65 Af 37/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Martiny Radkové, Ph.D., ve věci žalobce S. – c. e. a. m. O. o. p. s., se sídlem S. 669/70, H. n. M., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2014, č. j. 20076/14/5000-24700-702394 a č. j. 20077/14/5000-24700-702394, ve věci porušení rozpočtové kázně, takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 20076/14/5000-24700- 702394 a č. j. 20077/14/5000-24700-702394 ze dne 1. 8. 2014 s e z r u š u j í a věci s e v r a c e j í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39. Odůvodnění: A. Vymezení věci Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci platebními výměry č. j. 1723702/13/3100-04702-801817 ze dne 18. 12. 2013 odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 2.254.380 Kč (výměr č. 479/2013), a dále do státního rozpočtu ve výši 397.831 Kč (výměr č. 480/2013). Porušení rozpočtové kázně shledal správce daně v porušení povinností stanovených Rozhodnutím o poskytnutí dotace s nepřímými náklady č. 14/1.1/2/2010 ze dne 8. 9. 2010, vydaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, změněného Dodatky č. 1 a 2 ze dne 6. 9. 2012 a ze dne 6. 2. 2013 (dále jen „Rozhodnutí“), porušením Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost (dále jen „Příručka“), a zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Dle Zprávy o daňové kontrole č. j. 1515509/13/3100-04703-800399, projednané s žalobcem dne 12. 11. 2013, žalobce neoprávněně použil prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu v letech 2010 až 2013 v celkové výši 2.652.211 Kč tak, že použil dotace na nezpůsobilé výdaje, čímž nedodržel povinnosti uvedené v Části II, bodu 4.2 Rozhodnutí a dle Části IV, bodu 2.4 Rozhodnutí tak porušil rozpočtovou kázeň ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“). Konkrétně se měl žalobce dle správce daně porušení právních předpisů dopustit tím, že při uskutečnění veřejné zakázky „Metodické sety pro potřeby projektu Environmentální vzdělávání - dovednosti pro udržitelný rozvoj - grafické, tiskové a související služby“, realizované ve zjednodušeném podlimitním řízení: - na profilu zadavatele neuveřejnil v průběhu výběrového řízení Dodatečné informace č. 1 obsahující odpověď na dotaz jednoho z uchazečů, čímž porušil § 49 odst. 3 ZVZ; - akceptoval doklady prokazující kvalifikaci vybraného uchazeče před podpisem smlouvy, přestože v rámci těchto dokladů nebyl předložen výpis z rejstříku trestů jednoho z členů statutárního orgánu vybraného uchazeče a výpis z rejstříku trestů právnických osob, čímž uchazeč nesplnil povinnost prokázat kvalifikační předpoklady, a tím žalobce porušil § 62 odst. 3 ZVZ; - na profilu zadavatele neuveřejnil smlouvu o dílo a její dodatek ve stanovené lhůtě 15 dnů od jejího uzavření, čímž porušil § 147a odst. 2 ZVZ; - na profilu zadavatele neuveřejnil písemnou zprávu zadavatele ve stanovené lhůtě 15 dnů od ukončení zadávacího řízení, čímž porušil § 85 odst. 4 ZVZ; - na profilu zadavatele neuveřejnil výši skutečně uhrazené ceny ve stanovené lhůtě 90 dnů od splnění smlouvy, čímž porušil § 147a odst. 3 ZVZ; a - neodeslal Oznámení o zadání zakázky k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek ve lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy, čímž porušil § 83 odst. 1 ZVZ. Žalovaný odvolání žalobce proti předmětným platebním výměrům zamítl. Současně správce daně platebními výměry č. 461/2014 a 462/2014 ze dne 9. 9. 2014 vyměřil žalobce penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 11. 11. 2011 do 1. 8. 2014. Odvolání žalobce proti těmto platebním výměrům žalovaný rovněž zamítl. Žalobce rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2015 napadl samostatnou žalobou, vedenou zdejším soudem pod sp. zn. 65 Af 23/2015. Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2015, č. j. 15718/15/7500-30091-013728 Generální finanční ředitelství částečně vyhovělo žádosti žalobce o prominutí daně a prominulo mu částku 301.767 Kč z odvodu vyměřeného platebním výměrem č. 480/2013, částku 212.635 Kč z penále vyměřeného platebním výměrem č. 461/2014, částku 1.710.017 Kč z odvodu vyměřeného platebním výměrem č. 479/2013 a částku 1.207.080 Kč z penále vyměřeného platebním výměrem č. 462/2014. Celkem tak bylo žalobci prominuto zaplacení částky 3.431.499 Kč z vyměřených 4.139.389 Kč, tudíž žalobci zbývá zaplatit částku 707.890 Kč. B. Žalobní body Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně, z důvodu jejich nezákonnosti spočívající v nedostatečném vypořádání s odvolacími námitkami, čistě formalistickém postupu žalovaného, který nezohlednil všechny okolnosti daného případu, míru závažnosti případných porušení povinností ze strany žalobce ani dopady vyměřených odvodů na žalobce, a především v nesprávném právním posouzení věci, jež žalobce odůvodnil tím, že: 1) v případě údajného porušení § 49 odst. 3 ZVZ se jednalo maximálně o administrativní pochybení. Dodatečná informace byla pouze upřesněním již poskytnutých informací, neměla vliv na zpracování a podání nabídek, a nebyl tedy prokázán faktický negativní dopad na zadávací řízení. Žalobce na základě žádosti uchazeče o dodatečné informace k zadávacím podmínkám dle § 49 ZVZ poskytl dne 22. 8. 2012 všem vyzvaným uchazečům dodatečné informace č.

1. Dodatečná informace obsahovala údaje „administrativního charakteru“, které neměly vliv na výběr nejvhodnější nabídky, dodatečná informace žádného potenciálního dodavatele nediskriminovala. Dané administrativní pochybení tak nemělo a nemohlo mít vliv na zadávací řízení a nemohlo tak ani dojít ke zvýhodnění některých uchazečů oproti případným uchazečům, kteří zpracovali nabídku pouze v souladu s podmínkami uveřejněnými na profilu zadavatele. Při posouzení možného porušení § 6 ZVZ je dle názoru žalobce nutné vycházet z obsahu dodatečné informace a možného vlivu na zadávací řízení, který prokázán nebyl, resp. následky se pohybují toliko v potenciální rovině; 2) v případě údajného porušení § 62 odst. 3 ZVZ se jednalo opět o nepřiměřené a formalistické hodnocení porušení ZVZ. Žalobce vycházel v souladu se zákonem z čestného prohlášení vybraného uchazeče s tím, že výpis z rejstříku trestů má být dokládán pouze formálně až později. Navíc po tomto předložení výpisu z rejstříku trestů je zřejmé, že veškeré požadavky byly na straně vybraného uchazeče po celou dobu fakticky splněny, tedy naprosto v souladu se zákonem a žalobce má proto za to, že ani toto tvrzené porušení ZVZ nemohlo mít vliv na výběr nejlepší nabídky. Žalobce měl jistotu, že vybraný uchazeč splňuje veškeré požadavky zákona na splnění základních kvalifikačních předpokladů dle § 53 ZVZ, když vybraný uchazeč předložil do nabídky čestné prohlášení. Žalobce si nechal předložit od vybraného uchazeče chybějící dokumenty a je tak zcela nepochybné, že došlo k poskytnutí příslušné součinnosti vybraného uchazeče dle zákona. Příliš formalistický přístup by vedl k neodůvodněnému omezení hospodářské soutěže, která by měla pro zadavatele podstatný dopad, a to zejména ekonomický. Žalobce má navíc za to, že v podstatě ani nebylo možné požadovat ve zjednodušeném podlimitním řízení doklady dle § 53 odst. 3 ZVZ, zadavatel je oprávněn požadovat pouze čestné prohlášení, což dovodil jazykovým výkladem § 62 odst. 2 a 3 a § 82 ZVZ. Problém tedy dle žalobce spočíval v interpretaci § 62 odst. 3 ZVZ, které bylo relativně nové, a tudíž se k němu minimálně v dané době nestačila vyvinout natož ustálit rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže případně soudní judikatura. Bez povšimnutí by dle žalobce neměla zůstat skutečnost, že nepochybným sledovaným účelem § 62 odst. 3 ZVZ bylo zjednodušit podmínky účasti uchazečů ve zjednodušených podlimitních řízeních, tj. nikoliv kladení administrativních překážek; 3) v případě porušení § 147a odst. 2, § 85 odst. 4, § 147a odst. 3 a § 