65 A 26/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Martiny Radkové, Ph. D., ve věci žalobců a) Ing. Bc. M. H., MBA, a b) J. H., obou bytem P. 376/28, P. II. – P., proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti

I. Ing. P. D. a

II. Ing. I. ., obou bytem K. 29, P., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2014, č. j. KUOK 51668/2014, ve věci dodatečného povolení stavby, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 6. 2014, č. j. KUOK 51668/2014 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení částku 9.364,60 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 9.364,60 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A. Vymezení věci Rozhodnutím Magistrátu města Přerova, Odboru stavebního úřadu a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“) č. j. MMPr/125108/2013/MM ze dne 16. 10. 2013, byla žadatelům manželům D. (osoby zúčastněné na řízení I. a II.) dle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a § 5 a 6 vyhlášky č. 526/2006 Sb. dodatečně povolena „změna dokončené stavby rodinného domu v Přerově II-Předmostí č. pop. 365, Popovická 30 spočívající v nástavbě atiky vybouráním balkonu ve 2. N.P. (směrem do dvora) a doplněním obvodového zdiva vzniklo okno, vybourání stávajícího vnějšího schodiště a vybudování nového vnějšího schodiště“ (dále jen „stavba“) na pozemku parc. č. St. 415 a parc. č. 464/1 v k. ú. Předmostí. K odvolání žalobců, jakožto vlastníků sousední nemovitosti, žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí stavebního úřadu, a to ve vymezení podmínky č. 1 pro provedení stavby, kdy z textu podmínky vypustil část stanovující, že projektová dokumentace stavby je nedílnou součástí rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, a ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. B. Žalobní body Žalobci v žalobě namítali, že: 1) žalovaný se důsledně nevypořádal s následujícími odvolacími námitkami žalobců: a) stavba je v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu a s veřejným zájmem ve smyslu § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona; b) stavba je neoprávněně posuzována jako změna dokončené stavby dle § 2 odst. 5 stavebního zákona, neboť stavba nebyla řádně povolena a změny stavby nebyly porovnány se stavebním povolením a projektovou dokumentací; c) stavba pro svůj rozsah prací vyžaduje stavební povolení; d) změny dispozičního řešení stavby mění způsob jejího užívání, což má negativní dopad na nemovitost žalobců, kterým je tak znemožněn klidný pobyt v chráněných místnostech a zvažování rozšíření jejich vlastní stavby; e) obsah a rozsah doložených podkladů ze strany stavebníků neodpovídá § 129 stavebního zákona, přičemž stavebníky předložená projektová dokumentace je neúplná a jsou v ní uvedeny rozporné údaje; f) správní orgány se v rozporu s předchozím řízením snaží dokladovat, že v převážné míře se jedná o stavební úpravy, které nepodléhají povolení ani ohlášení, přitom stavba zasahuje do nosných konstrukcí, mění vzhled stavby a způsob jejího užívání; g) požárně nebezpečný prostor zasahuje na pozemky žalobců; h) zcela nedostatečně byl posouzen vliv stavby na sousední nemovitost žalobců z hlediska hladin akustického hluku. Dojde-li v důsledku vedení rozvodů instalací stavby ve štítové stěně k zeslabení akustických vlastností sousedících štítových stěn, nelze v domě žalobců umístit chráněné pobytové místnosti; i) stavba se musí posuzovat jako celek, není proto správný názor správního orgánu, že lze vybranou část stavby povolovat a jinou část, byť by povolení vyžadovala, nikoli, neboť je již postavená [porušení § 103 písm. a) a h) stavebního zákona]; j) správní orgány se i přes výslovná upozorňování ze strany žalobců nedostatečně zabývaly ověřením účinků budoucího užívání stavby dle § 111 odst. 2 stavebního zákona a správní orgány ani stavebníci neprokázali, že stavba nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, ani že nebylo zasaženo do nosných konstrukcí stavby a nemění se její vzhled a způsob užívání; 2) stavební úřad, resp. Ing. M., jednal ve věci zcela neobjektivně, svolaná jednání byla symbolická, důležité věci na nich nebyly probírány, námitky žalobců při nich nebyly objektivně zaznamenány, projektová dokumentace