63 Az 20/2026

Rubrum

č. j. 63Az 20/2026 – 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Gavendovou, ve věci žalobce: N.A. N. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem sídlem Vrázova 1324/40, 703 00 Ostrava. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2026, č. j. OAM-35/BA-BA01-HA06- 2026, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce žalobou podanou dne 14. 4. 2026 brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2026, č. j. OAM-35/BA-BA01-HA06-2026 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 2 63 Az 20/2026 II. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 2. Žalobce dne 8. 1. 2026 požádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Ze spisu je patrné, že podání žádosti předcházelo rozhodnutí cizinecké policie ze dne 2. 1. 2026 o zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního vyhoštění. U žalobce totiž cizinecká policie již rozhodnutím ze dne 4. 6. 2025 rozhodla o správním vyhoštění žalobce na dobu tří let. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení žalobce dne 2. 1. 2026 uvedl, že si je vědom toho, že dostal správní vyhoštění a lhůtu na vycestování. K jeho problémům došlo tak, že zde pobýval neoprávněně, bez cestovního dokladu. Aktuálně doručovací adresu v ČR nemá, má ji ve Vietnamu. Bydlí u kamarádů, nepracuje tady. Je svobodný a bezdětný. Nemá zde soukromé ani rodinné vazby. O azyl nikde nežádal. Není mu známa žádná překážka, která by bránila jeho návratu do Vietnamu.

3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2026 žalobce tzv. přezajistil dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dobu trvání zajištění žalovaný stanovil do 27. 4. 2026.

4. K žádosti o mezinárodní ochranu žalobce dne 13. 1. 2026 poskytl údaje, z nichž vyplývá, že je vietnamské státní příslušnosti, národnost kinh, bez náboženského přesvědčení, apolitický. Je svobodný, bezdětný. Do České republiky přicestoval v lednu 2009 za účelem podnikání. Od té doby žije jen v ČR. Cestovní doklad má nyní neplatný. Žádost o mezinárodní ochranu v České republice ani jiných státech dříve nepodával. V České republice ani zahraničí nebyl trestně stíhán ani odsouzen za spáchání trestného činu. Má dnu, na kterou bere léky. Přicestoval do ČR z důvodu svého podnikaní, na které si ve Vietnamu půjčil peníze. Po dvou letech zbankrotoval. Rodiče mu ve Vietnamu zemřeli, nemá tam nikoho. Jakmile ztratil schopnost splácet, bylo mu vyhrožováno. Kvůli dluhu se nemůže vrátit.

5. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 13. 1. 2026 žalobce zopakoval údaje poskytnuté k žádosti. Upřesnil, že do ČR přicestoval již v roce 2007, vycestoval bez problémů. Ve vlasti neměl žádné problémy kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení, uvedl, že neměl žádné problémy se státními či bezpečnostními orgány ve Vietnamu a nebyl ani trestně stíhán. Návratu do vlasti mu brání jeho dluh, který je asi 4 000 000 dongů. Jeho přátelé by mu půjčili celou částku na zaplacení dluhu, poté by žalobci ve Vietnamu poskytli práci. Tito kamarádi neřeší, zda jim žalobce dluh splatí nebo ne. Jediná možnost, jak by se mohl žalobce vrátit do Vietnamu bez výhružek, či bez toho, aby přišel o život, je zaplatit celý dluh najednou. Už na splácení čekají moc dlouho, a to už nepřipadá v úvahu. Lichváři mu vyhrožují a mohli by jej i zabít. Naposledy mu bylo vyhrožováno 4 – 5 měsíců zpátky, kdy jeho přátelé, kteří často cestují do Vietnamu, mu sdělili, že je tam hledán. Žalobce přerušil veškeré kontakty s Vietnamem, takže jej přímo nemají jak kontaktovat.

