69 CO 219/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , obec zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2021, č. j. 25 C 259/2020-236,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění takto: „ Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 19.898 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.“

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8.169 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby z exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Přerov pod sp. zn. 203 Ex 32016/15 na návrh žalované proti povinnému [právnická osoba] v likvidaci, [IČO], sídlem [adresa], [anonymizováno] byly vyloučeny tam uvedené movité věci zamítl (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 12.362,50 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000 Kč, když první splátka se stane splatnou třetího dne od právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, až do úplného zaplacení (výrok II.).

2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně, která rekapitulovala, co bylo předmětem žaloby, tedy že se jednalo o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí a pro případ, že toto nebude možné, domáhala se po žalované náhrady škody, a to zaplacením částky 211.490 Kč. Škoda jí vznikla v důsledku protiprávního jednání žalované a konkrétně tím, že nařídila dražbu věcí, o kterých věděla, že nepatří dlužníkovi, ale osobě žalobkyně. Odvolatelka se domnívá, že v této kauze je irelevantní, zda stavby jsou nebo nejsou pevně spjaty s povrchem země. Smluvní strany nájemní smlouvy se jasně a srozumitelně dohodli, že vlastnické právo k předmětným indikovaným stavbám přejde z osoby nájemníka na osobu pronajímatele v okamžiku ukončení nájmu a vypořádání smluvních závazků. Tento okamžik ještě nenastal. Tím, že žalovaná vědomě zpeněžila věci třetí osoby, jednala v rozporu se zákonem a v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně si předmětné pozemky pronajala od pronajímatele s úmyslem zřídit biofarmu, pronajímatel pozemků společnost [právnická osoba] vlastnil třičtvrtiny pozemků a bez chybějící jedné čtvrtiny podílu nemohl dokončit podnikatelský záměr, a to rozdělit pozemek na dvě parcely. Tím, že další spoluvlastnice ¼, [příjmení], vstoupila do insolvenčního řízení, nebylo možné dokončit záměr dříve než za 5 let. Žalobkyně přišla s návrhem, že si pozemky vezme do nájmu a bude se o jejich údržbu starat, přičemž nájemní vztah k dnešnímu dni ani jedna ze stran nevypověděla. Žalobkyně zřídila zahradní stavby dle závazku v nájemní smlouvě a o pozemky se starala. Nyní se cítí poškozená a okradená. Žalobkyně vybavila předmětné pozemky a vindikované stavby mnoha dalšími předměty, jako je houpačka, plastové zahradní jezírko, konve, zavlažovací systém a podobně. Ve vindikační žalobě žádá žalobkyně vyloučení pouze staveb A, B, CaDa jako alternativní petit náhradou za škodu ztrátou těchto staveb, která je mnohem větší, než specifikuje žalobní nárok. Závěr soudu o tom, že šlo o stavby trvalé, které měly sloužit žalobkyni a jejíž vlastnické právo mělo přirozeně po ukončení nájemního vztahu přejít do vlastnictví pronajímatele, je správný. Nešlo o nepochopení či porušení zásady superficies solo cedit, smluvní strany nájemního vztahu pouze sjednaly odkládací podmínku. Okamžik předání staveb byl sjednán na okamžik, kdy bude jejich realizaci nájemníkovi zaplacena. Platba byla sjednána dle vůle obou smluvních stran, a to recipročně. Jako úhradu za provedené investice do předmětu nájmu měla žalobkyně získat dlouhodobý pronájem předmětných pozemků. Žalobkyně prokázala, že stavby, a to práci i materiál financovala, investovala do předmětu nájmu v dobré víře, že buduje v souladu s podmínkami nájemního vztahu a se souhlasem a vědomím vlastníka. Odvolatelce je známa zásada civilního práva, a to že v pochybnostech o charakteru stavby je třeba se přiklonit spíše k závěru, že stavba je součástí pozemku. Zde ovšem k žádným pochybnostem nedochází, všem stranám známá nájemní smlouva, včetně příloh vyvrací jakoukoliv domněnku, spekulaci či pochybnost o vlastnickém právu k indikovaným stavbám. Odkládací podmínka a předmět nájemního vztahu byly sjednány jasně a přehledně, nejde o sporné či nejasné indicie a ani v průběhu soudního jednání nevznikla žádná pochybnost o vlastnictví těchto staveb. V příloze [číslo] smlouvy o nájmu podepsané dne 1. 10. 2014 je v článku 4.5. obsaženo ujednání o tom, že se nájemce a pronajímatel dohodli na odkládací podmínce:„ stavby zřízené nájemníkem v dobré víře“ na předmětu nájmu se stanou vlastnictvím pronajímatele až po ukončení nájemního vztahu a vypořádání vzájemných závazků a pohledávek. Odvolatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že nebyl platně smluvně vyloučen zákonný režim ustanovení § 506 o. z. Vychází ze skutečností, že tento paragraf má chránit právo menšinového vlastníka, vlastníka jedné čtvrtiny předmětných pozemků, kterým je paní [příjmení], která nikdy nenamítla neplatnost nájemní smlouvy ani jejich dodatků a jednotlivých ujednáních. Ustanovení § 1084 odst. 1 o. z. a § 506 odst. 1 o. z. jsou ustanoveními dispozitivními. Smluvní strany si mohou sjednat v souladu s autonomií vůle odlišné podmínky, než tato ustanovení obsahuje, nejde o kogentní normu. Nesouhlasí s názorem soudu, že sjednaná odkládací podmínka je neplatná, byla sjednána platně, jde o odchýlení se od zásady ustanovení § 506 o. z., která je normou dispozitivní, nikoliv kogentní. Ani v případě, že by soud nabyl odlišného názoru, pak by odkládací podmínka mohla být posouzena jen jako relativně neplatné ujednání ve smlouvě. Nový občanský zákoník se snaží absolutní neplatnost potlačit, proto primárně půjde o neplatnost relativní. Z uvedeného odvolatelka dovozuje, že žalobkyně má nárok na zaplacení částky 211.490 Kč z titulu náhrady škody a současně se domnívá, že tento nárok mohl být žalován i z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud soud zamítl její žádost o právní zastoupení, přestože splňuje podmínky ustanovení § 138 o. s. ř., bylo by porušením jejího práva na spravedlivý proces, pokud by soud posoudil její žalobní nárok jako chybně formulovaný, a proto jej zamítl. Domnívá se, že soud měl žalobu posoudit dle obsahu, nikoliv dle podané formy, z obsahu bylo prokázáno, že žalovaná získala neoprávněný majetkový prospěch zpeněžením cizí věci, ignorovala výzvy žalobkyně, věděla, že jedná protiprávně účelově a vědomě. Dále se odvolatelka domnívá, že jednání žalované naplnilo znaky trestného činu krádeže, mimo to porušila povinnost stanovenou § 2910 o. z. a úmyslně jednala proti dobrým mravům dle § 2909 o. z. Žalovaná je proto povinna plnit, neboť došlo k vydražení zahradních staveb, které nevlastní dlužník, o této skutečnosti byla opakovaně informována, přesto vydražila indikované stavby žalované v rámci exekuce dluhu třetí osoby. Odvolatelka poukazovala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1338/2009 a ztotožnila se s jeho závěry, že poškozeného nelze spravedlivě nutit, aby se nejdříve domáhal vydání bezdůvodného obohacení a teprve v případě neúspěchu vymáhá náhradu škody. Navrhovala proto, aby odvolací soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 211.490 Kč nebo aby tuto částku uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení.

