69 Co 254/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A , IČO IČO žalobkyně A jako insolvenční správce dlužníka Jméno žalobkyně B , narozeného Datum narození žalobkyně B , trvale bytem Adresa žalobkyně B , t.č. Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o vydání bezdůvodného obohacení, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. 7. 2024, č. j. 11 C 44/2021-406, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2025, č. j. 11 C 44/2021-428,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 39.734 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1.500.014 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 7. 5. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl do částky 7.455,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 7. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 68.390,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný do výroku I. a III. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že se žalobkyni podařilo prokázat, že dlužník , Jméno žalobkyně B, poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 1.500.014 Kč, aniž k tomu byl právní důvod a naopak žalovanému se nepodařilo prokázat, že by poskytnutí finančních prostředků ze strany dlužníka mělo právní důvody, které v průběhu řízení tvrdil. Konkrétně jde o platbu ze dne 14. 12. 2018 ve výši 9.980,84 EUR, tj. 257.455,77 Kč dle tehdy účinného kurzu 25,795 Kč/EUR (dále platba číslo 1), ze dne 14. 2. 2019 ve výši 250.014 Kč (dále platba číslo 2), ze dne 7. 3. 2019 ve výši 500.000 Kč (dále jako platba číslo 3) a ze dne 13. 3. 2019 ve výši 500.000 Kč (dále platba číslo 4). Pokud se týče platby číslo , hodnota, , o které žalovaný před okresním soudem tvrdil, že se jedná o vypořádání v souvislosti s dohodou o provádění investic mezi žalovaným a dlužníkem, okresní soud uvádí, že došel k závěru, že ve prospěch tvrzení žalovaného svědčila pouze jeho výpověď jako účastníka řízení, přičemž této výpovědi soud neuvěřil, neboť byla v rozporu s tím, co uvedl na policii při podání vysvětlení 22. 9. 2020. K platbám č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, okresní soud uvádí, že se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzené uzavření smluv o zápůjčce. V této souvislosti soud uvádí, že dlužník poskytování půjček osobě žalovaného vyloučil a že tento závěr je podporován i dalšími provedenými důkazy, ze kterých mělo vyplynout, že žalovaný měl v prosinci 2018 vědět o finančních problémech dlužníka a v lednu až březnu 2019 zjistit, že společnost , právnická osoba, není v dobrém finančním stavu a již do ní nechtěl investovat. Okresní soud považuje za nevěrohodné, že by platba č. 4 měla být zápůjčkou společnosti , právnická osoba, , když tuto platbu žalovaný ani dlužník neuplatnili v insolvenčním řízení. Dle názoru soudu zůstala výpověď žalovaného jako účastníka jediným osamoceným důkazem, proto ji soud neuvěřil. Okresní soud tak uzavřel, že platby č. 1 a č. 4 považuje za plnění, které dlužník poskytl bez právního důvodu žalovanému, čímž se dlužník, který se zjevně dostal do finančních potíží, měl pokoušet skrze žalovaného „na poslední chvíli“ vyvádět prostředky ze svého nabytého jmění. S tímto žalovaný v žádném případě nesouhlasí. Závěry jsou ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním. Okresní soud zcela nesprávně zhodnotil obsah výpovědi dlužníka a zcela pominul obsah písemného potvrzení dlužníka ze dne 20. 4. 2022. Je sice pravdou, že žalovaný v první části výpovědi se vyjádřil o poskytování půjček osobě žalovaného negativně, v druhé části své výpovědi však jednoznačně potvrdil pravdivost skutečností uvedených v písemném prohlášení ze dne 20. 4. 