62 Az 6/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce: M. G., státní příslušnost Syrská arabská republika, zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Novákem, AK Janíková, Novák a partneří s.r.o, se sídlem Farní 19, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016 čj. OAM-123/DS-PR-P18-2016, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Nováka se určuje částkou 11.713,- Kč. Tato částka bude ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí vyplacena advokátovi z účtu Krajského soudu v Ostravě.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k České republice byla uznána nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 bylo určeno Maďarsko.

2. V zákonem stanovené lhůtě dne 4. 3. 2016 u zdejšího soudu byla podána blanketní žaloba ze dne 29. 2. 2016 proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. V žalobě žalobce požádal o ustanovení právního zástupce; žádosti bylo vyhověno usnesením zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2016 čj. 62 Az 6/2016-14. Ustanovený zástupce pak žalobu doplnil dne 14. 4. 2016. Vytknul porušení několika ustanovení správního řádu, konkrétně § 3, § 50 odst. 2, 3, a 4, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, dále § 52 tím, že neprovedl potřebné dokazování, § 68 odst. 3, neboť řádně neodůvodnil své rozhodnutí a dále došlo k porušení čl. 3 odst. 2 Nařízení Dublin III, neboť správní orgán mylně vyhodnotil nedostatky v azylovém řízen í v Maďarsku, když v souladu s ust. čl. 27 cit. nařízení měl realizaci dublinského předání předcházet individuální test, a dále zdůraznil, že by žalobcovým přemístěním do Maďarska došlo k porušení zásady non-refoulement, garantované čl. 31 a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a též k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce do Maďarska přicestoval přes Srbsko. Jak vyplynulo z rozhodnutí maďarské policie, které měl žalobce u sebe a které zřejmě nebylo žalovaným reflektováno ani přeloženo, tak žalobce již byl pravomocně vyhoštěn z Maďarska do Srbska. Po tomto vyhoštění mu bylo zakázáno po dobu tří let cestovat do Maďarska a zdržovat se na jeho území. Žalobce nepodal žádost o azyl a pokud žalovaný tvrdí opak, pak je to v rozporu se skutečností. V případě žalobce nebylo žádným způsobem zkoumáno, zda jej lze považovat za tzv. zranitelnou osobu a nakolik jeho velmi pravděpodobné umístění v detenčním zařízení v Maďarsku bude pro něj snesitelné.

3. Žalovaný k žalobě dne 7. 4. 2016 sdělil, že nesouhlasí s námitkami uvedenými v žalobě. Na základě provedené lustrace v databázi EURODAC a z výpovědi jmenovaného je zřejmé, že požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Maďarska, a proto je Maďarsko příslušné k posouzení jeho žádosti a je rovněž povinno jej přijmout zpět na své území. Navrhl žalobu zamítnout.

4. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak uvedeno v odst. [1] tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že obdržel dne 28. 1. 2016 od Policie České republiky informaci o zajištění jmenovaného cizince z důvodu neoprávněného pobytu na území České republiky. Součástí informací poskytnutých Policií České republiky byl Protokol o výslechu účastníka správního řízení č.j.: KRPB-12975-18/ČJ-2016- 060023-50A, ve kterém jmenovaný uvedl následující skutečnosti. Ze Sýrie odešel začátkem roku 2012 do Dubaje. Zde pracoval 3 roky pro italskou firmu. V březnu 2015 odešel do Spojených arabských emirátů do Istanbulu. Odtud se na jeden měsíc vrátil do Sýrie a poté zpět do Istanbulu. Odtud odjel do Řecka lodí za pomocí převaděče. V Řecku byl 2-3 dny a poté odjel do Makedonie, Srbska a Maďarska. V Maďarsku byl v polovině dubna 2015. Zde mu vzali otisky prstů, ale o azyl nežádal. Dostal vyhoštění. Byl tam asi 15 dní. Utekl do Budapešti. V Budapešti si najal převaděče, aby ho převezl přes Rakousko, Německo, Dánsko až do Švédska. Do Švédska dorazil asi v květnu 2015 a požádal tam o azyl. Dne 10.12.2015 byl vrácen ze Švédska do Maďarska. V Maďarsku byl 14 dní ve vazbě, poté ho přemístili do tábora. Rozhodl se odjet do Německa. Dne 14.1.2016 se vydal vlakem z Budapešti do Vídně. Dne 15.1.2016 si koupil lístek do Berlína a ve 22:40 h nastoupil do vlaku. Poté ho kontrolovala Policie ČR, zjistil, že je v České republice. Na základě provedené lustrace v databázi EURODAC a z výpovědi jmenovaného je zřejmé, že tento požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Maďarska jako prvním členském státě EU a dále Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska, a proto je Maďarsko příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinno jej přijmout zpět na své území v souladu s postupem dle čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Dále správní orgán uvedl, že se zabýval skutečností, zda v případě Maďarska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům v azylovém řízení a dospěl k závěru, že Maďarsko je povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost, a že ve vztahu k Maďarsku nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí či doporučení pro členské státy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Správní orgán požádal dne 29. 1. 2016 Maďarsko o přijetí jmenovaného zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž dne 12. 2. 2016 uplynula dvoutýdenní lhůta na odpověď maďarské strany. Podle čl. 25 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, pokud není dodržena dvoutýdenní lhůta podle odst. 1 tohoto článku, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.

