69 Co 162/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 50.087,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 4. 2024, č. j. 16 C 144/2022-92,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.616 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.

1. Okresní soud zamítl návrh o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 50.087,50 Kč spolu s určeným úrokem z prodlení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 18.868,90 Kč k rukám právního zástupce , Jméno advokáta B, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomto rozsudku podal odvolání žalobce. Vyjádřil se k procesním vadám námitkou, že soud zamítl žalobu, aniž žalobce řádně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o neunesení důkazního břemene, v čem konkrétně důkazní břemeno neunáší a jaké budou následky v případě, že své tvrzení/důkazy nedoplní. Žalobce žádal soud o sdělení předběžného právního názoru, aby nebyl rozsudkem překvapen a bylo mu umožněno vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, k nimž má soud odlišný právní názor či je považuje za rozhodující. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Rozpor s předmětným nálezem v nyní řešené věci se projevil při zohledňování plateb zaslaných žalobcem jeho bratrovi (bod 13 odůvodnění rozsudku). V průběhu řízení nemohl žalobce skutečnosti, na které odkázal soud prvého stupně, žádným způsobem předpokládat, když nebyly ani předmětem výslechu bratra žalobce ani žalobce samotného, natož konstatovány v protokolu jako podstatné náležitosti daného důkazu. Soud procesně pochybil, pokud tyto výpisy z účtu provedl, přestože byly navrženy po koncentraci řízení, nebyl žádný důvod k prolomení koncentrace řízení. Soud k námitce žalobce nepřihlédl ani se s touto námitkou nevypořádal. Soud se nevypořádal s námitkou žalobce, že žalovaná nárok žalobce uznala a její povinností bylo prokázat, že prostředky pocházely ze SJM. Žalovaná se proti uznání žádným způsobem nebránila a nevyjadřovala se k němu. V takovém případě bylo zcela nezbytné, aby bylo prokázáno (přičemž důkazní břemeno leží na žalované), že žalovaný (a uznaný) závazek nevznikl, tj. například, že žalovaná částka pocházela ze společného jmění manželů, což se nestalo (srov. rozhodnutí NS ČR 32 Cdo 170/2010 či sp. zn. 32 Odo 1160/2003). Uhrazení částek ze strany žalované (1.000 Kč), nebylo žalovanou jakkoliv rozporováno, k zastavení řízení v této části tak došlo z její viny a měl by v tomto směru být žalobci přiznán úrok z prodlení. Soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že v předmětném období byly prostřednictvím účtu , jméno FO, odeslány tři platby po 100.000 Kč, a to dne 17. 5. 2021, dne 3. 6. 2021 a dne 26. 7. 2021, celkem , hodnota, Kč. Soud pak z neznámého důvodu v bodu 13. se vyjadřuje pouze ke dvěma platbám. Došlo, tudíž k nesprávnému skutkovému zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné skutkové posouzení, neboť je zřejmé, že uhrazení plateb ve výši 200.000 Kč ze strany , jméno FO, žalobci vyznívá jinak při provedení dvou plateb v celkové výši 200.000 Kč, oproti provedeným třem platbám v celkové výši 300.000 Kč, kde naopak toto potvrzuje pravdivost tvrzení žalobce a jeho bratra, že se jednalo v případě platby ze dne 3. 6. 2021 o dar. Rozhodnutí soudu o tom, že se jednalo o půjčku podle označení transakce účelem je nepřezkoumatelné, neboť žalobci není zřejmé, jak soud k takovému závěru došel, a to stěžejnímu závěru, na kterém postavil celé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobce a svědek , jméno FO, jako jediné smluvní strany shodně vypověděly, že se jednalo o dar, který si dohodly již před posláním peněz, bylo ze strany soudu namístě posoudit jejich jednání dle jejich úmyslu jako darování (ustanovení § 556 o. z.). Soud měl žalobce, případně poučit, ať dané platby vysvětlí. Žalobce navrhoval opakovat výslech , jméno FO, , který soud prvého stupně opomenul. Důkazní břemeno tíží žalovanou, to nejen s ohledem na uznání, ale též pravidlo, že negativní skutečnosti se neprokazují (že se nejednalo o prostředky ze SJM). I kdyby prostředky pocházely ze SJM, je absurdní, že žalobce v situaci, kdy vůči němu bylo na základě tvrzení žalované vedeno trestní stíhání, kdy byl na základě jejího tvrzení odsouzen, odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem, musí opětovně jako nevinný člověk hájit svoje práva, což se příčí dobrým mravům. Soud správně vyhodnotil náhradu škody, kterou žalobce byl povinen uhradit žalované jako její výlučný majetek, avšak nesprávně uzavřel, že „byly finanční prostředky náležející do společného jmění použity na výlučný majetek žalované“. Finanční prostředky nebyly použity na výlučný majetek žalované, neměly žádnou souvislost s výlučným majetkem žalované. Mohl soud dojít pouze k závěru, že se jednalo o odklon od SJM, kdy žalobce využil SJM pro splnění své výlučné povinnosti a který je žalovaná povinna uplatnit v rámci vypořádání SJM. Jakýkoliv jiný postup by tak byl současně v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná by dle něj měla právo na náhradu škody a žalobce neměl právo po ní žádat vydání bezdůvodného obohacení do doby vypořádání SJM. Povinnost žalované vrátit žalobci, o co se na něm bezdůvodně obohatila, vznikla v době již zaniklého SJM a její výlučný majetek se nemohl opětovně stát majetkem ze společného jmění manželů. Žalobce žádal, aby krajský soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila a navrhla, aby krajský soud věcně správný rozsudek okresního soudu potvrdil. Žalobci se nepodařilo prokázat, že prostředky, které získal od svého bratra, byly prostředky, jež byly předmětem daru. Toto tvrzení žalobce žalovaná ve světle dalších v řízení provedených důkazů označila za účelové.

