69 CO 155/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 497.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2022, č. j. 16 C 241/2021-167,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. o náhradě nákladů řízení účastníků mění takto: „ Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 37.792 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.“

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.533 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 339.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení ve lhůtě třídenní (výrok I.). Žalobu žalobce, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit částku 158.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 116.118,10 Kč ve lhůtě třídenní (výrok III.). Proti výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky v zákonem stanovené lhůtě podala odvolání žalovaná, která nesouhlasila s povinností uloženou jí okresním soudem uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 116.118,10 Kč a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze vyčíst, že okresní soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, tedy částku 116.118,10 Kč, když dle jeho názoru záviselo rozhodnutí ve věci na úvaze soudu. Tento postup byl odůvodněn odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Není pochyb o tom, že se dané pravidlo uplatní zcela výjimečně, přičemž v zásadě je nutné postupovat podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Výjimky lze zařadit do kategorie případů, kdy je neúspěch ve věci zcela bezvýznamný a nebo do skupiny sporů, ve kterých byla výše uplatněného nároku od počátku nejistá a záleželo na znaleckém posudku, případně úvaze soudu, eventuálně kombinací obou těchto faktorů, jaká částka bude žalobci přiznána. Co se týče druhé kategorie, jedná se dle soudní praxe nejčastěji o případy, kdy je uplatňován nárok na přiměřené zadostiučinění. V určitých věcech totiž úspěch ve věci závisí na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Zejména znatelné je to u nemajetkové újmy nejčastěji u osobnostních sporů nebo u sporů dle zákona č. 82/98 Sb., kde si žalobce ocení svou nemajetkovou újmu zpravidla výše, než nakolik ji odhadne nestranný soudce ([příjmení], [jméno] § 142 (náhrada podle úspěchu). [anonymizována dvě slova], [jméno], [příjmení], [jméno], [anonymizováno], [jméno], [příjmení], [jméno] a kol. Občanský soudní řád, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 693, marg. [číslo]). Pokud tedy hodlá soud postupovat tak, že žalobci přizná plnou náhradu nákladů řízení i za situace, kdy byl žalobou uplatněný nárok přiznán jen částečně, musí jít principiálně o typ sporu, kdy žalobce žalovanou pohledávku pouze„ odhadl“ s vědomím, že její výše může být soudem (znaleckým posudkem) snížena, anebo zvýšena. Jinak řečeno, musí být splněna podmínka, že v těchto případech je úvaha soudu o výši nároku pro žalobce obtížně předvídatelná, má tento právo na plnou náhradu nákladů řízení, i když měl z důvodu použití úvahy soudu úspěch jen částečný. To je patrné i z dalších výňatků komentářové literatury, v níž je zmiňována i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávaném sporu nárok představuje smluvní pokutu vypočtenou jako peněžitou sazbu ve výši 1.000 Kč za každý den prodlení s plněním smluvní povinnosti. Jde tedy jednoznačně o pohledávku, která byla od počátku přesně vymezena a z logiky věci nelze připustit, že by bylo její přiznání či nepřiznání závislé na úvaze soudu. Jinak řečeno, v této věci byl soud povolán k tomu, aby jako v 99 % jiných sporů standardně rozhodl o tom, jestli je žalovaná částka řádně prokázána a zda lze z tohoto úhlu pohledu žalobě vyhovět. To, že uplatněný nárok v napadeném rozhodnutí byl částečně snížen, nebylo závislé na úvaze soudu, ale na námitkách strany žalované, a ani zde tedy nelze