2022 a rozumně odůvodnil, proč na první dotaz reagoval negativně. V uvedeném prohlášení dlužníka jsou přesně popsány právní důvody plateb číslo 1. až 4. a v případě plateb, které jsou půjčkami, i podrobnosti o vrácení těchto půjček. Obsah prohlášení je kvitancí a prokazuje skutková tvrzení žalovaného uplatněná v řízení před okresním soudem. Obsah dlužníkovy výpovědi je nutno hodnotit i s přihlédnutím k časovému odstupu mezi tím, kdy byly jednotlivé platby uskutečněny, kdy podepsal předmětné prohlášení a kdy vypovídal před soudem. Vzhledem k časovému odstupu je naprosto pochopitelné, že dlužník nevypovídal ve formě „naučené pohádky“ (opak by svědčil spíše o tom, že byl ve své výpovědi ovlivněn) a jeho výpověď se může jevit jako poněkud neuspořádaně. Důležité však je, pokud byl dlužník výslovně dotazován na konkrétní věc (na obsah písemného potvrzení), tak zcela jasně pravdivost potvrzení, respektive správnost a pravdivost údajů tam uvedených potvrdil. Z žádných důkazů, které byly před okresním soudem provedeny, nevyplývá skutečnost, která by zpochybnila věrohodnost dlužníkovy výpovědi a obsah jím podepsaného písemného potvrzení v takové míře, že by tyto důkazy nebylo možné použít jako důkazy prokazující skutková tvrzení žalovaného, tj. zřejmé důkazy prokazující tvrzení žalovaného o právním důvodu sporných plateb a skutečnosti, že dlužníkovi ničeho nedluží. Závěry okresního soudu, kterými zpochybňuje hodnověrnost výpovědi dlužníka a jeho písemného potvrzení, považuje žalovaný za pouhé spekulace, které nemají oporu v provedeném dokazování či jsou s ním v rozporu. O přímý rozpor jde hlavně v případě úvah soudu, že neměl dlužník důvod poskytovat půjčky z důvodu své špatné finanční situace, ačkoliv v řízení bylo jasně prokázáno, že dlužník v období bezprostředně následujícím po poskytnutí plateb č. 1. a 4. poskytoval několikanásobně vyšší půjčky společnosti , právnická osoba, Okresní soud dále při hodnocení výpovědi dlužníka a jeho písemného potvrzení zcela pominul, že obsah výpovědi i potvrzení jde zcela proti zájmům dlužníka. Zájmem dlužníka by totiž mělo být, aby žalobkyně byla v řízení úspěšná, což by znamenalo získání dalšího majetku k uspokojení dlužníkových věřitelů. Pokud i v takové situaci dlužník potvrdil tvrzení žalovaného (zejména, že mu ničeho nedluží), ačkoliv by mohl zneužívat skutečnosti, že dohody žalovaného s dlužníkem byly uzavřeny jen v ústní formě, je třeba takové tvrzení dlužníka naopak považovat za vysoce hodnověrné. Nejsou tedy správné závěry okresního soudu o tom, že ve prospěch tvrzení žalovaného svědčila z provedených důkazů pouze výpověď žalovaného jako účastníka řízení. Naopak vedle výpovědi žalovaného byla tvrzení prokazována i dalšími důkazy, a to výpovědí dlužníka a jeho písemným potvrzením ze dne 20. 4. 2022. Okresní soud tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což mělo za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Kdyby byl správný závěr okresního soudu, který nepovažoval dlužníkovu výpověď a jeho písemné potvrzení za důkazy prokazující skutková tvrzení o právních důvodech sporných plateb a o skutečnosti, že dlužníkovi z titulu těchto plateb ničeho žalovaný nedluží, pak okresní soud postupoval nesprávně v tom, že úplně pominul skutečnost, že část žalobcem zaslaných prostředků žalovaný prokazatelně zaslal žalobci zpět. Konkrétně se jedná o platby ze dne 9. 1. 2019 ve výši 250.000 Kč, ze dne 1. 4. 2019 ve výši 250.000 Kč, ze dne 20. 12. 2019 ve výši 25.000 Kč a ze dne 31. 1. 2020 ve výši 25.000 Kč. Pokud by žalovaný (čistě hypoteticky) přistoupil na skutkové hodnocení okresního soudu, že sporné platby č. 1 až č. 4, které dlužník poskytl, byly bezdůvodným obohacením vůči dlužníkovi, pak uvedené platby dlužníkovi je nutné považovat za alespoň částečné vrácení takového bezdůvodného obohacení. Existence těchto plateb ve prospěch dlužníka byla v řízení prokázána a před okresním soudem nebylo jiného tvrzení, než že jde o vrácení poskytnutých částek dlužníkovi. Pokud okresní soud existenci plateb zcela pominul a údajné bezdůvodné obohacení na úkor dlužníka o tyto platby neponížil, pak i v tomto směru je rozhodnutí samo o sobě chybné. Nesprávné pak je i rozhodnutí o nákladech řízení v souvislosti s výrokem ve věci samé. Žalovaný tak navrhuje, aby rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta.