byla žalobcům předkládána ve zcela nevyhovujícím prostoru a po celou dobu jim bylo aktivně znemožňováno činit si výpisky a poznámky (např. jim nebylo dovoleno si podklady ze spisu fotit fotoaparátem), na výzvy k provedení kontroly černé stavby stavební úřad nereagoval a na jakoukoli žádost o prodloužení lhůty k vyjádření reagoval vždy negativně, přičemž stavebníkům byla poskytována lhůta daleko delší. Žalovaný se však k podjatosti, ovlivněnosti, zaujatosti a nepřátelskému přístupu úředníků vyjádřil velmi stroze a nejasně, a nevěděl-li, co napsat, uvedl, že žalobci jsou neobjektivní a nekonkrétní, ačkoli jejich připomínky byly podrobné a obsáhlé; 3) žalovaný nevyhověl žádosti žalobců o přidělení věci jinému stavebnímu úřadu; 4) Ing. T. (architekt stavebníků), Ing. M., Ing. Just (vedoucí odboru stavebního úřadu a nadřízený Ing. M.) a Ing. B. (tajemník města Přerova) jezdí společně k žalovanému, který již svou skupinovou přítomností ovlivňují. Stížnosti žalobců k Magistrátu města Přerova byly tudíž zbytečné. Při jednání soudu dne 20. 12. 2016 žalobci uvedli, že tvrzená schůzka se uskutečnila dne 14. 8. 2013, o čemž se dozvěděli dne 8. 1. 2014; 5) stavebníci v několika případech vstoupili nepovoleně na pozemek a dům žalobců, přičemž ani Policie ČR žalobcům nepomohla, neboť se stavebníci vymluvili, že jim na něco spadlo na střechu. Při jednání soudu dne 13. 12. 2016 žalobci tvrdili, že o tomtéž předmětu řízení bylo jednáno stavebním úřadem i žalovaným opakovaně po vydání napadeného rozhodnutí. C. Stanovisko žalovaného Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k jednotlivým žalobním bodům uvedl, že: 1) a) stavba není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu ani s veřejným zájmem, pokud by tomu tak bylo, nemohl by ji stavební úřad dodatečně povolit; b) není mu známo, proč by se nemělo jednat o změnu dokončené stavby. Dokončenou stavbou ve smyslu stavebního zákona je stavba, která je zcela dokončena a stavebním úřadem byl dán souhlas s jejím neomezeným užíváním, naproti tomu změnou dokončené stavby dle § 2 odst. 5 stavebního zákona je nástavba, přístavba, stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby, a dále zateplení pláště stavby; c) stavba vyžaduje stavební povolení, přičemž o jejím dodatečném povolení v rámci řízení o odstranění stavby stavební úřad rozhodl; d) povolené stavební úpravy nemají vliv na způsob užívání stavby; e) předložená projektová dokumentace odpovídá vyhlášce č. 499/2006 Sb.; f) pro posouzení, zda stavební zákon vyžaduje k provedení určitého konkrétního stavebního díla rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, je rozhodující názor stavebního úřadu, který nadto může stavbu povolit v menším rozsahu, než je navrhováno. Stavební úřad musí přihlédnout k tomu, zda jednotlivé stavební práce vůbec podléhají povolovacímu režimu dle stavebně právních předpisů. Provedením staveb nepodléhajících žádnému povolovacímu režimu není stavební úřad oprávněn se zabývat a rozhodovat o nich; g) z požárně bezpečnostního řešení stavby zpracovaného autorizovaným technikem, jež bylo jedním z podkladů pro vydání souhlasného závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru, vyplývá, že požárně nebezpečný prostor zůstává stávající, tj. projednávanou změnou stavby nedochází k jeho rozšíření, přičemž tento vyhovuje příslušné technické normě; h) změna stavby v dodatečně povoleném rozsahu nebude zdrojem žádného hluku, tudíž nemůže mít vliv na zvýšení hladiny hluku šířeného z domu stavebníků do chráněných vnitřních prostor domu žalobců; i) rozvody nebyly předmětem stavby. Nová úprava detailů atiky bude provedena toliko na domě stavebníků a domu žalobců se nijak nedotkne. Z projektové dokumentace (např. výkres „F.1-07 Detail atiky – řez A-A) je zřejmé, že původní oplechování obou atik bylo ponecháno a nové úpravy detailů atiky jsou prováděny nad ním, přičemž oplechování na domě stavebníků bude mít sklon směrem od domu žalobců, tudíž srážkové vody ze zvýšené atiky budou svedeny na střechu domu stavebníků; j) stavební úřad může projednat a povolit pouze ty části stavby, které povolit lze a u nichž stavební zákon vyžaduje rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu; Ad 2) o námitkách podjatosti Ing. M. a Ing. J. žalovaný opakovaně rozhodoval, a to rozhodnutími ze dne 18. 