63 Az 30/2026

Rubrum

č. j. 63 Az 30/2026 – 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Gavendovou ve věci žalobce: I. M. státní příslušnost Tuniská republika t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 21 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026, č. j. OAM-65/VL-VL17-VL11-PZ2- 2026, ve věci prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 26. 5. 2026, č. j. OAM-65/VL-VL17-VL11-PZ2-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 2 63 Az 30/2026 (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu dobu trvání zajištění prodloužil do 14. 7. 2026. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, ve které zejména namítal, že nebyly splněny podmínky pro to, aby byl nadále zajištěn.

II. Žaloba

2. V žalobě žalobce obecně namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákony, poukázal na mimořádnost institutu zajištění a na to, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli, a že zajištění musí být účelné. Žalobce je přesvědčen, že tyto podmínky nebyly splněny společně. Uvedl, že žádost o mezinárodní ochranu nepodal účelově a nadále se ji snaží získat, proto podal v této věci žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobce nelze „trestat“ za skutečnost, že jeho žaloba ve věci mezinárodní ochrany u Krajského soudu v Ostravě není pravomocně ukončena a opakovaně prodlužovat jeho zajištění na skoro maximální dobu 180 dnů.

3. Žalobce má za to, že jsou zde dány důvody pro využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, kdy nic nebrání jeho přemístění do pobytového střediska např. v Havířově či Jezové. Žalobce je uvědoměn o volném režimu pobytového střediska, kterého nemá zájem zneužívat.

4. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí řádně nezabýval nemožností uložit zvláštní opatření, kdy jeho úvaha je v tomto bodě velmi stručná a nepřezkoumatelná. Žalobce prohlašuje, že pokud by bylo některé ze zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu využito, jistě by je dodržoval, když žalobce nehodlá na území České republiky páchat protiprávní činnost nebo jakýmkoliv jiným způsobem narušovat veřejný pořádek.

5. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

6. Současně s podáním žaloby žalobce podal i žádost o přiznání odkladného účinku žaloby. Svou žádost odůvodnil tím, že nedošlo-li by k pozastavení účinků napadeného rozhodnutí, jeho následky by pro žalobce znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Žalobce má zároveň za to, že přiznání odkladného účinku žaloby není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a újma, která by mohla vzniknout jiným osobám, by byla menší než újma hrozící žalobci, resp. žalobce má za to, že žádné jiné osobě v důsledku přiznání odkladného účinku žalobě újma nehrozí.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s podanou žalobou, neboť má za to, že se v ní namítaných porušení nedopustil. Z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), dle které nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Dále je třeba zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o vycestování. Žalovaný přezkoumatelným, a logickým způsobem uvedl Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 3 63 Az 30/2026 jednotlivé skutečnosti z předchozí pobytové historie žalobce, které nenasvědčují tomu, že by se jednání žalobce mělo do budoucna zásadním způsobem měnit. V případě žalobce nelze přistoupit k uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu a žalovaný také dostatečně zdůvodnil délku zajištění.

8. Žalovaný má za to, že žalobou nebylo zpochybněno napadené rozhodnutí, proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Relevantní skutková zjištění vyplývající ze spisu a napadené rozhodnutí

9. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie ze dne 11. 1. 2026, č. j. KRPS-9870-31/ČJ-2026- 070022, byl žalobce podle § 124b odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999, o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem realizace vycestování, a to na dobu 40 dnů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že dne 10. 1. 2026 bylo kontrolováno osobní motorové vozidlo Citroen Berlingo RZ X, MPZ: LT, ve kterém se nacházel žalobce, kdy žalobce nedisponoval žádným dokladem opravňujícím k pobytu na území ČR. Hlídce se žalobce prokázal cestovním pasem s vízem vydaným v Rumunsku s platností do 6. 6. 2023. Lustrací v policejních evidencích bylo zjištěno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob SIS II, pátrání vyhlášeno 11. 12. 2024, žádající země Francie, jelikož se jedná o osobu, které byl odepřen vstup do schengenského prostoru – je nežádoucí nebo představuje bezpečnostní riziko. Do protokolu o podání vysvětlení dne 11. 1. 2026 žalobce mj. uvedl, že v roce 2022 přicestoval letecky z Tunisu do Turecka a následně do Rumunska, kde pobýval dva roky. V lednu 2025 přicestoval do Francie, z důvodu podepsání dokumentů týkajících se jeho problému ve Francii – dopustil se zde dopravního přestupku, kdy řídil auto bez řidičského průkazu. V dubnu 2025 se odstěhoval do Polska, do města Lodž, kde si žádal o pracovní povolení, které zatím neobdržel. Do České republiky přicestoval včera, tj. 10. 1. 2026 z důvodu, že si jeho kamarád chtěl koupit v ČR garáž a požádal jej, aby jel s ním. Jediným příbuzným na území EU je teta ve Francii, je bezdětný a svobodný. V Tunisu má bratra, nic mu tam nehrozí, ale nechce se tam vrátit z osobních důvodů, má tam nějaké dluhy. O mezinárodní ochranu nikde nežádal a žádat ani nebude. Chtěl by se vrátit zpět do Polska.