3. Proti rozsudku okresního soudu, konkrétně výroku II. podala včasné odvolání žalovaná, která vyjádřila nesouhlas s postupem soudu, který žalobkyni uložil zaplatit náklady řízení ve výši jedné poloviny po aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolatelka je přesvědčena, že toto ustanovení správně aplikováno nebylo, v dané věci se jednalo o vylučovací žalobu, později rozšířenou o žalobu na náhradu škody týkající se povinné [právnická osoba] v likvidaci, kde žalobkyně byla dříve statutárním orgánem. Exekuce se týkala nároku žalované související s pohledávkou na vrácení kupní ceny z důvodu zrušení smlouvy o prodeji nemovitosti, kdy dlužníkem jí byly zatajeny její vady. Žalobkyně nebyla v této věci úspěšná ani v primárním ani v sekundární žalobním žádání a neprokázala, že by byla vlastnicí věcí, o jejíž vyloučení žádala a dokonce má odvolatelka za to, že neprokázala ani investice do pořízení takových věcí z jejích prostředků. Neshledává tedy takové okolnosti, které by krácení nákladů řízení odůvodňovaly. Pokud se týká osobních a majetkových poměrů žalované, je sice vdaná, ale s manželem nežije, manžel má starobní důchod ve výši 5.788 Kč měsíčně a ona pobírá invalidní důchod ve výši 8.483 Kč a jiné příjmy nemá. Žalovaná není znalá práva, proto se musela v tomto řízení nechat zastoupit advokátem, kterému bude povinna uhradit jeho náklady. Vzhledem k tomu, že při jednání z časových důvodů cestovní náklady advokáta nebyla schopna doložit, dodatečně předkládala vyúčtování cest, podle kterých jsou celkové náklady za jízdné 2.436 Kč, 3x parkovné 270 Kč. Dále požaduje náhradu za ztrátu času jízdou ke každému soudnímu, to je 12 půlhodin po 100 Kč, tedy 1.200 Kč a 8 režijních paušálů po 300 Kč. Dále vyjádřila odvolatelka připomínky vůči použití tarifní hodnoty, kdy má za to, že by měla být použita tarifní hodnota podle § 8 odst. 1 AT, tj. punktum 221.490 Kč a celkové náklady, tedy dle odvolatelky činí 91.302 Kč, přičemž v jednotlivých položkách, tyto ve svém odvolání specifikovala a navrhovala, aby v intencích tohoto vyúčtování byl výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem změněn.