6. Ve správním spise se nachází i opis z evidence rejstříku trestů žalobce bez záznamu.

7. Jako podklad pro vydání rozhodnutí žalovaný zajistil zprávu o Vietnamu věnující se situaci v zemi. Zohledňuje stav ke květnu 2025. Konkrétně se jedná o Informaci OAMP ze dne 23. 5. 2025 ve věci bezpečností a politické situace v zemi, vybrané otázky z oblasti Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 3 63 Az 20/2026 občanských svobod a lidských práv (dále jen „Informace o zemi původu“). Dále informace MZV ČR, ze dne 1. 2. 2024, ze dne 21. 1. 2025 a ze dne 26. 1. 2026: Půjčky, úvěry a lichva.

8. Žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí dne 16. 2. 2026, ke kterému se žalobce ani jeho zástupce nedostavili.

9. Napadeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu. V odůvodnění vysvětlil, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu žalobce je legalizace jeho pobytu na území České republiky, neboť hodlá v ČR zůstat a splácet dluh v domovském státě. V případě návratu do vlasti má obavy z věřitelů, ve Vietnamu nemá žádné zázemí. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí žádný z azylově relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany a žalobce nesplňuje ani zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Skutečnost, že žalobce chce v České republice zůstat a pracovat, jelikož má ve vlasti velký dluh, svědčí o tom, že se žalobce jednoznačně snažil na území České republiky setrvat a zlegalizovat pobyt. Pro účely legalizace pobytu není možné zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany.

III. Obsah žaloby

10. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce včasnou žalobu, v níž navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

11. V rámci sumarizace skutkového stavu žalobce uvedl, že svou zemi opustil v roce 2007 na základě víza s cestovním dokladem. Chtěl v ČR podnikat. Od svého příjezdu zde žije nepřetržitě. Návratu do vlasti mu brání jeho dluh ve výši 4 miliony vietnamských dongů spolu s úroky. Věřitelé na něj ve Vietnamu čekají, dokonce mu přes přátele posílali výhružky. Na Vietnam už nemá žádné vazby. Žalobce má v ČR pevné vazby, ekonomické sociální a rodinné. Aktuálně se zde žalobce léčí se dnou.

12. Dle žalobce žalovaný nepřihlédl k tomu, že vietnamští věřitelé často své dlužníky terorizují, psychicky i fyzicky napadají a vydírají je.

13. Žalovaný přehlédl skutečnost, že žalobce je dlouhodobě usazený migrant, který se zde plně asimiloval a vytvořil si zde sociální a ekonomické vazby.

14. Žalobce má za to, že žalovaný nedostatečně prošetřil situaci a jeho případ neposoudil individuálně. Nevzal do úvahy, že žalobci lichváři vyhrožují, pokud dluh nesplatí. Návrat do vlasti je tak pro žalobce nebezpečný. Řešením situace s věřiteli není ani vnitřní přesídlení. Odkázal na několik článků a reportů o Vietnamu a uvedl, že žalovaný čerpal ze zpráv, které nejsou aktuální. Navrácením žalobce do vlasti by žalobce musel čelit nejen svým věřitelům, ale také nefunkčnímu systému ochrany dlužníků.

15. Závěrem žalobce uvádí, že splňuje podmínky minimálně pro udělení tzv. doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť je pravděpodobné, že by po návratu do vlasti mohl být podroben mučení, trestání a nelidskému ponižujícímu zacházení jak ze strany státu, tak ze strany jeho věřitelů, kteří by se mohli domáhat splátek dluhu i svépomocí, což není ve Vietnamu nijak neobvyklé.

IV. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 28. 4. 2026 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že v rámci správního řízení byly shromážděny adekvátní a aktuální informace Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 4 63 Az 20/2026 o situaci v zemi původu žalobce, žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí. Na základě výpovědi žalobce a v porovnání s informacemi o zemi původu správní orgán prokázal a vyvrátil tvrzení žalobce s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o jeho úsudku. Důvody k udělení mezinárodní ochrany formou azylu dle ustanovení § 12 písm. a), § 12 písm. b), § 13 zákona o azylu v případě žalobce shledány nebyly. Stejně tak absentují důvody k udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a či § 14b zákona o azylu. Správní orgán shrnuje, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem zcela výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených zákonem o azylu. Tyto v jeho konkrétním případě shledány nebyly. Žalovaný rozhodující ve věci tak nedospěl k závěru, že by výše jmenovanému v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí pronásledování či přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy.