10. Dne 16. 1. 2026 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany.

11. Rozhodnutím o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 19. 1. 2026, č. j. OAM-65/VL- VL17-VL16-Z-2026, žalovaný zajistil žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v zařízení pro zajištění cizinců, kdy doba trvání zajištění byla stanovena do 5. 5. 2026.

12. Rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany ze dne 24. 4. 2026, č. j. OAM-65/VL-VL17- LE24-2026, žalovaný rozhodl tak, že mezinárodní ochranu v žádné její formě žalobci neudělil. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil u zdejšího soudu žalobou podanou dne 18. 5. 2026. O této žalobě nebylo dosud soudem rozhodnuto, věc je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 62 Az 18/2026. Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 4 63 Az 30/2026 13. Rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 28. 4. 2024, č. j. OAM-65/VL-VL17-VL14-PZ-2026, žalovaný ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu prodloužil dobu trvání zajištění žalobce do 29. 5. 2026.

14. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce dne 26. 1. 2026 uvedl, že má v Tunisu problémy. Má zde dluhy, za které by mohl být trestně stíhán. Chtěl by zde zůstat žít a pracovat. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 26. 1. 2026 žalobce popsal svou pobytovou historii. Svou zemi opustil z důvodu, že jel studovat do Rumunska, kde letěl oficiálně s cestovním pasem. Zde studoval a pracoval. Protože ale neměl peníze na zaplacení druhého ročníku v Rumunsku, rozhodl se v březnu 2023 odjet do Francie, kde chtěl pracovat a vydělat si peníze na studium v Rumunsku. Ve Francii byl zaměstnán u firmy mající na starosti internet. Při kontrole ve Francii nabyli podezření, že řidičský průkaz, který si žalobce v Rumunsku vyřídil je falešný, a udělili mu správní vyhoštění na dva roky. Žalobce nevycestoval a žije v Polsku, kde pracuje a jsou zde nižší životní náklady. O azyl se žalobce rozhodl požádat po zadržení policií, jinak by žil v Polsku. Dříve žádat nechtěl a ani nežádal. Od podání žádosti o mezinárodní ochranu očekává, že se nebude muset vracet do vlasti. Žalobce následně blíže specifikoval jím uváděné problémy. Od roku 2017 do roku 2022 byl řadovým členem strany Monadhemet Etisam El Gamour. Byl členem organizace sdružující práci pro lidi z oblasti, kde se těží ropa. Policisté měli černou listinu a žalobce byl na této listině. Žalobce s dalšími členy protestovali a byli tázáni, kdo je k tomu nabádal. Průběžně je vyslýchali. Žalobce několikrát vyslýchali ve městě, kde bydlel a jednou v Djerbě. Měli demonstraci a jednali s vládou, některých se účastnil. Dále žalobce uvedl, že má podezření, že na něj jeho věřitel kvůli dluhům podá trestní oznámení. Půjčil si peníze a hned z Tunisu odjel. Někdo z příbuzných mu sdělil, že na něj bylo podáno trestní oznámení, žalobce by za to mohl jít do vězení. Žalobce se dále obává rodiny ženy, kterou si nechtěl vzít, byla to jeho sestřenice. Byla psychicky nemocná a spáchala kvůli tomu sebevraždu. Žalobci vyhrožoval strýc a bratranci, že si ji má vzít, nebo jej zabijí.