4. K odvolání žalobkyně se žalovaná písemně vyjádřila s výhradou k osočování a spekulace ohledně vedené exekuce na nemovitosti, přestože ji nařídil a prováděl exekutor. Podotkla, že jí nebylo nic známo jako oprávněné o nájemní smlouvě mezi žalobkyní a povinným, proto je přesvědčena o jejím dodatečném a účelovém vyhotovení, zejména za situace, kdy žalobkyně ani v jednom řízení, kterým se snažila dosáhnout oddlužení, uvedené nemovitosti nezmiňovala. V souvislosti s exekucí se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání, ze kterého by měla žalobkyni vzniknout škoda. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že dražba byla pravomocně skončena, nelze se již vyloučení věcí domáhat. K sekundárnímu petitu žalovaná odkazovala na skutkové a právní závěry okresního soudu v tom, že žalobkyně vlastnictví staveb neprokázala a nárok na náhradu škody nemohl vzniknout.

5. Odvolání obou účastnic je přípustné, bylo podáno osobami k tomuto úkonu oprávněnými a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání tohoto rozsudku předcházející a s důrazem na uplatněný odvolací důvod podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedeném odvolacím řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není, odvolání žalované nelze upřít důvodnosti.

6. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým zjištěním okresního soudu, konečně ani ze strany odvolatelky nebyl skutkový stav tak, jak byl zjištěn okresním soudem, rozporován. Bylo zjištěno, že žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí se vztahovala k exekuci vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na návrh oprávněné [jméno] [příjmení] (žalované) proti povinnému [právnická osoba]„ v likvidaci“. V rámci této exekuce byla provedena dražba pozemků včetně jejich příslušenství, přičemž vlastnické právo k pozemkům nabyli do SJM manželé [příjmení]. Žalobkyně se domáhá vylučovací žalobou vyloučení stavby A, stavby B, stavby C a oplocení D (přesně specifikovaných v rozhodnutí okresního soudu) z exekuce vedené proti povinnému s tvrzením, že uvedené stavby se staly součástí exekuce, přestože je výlučnou vlastnicí těchto staveb s odkazem na uzavřenou nájemní smlouvu ze dne 1. 5. 2014 a tyto stavby na pozemcích na svůj náklad vybudovala. Nájemní smlouva byla uzavřena dne 1. 5. 2014 mezi povinným, jehož jednatelkou byla žalobkyně jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem o pronájmu ideální ¾ pozemku žalobkyni. Vlastnictví k předmětným stavbám dovozuje žalobkyně z obsahu přílohy [číslo] ke smlouvě o nájmu ze dne 1. 10. 2014, konkrétně ze sjednané odkládací podmínky„ stavby zřízené nájemníkem v dobré víře“ na předmětu nájmu se stanou vlastnictvím pronajímatele až po ukončení nájemního vztahu a vypořádání vzájemných závazků a pohledávek.

