63 Az 28/2026

Rubrum

č. j. 63Az 28/2026 – 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Gavendovou ve věci žalobce: Y. G. st. přísl. Tuniská republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 21 Vyšní Lhoty, právně zastoupen Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 226/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2026, č. j. OAM-605/ZA-ZA11-D07-Z- 2026, o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2026, č. j. OAM-605/ZA-ZA11-D07-Z-2026, se ruší.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10 140 Kč k rukám advokáta Mgr. Vratislava Polky, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P. 2 63 Az 28/2026 1. V předmětné věci se žalobce domáhá přezkumu výše označeného rozhodnutí, jímž žalovaný žalobce zajistil v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Dle § 46a odst. 5 téhož zákona stanovil žalovaný dobu trvání zajištění do 3. 7. 2025 s možností dalšího prodloužení.

II. Relevantní skutková zjištění vyplývající z obsahu správního spisu

2. Dne 3. 3. 2026 se žalobce dostavil na pracoviště Odboru cizinecké policie v Ústí nad Labem ohledně svého pobytu, kdy ke kontrole předložil svůj cestovní pas platný do 12. 11. 2024, ve kterém nebylo žádné platné vízum ani vyznačen vstup na území členských států Evropské unie. Z dostupných evidencí bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území neoprávněně, maximálně od 29. 11. 2022 a proto bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. V rámci správního řízení byl žalobce vyslechnut, kdy do protokolu o výslechu dne 15. 4. 2026 uvedl, že cestoval letecky z Tunisu do Turecka a z Turecka do Srbska, kde přicestoval 22. 9. 2022 a pobýval zde asi 6 dní. Ze Srbska pokračoval do Rakouské republiky, kde byl jeden den a následně odcestoval do České republiky. Žalobce nemá žádné zdravotní omezení a neužívá léky. V České republice má dva bratry – A. G. (nar. X) a H. G. (nar. X), H. je v České republice od roku 2014, A. od roku 2019. Oba bratři bydlí v X na X ulici, ve stejném paneláku, každý v jiném bytě, žalobce u bratrů přebýval, než si v České republice našel přítelkyni L. S., nar. X, se kterou se zná 7 měsíců. Asi 4 – 5 měsíců žije žalobce společně s přítelkyní v nájemním bytě na adrese X.

3. Ve správním řízení byla dne 15. 4. 2026 jako svědkyně slyšena také partnerka žalobce L. S., nar. X, která potvrdila svůj vztah s žalobcem, jeho vznik datovala k 29. 9. 2025. Potvrdila rovněž, že s žalobcem žije ve společné domácnosti v nájemním bytě na ulici X v X, nájemní smlouva je psána na ni, žalobce jí přispívá na nájem a potraviny z peněz, které dostává od bratra, přispívá jí na polovinu nájmu. Než se s žalobcem sestěhovali, bydlel u bratra. Přítelkyně žalobce pracuje jako operátor výroby v pekárně LaLoraine, žalobce sám nepracuje, pomáhá jí s domácností a finanční prostředky získává od bratra, který podniká.

4. Dne 15. 5. 2026 se žalobce dostavil do Přijímacího střediska Zastávka u Brna a požádal na území České republiky o mezinárodní ochranu.

5. Ze záznamu o výsledku porovnání otisků prstů EURODAC vyplynulo, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu i v Rakouské republice dne 5. 10. 2022.

6. Dne 22. 5. 2026 žalobce poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Mimo výše uvedeného uvedl, že důvodem jeho žádosti jsou jeho problémy ve vlasti, kde je mu vyhrožováno. Když v Tunisku sloužil v armádě, vyhrožovali mu teroristé, měli problémy s armádou. Při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu v rámci tzv. dublinského řízení téhož dne upřesnil, že s přítelkyní žije od konce loňského roku, podílí se s ní na nájemném, které činí 14 tisíc. Finančně mu pomáhá bratr H., který má stánek s kebabem. Žalobce do EU přicestoval nelegálně, jelikož mu v zemi původu bylo vyhrožováno a nechtěl čekat dlouho na vízum, o azyl žádal až nyní z důvodu, že dříve nebyl psychicky připraven. Než se potkal s přítelkyní, bydlel od října 2022 do konce roku 2025 s bratrem.

