69 Co 160/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o zaplacení 58.333,33 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 7 C 38/2023-129,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7.606 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, advokáta.

1. Okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 58.333,33 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 3. 2023 do zaplacení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36.396,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, advokáta (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. V důvodech podaného odvolání uvedl, že protokol o vyklizení a předání garáže ze dne 9. 3. 2023 je zcela srozumitelný a jasný dokument. Za daných okolností se jedná o klíčový důkaz svědčící o skutečném stavu, o němž není důvod pochybovat a prohlášení žalovaného, jeho vědomost, že garáž užívá bez právního důvodu nebyla ostatními v řízení provedenými důkazy vyvrácena. Pokud jde o existenci užívacího práva otce žalovaného, který jej měl dále přenechat žalovanému, pak toto spolehlivě prokázáno nebylo, neboť platné a závazné poskytnutí takového užívacího práva svědkyní Kufovou je vyloučeno, neboť tato neměla jakékoliv oprávnění jednat za ostatní spoluvlastníky a otci žalovaného bylo známo, že svědkyně je toliko minoritním spoluvlastníkem garáže a nedisponuje zmocněním od dalších osob. I kdyby soud přihlédl k dohodě o bezplatném užívání garáže ze dne 21. 3. 2005, pak již z textu je zřejmé, že tuto dohodu neuzavírá vlastník garáže, ale svědkyně Kufová, aniž by bylo zřejmé, kým byla zmocněna a kdy a nelze dovozovat dobrou víru otce žalovaného. Z textu dohody plyne, že je uzavírána na dobu určitou, do uzavření kupní smlouvy, přičemž kupní smlouva nejméně mezi stranami této dohody byla uzavřena nejpozději v roce 2007, kdy proběhly dva marné pokusy o vkladu vlastnického práva ve prospěch otce žalovaného do katastru nemovitostí, a tedy nejpozději v roce 2007 tato dohoda zanikla. Z rozhodnutí katastrálního úřadu bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že otec žalovaného věděl, že garáž nenabyl do svého vlastnictví a svědkyně Kufová nebyla oprávněna mu garáž přenechat do užívání. Nejpozději v roce 2007 byl otec žalovaného seznámen s tím, že svědkyně Kufová neměla oprávnění jednat za ostatní spoluvlastníky a poskytnout mu užívací právo, že se nestal vlastníkem garáže a že mu byla vrácena podstatná část kupní ceny, což ve své účastnické výpovědi potvrdil. Nebyl tak jediný důvod se domnívat, že by k dokončení prodeje mělo v budoucnu dojít. Dohoda o bezplatném užívání byla uzavřena v době, kdy z přípisu od katastru věděl, že svědkyně Kufová jedná neoprávněně za ostatní. Kromě toho žádná taková dohoda předložena nebyla, byla-li myšlena dohoda ze dne 21. 3. 