62 Az 7/2013

Rubrum

62Az 7/2013-78 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce: O. B. C., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Ostrava- Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.11.2013 č.j. OAM-135/LE-LE21- P12-2013, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

III. Odměna advokáta JUDr. Milana Ostřížka se určuje částkou 6.800,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Česká republika n e m á právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 2 62Az 7/2013

Odůvodnění

1. Žalobce podal u zdejšího soudu v zákonné lhůtě žalobu proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného. V žalobě uvedl, že ve správním řízení došlo k porušení některých právních ustanovení, konkrétně:  § 3 správního řádu, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu),  § 12 a § 14a zákona o azylu, neboť žalovaný nedostatečně zvážil jejich aplikaci,  § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť bylo aplikováno v rozporu se zákonem. Současně v žalobě požádal o přiznání odkladného účinku a o ustanovení právního zástupce, s jehož pomocí doplní žalobu.

2. Dne 21.11.2014 byla žaloba doplněna tak, že žalovaný se při svém rozhodování opíral o zprávy mezinárodních organizací, ale individuálním informacím jakoby buď vůbec nepřikládal váhu, nebo je vůbec nezjišťoval a osobní pohovor s žalobcem nebyl dostačující, měl být veden formou otázek a odpovědí a navíc vše bylo poznamenáno jazykovou bariérou. Tímto postupem došlo k porušení § 3 správního řádu. Uvedené pak mělo dopad i na nesprávnou aplikaci ustanovení § 12 a 14a zákona o azylu. Právě pro rozpor mezi povinností správního orgánu kvalifikovaně zjistit postavení žadatele a jeho důvody pro podání žádosti i přes možnou jazykovou bariéru, pak vede k rozhodnutím, která jsou napadena v žalobě. Správní orgán nemůže hřešit na formální nedostatky žádosti žadatele, ale je povinen v míře svých povinností a možností zjistit skutkový stav. Navrhl zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

3. Rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 17.1.2014 č.j. 62Az 7/2013-20 žalobě nebyl přiznán odkladný účinek. Dále po příslušných procesních úkonech bylo zdejším soudem dne 25.6.2014 pod č.j. 62Az 7/2013-41 rozhodnuto tak, že žalobci byl ustanoven zástupce z řad advokátů JUDr. Anna Doležalová, MBA, advokát se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň. Tato právní zástupkyně soudu dne 21.8.2014 sdělila, že žalobce souhlasí, aby byl jeho případ projednán bez nařízení jednání. Dne 4.9.2014 však sdělila, že žádá o zproštění ustanovení advokáta s ohledem k opakovanému hrubému a nespolehlivému jednání klienta; žádosti bylo vyhověno a advokátka byla zproštěna povinnosti zastupovat žalobce usnesením ze dne 10.10.2014 č.j. 62Az 7/2013-61 a současně byl ustanoven nový zástupce z řad advokátů JUDr. Gabriela Lyžbická, LL.M., AK se sídlem Smetanova 834/16, Mladá Boleslav III. Opět k žádosti advokátky na hrubé, vulgární a slovně agresivní chování byla tato zproštěna povinnosti zastupovat žalobce usnesením ze dne 20.10.2014 č.j. 62Az 7/2013-67 a týmž rozhodnutím byl ustanoven v pořadí třetí zástupce z řad advokátů, JUDr. Milan Ostřížek, AK se sídlem Sadová 553/8, Ostrava-Moravská Ostrava. pokračování 3 62Az 7/2013

4. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedl, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Dospěl k závěru, že žadatel žádá již po páté o mezinárodní ochranu a uvádí fakta v zásadě shodná s těmi, kvůli nimž vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany v minulosti, a to obavy z povstalců, kteří by jej dle jeho soudu chtěli odvést a nutili by je účastnit se na jejich straně bojů. Zároveň zmiňoval obecně špatnou bezpečnostní situaci, kde dle jeho tvrzení probíhá válka. Neuvedl tedy žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení. Otázka vycestování byla posouzena jak v předešlém řízení tak i nyní a po zhodnocení všech informací dospěl žalovaný k závěru, že navrhovateli nehrozí žádná újma uvedená v § 14a odst. 2 zákona o azylu. Navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