83 odst. 1 ZVZ došlo k prodlení se zveřejněním požadovaných informací nedopatřením a tento stav byl poté ihned zhojen. Fakticky však tato pochybení opět neměla vliv na výběr nejvhodnější nabídky a rozhodně se dle žalobce nejednalo o úmysl cokoliv zatajovat. Uvedené dle žalobce proto nelze považovat za porušení zákona, které by mělo vliv na zadávací řízení a transparentnost postupu zadavatele. Dle žalobce je při posouzení nutno vyjít z účelu zveřejňovací povinnosti, kterým je jednak zajistit veřejnou publicitu výsledku zadávacího řízení, ale zejména také poskytnout informace, které jsou sledovány ze statistických důvodů. Žalobce je názoru, že jeho postupem, spočívajícím v dodatečném uveřejnění informací o zadání veřejné zakázky, byl účel finálně zajištěn. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, např. rozhodnutí ze dne 16. 10. 2013, č.j. ÚOHS-R152,154/2013-VZ- 19952/2013/310/Dba. V situaci, kdy formální pochybení příjemce dotace v žádném případě nemůže negativně ovlivnit realizované zadávací řízení a výběr nejvhodnější nabídky, což je v daném případě nepochybné, se žalobce dovolává rozumné a smysluplné aplikace práva. Uvedený přístup vychází z judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu II. ÚS 2221/07) a rovněž již byl soudy výslovně potvrzen v oblasti veřejného investování. Dle žalobce je podstatná též skutečnost, že v předmětném zadávacím řízení všichni uchazeči byli žalobcem adresně informováni o výsledku zadávacího řízení a jeho ukončení. Rovněž nebylo jakkoli dotčeno právo jakéhokoli subjektu požádat o poskytnutí příslušných informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím. C. Stanovisko žalovaného Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Bagatelizace porušení zákona není dle žalovaného na místě. Zdůraznil, že k neoprávněnému použití peněžních prostředků došlo v důsledku několikerého porušení ZVZ, Rozhodnutí a Příručky. To, zda byl požadovaný účel skutečně naplněn, je však za tohoto skutkového stavu z pohledu naplnění definice výrazu „neoprávněné použití peněžních prostředků“ ve smyslu § 3 písm. e) rozpočtových pravidelel bezvýznamné. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013 – 28 je nutno odmítnout názor žalobce, že případné dílčí administrativní pochybení nemělo vliv na výsledek zadávacího řízení. Smyslem ZVZ je zabezpečit nediskriminační hospodářskou soutěž, rovné konkurenční prostředí a co nejhospodárnější a nejefektivnější nakládání s veřejnými finančními prostředky. Nebyl-li dodržen zákonný postup, nemohly být naplněny základní zásady zadávání veřejných zakázek, a rovněž účel poskytnuté dotace. Dle žalovaného je zcela irelevantní, zda negativní dopad či následky jsou pouze v potenciální rovině, pro rozhodnutí o stanovení odvodu je podstatné zjištění, zda došlo k porušení rozpočtové kázně. Rozpočtová pravidla nepřipouští žádnou správní úvahu, a nelze proto přisvědčit, že by se ze strany žalovaného jednalo o přepjatý formalismus. Námitka nepřiměřenosti stanoveného odvodu k charakteru tvrzených formálních a administrativních pochybení není na místě, neboť žalovanému nepřísluší hodnotit normy zákona o rozpočtových pravidlech podle principů přiměřenosti, ani nemůže svévolně rozhodnout, zda příslušné normy bude aplikovat či nikoli. K žalobním námitkám uvedl: Ad 1) porušení § 49 odst. 3 ZVZ je prokázáno. Dodatečné informace k zadávacím podmínkám byly zaslány pouze uchazečům, kteří byli vyzváni k předložení nabídky. Rovněž žalobce neuveřejnil na profilu zadavatele v průběhu výběrového řízení (od 10. 8. 2012 do 30. 8. 2012) Dodatečné informace k zadávacím podmínkám č. 1 ze dne 22. 8. 2012, obsahující odpověď na dotaz jednoho z uchazečů týkající se nejasného vymezení předmětu zakázky a nesouladu mezi jednotlivými přílohami, tyto zveřejnil až dne 16. 5. 