65 A 48/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Michala Rendy, ve věci ve věci žalobce C. I., spol. s. r. o., se sídlem Čs. A. 687/45, B., IČ: X, zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec, proti žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekci, se sídlem Květná 15, Brno 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2015, č. j. SZPI/BC872-18/2014, ve věci správního deliktu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 25. 5. 2015, č. j. SZPI/BC872-18/2014, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16.915,77 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karly Návedlové, advokátky se sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec.

Odůvodnění

A. Vymezení věci Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Olomouc (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 2. 12. 2014, č. j. SZPI/BC872-10/2014. Správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu ve výši 50.000 Kč za správní delikt podle § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích (dále jen „zákon o potravinách“), a dále povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč a povinnost k úhradě nákladů laboratorního rozboru ve výši 2.500 Kč. Žalobce měl dle správního orgánu I. stupně vyrobit a následně uvést na trh potravinu, konkrétně laskonky malé plněné 100 g v množství 8,5 kg, která po provedení laboratorního zkoušení nevyhověla ve znaku lepek, a tudíž byla hodnocena dle čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (dále jen „Nařízení“) jako potravina nevhodná k lidské spotřebě, tj. potravina, která se nepovažuje za bezpečnou. Tímto jednáním žalobce porušil povinnost dodržet požadavky na bezpečnost potravin stanovenou v článku 14 odst. 1 Nařízení a naplnil tak výše uvedenou skutkovou podstatu správního deliktu. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím změnila výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že uvedla, že žalobce vyrobil a následně uvedl na trh potraviny, u nichž byl provedeným laboratorním zkoušením zjištěn lepek, ačkoli údaj o možnosti nepříznivého ovlivnění zdraví lidí (údaj o lepku, jako látce způsobující alergii), neuvedl v souladu s § 8 odst. 2, zákona o potravinách, tam, kde je potravina přímo nabízena k prodeji spotřebiteli, viditelným způsobem, přičemž dle § 8 odst. 10 vyhlášky č. 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků (dále jen „Vyhláška“), alergenní složka nebo jakákoli látka z ní pocházející, která byla použita při výrobě potraviny a je v konečném výrobku stále obsažena, a to i ve změněné formě, se zřetelně označí názvem alergenní složky ve složení potraviny. Právní kvalifikaci ponechala žalovaná totožnou jako správní orgán I. stupně. Uvedla, že tím, že daná potravina obsahovala lepek, tj. alergenní látku, o jejímž výskytu v potravině nebyli spotřebitelé žádným způsobem informováni, byla tato potravina hodnocena dle čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení jako nevhodná k lidské spotřebě, a tudíž jako potravina, která se nepovažuje za bezpečnou v souladu s čl. 14 odst. 1 Nařízení. Z uvedeného důvodu naplnil žalobce skutkovou podstatu správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. a) zákona o potravinách. B. Žalobní body Žalobce požadoval zrušení napadeného rozhodnutí. Namítal, že: 1) nesouhlasí s hodnocením předmětné potraviny jako nevhodné k lidské spotřebě dle čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení, neboť jeho jednání mělo být hodnoceno jako nedodržení § 8 odst. 10 Vyhlášky, když žalobce jakožto výrobce pochybil tím, že ve složení výrobku chyběla v seznamu složek pšeničná mouka. Proto by mělo být jeho jednání překvalifikováno na správní delikt dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách. Před platností Vyhlášky nebylo označování alergenů nijak právně ošetřeno a i v běžně uváděných směsích byly alergeny často obsaženy, a to bez povinnosti rozepsání jednotlivých složek. Žalobce proto nesouhlasí s názorem správních orgánu, že s platností nové vyhlášky se stanou uvedené potraviny nevhodné k