5. Žalovaný soudu dne 29. 3. 2016 sdělil, že došlo k transferu žalobce do Maďarska dne 22. 3. 2016 a následně dne 21. 10. 2016 soudu sdělil, že téhož dne obdrželi informaci z Maďarska, že žalobce po svém předání do Maďarska dne 22. 3. 2016 požádal o udělení mezinárodní ochrany a dne 14. 7. 2016 mu byla udělena doplňková ochrana. II.

6. Krajský soud usnesením ze dne 20. 4. 2016 čj. 62 Az 6/2016-45 řízení zastavil dle ust. § 33 písm. b) zákona o azylu z důvodu neznámého pobytu žalobce; usnesení bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem rozsudkem č.j. 7 Azs 88/2016-27 ze dne 12. 7. 2016.

7. Konfrontací obsahem správního spisu s odůvodněním napadeného rozhodnutí soud nespatřil pochybení správního orgánu, jestliže v odůvodnění napadeného rozhodnutí správní orgán vyšel ze skutkového stavu věci, že žalobce byl zadržen Policií ČR dne 16. 1. 2016 při nelegálním pobytu v České republice a ze systému EURODAC bylo zjištěno, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu v Maďarsku a před tím také ve Švédském království. Žalobce po zadržení policií v České republice do protokolu uvedl, že ze Sýrie odešel v r. 2012 do Dubaje, kde pracoval tři roky, v březnu 2015 odešel do Istanbulu a na jeden měsíc se vrátil do Sýrie. Opět se vrátil do Istanbulu, odkud odletěl do Řecka, pak do Makedonie, Srbska a Maďarska, kde byl v polovině dubna 2015. V Maďarsku mu bylo dáno vyhoštění, utekl do Rakouska a odtamtud do Švédska, kde v květnu 2015 požádal o azyl. Byl však ze Švédska vrácen do Maďarska, tam byl 14 dní ve vazbě, poté přemístěn do tábora odkud však odjel do Vídně s cílem dostat se do Německa. Ve správním spise založen výstup z databáze EURODAC.

8. U jednání soudu dne 24. 8. 2016 právní zástupce žalobce navrhl provést důkaz rozhodnutím maďarského orgánu ze dne 24. 4. 2015. Pověřená osoba zastupováním žalovaného zdůraznila, že záznam v databázi EURODAC vypovídá o tom, že žalobce požádal o azyl v Maďarsku a Švédsku, neboť kdyby byly žalobci pouze sejmuty otisky prstů a on by o mezinárodní ochranu nepožádal, nebyl by zaevidován v uvedené databázi, ale v jiné, např. SIRENE. U jednání soudu dne 21. 12. 2016 právní zástupce žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kde je vysloveno, že Maďarsko je zemí, ve které dochází k systematickým nedostatkům pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, kterou sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu č.l 4 Listiny základních práv EU a z toho důvodu navrhl zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit zpět žalovanému správnímu orgánu.