2013, čímž porušil § 49 odst. 3 ZVZ; Ad 2) s ohledem na § 62 odst. 2 ZVZ nelze automaticky předpokládat, že v případě zadávacího řízení týkajícího se podlimitní veřejné zakázky stačí k prokázání základních kvalifikačních předpokladů předložení čestného prohlášení. Základní kvalifikační předpoklady jsou stanoveny jako uzavřený výčet základních požadavků, které musí každý potenciální uchazeč o veřejnou zakázku splnit. Žalobcem byla naplněna skutková podstata neoprávněného použití peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu dle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel, neboť před uzavřením smlouvy o dílo měl uchazeč povinnost předložit originály nebo úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikace, což nesplnil. Žalobce v takovém případě neměl s uchazečem uzavřít smlouvu o dílo z důvodu neposkytnutí součinnosti ve smyslu § 82 ZVZ; Ad 3) uvedená porušení byla žalobci jednoznačně prokázána. Nedodržením daných lhůt došlo k porušení povinností vyplývajících ze ZVZ (viz rozhodnutí ze dne 30. 4. 2014, č.j. ÚOHS-R267/2013/VZ-9062/2014/310/Pse). Pochybení, kterých se žalobce při výběru dodavatele dopustil, jsou zcela jednoznačně specifikována ve zprávě o daňové kontrole stejně jako v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí. D. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (§ 51 s. ř. s.). Z výše uvedeného obsahu žalobních námitek je zjevné, že žalobce nezpochybňuje, že se vytýkaných porušení právních předpisů (ZVZ) dopustil. Činí však sporným, že by tato porušení měla být kvalifikována jako porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel, která by odůvodňovala uložení předmětného odvodu do státního rozpočtu a Národního fondu. Podle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel se pro účely tohoto zákona rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo Národního fondu, jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty, porušení účelu nebo podmínek, za kterých byly prostředky zařazeny do státního rozpočtu nebo přesunuty rozpočtovým opatřením a v rozporu se stanoveným účelem nebo podmínkami vydány; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity. Podle § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Výkladem výše uvedených ustanovení rozpočtových pravidel se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 – 4, platí, že „při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků“ [§ 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho naplnění. Jinými slovy, nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněným použitím prostředků, které by jako takové muselo nutně vést k navrácení prostředků do veřejného rozpočtu.“ V rozsudku ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007 – 68, Nejvyšší správní soud, dále dospěl k témuž právnímu názoru, že „při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků“ [§ 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho naplnění. Z tohoto vyplývá, že nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněné použití prostředků a jako takové musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu.“ Krajský soud nevidí v projednávané věci důvod se od citovaných závěrů vyslovených judikaturou odchýlit, když ostatně tak nečinil ani ve věci projednávané zdejším soudem pod sp. zn. 65 Af 22/2014, kde jeho závěry aproboval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Afs 221/2015-24. Krajský soud proto musí trvat na závěru, že nikoli každé porušení povinnosti stanovené v rozhodnutí o poskytnutí dotace představuje neoprávněné použití prostředků odůvodňující uložení odvodu do státního rozpočtu či Národního fondu. V posuzované věci se ze strany žalobce jednalo sice o vícečetná, avšak stále pochybení administrativní povahy, která neodůvodňovala uložení povinnosti zaplatit odvod, neboť nebyly splněny podmínky obsažené v § 3 písm. e) ve spojení s § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel. Mezi účastníky řízení není sporu, že žalobce poskytnuté peněžní prostředky řádně využil a že naplnil