65 A 40/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., v právní věci žalobce J. R. bytem v O., V. 675/5, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015, č. j. KUOK 58374/2015, ve věci bodového hodnocení řidičů, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 3. 2015, č.j. SMOL/061282/2015/OARMV/ER/Bat, kterým byly podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o silničním provozu“), zamítnuty námitky žalobce proti provedeným záznamům bodů v jeho bodovém hodnocení v registru řidičů a provedené záznamy bodů byly potvrzeny. Žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že: 1) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že jej správní orgán I. stupně nevyzval k doplnění podaného odvolání, tak jak je ustálenou praxí správních orgánů. V tomto dal žalobci za pravdu i žalovaný, který takto vadný spisový materiál vrátil správnímu orgánu I. stupně k doplnění konkrétních odvolacích důvodů; 2) žalovaný nereflektoval odvolací důvody a nezabýval se předloženými důkazními prostředky. Přílohou doplněného odvolání bylo i rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j MSK 49924/2014 vydané ve shodné věci, ze kterého dle názoru žalobce vyplývá, že je běžnou praxí odvolacího správního orgánu posuzovat i jednotlivé podklady (rozhodnutí v blokových řízeních) z hlediska jejich způsobilosti pro provedený záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče a na základě tohoto posouzení případně jednotlivá rozhodnutí označit za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Tato praxe vyplývá i z dalších žalobcem uváděných rozhodnutí, ať už Krajského úřadu Moravskoslezského kraje či jiného správního orgánu. Žalobce se domnívá, že na základě zásady legitimního očekávání by pak u všech krajských úřadů měla existovat ustálená či alespoň obdobná praxe při posuzování věcí shodných či obdobných. Pokud tedy jeden správní orgán rozhoduje výše popsaným způsobem, není přiléhavé, aby totožný správní orgán pouze v jiné místní působnosti rozhodoval a postupoval zcela odlišně; 3) jednotlivé podklady jsou nezpůsobilé pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče. Oznámení policie nemůže být dostatečným důkazem a musí být vždy porovnáno s předmětným rozhodnutím, kterého se týká. Z rozhodnutí by měly být patrny údaje o osobě přestupce, místu spáchání přestupku a době spáchání, mělo by být zcela jasné, čeho se měl přestupce dopustit a jakou povinnost stanovenou zákonem svým jednáním porušil. Argument, že přestupce svým podpisem dal souhlas s tímto druhem projednání a správností takového rozhodnutí, je dle žalobce naprosto nesprávným, ten nemůže za správnost rozhodnutí odpovídat. Podklad není způsobilý zejména v těchto případech: a. v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti přestupkové jednání nevyplývá z popisu „rychlost, R, RJ, rychlost v obci (mimo obec)“, kdy jednoznačným porušením povinnosti je pouze překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci (mimo obec) s uvedením, že mělo být porušeno ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu či ustanovení § 18 odst. 3, případně ustanovení § 4 písm. c) téhož zákona; b. v případě porušení být za jízdy připoután bezpečnostním pásem nedostačuje popis „neužil bezpečnostní pásy, nepřipoután bezp. pásem, nepřipoután BP, pásy aj.“, kdy zákonem stanovenou povinností řidiče je být za jízdy připoután bezpečnostním pásem dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Z rozhodnutí musí tedy být zřejmé, že přestupce porušil tuto povinnost za jízdy a dopustil se jí jako řidič motorového vozidla; c. v případě držení v ruce či manipulace s hovorovým či záznamovým zařízením za jízdy nedostačuje popis „telefonování za jízdy“. Telefonování za jízdy není zákonem zakazováno. Jedinou povinností, kterou může řidič porušit je dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Z rozhodnutí tedy musí být jednoznačné, že řidič za jízdy držel v ruce či jinak s takovým zařízením manipuloval, v případě popisu telefonování za jízdy je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo; d. z rozhodnutí musí být naprosto zřejmé kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, aby bylo možné vyloučit, že přestupek se stal mimo pozemní komunikaci; e. údaje v rozhodnutí by měly být uvedeny čitelně, srozumitelně a přehledně tak, aby rozhodnutí mohlo být vůbec přezkoumáno. Na závěr žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 127/2014-39, ze kterého vyplývá, že pro způsobilost rozhodnutí postačuje jistá zkratkovitost při popisu přestupkového jednání, ovšem je v tomto rozsudku přesně vymezena. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. V písemném vyjádření k žalobě uvedl, že první žalobní námitka je nepravdivá. Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním dne 9. 4. 2015, ještě téhož dne správní orgán I. stupně vyhotovil a žalobci do datové schránky jeho zmocněnce dodal výzvu k doplnění důvodů odvolání. K druhé žalobní námitce uvedl, že tato je nedůvodná, neboť žalovaný se s odvolacími námitkami žalobce řádně vypořádal. Poslední žalobní námitku taktéž označil za nedůvodnou. Žalobce neoznačil, který podklad pro záznam bodů byl nezpůsobilý, ani nekonkretizoval, v čem měla nezpůsobilost podkladu spočívat. Tvrzení žalobce pod body a) - e) nemají přímý vztah k projednávané věci, jsou obecná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobci bylo dne 1. 12. 2014 doručeno oznámení správního orgánu I. stupně o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů spolu s výzvou k odevzdání řidičského průkazu. Žalobce podal dne 5. 12. 2014 proti záznamu bodů námitky. V řízení o námitkách zpochybňoval, že by dané přestupky spáchal, domníval se, že je ani spáchat nemohl, neboť byl toho času vždy na jiném místě. Správní orgán I. stupně požádal příslušné orgány Policie ČR a městské policie o zaslání všech předmětných pokutových bloků vztahujících se k došlým oznámením o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení, na jejichž základě provedl záznamy bodů v bodovém hodnocení řidiče žalobce v registru řidičů, jež vedly k dosažení počtu 12 bodů. Správní orgán I. stupně námitky rozhodnutím ze dne 18. 3. 2015 zamítl a provedené záznamy potvrdil. Dne 9. 4. 2015 podal žalobce prostřednictvím svého zástupce blanketní odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dne 9. 4. 2015 správní orgán I. stupně vyzval žalobce k doplnění odvolání, k tomu mu určil lhůtu pěti pracovních dnů ode dne doručení výzvy. Výzvu odeslal téhož dne do datové schránky žalobcova zástupce. Dne 18. 4. 2015 došlo k jejímu doručení. Dne 24. 4. 2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno doplnění odvolání žalobce, v němž žalobce napadal především obecnou způsobilost podkladů pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče a zároveň odkázal na přiložené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49928/2014. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Jednotlivě přezkoumal namítané záznamy bodů a způsobilost jednotlivých podkladů a pokutových bloků pro jejich zápis. Na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru o způsobilosti všech podkladů. U všech vyžádaných pokutových bloků shledal, že v nich jsou jednoznačně a dostatečně srozumitelně uvedeny všechny údaje, pro které nepochybuje o tom, že se žalobce všech předmětných přestupkových jednání dopustil. K přiložené kopii rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že právními názory tohoto odvolacího orgánu při posuzování obsahu konkrétních pokutových bloků není v tomto případě vázán a že je považuje minimálně zčásti za nesprávné. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez jednání. K žalobnímu bodu č. 1) krajský soud shodně se žalovaným uvádí, že tvrzení žalobce o tom, že jej správní orgán I. stupně nevyzval k doplnění odvolání, není pravdivé. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 9. 4. 2015 podal žalobce blanketní odvolání proti napadenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které neobsahovalo zákonné náležitosti, tj. napadaný rozsah a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy, a ještě téhož dne správní orgán I. stupně vydal výzvu, ve které v souladu s ustanovením § 37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“) vyzval žalobce, aby doplnil své odvolání, aby uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí či řízení, jež mu předcházelo. Výzva byla doručena do datové schránky právního zástupce žalobce dne 18. 4. 2015, doplnění odvolání pak bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 24. 4. 2015. Taktéž není pravdivé ani tvrzení žalobce o tom, že pro tuto vadu (neučinění výzvy k doplnění odvolání) žalovaný vrátil spis správnímu orgánu I. stupně k doplnění konkrétních odvolacích důvodů. Tato tvrzení žalobce jsou vyvrácena obsahem spisu a žalobní námitka tak není důvodná. K porušení žalobcova práva na spravedlivý proces tudíž nedošlo. Dále žalobce namítal nereflektování odvolacích důvodů žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí, aniž by konkrétně uvedl, které odvolací důvody má na mysli, a nerespektování předloženého rozhodnutí jiného správního orgánu v souladu se zásadou legitimního očekávání (žalobní bod 2). Tvrzení žalobce nekorespondují s obsahem žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval odvolacími důvody žalobce, s namítanými nedostatky rozhodnutí správního orgánu I. stupně se řádně a přiléhavě vypořádal. V případě, kdy žalobce pouze obecně konstatuje, že