V. Posouzení věci krajským soudem

17. Krajský soud shledal žalobu přípustnou, podanou oprávněnou osobou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a včasnou (§ 72 odst. 1 s. ř. s.).

18. Žaloba není důvodná.

19. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, je-li a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

20. Podle § 14a zákona o azylu, se udělí doplňková ochrana cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodní nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

21. Žalovaný vycházel při svém rozhodování ze všech informací sdělených žalobcem i ze všech dostupných podkladů, jež jsou součástí správního spisu. Při svém hodnocení zcela dostatečným způsobem popsal, které skutečnosti vzal za prokázané a z jakého důvodu, přičemž nebylo soudem zjištěno, že by žalovaný některé skutečnosti opomněl zhodnotit či je nehodnotil ve svém souhrnu. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, který má oporu ve spise, přičemž žalovaný svůj závěr o nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí odůvodnil. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 5 63 Az 20/2026 22. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vyhodnotil, že problémy, kterých se žalobce ve vlasti obává, nesouvisí s žádným ze shora uvedených azylových důvodů. Krajský soud v souladu s žalovaným zjistil, že žalobce netvrdil ve správním řízení žádné azylově relevantní důvody a z jeho výpovědi před správním orgánem je zřejmé, že žádost o azyl podal s cílem zlegalizovat svůj pobyt v České republice, resp. zajistit, aby mohl v České republice nadále zůstat, pracovat a splácet svůj dluh ve Vietnamu. Ze všech okolností případu, zejména pak ze samotné výpovědi žalobce, je přitom jednoznačné, že skutečným důvodem podání žádosti není obava z pronásledování či vážné újmy v zemi původu, ale právě výše uvedené důvody.

23. Žalobce v rámci řízení před správním orgánem uváděl, že návratu do vlasti mu brání jeho dluh, který je asi 4 000 000 dongů. Lichváři mu vyhrožují a mohli by jej i zabít. Jeho přátelé, kteří často cestují do Vietnamu, mu sdělili, že je tam hledán. V žalobě uvedl, že mu hrozí pronásledování jak ze strany státu, tak ze strany jeho věřitelů, kteří by se mohli domáhat splátek dluhu i svépomocí, což není ve Vietnamu nijak neobvyklé. Námitku ohledně vyhrožování ze strany věřitelů žalobce neopřel ve vztahu k jeho osobě o žádná konkrétní tvrzení či skutečnosti, námitka tak zůstala ve zcela obecné a hypotetické rovině. Takto obecné žalobní body sice nevedou k jejich neprojednatelnosti, ale předurčují míru obecnosti soudního přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004–54; ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78; či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012–42). Je třeba zdůraznit, že zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je především samotný žadatel o udělení mezinárodní ochrany. Stíhá jej břemeno tvrzení, doplněné břemenem důkazním; to je však již rozloženo mezi žadatele a správní orgán, který je povinen k důvodům uvedeným v žádosti o mezinárodní ochranu zajistit maximální možné množství důkazů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014-48). Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé řadě z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003-41).

24. K tomu krajský soud konstatuje, že obavy z jednání věřitelů mohou být za určitých podmínek relevantní pro udělení doplňkové ochrany žalobci. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 50/2014-34, obavy z věřitelů sice zpravidla nejsou relevantní z hlediska udělení azylu, protože nemají souvislost s taxativně vymezenými důvody pronásledování, ale mohou mít: „za splnění podmínek (zejména: reálně hrozící příkoří dosahuje intenzity vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu a stát původu není schopen či ochoten poskytnout před tímto skutečným nebezpečím vážné újmy účinnou ochranu), význam z hlediska možného udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.“ Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 440/2004-53). Kroky státních orgánů na ochranu před vážnou újmou lze mít za přiměřené, a tudíž ochranu za poskytnutou, mimo jiné tehdy, je-li ve státě, kam má být žadatel navrácen, zaveden účinný systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představující pronásledování nebo způsobení vážné újmy a žadatel má k této ochraně přístup (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 48/2008-57). Podle rozsudku Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 6 63 Az 20/2026 Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015-36, u soukromých osob jako původců pronásledování musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování.

