65 Af 19/2018

Rubrum

č. j. 65 Af 19/2018 - 85 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudkyň Mgr. Jany Volkové a JUDr. Martiny Radkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: E. N. s. r. o., IČO X sídlem Š. 66/9, X O. zastoupená advokátem Mgr. Markem Gocmanem sídlem 28. října 438/219, Mariánské Hory, 709 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2018, č. j. 4492/18/5100-41453-712140 a č. j. 4504/18/5100-41453-712140, ve věci zřízení zástavního práva, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala, aby krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2018, č. j. 4492/18/5100-41453-712140 a č. j. 4504/18/5100-41453-712140 (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 7. 2017, č. j. 1493606/17/3101-80542-800629 a č. j. 1493445/17/3101-80542-800629. Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch. 2 65 Af 19/2018 2. Z předloženého správního spisu krajský soud zjistil, že Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytlo žalobkyni na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 20. 12. 2010 peněžní prostředky ve výši 33 000 000 Kč ze strukturálních fondů. V důsledku konstatování porušení rozpočtové kázně vydal správce daně dne 19. 5. 2016 rozhodnutí č. j. 946486/16/3100-31471-801817 (dále jen „platební výměr na odvod“) na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým vyměřil žalobkyni odvod do Národního fondu ve výši 1 650 000 Kč. Proti platebnímu výměru na odvod brojila žalobkyně odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22045/17/5000-10610-71136, zamítl a platební výměr potvrdil. Žalobkyně rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru na odvod napadla žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Věc byla u krajského soudu vedena pod sp. zn. 65 Af 45/2017. Platební výměr na odvod nabyl dne 19. 5. 2017 právní moci a nedoplatek se stal dne 5. 6. 2017 splatným. Žalobkyně požadovanou částku dobrovolně a v řádném termínu neuhradila, proto správce daně vydal dne 14. 7. 2017 rozhodnutí o zřízení zástavního práva č. j. 1493606/17/3101-80542-800629 a č. j. 1493445/17/3101-80542-800629 (dále jen „rozhodnutí o zástavním právu“), proti kterým se žalobkyně odvolala. Žalovaný napadenými rozhodnutími podaná odvolání zamítl a rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva potvrdil. Proti těmto rozhodnutím brojila žalobkyně žalobou, která je předmětem tohoto rozsudku.

3. V žalobě žalobkyně namítala, že v odvoláních proti rozhodnutím správce daně o zástavním právu namítala, že proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22045/17/5000- 10610-71136, ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně, podala správní žalobu. Sdělila, že o této žalobě, vedené pod sp. zn. 65 Af 45/2017, zdejší soud dosud nerozhodl. Doplnila, že správní orgány neměly rozhodovat ve věcech exekuce či jiných rozhodnutí směřujících k zajištění daňové pohledávky do doby, než bude skončeno řízení ve věci sp. zn. 65 Af 45/2017. Protože tak správní orgány v posuzované věci neučinily, považovala žalobkyně napadené rozhodnutí za nezákonné.

4. Žalobkyně dále namítala, že pokud vycházely správní orgány z principu zákonnosti pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, měly tento princip poměřovat se zásadou uvedenou v § 5 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „d. ř.“). Měly tedy vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 65 Af 45/2017 a neměly vydat rozhodnutí o zřízení zástavních práv. Pokud tato rozhodnutí vydaly, měly dostatečně zdůvodnit naléhavost takového postupu a nemožnost vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu. Žalovaný o tom, že je u zdejšího soudu vedena věc sp. zn. 65 Af 45/2017 prokazatelně věděl, jelikož byl účastníkem řízení. Nemohl tedy vědět, zda v budoucnu neodpadne důvod pro zajištění daňové pohledávky, proto měl vyčkat na rozhodnutí krajského soudu ve věci zp. zn. 65 Af 45/2017, což neučinil.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Měl za to, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodnil svůj právní názor, vycházel ze zjištěného skutkového a právního stavu posuzované věci. Odkázal na odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí, která dle něj obsahují dostatečné zdůvodnění k jednotlivým námitkám žalobkyně.

6. Žalovaný doplnil, že podání žaloby proti pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně není skutečností, která by bránila zřízení zástavního práva nebo která by vedla k jeho zrušení, neboť zástavní právo vzniklo v souladu se Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch. 3 65 Af 19/2018 zákonem. Správce daně byl oprávněn zřídit k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství rozhodnutím zástavní právo v souladu s § 170 d. ř. ve spojení s § 1309 a následujících zákona č. 80/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Pro vznik zástavního práva byla rozhodující a právně relevantní existence pohledávky správce daně za žalobkyní. Přesvědčení žalobkyně o nesprávnosti doměřené daňové povinnosti nenaplňuje pojem důvodného očekávání. Žalovaný poukázal na presumpci správnosti a zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a uvedl, že správci daně nepřísluší předjímat výsledek soudního přezkumu rozhodnutí.

7. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně v žalobě zaměnila pojmy exekuce a zajištění majetku zástavním právem, žalovaný upřesnil, že zřízení zástavního práva slouží pouze k zajištění pohledávky a nevede k přímému zpeněžení majetku na rozdíl od exekuce. Zajištění majetku zástavním právem tak neznamená pro dlužníka žádné zvláštní omezení či zákazy.

8. K námitce porušení zásady přiměřenosti žalovaný sdělil, že zásada přiměřenosti uvedená v § 5 odst. 3 d. ř. se promítá do povinnosti respektovat při zřízení zástavního práva zásadu proporcionality mezi hodnotou zástavy a výší zajišťované pohledávky. Při kolizi dvou či více chráněných subjektivních práv je třeba, aby hodnotnější z nich bylo chráněno s minimálním zásahem do subjektivního práva druhého či práv ostatních. Zřízení zástavního práva je mírnějším prostředkem než daňová exekuce. V rámci zásady přiměřenosti správce daně musí zvažovat, zda nelze užít jiný vhodnější způsob zajištění či úhrady daňové pohledávky, nikoli posuzovat hodnotu zástavy v poměru k výši zajišťované pohledávky.

9. Nezákonnost jednání správce daně dle žalovaného nelze spatřovat v tom, že důsledně požadoval a zajišťoval splnění daňových povinností v zákonem stanoveném rámci. Princip přiměřenosti má převážně chránit před zjevnými excesy správce daně. Žalovaný uvedl, že zřízením zástavního práva dochází k menšímu zásahu do právní sféry daňového subjektu, než je tomu v případě daňové exekuce, přípustná míra ingerence správce daně je tedy větší, než je tomu u samotné daňové exekuce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 Afs 48/2015-32).

10. Žalovaný uzavřel, že zástavní právo bylo zřízeno k majetku, který je podle § 1310 o. z. způsobilý být zástavou, správce daně při rozhodování postupoval v souladu s ustanovením § 5 odst. 3 d. ř., když za účelem zajištění úhrady daně zvolil legitimní způsob zajištění zřízením zástavních práv.

11. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

12. Krajský soud zdůrazňuje, že právní řád České republiky zná v různých procesních předpisech různé opravné instituty, které se od sebe liší mj. i tím, že některé z nich mají ze zákona odkladný účinek, jiné nikoli. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. k soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví odkladný účinek automaticky nemá; lze jej však přiznat soudním rozhodnutím na návrh žalobce (viz § 73 odst. 1, 2 s. ř. s.).

13. Krajský soud zdůrazňuje, že dle konstantní judikatury správních soudů má odkladný účinek ve správním soudnictví charakter institutu výjimečného, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. Pokud by jím měl být, nestanovil by zákonodárce jako Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch. 4 65 Af 19/2018 základní pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 6 Afs 73/2014-56, www.nssoud.cz).

14. Krajský soud ověřil ve svých evidencích, že žalobkyně návrh na přiznání odkladného účinku ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 65 Af 45/2017 týkající se odvodu za porušení rozpočtové kázně nepodala. Žalobkyně se tak ani nepokusila o přiznání odkladného účinku žalobě, odkladný účinek nenastal. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22045/17/5000-10610-71136, kterým žalovaný zamítl odvolání proti platebnímu na odvod a tento platební výměr potvrdil, tak nabylo právní moci. Správní orgány v nyní posuzované věci proto rozhodovaly na základě pravomocného rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně a byly oprávněny rozhodnout o penále.

15. Krajský soud zdůrazňuje, že prosté podání žaloby nebrání rozhodnutí správce daně, a to ani při uplatnění zásady zdrženlivosti obsažené v § 5 odst. 3 d. ř. Opačný výklad – zastávaný žalobkyní – totiž popírá institut přiznání odkladného účinku žalobě v samé jeho podstatě. Pokud by měl být takový výklad být akceptován, stal by se institut přiznání odkladného účinku zcela zbytečným. To však bylo jen stěží úmyslem zákonodárce při formulaci § 73 s. ř. s., do kterého byl právě tento institut výslovně zakotven.

16. Ve vztahu k namítanému porušení zásady zdrženlivosti (přiměřenosti) uvedené v § 5 odst. 3 s. ř. krajský soud rovněž poukazuje na to, že v daném případě se jedná o zřízení zástavního práva, nikoli o samotnou exekuci. Aplikaci principu přiměřenosti je totiž nutné vnímat i v tom smyslu, že v takovém případě ještě nedochází k vlastní exekuci a zbavení vlastnických práv daňového subjektu k takovému majetku.

17. Žalobkyně se rovněž mýlí, pokud z uvedené zásady dovozuje povinnost správce daně zdůvodnit, proč nemůže rozhodnutí soudu vyčkat. Takovou povinnost z uvedené zásady dle názoru soudu dovodit nelze.

18. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud neshledal žalobu důvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Olomouc 24. dubna 2019 Mgr. Barbora Berková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch. 5 65 Af 19/2018 Shodu s prvopisem potvrzuje M. Ch.