3. 2013, 13. 11. 2014 a 20. 11. 2014. Žalobci směšují podjatost s nesprávným úředním postupem. Nelze považovat za podjatost, pokud bylo žalobcům umožněno dělat si výpisky, avšak dle jejich názoru v nevyhovujících prostorách. Z žaloby nevyplývá, kopie jakých dokumentů neumožnil stavební úřad žalobcům pořídit, přičemž žalobci takovou námitku v odvolacím řízení neuplatnili. Lhůty stanovené zákonem nemůže správní orgán stanovit odlišně, nicméně lhůtu stanovenou správním orgánem může tento na žádost účastníka přiměřeně prodloužit. Listiny, které se žalobců týkaly, jim byly doručovány. Žalovanému byl předán vždy kompletní spis; Ad 4) jelikož bylo rozhodnutí stavebního úřadu dvakrát zrušeno, dostavili se dne 14. 8. 2013 Ing. M. a Ing. J. na konzultaci k žalovanému, jejímž obsahem nebyl metodický pokyn, nýbrž pouze vyjasnění některých částí odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Z jakého důvodu byli přítomni konzultaci Ing. B. a projektantka žadatelů, není žalovanému známo, avšak tito do jednání s úřední osobou Mgr. H. nezasahovali. Z jednání nebyl pořízen záznam, nicméně jelikož bylo rozhodnutí stavebního úřadu dvakrát zrušeno, lze usuzovat, že žalovaný nijak stavební úřad při vydání rozhodnutí neovlivňuje. D. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). D.

1. Nevypořádání odvolacích námitek Zákon ukládá správním orgánům povinnost vypořádat se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami a návrhy účastníků řízení [§ 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“)]. Současně však obsáhlá judikatura správních soudů dovodila, že tuto povinnost nelze interpretovat dogmaticky jako požadavek detailní odpovědi na každou dílčí námitku, resp. větu, kterou účastník řízení v mnohdy obsáhlých rozhodnutích uvede. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument účastníka v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (a totéž platí také pro rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné proto je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek, resp. aby se vypořádal s obsahem a smyslem uvedených námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13, či rozsudek téhož soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Akceptovat je možné též tzv. implicitní vypořádání námitek, což znamená, že správní orgán prezentuje od názoru účastníka odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72, popř. ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, kde je sice tento závěr prezentován ohledně rozhodnutí soudu, avšak nepochybně jej lze obdobně přijmout i vůči rozhodnutím správních orgánů). Obě vrcholné soudní instance jsou si tak zřetelně vědomy toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, jenž by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době) plnit zákonem jim uložené úkoly. V prvním žalobním bodu vytýkají žalobci žalovanému, že se nevypořádal s odvolacími námitkami, které v žalobě uvedli. Při posuzování této námitky dbal krajský soud výše uvedených judikaturních závěrů a zabýval se tím, zda se žalovaný neopomenul vypořádat s podstatou uvedených námitek žalobců. K námitce žalobců, že stavba je v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu a s veřejným zájmem, uvedl žalovaný na str. 6, odst. 3 napadeného rozhodnutí, že tento názor žalobců nesdílí, přičemž není schopen se k námitce blíže vyjádřit, neboť ji žalobci blíže nespecifikovali. K námitce žalobců, že je stavba nesprávně posouzena jako změna dokončené stavby, uvedl žalovaný na str. 6 v odst. 3 napadeného rozhodnutí, že z odvolání není zřejmé, proč by se nemělo jednat o změnu dokončené stavby, přičemž uvedl definiční znaky „dokončené stavby“, a dále ocitoval, co se dle § 2 odst. 5 stavebního zákon rozumí změnou dokončené stavby (nástavba, přístavba, stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby, a dále zateplení pláště stavby). Dále v témže odstavci žalovaný uvedl k další námitce žalobců, že to, zda ty které stavební práce vyžadují ke svému provedení rozhodnutí či opatření nebo zda bylo zasaženo do nosných konstrukcí domu, nelze usuzovat z objemu odpadů uvedených v projektové dokumentaci, které vznikly při