lidské spotřebě. Podstatné je, že potravina nebyla deklarována jako bezlepková nebo jako potravina se sníženým obsahem lepku; 2) stanovených alergenů je 14 a závažnější chybou by bylo, kdyby ve složení výrobku chyběl údaj o přítomnosti sóji, mléka, vajec apod., neboť spotřebitelé s alergií na uvedené skupiny potravin jsou odkázáni k nákupu a výběru mezi běžnými pekařskými a cukrářskými výrobky, tudíž lze souhlasit s tím, že v případě neoznačení by bylo možné zařadit potravinu jako nevhodnou k lidské spotřebě omezené skupiny populace. Celiaci a osoby s intolerancí na lepek naopak nenakupují pekařské a cukrářské výrobky v běžné obchodní síti, nýbrž ve specializovaných obchodech, či ve větších marketech s odděleným prodejem těchto potravin. Nejde tedy o vylučování skupiny spotřebitelů z nákupu běžných potravin, neboť minimálně všichni celiaci vědí, že všechny běžné pekařské a cukrářské výrobky lepek obsahují. Je-li vyráběn pekařský či cukrářský výrobek pro celiaky, je jako bezlepkový označen; 3) zjištěná vada nebyla nikdy předmětem stížnosti spotřebitelů; 4) správní orgán rozhodl až téměř po dvou letech od spáchání správního deliktu, přičemž závadný stav byl žalobcem bezprostředně po jeho zjištění napraven; 5) s ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci by měla být pokuta nižší nebo od ní upuštěno s tím, že pokud soud dospěje k závěru o tom, že právní kvalifikace je správná, pak žalobce navrhl, aby soud sám uloženou pokutu snížil na částku 5.000 Kč, nebo od uložení pokuty upustil. C. Stanovisko žalované Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním bodům uvedla, že: Ad 1) žalobce u potraviny laskonky neuvedl údaj o možnosti nepříznivého ovlivnění zdraví lidí. S ohledem na to, že lepek je významnou alergenní látkou, o jejímž výskytu v potravině nebyli spotřebitelé žádným způsobem informováni, nelze jinak než hodnotit tuto potravinu jako nevhodnou k lidské spotřebě pro specifickou skupinu osob dle čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení. Tuto potravinu tak nebylo možné považovat za bezpečnou ve smyslu čl. 14 odst. 1 Nařízení. Pokud je alergen v potravině přítomen a spotřebitel není o jeho přítomnosti informován, dostává mylnou informaci o složení potraviny, neboť se právem domnívá, že potravina alergen neobsahuje. Žalobce pšeničnou mouku používal dle jeho vyjádření k vysypávání šablon, měl si tedy uvědomit, že vzhledem k technologickému postupu výroby této potraviny bude alergen v potravině obsažen. Dle § 8 odst. 10 Vyhlášky bylo povinností žalobce zřetelně označit alergenní složku ve složení potraviny, což tento neučinil. Dle žalované potraviny, do nichž byly použity alergeny, a u nichž nebyly alergeny označeny ve složení potraviny, nejsou pro specifickou skupinu osob bezpečné a z toho důvodu byla tato potravina posouzena jako nevhodná k lidské spotřebě, přičemž zdůraznila, že nutnost chránit zdraví spotřebitelů (alergiků nebo spotřebitelů s nesnášenlivostí nějaké potraviny/složky potraviny), i když se jedná o omezenou skupinu osob, je jedním z primárních zájmů potravinového práva; Ad 2) setrvává na svém vyjádření uvedeném v napadeném rozhodnutí, že jí není známa žádná studie, která by popisovala chování osob alergických na lepek a celiaků při nakupování, přičemž tuto skupinu osob není možné vyloučit z nákupu běžných potravin. Řada pekařských a cukrářských výrobků je bezlepkových a je třeba, aby se spotřebitel mohl spolehnout na deklaraci na obalu každého výrobku nebo na informaci poskytnutou při prodeji spolu s potravinou nebalenou. Daná potravina také nemusí být osobou alergickou na lepek či celiakem přímo zakoupena, k těmto osobám se může dostat zprostředkovaně, například přes jiného člena rodiny, tudíž tyto osoby se budou následně řídit právě deklarací uvedenou na obalu toho konkrétního výrobku. U konkrétní osoby alergické na lepek, případně u celiaka mohou vyvstat obdobné zdravotní komplikace jako u osob, které zkonzumovaly jiné alergeny, jež žalobce považuje za nebezpečnější, tudíž není důvod pro odlišování právní kvalifikace u různých druhů alergenů; Ad 3) skutečnost, že poškození zdraví spotřebitelů (tj. skutečnost, na kterou by si mohli spotřebitelé stěžovat) nebylo zjištěno, byla hodnocena jak správním orgánem I. stupně, tak odvolacím orgánem ve prospěch žalobce; Ad 4) je pravda, že od zjištění daného protiprávního jednání do vydání pravomocného rozhodnutí uběhla poměrně dlouhá doba, avšak správní řád dává účastníkovi řízení právo, aby po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí zažádal o uplatnění opatření proti nečinnosti. Žalobce však tohoto práva nevyužil; Ad 5) pokuta byla uložena v zákonných mezích. D. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud předně uvádí, že pouhé plynutí času nezbavovalo žalovanou povinnosti vydat v zahájeném řízení rozhodnutí. Plynutí času pak není ani okolností, která by měla dále vliv na trvání deliktní odpovědnosti žalobce, bylo-li řízení o správním deliktu zahájeno ve lhůtě stanovené v § 17i odst. 3 zákona o potravinách, což bylo. Dále se krajský soud ztotožňuje se stanoviskem žalované, že uložení pokuty ve větším časovém odstupu od spáchání deliktu není hlediskem, k němuž by měl dle § 17i odst. 2 zákona o potravinách správní orgán přihlížet při úvaze o výši pokuty, ani kritériem pro snížení pokuty nebo upuštění od jejího uložení. Mezi účastníky není sporné, že se žalobce dopustil vytýkaného jednání spočívajícího v uvedení na trh potraviny (100 g balení laskonek v celkovém množství 8,5 kg), aniž by v údajích o jejím složení viditelným způsobem uvedl, že tato obsahuje lepek, jakožto látku způsobující alergii. Žalobce však rozporuje právní kvalifikaci správního deliktu, jehož se měl popsaným jednáním dopustit. Žalovaná vytkla žalobci, že údaj o možnosti nepříznivého ovlivnění zdraví lidí (údaj o lepku, jako látce způsobující alergii), neuvedl v souladu s § 8 odst. 2, zákona o potravinách, tam, kde je potravina přímo nabízena k prodeji spotřebiteli, viditelným způsobem, přičemž dle § 8 odst. 10 Vyhlášky bylo jeho povinností zřetelně uvést název alergenní složky ve složení potraviny. Dále pak uvedla, že tím, že daná potravina obsahovala alergenní látku, o jejímž výskytu v potravině nebyli spotřebitelé žádným způsobem informováni, byla tato potravina hodnocena dle čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení jako nevhodná k lidské spotřebě, a tudíž jako potravina, která se nepovažuje za bezpečnou v souladu s čl. 14 odst. 1 Nařízení. Z uvedeného důvodu naplnil žalobce skutkovou podstatu správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. a) zákona o potravinách. Podle čl. 14 odst. 1 Nařízení potravina nesmí být uvedena na trh, není-li bezpečná. Podle čl. 14 odst. 2 Nařízení potravina se nepovažuje za bezpečnou, je-li považována za a) škodlivou pro zdraví; b) nevhodnou k lidské spotřebě. Podle čl. 14 odst. 5 Nařízení se při rozhodování o tom, zda potravina není vhodná k lidské spotřebě, bere v úvahu skutečnost, zda není potravina s ohledem na své zamýšlené použití nepřijatelná pro lidskou spotřebu z důvodu kontaminace cizorodými nebo jinými látkami nebo z důvodu hniloby, kažení nebo rozkladu. Podle § 17 odst. 2 písm. a) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 se provozovatel potravinářského podniku dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost dodržet požadavky na bezpečnost potravin stanovenou přímo použitelnými předpisy Evropských společenství upravujícími požadavky na potraviny. Z výroku i odůvodnění rozhodnutí žalované vyplývá, že požadavek na bezpečnost potravin, stanovený přímo použitelným předpisem Evropských společenství, který měl žalobce svým jednáním dle žalované porušit, byl zákaz uvádění na trh potravin, které nejsou bezpečné, konkrétně pak potravin, které nejsou vhodné k lidské spotřebě ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení. „Nevhodnost k lidské spotřebě“ pak žalovaná v posuzované věci vymezila tak, že předmětná potravina obsahovala alergenní látku, o jejíž přítomnosti však nebyli spotřebitelé informováni, čímž mohlo u určité skupiny obyvatel dojít k nepříznivému ovlivnění zdraví. S žalovanou lze souhlasit, že jak v době, kdy mělo ke spáchání deliktu dojít (dne 22. 