7. Dne 22. 4. 2026 požádal žalovaný Rakouskou republiku o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na jejím území. Dne Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 3 63 Az 28/2026 29. 4. 2026 obdržel žalovaný informaci, že Rakouská republika svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu uznala.

8. Dne 22. 5. 2026 žalovaný rozhodl ve věci žádosti o mezinárodní ochranu žalobce tak, že je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil dle § 25 písm. i) téhož zákona. Současně vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Rakouská republika. Žalobce totiž dle informací zjištěných ze systému EURODAC podal žádost o mezinárodní ochranu v Rakouské republice dne 5. 10. 2022. Žalovaný proto dne 22. 4. 2026 požádal Rakouskou republiku o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na jejím území. Dne 29. 4. 2026 obdržel žalovaný informaci, že Rakouská republika svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu uznala. Žalovaný tak uzavřel, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je Rakouská republika.

9. Napadeným rozhodnutím ze dne 22. 5. 2026 žalovaný žalobce zajistil v zařízení pro zajištění cizinců, a to do 3. 7. 2026. Konstatoval, že žalobce v České republice pobýval neoprávněně, dle výsledků systému EURODAC kumuluje žádosti o mezinárodní ochranu. V Evropské unii setrvává neoprávněně od měsíce října 2022, kdy až do měsíce března 2026 se nepokusil svůj pobytový status upravit. V Rakouské republice, kde jako první z členských zemí EU podal žádost o mezinárodní ochranu nesetrval, a místo toho pokračoval v neoprávněné cestě do dalšího státu EU. Existují tak oprávněné důvody, že nebude respektovat rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu ochrany a bude se vyhýbat přemístění do příslušného státu. Žalobce vědomě překračoval hranice členských států, i když k tomu není oprávněn. Je tedy zcela zřejmé, že v jeho případě nelze uložení zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu považovat za účinné. Dle žalovaného žalobce není osobou vyloučenou z aplikace § 46a odst. 1 zákon o azylu, neboť na podkladě jeho vyjádření nelze konstatovat, že by byl zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákon o azylu. Nepotýká se s žádným zdravotním omezením. Následně žalovaný uvážil o délce zajištění.

III. Žaloba

10. Dle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nezákonné pro nesprávné právní posouzení věci. Nebyly splněny zákonné podmínky pro omezení osobní svobody žalobce v rozsahu zvoleném žalovaným a nebylo prokázáno, že by nebylo možné dosáhnout sledovaného účelu použitím mírnějších prostředků.

11. Žalobce namítá, že žalovaný napadené rozhodnutí postavil na závěru, že existuje vážné nebezpečí útěku ve smyslu § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Tento svůj závěr však opřel převážně o skutečnost, že žalobce po podání žádosti o mezinárodní ochranu v Rakouské republice pokračoval v cestě do České republiky a na jejím území pobýval bez oprávnění. Takové odůvodnění však samo o sobě nepostačuje pro závěr o aktuálně existujícím vážném nebezpečí útěku. Správní orgán nevysvětlil, z jakých konkrétních individuálních okolností dovozuje, že žalobce bude mařit průběh řízení nebo se vyhýbat případnému přemístění. Žalobce naopak dlouhodobě pobývá v České republice, vede společnou domácnost se svou Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 4 63 Az 28/2026 partnerkou, občankou České republiky, a disponuje stabilním sociálním zázemím. Tyto skutečnosti významně snižují riziko jeho případného skrývání či útěku a žalovaný se s nimi nevypořádal způsobem odpovídajícím požadavkům na individualizované posouzení věci. Podstatnou skutečností je i to, že žalobce se sám a dobrovolně dostavil do azylového zařízení Zastávka u Brna, aby zde podal žádost o udělení mezinárodní ochrany právě z důvodu, že žije intenzivní rodinný život se svou družkou na území České republiky, nikoli Rakouska, a požadoval, aby jeho žádost posuzovala právě Česká republika. Žalovaný přitom vůbec nepřihlédl k tomu, že žalobce přišel dobrovolně a v době, kdy s ním probíhalo řízení o správním vyhoštění, které sám a dobrovolně inicioval na pracovišti cizinecké policie v Ústí nad Labem, a tedy tato okolnost velmi oslabuje závěr žalovaného o hrozbě útěku nebo vyhýbání se řízení.