stavebních pracích na domě stavebníků, ani z délky trvání prací. Poté se žalovaný podrobně věnoval žalobci opakovaně vznášené námitce týkající se oplechování souvisejícího se změnou úpravy atiky, přičemž dospěl k závěru, že v důsledku této stavební úpravy nedojde k žádnému zásahu na nemovitost žalobců. K námitce žalobců týkající se přesahování požárně nebezpečného prostoru na jejich pozemek se žalovaný podrobně vyjádřil na str. 7, v odst. 3 napadeného rozhodnutí, kde zejména odkázal na souhlasné závazné stanovisko příslušného dotčeného orgánu státní správy (Hasičského záchranného sboru), k němuž se souhlasně vyjadřoval rovněž nadřízený orgán, a z něhož vyplývá, že požárně nebezpečný prostor zůstává stávající, tj. projednávanou změnou stavby nedochází k jeho rozšíření, přičemž tento vyhovuje příslušné technické normě. Dále na str. 7 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že stavebníky předložená projektová dokumentace odpovídá vyhlášce č. 499/2006 Sb., přičemž dále objasnil, že stavební úřad není vázán předloženou dokumentací v tom smyslu, že by veškeré práce v dokumentaci zahrnuté musel povolit. Žalovaný uvedl, že stavební úřad musí přihlédnout k tomu, zda jednotlivé stavební práce vůbec podléhají povolovacímu režimu dle stavebně právních předpisů, přičemž provedením staveb nepodléhajících žádnému povolovacímu režimu není stavební úřad oprávněn se zabývat a rozhodovat o nich. Dále žalovaný v závěru str. 7 uvedl k námitce žalobců, týkající se hladiny hluku, že změna stavby v dodatečně povoleném rozsahu nebude zdrojem žádného hluku, tudíž nemůže mít vliv na zvýšení hladiny hluku šířeného z domu stavebníků do chráněných vnitřních prostor domu žalobců. K dalším námitkám žalobců odkázal žalovaný na podrobné odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, s nímž se ztotožnil. Z citovaných částí odůvodnění rozhodnutí žalovaného má soud za to, že se žalovaný se vznesenými odvolacími námitkami žalobců vypořádal, a to způsobem odpovídajícím konkrétnosti samotných námitek žalobců, které byly de facto stále znovu se opakujícími námitkami, které vznášeli v průběhu celého řízení a s nimiž se velmi podrobně vypořádal stavební úřad ve svém rozhodnutí. Ostatně rovněž v žalobě se žalobce omezil na konstatování, že se žalovaný s námitkami vypořádal „nedostatečně“, aniž by tvrdil, které podstatné námitky byly žalovaným opomenuty, popř. v jakém smyslu je toto vypořádání nedostatečné. Žalobní bod 1) tudíž krajský soud považuje za neopodstatněný. D.

2. Nevyhovění žádosti o přidělení věci jinému stavebnímu úřadu Podle § 131 odst. 4 s. ř. nadřízený správní orgán usnesením pověří k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, jestliže podřízený správní orgán není z důvodu vyloučení všech úředních osob (§ 14) tohoto orgánu nebo členů orgánu, který rozhoduje ve sboru (dále jen "kolegiální orgán"), způsobilý věc projednat a rozhodnout; v tomto případě nadřízený správní orgán pověří správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvodem pro obligatorní pověření jiného věcně příslušného správního orgánu projednáním a rozhodnutím věci je skutečnost, že u věcně a místně příslušného správního orgánu jsou vyloučeny pro podjatost všechny úřední osoby. S ohledem na skutečnost, že žalovaný setrvale rozhodoval o opakovaně vznášených námitkách vznášených žalobci vůči úřední osobě Ing. M. a jejímu nadřízenému Ing. J. zamítavě, nemohl logicky shledat ani naplnění podmínek citovaného ustanovení pro přidělení věci jinému stavebnímu úřadu. D.

3. Nepovolený vstup na pozemek Žalobci v žalobě rovněž uvedli, že stavebníci v souvislosti s realizací předmětných změn stavby v několika případech vstoupili nepovoleně na jejich pozemek a dům. K této námitce krajský soud toliko stručně uvádí, že vytýkané jednání stavebníků nemá žádný vliv na posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí ani průběhu řízení, které jeho vydání předcházelo, tudíž se jím krajský soud nemohl v tomto řízení zabývat. Ochrany vlastnického práva se lze domáhat v civilním řízení vedeném dle občanského soudního řádu, popř. lze o ochranu požádat příslušný policejní orgán, dochází-li při vnikání cizích osob do nemovitosti žalobců ke škodě na majetku, popř. k porušení domovní svobody. D.

