69 CO 144/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 9. 2021, č. j. 3 C 26/2020-35,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: „ Žalovaný je povinen vyklidit pozemek p. č. st. [anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba stojící na tomto pozemku, a to budova s [adresa], označená jako objekt k bydlení, postavená na pozemku p. č. st. [anonymizováno], pozemek p. č. st. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba stojící na tomto pozemku, a to budova bez čp/če v obci [ulice], označená jako zemědělská stavba, postavená na pozemku p. č. st. [anonymizováno] a pozemek [parcelní číslo] – zahrada, vše v k. ú. [ulice] u [anonymizováno], nemovitosti zapsány na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 12.358 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 2.535 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Okresní soud vyhověl podané žalobě a zavázal žalovaného vyklidit ve výroku uvedené nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 12.358 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. V důvodech podaného odvolání uvedl, že okresní soud neprovedl žalobcem navržené důkazy v podobě svědeckých výpovědí s odůvodněním, že o případném investování žalovaného do předmětných nemovitých věcí může být rozhodováno samostatnou občanskoprávní žalobou. Z protokolu o jednání ze dne 13. 9. 2021 vyplývá, že žalovaný svědky označil k prokázání svého práva užívat předmětné nemovité věci. Tento důkaz nesměřoval k požadavku žalovaného na úhradu nákladů. Žalovaný uvedl, že jeho právo užívat, je minimálně morální. Žalovaný dále namítal, že okresní soud se nevypořádal s otázkou dobrých mravů v podobě morálního práva žalovaného na užívání předmětných nemovitých věcí. Samotné morální právo nevyplývá pouze z investic, ale celkového vyjádření žalovaného ze dne 10. 3. 2020, v němž žalovaný obsáhle popsal vlastnické vztahy v době minulé a dohody o jejich uspořádání v budoucnu. Okresní soud pokud neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, vyhodnotil důkazní návrh žalobce nesprávně, takže žalovaný se domáhá úhrady vynaložených investic, přičemž žalovaný tyto důkazy navrhoval k výzvě soudu k prokázání svého užívacího práva, k čemuž ho soud vyzval. V dané věci se nejedná jen o porušení dobrých mravů, ale o hrubé narušení práva na bydlení žalovaného, které je dle nálezu pléna Ústavního soudu publikovaného pod [číslo] Sb. základním lidským právem, stejně tak je právo na bydlení posuzováno celou řadou mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Pokud v řízení před soudem prvního stupně bylo upřeno právo žalovaného na spravedlivý proces v podobě provedení žalovaným navrhovaných důkazů, potom by výkon takového práva byl v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru žalovaného jeho základní lidské právo na důstojné bydlení má přednost před jakýmkoliv právem vlastníka. Újma, která by se stala vystěhováním žalovaného je o tolik větší, než újma vlastníka, kterou mu způsobí„ obsazená“ nemovitost, že není spravedlivé vystěhováni nařídit. Domáhal se, aby krajský soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce navrhl, aby věcně správný rozsudek okresního soudu byl potvrzen.

4. Odvolání žalovaného je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející podle § 206 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace a s důrazem na uplatněné odvolací, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

5. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem vyklizovaných nemovitostí o velikosti podílu 2/8 vzhledem k celku. Žalovaný spoluvlastnický podíl, který mu o velikosti 1/8 těchto nemovitostí náležel, pozbyl v insolvenčním řízením, jehož byl dlužníkem, kupní smlouvou ze dne 25. 9. 2019, kterou uzavřel insolvenční správce dlužníka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] s [jméno] [příjmení], která původně náležející spoluvlastnický podíl žalovaného nabyla. Žalobce spoluvlastnický podíl nabyl darovací smlouvou uzavřenou s [jméno] [příjmení] dne 12. 11. 2019 s účinky vkladu práva k 19. 11. 2019 Okresní soud správně s odkazem na judikaturu uvedl, že vlastnickou žalobu proti třetí osobě může podat i jen jeden z podílových spoluvlastníků věci (srov. dále rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 4540/2015). Obsahem tohoto spisu je i vyjádření ostatních podílových spoluvlastníků nemovitostí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (každý jako spoluvlastník podílu o velikosti 1/8) a [jméno] [příjmení] (spoluvlastník o velkosti podílu ½), že souhlasí s tím, aby žalovaný v domě [adresa] v [obec] již nebydlel a žádným způsobem neužíval nemovitost z důvodu stupňujícího se napadání [jméno] [příjmení].

6. V tomto sporu o vyklizení je podstatné a právně významné, že žalovaný spoluvlastnický podíl nemovitosti, kterou užíval z titulu postavení spoluvlastníka nemovité věci, pozbyl zpeněžením v insolvenčním řízení.

7. V takovém případě se uplatní ustanovení § 285 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., podle kterého platí, byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor.