7. Primárním petitem podané žaloby se žalobkyně domáhala vyloučení věcí – staveb A, B, C a plotu D z exekuce vedené proti povinnému. Okresní soud se proto zabýval správně tím, zda ke dni rozhodnutí soudu jsou splněny podmínky pro případ vyhovění žalobě. Poté, co bylo v řízení prokázáno, že exekutorem byla provedena dražba nemovitostí, jejichž vyloučení se žalobkyně domáhala a udělen příklep vydražitelům pozemků a za situace, kdy exekucí postižená věc, byla v rámci exekuce prodána, není objektivně možné žalobě podané dle § 267 o. s. ř. vyhovět, když došlo ke změně vlastnictví takové věci (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1229/2003 a sp. zn. 20 Cdo 3484/2009).

8. Žalobkyně uplatnila sekundární petit, kterým se po žalované domáhala zaplacení částky 211.490 Kč z titulu náhrady škody, kterou jí měla žalovaná způsobit tím, že vědomě zpeněžila věci třetí osoby a jednala tak v rozporu s dobrými mravy. Při posuzování tohoto nároku okresní soud vycházel z toho, že nelze mít pochybnosti o tom, že právě stavby A, B, C a oplocení D, které byly v rámci exekuce draženy a vydraženy jsou stavby, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá.

9. Dále se okresní soud zabýval charakterem těchto staveb, tedy zda jsou samostatnými věcmi v právním smyslu slova, které samy o sobě mohou být způsobilým předmětem právních vztahů či nikoliv, a to s ohledem na ustanovení § 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“, vyjadřující superficiální zásadu, podle které součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen„ stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Podrobná skutková zjištění okresního soudu vedly k závěru, že stavby a oplocení nejsou samostatnými věcmi, ale staly se součástí pozemku, nebyly zřízeny jako stavby dočasné dle § 506 odst. 1, ale stavby trvalé.

10. Protože žalobkyně své vlastnické právo odvozovala od uzavřené nájemní smlouvy s povinným [právnická osoba], resp. její přílohy ze dne 1. 10. 2014, obsahující ujednání o tom, že se nájemce s pronajímatelem (žalobkyní) dohodli na odkládací podmínce:„ se stavby zřízené nájemníkem v dobré víře“ na předmětu nájmu se stanou vlastnictvím pronajímatele až po ukončení nájemního vztahu a vypořádání vzájemných závazků a pohledávek…, zabýval se okresní soud výkladem takového ujednání. Předně uzavřel, že takovým ujednáním platně zřízeno právo stavby dle § 1243 o. z. nemohlo být, jednalo se pouze o ujednání obligačněprávní, u kterého nenastaly věcněprávní účinky, smlouva nebyla akceptována druhým spoluvlastníkem. Uzavřel proto, že tímto ujednáním nebyl vyloučen zákonný režim ustanovení § 506 o. z., vyjadřující superficiální zásadu. Uvedené ustanovení bylo vyhodnoceno okresním soudem jako ujednání, kterým nebylo platně zřízeno právo stavby dle § 1243 a násl o. z.

11. Úvahy okresního soudu, které vyústily v závěr, že žalobkyně vlastnické právo k označeným stavbám neprokázala, že stavby jsou trvalé a jsou součástí pozemku, jsou správné a odvolacím soudem akceptovatelné a s ohledem na odvolací námitky žalobkyně odvolací soud dodává.

12. Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku platí: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Zákoník tedy tam, kde výslovně nestanoví něco jiného, má dispozitivní povahu. Protože však absolutní práva působí erga omnes, proti všem, nelze se od ustanovení třetí části, upravující„ absolutní majetková práva“, odchýlit s účinky proti třetím osobám, jestliže to zákon nepřipouští (§ 978 občanského zákoníku). Právo vlastnické i právo stavby se řadí mezi věcná práva k cizím věcem. Z pohledu systematiky občanského práva se jedná o absolutní majetková práva, které upravuje část třetí občanského zákoníku.