účel poskytnuté dotace (až na drobné chyby při financování projektu, které však nejsou předmětem této žaloby). To ostatně zdůraznilo i Generální finanční ředitelství v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, jímž částečně vyhovělo žádosti žalobce o prominutí daně. Právě na tyto skutečnosti přitom s ohledem na závěry judikatury měly finanční orgány primárně zaměřit svou pozornost. V posuzovaném případě proto z povahy věci nelze dovozovat, že by došlo k neoprávněnému výdeji peněžních prostředků ve smyslu definice neoprávněného použití peněžních prostředků podle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel, neboť poskytnuté peněžní prostředky byly žalobcem řádně využity. Zjištěná pochybení v podobě opožděného zveřejnění některých dokumentů, většinou v řádu dnů od stanovené lhůty, považuje krajský soud za marginální pochybení, která nemohl mít vliv na transparentnost postupu v zadávacím řízení. Jedná se o neuveřejnění smlouvy o dílo a jejího dodatku na profilu zadavatele ve stanovené lhůtě 15 dnů od jejího uzavření, nýbrž o 11 dnů později (porušení § 147a odst. 2 ZVZ), neuveřejnění písemné zprávy zadavatele na profilu zadavatele ve stanovené lhůtě 15 dnů od ukončení zadávacího řízení, nýbrž o 5 týdnů později (porušení § 85 odst. 4 ZVZ), neuveřejnění výše skutečně uhrazené ceny na profilu zadavatele ve stanovené lhůtě 90 dnů od splnění smlouvy, nýbrž o měsíc později (porušení § 147a odst. 3 ZVZ), a neodeslání Oznámení o zadání zakázky k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek ve lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy, nýbrž o týden později (porušení § 83 odst. 1 ZVZ). Všechna uvedená pochybení totiž sice nesporně představují porušení citovaných předpisů, avšak nikoli takového charakteru, aby odůvodnila uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu a Národního fondu. Z hlediska plynutí času se totiž jednalo o následná ryze administrativní pochybení, která nemohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť šlo o zanedbání zveřejňovacích povinností uložených zákonem zadavateli až po ukončení zadávacího řízení. V důsledku těchto pochybení tak dle závěru soudu v žádném případě nemohlo dojít k neoprávněnému nakládání s peněžními prostředky ze státního rozpočtu a Národního fondu. Za závažnější již je nutno považovat pochybení žalobce spočívající v akceptování čestného prohlášení o bezúhonnosti namísto výpis z rejstříku trestů člena statutárního orgánu vybraného uchazeče před podpisem smlouvy (porušení § 62 odst. 3 ZVZ), neboť šlo o pochybení, k němuž došlo v průběhu výběrového řízení, tudíž pochybení, které potenciálně mohlo výsledek výběrového řízení ovlivnit. Jednalo se však vskutku toliko o hypotetické ovlivnění, neboť s ohledem na zjištěné skutečnosti z obsahu spisu k faktickému vlivu uvedeného pochybení na výsledek zadávacího řízení nedošlo. V případě chybějícího výpisu z rejstříku trestů člena statutárního orgánu vybraného uchazeče (společnosti Tiskárna Budík Grafika s. r. o.) se sice krajský soud neztotožňuje s výkladem § 62 odst. 2 a 3 ZVZ uvedeným žalobcem v žalobě, že v případě podlimitních zakázek nebylo nutné před podpisem smlouvy předkládat dokumenty prokazující splnění kvalifikačních předpokladů, nicméně za podstatné považuje zjištění, že žalobce měl před uzavřením smlouvy s vybraným subjektem (dne 11. 10. 