69 CO 157/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o 2.088.000 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2022, č. j. 11 C 363/2018-411,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1.298 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 2.808.000 Kč zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 895 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně s tím, že závěry soudu stojí na nesprávném právním posouzení a chybném nebo možná nepřesném výkladu prokázaných skutečností. Rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, soud provedl listinné důkazy a prokázal skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a vyšly v řízení najevo, přesto je v rozhodnutí soudu v hodnocení důkazů logický rozpor, výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co bylo zjištěno. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu, že nedošlo ke kolizi dvou rozhodnutí. A to kolizi, přímému rozporu a zrušujícímu aktu jednoho rozhodnutí druhým. Kolizi mezi udělenou registrací spolku a právní mocí trestního rozsudku 2 T 287/2015, který konání a jednání dle uděleného oprávnění vyhodnotil jako škodlivé, společensky nebezpečné, a vykazující znaky trestného činu neoprávněného podnikání. Nesouhlasí, že žalobkyni nevznikla škoda, škodní následky hrubě převyšují škodní nárok dle žaloby. Příčinná souvislost je nesporná, neboť bez řádné registrace spolku by k protiprávnímu jednání žalobkyně nikdy nedošlo. Je logické, že pokud by žalobkyně neměla důvěru v udělené oprávnění, neposkytovala by právní poradenství, nevěnovala by se insolvenčnímu právu. Základním předpokladem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je existence nezákonného rozhodnutí, jež bylo vydáno ve správním řízení nebo v řízení trestním, a které bylo posléze pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno nebo existence nesprávného úředního postupu. Žalobkyně není jednoznačně přesvědčená, jestli tím vadným a škodním rozhodnutím byl rozsudek 2 T 287/2015 nebo akt registrace spolku právní poradny, ale z průběhu řízení vyplynulo, že tyto dvě rozhodnutí vedle sebe bez dalšího neobstojí. V důsledku nejistého právního výkladu se měla dopustit rozsáhlé trestné činnosti. Neměla možnost předvídat trestnost svého jednání, neboť spolkové právo, definice podnikání, výklad zákona o advokacii, a to konkrétně demonstrativní, nikoliv taxativní výčet osob, jež mohou poskytovat právní rady a k tomu § 11 zákona 198/2019 Sb. a s tím související aplikační přednost mezinárodní právní normy dle čl. 10, 10a a 49 ústavy nedávají jiný možný právní výklad, než ten, kterým se v roce 2011 až 2016, tehdy ještě coby studentka právnické fakulty ÚP v [obec] v dobré víře řídila. Právo by mělo být předvídatelné. Soud zcela popřel skutečnost, která vyplynula z dokazování, že žalobkyně se měla dopustit trestné činnosti, konkrétně jednáním a konáním, kdy jednala„ dle obsahu stanov“, nikoliv tím, že by něčím překročila udělené oprávnění. Možná, že lze za vadné a chybné rozhodnutí trestní rozsudek, kde byla uznána vinnou za trestný čin neoprávněného podnikání, kdy měla neoprávněným podnikáním získat 207.900 Kč za 6 let. To je zisk nebo výnos z činnosti v hodnotě 34.650 Kč ročně. Podnikáním je dle ustálené soudní praxe samostatná a soustavná činnost prováděná za účelem zisku. Naplňováním obsahu stanov nikdy nemohla současně naplnit znaky trestného činu neoprávněného podnikání při tomto obratu. Poradna měla poskytovat mezi veřejnost informace z oblasti insolvenčního práva, to byla její náplň činnosti konané průběžně, každodenně po dobu šesti let. Jen výjimečně účtovali služby klientům, kteří si nechtěli sami zpracovávat tabulky a třídit svoji osobní dokumentaci tak, aby bylo možné jim pomoci s oddlužením. Žalobkyně není přesvědčena, kdo přesně vydal vadné rozhodnutí, ale je si jistá, že potrestání za výkon povolaného není v právním státu možné. Tvrzená újma vznikla v důsledku kolizního jednání státních orgánů, to je Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti. A to tím, že první jmenovaná instituce provedením registrace sdružení v roce 2012 k tomuto de facto povolila výkon činnosti dle obsahu stanov, za což jí posléze soudy o několik let později odsoudily a potrestaly v rámci trestního řízení. Nebýt nezákonné registrace sdružení ze strany Ministerstva vnitra, nebyla by příslušnou činnost nikdy vykonávala a nebyla by trestně stíhána ani odsouzena. Ministerstvo vnitra zaregistrovalo sdružení, poté co byly splněny veškeré formální předpoklady uvedené v zákoně č. 83/1990 Sb., přičemž z doloženého obsahu stanov v žádném případě nelze rozlišit, jak smí či nesmí spolek naplňovat smysl a účel založení, z