9. Žalobce soudu předložil dokument psaný v maďarštině, vydaný v Szegedu dne 24. 4. 2015, který soud nechal přeložit. Z obsahu dokumentu zjištěno, že se jedná o rozhodnutí Policejního ředitelství v Csongrádu, Služby Pohraniční policie, oddělení cizinecké policie ze dne 24. 4. 2015 o správním vyhoštění žalobce s datem výkonu vyhoštění (předáním srbským úřadům) 27. dubna 2015 a zákazem vstupu a pobytu po dobu tří let ode dne výkonu správního vyhoštění. V odůvodnění mimo jiné uvedeno, že hranici Maďarska překročil pěšky nelegálně ze směru Srbska a v průběhu podání vysvětlení žádosti o přiznání statusu uprchlíka nepodal. Odvolání proti rozhodnutí o nařízení správního vyhoštění není přípustné. Soudní přezkoumání lze požádat u Soudní stolice v Szegedu do 8 dnů od jeho sdělení. III.

10. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný členský stát unie.

11. Podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013:

1. Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.

3. Každý členský stát si ponechává právo na vrácení žadatele do bezpečné třetí země v souladu s pravidly a zárukami stanovenými ve směrnici 2013/32/EU.

12. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole (soud poznamenává, že se jedná o kapitolu III., články 7 – 15). Podle odst.

2. členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v této kapitole, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě.

13. Čl. 8 odst. 1 Nařízení se vztahuje na nezletilé osoby, co by žadatele o mezinárodní ochranu.

14. Podle čl. 9 Nařízení, pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.

15. Podle čl. 10 Nařízení, pokud má žadatel v členském státě rodinného příslušníka, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo v tomto členském státě přijato první rozhodnutí ve věci samé, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.

16. Podle čl. 11 Nařízení, pokud několik rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců požádá o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě současně nebo tak brzy po sobě, že řízení o určení příslušného členského státu může probíhat společně, a pokud by uplatnění kritérií stanovených tímto nařízením vedlo k jejich oddělení, je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu všech rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců je členský stát, který je podle kritérií příslušný k převzetí největšího počtu těchto osob, jinak je příslušný ten členský stát, který je podle kritérií příslušný k posouzení žádosti nejstaršího z nich.

17. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle odst. 2, pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.

18. V čl. 13 Nařízení je upraven postup v případě zjištění, že žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého z členských států ze třetí země (a to na základě přímých nebo nepřímých důkazů, popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 Nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013). K posouzení žádosti je pak příslušný tento členský stát, přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo, v dalším je pak případně rozhodná doba pobytu v členském státě před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, a to nepřetržitá nejméně pět měsíců.

19. Čl. 14 Nařízení Evropského parlamentu a Rady upravuje příslušnost v případě, že státní příslušník třetí země vstoupí na území členského státu, ve kterém je osvobozen od vízové povinnosti; k posouzení takové žádosti je příslušný tento členský stát, ledaže by podal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, ve kterém je rovněž osvobozen od vízové povinnosti.

20. Podle čl. 15 Nařízení, pokud státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti učiní žádost o mezinárodní ochranu v mezinárodním tranzitním prostoru letiště členského státu, je k posouzení žádosti příslušný tento členský stát.

21. Podle č. 18 Dublinského nařízení je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle tohoto nařízení povinen přijmout zpět žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

22. Podle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. IV.

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

24. Je nesporné, že Česká republika nebyla prvním členským státem Evropské unie, na jehož území žalobce vstoupil. Žalobce v době zadržení v České republice byl veden již jako žadatel o mezinárodní ochranu vyplývající z databáze „Eurodac“ ve Švédsku a Maďarsku. Systém „Eurodac“ byl zřízen Nařízením Rady č. 2725/2000 za účelem právě zemím Evropské unie pomoci identifikovat žadatele o azyl a osoby, které byly zadrženy v souvislosti s nezákonným překročením vnější hranice Unie. Porovnáním otisků prstů mohou země EU stanovit, zda žadatel o azyl nebo cizí státní občan, který se nachází protizákonně na území některé země EU, již předtím nepožádal o azyl v jiné zemi EU, nebo zda žadatel o azyl nevstoupil na území členského státu Unie nelegálně.