3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že rozhodnutí okresního soudu je správné po stránce skutkové i právní, proto navrhuje jeho potvrzení. Žalovaný stále opakuje tytéž skutečnosti, jaké byly přednášeny již před okresním soudem, který se s nimi náležitě vypořádal. Žalovaný navíc zásadním způsobem měnil v průběhu řízení svá tvrzení, což snižuje věrohodnost. K argumentaci žalovaného, že dlužník , Jméno žalobkyně B, přece má zájem na získání prostředků do majetkové podstaty, považuje žalobkyně za nutné opakovaně zdůraznit, že dlužník se chová velmi odlišně od jiných dlužníků v insolvenčním řízení a že se snaží a snažil všemožně mařit insolvenční řízení, neposkytoval žádnou součinnost insolvenčnímu soudu, ani žalobkyni. Postup dlužníka – jeho nedostatek součinnosti – zde byl natolik extrémní a výjimečný, že se nad tím pozastavil i Nejvyšší soud v řízení o dovolání v trestní věci. Dlužník byl trestně stíhán a odsouzen pro neposkytování součinnosti, nyní je navíc stíhán pro zločin podvodu – řízení vedeno u Krajského soudu v Praze č. j. 3 T 7/2024, kde opět po celou dobu trestního stíhání nevypovídal a odmítl nyní v probíhajícím řízení vypovídat i před Krajským soudem v Praze. Žalobkyni neposkytuje součinnost, ač je k tomu dle insolvenčního zákona povinen. Žalobkyně vyzývala dlužníka k podání vysvětlení k jednotlivým platbám žalovanému a jejich právním důvodům. Dlužník neposkytl ani insolvenčnímu soudu, ani jí žádné informace. Insolvenční soud předvolal dlužníka k prohlášení o majetku na 22. 6. 2021, kdy dlužník odmítl odpovídat na jakékoliv otázky nebo učinit prohlášení. Vzhledem k záměrné nesoučinnosti bylo podáno žalobkyní na dlužníka trestní oznámení. Okresní soud Praha-východ rozhodl v řízení 44 T 81/2021 o vině dlužníka přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení dle § 225 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dlouhodobě žalobkyni neposkytoval žádnou součinnost a vědomě nespolupracoval, nesdělil žádné informace důležité pro insolvenční řízení a nereagoval ani na výzvu soudu, čímž žalobkyni znemožnil zjištění nezbytných údajů určených k plnění jejích úkolů. Dovolání dlužníka odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 691/2022 ze dne 14. 9. 2022, v němž zdůraznil, že dlužník protiprávně bojkotoval insolvenční řízení v celé šíři, neoprávněně se odvolával na zásadu zákazu sebeobviňování, soustavně ani v minimální míře nespolupracoval se žalobkyní ani insolvenčním soudem, neposkytoval součinnost v žádném směru, žalobkyně byla odkázána na zjišťování těch nejzákladnějších informací cestou třetích osob, respektive prostřednictvím insolvenčního soudu, což mimořádně ztěžovalo, prodražovalo a znemožňovalo zjištění i základních informací. Dlužník setrvává v neposkytování součinnosti. Je tedy zřejmé, že činí vše proto, aby zamlžil údaje a vypovídal tak, aby pomohl žalovanému a ten nemusel ničeho do majetkové podstaty platit. Dlužník vypovídal jako účastník řízení, tedy nebyl pod sankcí křivé svědecké výpovědi, a navíc je ve stávajícím trestním řízení vedeném pod č. j. 3 T 7/2024 u Krajského soudu v Praze ohrožen vysokou trestní sazbou dle § 209 odst. 1, 5 trestního zákona. Dlužník je stíhán za to, že lákal od věřitelů – svých přátel finanční prostředky pro investice svého syna v USA a tyto peníze, které mu na účet věřitelé zasílali, si někdy zcela, někdy část ponechával pro sebe, aniž věřitelé tušili, že s penězi takto nakládá, dlužník tak měl způsobit věřitelům velmi rozsáhlou škodu. Peníze jim dlužník nevrátil. Výpověď dlužníka je v tomto řízení zcela nevěrohodnou. Nutno zdůraznit, že ve vztahu k žalovanému dlužník postupoval jinak, než ve vztahu k dalším subjektům, zejména svým věřitelům. To demonstruje, že dlužník i v tomto řízení stranil vždy žalovanému, jeho snaze se vyhnout úhradě do majetkové podstaty, nikoliv k úhradám do majetkové podstaty, tedy tomu, aby získané prostředky od žalovaného do majetkové podstaty mohly být užity na uspokojení ostatních věřitelů. Dlužník se vyjádřil již při podání trestního oznámení z 25. 