63 Az 8/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: K. J., státní příslušnost Pákistánská islámská republika, dříve v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, t. č. na adrese M., B. é. Á. H., B. 5600, K. U. 10, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 907/10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.4.2016, č. j. OAM-375/DS-PR- P18-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7.4.2016, č. j. OAM-375/DS-PR-P18-2016 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 12.342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě dne 27.4.2016 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je ve vztahu k České republice nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Dále bylo rozhodnuto, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, Maďarsko. Žalobce namítal, že jeho předání do Maďarska je nepřípustné z důvodu podle článku 3 bod 2 pododstavce 2 dublinského nařízení, neboť v Maďarsku dochází k systematickým nedostatkům v azylovém řízení. Žalobce poukazoval na to, že Maďarsko není schopno standardním a spravedlivým způsobem zpracovat stávající azylová řízení. Podle údajů Eurostatu bylo v roce 2015 podáno v Maďarsku 176.900 žádostí o mezinárodní ochranu, ačkoliv značná část těchto žádostí byla podána cizinci, kteří ve skutečnosti směřovali do jiných evropských států, nemění to nic na tom, že maďarský azylový systém je zcela zahlcený. I s ohledem na přetíženost maďarského azylového systému, která se naplno projevila na podzim roku 2015, Maďarsko reagovalo na vyšší nápad žádostí o mezinárodní ochranu nepřípustným snížením standardu azylových řízení, která v současnosti probíhají zcela formálně. Maďarsko v druhé polovině roku 2015 zcela zahlcené tokem balkánských migrantů, nebylo schopné efektivním způsobem vést azylové řízení a přistoupilo tak k celé řadě široce medializovaných kroků, jejichž společným cílem bylo především omezení přílivu imigrantů procházejících přes maďarské území. Nový koncept vedl ke zcela automatickému zamítání žádostí o mezinárodní ochranu, respektive zastavování azylových řízení. Daný vývoj se odrazil i ve statistice probíhajících řízení o mezinárodní ochranu především v tom, že Maďarsko bylo „schopno“ během několika měsíců vyřídit desítky tisíc žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Aktuální maďarská právní úprava znemožňuje zajištění základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu, a fakticky tedy zbavuje žadatele o mezinárodní ochranu jejich procesních a v důsledku i hmotných základních práv na mezinárodní ochranu. Důvodem pro jednoznačné konstatování absence záruky spravedlivého procesu v maďarském azylovém řízení je mimo jiné to, že podle zprávy projektu AIDA (Asylum Information Database) z října 2015 v případě žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří do Maďarska přišli ze Srbska, což je i případ žalobce, jsou na základě maďarského nařízení vlády č. 191/2015 a ust. § 9 maďarského zákona o azylu č. 80/2007, odmítnuty ve zkráceném řízení jakožto nepřípustné. Proti takovému rozhodnutí navíc maďarská právní úprava nedisponuje účinnou ochranou u soudu. Proti rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti se lze bránit pouze žalobou, a to v extrémně krátké sedmidenní lhůtě. Žalobce dále uvedl, že je notorietou, že azylové řízení v Srbsku nesplňuje základní požadavky kladené na azylové řízení, je standardní maďarský přístup představovaný odmítnutím žádosti o mezinárodní ochranu s odkazem na srbskou příslušnost, zcela nepřijatelný. Žalobce připomenul, že již podle zprávy UNHCR z roku 2012 není možné považovat Srbsko za bezpečnou zemi. Toto stanovisko pak nebylo dosud revidováno. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 109/2015-74, v němž se soud zabýval přijatelností transferu cizince do Maďarska. Podstatné závěry z uvedeného rozhodnutí žalobce v žalobě citoval. Tvrzení žalovaného, že Maďarsko je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy týkající se ochrany uprchlíků, je nepodložené a nepravdivé, a o zajištění za účelem předání do Maďarska z těchto důvodů nelze uvažovat. Žalobce dále odkázal na rozsudky Krajského soudu v Praze ve věci 49 Az 109/2015-74, č. j. 49 Az 97/2015-82, č. j. 49 Az 110/2015-82. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a na tomto procesním stanovisku setrval i u jednání. Poukázal na to, že na základě provedené lustrace v databázi EURODAC a z výpovědi žalobce je zřejmé, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Maďarska jako prvním členském státě Evropské unie a dále Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska, a proto je Maďarsko příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinné přijmout žalobce zpět na své území v souladu s postupem dle článku 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Žalovaný požádal 17.3.2016 Maďarsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. 