čeho může a nemůže financovat provoz kanceláře. Právní poradenství má jako hlavní činnost, nikoliv činnost vedlejší. V postupu ministerstva by nebylo možné shledat nic protiprávního a nestandardního, a nejednalo by se o vydání nezákonné rozhodnutí ani jeho nesprávný úřední postup, dokud nebyl vydán trestní rozsudek, kde trestní soud činnost konanou v souladu s obsahem stanov vyhodnotil jako trestnou. Soud dospěl k mylnému závěru, že žalobkyně měla páchat úmyslnou trestnou činnost tím, že sama z vlastní vůle poskytovala prostřednictvím sdružení za úplatu právní služby, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Oprávnění plyne z aktu registrace spolku a schválení obsahu stanov. Trestným jednáním mělo být konání žalobkyně dle obsahu činností ve schválených stanovách. Od schválené činnosti se žalobkyně neodklonila, oprávnění nepřekročila a byla si vědoma, že není advokátem, nepracuje dle zákona o advokacii, že pouze poskytuje informace z oblasti práva a daní dle obsahu stanov. Žalobkyně byla odsouzená za trestný čin neoprávněného podnikání, místo aby soud v případě zjištění, že chod právní poradny vykazuje znaky protiprávního jednání, pravděpodobně měl a mohl nařídit jako adekvátní a přiměřenou sankci zrušení spolku s likvidací, a to i bez návrhu. V duchu principu právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně udělenému oprávnění důvěřovala. Věřila, že jí svědčí určité subjektivní právo jednat v souladu s obsahem stanov a věřila, že má právo výkon povoleného. O povolení řádně požádala, nečinila žádné utajené a skryté úkony, z nichž by mohl soud vytušit úmysl podvádět a neoprávněně podnikat. Žalobkyně si je vědoma, že k uplatnění požadavku pro uplatnění nároku na náhradu škody by bylo správné nejprve docílit toho, aby vadné rozhodnutí bylo zrušeno. Ač to není na první pohled zřejmé, stalo se tak. Domnívá se, že povolení založit spolek byl úkon pracovníka ministerstva vnitra, který oprávnění zřídit a provozovat právní poradnu založil a následně usnesení trestního soudu č. j. 2 T 287/2015 byl právní úkon, kterým udělené oprávnění jednat v souladu se schválenými stanovami zrušilo. Nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku soud rozhodl nejen o odsouzení, ale také vyhodnotil povolenou činnost jako neoprávněné podnikání. Žalobkyně tak navrhuje zrušení rozsudku okresního soudu.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona číslo 82/1998 Sb. s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 287/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 55 To 47/2017 byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roky 6 měsíců pro 3 trestné činy, kdy jedním z nich byl trestný čin neoprávněného podnikání, když neoprávněně podnikala ve spolku Právní poradna - [ulice] právníků, právních a finančních poradců a odborníků v oblasti trestního práva o. s . K činnosti tohoto spolku udělilo Ministerstvo vnitra oprávnění a spolek byl zapsán do veřejného rejstříku. Dle tvrzení žalobkyně ji škoda měla vzniknout v důsledku kolizní situace, kdy nelze jednoznačně určit, zda Ministerstvo vnitra učinilo chybu při registraci spolku a udělilo neplatné oprávnění nebo okresní nebo krajský soud chybně shledal trestný čin neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 tr. zákoníku při naplňování smyslu a účelu stanov spolku. Na ústním jednání 24. 2. 2022 žalobkyně doplnila svá tvrzení v tom směru, že za zcela počáteční příčinu vzniku tvrzených škod považuje nezákonnou registraci sdružení Ministerstvem vnitra. Žalovaná tak opětovně musí namítnout, že v předmětném řízení není příslušnou organizační složkou státu, která by měla jednat. Žalovaná nesouhlasí s právním výkladem § 6 odst. 4 zákona o náhradě škody a zdůrazňuje, že pravomoc Ministerstva financí dle tohoto ustanovení je založena pouze v případě, že nelze určit organizační složku, která je oprávněna jednat za stát. Žalobkyně však upřesnila, že počáteční příčinu vzniku tvrzených škod považuje nezákonnou registraci sdružení Ministerstvem vnitra, které by tak mělo být příslušnou organizační složkou státu jednající v tomto řízení. Dle ustanovení zákona o náhradě škody je pro existenci odpovědnosti státu nutné naplnit tři zákonné podmínky, za prvé existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, za druhé vznik škody nebo nemajetkové újmy a za třetí příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (případně nesprávným úředním postupem) a vzniklou škodou nebo nemajetkovou újmou. Žalovaná se ztotožňuje se závěry okresního soudu, že v řízení není dán odpovědnostní titul. V předmětné věci není naplněna hned první podmínka pro existenci odpovědnosti státu, a sice existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, což