12. Žalovaný nedostatečně posoudil také možnost uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, kdy své závěry o jejich neúčinnosti formuloval pouze obecně a abstraktně. Nevysvětlil, proč by v případě žalobce nebylo možné užít mírnějších opatření spočívajících například v povinnosti hlásit pobyt, pravidelně se dostavovat správnímu orgánu nebo pobývat na určené adrese. Takový postup je v rozporu s požadavkem subsidiarity detence a s ustálenou judikaturou správních soudů.

13. Žalovaný též nedostatečně zohlednil právo žalobce na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, když se otázkou přiměřenosti zásahu do tohoto práva žalobce prakticky nezabýval a neprovedl žádné vážení mezi veřejným zájmem na zajištění žalobce a intenzitou zásahu do jeho rodinného života.

14. Žalobce proto navrhnul zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobce navrhl, aby mu soud přiznal náklady řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je z napadeného rozhodnutí jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal naplnění podmínek pro zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, a v plném rozsahu odkázal na napadené rozhodnutí a spisový materiál.

16. Následně žalovaný citoval zákonná ustanovení, podle kterých byl žalobce zajištěn a zopakoval, že žalobce setrvává v Evropské unii neoprávněně od října 2022, kdy až do března 2026 se nepokusil svůj pobytový status upravit. Žádost o mezinárodní ochranu si žalobce podal nejprve v Rakouské republice, kde nesetrval a pokračoval v neoprávněné cestě do dalšího státu Evropské unie. Na základě uvedeného má tak žalovaný za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce nebude respektovat rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu a bude se vyhýbat přemístění do příslušného státu či navrácení do vlasti.

17. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno jeho rozhodnutí ve věci, proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 5 63 Az 28/2026 V. Posouzení věci soudem 18. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 46a odst. 8 zákona o azylu).

19. S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání (§ 46a odst. 8 zákona o azylu).

20. Krajský soud se nejprve zabýval rozsahem přezkumu žaloby. Postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS).

21. Žaloba je důvodná.

22. Podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

23. Krajský soud zdůrazňuje, že zajištěním cizince dochází k zásahu do jeho základního práva na osobní svobodu (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci John proti Řecku ze dne 10. 5. 2007, stížnost č. 199/05, Rusu proti Rakousku ze dne 2. 10. 2008, stížnost č. 34082/02, Rashed proti České republice ze dne 27. 11. 2008, stížnost č. 298/07, a Saadi proti Spojenému království ze dne 29. 1. 2008, stížnost č. 13229/03), na nějž odkazuje i čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, nebo ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 12/19). Je proto přípustné jen za striktně definovaných podmínek. Zajištění musí vždy sledovat vymezený účel a lze k němu přistoupit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě efektivně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější, donucovací opatření. Musí být také stanoveno na nezbytně nutnou dobu a nesmí dojít k jeho svévolnému prodlužování. Správní orgán je tak vždy povinen posoudit, zda u cizince nelze uložit zvláštní opatření. To žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinil.

24. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3 zákona o azylu. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 6 63 Az 28/2026 udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu). Krajský soud pouze zdůrazňuje, že podle citovaných zákonných ustanovení má, je-li to možné a účelné, před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců přednost uložení zvláštních opatření.

25. Žalovaný v narativní části svého rozhodnutí shrnuje skutkový stav zjištěný z údajů poskytnutých žalobcem k jeho žádosti o mezinárodní ochranu a pohovoru k žádosti: příjezdovou a pobytovou historii žalobce a jeho rodinné poměry. Zmiňuje, že žalobce uvedl, že má v České republice přítelkyni L. S. (nar. X), se kterou sdílí ve městě X domácnost, kde bydlí asi sedm nebo osm měsíců, hradí s ní společně nájemné, kdy prostředky k pokrytí nájemného mu poskytuje bratr. Přítelkyně je důvodem, proč žalobce nechce cestovat do Rakouské republiky.

26. Ke zvláštním opatřením žalovaný v napadeném rozhodnutí toliko na straně 3 uvedl, že „O neúčinnosti zvláštního opatření v případě jmenovaného svědčí jeho vědomě setrvával velmi dlouhou dobu v České republice bez oprávnění. Rakouskou republiku svévolně opustil po založení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žadatel překračuje vědomě hranice členských států, i když k tomu není oprávněn. Je tedy zcela zřejmé, že v jeho případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je dle správního orgánu zřejmé, a správní orgán je o tom přesvědčen, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Proto správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu.“ Krajský soud přisvědčuje námitce žalobce, že závěry o neúčinnosti zvláštních opatření jsou v napadeném rozhodnutí formulovány pouze obecně a abstraktně.

27. Při svých obecných úvahách k aplikaci alternativ k zajištění ve smyslu § 47 zákona o azylu žalovaný zcela opomněl vyhodnotit to, že žalobce na území České republiky stabilně pobývá s partnerkou na uvedené adrese, jak plyne z výpovědi partnerky žalobce podané v postavení svědka v dubnu 2026 v řízení o správním vyhoštění žalobce, jakož i z žalobních tvrzení.

28. Byť tak žalovaný v narativní části zmiňuje, že žalobce má na území České republiky partnerku, se kterou sdílí společnou domácnost, tuto skutkovou okolnost zcela pomíjí v odůvodnění svého závěru o nutnosti zajištění a nemožnosti uložení zvláštních opatření. Takové odůvodnění napadeného rozhodnutí neobstojí. Je nepřezkoumatelné pro svou nedostatečnost. Právní závěry nereflektují skutková zjištění a z napadeného rozhodnutí není patrný vztah mezi hodnocením důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Přestože se ve spise nachází dostatek podkladů podporujících tvrzení žalobce o tom, že tento se svou partnerkou dlouhodobě přebývá na stálé a konkrétní adrese (včetně svědecké výpovědi partnerky žalobce) a žalovaný touto informací v dané věci již od počátku disponoval, v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou vyzdvižena jen vybraná skutková zjištění (nelegální pobyt žalobce v České republice po dlouhou dobu).

29. K aplikaci alternativ k zajištění se tak žalovaný vyjadřuje pouze obecně, aniž by skutečnosti jemu známé z úřední činnosti posoudil. To vše při vědomí, že uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu mají přednost před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců. Rozhodnutí o uplatnění alternativ k zajištění musí předcházet posouzení individuální situace žalobce a všech konkrétních okolností daného případu. Zvláštní opatření má přitom obecně před zajištěním cizince přednost. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 7 63 Az 28/2026 30. Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38), z níž se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud či správní orgán řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě či odvolání nebo vyjádření; proč považoval (žalobní) námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů, resp. správních orgánů, svá rozhodnutí řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. § 54 odst. 2 s. ř. s., ve správním řízení § 68 odst. 3 správního řádu).

31. Krajský soud dodává, že lze částečně souhlasit s hodnocením dosavadního života žalobce (pobyt bez platného pobytového titulu, neoprávněné setrvání po velmi dlouhou dobu v České republice, kumulace žádostí o mezinárodní ochranu), jak je provedl žalovaný. V nynější věci již nicméně nenachází jeho přezkoumatelnou úvahu, proč by žalobce nebyl schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření s ohledem na zjištění stran rodinných vazeb a bydlení.

32. Krajský soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečné úvahy žalovaného o (ne)aplikaci alternativ k zajištění.

VII. Závěr a náhrada nákladů řízení

33. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného v nynější věci neobstojí pro svou nedostatečnost a napadené rozhodnutí je na místě zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost.

34. Krajský soud pro úplnost dodává, že ve výroku tohoto rozsudku současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci a krajský soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.

35. Konečně krajský soud uvádí, že s ohledem na výše předestřený právní názor pro nadbytečnost již nevypořádával všechny žalobní námitky. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 8 63 Az 28/2026 36. V řízení byl plně procesně úspěšný žalobce, jemuž v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný je zavázán k náhradě nákladů řízení žalobci v rozsahu dvou úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby [§ 11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 2 x 4 620 Kč, tj. 9 240 [§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tj. 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokát není plátcem daně z přidané hodnoty. Jeho odměna činí celkem částku 10 140 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Ostrava 16. června 2026 JUDr. Lucie Gavendová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P.