15. Dne 10. 3. 2026 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jímž rozhodl o prodloužení zajištění tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu dobu trvání zajištění stanovil do 14. 7. 2026. V rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný konstatoval, že na důvodech zajištění uvedených v jeho rozhodnutí č.j. OAM-65/VL-VL17-VL16-Z-2026 ze dne 19. 1. 2026 se nic nezměnilo. Poukázal na to, že je žalobce evidován v SIS II jako příslušník třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států. Žalovaný konstatoval, že žalobce pobýval v České republice nelegálně bez jakéhokoli oprávnění k pobytu. Z jeho jednání je zřejmé, že existuje nebezpečí, že bude dál setrvávat na území členských států EU a je zde reálná obava, že nebude respektovat ani případné další rozhodnutí, když nerespektoval ani předešlé, které mu bylo vydáno ve Francii, kdy z území členských států nevycestoval ve stanovené lhůtě k dobrovolnému opuštění území členských států EU a nadále setrval. Před svým zajištěním žalobce nikdy nežádal o mezinárodní ochranu a uvedl, že ani v ČR žádat nehodlal. Z uvedeného je zřejmé, že motivem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha vyhnout se správnímu vyhoštění. Žalobce neuvedl žádnou kontaktní adresu a na území ČR tak není kontaktní, není možné mu kamkoliv cokoliv doručovat. Z výpovědi žalobce před správním orgánem nevyplynulo naprosto nic, co by mu Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 5 63 Az 30/2026 bránilo v dřívějším podání žádosti, požádat o mezinárodní ochranu mohl během svého víceletého pobytu na území Rumunska, Francie nebo Polska. Naopak je z jeho jednání zřejmé, že svou žádost o mezinárodní ochranu podali toliko ve snaze oddálit, zmařit či znemožnit realizaci vyhoštění. Žalovaný dále zkonstatoval nemožnost uložit žalobci zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, když tento na území ČR nemá žádné vazby ani majetek, z důvodu neoprávněného pobytu nemá ani možnost získat finanční prostředky legálním způsobem, nelze tedy očekávat ani možnost jeho pravidelného docházení na pracoviště správního orgánu za účelem kontroly jeho součinnosti. Závěrem žalovaný odůvodnil délku zajištění. Vzal v této souvislosti v úvahu, že podle § 32 odst. 6 zákona o azylu je krajský soud povinen jeho žalobu projednat nejpozději do 60 dnů a vzhledem ke skutečnosti, že dne 29. 5. 2026 bude z maximální délky soudního řízení ještě 49 dní, kdy tyto již přesahují maximální možnou lhůtu pro zajištění 180 dní, prodloužil žalovaný lhůtu pro zajištění pouze o 46 dní, tedy do maximální zákonem stanovené lhůty pro zajištění, tj. do 14. 7. 2026.

V. Posouzení věci krajským soudem

16. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 46a odst. 8 zákona o azylu).

17. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání, a to v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu.

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo. Napadené rozhodnutí nahlédl i v intencích závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C– 704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022. Nezjistil přitom takové vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu nebo které by způsobovaly jeho nicotnost (srovnej § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).

19. Žaloba není důvodná.

20. Dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

21. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů. V nyní posuzované věci žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil zajištění žalobce podle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 14. 7. 2026. Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 6 63 Az 30/2026 22. Dle § 47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3 zákona o azylu, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu).

23. Na úvod vlastního odůvodnění krajský soud uvádí, že žaloba je velmi obecná, aniž by blíže poukazovala na konkrétní okolnosti daného případu. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej, není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78), a že kvalita vypořádání žalobního bodu se do značné míry odvíjí od kvality jeho formulace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42). Je třeba vycházet z toho, že pokud žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, lze na tyto obecné námitky reagovat rovněž pouze v obecné rovině. Není totiž úkolem soudu, aby nahrazoval činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a sám je dotvářel (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 55 A 85/2020–104 odst. 46-47, obdobně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 51 A 26/2022-73, odst. 13).

24. Krajský soud konstatuje, že žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, své rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil a dostatečně individualizoval. V této souvislosti lze odkázat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 9 Azs 147/2025–26, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že je-li doba trvání zajištění „dalším rozhodnutím prodloužena, pak je ode dne následujícího po posledním dni původně stanovené doby zajištění právě toto rozhodnutí základem, který umožňuje následné omezení osobní svobody. To ale znamená, že samotné musí dostát všem požadavkům kladeným na takovéto správní rozhodnutí, včetně požadavku na řádné odůvodnění splnění zákonných podmínek zajištění“. Na rozhodnutí o prodloužení zajištění je tak třeba klást stejné nároky jako na rozhodnutí o zajištění, protože musí samostatně obstát. Žalovaný měl povinnost se v rozhodnutí o prodloužení zajištění zabývat individuálními okolnostmi případu, zohlednit všechny podklady ze správního spisu, které měl k dispozici. Dále měl učinit přezkoumatelnou úvahu o tom, z jakého důvodu je třeba zajištění prodloužit a podrobně popsat, jak dospěl k délce doby prodloužení. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí těmito individualizovanými úvahami disponuje.

