69 CO 185/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem ulice a číslo , PSČ obec – část obce zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 28.748,38 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, č. j. 23 C 195/2021-75,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.195 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Okresní soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 28.748,38 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.390,40 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který zrekapituloval závěry nalézacího řízení, v rámci něhož soud dovodil, že uplatňované nároky na náhradu škody jsou za období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2018 promlčené a za období července a srpna 2018 nedůvodné, další nárok na vydání bezdůvodného obohacení shledal soud nedůvodným. K otázce soudem konstatovaného promlčení dvou nároků na náhradu škody za období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2018 odůvodněného tak, že žalobcem tvrzená škoda vznikla každou platbou na vyúčtování, a proto skutečnost, že se o zvýhodňování spoluvlastníků o škodě dozvěděl až u soudu v září 2018, nemá na promlčení vliv. Běh tříleté promlčecí lhůty dle soudu počal od okamžiku úhrady, neboť žalobce věděl, že platí celý předpis při neužívání vchodu 1, jakož i kdo je povinná osoba k její náhradě. K tomu odvolatel uvedl, že ani skutečnost, že by žalobce věděl, že platí celý předpis plateb, tzn. zálohy, neznamená, že věděl nebo mohl vědět o způsobené škodě, jak tvrdí soud. Měli-li by vlastníci bytů vchodu 1 přístup pouze do svého vchodu, tak by k nerovnému omezování práv nedocházelo, bylo by to v paritě a žádný důvod pro uplatnění škody by neexistoval. Žalovaný po celou dobu tvrdil, že k omezení práv nedochází, až v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 236/2018 při jednání v září 2018 vyšlo najevo, že žalovaný vědomě uváděl žalobce v omyl, jak stojí v žalobě. Provádění plateb v plné předepsané výši proto nelze spojovat se započetím běhu promlčecí lhůty, která mohla běžet ve smyslu žaloby až od zmíněného září 2018. K otázce věcného posouzení nároku žalobce na náhradu škody, které soud nepovažuje za promlčené, ale za nedůvodné odvolatel uvedl, že rozhodnutí soudu vychází z tvrzení, že nebyl porušen zákon. Opomenul však ustanovení § 1175 o. z. i Stanov SVJ, podle kterých má vlastník právo užívat společné části a nesmí být přitom ztížen jinému výkon stejných práv. Bráněním v přístupu do vchodu 1 oproti ostatním, kteří měli svobodný přístup do všech vchodů, žalovaný vědomě porušil jak zákon, tak Stanovy SVJ, a proto mělo být postupováno dle § 2910 o. z., když škůdce, který porušil povinnost danou zákonem, nahradí poškozenému, co způsobil. Svévolné zabrání společné části domu patří k nejzávažnějším porušením společných pravidel. Spoluvlastníka lze sice oproti druhým z užívání společné věci vyloučit, bude-li mu ovšem nahrazena újma nebo se nebude na nákladech podílet (§ 1131 o. z.). Zákonné ustanovení § 1180 o. z., na které soud poukazuje, určuje, jak má být postupováno při stanovení výše příspěvku při dodržování zákonných ustanovení, což se nestalo. Výše příspěvku odpovídající podílům na společných částech, jak argumentuje soud, platí totiž při dodržení § 1175 o. z. Předepsaná výše příspěvku žalovaným ve výši podílu na společných částech však ustanovením § 1175 o. z., s ohledem na ztížení výkonu stejných práv, neodpovídala. Odůvodnění žalovaného, že přístup do vchodu 1 nebyl umožněn z důvodu ochrany majetku je irelevantní, neboť příslušenství bytů jsou i v ostatních vchodech, a to bez jakéhokoliv omezení přístupu spoluvlastníků do těchto vchodů. Dle soudu měl žalobce uvádět rozporná tvrzení, že požadoval zpřístupnění vchodu 1 od počátku. Toto tvrzení bylo trvale neměnné a nikoliv rozporné, jak tvrdí soud. K otázce požadavku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši 1.669 Kč soud zamítl vrácení podmíněně zaplaceného nedoplatku z vyúčtování let 2016 až 2019 se zdůvodněním, že placení nedoplatků z vyúčtování je s odvoláním na ustanovení § [číslo] a § [číslo] samostatným, nepodmíněným nárokem a žalobce je proto povinen nedoplatek zaplatit i při neplnění povinnosti žalovaného a nemůže se proto jednat o bezdůvodné obohacení. Dle uváděných paragrafů se má přispívat na správu domu placením příspěvků/záloh při dodržení zákonných ustanovení dle podílu na společných částech a s přihlédnutím k vyloučení vlastníka z užívání společné části, což se nestalo. Mimoto rozdíl mezi placenými příspěvky/zálohami dle zmíněných paragrafů a vyúčtováním, což je předmětem tohoto bodu žaloby, zahrnuje náklady, jejichž výši připadající na konkrétního spoluvlastníka určující i [obec] SVJ a zákon č. 67/2013 Sb., který stanovuje povinnost doložit vyúčtování tak, aby bylo kontrolovatelné z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Odvolatel má za to, že do dnešního dne vyúčtování doloženo nebylo. Podle soudu však ani porušení zákonné povinnosti doložit vyúčtování„ nemá vliv na splatnost vyúčtování“, neboť placení nedoplatků z vyúčtování je nepodmíněným nárokem. Takovéto stanovisko by bylo možné akceptovat, byly-li by příspěvky stanoveny v souladu se zákonem i § [číslo] a rozúčtování nákladů dáno jednoznačně, transparentně a kontrolovatelně. Odvolatel odkazoval na judikaturu, konkrétně rozhodnutím NS ČR sp. zn. 26 Cdo 4742/2010 s tím, že ustálená soudní praxe dovodila, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s vyúčtováním zákon spojuje. V dalších bodech citoval odvolatel z výše uvedeného rozhodnutí se závěrem, že soud v rozporu se skutečností tvrdí, že pravidla pro rozúčtování nebyla rozporována a též, že žádná z položek vyúčtování není navázána na faktický rozsah užívání společných částí domu. Pravidla rozúčtování stanovená ve Stanovách jsou formulována pro podmínky stejných práv a omezení pro všechny, přičemž záležitosti neřešené Stanovami se mají řídit obecnými právními předpisy, což nebyl důvod měnit. Pokud jde o tvrzení soudu, že položky ve vyúčtováních nejsou navázány„ na faktický rozsah užívání společných prostor“, nelze než souhlasit, neboť vyúčtování je navázáno ze zákona nikoliv na faktické užívání, ale na právo užívat tyto prostory, přičemž práva a omezení mají ze zákona platit pro všechny spoluvlastníky stejně, v opačném případě je třeba nerovnost práv zohlednit. Bezdůvodné obohacení soud odmítl i s odvoláním na ustanovení § 2992 o. z. s tím, že provedená úhrada představovala plnění nesplatného dluhu. Vzhledem k vynucené úhradě nedoloženého vyúčtování a jednostranně nedůvodně provedenému zápočtu ze strany žalovaného považuje odvolatel požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení za oprávněný. K objasnění uvedených skutečností žalobce uvedl, že žalovaný trvale odmítá dokládat vyúčtování, proto se žalobce v řízení pod sp. zn. 25 C 176/2019 dožadoval zákonné pokuty ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Zamítnutím požadavku na vrácení vynucené úhrady nedoložených vyúčtování v nalézacím řízení ztrácí žalobce jako příjemce služeb jakoukoliv zákonnou oporu, aby vyúčtování žalovaný, poskytovatel služby, ve smyslu zákona dokládal tak, aby byla umožněna kontrola. Ze všech těchto důvodů odvolatel navrhoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku, která je předmětem tohoto řízení, a to včetně úroků z prodlení a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že podané odvolání považuje za nesmyslné, kdy žalobce neustále vymýšlí nějaké konstrukce proti žalovanému, byť si musí být vědom toho, že právní úprava je jednoznačná. Pokud jde o požadavky žalobce na náhradu škody a v této souvislosti o jeho námitky proti odůvodnění rozsudku žalovaný nad rámec z jeho strany uvedeného před okresním soudem ještě uvádí, že právní úprava povinností vlastníků jednotek a ani Stanovy žalovaného, jakož i prohlášení vlastníka, dle kterého byly v domě vymezeny jednotky, neznají výjimku z ustanovení § 1180 odst. 1 o. z., to je že vlastník jednotky přispívá na správu domu a pozemku v poměru odpovídajícím jeho podílu na společných částech, nebylo-li v prohlášení určeno jinak, …“. Za této situace tedy žalovaný má za to, že všichni spoluvlastníci jednotek jsou povinni hradit tyto příspěvky podle svých spoluvlastnických podílů bez ohledu na to, v jakém rozsahu a jak často některou ze společných částí užívají, například mezi společné části patří kočárkárna, byť značná část vlastníků ji neužívá, protože nemá ani kočárky ani kola, stejně tak například výtah, který je v rozdílném rozsahu užíván vlastníkem jednotky v prvním nadzemním podlaží a v sedmém nadzemním podlaží a podobně. V této souvislosti tedy žalobci nemohla vzniknout žádná škoda, kterou vyčísluje jako zbytečně placené úhrady za to, že neužívá jeden ze vchodů v panelovém domě. Jednak evidentně k tomu neměl žádný důvod, žádnou nutnost a nepotřeboval to, když se začal klíčů domáhat až někdy v roce 2017 či 2018 ač v domě bydlí někdy od roku 2009. Žalovaný se tak zcela ztotožňuje se stanoviskem soudu okresního, tedy že pokud by uplatněný nárok žalobcem nebyl promlčen, že je nedůvodný, když námitku promlčení žalovaný vznesl v samotném řízení. Pokud žalobce nyní argumentuje § 1175 o. z., tedy, že měl právo užívat společné části domu, není žalovanému zřejmé, proč si nenechal udělat klíče, jak mu bylo opakovaně nabízeno dávno předtím, než mu v rámci projednání smírného řešení věci v soudním řízení jiném zástupci žalovaného klíče osobně předali. Z důkazů vyplývá, že žalobci bylo opakovaně řečeno, že si má klíče od někoho půjčit, a tyto si nechat udělat, což však nikdy sám o své vůli neudělal. Za lichou pak považuje žalovaný i argumentaci žalobce, že má povinnost platit příspěvky v souladu s ustanovením § 1180 o. z. a Stanov žalovaného pouze v případě, že bude dodrženo ustanovení Stanov a zákona o svobodném užívání společných částí domu, jakož i z toho plynoucí samotný výpočet údajné škody, kterou chce nahradit. Žalobce s ohledem na argumentaci opakovanou i v odvolání stále nepochopil, že se nelze odchylovat v rámci plateb od zákona, zejména s jeho argumentací, že náklady za jeden vchod jsou vyšší, než za druhý, protože ten první vchod má v podstatě tři stěny, neboť se jedná o vchod koncový a druhý má jen dvě stěny, neboť se nachází uprostřed a tedy zateplení jednoho vchodu stálo víc než druhého a podobně. Žalovaný se dále ohradil proti argumentaci žalobce, pokud jde o zamítnutí jeho požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, které údajně hradil podmíněně. Jednak žádný zákon či Stanovy neznají žádnou podmíněnou úhradu služeb, podmínku sám nikde ani nevyspecifikoval, žádná dohoda o podmíněném placení mezi účastníky nevznikla, naopak po předešlém řízení pod č. j. 25 C 176/2019 žalobci muselo být zřejmé, že jeho reklamace vyúčtování služeb je správně vyřízena a i tím, že byla shledána jako neoprávněná a že se tím již nikdo dál zabývat nebude. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

4. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného odkazoval na argumentaci k ustanovení § 1180 odst. 1 o. z. s tím, že ignoruje žalovaný to, že toto ustanovení je podmíněno dodržením zákonnosti, tzn. že vlastník má právo užívat společné části a nesmí ztížit jinému výkon stejných práv – viz § 1175 odst. 1 o. z. a Stanov SVJ. K argumentaci žalovaného, že všichni vlastníci jednotek jsou povinni hradit tyto příspěvky podle svých spoluvlastnických podílů bez ohledu na to, v jakém rozsahu a jak často některou ze společných částí užívají pak uvedl, že příspěvky se neplatí za faktické užívání společných částí, ale za právo moci tyto společné části užívat, v rozporu se zákonem bylo žalobci toto právo odepřeno. K argumentaci žalovaného, že žalobce k užívání jednoho vchodu neměl žádný důvod, žádnou nutnost a nepotřeboval to, dokládá jenom neobeznámenost s podkladovými materiály, které prokazují potřebnost přístupu žalobce do vchodu 1. Žalobce požadoval zpřístupnění od prvopočátků, což dokládal v průběhu řízení před soudem prvého stupně. K argumentaci žalovaného, kdy je zpochybňováno odepření přístupu žalobce do vchodu 1, když zde mohl dát informace na nástěnku a tvrzeno, že žalobce si nenechal udělat klíče jak mu bylo nabízeno, je opět v rozporu s důkazy předloženými žalobcem. Pokud se jedná o argumentaci žalovaného, že zákon nezná žádnou podmíněnou úhradu a žalobce ji konečně ani nikde nevyspecifikoval, žalobce uvedl, že zákony pamatují na podmíněné platby, například vyhláška č. 410/2009 Sb. k provedení zákona o účetnictví. Konečně pokud žalovaný odkazoval na předchozí řízení vedeného u okresního soudu, pak to se netýkalo, jak se žalovaný mylně domnívá správnosti vyúčtování, ale uplatnění nároku na uhrazení pokuty za nevypořádání námitek v zákonné lhůtě.