žalovaný naprosto nereflektoval jeho odvolací důvody, a neuvádí, jakou konkrétní námitku měl žalovaný opomenout vypořádat, soud tuto námitku vypořádal rovněž jen obecně a odkazuje na napadené rozhodnutí, ve kterém se žalovaný odvolacími důvody žalobce (kromě způsobilosti jednotlivých podkladů) zabýval na stranách 8 – 10. S předloženým rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje se žalovaný, na rozdíl od mylného přesvědčení žalobce, rovněž neopomněl vypořádat. Na str. 10 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že právními názory tohoto odvolacího orgánu při posuzování obsahu zkoumaných pokutových bloků není v tomto případě vázán a považuje je minimálně zčásti za nesprávné. Zásada legitimního očekávání spočívá v požadavku takového postupu správních orgánů, aby při rozhodování skutkové shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Odhlédne-li soud od otázky existence ustálené praxe správních orgánů, kterou dle názoru soudu nelze dovozovat ze čtyř žalobcem citovaných rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě nadto k porušení této zásady nemohlo dojít, a to z následujících důvodů. Předně musí soud zdůraznit, že namítá-li žalobce, že z jím předloženého rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje vyplývá běžná praxe odvolacího orgánu spočívající v posuzování jednotlivých pokutových bloků a případně jejich označení za nezpůsobilé pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče, soud nespatřuje důvodnost této námitky, když právě takto postupovaly oba správní orgány v nyní posuzovaném případě. Hodnocení způsobilosti jednotlivých pokutových bloků je obsahem žalobou napadeného rozhodnutí na str. 4 – 8. Pokud je namítán odlišný právní závěr, ke kterému žalovaný tímto postupem, na rozdíl od Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, dospěl, k tomu soud uvádí, že za situace, kdy na základě řádného přezkumu dospěl žalovaný k právnímu závěru o způsobilosti jednotlivých pokutových bloků, a tento řádně odůvodnil, jedná se o zcela legitimní postup. Navíc žalobce nedokládá, že by v obou srovnávaných případech existovala totožnost všech skutkových okolností, aby vůbec mohla být zásada legitimního očekávání aplikována. Nicméně, stejně jako v předchozím žalobním bodě, ani zde žalobce nekonkretizoval namítané odchýlení se od praxe jiných správních orgánů. Soudu tak není známo, v čem konkrétně mělo porušení zásady legitimního očekávání spočívat, žalobcova tvrzení zůstávají opět pouze v obecné rovině. Soud proto nemá, v souladu s dispoziční zásadou, jak jinak tuto námitku vypořádat než jak výše uvedeno, tedy rovněž obecně. Závěrem žalobce namítal nezpůsobilost jednotlivých podkladů pro záznam bodů do bodového hodnocení (žalobní bod 3). Předně soud opětovně konstatuje, že tato námitka je koncipována obecně, bez vztahu k nyní projednávané věci. Žalobce neuvedl, které pokutové bloky, na jejichž podkladě byl záznam bodů do bodového hodnocení žalobce učiněn, považuje za nezpůsobilé a proč, pouze vyjmenoval možné případy, kdy nelze hovořit o způsobilosti podkladu pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče. K takto namítané nezpůsobilosti podkladů soud odkazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 – 20, dle kterého „[p]ři zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Proto postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil. (…)Nelze dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen.“ V žalobcem citovaném rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014 - 39 NSS uvedl, že v případě vymezení přestupkového jednání na pokutovém bloku popisem ve formě 50/69/66 za současného uvedení porušeného zákonného ustanovení nelze hovořit o nezpůsobilosti takového pokutového bloku, když „[v]ymezení předmětného protiprávního jednání Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá z odkazu na ustanovení zákona o přestupcích, který zakotvuje skutkovou podstatu přestupku v podobě překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které normuje nejvyšší dovolenou rychlost v obci. Číslice uvedené ve střední části pokutového bloku s ohledem na tento závěr Nejvyšší správní soud vykládá tak, že údaj 50 značí možnou maximální povolenou rychlost v daném místě, údaj 69 rychlost naměřenou stěžovateli (tj. 69 km/h) a údaj 66 rychlost naměřenou stěžovateli při zohlednění odchylky měřícího zařízení (tj. 66 km/h). Údaje uvedené na citovaném bloku tedy plně odpovídají právní kvalifikaci, na základě které byl stěžovatel sankcionován. Taková specifikace tedy splňuje požadavek dostatečné individualizace skutku, neboť z kombinace všech výše uvedených údajů je patrné, jakého konkrétního jednání se stěžovatel dopustil, a kdy a kde se to stalo. Předmětný pokutový blok proto byl způsobilým podkladem pro záznam bodů do registru řidičů.