31.3.2016 uplynula dvoutýdenní lhůta na odpověď maďarské strany a za tohoto stavu se má za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti přijmout žalobce zpět, včetně povinnosti zajistit jeho řádný příjezd. Žalovaný dále poukázal na to, že na úrovni Evropské unie, ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí či doporučení pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Informace nevládních organizací ohledně nedostatků v azylovém řízení, které žalobce uvádí v žalobě, jsou jednak neaktuální (rok 2012) a navíc pozdější (např. projekt AIDA z října 2015) nedokládá, že by skutečnosti dosahovaly závažnosti, která by dokládala, že právě žalobci by mělo hrozit nelidské a ponižující zacházení. Navíc žalobce sám neprokázal existenci důvodné obavy, že bude v Maďarsku vystaven reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Pokud žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku, nepochybně byl srozuměn s tamější situací a projevil jednoznačně vůli právě v tomto státě požívat azylové ochrany. Jeho tvrzení o obavách z návratu do Maďarska v tomto kontextu vyznívají krajně účelově. U jednání pověřenkyně žalovaného odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 18.7.2016 ve věci sp. zn. 22A 41/2016 s tím, že v uvedeném rozhodnutí byla řešena otázka předávání žadatelů o azyl z Maďarska do Srbska, v němž byl vysloven názor, že připouští-li maďarská právní úprava potenciální předání žadatelů do Srbska, jakožto bezpečné země původu, není tato skutečnost sama o sobě na závadu. Překážku by bylo možno spatřovat pouze tehdy, pokud by maďarská právní úprava nezakotvovala účinný právní prostředek. Krátké lhůty k podání opravného prostředku však nezakládají existenci systematických nedostatků azylového řízení. Přímý zásah do právní sféry cizince by nastal, pokud by podání opravného prostředku bylo úplně znemožněno nebo vyloučeno. Zda proti uvedenému rozhodnutí byla podána kasační stížnost, jí není známo. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že dne 11.3.2016 byl žalobce zadržen při nelegálním pobytu v České republice. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, č. j. KRPB-61446-16/ČJ-2016-060023-50A ze dne 11.3.2016, byl žalobce zajištěn podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty. Ze záznamu o výsledku porovnání otisků prstů žalobce v systému EURODAC vyplynulo, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku. Součástí správního spisu je protokol o výslechu žalobce jakožto účastníka správního řízení č. j. KRPB-61446-15/ČJ-2016-060023-50A, v němž žalobce uvedl, že z Pákistánu odešel počátkem roku 2016 do Íránu a do Turecka. Z Turecka cestoval lodí do Řecka, kde byl asi měsíc. Dále šel pěšky na hranice Makedonie, poté pěšky do Srbska a následně autobusem do Maďarska. V Maďarsku byl zadržen policií a odvezen do tábora. Byly s ním sepsány dokumenty a vzali mu otisky prstů. Žalobce tam požádal o azyl. V táboře setrval zhruba 5 dnů. Následně odešel pěšky sám do Rakouska. Ve Vídni si dne 10.3.2016 koupil jízdenku do Berlína. Netušil, že vlak jede přes Českou republiku. V České republice ani nikde v EU nikoho nemá. Ze správního spisu dále vyplývá, že správní orgán požádal 17.3.2016 Maďarsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na jeho území. Dne 31.3.2016 uplynula dvoutýdenní lhůta na odpověď maďarské strany. Odpověď ve stanovené lhůtě správnímu orgánu z Maďarska doručena nebyla. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7.4.2016, č. j. OAM-375/DS- PR-P18-2016 rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je ve vztahu k České republice nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a dále rozhodl, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je Maďarsko. V odůvodnění žalovaný odkázal na příslušné články Nařízení Evropského parlamentu a Rady a nejprve zkoumal, zda je ve smyslu uvedeného nařízení dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný konstatoval, že za situace, kdy na základě provedené lustrace v databázi EURODAC a z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Maďarska jako prvním členském státě Evropské unie a dále Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska, je Maďarsko příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinen přijmout žalobce na své území zpět v souladu s článkem 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Současně se zabýval skutečností, zda v případě Maďarska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení a tyto neshledal. Správní orgán požádal Maďarsko dne 17.3.2016 o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na jeho území. Dne 31.3.2016 uplynula dvoutýdenní lhůta na odpověď maďarské strany. Žalovaný odkázal na článek 25 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, podle něhož pokud není dodržena dvoutýdenní lhůta podle odst. 1 tohoto článku, má se za to, že žádosti bylo vyhověno, což má za následek vznik povinnosti přijmout dotyčnou osobu zpět včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Na základě uvedeného dovodil, že jsou naplněny podmínky stanovené v § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou žalobcem v Maďarsku shledal ve vztahu k České republice nepřípustnou, a proto dle § 25 písm. i) citovaného zákona bylo řízení zastaveno. Podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen nařízení Dublin III.), a to článku 3 odst. 2 druhého pododstavce, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III., aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Třetí pododstavec tohoto článku dále stanoví, že pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III. ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. V rozsudku č. j. 5 Azs 195/2016-22 Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že z citovaných ustanovení vyplývá, že v rámci dublinského systému nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné, tedy systémové nedostatky z hlediska závazných standardů společného evropského azylového systému, že by zde v případě přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení s tímto žadatelem rozporné s požadavky zejména článku 4 Listiny základních práv EU, respektive článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak byly konkretizovány v judikatuře obou evropských soudů, a to ať již přímo v této zemi, do níž má být žadatel přemístěn, anebo - z důvodu absence řádného posouzení jeho žádosti – v zemích třetích, včetně případně i země jeho původu. V uvedeném rozhodnutí, na které krajský soud v projednávané věci odkazuje, poté, co také citoval zjištění a závěry z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 97/2015-82 ze dne 14.1.2016, z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11.8.2016, č. j. 1 Azs 91/2016 a závěry v rozsudku označených soudů jiných členských států Evropské unie, pokud jde o nedostatky azylového řízení v Maďarsku, včetně plošného uplatňování konceptu bezpečné třetí země na v podstatě všechny žadatele o mezinárodní ochranu, kteří se do Maďarska dostali ze Srbska, jako tomu je v případě žalobce v projednávané věci. Poukázal na reformu maďarského azylového systému účinné od 1.8.2015, kdy vyvstává zcela reálná hrozba přemístění žadatele o azyl právě do Srbska a následně jeho případné deportace do dalších zemí, včetně, v konečném důsledku, do žadatelovy země původu, aniž by byla kterýmkoli státem řádně posouzena jeho žádost o mezinárodní ochranu, a to i přesto, že žádná jiná země Evropské unie Srbsko za bezpečnou třetí zemi nepovažuje. Uvedl, že maďarská právní úprava ani praxe neodpovídají pravidlům a zárukám, které pro použití konceptu bezpečné třetí země, příp. evropské bezpečné třetí země, jak stanoví směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a jejichž dodržování v případě použití konceptu bezpečné třetí země po přemístění žadatele v rámci dublinského systému zdůrazňuje rovněž článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěží lze akceptovat závěry žalovaného vycházející z premise, že Maďarsko lze považovat za bezpečnou zemi, v níž bude žádost žadatele o udělení mezinárodní ochrany náležitě posouzena. Zdůraznil, že mnohá z rozhodnutí soudů členských států, jak je zmínil v označeném rozhodnutí, nasvědčují tomu, že již v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo možno shledat závažné nedostatky maďarského azylového systému ve smyslu článku 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Krajský soud předně konstatuje, že Nejvyšší správní soud je soudem, který kromě jiného sjednocuje judikaturu soudů i v oblasti azylového práva. S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu, krajský soud v projednávané věci zastává názor, že nelze akceptovat závěr žalovaného, že v případě Maďarska neexistují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Za tohoto stavu soud shledal žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s.ř.s., zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění a podle § 78 odst. 4 téhož zákona věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný postupovat v souladu s právními závěry shora uvedenými, které vycházejí z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 12.342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, aplikovaného na základě § 64 s.ř.s.). Náklady řízení sestávají z nákladů právního zastoupení, a to z odměny za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 zákona č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a § 11 odst. 1 téže vyhlášky (tři úkony právní služby představují přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zastoupení u jednání před soudem). Náklady řízení dále sestávají ze tří režijních paušálů k uvedeným třem úkonům právní pomoci, a to podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Odměna a náhrada hotových výdajů tak činí celkem 10.200,- Kč. K odměně a náhradám bylo nutno připočíst i 21 % DPH, 2.142,- Kč. Náklady řízení tak činí celkem 12.342,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č.

6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ostravě dne 4.10.2016 Mgr. Jarmila Úředníčková samosoudkyně