10. 2013), tak v době rozhodování žalované v prvním i druhém stupni (tj. ke dni 2. 12. 2014 a 25. 5. 2015) byla obecně závaznými právními předpisy stanovena povinnost provozovatelů potravinářských podniků na obalech potravin uváděných do oběhu údaje o složení potravin, zahrnující mj. údaj o přítomnosti alergenní složky v potravině. Právní závěry žalované je nezbytné korigovat již v tom, že posuzovaná potravina byla potravinou balenou při výrobě (viz Protokol č. P201-80419/13), nikoli potravinou nebalenou, tudíž se na ni co do náležitostí označení nevztahoval § 8 zákona o potravinách, na nějž žalovaná ve výroku rozhodnutí odkazuje, nýbrž § 6 téhož zákona, který v odst. 1 písm. i) a k) (ve znění účinném do 31. 12. 2014) stanovoval, že provozovatel potravinářského podniku, který uvádí do oběhu potraviny balené ve výrobě, je povinen způsobem stanoveným vyhláškou potravinu řádně označit na obalu určeném pro spotřebitele nebo pro provozovny stravovacích služeb údajem o složení potraviny podle použitých surovin a přídatných látek, látek určených k aromatizaci a potravních doplňků (bod i), a rovněž údaji o možnosti nepříznivého ovlivnění zdraví lidí, stanoví-li tak zvláštní předpisy (bod k). Avšak s ohledem na skutečnost, že ve vztahu k potravinám nebaleným stanovoval § 8 zákona o potravinách obsahově stejně povinnosti, toliko s rozdílem toho, kde mají být požadované údaje umístěny, nepovažuje krajský soud uvedenou nepřesnost samu o sobě za vadu, která by mohla mít vliv na přezkoumatelnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Uváděla-li žalovaná dále, že v době jejího rozhodování byla provozovatelům potravinářských podniků výslovně stanovena přímo použitelným předpisem Evropských společenství, konkrétně v čl. 9, bodu 1, písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, povinnost uvádět na obalech potravin údaje o přítomnosti látek vyvolávajících alergie nebo nesnášenlivost, přičemž výkladu tohoto nařízení se na str. 5 napadeného rozhodnutí věnovala, musí krajský soud zdůraznit, že toto nařízení, byť vstoupilo v platnost 12. 12. 2011 (viz http://eur-lex.europa.eu), stalo se použitelným až od 13. 12. 2014 (srov. čl. 55 uvedeného nařízení). Na posouzení jednání žalobce ze dne 22. 10. 2013 tedy uvedené nařízení nemůže být aplikováno. Podstatným je však dle názoru soudu další odkaz, a to na § 8 odst. 10 Vyhlášky, která již v době spáchání posuzovaného jednání a rovněž i v době rozhodování žalované, stanovila povinnost zřetelně označit názvem alergenní složky ve složení potraviny každou alergenní složku uvedenou v příloze č. 1 nebo jakoukoli látku z ní pocházející, která byla použita při výrobě potraviny a je v konečném výrobku stále obsažena, a to i ve změněné formě, přičemž první položkou uvedené přílohy jsou obiloviny obsahující lepek. Žalobce tedy měl povinnost uvést na obalu příslušné potraviny, že tato obsahuje pšeničnou mouku, tj. obilovinu obsahující lepek. Dle názoru krajského soudu však nelze přisvědčit žalované, že z důvodu neuvedení údaje o přítomnosti lepku v potravině bylo možné tuto potravinu označit za „nevhodnou k lidské spotřebě“ ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení. Žalovaná totiž odhlédla od skutečnosti, že v čl. 14 odst. 5 Nařízení je uvedeno, jaké skutečnosti mají být brány v úvahu při posouzení toho, zda je posuzovaná potravina „nevhodná k lidské spotřebě“, tj. ohledem na své zamýšlené použití nepřijatelná pro lidskou spotřebu. Za tyto skutečnosti, tj. možné příčiny nepřijatelnosti potraviny pro lidskou spotřebu, předmětné nařízení výslovně označuje kontaminaci cizorodými nebo jinými látkami, hnilobu, kažení nebo rozklad. Jedná se tedy zřetelně o stavy, do nichž se posuzovaná potravina dostane působením vnějších vlivů, zejména ve fázi po její výrobě. Za případ „kontaminace cizorodými nebo jinými látkami“, k níž pochopitelně může dojít již ve fázi výroby, však s ohledem na ostatní pojmy v tomto ustanovení uvedené, nelze dle názoru krajského soudu považovat v uvedených souvislostech situaci, kdy výrobce potraviny vědomě použije pro její výrobu látku, která je sama o sobě zdravotně nezávadná (mouku), avšak opomene tuto následně uvést ve složení potraviny na jejím obalu. Ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. b) Nařízení dle závěru soudu dopadá na případy, kdy je potravina napadena choroboplodnými zárodky, mikroorganismy, chemickými látkami či jinak „znečištěna“. Na jednání žalobce tak dle názoru soudu uvedené ustanovení nedopadalo, a tudíž nebylo možné kvalifikovat toto jednání jako správní delikt dle § 17 odst. 2 písm. a) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, resp. obdobný správní delikt dle § 17 odst. 1 písm. p) zákona o potravinách ve znění účinném od 1. 1. 2015. Jednání žalobce bylo možné dle názoru soudu kvalifikovat přiléhavě jako správní delikt dle § 17a odst. 1 písm. e) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, jehož se mohl dopustit provozovatel potravinářského podniku, který uvádí do oběhu potravinu označenou v rozporu s § 6 až 8 nebo § 9 téhož zákona. Odpovědnost za uvedený delikt by pak zůstala zachována i v době rozhodování žalované, kdy byl vymezen v § 17 odst. 2 písm. c) zákona o potravinách ve znění účinném od 1. 1. 2015 tak, že správního deliktu se dopustí provozovatel potravinářského podniku uvádějící potraviny na trh tím, že označí potravinu v rozporu s § 6 až 8 nebo neposkytne informaci podle § 9a odst. 1 téhož zákona. Za tento správní delikt umožňoval zákon o potravinách uložit pokutu do výše 1 mil. Kč do 31. 12. 2014, resp. 10 mil. Kč od 1. 1. 2015, což by však již byla právní úprava pro žalobce přísnější, tj. neaplikovatelná. Skutečnost, že na obale ve složení potraviny neuvedená látka byla látkou alergenní, mohla žalovaná zohlednit při ukládání sankce jako okolnost přitěžující. S ohledem na výše uvedené nemá dle názoru krajského soudu význam se blíže zabývat sporem účastníků o obchodních zvyklostech „běžného celiaka“. E. Závěr Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná zjištěné jednání žalobce nesprávně právně posoudila, tj. aplikovala na posuzovaný případ právní normu, která na uvedené jednání nedopadá. Krajský soud proto napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). F. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalované uložil povinnost nahradit důvodně vynaložené náklady procesně úspěšného žalobce. Tyto náklady v celkové výši 16.915,77 Kč sestávají z: 1) soudního poplatku ve výši 3.000 Kč; 2) odměny advokátky ve výši 9.300 Kč za tři úkony právní služby, a to převzetí věci, sepis žaloby a účast u jednání dne 20. 12. 2016 – dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), přičemž výše odměny za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT; 3) 3 režijních paušálů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 AT za provedené úkony právní služby, tj. 900 Kč; 4) náhrady za 4 půlhodiny času promeškaného cestou k jednání soudu ve výši 400 Kč dle § 14 odst. 3 AT, tj. 4 x 100 Kč; 5) cestovného ve výši 900,64 Kč, kdy zástupkyně žalobce cestovala ze sídla AK v Bílovci do Olomouce a zpět (160 km) automobilem, jehož spotřeba dle VTP činila v kombinovaném provozu 6,2 l nafty/100 km dle metodiky ES692/2008A, přičemž cena paliva činila 29,50 Kč/l a sazba základní náhrady činila 3,80 Kč/km (vyhláška MPSV č. 385/2015 Sb.), tj. 9,92 l x 29,50 Kč + 160 km x 3,80 Kč; 6) DPH z odměny a náhrad podle § 57 odst. 2 s. ř. s. ve výši 2.415,13 Kč (tj. 21 % z částky 11.500,64 Kč), neboť zástupkyně žalobce je plátcem uvedené daně. Právo na náhradu odměny za další úkon právní služby spočívající v sepisu repliky a s ní spojeného režijního paušálu a DPH soud žalobci nepřiznal, neboť žalobce v replice neuvedl žádné nové podstatné skutečnosti, tudíž nelze uvedené náklady považovat za účelně vynaložené. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Místo plnění náhrady nákladů určil soud dle § 149 o. s. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce. V Olomouci dne 20. prosince 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jiří Gottwald v. r. Markéta Chrudinová předseda senátu