25. Žalovaný podle krajského soudu zcela správně uvedl, že se nezměnily důvody zajištění specifikované v jeho rozhodnutí o zajištění ze dne 19. 1. 2026. Z obsahu spisu nevyplývá, že by v dané věci přibyly nové důkazy (např. ohledně finanční situace žalobce či jeho možné kontaktní adresy), které by bylo potřeba zohlednit, nedošlo ke změně skutkových okolností. Z napadeného rozhodnutí je patrné, proč žalovaný rozhodl způsobem, jakým rozhodl, a jak Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 7 63 Az 30/2026 hodnotil zjištěné skutečnosti. V potřebné míře podrobnosti popsal a objasnil konkrétní okolnosti věci, a to ve vazbě na pobytovou a příjezdovou historii žalobce. Rovněž je zřejmé, že důvodem nutnosti zajištění žalobce je možná účelovost žádosti o mezinárodní ochranu vznesená žalobcem teprve v reakci na jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. Uvedená hlediska považuje krajský soud coby důvody předpokládané neúčinnosti uložení zvláštních opatření za dostačující v souladu s rozhodovací praxí správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1 Azs 469/2020–33).

26. Krajský soud tudíž přezkoumal i úvahy žalovaného týkající se nezbytnosti zajištění, včetně hodnocení nemožnosti uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu a tyto považuje za dostatečné a přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí obstojí v konfrontaci se žalobními námitkami. Je zcela nepochybné, že zajištění cizince znamená významný zásah do základních práv jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu. Jde o citlivý zásah, jenž je akceptovatelný pouze za podmínek stanovených zákonem a v souladu s ústavním pořádkem. V projednávané věci byl žalobce napadeným rozhodnutím zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podmínky tohoto zajištění obsahuje shora citované zákonné ustanovení, přičemž předpokladem takového zajištění je, že vůči cizinci nelze uplatnit zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu.

27. Ze správního spisu v projednávaném případě přitom vyplývá, že před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, resp. před vydáním napadeného rozhodnutí, byl žalobce jako nežádoucí osoba veden v systému SIS II jako příslušník třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států EU a to již od 11. 12. 2024, kdy mu bylo ve Francii uloženo správní vyhoštění, které žalobce dlouhodobě nerespektoval a po celou dobu svého pobytu na území EU si o mezinárodní ochranu nepožádal. Cizinecká policie shledala v případě žalobce nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto jej zajistila.

28. Žalovaný v rozhodnutí poukázal na to, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co jej cizinecká policie zajistila za účelem realizace správního vyhoštění. Popis pobytové historie žalobce podaný žalovaným žalobce nikterak nezpochybnil či nevyvrátil. Pokud by vskutku byly důvodem odchodu žalobce ze země původu obavy z pronásledování nebo vážné újmy, jak to předpokládá zákon o azylu, pak lze postup žalobce označit přinejmenším za nelogický. Žalobce ostatně žádné objektivní překážky svého vycestování do vlasti neuvedl. Žalobce není v České republice nikde hlášen k pobytu.

29. Krajský soud se ve světle těchto skutkových zjištění ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce podal pouze s cílem vyhnout se vyhoštění, který žalovaný opřel také o skutečnosti sdělené samotným žalobcem. Ze správního spisu nevyplývá žádná překážka bránící žalobci v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu. Je zcela evidentní, že žalobce měl dostatek času podat žádost o udělení mezinárodní ochrany u příslušného orgánu v kterémkoli ze států, v nichž pobýval. Prvky účelovosti konstatované žalovaným tak bezpochyby popisované chování žalobce nese. Krajský soud na tomto místě pro úplnost doplňuje, že účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je „zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 8 63 Az 30/2026 uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“, což Nejvyšší správní soud potvrdil např. v rozsudcích ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016–35, nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017–31.

30. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žalovaný přistoupí k zajištění mj. za splnění podmínky, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Za těchto okolností je podle názoru krajského soudu vyloučeno použití mírnějších prostředků, neboť zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu předpokládá, že se žadatel o mezinárodní ochranu těmto zvláštním opatřením podřídí a že je bude dodržovat. V souzené věci je důvodné se domnívat, že jejich uložení nebude dostatečné k zabezpečení účasti žalobce jakožto žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že použití zvláštních opatření předpokládaných § 47 zákona o azylu by v případě žalobce nebylo účinné.

31. Byť lze v obecné rovině přisvědčit žalobci, že uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu mají přednost před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců, v souzené věci byl aplikován zajišťovací důvod předpokládaný § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, k jehož souvztažnosti s § 47 zákona o azylu se již opakovaně vyslovoval Nejvyšší správní soud. Kupříkladu v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, Nejvyšší správní soud krom dalšího uvedl, že při posouzení účinnosti zvláštních opatření nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018–32, Nejvyšší správní soud nepovažoval za nesprávný postup, kdy žalovaný správní orgán zčásti ztotožnil důvody pro samotné zajištění s důvody vedoucími k závěru o nemožnosti využití zvláštních opatření.

