69 CO 19/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 11. 2021, č. j. 9 C 113/2020-139,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.279 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt [číslo] v budově [adresa] na parcele [anonymizována dvě slova], zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro k. ú. [anonymizováno], [územní celek], okres [okres] lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 28.373,76 Kč ve lhůtě 30 dnů (výrok II.). Proti rozsudku okresního soudu v zákonem stanovené lhůtě podala odvolání žalovaná, která s rozhodnutím soudu nesouhlasila. Žalovaná měla od žalobkyně dlouhodobě pronajatý byt, od 1. 1. 2019 byl nájem sjednáván vždy na dobu tří měsíců a opakovaně byl pravidelně prodlužován. Poslední nájemní smlouva ze dne 1. 1. 2020 byla takto sjednána na dobu určitou od 1. 1. 2020 do 31. 3. 2020. V článku II. odst. 2.1. uvedené nájemní smlouvy se žalobkyně jakožto pronajímatel stejně jako v případě předchozích nájemních smluv zavázala přednostně nabídnout žalované jakožto nájemci opětovné uzavření nájemní smlouvy na tento byt na další nájemní období, které dobou trvání odpovídá maximálně nájemnému období uvedenému v tomto článku smlouvy, za podmínek tam stanovených. Předpokladem k prodloužení nájemní smlouvy bude skutečnost, že nájemce v předchozím nájemním období neporušil podstatným způsobem tuto nájemní smlouvu ani domovní řád, který je platný ve výše uvedené nemovitosti. Žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, a dokonce ani netvrdila, že by žalovaná v uvedené době, tj. v době od 1. 1. 2020 do 31. 3. 2020 nájemní smlouvu nebo domovní řád v domě jakkoliv porušila. Soud přesto své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné právě tím, že měl za prokázáno, že žalovaná se dopouštěla porušování domovního řádu, což údajně plyne z protokolu o jednání ze dne 27. 5. 2019 a z listiny označené jako důvodová zpráva z 1. 12. 2019. Takovéto zdůvodnění je zcela nelogické, neboť uvedené listiny se v žádném případě netýkají rozhodného období, což ostatně plyne již z jejich datování. Tvrzení žalobkyně, že se žalovaná dopouštěla porušování domovního řádu v dřívějších obdobích mělo zdůvodnit pouze to, proč měla být nájemní smlouva sjednána jen na dobu tří měsíců se závazkem prodloužení smlouvy, pokud se bude žalovaná nadále chovat řádně. Údajné dřívější porušování domovního řádu je proto zcela irelevantní, kdy žalovaná sice tvrzené porušování domovního řádu v předchozích obdobích popírala, nicméně i kdyby soud v tomto směru uvěřil žalobkyni, nemělo by to žádnou právní relevanci, neboť žádné z tvrzených porušení se netýkalo rozhodného období. Nájemní smlouva tak byla uzavřena fakticky na dobu neurčitou s podmínkou řádného chování žalované. Žalobkyně, bohužel tuto svoji povinnost nesplnila a soud tuto skutečnost žádným způsobem právně nevyhodnotil. Soud v této souvislosti pouze ve svém rozhodnutí uvedl, že podle jeho názoru žalovaná vůbec netvrdila, že by se po skončení nájemního vztahu u žalobkyně domáhala uzavření nové nájemní smlouvy ani, že by k soudu podala žalobu o nahrazení projevu vůle k uzavření nájemní smlouvy s tvrzením, že žalobkyně porušila povinnost uzavřít s žalovanou další nájemní smlouvu. Je pravda, že samotnou žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaná nepodala, nicméně porušení uvedené povinnosti žalobkyně v průběhu řízení uplatňovala opakovaně. Je proto přesvědčena, že jestliže žalobkyně porušila svůj smluvní závazek opakovaného prodlužování nájemní smlouvy za podmínky řádného chování žalované, nemůže se po žalované domáhat vyklizení bytu, neboť takovéto jednání je přinejmenším v hrubém rozporu s dobrými mravy a vzhledem ke katastrofálním důsledkům pro život žalované, která by se ve své zdravotní, majetkové a sociální situaci nutně stala bezdomovcem, je takovéto jednání kruté, bezohledné, urážející obyčejné lidské cítění a jako takové nemůže být soudy dle zásad občanského zákoníku chráněno. Žalovaná v průběhu řízení mimo jiné namítala, že postup žalobkyně v dané věci hrubě porušuje nejen výše uvedenou nájemní smlouvu a dobré mravy obecně, ale zároveň se jedná o hrubé narušení práva na bydlení žalované, které je dle nálezu pléna Ústavního soudu základním lidským právem. Jestliže žalovaná nemá možnost zajistit si bydlení jinak, je výkon práva žalobkyně požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. Pakliže žalovaná své povinnosti plnila řádně a žalobkyně jí dokonce prodloužení nájmu smluvně přislíbila, pak zde má její základní lidské právo na důstojné bydlení přednost před jakýmkoliv právem vlastníka. Soud je oprávněn za tíživých okolností jako je například nemoc nebo stáří a podobně rozhodnout, že újma, která by se udála vystěhováním, je o tolik větší, než újma vlastníka, kterou mu způsobí obsazená nemovitost, že není spravedlivé vystěhování nařídit. Navrhovala proto, aby odvolací soud v plném rozsahu zrušil rozhodnutí okresního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalované se ztotožnila se závěry soudu prvého stupně a považuje po stránce skutkových zjištění, tak i po stránce právního hodnocení rozsudek jako správný. Žalobkyně namítá, že provedené dokazování není možné interpretovat tak, že nájemní smlouva byla uzavřena fakticky na dobu neurčitou s podmínkou řádného chování žalované. Nehledě na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná nebyla schopna dostát ani této povinnosti, když právě závadové chování žalované bylo důvodem k uzavírání nájemních smluv vždy na dobu určitou, jak vyplývá z provedených dalších listinných důkazů učiněných u jednání dne 25. 9. 2019 a důvodové zprávy ze dne 1. 12. 2019. S ohledem na shora uvedené jsou správné závěry soudu prvého stupně, že nájemní vztah žalované skončil ke dni 31. 3. 2020 a v tento den byla žalovaná povinna byt odevzdat žalobkyni. Nad rámec žalobkyně uvádí, že je zcela logický a důvodný závěr soudu prvého stupně, že se žalovaná měla domáhat uzavření nové nájemní smlouvy a absenci tohoto právního jednání není možné zhojit v řízení o vyklizení, když se jedná o řízení, které byla nucena žalobkyně vyvolat v důsledku nepředání bytu žalovanou po prokazatelném skončení nájemního vztahu. Žalobkyně se domnívá, že není přiléhavá ani argumentace žalované v článku III. jejího odvolání, kde se odvolává na narušení jejího práva na bydlení a pak žalobkyně namítá, že žalovaná prokazatelně od 31. 3. 2020 neučinila žádný vstřícný krok vůči žalobkyni, kdyby žalobkyni požádala o řešení její bytové situace nebo by projevila zájem smírně řešit danou věc. Žalovaná užívá předmětný byt od května 2020 bez jediné úhrady nájmu a nákladů souvisejících s užíváním bytu, které v plné výši nese žalobkyně. Byť si je žalobkyně vědoma nepříznivé příjmové situace žalované, považuje za zcela adekvátní, morální a logický krok, aby se žalovaná obrátila na žalobkyni s návrhem řešení dané věci, to vše za situace, kdy argumentuje narušením jejího práva na bydlení. Navrhovala proto, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno. Odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas a obsahuje i způsobilý odvolací důvod, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek, a to v celém jeho rozsahu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení s důrazem na uplatněné odvolací důvody tak, jak byly obsahově vylíčeny, v režimu neúplné apelace dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není. Je třeba shodně s okresním soudem konstatovat, že žalobkyně v tomto řízení uplatnila nárok na vyklizení předmětného bytu z titulu ochrany svého vlastnického práva dle ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. Okresní soud se správně zabýval v první řadě otázkou věcné aktivní legitimace žalobkyně a dospěl k závěru, že žalobkyně je evidována jako vlastník nemovitostí - domova s pečovatelskou službou - na adrese [adresa], v němž se v prvém nadzemním podlaží nachází byt [číslo] o velikosti 1+kk. Uvedený byt byl původně předmětem nájemních smluv uzavřených mezi [ulice] [anonymizováno] p. o. a žalovanou, po zániku této příspěvkové organizace k 31. 12. 2019, byla sjednána mezi žalobkyní a žalovanou dne 1. 1. 2020 nájemní smlouva na dobu určitou od 1. 1. 2020 do 31. 3. 2020, důvodem uzavírání nájemní smlouvy na dobu určitou bylo porušování domovního řádu žalovanou, která si byla vytýkaného chování vědoma. Nájem bytu žalované zanikl k 31. 3. 2020 a za situace, kdy nebyla mezi účastníky uzavřena nová nájemní smlouva, užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, ač byla k vyklizení bytu žalobkyní včas vyzvána výzvou ze dne 22. 4. 2020, doručenou žalované dne 24. 4. 2020 (§ 2285 o. z.). Po skončení nájemního vztahu se žalovaná nedomáhala uzavření nové nájemní smlouvy ani nepodala k soudu žalobu na nahrazení projevu vůle k uzavření nové nájemní smlouvy. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně se nároků z titulu svého vlastnického práva ve smyslu § 1040 o. z. domáhá oprávněně a žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt, který užívá již od 1. 4. 2020 bez právního důvodu, ve lhůtě 15 dnů, pak tento závěr shledal odvolací soud za zcela věcně správný a v podrobnostech na něj odkazuje. Pokud odvolatelka vytýkala okresnímu soudu, že se dostatečně nezabýval důvody, proč byl nájem s žalovanou sjednáván opakovaně s omezenou dobou nájmu, pak odvolací soud zdůrazňuje, že v řízení, jehož podstatou je ochrana vlastnického práva žalobkyně, že žalovaná předmět jeho vlastnictví užívá neoprávněně, neboť nájemní poměr skončil, nejsou rozhodné důvody, pro které byl nájem pro žalovanou časově omezen. Nerozhodné jsou i okolnosti namítané odvolatelkou, že v době trvání nájemní smlouvy do 31. 3. 2020 domovní řád neporušovala. Pokud jde o ujednání v článku II. odst. 2.1 uvedené nájemní smlouvy, že„ ...Předpokladem k prodloužení nájemní smlouvy bude skutečnost, že nájemce v předchozím nájemním období neporušil podstatným způsobem tuto nájemní smlouvu ani domovní řád....“, nezakládá tento dovětek, který ostatně výslovně nějakou povinnost nestanoví, automatické prodloužení (nebo obnovení) nájemního vztahu (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1078/2002), z uvedených skutečností plyne jednoznačný závěr, že k 31. 3. 2020 nenáležel žalované k užívání bytu žádný platný právní důvod. Odvolací námitky žalované se soustředily dále do nesprávného vyhodnocení postupu při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 o. z., když tvrdila, že dle jejího názoru okresní soud ve vztahu k situaci žalované nesprávně vyhodnotil aspekt dobrých mravů. Žalovaná má za to, že skutkové okolnosti, které tvrdila a prokázala v průběhu řízení před soudem prvého stupně povedou k závěru, že je toto ustanovení nutné použít, žalovaná nemá jinou možnost bydlení, rozhodnutí okresního soudu má katastrofální důsledky pro život žalované, která by se ve své zdravotní, majetkové a sociální situaci nutně stala bezdomovcem. Veškeré tyto argumenty však nemohou zabránit vůli žalobkyně k ukončení nájemního vztahu zákonem stanoveným způsobem. V projednávané věci žádné mimořádné okolnosti, tvrdost zákona či jinou nesprávnost urážející obyčejné lidské cítění shledat nelze. Jestliže šlo o nájemní poměr na dobu určitou, není žádných pochyb o tom, že takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu, a to bez ohledu na to, zda nájemce po dobu trvání nájemního poměru řádně plnil svoje povinnosti. Z tohoto pohledu nemůže být žaloba na vyklizení bytu podaná po skončení takového nájemního poměru zásadně (tedy až na výjimky) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí NS ČR 26 Cdo 585/2011). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srov. rozsudek NS ČR 22 Cdo 1153/2011). Podle názoru odvolacího soudu ve smyslu shora uvedené ustálené judikatury nelze okolnosti uváděné žalovanou jako tíživá sociální, zdravotní a finanční situace a okolnosti pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně ve prospěch žalované, považovat bez dalšího za natolik výjimečné, aby odůvodňovaly tento postup. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda uložení vyklizení bytu vážně poškodí uživatelku věci za současného splnění požadavku, že vlastníkovi nepřinese odpovídající prospěch, respektive, že by z jeho strany šlo v podstatě o zneužití výkonu práva. Při svých úvahách dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v této věci shledat nelze. Za situace, kdy se žalovaná v předchozí době dopouštěla porušování domovního řádu, což jí bylo žalobkyní opakovaně vytýkáno, a přesto jí byl nájemní poměr nadále prodlužován, byť na dobu určitou, nelze dospět k závěru, že by nemělo být spravedlivým nařízení vyklizení a že by žalovaná měla byt nadále užívat bez právního důvodu. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, kde při jejíž výpočtu a skladbě okresní soud rovněž nepochybil. Přitom se odvolací soud zabýval otázkou možné aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k žalované, při judikaturním názoru, že pouhá majetková a sociální situace nemůže být důvodem pro aplikaci tohoto ustanovení, jiné mimořádné okolnosti žalovaná netvrdila a odvolacím soudem shledány nebyly, proto byl postup okresního soudu při rozhodování o nákladech řízení podle úspěchu ve věci, správný. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 140 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení úspěšná a je proto povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení za 2 úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem) po 1.500 Kč, dále režijní paušál 2x 300 Kč a žalobkyni dále přísluší náhrada cestovného k jednání k odvolacímu soudu a náhrada za ztrátu času v celkové výši 2.416 Kč, po navýšení o 21 % DPH, tj. 1.263 Kč, celkem 7.279 Kč, které soud uložil zaplatit žalované v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.