4. Odvolání žalobce je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející podle ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace a s důrazem na důvody uvedené v odvolání dospěl krajský soud k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení s tvrzením, že důvod plnění odpadl, když pravomocný odsuzující rozsudek ze dne 22. 10. 2020, č. j. 55 To 232/2020-206, na základě kterého zaplatil žalované jako poškozené částku 9.565,50 Kč (platbami ze dne 10. 3. 2021, 9. 4. 2021 a 20. 4. 2021) z titulu nemajetkové újmy způsobené jí trestným činem a dále částku 42.022 Kč, jakožto náhradu nákladů na přibrání zmocněnce v trestním řízení, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 Tdo 712/2021-273 a věc byla následně usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2021 postoupena k projednání přestupku.

6. Žalobce v rámci svých vyjádření tvrdil, že žalovaná provedením částečných úhrad dluh uznala ve smyslu § 2054 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). V řízení bylo prokázáno a není mezi účastníky sporné, že žalovaná žalobci zaplatila 7. 3. 2022 (před podáním žaloby) částku 500 Kč, 12. 5. 2022 částku 500 Kč a 500 Kč dne 6. 6. 2022. Žalovaná v rámci podaného odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu uvedla, že žalobci hradí pravidelné splátky a požádala, aby částečné plnění, které se žalobci dostalo, bylo zohledněno v jeho návrhu. Současně v tomto podání jako důvod odporu uvedla, že prostředky, které žalobce žádá zpět, byly jí žalobcem zaplaceny za trvání manželství a společného jmění účastníků.

7. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

8. Podle § 2054 odst. 2 o. z., plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

9. Odvolacím námitkám žalobce lze přisvědčit v té jejich části, že ze strany žalované došlo ke konkludentnímu uznání dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z. s účinky podle § 2053 o. z. faktickým jednáním – plněním části dluhu. Z okolností, za kterých žalovaná částečně plnila, lze usuzovat, že zaplacením částky 1.500 Kč uznala i zbytek dluhu. O tom svědčí její vyjádření, že pravidelně hradí splátky, které zaplatila dílem před zahájením soudního řízení i v jeho průběhu.

10. Uznání dluhu podle § 2054 o. z. má podle § 2053 o. z. zakládá vyvratitelnou právní domněnku trvání dluhu v okamžiku jeho uznání. To má za následek, že věřitel nemusí vznik dluhu ani jeho výši v době uznání prokazovat, důkazní břemeno přechází na dlužníka, který prokazuje neexistenci dluhu. Právní důvod dluhu trvá.

11. Žalovaná existenci dluhu, který žalobce v řízení vymáhá v podstatě nezpochybňovala. Namítala však, že peníze na zaplacení pohledávky z titulu náhrady nemajetkové újmy a příslušenství této pohledávky žalobce zaplatil z peněz náležejících do režimu společného jmění manželů, které zaniklo až rozvodem manželství účastníků 25. 8. 2021. Pokud žalobce plnil žalované v době existujícího zákonného režimu společného jmění manželů, což mezi účastníky není sporné, je na žalobci, aby prokázal, že podle ustanovení § 709 o. z. je splněna některá v taxativním výčtu uvedená podmínka pro nezařazení finančních prostředků (aktiv) do společného jmění manželů (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 - Rc 48/2023). To vyplývá z povahy rozložení důkazního břemene podle § 709 o. z.

12. Žalobce tvrdil, že žalované plnil z prostředků, na které se podle ust. § 709 odst. 1 písm. b) o. z. vztahuje výluka ze zákonného režimu společného jmění manželů, že mu byly darovány bratrem , jméno FO, . Skutečnosti, které v řízení dokazováním vyšly najevo, verzi žalobce nepotvrdily, naopak vyvrátily, jak okresní soud v odůvodnění správně uvádí. Okresnímu soudu nelze vytýkat procesní pochybení, pokud po výpovědi svědka , jméno FO, vyhověl důkaznímu návrhu žalované a vyžádal si výpis z účtu svědka o platbách, které ze svého účtu uskutečnil ve prospěch žalobce. Účinky koncentrace řízení, o které byli účastníci poučeni při prvním jednání konaném dne 13. 9. 2023, byly prolomeny následným poučením dle § 118a o. s. ř., konkrétně žalované ohledně tvrzení, která ve vyjádření uvedla, že plněno bylo z prostředků náležejících do společného jmění manželů. Právě výpisy z účtu svědka jsou důkazem, jaký byl účel plateb poukázaných na účet žalobce, že šlo o půjčky ve výši 100.000 Kč, které svědek poukázal žalobci platbami uskutečněnými 17. 5. 2021, 3. 6. 2021 a 26. 7. 2021. V popisu každé této provedené transakce je uvedeno „AV: půjčka“. Popis transakce v přímé souvislosti s odesláním každé této platby žalobci je jistě přesvědčivým důkazem o jejím účelu. Naproti tomu svědecká výpověď bratra žalobce nebyla nijak konkrétní, aby sama o sobě mohla být spolehlivým důkazem způsobilým potvrdit verzi žalobce, že peníze, které použil na zaplacení pohledávky žalované dostal darem. Svědek uvedl, že „někdy v létě 2021 daroval bratrovi , jméno FO, částku 100.000 Kč“. Všechny 3 platby poukázané v létě 2021 na účet žalobce, jsou s popisem „půjčka“. Naproti tomu některé později poukázané částky - 25. 5. 2022 a 1. 6. 2022 popis transakce postrádají, na což okresní soud správně poukázal. Za dané situace nebyl důvod poučovat žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť hodnocení dosud provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (ust. § 132 o. s. ř.) vede k závěru, že peněžní prostředky v rozhodném období mu byly poskytnuty od bratra zápůjčkou.

13. Prostředky, které žalobce v průběhu manželství a společného jmění účastníků půjčkami načerpal, se staly součástí společného jmění. Nárok z toho vyplývající mohl a měl být uplatněn jen v řízení o vypořádání společného jmění, které podle sdělení žalované bylo zahájeno a probíhá.

14. Rozsudek okresního soudu je věcně správný včetně výroku o nákladech řízení. Krajský soud proto podle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

15. Podle výsledku odvolacího řízení svědčí žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla zastoupena advokátem, kterému náleží odměna za úkon právní služby – vyjádření k odvolání ze dne 29. 10. 2024 podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024, z punkta v částce 3.140 Kč (čl. II. přechodných ustanovení vyhl. č. 258/2024 Sb., kterou byl advokátní tarif novelizován). K této odměně náleží režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. Za účast u jednání odvolacího soudu dne 14. 1. 2025 je odměna stanovena již podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025 a činí rovněž částku 3.140 Kč. Režijní paušál k odměně za účast u jednání konaného dne 14. 1. 2025 činí 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění). Odměna v součtu činí částku 6.280 Kč, ke které náleží režijní paušál celkem 750 Kč. Odměna a režijní paušál v součtu činí částku 7.030 Kč. Dále cestovné za cestu , adresa, a zpět celkem 70 km. Náhrada za pohonné hmoty činí částku 180 Kč (7,2 l průměrná spotřeba vozidla za použití benzinu 95 oktanů za průměrnou cenu 35,80 Kč dle § 4 písm. a/ vyhl. č. 475/2024 Sb.). Náhrada za použití vozidla při sazbě 5,80 Kč/km dle § l písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb., činí částku 406 Kč. Cestovné celkem činí částku 586 Kč. Odměna včetně cestovného činí 7.616 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).