25. S odvoláním na citovaná ustanovení v části III. tohoto rozsudku a uvedené v odstavci 24 tohoto rozsudku soud dospěl k závěru, že správní rozhodnutí je v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady, neboť z jednotlivých článků Nařízení zcela je zřejmé, že žalovaný správní orgán dospěl ke správnému závěru o povinnosti převzetí žalobce Maďarskou republikou k dokončení azylové proceduru.

26. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečně vypořádal s nesplněním podmínek pro postup dle výše uvedených článků Nařízení, a proto zcela v souladu s čl. 3 odst. 2 Nařízení dospěl k jednoznačnému závěru o jedině možném postupu dle cit. čl. 3 odst. 2 Nařízení. K řízení o mezinárodní ochranu žalobce je příslušné Maďarsko. V daném případě tak správní orgán postupoval dle čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady.

27. K nosné žalobní námitce, že v Maďarsku v současné době dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které dosahují možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 3 odst. 2 Nařízení Dublin III) s odvoláním na judikaturu Nejvyššího správního soudu a některá rozhodnutí cizích správních soudů. Krajskému soudu jsou známa rozhodnutí, na která právní zástupce v doplněné žalobě či u jednání soudu odkázal, tedy na aktuální názor hodnotící azylový systém v Maďarské republice jako systém vykazující takové systémové nedostatky, které neumožňují předání žadatelů o mezinárodní ochranu do této země. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu soudního řízení došlo k transferu žalobce zpět do Maďarska (dne 22. 3. 2016) a následně žalobci byla v Maďarsku udělena doplňková ochrana dne 14. 7. 2016, dospěl soud k závěru, že v tomto konkrétním případě, i přes obecně známé nedostatky azylového řízení v Maďarsku, nelze tyto aplikovat, jestliže žalobci byla udělena doplňková ochrana, jako jedna z forem mezinárodní ochrany. I když k udělení doplňkové ochraně došlo až po pěti měsících po vydání napadeného rozhodnutí, a soud tak přihlédl ke skutečnosti nastalé po dni vydání napadeného rozhodnutí, přičemž využil výhodu, že rozhodoval až s odstupem času po vydání napadeného rozhodnutí a měl možnost přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly po vydání rozhodnutí, a to i při vědomí, že plně nerespektuje ust. § 75 odst. 1 s.ř.s., soud má za to, že daná skutečnost dokresluje úvahu správního orgánu, že na žalobce nedopadly vytýkané nedostatky maďarského systému.

28. Po provedeném řízení a dokazování dospěl soud k závěru, že žalovaný ve věci správně postupoval dle § 10a písm. b) zákona o azylu, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, pak se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví dle § 25 písm. i) citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl postupem žalovaného zkrácen na svých právech, postup žalovaného byl shledán zcela v souladu s platnou právní úpravou, soud žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).

29. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů výslovně vzdal.

30. Právnímu zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Novákovi, byla přiznána odměna za 5 úkonů právní služby ve výši 15.500,-Kč (5 x 3.100,-) dle § 11 odst. 1 písm. b/ d/ a g/ vyhl. č. 177/1996Sb., v platném znění a pěti režijních paušálů ve výši 1.500,-Kč (5x300,-Kč) dle § 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb. k uvedeným úkonům právní služby, celkem 17.000,-Kč.

31. Dále byly přiznány náklady jízdného v celkové výši 913,-Kč ze sídla advokáta z Frýdku-Místku do Ostravy k procesnímu soudu a do Vyšních Lhot a zpět a ze sídla advokáta k procesnímu soudu v Ostravě a zpět, vykonány byly celkem 3 cesty, a to dne 18.3.2016- studium spisu a jednání s klientem v detenčním táboře Vyšní Lhoty a dále k jednání dne 24.8.2016 a 21.12.2016 (ujeto bylo celkem tedy 150km, jízdy byly vykonány osobním automobilem Peugeot 307, RZ X, s kombinovanou spotřebou dle velkého technického průkazu vozidla 7,70 l/km, při vzdálenosti 150 km, ceně benzínu 95 Oktanů 29,70Kč dle vyhl. č. 385/2015 Sb. a sazby základní náhrady za 1 km jízdy dle vyhl. č. 328/2014 Sb. 3,80 Kč), představuje náhrada jízdného částku 913,-Kč).

