7 To 38/2007

Plný text

Soudní rozhodnutí - 7To 38/2007 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 7To 38/2007 Právní věta: Obhájce, který se dostavil k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, nemá nárok na paušální částku (tzv. režijní paušál) dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť v tomto případě se nejedná o úkon právní služby ve smyslu § 11 cit. vyhlášky, k němuž se paušální částka váže a může být přiznána vždy toliko s ním. Obhájci v tomto případě, stejně jako v dalších eventualitách uvedených v ust. § 14 odst. 2 cit. vyhlášky, přísluší náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby v rozsahu vyplývajícím z tohoto ustanovení. Soud: Krajský soud v Ostravě ECLI: ECLI:CZ:KSOS:2007:

7. TO.38.2007.1 Datum rozhodnutí: 19.02.2007 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Odměna ustanoveného obhájce Kategorie rozhodnutí: A 7To 38/2007 U s n e s e n í Krajský soud v Ostravě jednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.2.2007 o stížnosti obhájce JUDr. J.P. proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24.8.2006 č.j. 3T 231/2005-144 a rozhodl t a k t o : Stížnost obhájce JUDr. J.P. se podle § 148 odst.1 písm.c) tr.ř. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Citovaným usnesením rozhodl okresní soud v trestní věci odsouzené A.H. stíhané pro trestný čin loupeže podle § 234 odst.1 tr. zákona tak, že podle § 151 odst.2, 3 tr.ř. a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR o odměnách advokátů č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se stanoví odměna a úhrada hotových výdajů obhájce JUDr. J.P., AK T. – S. M., ve výši 10.117,50,- Kč. Své rozhodnutí pak odůvodnil způsobem z napadeného usnesení zřejmým, přičemž obhájci nepřiznal částku za dva režijní paušály uplatňované v souvislosti s dostavením se k hlavnímu líčení, které bylo odročeno bez jednání, a to s odůvodněním, že v tomto případě má advokát nárok na náhradu za ztrátu času ve výši půl úkonu právní služby, nikoli již na režijní částku. Předmětné usnesení napadl obhájce JUDr. J.P. včas podanou stížností, v jejímž písemném odůvodnění namítl, že okresní soud pochybil, pokud mu nepřiznal dva režijní paušály v celkové výši 150,- Kč. Vychází ze stanoviska uveřejněného v Bulletinu advokacie číslo 1/2006, který vychází z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.1.2005 sp.zn. 6To 27/2005, které se sice týká výslechu obviněného v přípravném řízení, který se nekonal, ovšem v poznámce redakce časopisu se uvádí, že názor vyjádřený v tomto rozhodnutí je třeba uplatnit nejen při dostavení se obhájce k vyšetřovacímu úkonu, který se nekonal, ale i tehdy, dostavil-li se k jakémukoliv jinému procesnímu jednání, které se nekonalo, ovšem za podmínky, že o tom advokát nebyl předem včas vyrozuměn. Stěžovatel proto navrhuje, aby krajský soud napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a přiznal obhájci plnou účtovanou odměnu, případně aby uložil soudu I. stupně, aby o věci znovu rozhodl. Z podnětu podané stížnosti krajský soud ve smyslu ustanovení § l47 odst. l tr.ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející, a po vyhodnocení věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že v trestní věci tehdy obviněné A.H., stíhané pro trestný čin loupeže podle § 234 odst.1 tr. zákona, byl soudkyní Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 29.11.2005 sp.zn. 0Nt 1738/2005 ustanoven podle § 39 tr.ř. obhájce JUDr. J.P., advokát se sídlem T. – S. M., a to z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst.3 tr.ř. Po skončení řízení pak obhájce předložil okresnímu soudu návrh na vydání rozhodnutí podle § 151 tr.