25. Krajský soud proto zkoumal, zda ve Vietnamu existují možnosti obrany proti soukromým věřitelům. Z informace Vietnam, Půjčky, úvěry a lichva, Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 2. 2024 (tyto informace jsou dle sdělení Ministerstva zahraničních věcí aktuální i pro rok 2025 a 2026) vyplývá, že ve Vietnamu jsou legální půjčky velmi dostupné. Mimo bankovní a nebankovní instituce poskytují půjčky ve Vietnamu i jednotlivci či skupiny osob. Takové půjčky nesmí vybočit ze zákonných mezí, nejedná se tedy a priori o porušení vietnamských zákonných ustanovení. Tzv. úvěry na černo jsou postihovány občanských i trestním zákoníkem, jejichž dotčená ustanovení zpráva cituje. V současné době má vietnamská vláda v plánu vytvořit speciální zákon upravující tuto problematiku a novelizovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Úvěry na černo jsou v praxi jsou státními orgány řešeny, a to jak postihnutím lichvy v rovině trestněprávní, tak nezákonně vysokého úroku občanským zákoníkem.

26. Z téže zprávy se podává, že ve Vietnamu jsou běžně v praxi stíhány případy lichvy. Za regulérní půjčku je považována pouze půjčka od bankovní instituce s maximální úrokovou sazbou do 20 % p.a. Půjčky od nebankovních institucí jsou regulovány dalšími ustanoveními. Z občanského zákoníku plyne ochrana pro dlužníka v případě uzavření půjčky, jejíž úrok přesahuje 20 % p.a., ze zákoníku trestního pak půjčka mezi fyzickými osobami přesahující úrokovou sazbu 100 % p.a., ta je považována za lichvu, přičemž dlužník se může obrátit s žádostí o pomoc na orgány činné v trestním řízení. Jedná se konkrétně o soud, státní prokuraturu, a zejména policii (to v případě, že úroková míra činí nejméně 100 % p.a.). Pokud je sjednaná úroková sazba mezi fyzickými osobami v rozmezí 20 % - 99 % p.a., může vyhledat pomoc v rámci občanského soudního řízení. Zpráva též dodává, že oběť trestného činu lichvy není postihována za uzavření předmětného úvěru, zpravidla bývá prověřován účel úvěru, tj. zda peníze nebyly určeny/použity k trestné činnosti. Z výše uvedeného se podává, že žalobce měl možnost se obrátit na státní orgány kvůli ochraně před věřiteli.

27. Ze správního spisu a výpovědí žalobce se podává, že žalobce nepodnikl žádné jiné kroky k ochraně své osoby, které mu právní řád umožňuje. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že: „neučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003–44). Případná obecná nedůvěra žadatele ve státní orgány přitom není důvodem, aby jejich ochranu vůbec nevyhledal, ledaže zprávy o zemi původu tuto nedůvěru potvrzují (např. rozsudek ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). Uvedené potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004–41, podle kterého: „pro to, aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Žalobce má ve své vlasti možnost obrany před věřiteli. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na podkladě zajištěných zpráv adekvátně popsal možnosti, jimiž Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 7 63 Az 20/2026 vietnamský právní systém disponuje k poskytnutí ochrany civilnímu obyvatelstvu, jak k potírání lichvy, tak půjček se sjednaným nepřiměřeným úrokem. Dle těchto informací Vietnam skýtá dostatečný mechanismus k poskytnutí ochrany civilnímu obyvatelstvu. Ze zpráv nikterak nevyplývá, že by daný systém byl neúčinný či bezobsažný. Ze zpráv o zemi původu přitom plyne, že žalobce není zbaven možností k ochraně svých práv v rámci právního systému a orgánů své země. Z prosté absence jakýchkoliv kroků žalobce nelze usuzovat, že by vietnamské státní orgány odmítaly poskytnout žalobci pomoc či by byly záměrně nečinné. Podle krajského soudu zůstaly obavy žalobce pouze v rovině hypotetické. Pokud se na státní orgány neobrátil, nelze učinit závěr o tom, že by mu tyto státní orgány odepřely ochranu a byly záměrně nečinné. Lze tak uzavřít, že potíže se soukromými osobami ve státě původu spočívající např. ve vyhrožování či vydírání, nelze v této konkrétní věci považovat za důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, ani v případě žalobce není dáno riziko hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu.

28. Krajský soud nadto podotýká, že pokud by pronásledování žalobce ze strany jeho věřitelů skutečně dosahovalo takové intenzity, jak nastiňuje žalobce, a je mu vyhrožováno již dlouhodobě, mohly tyto výhružky žalobci zavdat důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu již podstatně dříve, nikoli až po jeho zajištění za účelem správního vyhoštění.

29. Namítanou neaktuálnost zpráv, ze kterých žalovaný vycházel, krajský soud neshledal. K této otázce existuje hojná judikatura správních soudů, kdy např. Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016-55, shledal přiměřeně aktuální rok starou zprávu o zemi původu, kdy konstatoval, že „zastaralost zpráv pak nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vypracování, resp. vydání takové informace uplynul určitý čas; zastaralá je taková zpráva, která obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, jíž zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let. Tvrdí-li tedy žalobce, že se jedná o zastaralé informace, je také třeba, aby uvedl, z čeho tak usuzuje.“ Ve stejném duchu hovoří též judikatura NSS, dle které „posuzuje-li totiž správní orgán důvodnost obav žadatele o azyl z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) azylového zákona, je třeba, aby vzal v úvahu situaci v zemi původu žadatele v době bezprostředně předcházející jeho odchodu z této země, nikoli primárně v době rozhodování správního orgánu, která je tomuto okamžiku více či méně vzdálena“ (viz rozsudek ze 7. 9. 2005, č. j. 3 Azs 390/2004 - 49). V daném případě žalobce dle svých tvrzení opustil Vietnam již v roce 2007, žádost o mezinárodní ochranu si podal v návaznosti na své zajištění až v lednu 2026 a napadené rozhodnutí bylo žalovaným vydáno dne 17. 3. 2026. Krajský soud podotýká, že ani v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly Informace ani rok staré (Informací ze dne 26. 1. 2026 byla potvrzena aktuálnost Informace ze dne 1. 2. 2024). Zprávy ze stránek GOV.UK a webu BBC měly dle žalobce prokazovat skutečnosti, které však žalovaný zjistil z informací obsažených ve správním spisu, tedy že problém soukromých věřitelů existuje a stát se jej pokouší potírat.

30. Krajský soud si není vědom, že by ve Vietnamu docházelo k nějakým zásadním politickým či hospodářským změnám, to netvrdil ani žalobce. Za této situace má krajský soud za to, že informace, které použil žalovaný, byly s ohledem na konkrétní okolnosti případu dostačující a byly s to poskytnout vhled pro řádné posouzení věci. Žalovaný požadované hodnocení provedl s odkazem na relevantní podklady, přičemž konstatoval, že v zemi původu měl Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 8 63 Az 20/2026 žalobce dostatek možností pro ochranu svých práv a tyto blíže rozvedl. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a považuje je za dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

31. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž posoudil otázku, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, přičemž ze zajištěných informací o zemi původu neplyne, že by v zemi původu žalobce probíhal takový konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za azylově relevantní.