2005, pak tato zanikla. Prohlášení prodávajících osob v nabývacích titulech žalobce k předmětné garáži pouze podporují obsah předávacího protokolu, že těmto osobám nebylo známo nic o tom, že má otec žalovaného, či žalovaný nadále garáž v užívání a uvedené podporuje tvrzení žalovaného v tom, že otec žalovaného využil rozporu mezi spoluvlastníky a vědom si toho, že mu nesvědčí žádný platný nabývací ani užívací titul po řadu let garáž užíval, neboť mu daný stav vyhovoval. Žalovaný v minulosti kupoval jinou nemovitou věc a bylo mu tedy známo, že práva k nemovitým věcem jsou evidována ve veřejném seznamu, který je volně přístupný a ovládá jej zásada materiální publicity, kdy žalovanému ani jeho otci zápis v katastru nesvědčil, což si mohl kdokoliv z nich ověřit. Otec žalovaného po takřka 20 let užívání garáže nehradil daň z nemovitostí, ani se o to nezajímal, přestože daňovou povinnost k jiným nemovitostem měli a řádně platili. Dle žalovaného s otcem neměl po dlouhou dobu dobré vztahy v důsledku nadměrné konzumace alkoholu otcem, a tedy důvěra žalovaného ve svého otce bylo jistě na nule. Žalovaný se ani v této situaci nezajímal, jak je možné, že užívá cizí garáž. Soud tak nesprávně posoudil tuto právní věc ve smyslu § 2994 o. z., že užívání garáže žalovaným tak, že by tomuto svědčila dobrá víra bylo s jistotou vyvráceno samotným žalovaným, který podepsal a potvrdil, že mu nesvědčí žádný právní důvod k užívání garáže. Žalovaný měl důvod pochybovat o tom, co mu sděloval jeho otec, přičemž ani otci žalovaného nemohla svědčit dobrá víra, neboť vědomě jednal s osobou, o níž věděl, že není výlučným vlastníkem předmětné garáže a nemá oprávnění jednat za ostatní spoluvlastníky a nemá oprávnění disponovat s užívacím právem k předmětné garáži. V dobré víře mohl být otec žalovaného maximálně do roku 2007, kdy uplynula doba k bezplatnému užívání uzavřením kupní smlouvy. Garáž si ponechal v bezplatném užívání a využil toho, že právní předchůdci žalobce byli rozhádaní a otec žalovaného a žalovaný využili toho ve svůj prospěch, že garáž bezmála 20 let užívali, aniž by nesli jakékoliv náklady. Žalovaný se s předmětem koupě seznámil v rámci možností jejím zhlédnutí z vnějšku, k tomu přistoupil již před nabytím prvního spoluvlastnického podílu v dražbě. Do garáže neměl přístup ani znalec, který zpracovával posudek pro potřeby exekuční dražby. Žalobce postupoval s náležitou opatrností vědom si toho, že dokud nebude úplným vlastníkem garáže, nelze do této vstoupit překonáním zámku. Předmět koupě nebylo možné kontrolovat zevnitř, neboť nikdo z převodců žalobci neposkytl klíče ani mu neumožnil prohlídku, proto riziko bylo zohledněno ve výši kupní ceny. Žalobce se výslovně odvolal i do výroku o náhradě nákladů řízení, když zpochybnil důvodnost a účelnost úkonu „další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 19. 2. 2024, tedy před jednáním soudu dne 22. 2. 2024, kdy tato porada byla zcela bezpředmětná a ani obsah závěrečné řeči u jednání dne 28. 3. 2024 nesvědčí o tom, že mu měla předcházet rozsáhlejší porada s klientem, když v zásadě se jednalo pouze o stručné zopakování dosavadní argumentace nacházející se ve spise. Z procesní opatrnosti se žalobce dovolával použití ustanovení § 150 o. s. ř. o moderaci náhrady nákladů řízení. To s ohledem na okolnosti případu, kdy žalovaný sice před zahájením sporu tvrdil jakési užívací právo odvozené od otce žalovaného, však ničeho nedoložil, teprve až u jednání 21. 9. 2023.