správně dovodil okresní soud v napadeném rozsudku. Na základě registrace spolku Ministerstvem vnitra se žalobkyně domnívá, že jí bylo poskytnuto oprávnění k poskytování právních služeb, což vyústilo až v odsuzující rozsudek vynesený vůči žalobkyni ve věci spáchání trestného činu neoprávněného podnikání. Žalovaná uvádí, že nelze hovořit o nesprávném úředním postupu ze strany Ministerstva vnitra při registraci spolku podle tehdejšího zákona č. 83/1990 Sb. Při registraci nedošlo ze strany Ministerstva vnitra k žádnému pochybení a ministerstvo tak postupovalo v souladu s § 6 a následující dotčeného zákona. Zkontrolovalo náležitosti návrhu na registraci a obsah přiložených stanov a po několika výzvách k doplnění chybějících náležitostí spolek 10. 5. 2012 registrovalo, neboť neshledalo existenci žádného důvodu k odmítnutí registrace. V případě sdružení občanů zakládaných podle zákona č. 83/1990 Sb. je třeba mít na zřeteli, že byla a jsou zakládána za jiným účelem než je podnikání či jiná výdělečná činnost. Jejich hlavní činnost je naopak činnost zájmová, což vyplývá jednak z § 1 odst. 3 písm. b) zákona a jednak z § 12 odst. 3 písm. a). Totožným směrem se ubírá také občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, který v § 217 odst. 1 stanoví, že hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže, přičemž nedodržení této normy sankcionuje zrušením spolku s likvidací, a to i bez návrhu. Žalovaná nadále trvá na tom, že z obsahu stanov přiložených k návrhu na registraci, ani nyní z žalobkyní zdůrazněných pasáží nikterak nevyplývalo a nevyplývá, že by účel spolku měl spočívat ve výkonu výdělečné činnosti, natož pak v poskytování právního poradenství. Žalovaná zdůrazňuje, že soustavné poskytování právních služeb za úplatu upravuje zákon č 85/1996 Sb., o advokacii. V § 2 odst. 2 písm. a) zákona, ze kterého žalobkyně dovozuje oprávnění jí založeného sdružení poskytovat právní služby, je přitom stanoveno, že„ ustanovením odst. 1 není dotčeno oprávnění notářů, soudních exekutorů, patentových zástupců a daňových poradců, popřípadě dalších osob, jimž zvláštní zákon svěřuje poskytovat právní služby“. Již ze samotného znění ustanovení je zřejmé, že by zvláštní zákon by musel přímo stanovit oprávnění jiným osobám poskytovat právní služby. V době založení občanského sdružení zákon číslo 83/1990 Sb. o sdružování žádné zvláštní oprávnění k poskytování právních služeb občanského sdružení neobsahoval, naopak se na výdělečnou činnost či zajištění výkonu určitých povolání vůbec nevztahoval (srov. § odst. 3 písm. b/). V této souvislosti žalobkyně už dřív uvedla v předžalobní výzvě, že obsah zákona o advokacii je jí znám. Lze tudíž dovodit, že neméně ji byla známa skutečnost, že osoby oprávněné k poskytování právních služeb jsou definovány v dotčeném předpise. Zůstává proto s podivem, na jakém základě později vyvodila závěr, že individuální právní akt vzniklý jako výsledek registrace občanského sdružení má schopnost nahradit potřebný právní předpis s právní mocí zákona, který by umožňoval dle dikce zákona o advokacii udělit výjimku k poskytování právních služeb dalším osobám nad taxativní vymezení. Tvrzení žalobkyně, že měla registrací občanského sdružení nabýt oprávnění k poskytování právních služeb se tedy jeví jako účelové a snaha obcházet zákon o advokacii, za což byla také pravomocně odsouzena za trestný čin neoprávněného podnikání. Lze tedy uzavřít, že z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobkyně neměla žádná legitimní očekávání spočívající v existenci oprávnění k poskytování právních služeb za úplatu, které by mohla založit registrace sdružení. Argument žalobkyně, že registrace sdružení byla jako nezákonná materiálně zrušena rozhodnutím soudu v trestním řízení shledal okresní soud zcela lichým. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.) a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Okresní soud se správně zabýval uplatněným nárokem z hlediska příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Krajský soud se s okresním soudem ztotožňuje v jeho závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu (nemajetkovou újmu) splněny nejsou. V postupu žádného z orgánů, které dle žalobkyně měly být v kolizi, nelze shledat nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Závěr o existenci nezákonného rozhodnutí by vyžadoval zrušení uvedeného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., k čemuž zjevně nedošlo. V postupu Ministerstva vnitra při registraci spolku, o které se rozhodnutí nevydává, nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, když ministerstvo provedlo administrativní úkon v souladu se zákonem.