32. Námitce, že žalovaný přehlédl skutečnost, že žalobce je dlouhodobě usazený migrant, rovněž nelze přisvědčit. Sám žalobce uvedl, že je svobodný, bezdětný. Před cizineckou policií vypověděl, že doručovací adresu v České republice nemá, má ji ve Vietnamu. Bydlí u kamarádů, nepracuje tady. Nemá zde soukromé ani rodinné vazby. Žalobce je dospělou, plně právně způsobilou, práceschopnou a zdravou osobou (žalobce uváděl, že má pouze dnu). Žalobce žije v České republice téměř 20 let, avšak je nutno podotknout, že do České republiky přicestoval ve 34 letech, značnou část svého života tedy strávil ve Vietnamu. Nicméně, i přes svůj počáteční legální pobyt v České republice je nutné zdůraznit, že již několik let je v hostitelské zemi nemá žádnou stálou adresu, na níž by se nacházel, je bez povolení k pobytu a bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o jeho vyhoštění. Žalobce se svou pobytovou situaci nesnažil řešit. ESLP ve svém rozhodnutí č. 46410/99/08 ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku mj. uvedl, že součástí soukromého života jsou i sociální vazby usazeného migranta s komunitou, v níž žije. Krajský soud souhlasí, že sociální vazby s komunitou jsou důležitým aspektem, který spadá pod ochranu soukromého života, nicméně žalobce žádné konkrétní vazby neuvádí ani nenaznačuje, tudíž „pevnost“ sociálních vazeb a jejich dopad na žalobcův soukromý život se z ničeho nepodává. S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě zásah do rodinného či soukromého života žalobce není takové intenzity, aby ospravedlňoval udělení azylu či doplňkové ochrany. Těžko vytýkat žalovanému, že se nezabýval soukromým či rodinným životem žalobce, neboť ani sám žalobce žádnou takovou indicii neposkytnul.

33. Žalovaný své rozhodnutí též dostatečně individualizoval. Azylový příběh nabízený žalobcem žalovaný posoudil dostatečným způsobem a ve světle obsahu správního spisu. Za situace, kdy žalobce žádné azylově relevantní důvody netvrdil a ani z uvedených zpráv se nepodává, že by snad žalobci mělo hrozit pronásledování či vážná újma ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu, považuje krajský soud odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci za plně dostačující.

34. Z žalobcem nastíněného azylového příběhu jasně vyplývá, že jej k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedly především ekonomické důvody a snaha zlegalizovat svůj pobyt v České republice. Rozhodovací praxe správních soudů je přitom již dlouhodobě ustálená v závěru, že ekonomické obtíže jistě mohou způsobovat žalobci reálné problémy v řadě oblastí života, nemohou však založit nárok na poskytnutí mezinárodní ochrany, a to ani podle § 12 a § 14a zákona o azylu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007 č. j. 5 Azs 15/2007-79, ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 40/2014-23, nebo ze dne 8. 9. 2020 č. j. 8 Azs 85/2020-27).

35. Krajský soud zdůrazňuje, že nepříznivá ekonomická situace vietnamských občanů není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, tedy ani azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 9 63 Az 20/2026 správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 54, ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003-43, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65). Dle rozsudku NSS ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60: „institut azylu není nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.“ Lepší ekonomické zázemí v České republice nelze považovat za azylově relevantní důvod. Účelem udělení azylu není umožnit cizinci, aby si mohl zvolit pro něj pohodlnější a ekonomicky výhodnější život, ale chránit jej před pronásledováním a obavou z vážné újmy ve vlasti. Ekonomické argumenty se s účelem udělení azylu zcela míjí. Krajský soud z výše uvedených důvodů v souladu s žalovaným neshledal, že by žalobci svědčil důvod pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

36. V souvislosti se snahou legalizace pobytu žalobce v České republice považuje krajský soud za nezbytné zdůraznit, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro tento účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje předpokládané zákonem č. 326/1999 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004-57).

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

37. Krajský soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

38. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 11. června 2026 JUDr. Lucie Gavendová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.