2. 2020, které podal na svého syna, že na podzim 2018, kdy údajně zjistil, že syn prodělal na burze všechny peníze a tedy že žádné nemá, tuto skutečnost sdělil pouze čtyřem osobám, mezi nimiž právě byl žalovaný. Žalovaný měl tedy vždy ve vztahu k dlužníku privilegované postavení. Dalším věřitelům toto sděloval až později za rok. Je zjevné, že žalovaný věděl na podzim 2018, že dlužník nemá peníze, má problémy. Žalovaný tedy dříve nežli ostatní disponoval informacemi, které dlužník jiným nesděloval, dlužník měl k němu blízký vztah. U všech věřitelů jim zůstal dlužník dlužit, s výjimkou žalovaného, který mu měl též půjčit peníze, aby je investoval, ale zde žalovaný naopak měl privilegované postavení, neboť obdržel zpět nejen své zapůjčené peníze, ale i značný výnos. Žalovaný vypovídal 22. 9. 2020 ve svém výslechu na Policii ČR, který byl žalobkyni předložen k důkazu, tak, že zde vyjmenoval jednotlivé platby od dlužníka, jejich výši i termíny, jak jsou uvedeny v protokolu z trestního řízení a poslední z nich je platba 300.000 Kč ze dne 30. 11. 2029. Následně měl žalovaný za úkol od policie vyhledat a ověřit tyto platby na svých účtech, výpisy z účtů předložit a najít u nich smlouvy. K urgenci vyšetřovatele p. , adresa, sdělil, že objevil platby, posílá výpisy, ale šlo zase jen o platby, které uvedl ve svém výslechu na Policii ČR, v nichž nebyla zahrnuta platba uvedená jako platba č. 2 v této žalobě. Platby uvedl a vyjmenoval počínaje datem 25. 11. 2019 a konče datem 30. 11. 2018, kdy poslední platbou měla být dle něho částka 300.000 a uvedl, že celkově obdržel 5.013.622,13 Kč, což vysoce převyšovalo jím dlužníku zapůjčenou částku, to svědčí o naprosté nevěrohodnosti tvrzení žalovaného. Žalobkyně tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud rozsudek okresního soudu v rozsahu podaného odvolání, tj. ve výrocích I. a III., v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206, 212 a 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá. Hodnocení důkazů je v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., okresní soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a skutkové závěry odpovídají provedenému dokazování. Okresní soud se důkladně zabýval i hodnocením výpovědi žalovaného, dlužníka a čestného prohlášení, kdy srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi žalovaného a čestnému prohlášení, a proč výpověď dlužníka vyhodnotil jako účelovou v té části, kdy vypovídal poté, co mu bylo předloženo čestné prohlášení. Lze přihlédnout, i k tomu, že sám žalovaný měnil svou verzi událostí, což nepochybně též snižuje věrohodnost tvrzení žalovaného, respektive jeho výpovědi. Na základě vyhodnocení důkazů pak okresní soud dospěl ke správnému závěru, že zde nejsou tvrzené důvody plateb ve prospěch žalovaného, když platba č. 2 nebyla plněním na investice a v případě plateb č. 1, 3 a 4 se nejednalo o zápůjčky.

6. Lze též souhlasit se závěrem, že se jednalo o dlužníkovu snahu vyhnout se plnění dluhů, respektive, jak uvádí okresní soud, na poslední chvíli vyvést prostředky ze svého majetku, a to právě v situaci, kdy se dlužník dostal do finančních problémů, které vyvrcholily prohlášením konkurzu, v němž další věřitelé nebyli dodnes uspokojeni.

7. Odvolací argumentaci žalovaného, který předkládá své vlastní hodnocení dokazování, přisvědčit nelze. Verzi žalovaného nelze považovat za prokázanou jen proto, že ji podporuje kromě žalovaného dlužníkem podepsané čestné prohlášení, když i výpověď dlužníka byla v tomto směru rozporná. Žalovaný namítá, že obsah výpovědi dlužníka, pokud potvrzuje verzi žalovaného, jde fakticky proti zájmům dlužníka a pokud (dle žalovaného) dlužník i v takové situaci potvrdil tvrzení žalovaného, je třeba takové tvrzení dlužníka považovat za vysoce hodnověrné. Zde je však možno přisvědčit vyjádření žalobkyně, že z jednání dlužníka nijak nevyplývá, že by měl zájem na tom, aby v majetkové podstatě bylo co nejvíce prostředků k uspokojení jeho věřitelů, naopak dlužník zjevně nespolupracoval v průběhu insolvenčního řízení. Jestliže žalovaný zpochybňuje úvahy okresního soudu o finančních problémech dlužníka, pak s okresním soudem je možno souhlasit v tom, že dlužník skutečně měl finanční problémy, když nebyl v té době již schopen uspokojit své věřitele, a vše skončilo vyhlášením konkurzu na majetek dlužníka. Je tak skutečně nepravděpodobné, že by s ohledem na své finanční problémy měl důvod a prostor poskytovat další půjčky právě žalovanému. Na tom, že dlužník již v té době měl finanční problémy, nic nemění ani fakt, že další prostředky zapůjčil, resp. spíše investoval do , právnická osoba, . Okresní soud ostatně netvrdí, že dlužník neměl žádné (další) prostředky, ale že měl finanční problémy.

8. Správné jsou pak i právní závěry okresního soudu, který s ohledem na skutkové závěry, kdy žalovaný neprokázal tvrzený právní důvod plateb, uzavřel, že na straně žalovaného jde o bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z., tedy plnění bez právního důvodu, které je žalovaný povinen vrátit do majetkové podstaty dlužníka. Žalobkyně jako insolvenční správkyně je nepochybně oprávněna jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužníka dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona vymáhat daná plnění, která náleží do majetkové podstaty.

9. Žalovaný též namítá, že poskytnuté půjčky, resp. bezdůvodné obohacení vrátil platbami, které označil, respektive že tyto vrátil částečně. Prokázány byly toliko bezhotovostní platby ve výši celkem 550.000 Kč, jak uvádí okresní soud v bodě 65 odůvodnění. Bylo by tak možno uvažovat o vrácení bezdůvodného obohacení u platby č. 1 (částka 250.000 Kč dne 14. 12. 2018) platbou ze dne 9. 1. 2019 ve výši 250.000 Kč. Platby ze dne 1. 4. 2019 ve výši 250.000 Kč, ze dne 20. 12. 2019 ve výši 25.000 Kč a ze dne 31. 1. 2020 ve výši 25.000 Kč by přicházelo v úvahu použít dle § 1933 o. z. proporcionálně mezi tehdy nesplatné bezdůvodné obohacení dle plateb č. 2 až 4 (částka 60.002,70 Kč u platby č. 2, částka 119.998,65 Kč u platby č. 3, částka 119.998,65 Kč u platby č. 4). S okresním soudem je však třeba souhlasit v závěru, že k uhrazení dluhu z bezdůvodného obohacení nedošlo těmito platbami ani zčásti. Okresní dospěl k závěru, že se nejedná o zápůjčky, nemohlo se tedy jednat o vrácení zápůjček. Žalovanému pak nelze přisvědčit ani v tom, že by platby, které byly prokázány, byly plněním na bezdůvodné obohacení. Takový závěr z ničeho nevyplývá, platby žalovaného nebyly žádným způsobem určeny, že by se mělo jednat o plnění určitého dluhu, že by měly být plněním na žalované bezdůvodné obohacení. S ohledem na skutkový závěr okresního soudu, že se zde jednalo o snahu vyvádět prostředky z majetku dlužníka, pak neodpovídá ani logice věci, aby vyváděné prostředky byly opět vráceny zpět. Vzhledem k historické mnohosti právních vztahů a plateb mezi dlužníkem a žalovaným pak není ani důvod bez dalšího přiřadit uvedené platby na bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalovaného žalobou uplatněnými platbami.

10. Okresní soud postupoval správně též v tom směru, pokud neprováděl další navržené dokazování, kdy je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil ve výroku I. a též ve správném výroku III. o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává z odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření, účast u jednání) po 14.340 Kč, 2x režijní paušál v účtované výši 300 Kč, k tomu DPH 21 % a cestovné osobním vozidlem ve výši 4.305,22 Kč na cestě Praha-Olomouc a zpět 556 km, kombinovaná spotřeba 5,6 l nafta/100 km, sazba základní náhrady 5,80 Kč/km, celkem 39.734 Kč.