2012) k dispozici čestné prohlášení o uvedené skutečnosti, přičemž tvrzení o bezúhonnosti byla následně verifikována dodatečným předložením výpisu z rejstříku trestů v říjnu 2013. Včasné nedoložení předmětného dokumentu tedy nemohlo žádným způsobem ovlivnit řádnost výsledku výběrového řízení. Za nejzávažnější z vytknutých pochybení žalobce považuje krajský soud neuveřejnění Dodatečné informace č. 1 obsahující odpověď na dotaz jednoho z uchazečů na profilu zadavatele (porušení § 49 odst. 3 ZVZ), neboť i zde šlo o pochybení, k němuž došlo v průběhu výběrového řízení, tudíž pochybení, které potenciálně mohlo výsledek výběrového řízení ovlivnit, přičemž na rozdíl od pochybení s nepředložením výpisu z rejstříku trestů nešlo o vadu, kterou by bylo možné následně zhojit. Pro posouzení reálné míry závažnosti uvedeného pochybení bylo dle názoru soudu nezbytné zabývat se obsahem předmětné Dodatečné informace. Z jejího obsahu krajský soud zjistil, že Dodatečná informace spočívala v odpovědi zadavatele na dotaz jednoho z potenciálních uchazečů, jejíž podstatou bylo zpřesnění některých parametrů zadávané zakázky, spočívající v odstranění rozporů mezi dvěma přílohami zadávací dokumentace (č. 1 a č. 5), týkajících se počtu pracovních listů, jakožto metodické pomůcky (100 vs. 150 ks), a dále skutečnosti, že součástí zakázky má být i vytvoření 1000 ks DVD s elektronickou verzí pracovních listů, jakožto metodické pomůcky, které má být vloženo do plastového obalu s tematickými pracovními listy k 1. kapitole knihy, což mělo plynout z přílohy č. 5 zadávací dokumentace, nikoli však z její přílohy č.

1. Z uvedených zjištění tak vyplývá, že se jednalo o technické zpřesnění některých parametrů zadávané zakázky, resp. odstranění rozporů ve vymezení předmětu zakázky v přílohách zadávací dokumentace. S ohledem na skutečnost, že se nejednalo o úpravu zadávací dokumentace, jež by měnila obsah a rozsah zakázky, nešlo o nezveřejnění údajů, jejichž absence by mohla narušit transparentnost zadávacího řízení. V neposlední řadě je třeba dle názoru krajského soudu zdůraznit, že žalovaný nepopřel tvrzení žalobce, že předmětná Dodatečná informace č. 1 byla v souladu s § 49 odst. 3 ZVZ poskytnuta všem uchazečům včetně tazatele, toliko nedošlo k jejímu zveřejnění způsobem umožňujícím dálkový přístup. Po poskytnutí uvedené informace dne 22. 8. 2012 se do výběrového řízení již žádný další uchazeč nepřihlásil. Předmětné pochybení tudíž dle závěru krajského soudu nemohlo mít vliv na výsledek výběrového řízení. E. Závěr Z výše uvedených skutečností vyplývá, že byť žalobce přistupoval k řadě svých povinností značně liknavě, žalovaný postupoval v řízení příliš úředně, neboť nevzal v úvahu účel rozpočtových pravidel a zaměřil se pouze na formální stránku věci. Krajský soud na straně jedné vnímá nutnost značné míry přísnosti a striktnosti při posuzování podmínek čerpání prostředků z veřejných rozpočtů, na straně druhé je však nezbytné zohlednit také vysokou míru administrativní zátěže, jež je s takovým čerpáním spojená. Postihu v podobě vyměření odvodu by proto mělo podléhat pouze porušení takových povinností, v jejichž důsledku došlo či mohlo dojít k čerpání prostředků v rozporu s jejich hospodářským účelem. Krajský soud proto napadená rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věci dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). F. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že v řízení procesně úspěšná žalobkyně má právo vůči žalovanému na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce ve výši 15.342 Kč tvoří: 1) zaplacený soudní poplatek ve výši 6.000 Kč a 2) náklady za zastupování žalobce advokátem, stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), jako odměna za zastupování ve výši 6.200,- Kč za 2 provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT, tj. převzetí zastoupení a sepis žaloby [odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT], a dále náhrada hotových výdajů za provedené úkony ve výši 600 Kč, tj. 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, to vše zvýšené o DPH z odměny a náhrad ve výši 1.428 Kč (tj. 21 % z částky 6.800 Kč), neboť zástupce žalobce je plátcem uvedené daně. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Místo plnění určil soud dle § 149 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V Olomouci 6. října 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Šnejdrlová, Ph.D., v. r. Markéta Chrudinová předsedkyně senátu