4. Podjatost Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobci prakticky od počátku řízení soustavně namítali nerovné zacházení ze strany úřední osoby Ing. M., a následně rovněž jejího nadřízeného Ing. J.. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že z podnětu žalobců bylo dne 3. 10. 2011 zahájeno řízení o odstranění stavby týkající se rodinného domu manželů D., č. p. 365 v k. ú. Předmostí, popsané jako „nepovolené dispoziční změny uvnitř rodinného domu, zvýšení atiky ploché střechy a odbourání balkonu a venkovního schodiště směrem do dvora rodinného domu.“ S ohledem na podanou žádost stavebníků o dodatečné povolení stavby bylo následně řízení o odstranění stavby usnesením stavebního úřadu ze dne 20. 10. 2011 přerušeno. V samotném řízení o dodatečném povolení stavby vydal stavební úřad poprvé rozhodnutí ze dne 21. 3. 2012, č. j. MMPr/032788/2012/MM, kterým dodatečně stavbu dle § 129 odst. 3 stavebního zákona povolil, přičemž povolovaná stavba byla poměrně široce vymezena jako „zateplení objektu včetně zateplení soklu a střechy včetně zvýšení atiky a nové stavební úpravy atiky v prostoru u sousední štítové zdi, úpravě dispozice rodinného domu, vybourání balkonu ve 2. N. P. (směrem do dvora), vybourání vnějšího schodiště a vybudování nového vnějšího schodiště a osazení zábradlí u terasy.“ Již v odvolání proti tomuto rozhodnutí namítali žalobci, že Ing. Michálková, jakožto pověřená úřední osoba stavebního úřadu, s níž maní špatné zkušenosti již z předchozího stavebního řízení, je zřetelně ve spojení se stavebníky a jejich architektkou, jimž poskytuje všemožnou pomoc a je jim nakloněna, zatímco k žalobcům se chová nepřátelsky, následně popírá svá předchozí tvrzení, zamítá veškeré námitky žalobců, poskytuje stavebníkům nepoměrně více času k jejich vyjádřením a doplněním podkladů, a dále neumožňuje žalobcům si pořizovat fotokopie ze spisu, tudíž jsou nuceni si vše ručně opisovat ve stísněných podmínkách. Současně žalobci uvedli několik konkrétních situací, jimiž svá tvrzení podporovali. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 9. 2012, č. j. KUOK 81228/2012 bylo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 21. 3. 2012 zrušeno. Důvody zrušení tohoto rozhodnutí byla celá řada pochybení stavebního úřadu (zrušující rozhodnutí čítá 32 stran…), včetně nepřezkoumatelnosti jeho závěrů a nevypořádání se se všemi námitkami žalobců. Na str. 28 uvedeného rozhodnutí se žalovaný vyjádřil ke vznesené námitce podjatosti tak, že žádný důvod podjatosti úřední osoby ve smyslu § 14 s. ř. neshledal. V návaznosti na výzvu stavebního úřadu stavebníkům k doplnění a opravě dokumentace jejich stavby žalobci opětovně podáním ze dne 29. 11. 2012 namítli podjatost Ing. M.. Uvedli, že tato běžně při jednáních lže, vytváří zbytečně komplikovaná rozhodnutí, záměrně nedodala žalovanému kompletní správní spis a žalobcům opětovně poskytla kratší dobu k vyjádření než stavebníkům. O této námitce rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2012, č. j. MMPr/159015/2012/Ju vedoucí oddělení stavebního úřadu Ing. Jiří J. tak, že námitku zamítl. Uvedl, že Ing. M. nemá žádný vztah k účastníkům ani předmětu řízení, který by ji z projednávání věci vylučoval ve smyslu § 14 s. ř. Dále uvedl, že za podjatost není možné považovat procesní postup úřední osoby. Nesprávná aplikace práva úřední osobou nastat může, avšak prostředkem k jejímu odstranění a napravení jsou opravné prostředky ve věci samé, jichž žalobci využili. Dále odmítl, že by žalovanému nebyl předán kompletní spis, uvedl, že žalobci, jakožto účastníci řízení, mají možnost se k věci vyjádřit a je-li zapotřebí požádat o prodloužení té které procesní lhůty k provedení úkonu. Dále zdůraznil, že Ing. M. je dlouholetou zaměstnankyní úřadu a má odpovídající odbornou způsobilost. Proti tomuto usnesení se žalobci odvolali, avšak žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3. 2013, č. j. KUOK 24003/2013 zamítl jejich odvolání jako opožděné. V mezidobí rozhodnutím ze dne 12. 2. 