7. Krajský soud pak má rovněž za to, že nedošlo ani k žádné skutečné kolizi v postupu orgánů státu. Odsouzení žalobkyně pro trestný čin není v kolizi s postupem při registraci sdružení. Je třeba zdůraznit, že soud v občanskoprávním řízení je dle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud je tak vázán odsuzujícím rozsudkem, jímž byla žalobkyně mimo jiné odsouzena i pro trestný čin neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 trestního zákoníku. Předpokladem trestnosti jednání je zde úmyslné zavinění i ve vztahu k neoprávněnosti podnikání (uvedeno výslovně též v odůvodnění trestního rozsudku). Z trestního rozsudku se tak podává i skutečnost, že žalobkyně jednala úmyslně ve vztahu k neoprávněnosti podnikání, z čehož je třeba s ohledem na vázanost odsuzujícím rozsudkem vycházet. Polemika žalobkyně, zda byla či nebyla v dobré víře o oprávněnosti svého jednání a zda byla uvedena některým orgánem v omyl, když z trestního rozsudku se podává úmyslné zavinění ve vztahu k neoprávněnosti podnikání, je tak bezpředmětná. Nad rámec uvedeného je možno též zcela souhlasit s okresním soudem i v tom, že ze znění registrovaných stanov sdružení oprávnění k činnosti, za niž byla žalobkyně odsouzena, v žádném případě nevyplývá. Ani další žalobkyní namítané skutečnosti v průběhu trestního procesu nelze shodně s okresním soudem považovat za nesprávný úřední postup.

8. Nelze souhlasit se žalobkyní ani v tom, že by snad odsuzující rozsudek zrušil materiálně registraci sdružení a že by snad z toho vyplynula nezákonnost aktu ministerstva, a to už proto, že o registraci sdružení se dle § 9 odst. 1 z. č. 83/1990 Sb. rozhodnutí nevydávalo.

9. Jestliže žalobkyně obsáhle argumentovala u odvolacího jednání zákonem č. 198/2009 Sb., mezinárodním, resp. evropským právem, jeho aplikační předností a nesprávnou implementací směrnice a zpochybňovala tím své odsouzení trestním soudem, pak je tato argumentace též bezpředmětná, a to právě pro vázanost občanskoprávního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem dle § 135 odst. 1 o. s. ř.

10. Krajský soud se tak ztotožňuje se závěry okresního soudu, který neshledal předpoklady pro odpovědnost státu za škodu (nemajetkovou újmu), když zde není žádné nezákonné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup ve smyslu § 7 a § 13 z. č. 82/1998 Sb. Již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět. Nebylo se proto třeba ani dále zabývat otázkou existence, respektive výše uplatňované škody, případně výší požadovaného zadostiučinění.

11. Okresní soud postupoval též správně, když dovodil, že příslušnou organizační složkou k jednání za stát je dle § 6 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo financí, neboť jinou příslušnou organizační složku v důsledku vymezení žalobního nároku nelze určit. Dle žaloby se má jednat o kolizi v postupu dvou orgánů veřejné moci, není tak možno učinit závěr o tom, v kterém odvětví státní správy, či v jakém řízení ke škodě mělo dojít. Jestliže žalobkyně v průběhu řízení klade větší důraz na pochybení jednoho či druhého orgánu na uvedeném závěru nic nemění.

12. Okresní soud tak rozhodl správně, když žalobu v plném rozsahu zamítl, krajský soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně neměla v řízení úspěch a je povinna nahradit žalovanému náklady řízení, které sestávají ze dvou paušálních náhrad po 300 Kč (vyjádření, účast u jednání) a dále cestovné na cestě [obec] – [obec] 274 Kč a zpět 424 Kč, celkem tedy 1.298 Kč.