5. Žalovaný napadeným rozhodnutím dne 26.11.2013 zhodnotil žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 31.7.2013 jako nepřípustnou podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a výrokem II. řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. V odůvodnění mimo jiné vyslovil, že jmenovaný v ČR v minulosti o udělení mezinárodní ochrany již opakovaně žádal, a to dne 26.1.2005 (e.č.X), dne 14.2.2008 (e.č. X), dne 24.9.2009 (e.č. X) a dne 19.4.2012 (e.č. X). V prvním řízení nebyla rozhodnutím ze dne 14.2.2007 mezinárodní ochrana v žádné její podobě udělena. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, tato byla odmítnuta a řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zastavil. Druhé řízení o žádosti bylo dne 15.2.2008 zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, jelikož ji správní orgán shledal nepřípustnou ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu. Žadatel proti tomuto rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, ten však řízení o žalobě dne 8.12.2008 zastavil; následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud dne 2.7.2009 odmítl. Správní řízení o třetí žádosti bylo dne 16.10.2009 rozhodnutím žalovaného opět zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, protože žádost byla shledána nepřípustnou. Jmenovaný podal žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který však jeho žalobu dne 18.3.2010 zamítl; žadatelovu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud dne 10.11.2010 odmítl pro nepřijatelnost. Správní řízení o čtvrté žádosti jmenovaného o mezinárodní ochranu bylo dne 2.5.2012 rozhodnutím žalovaného opět zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, protože žádost byla shledána nepřípustnou. Jmenovaný proti němu podal žalobu ke krajskému soudu, který však řízení zastavil dne 2.10.2012. Dále správní orgán v odůvodnění označil informace, ze kterých o stavu v zemi původu vycházel. Po zhodnocení důvodů předkládaných žadatelem při jeho současné žádosti a po jejich porovnání s důvody uváděnými v předcházejícím řízení, dospěl k závěru, že dotyčný v současné žádosti uvedl zcela totožné důvody, tedy obavy z povstalců, kteří by jej dle jeho soudu chtěli odvést a nutili by jej účastnit se na jejich straně bojů v Pobřeží slonoviny. Zároveň zmiňoval obecně špatnou bezpečnostní situací ve své vlasti, kde dle jeho tvrzení probíhá válka. Neuvedl tedy žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu. Dále žalovaný uvedl, že z dostupných informací je známo, že v zemi původu nedošlo k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tento názor podpořil odkazem na četné informace o stavu v zemi původu. pokračování 4 62Az 7/2013

6. Ze správního spisu žalovaného bylo zjištěno, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 31.7.2013, ve které uvedl, že je náboženského vyznání islám, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy nevykonával vojenskou službu. Svou vlast opustil v r. 1998, neboť jej chtěli zatáhnout do povstání a on se toho nechtěl účastnit. Autem odjel do Mali, odtamtud letadlem do Ruska a následně do ČR, pak žil v dalších zemích EU. V r. 1998 až 2002 žil v Itálii, v r. 2005 dva měsíce ve Francii. Jako důvod udělení mezinárodní ochrany uvedl, že nemá vůbec informace o rodině, doma je problém s válkou, všichni vědí, že v Pobřeží slonoviny je válka, a když tam půjde, tak se bude muset do toho zapojit. Dále uvedl, že v ČR o mezinárodní ochranu žádal v r. 2005, 2008, 2009 a 2012. Dále ze správního spisu zjištěno, že ve správním spise založeny zprávy o stavu v zemi původu, a to konkrétně zpráva BBC z 24.2.2012 na téma „Rivalové z Pobřeží slonoviny Soro a Gbagbo vítají krok mezinárodního trestního soudu“, ve kterém uvedena dohoda z Ouagadougou, dále zpráva o Pobřeží slonoviny, Agence France- Presse ze dne 8.3.2012 na téma „Ministerský předseda Pobřeží slonoviny odstupuje kvůli výsledkům potvrzujícím vítězství Ouattarovy strany“, dále zpráva Rady bezpečnosti OSN z 30.12.2011 na téma „29. zpráva generálního tajemníka o postupu operace OSN“, kde mimo jiné uvedeno, že od násilí, které vypuklo v období po volbách prezidenta na počátku tohoto roku, bylo dosaženo výrazného pokroku při obnově normálního stavu, pozornost je soustředěna na obnovu míru a stabilitu v zemi a posílení ekonomiky; tento pokrok je prokazatelný. Dne 11.12. poprvé od r. 2000 úspěšně proběhly volby do zákonodárných orgánů, což představuje zásadní krok kupředu při obnově ústavního pořádku. Dále založeny Zdroje ČTK z různých měsíců roku 2013 na téma, že v Pobřeží Slonoviny zabili povstalce, který do bojů posílal děti, dále začala exhumace obětí povolebního násilí, dále vydán zatykač na údajného aktéra násilí Pobřeží slonoviny. Dále založena Informace Human Rights Watch z ledna 2012, kde uvedeno, že v povolebním období od prosince 2010 do konce února 2011 se rozpoutalo násilí. Na počátku března zahájily jednotky věrné Ouattarovi, které bojovaly během konfliktu v letech 2002- 2003, vojenský útok s cílem zbavit Gbagbu moci. Na obou stranách začalo docházet k válečným zločinům a pravděpodobně i zločinům proti lidskosti. Ouattara téměř bezprostředně po skončení konfliktu vyzval k vytvoření Komise pro dialog, pravdu a usmíření, rovněž ustanovil národní vyšetřovací komisi, jejímž úkolem bylo poskytnout závěry ohledně způsobu a příčin hromadného porušování lidských práv.

7. Ze správního spisu týkající se žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19.4.2012 zjištěno, že jako důvod udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že v r. 2005 opustil zemi, protože se nechtěl připojit k povstalcům a také měl problémy se zdravím. Odjel do Mali a pak odletěl do Ruska. Na otázku, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že tady chce zůstat, ČR je první země, kde žádal o azyl, proto nemůže jít žádat jinam. Utekl z vlasti, žádá o azyl a jeho důvody stále trvají a jsou stejné, jako byly, když žádal v předchozích řízeních o azyl.

8. Ze správního spisu o žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26.1.2005 zjištěno, že žadatel uvedl, že v Pobřeží slonoviny je špatná situace. Na severu jsou rebelové a on měl strach, že ho násilím odvedou a bude muset bojovat. Má také zdravotní potíže, má TBC a do ČR přijel ze strachu před rebely a také, aby se zde pokračování 5 62Az 7/2013 léčil. Dále ve spise založena žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14.2.2008, ve které uvedl, že jako důvod udělení mezinárodní ochrany uvedl, že opustil zemi, protože byl ohrožován v důsledku povstání, 2x mu bylo vyhrožováno, aby se aktivně účastnil povstání, byli to příznivci islámu, ale on odmítl. Ohrožovali ho na životě, proto ze země odešel.

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.)

10. Žalobce v žalobě vymezil tři žalobní body, které byly advokátem blíže rozvedeny (viz. odstavec 1 a 2 rozsudku).

11. Podle ust. § 10a písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.

12. Podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

13. V dané věci soud zkoumal, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu, tudíž zda v novém řízení, v pořadí již pátém, žalobce uplatňoval nové důvody, které mu v předcházejícím řízení nebyly známy, zda je mohl vůbec z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést. Žalobce ve všech řízeních o žádostech o udělení mezinárodní ochrany uváděl jako důvod žádosti, že v jeho vlasti je válka a když se vrátí, tak se bude muset do ní zapojit a tak riskuje život. Soud dospěl ke shodnému závěru s žalovaným, že žalobce opakovaně jako v předcházejících řízeních o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádnou jinou skutečnost, oproti předcházejícím. V žádném případě nebyly žalobcem tvrzeny jiné skutečnosti oproti předcházejícímu řízení. Soud nepřisvědčil, že nebyl zjištěn stav věci. Naopak správní orgán, vedle tvrzení žalobce, si opatřil informace o Pobřeží slonoviny z několika pramenů a ve světle uvedeného v těchto informacích vyhodnotil tvrzení žalobce. Soud však zdůrazňuje, že žalobce nepřekročil rámec informací, které tvrdil již v předcházejících řízeních.

14. Soud se neztotožnil ani s námitkou ohledně porušení ust. § 12 zákona o azylu. Jestliže žalobce nepředestřel žalovanému jiné důvody, než v předcházejících řízeních, pak pokračování 6 62Az 7/2013 žalovaný neměl důvod se znovu zabývat žádostí z pohledu vyhodnocení podmínek daných v ust. § 12 zákona o azylu.

15. Otázku, zda jsou dány podmínky pro zastavení řízení, je však nutno zkoumat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 25.1.2011 č.j. 5 Azs 6/2010-107 vyplývá, že žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany je nutno posuzovat na základě skutečností, které žadatel uvede, či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 7.4.2011, č.j. 5 Azs 5/2011 uvedl, že ze zásady non- refoulement (čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.) vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele hrozbě závažné újmy podle ust. § 14a zákona o azylu. I za situace, kdy je reálná opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud jde o důvody azylové, neznamená to, že nemají být posuzovány též možné důvody doplňkové ochrany (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2007, č.j. 9Azs 23/2007-64, a také závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 8.9.2010, č.j. 6Azs 15/2010-82). Závažnou újmou podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení jinak najevo. V souzené věci správní orgán plně akceptoval svou povinnost zabývat se i situací v zemi původu a této své povinnost dostál. Soud neshledal důvodnou námitku týkající se splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu). Soud nejdříve konstatuje, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a odst. 2 zákona o azylu). Soud konstatuje, že žalovaný se podrobně ve svém rozhodnutí touto otázkou zabýval a soud se s názorem žalovaného i za současné situace ztotožnil. Při hodnocení této otázky soudem je však nutno hodnotit stav současný, resp. stav k návratu žalobců do země původu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 17.3.2008, č.j. 5Azs 80/2007-87), který vyslovil, že „Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „nonrefoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které pokračování 7 62Az 7/2013 jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.“

16. Žalobce nesplňuje uvedené podmínky, neboť nebylo zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do své vlasti, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy, jak je výše uvedeno. Vážná újma i pronásledování může osobě hrozit sice nejen ze strany státu, ale i ze strany nestátních subjektů, tedy i soukromých osob. Ze zpráv o zemi původu vyplývá, že situace není nikterak jednoduchá, nicméně dochází k pozitivnímu vývoji. Prezident Ouattara převzal iniciativu s cílem obnovit v zemi normální stav a přijal první opatření za účelem podpory národního usmíření. Významným mezníkem v dalším vývoji byl i převoz bývalého prezidenta Gbagby k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu. Prvořadým úkolem prezidenta Ouattary je národní usmíření pro obnovu trvalého míru a stability v zemi. Byla jmenována Komise pro dialog, pravdu a usmíření. Byla přijata řada soudních opatření za účelem řešení dřívějších případů porušování lidských práv. Např. ve zprávě Rady bezpečnosti OSN zcela jasně vyplývá, že od násilí, které vypuklo v období po volbách prezidenta na počátku roku 2011, bylo v Pobřeží slonoviny dosaženo výrazného pokroku při obnově normálního stavu. Ve světle zjištění z uvedených informací různých nezávislých zdrojů nelze dovodit, že žalobci by hrozilo skutečně nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu.

17. Žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 25 písm. i) zákona o azylu, jestliže řízení zastavil. Soud nepřisvědčil žalobě, že výsledek řízení byl negativně ovlivněn jazykovou bariérou. Žalobce sám v žádosti uvedl, že je schopen se dorozumět italsky, česky a anglicky.

18. Po provedeném řízení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. a podle § 51 s.ř.s. rozhodl ve věci bez nařízení jednání se souhlasem účastníků řízení.

19. Výrok II. tohoto rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. s tím, že úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

20. Zástupci žalobce byla přiznána odměna za dva úkony právní služby ve výši 6.200,- Kč (2 x 3.100,-) dle § 11 odst. 1 písm. b/ a d/, ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále 2krát režijní paušál po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 cit. vyhl., tj. 600,- Kč, v úhrnu 6.800,- Kč.

21. Výrok o nákladech státu je odůvodněn ustanovením § 35 odst. 8 s.ř.s., podle kterého náklady spojené s ustanovením zástupce platí stát. pokračování 8 62Az 7/2013

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ostravě dne 28. listopadu 2014 JUDr. Jana Záviská samosoudkyně