32. Je tak možno shrnout, že se v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu lze setkat s častějším vyloučením možnosti uložení zvláštních opatření než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Mezi zákonné předpoklady zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu patří také nemožnost účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 téhož zákona.

33. Krajský soud připomíná, že zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění bez fyzického zajištění žadatele. K uložení zvláštních opatření (je-li to možné), má být vždy přistoupeno namísto významného a citelného zásahu do práv, jakým je omezení osoby na osobní svobodě. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, č. 559/2017 Sb. NSS, podle kterého „možnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“. Byť se toto usnesení vztahovalo ke vztahu zvláštních opatření a zajištění podle zákona o pobytu cizinců, logická vazba mezi oběma instituty je v obou zákonech obdobná.

34. S ohledem na poměry žalobce, jeho minulost a záměry, kdy vědomě nerespektoval příkaz k vycestování a na území EU neoprávněně pobýval několik let, se zákonem stanovené alternativy nenabízely. S ohledem na to, že do České republiky přicestoval nelegálně a výše Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 9 63 Az 30/2026 popsaným způsobem, nemá v České republice a na ni žádných vazeb, lze mít za to, že byl jednoznačně deklarován úmysl žalobce prostřednictvím azylového řízení legalizovat svůj pobyt v České republice. V daném případě nebyl žádný rozumný důvod domnívat se, že by se žalobce dobrovolně zdržoval na jakémkoli místě v České republice a spolupracoval se správními orgány. Potřebná míra důvěry, jak o ní pojednává rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 5 A 33/2011–18, tak v projednávané věci absentovala.

35. Za těchto okolností shledal krajský soud odůvodnění napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k obsahu spisu za dostačující. Obstojí i při posouzení v testu nezbytnosti a proporcionality. Propuštěním žalobce ze zajištění v případě aplikace zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu není dle názoru krajského soudu předpoklad, že by žalobce spolupracoval se správním orgánem a že by tak zvláštní opatření plnilo svůj účel a propuštěním žalobce ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení.

36. Pokud se týče stanovené doby zajištění a její přiměřenosti, je třeba zdůraznit, že účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017–38, zpravidla „nelze osobu zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně, přičemž opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.“ Stanovení doby zajištění je tedy zdůvodněno předpokládanou délkou řízení o mezinárodní ochraně.

37. Žalovaný s ohledem na to, že o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany dosud nebylo soudem rozhodnuto, přičemž maximální délka soudního řízení přesahuje maximální možnou lhůtu pro zajištění 180 dnů, prodloužil lhůtu pro zajištění pouze do této maximální zákonem stanovené doby, tj. do 14. 7. 2026.

38. Žalobce v nyní projednávané věci nenamítal žádné konkrétní okolnosti, které by žalovaný při stanovení délky zajištění opomenul zohlednit a které by činily zdůvodnění této stanovené doby nepřiměřeným či nepřezkoumatelným. Setrval z hlediska formulace žalobní námitky pouze v obecné rovině.

39. Krajský soud považuje zdůvodnění doby zajištění v posuzované věci s ohledem na zdroje dostupné žalovanému a vzhledem k závěrům vysloveným v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017–38, či ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 316/2017-43, za dostatečné. Aplikace správního uvážení při rozhodování o stanovení délky trvání zajištění nalezla odraz v odůvodnění rozhodnutí. Soud mohl přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze. V řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince a stanovení délky trvání zajištění soud ve správním soudnictví totiž hodnotí postup správního orgánu a zkoumá, zda uvážení správního orgánu o stanovení doby zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/22011–39, týkající se stanovení prodloužení doby zajištění, jehož závěry jsou použitelné i v nynější věci). Uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí vyhovuje.

40. Pro úsudek o tom, že stanovená doba zajištění v případě žalobce obstojí a není extenzivní, je podstatné i to, že za situace, kdy by soud o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 10 63 Az 30/2026 ochrany rozhodl dříve, než stanovená doba zajištění uplyne, odpadl by zákonný důvod trvání zajištění podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (zajištění tak bude ukončeno).

41. Krajský soud proto uzavírá, že při stanovení doby zajištění žalovaný nevybočil z mantinelů správního uvážení, napadené rozhodnutí v této části považuje soud za dostatečně a přezkoumatelně odůvodněné. Jsou v něm popsány okolnosti svědčící stanovení doby zajištění.

VI. Závěr a náklady řízení

42. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení nebyl úspěšný a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Ostrava 22. června 2026 JUDr. Lucie Gavendová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch.