69 Co 3/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno za níž jedná Anonymizováno - Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 8. 2024, č. j. 7 C 256/2023-90,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.460 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 300.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 9. 2023 do zaplacení zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6.357,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně s tím, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud uvádí, že při zvažování možnosti a výše náhrady nemajetkové újmy vycházel z povahy trestní věci, délky trestního stíhání, rozsahu zásahu, dopadů trestního stíhání do sféry žalobkyně. Vzhledem k trvání trestního stíhání soud shledal, že je zde důvod pro poskytnutí morálního zadostiučinění (jak připouští Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09). Žalobkyně zdůrazňuje, že morální zadostiučinění by mohlo teoreticky být přiměřené v případě, pokud by bylo dáno obecně na vědomí, což se v daném případě nestalo. Dle názoru žalobkyně to ostatně není ani možné, proto je nutno přistoupit k finanční kompenzaci tak, aby byla vzniklá nemajetková újma alespoň minimálně sanována. Nepřiznání zadostiučinění v penězích soud spojuje s délkou trestního stíhání. Za délku trestního stíhání považuje pouhé 1,5 měsíce (od 3. 8. 2022 do 16. 9. 2022), přičemž vůbec nepřihlédl k událostem, které trestnímu stíhání předcházely, jak by odpovídalo také judikatuře Ústavního soudu, například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1029/21. Přitom od samotné tragické události dne 21. 2. 2021 až do rozhodnutí státního zástupce o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání byla mimo , jméno FO, prověřovaná jako osoba podezřelá také samotná společnost , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . Zejména zadržení jednatele žalobkyně , jméno FO, mělo za následek poškození pověsti a dobrého jména žalobkyně, jak mezi zaměstnanci, tak u občanů obce, kde společnost sídlí, tak ale i u dodavatelů a odběratelů. V dané souvislosti došlo ke vzniku nemajetkové újmy jednorázovým jednáním státu spočívající v nepřiměřené brutalitě zákroku vůči jednateli žalobkyně, které bylo provedeno zcela veřejně a na místě veřejnosti přístupném. V dané souvislosti je tedy bez významu, jak dlouho trvalo , podezřelý výraz, řízení, neboť k neodčinitelné újmě došlo prakticky během jednoho dne, a to tak, že orgán veřejné moci se protiprávního jednání dopustil veřejně před zraky veřejnosti, čímž učinil následek neodčinitelným, kdy morální zadostiučinění nemá patřičnou reparační funkci vůči veřejnému mínění, které směřovalo proti žalobkyni. Tyto následky pak vyplývaly z toho, že policejní orgán nekriticky přijal tvrzení odsouzených pracovníků dezinfekční firmy , Anonymizováno, , kteří se od začátku snažili zbavit odpovědnosti za své chybné postupy a odpovědnost chtěli nepravdivými výpověďmi přenést na , jméno FO, a žalobkyni. Jednatel žalobkyně byl dokonce 23. 2. 2021 zadržen, k zadržení jmenovaného a k nasazení pout došlo veřejně, na pracovišti a před zraky jeho podřízených pracovníků. Jmenovaný byl veden v poutech po pracovišti, následně eskortován, a poté v poutech předváděn k lékaři. V místě zadržení byl podroben ponižující osobní prohlídce a dalším úkonům, jako kdyby byl zločinec, a to za situace, kdy zasahující policisté dobře věděli, vůči komu zasahují. Jmenovaný nekladl odpor, nikterak se neprotivil a jeho jedinou „vinou“ bylo to, že žádal o účast svého advokáta. Z celkového kontextu lze mít za to, že použití donucovacích prostředků mohlo být motivováno snahou jej ponížit a morálně deklasovat s cílem vynutit si jeho výpověď, neboť i zasahujícím policistům bylo dobře známo, že jejich interní instrukce použití pout v daném případě toliko umožňují, nikoliv nařizují. Jen obecně lze připomenout, že používání pout je dnes velmi nadužíváno a některými jedinci z řad policistů dokonce zneužíváno, a to zejména tam, kde zasahující policista má duševní problémy či komplexy. Tento jev se začal masově objevovat zejména v současnosti s výrazným poklesem nároků na psychickou způsobilost policistů. Jen pro srovnání lze poukázat na historické případy, kdy i v nedávné minulosti nebyly pouta nasazovány i daleko závažnějších a jejich použití odůvodňujících případech. Zadržením jednatele žalobkyně orgány činné v trestním řízení veřejně daly najevo, že žalobkyně a jednatel jsou podezřelí ze závažného trestného činu. Veřejné zadržení jednatele žalobkyně je v zásadě vážnějším zásahem do pověsti žalobkyně a jejího jednatele než administrativní zaslání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné. Soud tak nedostatečně zohlednil jednání orgánů činných v trestním řízení před vlastním formálním obviněním žalobkyně. Přestože žalobkyně byla formálně obviněna pouze 1,5 měsíce, tak veřejně byla obviněná faktickým úkonem, tedy zadržením jejího jednatele. Soud také nezohlednil chyby orgánů činných v trestním řízení, které měly za následek jak zadržení jednatele, tak i následné obvinění. Pokud by totiž policejní orgán řádně provedl ohledání místa činu a z něho učinil patřičné závěry, tak by na počátku řízení muselo být zřejmé, že za tragickou událost nesou odpovědnost nyní již odsouzení pachatelé z řad dezinfekční firmy , Anonymizováno, , kteří, aby se vyhnuli vlastní odpovědnosti, vypovídali proti jednateli žalobkyně. Jejich výpověď však byla ve zjevném rozporu se skutečností, kterou měl policejní orgán zjistit ohledáním místa činu. , jméno FO, je jediným jednatelem a společníkem žalobkyně, tedy veškeré nezákonné postupy proti jeho osobě, dlouhodobý stres ze zadržení a následného prověřování a obvinění měly bezprostřední vliv na jeho činnost jako jednatele společnosti, kdy se nemohl plně věnovat řízení společnosti, ale vyvracení nepravdivých podezření vůči němu a potažmo vůči žalobkyni. Žalobkyně podniká v malé obci, z toho vyplývá, že o tragické události se dozvěděl prakticky každý v místě sídla a v místě podnikání. Zadržení jednatele žalobkyně představovalo fakticky veřejný cejch, kterým byla označena jako pachatel, který je odpovědný za smrt člověka. Od zadržení jednatele žalobkyně dne 23. 2. 2021 do vydání usnesení státního zástupce ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 3 ZT 77/2022, kterým bylo zrušeno usnesení o stíhání žalobkyně a jednatele, uplynula doba více než 1,5 roku, tedy jde o nezanedbatelnou dobu v rámci obchodní činnosti žalobkyně. Postup orgánů činných v trestním řízení v souvislosti se zadržením, nasazení pout a eskortou ze sídla žalobkyně považuje za zjevně excesivní a nedůvodný, přičemž se jedná o jedno z podstatných kritérií pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy, takže i tyto zásahy zohledňuje žalobkyně ve výše požadovaném zadostiučinění. Žalobkyně pak poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21 a I. ÚS 3391/15, v němž uvedl, že je třeba přihlédnout komplexně k celému trestnímu řízení a všem negativním důsledkům, které s ním byly spojeny. Obdobný závěr je aplikovatelný v projednávané věci při posuzování jednotlivých podmínek odpovědnosti státu za škodu vzniklou v souvislosti s vadným výkonem veřejné moci. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů řízení žalované, které považuje za rozporné s dobrými mravy. Je rovněž nehospodárné, aby se zástupce státu dopravoval na jednání služebním vozidlem, když je možné zajistit zastupování pracovníky, kteří sídlí blíže než v , adresa, . Žalobkyně tak navrhuje změnu rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude vyhověno.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že žalobkyně v odvolání brojí proti závěru okresního soudu, že konstatování porušení práva, a to ve spojení s poskytnutou omluvou představuje s ohledem na individuální okolnosti případu přiměřenou a dostačující satisfakci za nemajetkovou újmu. Konkrétně pak žalobkyně vytýká soudu, že nezohlednil okolnosti, které zahájení trestního stíhání předcházely a spočívaly v zadržení jednatele žalobkyně dne 23. 2. 2021, a to aniž by přitom vyvracela správnost té části odůvodnění, v níž soud podrobně rozvedl důvody, pro které k takovým okolnostem nebylo lze přihlížet – body 38-49 odůvodnění, kdy soud jednak přisvědčil žalované vznesené námitce promlčení z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu policie při zadržení jednatele a dále se vypořádal i s argumentací vážící se opět k zadržení jednatele, kterou žalobkyně posléze založila na odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, a podle níž by okolnosti zadržení jednatele žalobkyně měly být dány do souvislosti s újmou způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobkyně. Nepřípadnost odkazu na zmiňovaný nález okresní soud zcela správně shledal v tom, že zadržení jednatele žalobkyně, k němuž došlo rok a půl před zahájením trestního stíhání, by nebylo možno ve vztahu k žalobkyni samotné srovnávat s mimořádnými okolnostmi případu, na který dopadá uvedený nález. Namítá-li žalobkyně, že soud spojuje nepřiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním s délkou trestního stíhání, pak ovšem zcela přehlíží (a tedy ani nenapadá) odůvodněné závěry okresního soudu ve vztahu k žalobkyní tvrzeným jednotlivým projevům a vysvětlením utrpěné újmy, které jsou založeny zejména na absenci prokázání existence příčinné souvislosti mezi utrpěnou újmou a zahájením a vedením trestního stíhání. Okresní soud tak dospěl ke správným skutkovým zjištěním a jeho právní posouzení je zcela správné. Pokud jde o námitky ve vztahu k nákladovému výroku, žalovaná poznamenává, že po uzavření dohody o tom, že v souzené věci bude v řízení před soudem namísto , Anonymizováno, , Anonymizováno, jednat , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, rozhodla generální ředitelka z důvodu hospodárnosti o tom, že namísto příslušného územního pracoviště v hlavním městě , adresa, bude v souzené věci jednat Územní pracoviště , adresa, . Všichni zaměstnanci tohoto pracoviště, kteří splňují zákonné předpoklady pro jednání před soudem ve smyslu § 21a odst. 2 o. s. ř. a § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. mají místo výkonu práce v , adresa, , zaměstnanci státu, kteří mají místo výkonu práce v , adresa, , zajišťují jiné činnosti a nejsou pověření generální ředitelkou k jednání před soudem jménem státu. Podle názoru žalované přiznání náhrady nákladů není ani v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Skutková zjištění, která okresní soud učinil na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Krajský soud považuje za správné i právní závěry okresního soudu, který uplatněné nároky proti státu posuzoval v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Okresní soud správně konstatuje, že žalobkyně se domáhá peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž se jedná o částku 100.000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., který měl spočívat v provedení a nařízení zadržení a způsobu zadržení jednatele žalobkyně, a dále o částku 200.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonným rozhodnutím dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání.

7. Okresní soud se nejprve zabýval požadavkem žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy způsobené zadržením jednatele, kdy se primárně zabýval vznesenou námitkou promlčení ze strany žalované. Okresní soud správně uzavřel, že právo na náhradu nemajetkové újmy je promlčeno, když k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu došlo dne 23. 2. 2021, kdy se žalobkyně nepochybně o nesprávném úředním postupu dozvěděla, a žaloba podaná dne 15. 9. 2023 je tak uplatněna po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. V tomto rozsahu tedy nemůže být právo žalobkyni přiznáno. S okresním soudem se krajský soud ztotožňuje též v tom, že závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 nelze v dané věci aplikovat, neboť se zde nejedná o takové mimořádné a výjimečné okolnosti, aby bylo možno zadržení zohlednit v rámci požadavku na náhradu újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. V dané věci došlo k zadržení značnou dobu před zahájením trestního stíhání, není žádný důvod, proč by měl být posuzován tento tvrzený nesprávný úřední postup jako jeden celek s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy způsobené až následně vydaným nezákonným rozhodnutím. Okresní soud tak správně uplatnil princip, že újma vzniklá nezákonným rozhodnutím je ohraničena právě vydáním nezákonného rozhodnutí.

8. Krajský soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu i ve vztahu k požadované náhradě nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, která měla být způsobena nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nezákonným rozhodnutím je zde usnesení o zahájení trestního stíhání, a to vzhledem k následnému zastavení trestního stíhání. Okresní soud se zabýval tím, zda nezákonným rozhodnutím byla způsobena nemajetková újma, za kterou je třeba přiznat peněžité zadostiučinění. Zde se krajský soud ztotožňuje s úvahami okresního soudu, který dospěl k závěru, že s ohledem na délku trestního stíhání, hrozící trest, skutečnost, že samo trestní stíhání nevedlo k medializaci případu, není z hlediska kritérií § 31a odst. 2 z. č. 82/1998 Sb. na místě poskytnutí peněžitého zadostiučinění, přičemž k omluvě ze strany žalované již došlo. Okresní soud se důsledně zabýval jednotlivými tvrzeními, z nichž žalobkyně dovozovala vznik a závažnost nemajetkové újmy. S okresním soudem se tak lze zcela ztotožnit v jeho závěrech, že samo trestní stíhání nevedlo k rozšíření, respektive medializaci dané události, vzniklé obtíže při řízení společnosti okresní soud považoval za újmu, která je odškodnitelná pouhou omluvou, respektive dospěl k závěru, že (tvrzené) obtíže při činnosti žalobkyně nejsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím (činnost , jméno FO, , fluktuace zaměstnanců), případně že se jedná o nároky, které je svou povahou újmou majetkovou, kdy v případě prokázání lze požadovat náhradu škody. Ze všech těchto důvodů krajský soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že nemajetková újma, která žalobkyni vznikla z nezákonného rozhodnutí, nezakládá právo na poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobkyně tak nemá právo na peněžité zadostiučinění, tento závěr není ani v rozporu s rozhodnutími v obdobných věcech, kdy zde není žádné rozhodnutí, které by na základě obdobných skutečností zakládalo právo na poskytnutí zadostiučinění v požadované výši.