32. Zástupci žalobce byla přiznána náhrada za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100,-Kč, tj. 600,-Kč dle § 14 odst. 1,3 citované vyhlášky v souvislosti s cestou advokáta z jeho sídla k soudu a do Vyšních Lhot a ze sídla advokáta k soudu a zpět dne 18.3.2016, 24.8.2016 a 21.12.2016.

33. Celková částka odměny činí 18.513,-Kč.

34. Zástupce žalobce účtoval odměnu za 6 úkonů právní služby (příprava a převzetí, studium spisu u KS v Ostravě dne 18.3.2016 a jednání s klientem téhož dne v detenčním zařízení Vyšní Lhoty, doplnění žaloby, sepis kasační stížnosti, 2x účast u jednání soudu) plus 6krát paušální částka á 300,-Kč. Dále byly účtovány cestovní náklady spojené s cestou ke Krajskému soudu v Ostravě ve dnech 18.3.2016, 24.8.2016 a 21.122016 při použití osobního automobilu zn. Peugeot 307, RZ X, průměrné spotřebě 8 l/100km, palivo BA 95B , při vzdálenosti 150km a dále byla účtována ztráta času jízdou ve výši 6 půlhodin.

35. Odměna ustanovenému zástupci byla přiznána za 5 úkonů právní služby (převzetí včetně první porady v detenčním zařízení i včetně studia spisu dne 18.3.2016 s odvoláním na judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudek ze dne 27.7.2006 č.j. 2Azs 77/2006-76 ), neboť úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. v sobě zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě zastoupení, zejména pak také činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy v soudním spise, jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi poskytování služby. S ohledem na vyslovené tak zástupci nebyl uznán samostatný úkon studium spisu, pouze soud přiznal cestovné a náhradu za ztrátu času.

36. Soud přiznal zástupci odměnu za 5 úkonů právní pomoci, včetně cestovného a ztráty času.

37. Krajský soud, tak jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, přiznal advokátovi částku 11.713,- Kč, ač jak vyplývá z odstavců 30 až 36 tohoto rozsudku, celková odměna činí 18.513, - Kč. Soud však musel zohlednit skutečnost, že zdejší soud rozhodl již dne 20. 4. 2016 pod č.j. 62Az 6/2016 – 45, pravomocně dne 28.4.2016, dle ust. § 33 písm. b) zákona o azylu tak, že řízení zastavil a ve výroku III. uvedeného usnesení přiznal advokátovi Mgr. Ondřeji Novákovi odměnu ve výši 6.800,-Kč, sestávající ze dvou právních úkonů, a to převzetí věci a doplnění žaloby ze dne 13. 4. 2016 plus dvakrát paušální částka á 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., když tato byla následně dne 19. 5. 2016 převzata účtárnou Krajského soudu v Ostravě k proplacení. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.4.2016, č.j. 62Az 6/2016-45 bylo však rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 12.7.2016, č.j. 7Azs 88/2016-27, pravomocného dne 12.7.2016, v celém rozsahu zrušeno, tedy i ve výroku III a věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení se zavázáním, aby bylo v dalším řízení rozhodnuto i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Vzhledem k uvedenému tak, soud ve výroku III tohoto rozsudku již nepřiznal advokátovi odměnu za úkony, které byly advokátovi přiznány zrušeným usnesením ze dne 20. 4. 2016 včetně paušálních částek jako náhradě výdajů, a advokátovi již zaplaceny.

38. České republice vznikly náklady spojené s překladem listinných důkazů a se zastoupením advokáta, které soud žalobci ustanovil. Dle ust. § 35 odst. 8 a § 36 odst. 2 tyto náklady platí stát.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava dne 21. prosince 2016 JUDr. Jana Záviská samosoudkyně