5. Odvolání je přípustné, žalobce je osobou oprávněnou podat odvolání, odvolání podal včas a obsahuje i způsobilé důvody, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, a to v celém jeho rozsahu podle § 206 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace, s přihlédnutím k nastalé koncentraci řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

6. Předmětem prvních dvou nároků žalobce byla náhrada škody, která mu dle jeho tvrzení vznikla tím, že v době od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2018 byl omezen v užívání společných částí domu ve vchodu [číslo] z důvodu odlišného klíče k tomuto vchodu, přičemž škoda měla být způsobena žalovaným tím, že žalovaný žalobci chybně předepisoval a vyúčtovával náklady spojené se společnými částmi domu a pevné platby na správu domu. Žalobce požadoval náhradu škody za období od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2018, kterou vyčíslil jednak částkou 4.432,71 Kč, představující jednu třetinu nákladů spojených se společnými částmi domu, které žalovanému v uvedeném období uhradil a jednak částkou 22.646,67 Kč, představující jednu třetinu příspěvků žalobce na správu domu (fond oprav), které žalovanému ve stejném období uhradil. Třetí žalobcem uplatněný nárok představoval bezdůvodné obohacení ve výši 1.669 Kč za žalobcem zaplacený nedoplatek na službách za roky 2016 až 2019, o kterých žalobce tvrdil, že se nemohly stát splatnými, jelikož žalovaný nevyřídil námitky žalobce proti vyúčtováním řádně, čímž byla platba tohoto nedoplatku žalobcem podmíněna.

7. Odvolací soud především eliminoval žalovaným namítané odvolací důvody, neboť jím uplatněné důvody zaměřené k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neúplnost skutkového stavu a nesprávnost skutkových zjištění, jsou námitkami zcela obecnými, bez uvedení konkrétního pochybení soudu. Odvolací soud proto vychází ze skutkového stavu, tak jak jej okresní soud správně zjistil, skutková zjištění a jejich zhodnocení korespondují obsahu spisu a zahrnují veškeré v řízení zjištěné a vyvstalé skutečnosti. Hlavním odvolacím důvodem, je pak ten, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.).

8. Okresnímu soudu nelze vytknout nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních norem nebo jejich vadnou aplikaci v této věci. Okresní soud se správně vypořádal s žalobcem vymezenou podstatou jeho nároků na náhradu škody z důvodu porušení zákona a dospěl k závěru, že v projednávané věci není naplněn ani první předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody (§ 2910 o. z.). Správně odkázal na povinnost žalobce přispívat na správu domu a pozemku, tak jak stanoví ustanovení § 1180 o. z., kdy pravidla pro rozpočítání nákladů na správu domu a pozemku a tedy i pro předpis záloh a pevných plateb a jejich následné vyúčtování ve vztahu k jednotlivým spoluvlastníkům plynou ze zákona, stanov a žalovaným přijatých rozhodnutí. Předpisem plateb, který byl a je plně v souladu s ustanovením § 1180 o. z. žalovaný žádným způsobem zákon neporušil a úhradou těchto předpisů a související vyúčtování žalobce plnil svoji zákonnou povinnost a v jednání žalovaného, který po žalobci vyžadoval úhradu předepsaných záloh a plateb bez zohlednění, že fakticky nemůže využívat společné prostory vchodu 1, tak nelze shledat žádný protiprávní čin. Ze znění zákona jasně vyplývá, že příspěvek na náklady spojené se správou domu a pozemku nesou vlastníci jednotek v poměru odpovídajícím jejich podílu na společných částech, nedohodnou-li se jinak. Ve vztahu k námitce promlčení nároku, která byla uplatněna žalovaným, se z pohledu odvolacího soudu touto nebylo nutno zabývat pro jednoznačný závěr, že nárok na náhradu škody představuje nárok nedůvodný.

9. Pokud je žalobcem okresnímu soudu vytýkáno, že posuzoval porušení zákona žalovaným z pohledu ust. § 1180 o. z. a § 1181 o. z. a přitom opomenul ustanovení § 1175 o. z., tedy že mu bylo bráněno v přístupu do společné části domu (vchodu l) oproti ostatním, kteří měli svobodný přístup do všech vchodů, čímž žalovaný vědomě porušil zákon i stanovy, a proto má žalobce nárok na náhradu toho, co mu bylo způsobeno (§ 2910 o. z.), těmto výtkám přisvědčit nelze. Žádným důkazem, a to ani emailovou komunikací mezi žalobcem a předsedou představenstva [anonymizováno] nebylo prokázáno, že by žalobci bylo v užívání společných částí domu jakkoliv bráněno, žalovaný se nedopustil žádného protiprávního činu, kterým by bylo do sféry žalobce zasaženo. Ač žalobce tvrdí, že žalovaný svévolně zabral části domu, ve kterém bydlí od roku 2009, ač od počátku žádal o zpřístupnění vchodu, k důkazu předkládá emailovou korespondenci až z roku 2017, o tom, že mu žalovaný brání v přístupu do společných prostor a z toho důvodu, že omezuje platby záloh na služby, tvrdí až v rámci řízení pod sp. zn. 25 C 236/2018, v průběhu kterého v rámci dohody s žalovaným, který se opakovaně brání tím, že přístup do vchodu si může zajistit žalobce sám zhotovením klíče jako ostatní nájemníci, nechá nakonec žalobci klíč zhotovit. Ani z pohledu ust. § 1175 o. z. tedy nelze nárok žalobce považovat za důvodný a odškodnitelný jakoukoliv náhradou.

10. Okresní soud se správně vypořádal i s žalobcem uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za žalobcem zaplacený nedoplatek na službách, o kterém žalobce tvrdil, že se nemohl stát splatným, protože doposud žalovaný nevyřídil námitky žalobce proti vyúčtování řádně. Plnění povinností společenství vlastníků jednotek a povinnost platit platby dle § 1180 o. z. a § 1181 o. z. nemají povahu vzájemných, tj. vzájemně podmíněných (synallagmatických) závazků dle § 1911 o. z. a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat postupem dle § 1912 o. z. (srov. i závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 2889/2008) a zaplacením vyúčtovaných nedoplatků žalobce plnil svoji zákonem stanovenou povinnost vyplývající z ustanovení § 1180 a § 1181 o. z. Povinnosti žalovaného ve vztahu k předkládání vyúčtování a vyřizování uplatněných námitek žalobcem proti jednotlivým vyúčtováním, zejména k rozúčtování nákladů za dodávku tepla, byly zkoumány i v rámci řízení pod sp. zn. 25 C 176/2019, jak správně poukázal okresní soud a přestože se řízení týkalo požadavků žalobce na zákonnou pokutu ve smyslu § 13 zákona 67/2013 Sb., bylo konstatováno, že žalovaný své povinnosti vyjádřit se k námitkám žalobce, dostál. To, že námitky žalobce nebyly vyřízeny dle jeho představ řádně, nemůže mít vliv na splatnost vyúčtování dle § 7 odst. 3 téhož zákona. A jak správně uvádí okresní soud, ani případná nesplatnost pohledávky žalovaného nemůže vést k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož plněním dosud nesplatného dluhu bezdůvodné obohacení nevzniká (§ 2992 o. z.).

11. Jestliže tedy okresní soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, a to ve vztahu ke všem žalobcem uplatněným nárokům, odvolací soud tento závěr okresního soudu akceptuje a uzavírá, že právní hodnocení a posouzení věci, jak našlo svůj výraz v zamítavém výroku napadeného rozsudku, je zcela správný. Závěr okresního soudu je logickým výsledkem správně zjištěného skutkového stavu, který ani v odvolacím řízení změn nedoznal. Okresní soud se se všemi pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré v průběhu řízení před soudem prvého stupně uplatněné a v odvolání prakticky zopakované námitky žalobce.

12. Ze shora uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen, neboť okresní soud nepochybil ani ve výroku o nákladech řízení, když správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je dle ustanovení § 224 a ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že žalobce nebyl s odvoláním úspěšný a je tedy povinen zaplatit žalovanému vzniklé náklady odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, dále 2x režijní paušál po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a po navýšení o částku 1.075 Kč představující 21 % DPH se jedná o částku 6.195 Kč [obec] plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souvislosti s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.