rozumět aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. změnil tak, že o náhradě nákladů rozhodne v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil písemně s rekapitulací rozhodnutí okresního soudu, který žalobci přiznal uplatňovaný nárok pouze v částečné výši, nepřiznal část nároku představující smluvní pokutu za dvě období. První období je časově vymezeno dobou, kdy v místě nemovitosti byly žalovanou tvrzeny teploty okolo pěti stupňů Celsia, pro které nemělo být možné vykonávat potřebné stavební práce. K tomu žalobce uvedl, že v tomto období, kdy se stavební práce konat nemohly, musel taktéž v této nemovitosti pobývat a vystavovat se rizikům závadného prostředí, jak je popsáno výše. Dále je nutné zmínit, že pokud by žalovaná včas a řádně splnila, co bylo mezi účastníky dohodnuto, tedy pokud by do 10. 6. 2020 opravila zjištěné vady střechy nemovitosti, potažmo i pokud by své povinnosti žalovaná splnila s několikaměsíčním zpožděním, nejpozději do podzimu roku 2020, otázka zohledňování možnosti či nemožnosti vykonávat potřebné stavební práce v údajně nevhodném ročním období ji vůbec nemusela být řešena. Lze tedy legitimně uzavřít, že období od 1. 11. 2020 do 31. 3. 2021, kterým soud v rozsudku zajišťuje aplikací svého moderačního práva, nemělo v konečném důsledku žádný vliv na schopnost a způsobilost žalované plnit její povinnosti dle uzavřené dohody. Druhým časovým obdobím, za které soud žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty nepřiznal, je období od předání díla žalobci dne 13. 10. 2022 do odstranění vytknutých vad a nedodělků dne 20. 10. 2022, když i dle uzavřené dohody byl termín 10. 6. 2020 sjednán k odstranění vad nemovitosti. Soud v odůvodnění svého rozsudku v bodech 1. až 46. shrnul relevantní průběh nalézacího řízení a dle názoru žalobce zcela a bezezbytku přisvědčil žalobcem uplatněným nárokům včetně jejich odůvodnění, respektive odmítl procesní argumentaci žalované jako nedůvodnou. [příjmení] jiné soud smluvní pokutu ve výši 1.000 Kč za každý jeden den prodlení s odkazem na relevantní judikaturu neshledal nepřiměřenou. Přesto následně v jediném bodu 47. odůvodnění svého rozsudku a z pohledu žalobce vcelku překvapivě, nepochopitelně, bez dostatečného zdůvodnění a dostatečné reflexe, využil svého zákonného moderačního oprávnění a nárok žalobce v rozsahu částky 158.000 Kč nepřiznal. Takovýto postup žalobce nepovažuje za věcně správný, nicméně vzhledem k tomu, že celá tato záležitost trvá již řadu let a případné meritorní odvolání by její konečné vyřešení opět prodloužilo, rozhodl se žalobce proti rozsudku dále nebrojit a celou tuto záležitost ukončit. Žalovaná přesto proti rozsudku odvolání podala, byť pouze do jeho výroku III., týkajícího se náhrady nákladů řízení. Žalovaná odmítá nahradit náklady žalobce spojené s vymožením plnění, na které žalobci vznikl nárok v souvislosti s porušením smluvních povinností žalovanou. Tím žalovaná implicitně uznává, že se porušení smluvních povinností skutečně dopustila, pročež žalobci přísluší peněžité plnění, které v našem případě spočívá v zaplacení smluvní pokuty. S touto skutečností je legitimně spjat i nárok žalobce na zaplacení nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním jeho práva u soudu, k čemuž byl donucen samotnou žalovanou, která se ke splnění svých povinností dobrovolně neměla. Žalovaná poukazuje na výjimečnou povahu pravidla pro přiznání nároku na náhradu nákladů řízení zakotveného v § 142 odst. 3 a s odkazem na komentářovou literaturu uvádí, že se výše zmíněné pravidlo aplikuje nejčastěji v případech, kdy je uplatňován nárok na přiměřené zadostiučinění, konkrétně poukazuje na řízení o náhradě nemateriální újmy. To v zásadě nemá žalobce ambici sporovat, poukazuje však na uvození samotných autorů komentáře k občanskému soudnímu řádu„ nejčastěji“, respektive„ zejména“, tedy nikoliv výlučně, pouze a jedině v těchto případech. S úvahou soudu, která má být ve vztahu k § 142 odst. 3 o. s. ř. relevantní, má být spojena jakási obtížná předvídatelnost soudního rozhodnutí. Zvážíme-li žalovanou odkazovaná řízení o náhradách nemajetkové újmy, pak ale ani v těchto řízeních nemůžeme a priori hovořit o nepředvídatelnosti soudního rozhodování, když příslušné normy staví východiska, vodítka a pravidla posouzení takto uplatňovaných nároků, stejně tak jako relevantní důkazní prostředky. Situaci, kdy i na vyčíslení nemateriální újmy jsou v příslušných seznamech zapsáni znalci, kteří mohou své znalecké posudky zpracovat ještě před zahájením soudního řízení tak, aby v něm tyto posudky byly procesně použitelné, záleží na účastníku řízení, zda této možnosti využije. Výše uvedenou paralelu žalobce užívá k dokreslení legitimní analogie žalovanou akceptovaných řízení s řízením tímto. Ustanovení § 2051 o. z., na které odkazuje soud je specifikou, která opravňuje soud moderovat v soudních řízeních uplatněné nároky na základě subjektivního rozhodnutí konkrétního soudce, do určité míry bez ohledu na legitimní očekávání účastníků. V konečném důsledku je pak třeba při rozhodování vycházet ze znění normy, přičemž jakýkoli její případný výklad může být pouze jakýmsi vodítkem či doporučením, nikoli neprolomitelným dogmatem. V tomto řízení z odůvodnění rozsudku jednoznačně plyne, že žalobce mohl legitimně očekávat úplný úspěch ve věci, neboť soud se zcela ztotožnil s žalobními tvrzeními. Částečný neúspěch ve věci tak zcela zjevně závisel na subjektivním posouzení a rozhodnutí konkrétního soudce, a právě z tohoto důvodu je zcela namístě, legitimní a zákonný postup při přiznání náhrady nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř., jak ve výroku III. rozsudku okresní soud učinil. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III., bylo jako věcně správné potvrzeno. Pro případ, že by i přes výše uvedené odvolací soud přisvědčil odvolání žalované, dovoluje si žalobce zdůraznit, že v zásadě nebylo v jeho dispozici jakkoliv toto odvolací řízení odvrátit. Okolnosti, pro které žalovaná takové rozhodnutí namítá, tedy částečně zamítnutí žaloby v důsledku ryze subjektivního rozhodnutí konkrétního soudce, neměl žalobce možnost jakkoliv ovlivnit, a tím tomuto odvolacímu řízení jakkoliv procesně předejít. Tedy přinejmenším z tohoto důvodu by pak bylo na místě, pakliže by odvolací soud odvolání žalované přisvědčil, aby náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků při aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním napadené části, výroku o náhradě nákladů řízení účastníků podle § 206 odst. 3 a § 212 o. s. ř., v tomto rozsahu přezkoumal i řízení vydání napadeného rozsudku předcházející a bez nařízení odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. V projednávané věci, tj. řízení o zaplacení částky 497.000 Kč s příslušenstvím okresní soud žalobě vyhověl co do částky 339.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve zbývající části, tj. 158.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky okresní soud rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž měl ve věci částečný úspěch nárok na plnou náhradu nákladů řízení v částce 116.118,10 Kč s odůvodněním, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. S takovýmto postupem se odvolací soud neshoduje a dospívá k závěru, že v projednávané věci aplikace dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. nebyla na místě, navíc s poukazem na toto zákonné ustanovení byl postup okresního soudu stejně nesprávný, neboť základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení není částka požadovaná žalobou, z níž okresní soud vycházel, nýbrž základem pro ohodnocení tohoto nároku za účelem určení výše náhrady nákladů řízení je částka přisouzená a z ní se určuje též odměna advokáta (srov. usnesení NS ČR ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015). Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, podle níž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití uvedené výjimky připadá do úvahy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí NS ČR uveřejněná pod [číslo] [číslo] Sb., roz. Obč. dále též [příjmení] [jméno], [příjmení], J., a kol. občanský soudní řád I., komentář. Praha: C. H. Beck, 209, s. 977). V projednávaném sporu nárok žalobce představuje smluvní pokutu danou pevnou sazbou ve výši 1.000 Kč za každý den prodlení s plněním smluvní povinnosti, jde tedy jednoznačně o pohledávku, která byla od počátku bez jakéhokoli odhadu přesně vymezena jak obdobím, tak celkovou dlužnou částkou, výše smluvní pokuty nebyla ani okresním soudem shledána jako nepřiměřená (bod 45. odůvodnění jeho rozhodnutí). Nárok uplatněný žalobou však okresní soud neshledal jako důvodný v plné výši, tedy za celé žalobcem požadované období, ale na základě obrany žalované přiznal smluvní pokutu vyjma dvou období. Smluvní pokutu nepřiznal za období, kdy práce nebylo možno realizovat z důvodu nepříznivých klimatických podmínek a dále za období od předání díla do odstranění vytknutých vad a nedodělků, což promítl ve výroku II. svého rozhodnutí tím, že žalobu neshledal jako důvodnou co do částky 158.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a v tomto rozsahu ji zamítl, protože v tomto období nebyl její základ vůbec dán. Rozhodnutí o výši plnění tak nezáviselo na úvaze soudu (§ 136 o. s. ř.) a lze přisvědčit argumentaci odvolatele, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodováno podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Krajský soud tedy rozhodoval podle poměru úspěchu a neúspěchu stran sporu, s ohledem na výsledek řízení před okresním soudem byl žalobce žalobou úspěšný, co do částky 339.000 Kč, neúspěšný byl co do částky 158.000 Kč, tj. v procentuálním vyjádření jeho úspěch představoval 68,2 %, neúspěch 31,8 % a po odečtení neúspěchu od úspěchu představuje náhrada nákladů řízení pro žalobce 36,4 % Náklady krajský soud vyčíslil částkou 103.825 Kč, která sestává z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky č. 177/96 Sb. o odměnách advokátů ve výši 39.440 Kč (4x 9.860 Kč - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání před okresním soudem dne 10. 11. 2021), vše z předmětu řízení v této fázi 385.000 Kč. Po rozšíření žaloby (2 úkony – rozšíření žaloby a předžalobní výzva z rozdílu částky původní a nově požadované, tj. částky 112.000 Kč, to je 11.160 Kč), dále zástupce žalobce učinil 1 a půl úkonu z předmětu řízení po rozšíření žaloby na 497.000 Kč po 10.300 Kč (účast u jednání 4. 1. 2022 a polovina úkonu u vyhlášení rozhodnutí), celkem 15.450 Kč, to je 66.050 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobce ve výši 8 x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a dále s navýšením 21 % DPH, tj. o 14.375 Kč, celkem částka 82.825 Kč, po připočtení soudního poplatku ve výši 21.000 Kč se jedná o částku 103.825 Kč, z čehož 36,4 % představuje 37.792 Kč. Pokud jde o odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta, okresní soud pochybil v počtu úkonů právní služby do rozšíření žaloby, které sice specifikuje správně, výpočtem nesprávně uvádí úkonů pět, namísto čtyř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla úspěšná a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s podaným odvoláním, tj. nákladů přiznaných podle poměru úspěchu ve věci, tj. z tarifní hodnoty 37.792 Kč odměna 2.620 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč a po navýšení o 21 % DPH ve výši 613 Kč, celkem částka 3.533 Kč Náklady odvolacího řízení soud uložil žalobci zaplatit k rukám advokáta žalované ve lhůtě třídenní.