2013, č. j. MMPr/020840/2013/MM stavební úřad (jednající Ing. Michálkovou) opětovně předmětnou stavbu dle § 129 odst. 3 stavebního zákona dodatečně povolil, přičemž povolovaná stavba byla nově vymezena jako „změna dokončené stavby rodinného domu v Přerově II-Předmostí č. pop. 365, Popovická 30 spočívající v nástavbě atiky vybouráním balkonu ve 2. N.P. (směrem do dvora) a doplněním obvodového zdiva vzniklo okno, vybourání stávajícího vnějšího schodiště a vybudování nového vnějšího schodiště.“ Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2013, č. j. KUOK 60719/2013 žalovaný opětovně rozhodnutí stavebního úřadu zrušil, přičemž důvodem zrušení bylo jednak zkrácení žalobců na jejich procesních právech, spočívající v nedodržení desetidenní lhůty k přípravě k jednání, které následovalo po oznámení o pokračování v řízení po prvotním vrácení věci stavebnímu úřadu. Dále žalovaný konstatoval, že nástavbu atiky v rozsahu, v jakém ji stavební úřad popsal, nelze povolit, neboť tak dochází k zásahu do vlastnického práva žalobců. Žalovaný proto popsal, jakým způsobem je nezbytné odstranit nesrovnalosti v jednotlivých paré projektové dokumentace stavby a jakým způsobem by měl stavební úřad postupovat ve vztahu k úpravě atiky. Podáními ze dne 6. 9. 2013 a 11. 9. 2013 vznesli žalobci opětovně námitku podjatosti Ing. M. a rovněž Ing. J.. Skutečnosti v námitkách uváděné byly v zásadě totožné jako v dřívějších podáních (lhaní, stranění stavebníkům, zatajování skutečností, omezování práv účastníků, zmatená a nepřehledná usnesení, nepředávání kompletního spisu odvolacímu orgánu). Dne 12. 9. 2013 podali žalobci rovněž stížnost primátorovi města Přerovana nezákonné, arogantní a lživé jednání Ing. M. a Ing. J.. Usnesením ze dne 16. 9. 2013 rozhodl RNDr. P. J., vedoucí Odboru stavebního úřadu a životního prostředí Magistrátu města Přerova tak, že zamítl námitku podjatosti vznesenou vůči Ing. J.. V odůvodnění odkázal na vyjádření samotného Ing. J. o tom, že tento nemá k věci ani účastníkům žádný vztah, pro nějž by bylo důvodné pochybovat o jeho podjatosti. O námitce podjatosti Ing. M. poté rozhodl Ing. J. usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. MMPr/122826/2013/Ju tak, že řízení o této námitce zastavil s odůvodněním, že se jedná o námitku, o níž již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, přičemž v nové námitce nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti. Dne 16. 10. 2013 vydal stavební úřad v pořadí třetí rozhodnutí, jímž předmětnou stavbu dodatečně povolil. Dne 13. 11. 2013 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. KUOK 95952/2013, jímž zamítl odvolání žalobců proti usnesení RNDr. P. J. ze dne 16. 9. 2013, týkajícího se podjatosti Ing. J.. Žalovaný zdůraznil, že úprava podjatosti úřední osoby dle § 14 s. ř. je konstruována tak, že k vyloučení úřední osoby na projednávání věci postačuje pouhá pravděpodobnost, že by postoj úřední osoby mohl být „pokřiven“, přičemž důvodem k pochybnostem o nepodjatosti pak může být cokoli, co vzhledem ke své povaze může založit nežádoucí vztah mající potenciál ke „zkřivení“ postoje úřední osoby k výkonu svěřené pravomoci. Ve vztahu k námitkám žalobců uvedl, že nepopisují konkrétní jednání Ing. J., které by bylo možné podřadit pod podjatost, kdy se jedná spíše o stížnost na nesprávný úřední postup, jenž je ostatně předmětem stížnosti podané k primátorovi města. Za podjatost nelze dle žalovaného považovat skutečnost, že je žalobcům umožněno nahlížet do spisu v jim nevyhovujících prostorách. Pokud žalobci namítají nemožnost pořizování kopií, uvedl žalovaný, že tato námitka je nekonkrétní, neboť žalobci neuvedli, o jaké kopie se má jednat. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2013, č. j. KUOK 96892/2013 následně žalovaný zrušil usnesení vydané Ing. J. dne 1. 10. 2013, jímž bylo zastaveno řízení o podjatosti Ing. M., a to s odůvodněním, že se jedná o nesprávný procesní postup, neboť námitka pojatosti není řešena v samostatném řízení, které by tak bylo možné zastavovat. V reakci na uvedené rozhodnutí stavební úřad, jednající Ing. J., dne 18. 12. 2013 vydal písemnost č. j. MMPr/157602/2013/Ju, kterou sdělil žalobcům, že o podjatosti Ing. M. již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, přičemž v nové námitce nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, tudíž o ní nebude rozhodováno. Podjatost úředníků stavebního úřadu poté žalobci namítli i v odvolání proti vydanému povolení ze dne 16. 10. 2013. Dne 21. 3. 2014 bylo žalovanému doručeno podání žalobců nazvané „podání připomínek“, v němž žalobci opětovně zdůraznili, že jednání Ing. M. a Ing. J. je vůči nim výrazně nepřátelské, což se následně promítá v rozhodování o věci, z něhož je zjevné, že se tito úředníci snaží prosadit stavbu stavebníků za každou cenu. Uvedli mj., že jsou naprosto šokováni, že architektka manželů D. jakožto v podstatě jejich zaměstnanec, Ing. M., Ing. J. společně s tajemníkem přerovského magistrátu Ing. B. jezdí společně k odvolacímu orgánu a navštěvují jednotlivé úředníky a snaží se prosadit předmětnou nezákonnou stavbu, kterou od počátku Ing. M. zatajovala a spoluorganizovala. Uvedený kontakt s nadřízeným orgánem – žalovaným probíhá za zády žalobců. Současně podrobili kritice i rozhodnutí žalovaného o podjatosti v dané věci, které označili za vyhýbavé, přičemž se pozastavovali zejména nad tím, proč nebyli vyzváni žalovaným k upřesnění vznesených námitek, pokud je žalovaný považoval za příliš obecné. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí se námitkami podjatosti žalobců nezabýval, toliko se vyjádřil k námitkám vůči lhůtám k provedení jednotlivých úkonů, a dále v závěru rozhodnutí uvedl, že nekonkrétní zmínka o snaze „některých pracovníků“ ovlivňovat odvolací orgán zjevně vychází z ničím nepodložených domněnek odvolatelů, proto se k ní žalovaný nemůže ani odpovídajícím způsobem vyjádřit. Při jednání soudu dne 13. 12. 2016 potvrdil Mgr. H., který jakožto oprávněná úřední osoba žalovaného napadené rozhodnutí vydal, že o své schůzce Ing. T., Ing. M., Ing. J. a Ing. B. sám žalobce informoval, přičemž při jednání soudu dne 20. 12. 2016 účastníci shodně uvedli, že k této schůzce došlo dne 14. 8. 2013, přičemž žalobcům toto Ing. h. sdělil dne 8. 1. 2014. Z uvedeného je tedy předně zjevné, že není pravdivé tvrzení žalovaného, že by žalobci poprvé namítali skutečnosti týkající se uskutečnění schůzky v žalobě. Žalobci jednoznačně poukázali na tuto schůzku, kterou označili za skandální a šokující, již v podání doručeném žalovanému dne 21. 3. 2014. Žalovaný se však k tvrzení žalobců o uvedené schůzce v žalobou napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil, naopak tato tvrzení odmítl jako nekonkrétní tvrzení vycházející z ničím nepodložených domněnek. Takové „vypořádání“ vznesené námitky však krajský soud nemůže považovat za řádné. Z výše popsaných podání učiněných žalobci v průběhu celého správního řízení vyplývá, že tito vznesli vůči přístupu úředních osob, zejména Ing. M., celou řadu konkrétních výtek, které dle jejich názoru svědčí o „pokřiveném“ vztahu této úřední osoby vůči nim, přičemž tento vztah, jenž označují za zjevně nepřátelský, se dle jejich názoru promítá v rozhodování této osoby o posuzované věci. Pokud tedy za popsané situace žalobci poukáží následně na konání jednání úředníků stavebního úřadu s pověřenou úřední osobou žalovaného za přítomnosti architektky stavebníků, avšak bez přítomnosti žalobců, nelze tuto okolnost označit bez dalšího za ničím nepodložené domněnky. Naopak povinností žalovaného bylo se ke vznesené námitce zcela konkrétně vyjádřit a vyvrátit tak žalobci vznesená podezření a nařčení z nerovného a de facto klientského přístupu uvedených úředních osob, které se dle názoru žalobců „za jejich zády“ scházejí a domlouvají společný postup. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na závěr Nejvyššího správního soudu, uvedený v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010-152, cit. z odst. 29: „Podle § 14 odst. 2 správního řádu z roku 2004 sice účastník řízení „může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“ Formulaci „k námitce se nepřihlédne“ je však dle Nejvyššího správního soudu nutno vykládat ve spojitosti s dalšími ustanoveními správního řádu, a to tak, že se v případě, kdy není námitka podána bez zbytečného odkladu, o takové námitce nerozhoduje samostatným usnesením. Účastník, který námitku podjatosti podá „opožděně“, pouze ztrácí procesní „privilegium“ kvalifikovaného rozhodnutí o takové námitce, ale to neznamená, že by se skutečnostmi, které v ní uvede, neměl příslušný správní orgán vůbec zabývat. Je tomu tak proto, že podjatost nastává přímo ze zákona při splnění podmínek stanovených v § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004 (rozhodnutí o podjatosti určité úřední osoby má pouze deklaratorní charakter). Dojde-li tedy správní orgán k závěru, že účastník řízení neuplatnil námitku podjatosti „bez zbytečného odkladu“, sdělí mu, že nebude o jeho námitce rozhodovat usnesením, ale bude s ní nakládat jako s neformálním podnětem, na jehož základě tvrzenou podjatost úřední osoby z moci úřední prověří. Pokud na základě takového prověřování tvrzené podjatosti dospěje správní orgán k závěru, že je skutečně dána podjatost některé pokračování z úředních osob, bude na místě postupovat podle § 14 odst. 4 uvedeného zákona (tzn. určit jinou úřední osobu). Pokud je taková „opožděná“ námitka vznesena až v odvolání a odvolací správní orgán dospěje k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno podjatou úřední osobou, pak je nutno na takové vydání rozhodnutí nahlížet jako na vadu řízení, která podle § 89 odst. 2 zpravidla bude důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (obdobně viz také Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012, II. vydání, str. 183-184).“ Z uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud dovozuje, že povinnosti vyjádřit se ke vznesené námitce v napadeném rozhodnutí se nemohl žalovaný zprostit ani v případě, že by byla námitka žalobců opožděnou. Opožděnost námitky podjatosti totiž může vyústit toliko v nevydání samostatného usnesení, nikoli v takový postup, že se žalovaný odmítne vznesenou námitkou zcela zabývat. E. Závěr Krajský soud proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vady v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; v něm je žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právními názory soudu vyslovenými v tomto zrušovacím rozsudku. F. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že v řízení plně procesně úspěšní žalobci mají právo vůči žalovanému na náhradu nákladů řízení. Náklady každého z žalobců ve výši 9.364,60 Kč tvoří: 1) zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a 2) náklady za právní služby JUDr. K., stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) jako odměna za zastupování ve výši 4.960 Kč za 2 provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT, tj. převzetí zastoupení a sepis žaloby (odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT, a dále snížena o 20 % dle § 12 odst. 4 AT na částku 2.480 Kč), a dále náhrada hotových výdajů za provedené úkony v rozsahu jedné poloviny částky 600 Kč, tj. 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, to vše zvýšené o DPH z odměny a náhrad ve výši 1.104,60 Kč (tj. 21 % z částky 5.260 Kč), neboť zástupce žalobců je plátcem uvedené daně. Při stanovení výše náhrady za zastoupení žalobců vycházel soud z jimi předloženého příjmového pokladního dokladu vystaveného JUDr. K. a z obsahu e-mailu ze dne 29. 7. 2014. Náhradu za úkon právní služby nazvaný „studium spisu“ soud žalobcům nepřiznal, neboť se nejedná o úkon ve smyslu § 11 AT. Náhradu za úkon právní služby nazvaný „další porada s klientem“ soud žalobcům nepřiznal, neboť žalobci neprokázali, že se jednalo o poradu trvající déle než 1 hodinu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) AT, tj. náklad řízení důvodně vynaložený ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobcům ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení osob na řízení zúčastněných rozhodl soud dle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle nějž má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů jen v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Soud však v řízení osobám na řízení zúčastněným žádné povinnosti neukládal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce. V Olomouci dne 20. prosince 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jiří Gottwald v. r. Markéta Chrudinová předseda senátu