“ Pokud jde o namítanou nezpůsobilost v případě přestupkového jednání spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, takové jednání bylo v nyní posuzovaném případě postihováno následujícími pokutovými bloky: 1) CP/2010 P 3437182, který obsahoval následující popis přestupkového jednání: 23. 2. 2012 v 15:39 hod., R 46 km 5 směr Brno, § 4/c) z.č. 361/2000Sb., RJ – 100/132/128; 2) FD/2013 D 0318049, který obsahoval následující popis přestupkového jednání: 25. 4. 2013, 10:53, Libivá, I/44, § 18/4 z. č. 361/2000 Sb., rychlost v obci 50/68/65; 3) FC/2013 C 0291168, který obsahoval následující popis přestupkového jednání: dne 19. 1. 2014 v 13:34 hod., sil. II/369 v obci Ramzová, § 18 odst. 4 z. č. 361/2000 Sb., překročení rychlosti v obci o méně než 20 km/h. Naměřeno 67 km/h, po odečtu 64 km/h; 4) GE/2013 E 0100156, který obsahoval následující popis přestupkového jednání: 19. 11. 2014 v 13:30 hod., Březová/ Svitavou ul. Pražská, par. 18/4 z. č. 361/2000 Sb. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci 50 km/h. 50/66/63 km/h. Co se týče zkratkovitého popisu přestupkového jednání překročení nejvyšší dovolené rychlosti ve formě trojčíslí, soud plně odkazuje na výše uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu, na jejichž základě nemá pochybnosti o způsobilosti těchto pokutových bloků, neboť kromě uvedeného trojčíslí je vždy současně uvedeno porušené zákonné ustanovení, přičemž kombinace všech uvedených údajů zaručuje, v souladu s výše uvedeným rozsudkem NSS č. j. 4 As 127/2014 – 39, takovou specifikaci, jež splňuje požadavek dostatečné individualizace skutku. Dále žalobce namítal nezpůsobilost podkladu v případě přestupkového jednání spočívajícího v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem. V nyní posuzovaném případě však nebyl žalobce za takové přestupkové jednání sankcionován ani v jednom případě. Pokud jde o namítanou nezpůsobilost podkladu v případě přestupkového jednání spočívajícího v držení v ruce či manipulace s hovorovým či záznamovým zařízením za jízdy, tato dle žalobce nastává v případě popisu „telefonování za jízdy“, když z popisu musí být jednoznačné, že řidič za jízdy držel v ruce či jinak s takovým zařízením manipuloval. Za takové přestupkové jednání byl žalobce postihován pokutovým blokem UM/2008 M 3281574, jež obsahuje popis přestupkového jednání: 12. 10. 2012 v 14:30 hod. v Brně na ul. Palackého tř. za jízdy držel v ruce hovorové zařízení § 7/1 c z. č. 361/2000 Sb, a pokutovým blokem FD/2013 D 1438230, jež obsahuje popis přestupkového jednání: 11:30, 3. 11. 2013, D1 km 200 -> Vyškov; §42a/2a z. č. 13/1997 Sb. nemá dálniční známku; §6/8a z. č. 361/2000 Sb. nemá u sebe ŘP; § 32/1 z. č. 361/2000 Sb. stanovené osvětlení; § 7/1 c z. č. 361/2000 Sb. drží tel. během jízdy; § 125c/1/k a § 125c/1/f/1 z. č. 361/2000 Sb. V obou případech je v souladu s požadavkem žalobce přestupkové jednání vymezeno dostatečně určitým způsobem, neboť je z nich jednoznačné, že žalobce držel telefon či jiné hovorové zařízení za jízdy. Ze všech pokutových bloků je dále i zcela zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, a obsažené údaje jsou zároveň uvedeny čitelně a přehledně. Všechny uvedené pokutové bloky, na jejichž základě byly žalobci připsány body do bodového hodnocení řidiče v celkové výši 12 bodů, splňují výše uvedené judikaturou stanovené požadavky týkající se obsažených údajů a jejich srozumitelnosti. Tedy v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry je u každého pokutového bloku zcela jasné komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta uložena. Soud tedy uzavírá, že se v nyní posuzovaném případě u všech pokutových bloků jednalo o způsobilý podklad pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče. K žalobcem namítané skutečnosti, že podpis přestupce na pokutovém bloku nelze hodnotit jako souhlas s projednáním v blokovém řízení a se správností bloku, soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20, s jehož závěry se plně ztotožňuje, a ze kterého vyplývá, že podpisem pokutového bloku stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení. Na závěr soud konstatuje, že za situace, kdy jsou žalobní body natolik neurčité, jako v nyní posuzovaném případě, nemohl se s nimi soud vypořádat podrobněji, než jak učinil. Na základě výše uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné. Jelikož soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí ani vady řízení, které jeho vydání předcházelo, žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Olomouci dne 21. září 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jiří Gottwald v. r. Markéta Chrudinová předseda senátu