13. Ve vztahu ke stavbám na cizím pozemku platí ust. § 1084 odst. 1 o. z., podle kterého stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku. Žalobkyně jako stavebník postavila trvalé stavby, které nepředstavují výjimku ze superficiální zásady (§ 506 o. z.), tj. zřídila stavby, které jsou součástí pozemku a vlastnicky náleží vlastníkovi pozemku. Stavba jako součást pozemku sdílí jeho právní osud, dražbou nemovitých věcí došlo k převodu vlastnického práva k pozemku a automaticky došlo k převodu i vlastnického práva ke všem jeho součástem, včetně staveb na vydražitele. Za situace, kdy se od citovaného kogentního zákonného ustanovení s účinky vůči třetím osobám odchýlit nelze, pro důvody výše uvedené, je ve vztahu k žalované jako třetí osobě ujednání v příloze nájemní smlouvy o odkládací podmínce nerozhodné. Žalobkyně k uvedeným stavbám a oplocení vlastnické právo neměla a nemá po žalované jako oprávněné v exekučním řízení se žádné náhrady, ať již z titulu bezdůvodného obohacení či škody domáhat nemůže.

14. Veden těmito důvody krajský soud rozsudek okresního soudu ve věci samé, tj. ve výroku I. jako věcně správný potvrdil ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř.

15. Pokud však jde o výrok II. o náhradě nákladů řízení, tak v tomto rozsahu krajský soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že sice žalobkyni stejně jako okresní soud zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před okresním soudem dle § 142 odst. 1 o. s. ř., dospěl však k jinému závěru pokud jde o vyčíslení účelně vynaložených nákladů řízení žalované a výši tarifní hodnoty. Výše odměny byla stanovena podle primárního petitu (nikoliv součtem tarifních hodnot obou nároků), kterým nebylo dle závěrů předmětného rozhodnutí vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí, proto postupem dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu výše odměny za jeden úkon právního zastoupení představuje částku 1.500 Kč. Zástupce žalované učinil celkem 7 úkonů po 1.500 Kč, tj. 10.500 Kč, 7x režijní paušál 2.100 Kč, cestovní náklady správně vyčíslené a specifikované okresním soudem za 3 jízdy k jednáním před okresním soudem v celkové výši 2.375 Kč, 1.200 Kč zmeškaný čas a parkovné dodatečně doložené žalovanou ve výši 270 Kč, celkem 16.445 Kč, po navýšení o DPH ve výši 3.453 Kč se jedná o částku 19.898 Kč.

16. Krajský soud nepovažoval za účelně vynaložený náklad ze strany žalované za sdělení adresy ze dne 7. 10. 2021, byť okresním soudem přiznaný ve výši jedné poloviny tarifní hodnoty.

17. Nelze akceptovat závěr okresního soudu, který ve vztahu k žalobkyni aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a umožnil úhradu nákladů řízení neúspěšné žalobkyni ve splátkách. Dle názoru krajského soudu nebyly pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení v projednávané věci podmínky splněny a okolnosti, které by svědčily pro takový postup ani z obsahu spisu nevyplývají. [jméno] skutečnost, že bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř. není samo o sobě důvodem pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a úhrady ve splátkách, konečně takové dobrodiní ani žalobkyně nepožadovala. Lhůta pro úhradu nákladů řízení byla proto stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní.

18. Podle pravidla obsaženého v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. krajský soud rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované. Výše těchto nákladů činí odměnu právního zástupce žalované za tři úkony (sepis vyjádření k odvolání žalobkyně, sepis odvolání, účast u odvolacího jednání) z tarifní hodnoty 10.000 Kč, tj. 1.500 Kč za 1 úkon, celkem tedy 4.500 Kč, 3x režijní paušál 900 Kč, ztráta času 400 Kč, 40 Kč parkovné a cestovné k jednání před odvolacím soudem ve výši 911 Kč, celkem 6.751 Kč po navýšení o 21 % DPH, tj. 1.418 Kč se jedná o částku 8.169 Kč.