62 Az 23/2026

Rubrum

č. j. 62Az 23/2026 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D., ve věci žalobce: S. B. státní příslušnost Republika Uzbekistán t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské nám. 21, 110 01 Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2026, č.j. OAM-120/BA-BA01- ZA05-ZZC-2026 ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 5. 2026, č.j. OAM-120/BA-BA01-ZA05- ZZC-2026 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje

I. Ch. 2 62 Az 23/2026

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta JUDr. Matěje Šedivého, sídlem Václavské nám. 831/21, 110 00 Praha 1 – Nové Město.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 31. 5. 2026 přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

2. Žalobce v návaznosti na svůj azylový příběh připomněl, že v době pobytu v domovském státě se řídil islámským právem, které připouští uzavření sňatku toliko za souhlasu rodiny nevěsty, kdy zároveň znásilnění ženy řeší tím, že jej dekriminalizuje, pokud se dotyčný se znásilněnou ožení, pročež veden těmito náboženskými pravidly žalobce žádal nejprve o ruku rodinu své přítelkyně, avšak poté, co byl odmítnut, začal se s ní intimně stýkat v naději, že prolomí odmítnutí rodiny. Tohoto však nedocílil, ze strany rodiny přítelkyně mu bylo vyhrožováno na životě a zdraví, proto se rozhodl uprchnout do Evropy. Ačkoli je žalobce v konfliktu se soukromými osobami, je pro posouzení jeho obav zásadní posoudit, do jaké míry je uzbecká společnost řízena islámským právem a do jaké míry oficiálním právním řádem a zejména, jak oficiální právní řád chrání osoby ohrožené aplikací islámského práva.

3. Postoj žalovaného, který příběh žalobce vyhodnotil jako nevěrohodný stran hrozících obav, není ničím podložen a jde pouze o subjektivní hodnocení na úrovni spekulací. Podle žalobce žalovaný nezjistil dostatečný skutkový stav, nezabýval se řádně důvody pro udělení azylu a doplňkové ochrany, když žalovaný nedostatečně posoudil, zda žalobce v případě návratu do země původu nehrozí nebezpečí vážné újmy.

4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a uvedl, že popírá oprávněnost žalobních námitek. Posouzení věci krajským soudem 5. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

6. Krajský soud ve stručnosti zrekapituluje průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany: žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 31. 1. 2026, učinil tak poté, co byl rozhodnutím Policie ČR ze dne 27. 1. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění. Při poskytnutí údajů ke své žádosti uvedl, že v Uzbekistánu miloval jednu dívku, tato byla z bohaté rodiny, dopustil se vůči ní sexuálního zneužití, předtím neměla žádnou sexuální zkušenost. Byl potom hledán sourozenci a otcem dívky a byl tak nucen ze země původu utéct.

7. V rámci pohovoru ke své žádosti dále doplnil, že se chtěl s dívkou oženit, dle tradic požádal její rodinu o ruku, byl však odmítnut. Následně měl s dívkou sexuální styk a ona byla panna. Poté, co to dívka doma oznámila, za ním přišli její bratři s otcem s tím, že mu ublíží a zabijí Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 3 62 Az 23/2026 jej za to, co provedl. Myslel si, že sexuálním stykem rodinu dotlačí k tomu, aby souhlasila se sňatkem. Na policii nešel, protože by byl zatčen, v Uzbekistánu to je trestný čin. V Uzbekistánu jej navíc hledají lidé, kteří mu půjčili peníze na léčbu matky a cestu do Evropy.

8. Ve správním spise jsou mj. založeny informace o zemi původu, konkrétně se jedná o Informaci OAMP: Bezpečnostní a politická situace v Uzbekistánu ze dne 14. 3. 2025 a dále Informace MZV ČR ze dne 10. 4. 2025 – Uzbekistán – činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů.

9. Z těchto zpráv vyplývá především, že politický systém v Uzbekistánu je autoritářský, politickému životu dominuje prezident, který ve svých rukou soustřeďuje výkonnou moc a udržuje kontrolu nad legislativní a soudní mocí. Uzbecká policie sice je průměrně fungující ochranný prostředek hájení práv občanů, nicméně významnou roli ovlivňující výsledek obvykle hraje skutečnost, že země funguje na principech „spřízněnosti“ a „známosti“, které jdou napříč celou společností a mohou tak jednotlivé kauzy buď dovést do zdárného konce, nebo je „zamést pod koberec“. Nelze opomenout, že pro Uzbekistán jako autoritářský režim, je policie jednou z významných složek udržení moci. Ochrana práv občanů tak pro policii obecně není tou nejdůležitější hodnotou, které bude podřízeno vše ostatní. Ačkoli se o tom nemluví, lze vzhledem k situaci v zemi předpokládat, že např. v případě trestných činů spáchaných vůči skupině lidí, který je režimu trnem v oku, policie vůbec nezasáhne, nebude činná či bude věc zdržovat. V Uzbekistánu existuje úřad ombudsmana, nicméně je třeba vzít v úvahu, že v autoritářském režimu jsou efektivita i reálný dosah činnosti takovéto instituce omezené.

10. Objevila se řada zpráv o nerespektování ustanovení v ústavě a právním systému o ochraně proti mučení a jinému krutému a nelidskému zacházení bezpečnostními složkami.

11. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný rozhodl dne 7. 5. 2026 napadeným rozhodnutím. Podstatným shledal mj., že žalobce nevyčerpal všechny možnosti, které mu jeho vlast před vyhrožováním soukromých osob nabízí, na policii se neobrátil. Podle žalovaného však představuje obecně uzbecká policie funkční prostředek hájení práv občanů. Žalovaný nenalezl důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejich forem, přičemž ve vztahu k doplňkové ochraně nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

12. Uvedené závěry nemohou optikou žalobních námitek obstát.

13. Podle § 2 odst. 6 věta druhá zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

14. Žalovaný se ve vztahu k možným závěrům ohledně soukromé osoby jako původci pronásledování vyjádřil na str. 6 napadeného rozhodnutí tak, že dle informací MZV ČR představuje obecně uzbecká policie funkční prostředek hájení práv občanů, přičemž žalobce takové ochrany nevyužil. Je přitom zcela zjevné, že žalovaný ignoroval či dokonce zcela zjevně úmyslně „vymlčel“ skutečnosti přímo vyplývající z podkladů, které sám shromáždil. Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 4 62 Az 23/2026 15. Jak soud uvedl výše, z žalovaným shromážděných podkladů vyplývá, že politický systém v Uzbekistánu je autoritářský, politickému životu dominuje prezident, který ve svých rukou soustřeďuje výkonnou moc a udržuje kontrolu nad legislativní a soudní mocí. Uzbecká policie sice je průměrně fungující ochranný prostředek hájení práv občanů, nicméně významnou roli ovlivňující výsledek obvykle hraje skutečnost, že země funguje na principech „spřízněnosti“ a „známosti“, které jdou napříč celou společností a mohou tak jednotlivé kauzy buď dovést do zdárného konce, nebo je „zamést pod koberec“. Nelze opomenout, že pro Uzbekistán jako autoritářský režim, je policie jednou z významných složek udržení moci. Ochrana práv občanů tak pro policii obecně není tou nejdůležitější hodnotou, které bude podřízeno vše ostatní. Ačkoli se o tom nemluví, lze vzhledem k situaci v zemi předpokládat, že např. v případě trestných činů spáchaných vůči skupině lidí, který je režimu trnem v oku, policie vůbec nezasáhne, nebude činná či bude věc zdržovat. V Uzbekistánu existuje úřad ombudsmana, nicméně je třeba vzít v úvah, že v autoritářském režimu jsou efektivita i reálný dosah činnosti takovéto instituce omezené.

16. Z uvedených podkladů skutečně nelze učinit závěr, který prezentoval žalovaný; z podkladů shromážděných samotným žalovaným vyplývá, že Uzbekistán je nedemokratická země s hlubokým autoritářským režimem, kdy prezident země má přímý vliv na fungování výkonné i soudní moci, kde významnou roli ovlivňující výsledek činnosti policie obvykle hraje skutečnost, že země funguje na principech „spřízněnosti“ a „známosti“, které jdou napříč celou společností a mohou tak jednotlivé kauzy buď dovést do zdárného konce, nebo je „zamést pod koberec“. Nelze opomenout, že pro Uzbekistán jako autoritářský režim, je policie jednou z významných složek udržení moci. Ochrana práv občanů tak pro policii obecně není tou nejdůležitější hodnotou, které bude podřízeno vše ostatní. Z uvedeného podle krajského soudu skutečně nelze usuzovat, že v takovémto systému vládní moci se lze účinně domáhat jakékoli ochrany před násilím či vyhrožováním ze strany soukromých osob.

17. Krajský soud musí zdůraznit, že žalovaný, ač vyjádřil úvahy o účelovosti žádosti žalobce a poukázal na nesrovnalosti mezi výpovědí žalobce před policií a v řízení o udělení mezinárodní ochrany, nezpochybnil a priori žalobcův azylový příběh. Bylo tudíž nutné, aby se žalovaný na podkladě jím zjištěných skutečností, které nemohou být pouze útržkami vytrženými z kontextu informací, náležitě posoudil, zda v Uzbekistánu měl žalobce skutečně k dispozici účinné prostředky ochrany před pronásledováním či vážnou újmou; kdyby tak učinil, musel by nutně dospět k závěru, že takovéto prostředky žalobce k dispozici mít nemohl.

18. Uvedené závěry platí i ve vztahu k úvahám žalovaného o neexistenci hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, a to zejména újmy spočívající v hrozbě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, neboť z podkladů shromážděných žalovaným vyplývá, že se objevila řada zpráv o nerespektování ustanovení v ústavě a právním systému o ochraně proti mučení a jinému krutému a nelidskému zacházení bezpečnostními složkami. Byť uvedené skutečnosti jsou obecného charakteru, neznamená to, že by žalovaný mohl uvedené ignorovat; naopak měl se zabývat touto otázkou podrobněji a shromáždit další podklady, na základě kterých by teprve mohl k této otázce učinit relevantní závěry.

19. Sluší se připomenout, že uvedené závěry byly ve skutkově obdobném případě aprobovány Nejvyšším správním soudem (viz usnesení ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 107/2025-25). Závěr a náklady řízení Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 5 62 Az 23/2026 20. Na podkladě výše uvedených skutečností krajský soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem krajského soudu. Bude na žalovaném, aby se opětovně zabýval žalobcovou žádostí a vyhodnotil možnosti účinného prostředku ochrany žalobce v zemi původu, jakož i hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

21. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce byl v řízení úspěšný a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří náklady právního zastoupení advokátem, a to: - odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 4 620 Kč / úkon při těchto úkonech právní služby, 1) příprava a převzetí věci § 7, § 9 odst. 5 2) podání žaloby vyhl. č. 177/1996 Sb. 9 240 Kč - paušální náhrada hotových výdajů § 13 odst. 4 advokáta ve výši 450 Kč / úkon vyhl. č. 177/1996 Sb. při shora uvedených úkonech právní 900 Kč pomoci - Celkem 10 140 Kč Soud uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení uvedenou částku, a to dle § 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 17. července 2026 JUDr. Petr Hluštík, Ph. D. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch.