63 Az 11/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobkyně: L. O., st. příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem v Pobytovém a integračním středisku Havířov, Havířov – Dolní Suchá, Na Kopci 5, zastoupené Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Nádražní 38/8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.5.2016, č. j. OAM-1019/ZA-ZA02-P16-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu, kterou doplnil podáním doručeným soudu dne 7.10.2016. Žalobkyně namítala, že v jejím případě je naplněn azylový důvod uvedený v § 12 písm. a) zákona o azylu, podle kterého se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Vedle toho nelze vyloučit také naplnění azylového důvodu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, kterým je skutečnost, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobkyně uvedla, že z její žádosti a provedeného pohovoru plyne, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je strach z pronásledování jí a její rodiny ze strany státních orgánů Ukrajiny. Uvedla, že správnímu orgánu popsala politické aktivity své a bývalého manžela v hnutí Antimajdan a skutečnosti, pro které se po událostech z 2.5.2014 přestala cítit na Ukrajině bezpečně, výhrůžky, kterým čelila ona sama i dcera. To vše u ní vyvolává obavy o její život v případě, že by se na Ukrajinu vrátila. Žalobkyně namítala, že nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný zhodnotil relevantní skutečnosti, tedy s tím, jaké závěry dovodil jednak z její výpovědi a jednak ze shromážděných informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebyla ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována. Uvedla, že její žádost a výpověď před správním orgánem obsahuje dostatek skutečností, prokazujících pronásledování, jemuž byla ona sama a její rodina vystaveni a její tvrzení nebyla ze strany správního orgánu vyvrácena. K hnutí Antimajdan, ve kterém se s bývalým manželem angažovali, uvedla, že jej tvoří v podstatě lidé podporující bývalého prezidenta Janukovyče. Obavy z trestního postihu tak lze vztáhnout i na osoby jako je ona. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v podstatě zkresluje vyznění např. zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16.5. do 15.8.2015. Ta dle žalobkyně obsahuje poznatky o četných případech porušování lidských práv ze strany státních orgánů. Žalobkyně konkrétně odkázala na články 8, 9, 49, 54, 55, 71, 78, 79, 80, 118, 121. Odkázala i na Informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21.5.2015, konkrétně na odpověď na dotaz č. 1, v níž se uvádí, že v situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti se v současné době předpokládá trestní stíhání představitelů režimu Janukovyče. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že při hodnocení žádosti žalobkyně vycházel především z jejích vlastních tvrzení sdělených v průběhu správního řízení, z nichž bylo zjištěno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je strach z pronásledování jí a její rodiny státními orgány Ukrajiny kvůli tomu, že podporovala hnutí Antimajdan. Žalobkyně uvedla, že chodila na Kulikovo Pole, kde bylo stanové městečko Antimajdanu, a kde 2.5.2014 došlo ke střetům, které měly za následek smrt cca 50 lidí. Žalobkyně sdělila, že po této události bylo jí a její rodině vyhrožováno. Žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost námitek uvedených žalobkyní, uvedl, že se řádně případem žalobkyně zabýval, její případ posoudil individuálně a její výpověď zhodnotil a porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují, jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétní situaci v návaznosti na případ žalobkyně. Ze všech dostatečných podkladů je zřejmé, že závěry, které žalovaný učinil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou správné a rozhodnutí žalovaného vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí žalobkyně ze dne 27.11.2015. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v pohovoru k této žádosti žalobkyně uvedla, že je státní příslušnicí Ukrajiny, ukrajinské národnosti, křesťanského náboženského vyznání pravoslavné církve a že nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání. V Oděse na adrese Z. žila 28 let asi do září 2011. Od té doby pak bydlela v obci Velikyj Dalnik. Před odchodem z vlasti bydlela s bývalým manželem v obci Velikyj Dalnik a poslední dobou s nimi žila i jejich dcera. V roce 2002 se účastnila politického hnutí Žinky za Majbutne, kandidovala na poslanecký mandát. Pomáhali dětským domovům, domovům důchodců. Podporovala hnutí Antimajdan, které požadovalo, aby bylo vyhlášeno referendum a aby ruština byla druhý státní jazyk, a aby více peněz zůstalo městu Oděsa a nebylo odvedeno do Kyjeva. V centru města na Kulikově Poli bylo stanové městečko, kam s bývalým manželem jezdili, aby tam lidem vozili housky a čaj. Událostí na Kulikově Poli z 2.5.2014 se nezúčastnila. Na konci roku 2014 dostal manžel žalobkyně předvolání na vojenskou správu, ale nešel tam. Druhé předvolání obdržel v únoru roku 2015, opět tam nešel. V únoru 2015 přišel někdo asi od policie. Žalobkyně uvedla, že neví, co přesně říkal, ale něco v tom smyslu, aby se její manžel následujícího dne dostavil na vojenskou správu, zmínil se v takovém duchu, že tenkrát je neusmažili, tak udělají něco podobného teď. Žalobkyně dostala strach, protože její dcera byla ve městě. Následujícího dne šla žalobkyně na Policii do Malinovského okresu v Oděse. Když tam přednesla, že u nich byl pán, který požadoval, aby se její manžel dostavil na vojenskou správu, reagoval dozorčí tak, ať odtamtud jde co nejrychleji pryč a začal ji odstrkovat z budovy na schody a z těch schodů ji shodil. Tvrdila, že když přišla na policii, že jim někdo vyhrožuje, nikdo s tím nic nedělal. Dále uvedla, že v témže měsíci někdo přepadl její dceru, měl hrubě mluvit o jejím otci, bývalém manželovi žalobkyně v tom smyslu, že tím, že se nedostavil na vojenskou správu, ohrožuje celou rodinu. Žalobkyně rovněž vypověděla, že 6.6.2015 na ulici potkala onoho muže, který byl u nich doma, ten, když ji zahlédl, šel za ní, žalobkyně začala utíkat. Žalobkyně začala mít velký strach o život dětí, v noci ze strachu nespala, nevycházeli ven. Bála se, že manžela někam odvezou. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně uvedla, že jí hrozí nebezpečí. Obává se o život svůj, manžela a dětí. Bojí se pronásledování. Neví, co ji na Ukrajině čeká, protože doteď jim nesdělili, proč manželovi přišlo předvolání do armády. Byli sledováni, byly jim odposlouchávány telefony. Žalobkyně se nepokoušela žádat o pomoc policii, což vysvětlovala tím, že tím dotyčný ještě více vystavuje vlastní rodinu. Pomoc není možné od nikoho čekat. Bezpečnostní orgány nefungují, podřizují se výzvám fašistů, kteří přišli k moci. Ve všech sférách je korupce. 9.5.2015, když byl její manžel na Krymu, přišel za ní jakýsi muž, statný, silný, hovořil s ní velmi hrubě, sprostě jí nadával. Ptal se na jejího manžela, vyhrožoval žalobkyni, že ho nemá schovávat, že ho najdou a pak jim vypálí dům. Vyhrožoval, že celou rodinu spálí. Žalobkyně šla následujícího dne na policii. Vše popsala dozorčímu a žádala jej o pomoc. Žalobkyně je přesvědčená, že události z Oděsy má na svědomí současná vláda, která podporuje fašismus, zákony jsou pouze na papíře, ve skutečném životě nefungují, ty zákony jsou pro Evropu. V případě návratu do vlasti se žalobkyně bojí fyzické likvidace, že jí seberou muže a vícekrát ho neuvidí. Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, konkrétně Zpráva úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16.5. až 15.8.2015, ze dne 15.8.2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3, Zpráva Freedom House, svoboda ve světě 2015 – Ukrajina ze dne 28. ledna 2015, Informace MZV ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015 a Informace MZV ČR č. j. 117822/2015-LPTP ze dne 15. října 2015. Dne 5.1.2016 byla žalobkyně seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně žádné další podklady pro rozhodnutí nenavrhla a proti uvedeným zdrojům informací nic nenamítala. Soud na návrh žalobkyně zopakoval důkaz Zprávou Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, konkrétně články 8, 9, 49, 54, 55, 71, 78, 79, 80, 118 a 121, z nichž bylo zjištěno, že Mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině (HRMMU) nadále pozorovala přetrvávající systematické svévolné věznění a věznění v samovazbě, kterého se dopouštěli příslušníci ukrajinských orgánů činných v trestním řízení a příslušníci vojenských a polovojenských útvarů, nadále bylo usilováno o to, aby byli pohnáni k odpovědnosti pachatelé případů zabití a jiných případů porušení lidských práv spáchaných během majdanských protestů v Kyjevě a pachatelé, kteří mají na svědomí úmrtí, k nimž došlo dne 2.5.2014 v Oděse. Pokud jde o Majdan, dne 6.7.2015 byl zahájen soudní proces za účasti poroty týkající se případu dvou příslušníků Berkutu, kteří byli obviněni ze zabití 39 demonstrantů v Kyjevě dne 20.2.2014 během majdanských protestů. Vyšetřování účasti dalších identifikovaných příslušníků Berkutu a bývalých vysoce postavených vládních činitelů na zabití demonstrantů se protahovalo, byl zaznamenán jen omezený pokrok v pohnání k odpovědnosti viníků, kteří mají na svědomí násilí, jež se odehrálo 2.5.2014 v Oděse. V článcích 54 až 55 se popisují případy osob, které informovaly HRMMU, že byli zatčeni speciálním útvarem Alfa, který spadá pod ukrajinskou bezpečnostní službu za použití nepřiměřené síly, ve vazbě s nimi bylo špatně zacházeno, byli biti, vystaveni slovním nadávkám, výhrůžkám, nebyla jim poskytnuta právní moc během prvního dne zadržování, jedna osoba měla být přinucena podepsat doznání. Popisován je i případ ženy trvale žijící v Doněcké oblasti, která je pod kontrolou vlády a která měla být odvezena neidentifikovanými ozbrojenými lidmi do města Kramatorsk, tam měla být držena ve sklepě, mělo jí být vyhrožováno a měla být přinucena podepsat doznání. Následně byla převezena do prostor SBU v Charkově, kde strávila téměř dva měsíce, nechodila ven, nemohla kontaktovat žádné příbuzné a nikdy proti ní nebyla vznesena žádná oficiální obvinění a nikdy nebyla předvedena k soudu. V únoru 2015 byla propuštěna v rámci „výměny“. V článku 71 je popisován případ novináře obviněného z velezrady za to, že uveřejnil video namířené proti mobilizaci, soud schválil prodloužení jeho vazby. Během sledovaného období se konala čtyři soudní přelíčení, ve dvou dnech se jich zúčastnili aktivisté ze strany Pravý sektor, kteří mávali transparenty s nápisy „Separatismus musí být potrestán“, „K. do vězení“ (K. je jméno dotyčného novináře). To vše může představovat vyvíjení nátlaku na soudce. V článcích 78 až 80 se popisuje, že pokojná manifestace uspořádaná nevládní organizací požadovala, aby odstoupil státní zástupce pro Záporožskou oblast, toto shromáždění bylo násilně rozehnáno skupinou mužů, z nichž někteří měli na sobě maskovací obleky a kukly přes hlavu, policie nezasáhla a státní zástupce pak následně uvedl, že útočníci byli „vlastenci“. V Oděse bylo příznivcům „federalismu“ nadále bráněno v tom, aby pořádali své každotýdenní manifestace poblíž Budovy odborů. Manifestace se tudíž konaly na jiném místě. Policie proti útoku příznivce „Jednoty“ nezasáhla, proti aktivistovi podporujícího „federalismus“, který použil slzný plyn, po útoků příznivců „Jednoty“, byl policií zadržen. Popisovány jsou střety v Charkově. Tam přibližně 100 osob požadovalo, aby místní orgány zaregistrovaly místní pobočku politické strany Opoziční blok, jejíž členové jsou spojováni s režimem bývalého prezidenta, pro komunální volby. Aktivisté podporující „Jednotu“ včetně členů strany Pravý sektor na tuto demonstraci zaútočili. Policie nezasáhla. Když se někteří demonstranti schovali v sídle strany Opoziční blok, útočníci házeli do sídla kameny a kouřové granáty. Policie poté obklopila budovu kordonem a zajistila bezpečný odchod lidí z prostor budovy. V článcích 118 a 121 je uvedeno, že když není podáno oficiální trestní oznámení, pracovníci orgánů činných v trestných řízeních se zdráhají zahájit vyšetřování. HRMMU je znepokojena pomalým pokrokem ve vyšetřování mučení, kterého se údajně měli dopustit příslušníci ukrajinské armády, a následného úmrtí jednoho muže ve městě Izium v Charkovské oblasti, k němuž došlo v listopadu 2014. Vojenský státní zástupce pro Charkovskou vojenskou posádku informoval HRMMU, že dva identifikovaní podezřelí budou vyslechnuti, jakmile budou nalezeni, neboť v současné době slouží v prostoru bezpečnostní operace. Mezitím byla oznámení o podezření zaslána jejich velitelům. Na návrh žalovaného soud provedl důkaz Zprávou Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, 3. března 2016, o stavu lidských práv na Ukrajině od 16. listopadu 2015 až do 15. února 2016, a to články 92 a 95. Z nich bylo zjištěno, že obsahují informaci o tom, že v době sepsání této zprávy bylo před soud postaveno pouze pět příslušníků speciálního policejního útvaru Berkut za násilný zásah proti majdanským protestům. Nejvyšší státní zastupitelství dne 16.1.2015 obžalovalo dva příslušníky za zabití 39 demonstrantů a dne 9.2.2016 podalo žalobu proti zástupci velitele pluku Berkut a dvěma dalším příslušníkům za zabití 48 demonstrantů a zranění 80 dalších, k němuž došlo 20.2.2014. Dosud byly vydány zatykače na 20 z 25 příslušníků útvaru Berkut, jejichž účast na zabití demonstrantů vyšetřovatelé zjistili. Nejvyšší státní zastupitelství identifikovalo 134 podezřelých: 32 vedoucích činitelů (včetně bývalého prezidenta, předsedy vlády a ředitele SBU), 72 policistů, 23 civilistů, 5 státních zástupců a 2 soudce. Vyšetřování pro zjištění jejich odpovědnosti v současné době probíhá a je stěžováno zničením a ztrátou významných důkazů a tím, že podezřelí uprchli do Ruské federace. Majdanské události byly poznamenány masovým zatýkáním a stíháním demonstrantů. Po změně vlády byla tato zatčení a stíhání shledána Nejvyšším státním zastupitelstvím jako „nezákonná“. Ke dni 17.11.2015 nebylo uzavřeno vyšetřování případů porušování trestního řádu, kterého se dopustilo 200 policistů, 80 státních zástupců a 100 soudců, když uplatňovali trestní odpovědnost lidí za účast na majdanských protestech. Obžalováno bylo 7 státních zástupců, 4 soudci a 9 policistů. Vyšetřování také ověřovalo zákonnost zadržení přibližně 500 členů hnutí Auto Majdan, kteří byli pohnáni ke správní odpovědnosti za svoji účast na majdanských protestech. 38 policistů a 2 soudci byli obžalováni za činy, které byly podle ředitele oddělení pro zvláštní vyšetřovatele Nejvyššího státního zastupitelství součástí „systematického a koordinovaného chování bývalého vedení státu“. Skutečnost, že státní orgány nezajistily a neuchovaly významné důkazy a nezabránily klíčovým aktérům dotyčných událostí v útěku z Ukrajiny poté, co dne 22.2.2014 ze země utekl bývalý prezident Janukovyč, vyvolává vážné obavy o schopnosti ukrajinské vlády pohnat před soud ty, kteří nesou odpovědnost za zabití demonstrantů a příslušníků orgánů pověřených vynucováním dodržování zákonů. Na návrh žalobkyně soud provedl důkaz listinou, a to předvolebním letákem žalobkyně, coby kandidátky ve volbách do městského zastupitelstva města Oděsa z roku 2002, který obsahuje konstatování, že žalobkyně kandiduje za stranu „Žena za budoucnost“. Leták obsahuje shrnutí programu uvedené strany, která je odhodlaná ukázat ukrajinské společnosti, že jejich síla je ve spořádanosti, moudrosti, spolupráci mužů a žen, ve jménu rovnoprávnosti, rozvoje míru, stability, dobra a naděje a chce připomenout vládě na všech úrovních, že jejich hlavní odpovědností je starat se o blaho národa. K návrhu žalobkyně soud provedl důkaz fotokopií článku ze srpna roku 2002, jehož součástí je i fotografie žalobkyně. Článek obsahuje informaci o tom, že aktivisté Asociace ženských organizací Oděské oblasti společně s Oblastní federací odborářů uspořádali ve sportovním komplexu tradiční dobročinnou akci „Brzy do školy“, jejímž cílem je pomoci připravit se do nového školního roku všem žákům, kteří se sami připravit nemohou, přičemž tato pomoc je hmotná. Žalobkyně uvedla, že se v těchto aktivitách angažovala. Žalobkyně u soudního jednání uvedla, že s panem I. O., který rovněž podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a správní žalobu proti rozhodnutí žalovaného, se rozvedla v roce 2011. Po půlroce od rozvodu začali opětovně žít ve společné domácnosti a tak tomu je doposud. Ve vztahu k žalobním námitkám soud uvádí následující. V projednávané věci žalobkyně namítala, že v jejím případě jsou naplněny azylové důvody uvedené v § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu a uvedla, že důvodem její žádosti o udělení mezinárodní ochrany je strach z pronásledování jí a její rodiny státními orgány Ukrajiny. Uvedla, že popsala správnímu orgánu politické aktivity své i bývalého manžela v hnutí Antimajdan, skutečnosti, pro které se po událostech z 2.5.2014 přestala cítit na Ukrajině bezpečně, výhrůžky, kterým čelila ona i její dcera. To vše u ní vyvolává obavy o život svůj a život její rodiny v případě, že by se na Ukrajinu vrátili. Žalobkyně namítala, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že ve své vlasti za svou politickou činnost nebyla prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována a uvedla, že po ní nebylo lze bez dalšího spravedlivě požadovat, aby vyhledala pomoc státních orgánů Ukrajiny. Podle ust. § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Námitka žalobkyně je založena na tom, že žalovanému předložila dostatek skutkových tvrzení, na základě kterých bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu zákona o azylu a vyslovila nesouhlas se závěrem žalovaného, že nebyla ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována. Krajský soud souhlasí s názorem žalobkyně, že ve své vlasti vyvíjela politické aktivity, tedy činnost směřující k uplatňování politických práv. Za tohoto stavu bylo potřebné dále zkoumat, zda tato aktivita přímo či nepřímo vedla k perzekuci žalobkyně ze strany veřejné moci, resp. i soukromých osob, které jsou podporovány nebo alespoň tolerovány vládním režimem, nebo proti kterým státní orgány žalobkyni neposkytly ochranu. Projev politických práv a svobod je tedy primární podmínkou poskytnutí mezinárodní ochrany podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, nikoli však samotným důvodem. Žalovaný učinil závěr, že i když žalobkyně určitým ač minimálním způsobem vyjadřovala své politické názory ve své vlasti, tím, že pomáhala lidem v hnutí Antimajdan, nemá za prokázané, že by ve své vlasti byla za tuto svou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována. Z odůvodnění žalovaného je tedy patrno, že podporu a pomoc lidem v hnutí Antimajdan vnímal jako projev politických práv a svobod, když se následně zabýval možným pronásledováním a konstatoval, že z výpovědi žalobkyně rozhodně nevyplynulo, že by kvůli svým tvrzeným politickým aktivitám čelila v zemi původu jakýmkoli závažným problémům, tím méně pak azylově relevantnímu pronásledování, tj. závažnému porušení základních lidských práv. Žalovaný poukázal na skutečnost, že aby bylo možné hovořit o pronásledování ve smyslu azylového zákona, musí být v souladu s ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát, nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem, a že původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, to však jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát, či jiná veřejná moc kontrolující stát není schopna nebo ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Žalovaný dále dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutečnosti ve smyslu výše uvedeného naznačovaly. Žalovaný uvedl, že žalobkyně ve svých výpovědích během popisování údajných incidentů pronásledování (jí a členů rodiny), označovala původce tvrzeného pronásledování výrazem „lidé“ a „muži“, během celého řízení pak ani jedenkrát neuvedla jakoukoliv skutečnost či znak, který by vypovídal o tom, že původci tvrzeného pronásledování byli představitelé oficiální ukrajinské státní moci. Žalovaný dospěl k závěru, že původce tvrzeného pronásledování jí a její rodiny rozhodně bez dalšího nelze považovat za představitele oficiálních ukrajinských státních struktur. K žalobkyní popisovanému incidentu, kdy šla na policii nahlásit, že k ní domů přišel nějaký muž, vyhrožoval jí stran jejího manžela a policista ji dle jejích slov chytil a vyhodil na ulici a žalobkyně upadla, žalovaný podotkl, že nepopírá, že k takovému incidentu mohlo dojít, nicméně by se dle názoru žalovaného jednalo pouze o individuální selhání jednotlivce, dotyčného policisty, nikoliv o projev oficiální ukrajinské státní moci. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně přitom, jak sama sdělila, stížnost na policistu nepodala. Tvrzení žalobkyně, že se nepokoušela žádat o pomoc u policie, protože, když se dle jejích slov člověk obrací na policii, ještě více vystavuje vlastní rodinu nebezpečí, a protože jí lékaři říkali, že ji vyléčí, ale žádali ji, aby o tom, co se jí stalo, se nikomu nesvěřila, žalovaný nepovažoval za dostatečně relevantní. Odkázal přitom na Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva za období 16.5. až 15.8.2015, ze dne 15.8.2015, z níž citoval na str. 7 žalobou napadeného rozhodnutí, vycházel i z dalších výše citovaných podkladů a dle názoru soudu se žalovaný zabýval situací na Ukrajině dostatečně, shromáždil dostatek podkladů o možnostech ochrany tamními úřady a soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a uzavírá, že za řízení před správním orgánem bylo zjištěno, že na Ukrajině je dostatek reálných možností, jak se bránit proti postupu policie, přičemž žalobkyně žádný z těchto postupů nevyužila. Zcela rezignovala na jakoukoli snahu vyvstalou situaci řešit s místními orgány s pouhým odkazem na ztrátu důvěry v orgány moci veřejné. Je třeba současně konstatovat, že z důkazů, které soud zopakoval v průběhu soudního řízení a které byly podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, vyplývá, že dochází i k porušování lidských práv příslušníky ukrajinských státních orgánů, což ovšem nelze v žádném případě paušalizovat, žádný z případů popisovaných ve Zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva - Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině, neměly žádnou souvislost s žalobkyní či její rodinou. V předmětné věci bylo naopak spolehlivě zjištěno, že v zemi původu žalobkyně jsou dostupné prostředky ochrany k hájení práv, žalobkyně se je ani nepokusila využít, přičemž neexistuje žádný relevantní důvod, který by mohl vést k závěru, že žalobkyně patří do skupiny osob, které by byly terčem diskriminace nebo pronásledování ze strany úřadů a policie. Soud rovněž souhlasí s názorem žalovaného, že žalobkyní popsané incidenty, kterým byla dle jejího vyjádření vystavena kvůli její podpoře hnutí Antimajdan, potažmo vůbec nic z toho, co žalobkyně během správního řízení uvedla, nelze co do intenzity a míry označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, které by závažným způsobem porušilo základní lidská práva žalobkyně a bylo důvodem k udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu. Co se týče předvolání, které obdržel bývalý manžel žalobkyně a o němž žalobkyně tvrdila, že se jedná o předvolání související s angažovaností žalobkyně a jejího bývalého manžela v hnutí Antimajdan s tvrzením, že se týkalo událostí ze dne 2.5.2014, z čehož dovozovala, že ona a její rodina byli pronásledováni státními orgány Ukrajiny právě kvůli událostem z 2.5.2014, soud souhlasí s názorem žalovaného, že ze samotných výpovědí žalobkyně je více pravděpodobné, že se jednalo o předvolání do armády, nikoliv o pronásledování žalobkyně a její rodiny v souvislosti s událostmi z 2.5.2014. Žalovaný zcela přiléhavě poznamenal, že žalobkyně sama ve své výpovědi přednesla, že ani ona ani její bývalý manžel osobně událostem ze dne 2.5.2014 nebyli přítomni. Vyzdvihl také to, že žalobkyně neměla při cestě do České republiky žádné problémy s vycestováním. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobkyně nebyla ve své vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a azyl se neuděluje. Soud rovněž sdílí názor žalovaného, že nelze dospět k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný akcentoval, že žalobkyně neuvedla ve vztahu ke své osobě žádné problémy s ukrajinskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by souvisely s její rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým přesvědčením a pro které by se obávala návratu do vlasti a žádala o mezinárodní ochranu v České republice, sama sdělila, že proti ní ve vlasti nikdy nebylo vedeno trestní stíhání. Stran jediného tvrzeného důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kdy žalobkyně uvedla obavu o bezpečnost její a její rodiny, protože jí a její rodině bylo vyhrožováno kvůli tomu, že s bývalým manželem podporovali hnutí Antimajdan, žalovaný odkázal na své závěry o neudělení azylu z důvodu uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a doplnil, že žalobkyně v průběhu pohovoru uvedla, že proti ní ve vlasti nikdy nebylo vedeno trestní stíhání a že neuvedla ve vztahu ke své osobě žádné problémy s ukrajinskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by souvisely s její rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým přesvědčením, pro které by se obávala návratu do vlasti a žádala o mezinárodní ochranu v České republice. Žalovaný zcela přiléhavě zdůraznil, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, a jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně a mezinárodní ochranu dle zákona o azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že takovéto skutečnosti v případě žalobkyně shledány nebyly a závěr žalovaného, že v případě žalobkyně neshledal odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu a azyl se neuděluje, je správný. Žalovaný se zcela dostatečně a přezkoumatelně vypořádal i s možností udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Dle názoru soudu správní orgán posoudil individuálně situaci žalobkyně na základě jejího tvrzení, které konfrontoval s informacemi získanými z různých zdrojů, které jsou součástí správního spisu, a soud se ztotožňuje s jeho závěry. K tvrzení žalobkyně, že hnutí Antimajdan, jemuž pomáhala, tvoří v podstatě lidé podporující bývalého prezidenta Janukovyče, soud uvádí, že z této okolnosti nelze dovozovat, že by na žalobkyni bylo možno pohlížet jako na představitele režimu Viktora Janukovyče, a že by jí tedy z tohoto důvodu hrozilo trestní stíhání. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla a žádným způsobem neprokázala, že by na Ukrajině působila a vykonávala přímou a významnou činnost pro režim Viktora Janukovyče, pro kterou by mohla nyní ve své vlasti čelit trestnímu stíhání. Žalobkyně ani neuvedla, že by proti ní bylo v její vlasti vedeno trestní stíhání. S těmito závěry žalovaného se soud ztotožňuje. Soud sdílí názor žalovaného, že v průběhu správního řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo, že by žalobkyně byla na Ukrajině vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný se v daných souvislostech zabýval i bezpečnostní situací v zemi původu, zdůraznil, že žalobkyně trvale žila se svou rodinou v Oděské oblasti, které se zhoršená bezpečnostní situace na Východě země netýká a poukázal také na to, že žalobkyně se v průběhu celého řízení nezmínila o žádných problémech, které by měla mít z důvodu bezpečnostní situace na Ukrajině. Závěr žalovaného, že žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu je správný. Z výše uvedených důvodů soud po provedeném řízení žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č.

6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ostravě dne 25.10.2016 Mgr. Jarmila Úředníčková samosoudkyně