8. Žalovaný je tedy podle zákona povinen vyklidit nemovitosti právě s ohledem na ustanovení § 285 odst. 2 insolvenčního zákona a neučinil-li tak dobrovolně, pak žalobci nezbylo než se u soudu domáhat ochrany vlastnického práva za použití ustanovení § 1040 o. z., podle kterého okresní soud věc po právní stránce správně posoudil.

9. V odstavci 3 ustanovení § 285 insolvenčního zákona je sice zmíněn nárok na bytovou náhradu při vyklizení, ale vzhledem k tomu, že nová úprava v občanském zákoníku poskytování bytových náhrad již neupravuje, lze toto ustanovení považovat za obsoletní.

10. Žalovaný se bránil podané žalobě námitkou, že předmětné nemovitosti má právo užívat a okresní soud k tomuto jeho tvrzení neprovedl důkazy, které po poučení soudu prvého stupně označil. Důvod k tomu, aby okresní soud tyto důkazy provedl, nebyl, neboť nemohly být pro posouzení věci významné, jelikož právo žalobce užívat nemovitosti v důsledku zpeněžení jeho spoluvlastnického podílu zaniklo s povinností jejich vyklizení danou insolvenčním zákonem. Z obsahu protokolu o jednání okresního soudu konaného dne 13. 9. 2021 vyplývá, že žalovanému bylo soudem poskytnuto řádné a úplné poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. s poučením o následcích nesplnění výzvy, aby doplnil tvrzení a označil důkazy, že mu svědčí právo předmětné nemovitosti užívat. Žalovaný doplnil že má minimálně morální právo užívání, protože„ má v domě vloženo minimálně 400.000 Kč“ a k důkazu o tom navrhl svědky. Všechny tyto důkazy se ale vztahovaly k době předcházející zpeněžení spoluvlastnického podílu žalovaného a nejsou proto pro věc významné. Nad rámec toho lze však uvést, že i tak lze důvodům, pro které soud důkazy neprovedl přisvědčit. Je zcela zřejmé, že tvrzení žalovaného, že má právo nemovitosti užívat a důkazy k tomu navržené byly odůvodněny vloženými investicemi. To vyplývá nejen z vyjádření žalovaného po poučení soudem u jednání dne 13. 9. 2021, ale ve shodě s tím je i jeho vyjádření k žalobě ze dne 10. 3. 2020 (č. l. 16), v němž zamítnutí žaloby odůvodňoval právě tím, že v domě má vloženy nemalé finanční prostředky. Investice do nemovitostí, které pokud by i učinil v době, kdy byl menšinovým spoluvlastníkem, nezakládá právo nemovitosti užívat poté, co jeho spoluvlastnický podíl byl v dražbě zpeněžen, a to právě vzhledem k již uvedenému následku plynoucímu z ustanovení § 285 odst. 2 insolvenčního zákona.

11. Žalobu na vyklizení nelze zamítnout ani z důvodů, že by výkon práva žalobce byl zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany podle §8 o. z. (v rozporu s dobrými mravy). K této námitce žalovaného lze uvést především to, že na základě § 8 nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Důvody pro takové rozhodnutí při aplikaci ustanovení § 8 o. z. v okolnostech dané věci nejsou, neboť žalovaný odvozoval právo nemovitosti užívat na základě svého menšinového spoluvlastnického podílu, který však pozbyl zpeněžením právě v insolvenčním řízení a je povinen proto podle zákona splnit povinnost nemovitosti vyklidit.

12. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. nikoliv z věcných, ale jen z formulačních důvodů pro přesnost výroku I. rozsudku, který postrádal označení katastrální území, v němž se vyklizované nemovitosti nacházejí.

13. V důsledku provedené změny výroku I. rozsudku, rozhodoval odvolací soud nově o nákladech řízení před soudem prvého stupně (§224 odst. 2 o. s. ř.). Ve shodě se soudem prvého stupně k zaplacení náhrady nákladů řízení zavázal žalovaného vůči žalobci, neboť žalobce dosáhl plného procesního úspěchu o projednávané věci a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jejich výši okresní soud správně určil a odvolací soud v této části pro stručnost odkazuje na správné a úplné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (bod 18).

14. Žalovaný s podaným odvoláním neuspěl a je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů i odvolacího řízení za použití § 142 odst. a § 224 odst. 1 o. s. ř. Odměna advokáta za 1 úkon právní služby činí 1.500 Kč, dále 300 Kč režijní paušál a cestovné za spotřebované pohonné hmoty 215 Kč (ujeto celkem 68 km [obec] - [obec] a zpět, při spotřebě vozidla 6, [číslo] km při průměrné ceně nafty 47,10 Kč dle § 4 písm. c/ vyhl. č. 511/2021 Sb. v platném znění). K tomu náleží náhrada za použití vozidla při sazbě 4,70 Kč/km dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb., za celkem 68 km = 320 Kč. Dále náhrada za ztrátu času 200 Kč za dvě započaté půlhodiny na cestě zástupce z [obec] do [obec] a zpět. Náklady odvolacího řízení tak činí 2.535 Kč a tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.