ř. o výši odměny obhájce a náhradě hotových výdajů za obhajobu A.H., jimž uplatnil nárok na částku 10.267,50,- Kč. Okresní soud pak o tomto návrhu rozhodl nyní napadeným usnesením, v němž položkově rozvedl nárok obhájce podle toho kterého ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR o odměnách advokátů č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif) a obhájci nepřiznal dvě režijní částky á 75,-Kč za dostavení k hlavním líčením ve dnech 11.1.2006 a 14.2.2006, která se nekonala a byla odročena bez jednání. Jak již výše uvedeno, okresní soud svůj postup odůvodnil stručně tím, že za dostavení se k hlavnímu líčení, které bylo odročeno bez jednání, má advokát nárok na náhradu za ztrátu času ve výši poloviny úkonu právní služby, nikoli již na režijní částku. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá též, že obhájce se dostavil k hlavnímu líčení ve věci tehdy obžalované A.H. konanému 11.1.2006, které bylo z důvodu nedostavení se obžalované a svědků bez jednání odročeno na 14.2.2006 (č.l. 117 – 118) a hlavní líčení dne 14.2.2006 z důvodu se nedostavení se obžalované pak bylo bez jednání odročeno na 20.3.2006 (č.l. 124 – 125). Zásadní tedy je, zda jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, možno považovat za úkon právní služby, neboť tzv. režijní paušál se ve smyslu § 13 odst.3 advokátního tarifu váže ke každému úkonu a může být přiznán vždy jen s příslušným úkonem. Námitka stěžovatele vycházející z názoru redakce Bulletinu advokacie, byť tedy časopisu odborného, komentujícího rozhodnutí jiného soudu v jiné trestní věci není důvodná. Obdobný názor se vyskytl taktéž v Bulletinu advokacie 2000, Zvláštní číslo 1:89 (K některým problémům souvisejícím s výkladem advokátního tarifu. VI.), poukazujícím na nález Ústavního soudu ČR z 29.11.1994 sp.zn. I. ÚS 89/94, podle něhož za právní pomoc, za níž přísluší obhájci mimosmluvní tarifní odměna, je třeba pokládat právní asistenci advokáta při hlavním líčení i v těch případech, kdy soud po zahájení sdělení věci po zjištění, že se nedostavily předvolané osoby, hlavní líčení odročí. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou sice závazná, ale konkrétní rozhodnutí jsou vázána k existenci právní úpravy, které se týkají či způsobu právní úpravy skutečností, k nimž se vztahují. V případě jejich pozdějších změn však rozhodnutí ztrácejí opodstatnění a jsou nepoužitelná, stejně jako je tomu u judikatury soustavy obecných soudů. Citované rozhodnutí Ústavního soudu se opírá o právní úpravu za účinnosti vyhlášky č. 270/90 Sb., a to v kontextu s dřívější vyhláškou č. 50/1965 Sb., vycházející mj. z odlišné úpravy pojetí úkonů právní služby. Smysl zmíněného nálezu Ústavního soudu, kterým postavil na roveň účast obhájce při jednání, které se konalo a při jednání, které bylo bez jednání odročeno, vyplývá zcela zřetelně z odůvodnění tohoto nálezu. Ústavní soud v něm mj. uvedl: „Soud je si vědom, že právní asistence v případě odročení jednání je co do výkonu advokáta podstatně méně náročná než účast na probíhajícím jednání. Je třeba poznamenat, že dřívější vyhláška č. 50/1965 Sb. v § 5 odst.2 s těmito variantami počínala. Za zastoupení při jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, náležela polovina odměny, za zastoupení při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, náležela jen čtvrtina odměny. Vyhláška č. 270/1990 Sb. však tuto diferenciaci neprovádí.“ Pokud by totiž dostavení se k jednání, které se nekonalo a bylo odročeno, nebylo považováno za úkon právní služby, nebylo by možno obhájci přiznat odměnu za tuto jeho činnost v rámci poskytování právní pomoci. Ust. § 16 odst.1 písm.d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. totiž za úkon právní pomoci považovalo i mj. účast na jednání před soudem, a to za každé započaté 2 hodiny, aniž rozlišovalo, zda se jednalo ve věci samé či nikoli. Dnem 1.7.1996, tedy po rozhodnutí Ústavního soudu, nabyla účinnosti vyhláška č. 177/96 Sb., a tato zmíněnou diferenciaci, obdobně jako vyhláška č. 50/1965 Sb., znovu zakotvuje. Úkony právní služby jsou obsaženy v části druhé, § 11 vyhlášky č. 177/96 Sb., přičemž podle § 11 odst.1 písm.g) vyhlášky se úkonem právní služby rozumí mj. účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to za každé započaté 2 hodiny. Zákonodárce má zajisté na mysli jednání ve věci samé. Část třetí této vyhlášky týkající se náhrad hotových výdajů a náhrad za promeškaný čas pak v ust. § 14 odst.2 stanoví mj., že „advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci...“ Výslovně je touto právní úpravou rozlišeno, že v tomto případě se nejedná o úkon právní služby, ale o náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, a to v onom kvantitativním vymezení výše náhrady vyplývajícím z příslušné tarifní hodnoty. Pokud by totiž zákonodárce považoval dostavení se k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, za úkon právní služby, mohl to výslovně zakotvit do ust. § 11, a to buď odstavce prvého, případně do odstavce druhého, v němž je přiznávána mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny za vyjmenované úkony právní služby. Ust. § 14 odst.2 písm.f) advokátního tarifu přiznává polovinu mimosmluvní odměny za „účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí“, tedy jednání ve věci samé proběhlo, ale omezilo se pouze na vyhlášení rozhodnutí. Vyhláška tedy v tomto případě – právě s ohledem na takto vymezené jednání – neumožňuje přiznání plné odměny. V posuzované věci by však paradoxně, aniž proběhlo jednání alespoň v rozsahu předpokládaném v ust. § 11 odst.2 písm.f) advokátního tarifu, dostavení se k jednání, které bylo odročeno bez jakéhokoliv jednání, bylo kladeno na roveň úkonu právní služby ve smyslu § 11 odst.1 písm.g) advokátního tarifu, které předpokládá jednání (a přiznává odměnu za každé započaté dvě hodiny), v němž je právě možno realizovat účinnou právní pomoc. Ust. § 14 odst.2 advokátního tarifu by pak bylo zbytečné, neboť účast u jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, by byla právním úkonem a nepříslušela by pak náhrada za promeškaný čas (při akceptaci argumentace stěžovatele by bylo možno dojít k absurdnímu závěru, že by obhájci totiž příslušela odměna za úkon právní služby, neboť se dostavil k jednání, které bylo odročeno, ale současně v souladu s ust. § 14 odst.2 platného advokátního tarifu by mu musela být přiznána i náhrada za promeškaný čas ve výši poloviny mimosmluvní odměny, neboť jednání bylo odročeno bez projednání věci, a k úkonu právní služby by pak byl vázán i tzv. režijní paušál...). Z této nové koncepce vyhlášky č. 177/96 Sb. oproti předchozí vyhlášce č. 270/90 Sb. je zřejmé, že zákonodárce hodlal odlišit úkon právní pomoci spočívající v účasti při jednání před soudem, které se konalo ve smyslu § 11 odst.1 písm.g) tr. zákona a které je úkonem právní služby, od účasti obhájce při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci a které tedy není úkonem právní služby, ale za účast přísluší obhájci ve smyslu § 14 odst.2 cit. vyhlášky náhrada za promeškaný čas. Důsledkem výše uvedeného pak je, že v posuzovaném případě se nejedná o úkon právní služby a nemůže být tedy obhájci přiznán tzv. režijní paušál, který se váže toliko k úkonu právní služby a může být přiznán vždy ve smyslu § 13 odst.3 advokátního tarifu toliko s ním. Vzhledem ke znění ust. § 14 odst.2 advokátního tarifu se výše uvedené závěry vztahují nejen k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, jak je tomu v posuzovaném případě, ale i na další eventuality v tomto ustanovení advokátního tarifu uvedené. Pro úplnost pak krajský soud dodává, že pokud je odkazováno na ustanovení advokátního tarifu, jedná se o znění do 31.8.2006, tj. před účinností novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. od 1.9.2006 s ohledem na nároky obhájce vzniklé před účinností novely. Z uvedených důvodů nebyla stížnost obhájce JUDr. J.P. shledána důvodnou a bylo o ní rozhodnuto zamítavým výrokem shora. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Ostravě -dne 19. února 2007- JUDr. V.D. předseda senátu