9. Okresní soud pak postupoval správně i v tom, když zamítl další návrhy na provedení dalších důkazů, neboť ty jsou s ohledem na jeho závěry nadbytečné.

10. K odvolací argumentaci žalobkyně je možno dále uvést, že nelze akceptovat odvolací námitku, že trestní stíhání trvalo vlastně od zadržení jednatele a že by snad celé období od zadržení jednatele až do zastavení trestního stíhání bylo možno považovat za období, ve kterém vznikala žalobkyni nemajetková újma, neboť trestní stíhání je vymezeno zahájením trestního stíhání (nezákonným rozhodnutím). Jestliže se žalobkyně domáhá přiznání zadostiučinění s ohledem na zadržení jednatele, pak okresní soud vysvětlil, že toto je nesprávný úřední postup, který je nutno posuzovat samostatně, přičemž tento nárok byl promlčen. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že by mělo být přiznáno zadostiučinění z důvodu, že policejní orgán nekriticky přijal tvrzení odsouzených pracovníků dezinsekční firmy, pak lze podotknout, že nesprávný postup policejního orgánu před či při vydání rozhodnutí se promítá do nezákonného rozhodnutí, které je odpovědnostním titulem dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., postup se samostatně neodškodňuje. Namítaný nesprávný postup policejního orgánu, který se promítl do nezákonného rozhodnutí, není důvodem pro závěr, proč by mělo být poskytnuto peněžité zadostiučinění. Nesprávné hodnocení důkazů policejním orgánem (že uvěřil dvěma pracovníkům firmy , Anonymizováno, , aniž to řádně konfrontoval s jinými důkazy) nelze ostatně považovat ani za nějaký mimořádný exces, který by byl snad způsobilý promluvit do formy zadostiučinění.

11. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil.

12. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu i ve výroku II., když okresní soud rozhodl o nákladech řízení správně podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně namítala, že náklady řízení jsou neúčelné, a to ve vztahu k jízdnému, když do sídla procesního soudu by žalovaná se měla dopravovat z pracoviště bližšího, které se nachází v , adresa, . Soud však nesdílí argumentaci žalobkyně, že by snad se jednalo o náklady neúčelné, neboť žalovaná pověřila namísto pracoviště v , Anonymizováno, pracoviště v , adresa, , kde působí pověření pracovníci v této věci a nelze tak považovat tyto náklady za neúčelné. Ostatně žalované nevznikly náklady na zastoupení a požaduje toliko hotové výdaje, a to v nijak vysoké částce.

13. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu potvrdil též ve výroku II. jako věcně správný.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává z cestovného na cestě Ostrava – Olomouc a zpět celkem 208 km při průměrné spotřebě 4,9 l nafty a ceně 34,70 Kč/l, náhrada za použití vozidla 5,80 Kč/km, celkem 1.560 Kč, k tomu 3x paušální náhrada po 300 Kč (vyjádření, příprava na jednání a účast u jednání), celkem tedy 2.460 Kč.