení ministerstva vnitra jako nedostavení se k převzetí rozhodnutí při řádném doručení, aniž by žadatelé o mezinárodní ochranu byli v obou případech zvlášť poučování o následku odmítnutí převzetí rozhodnutí.

10. Vzhledem k uvedenému soud se neodchýlil od názoru, že nutno ctít zásadu lex specialis derogat generali, neboť ustanovení o doručování vyjádřena v ust. § 24 a násl. zákona o azylu jsou speciální úpravou, která reflektuje na zvláštnosti řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména s ohledem na specifickou skupinu účastníků řízení. Absence povinnosti poučení správního orgánu o následcích odmítnutí převzetí rozhodnutí je vyváženo skutečností, že rozhodnutí je zásadně doručováno v zařízení ministerstva vnitra za účasti tlumočníka.

11. Podle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.

12. Podle ust. § 40 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty.

13. Podle ust. § 46 odst. 1 věty první písm. b) s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.

14. Soud s odkazem na výše uvedené, zejména pak v odstavci 9 tohoto usnesení, dospěl k závěru, že žalobci bylo rozhodnutí doručeno dne 11. 5. 2016, kdy odmítl toto rozhodnutí převzít a zákonná patnáctidenní lhůta k podání žaloby započala tak běžet ode dne 12. 5. 2016 a poslední den zákonné lhůty připadl na 26. 5. 2016 (čtvrtek). Žalobce žalobu sepsal dne 12. 9. 2016 a na poštu podal dne 13. 9. 2016, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Žalobce si tak svým postupem nezachoval zákonnou lhůtu k podání žaloby. Dodatečné zaslání stejnopisu rozhodnutí k jeho žádosti v srpnu 2016, nemohlo zhojit uplynutí zákonné lhůty k podání žaloby.

15. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána po marném uplynutí lhůty, byla odmítnuta dle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. jako opožděná.

16. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 3 věta první s.ř.s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li zastaveno nebo žaloba odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava dne 9. listopadu 2016 JUDr. Jana Záviská samosoudkyně