3. Žalovaný navrhl, aby věcně správný rozsudek okresního soudu byl potvrzen. Okresní soud se zabýval poctivostí držby žalovaného a dospěl k závěru správně, že garáž neužíval neoprávněně.

4. Odvolání žalobce je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s přihlédnutím k nastalé koncentraci řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Žalobce se podanou žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení za protiprávní užívání garáže, jednak jako většinový spoluvlastník této věci v období od 1. 4. 2020 do 29. 1. 2023 a následně jako výlučný vlastník od 30. 1. 2023 do 28. 2. 2023 s odůvodněním, že žalovaný garáž užíval bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu.

6. Okresní soud po provedeném důkazním řízení dospěl ke skutkovému závěru, že otec žalovaného , Jméno zainteresované osoby 1/0, , jehož soud k důkazu vyslechl, měl zájem předmětnou garáž odkoupit od svědkyně , Anonymizováno, , spoluvlastnice garáže, jednající za ostatní spoluvlastníky garáže. Se svědkyní , Anonymizováno, se , Jméno zainteresované osoby 1/0, v důsledku nezdaru při realizaci nabytí vlastnického práva ke garáži dohodl, že může garáž bezplatně užívat, o čemž ostatní spoluvlastníci garáže věděli. Podle dohody mohl otec žalovaného garáž užívat nejprve do uzavření kupní smlouvy, pak do vyřešení problémů s nabytím vlastnického práva ke garáži, výsledně po neomezeně dlouhou dobu. Svědkyně předala svědku , jméno FO, i své jediné klíče od garáže. Žalovaný užíval předmětnou garáž nejméně od 1. 4. 2020 do 28. 2. 2023 na základě svolení svého otce, svědka , jméno FO, chovajícího se podle závěru soudu prvého stupně jako vlastník a žalovanému tvrdil, že garáž nabyl pro rodinu, což mu žalovaný věřil. Za existence této dohody o užívání garáže uzavřené otcem žalovaného se spoluvlastnicí Kufovou začal žalobce nabývat jednotlivé podíly k předmětné garáži od spoluvlastníků, aniž by byl některým ze spoluvlastníků informován o dohodě o užívání garáže. Žalobce spoluvlastnické podíly nabýval, aniž si garáž prohlédl, či se seznámil s faktickém stavem garáže. Poté, co žalobce zjistil, že garáž užívá žalovaný, vyzval žalovaného 8. 3. 2023 k vyklizení garáže a k jejímu předání, což žalovaný učinil v březnu 2023, přičemž 9. 3. 2023 podepsal předávací protokol, v němž bylo uvedeno, že užíval garáž bez právního důvodu od 1. 4. 2020.

7. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu věc po právní stránce posoudil podle § 2994 o. z. a žalobu zamítl závěrem, že žalovaný měl až do 8. 3. 2023 z přesvědčivého a uvěřitelného důvodu zato, že garáž patří jeho otci, který mu užívání garáže nabídl a povolil. Okresní soud vzal tak za prokázané, že žalovaný byl po celou dobu v dobré víře (měl z přesvědčivého důvodu zato), že garáž užívá oprávněně, po právu.

8. Ustanovení § 2994 o. z. upravuje jednu z možných variant zvláštní skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, a to protiprávní užívání cizí hodnoty. Vlastník věci může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře. Předpokládá přitom situaci, kdy určitá osoba dá neoprávněně věc k užívání jiné osobě, přičemž uživatel není v dobré víře, že prvně uvedená osoba (disponent) je oprávněna mu věc svěřit k užívání. V takovém případě se vlastník věci může domáhat přímo na uživateli náhrady za užívání věci. Ochrana uživatele cizí věci má rozumný důvod jen tehdy, pokud je uživatel v dobré víře, že má k užívání věci řádný titul, což bylo primární otázkou tohoto sporu.

9. Ustanovení § 2994 o. z. dopadá nejen na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání do užívání jiné osobě (třetí osobě) nesvědčilo, ale i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků. Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li konečný uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2290/2021).

10. Pro tento spor není proto zásadně významné, že otec žalovaného si nejpozději v roce 2007 musel být vědom skutečnosti, že katastrální úřad rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007 zamítl návrh na vklad podle kupní smlouvy uzavřené dne 22. 11. 2006, kterou měl předmětnou garáž nabýt do vlastnictví. Nicméně je současně bezpochyby prokázáno, že otec žalovaného předmětnou garáž nadále nerušeně užíval soustavně, i když se vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy nepodařilo zrealizovat.

11. Na základě komplexního zhodnocení konkrétních skutkových okolností, které v řízení vyšly najevo, je závěr okresního soudu, že žalovaný byl v dobré víře, že otci z titulu vlastníka svědčí oprávnění přenechat mu garáž k užívání, správný. Žalovaný neměl racionálního důvodu pochybovat o tom, že otec garáž vlastní, že ji nabyl, neboť o vlastnictví k ní usiloval a po celou dobu, než ji žalovanému k užívání přenechal, ji měl výlučně ve své moci, aniž by kdokoliv po celou řadu let (od roku 2005) z titulu postavení vlastníka vystoupil. Ačkoliv žalobce vstoupil do spoluvlastnického vztahu k předmětné garáží již na konci roku 2018 (první spoluvlastnický podíl 2/6 nabyl příklepem v exekuční dražbě s účinky právní moci usnesení o příklepu 12. 12. 2018), obrátil se na žalovaného výzvou k vyklizení z 8. 3. 2023, jako výlučný vlastník, jímž se stal nabytím posledního spoluvlastnického podílu 1/6 dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. 1. 2023 s účinky vkladu do katastru nemovitostí 30. 1. 2023. Okresnímu soudu lze přisvědčit v jeho argumentaci, že vzhledem k rodinně právnímu vztahu otec (, Jméno zainteresované osoby 1/0, ) a syn (žalovaný) není obvyklé požadovat, aby si žalovaný ověřoval právní důvod, zda otec garáž, o kterou reálně usiloval, skutečně po právní stránce nabyl do vlastnictví. Podle účastnické výpovědi žalovaného se otec v rámci rodiny vyjadřoval, že garáž je jeho, že ji pro rodinu pořídil a nasvědčovaly tomu i objektivní okolnosti, zejména velmi dlouhá doba nijak nerušeného užívání.

12. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 11) správně uvádí, že na jeho závěrech ničeho nemění obsah protokolu o předání a převzetí garáže ze dne 9. 3. 2023, opatřený podpisem žalovaného, v němž se uvádí mimo jiné to, že „tuto užíval bez právního důvodu nejméně od 1. 4. 2020 do dnešního dne“. Zjevně se jedná o žalobcem předem připravený text, který žalovaný podepsal, přičemž jak sám v účastnické výpovědi uvedl, listinu mu přečetl žalobce a on se soustředil jen na předání klíčů a vyklizení. Význam tohoto prohlášení je třeba hodnotit s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je laik, bez znalosti odborné právní terminologie, kterou je text prohlášení opatřen. Prohlášení tak dobrou víru žalovaného nevyvrací. Nelze tak přisvědčit odvolací námitce žalobce, že protokol o vyklizení a předání garáže je klíčovým důkazem. Dobrou víru žalovaný pozbyl až v roce 2023, to nejenže nasvědčuje výše uvedeným objektivním okolnostem a důkazem je i účastnická výpověď žalovaného, že až v souvislosti s výzvou žalobce otec v překvapení, poté, co on jej s výzvou seznámil, uvedl, „že si myslel, že garáž může užívat do té doby, dokud se nevyřeší papíry“. V předcházející části odůvodnění rozsudku odvolací soud s odkazem na dostupnou judikaturu uvedl, že ustanovení § 2994 o. z. dopadá i na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání do užívání jiné osobě (třetí osobě) nesvědčilo.

13. Odvolání žalovaného tak není důvodné, proto krajský soud věcně správný rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v okolnostech případu neshledává důvod pro použití moderačního práva soudu dle § 150 o. s. ř., neboť zde nejsou žádné důvody mimořádného významu hodné. Žalovaný se již v odporu bránil okolnostmi své dobré víry při užívání garáže, žalobce tyto pro věc významné okolnosti důrazně zpochybňoval. Rovněž není důvod k tomu, aby nebyla přiznána odměna za 1 poradu, která se v průběhu řízení uskutečnila, neboť tomu nasvědčoval průběh řízení a dokazování.

14. Žalobce je stranou procesně neúspěšnou i ve fázi odvolacího řízení, je proto povinen zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný byl zastoupen advokátem, jemuž náleží odměna za úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) 3.460 Kč + 300 Kč režijní paušál. Dále cestovné z , adresa, do Olomouce a zpět – 220 km, spotřeba vozidla dle TP = 5,8 l/100 km nafta, při průměrné ceně nafty 38,70 Kč/l dle § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb. Náhrada za pohonné hmoty tak činí částku 494 Kč. Náhrada za použití vozidla při sazbě 5,60 Kč/km dle § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb. = 1.232 Kč. K tomu dále náleží náhrada za ztrátu času na cestě z , adresa, do Olomouce a zpět 8 zameškaných půlhodin = 800 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Cestovné + ztráta času v součtu činí částku 2.526 Kč + 3.460 kč odměna + 300 Kč režijní paušál = 6.286 Kč + 21 % DPH (§ 14a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.) = 7.606 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta (§149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).