71 CO 197/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Žmolilové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o mimořádné vydržení pozemku k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. dubna 2022, č. j. 8 C 124/2021-84,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku [parcelní číslo] o výměře 120 m2 (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení 15 646 Kč (výrok II.). Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva z titulu mimořádného vydržení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že v roce 1969 rodiče žalobkyně požádali příslušný úřad geodezie o zaměření části pozemku v jejich vlastnictví [parcelní číslo] v katastrálním území [územní celek] s tím, že tato část bude přidělena žalobkyni a jejímu manželovi k vybudování cesty. Žádost byla opatřena kladným vyjádřením Místního národního výboru [obec]. Rovněž žalobkyně požádala s manželem o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, což se stalo rozhodnutím o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě, a to 120 m2 z parcely [číslo] ke dni 11. 12. 1969. Do osobního užívání byl povolen převod 120 m2, potřebných pro stavbu příjezdové cesty. Územním rozhodnutím [číslo] bylo povoleno umístění cesty na pozemku [parcelní číslo] o výměře 120 m2, jako vlastníci pozemku byli uvedeni stále rodiče žalobkyně. Záměr rodičů převést na žalobkyni část pozemku [číslo] byl tímto prokázán. Následně geometrickým plánem z 16. 6. 1971 měl být pozemek [číslo] rozdělen na pozemky parcely [číslo] přičemž pozemek [parcelní číslo] ve výměře 161 m2 byl označen jako cesta. Ovšem, že by došlo k rozdělení pozemku [číslo] a převodu nově vzniklého pozemku [číslo] na žalobkyni prokázáno nebylo. Rozdělení pozemku [číslo] a převod vzniklé části [číslo] tedy mezi rodiči a žalobkyní dokončen nebyl. Odstupní smlouvou formou notářského zápisu ze dne 29. 5. 1974 odstoupili rodiče žalobkyně pozemek [adresa] na nabyvatele [jméno] a [jméno] [příjmení]. V roce 1977 byl vyhotoven geometrický plán na rozdělení pozemku [parcelní číslo] na pozemky [parcelní číslo] louka, [parcelní číslo] cesta a [parcelní číslo] louka. Nabyvatelem pozemku [parcelní číslo] je uveden československý stát - MNV [obec]. Darovací smlouvou z 24. 8. 1982 [jméno] a [jméno] [příjmení] darovali pozemek [adresa] [jméno] [příjmení]. Ta posléze na základě výše uvedeného geometrického plánu z roku 1977 prodala pozemek [adresa] státu smlouvou z 19. 12. 1982. Stát pozemek [číslo] vlastnil od roku 1982. Územním rozhodnutím z 30. 3. 1995, bylo Městským úřadem Vsetín, odborem výstavby, na návrh obecního úřadu Hovězí rozhodnuto o povolení umístění stavby - 19 rodinných domů včetně inženýrských sítí, a to mimo jiné na pozemku [parcelní číslo]. Proti rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, měla žalobkyně námitky, o kterých stavení úřad rozhodl. Žalobkyně se pak žalobami z roku 2004 domáhala určení, že předmětný pozemek spadá do dědictví, žalobou ze 7. 4. 2010 uložení povinnosti žalované pozemek [číslo] zaměřit a určit hranice v terénu, žalobou z 23. 6. 2014 určení svého vlastnického práva a dále žalobou z 24. 5. 2017 rovněž určení vlastnického práva, poslední dvě žaloby byly zastaveny pro překážku věci rozhodnuté.

2. Po právní stránce okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo osobního užívání, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí okresního národního výboru, nebyla uzavřena žádná dohoda a nebyla registrována státním notářstvím. Neexistující právo osobního užívání se nemohlo ke dni 1. 1. 1992 transformovat na právo vlastnické. Pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. nebyla naplněna podmínka dobré víry žalobkyně, protože od počátku věděla, že pozemek je jejích rodičů. Ač začali činit kroky k rozdělení pozemku [číslo], tak k tomu nikdy nedošlo a převod předpokládané nové části [číslo] nebyl dokončen. Žalobkyně si sama postavila plot na hranici pozemků p. č. [číslo] a p. [číslo] dala tím najevo, že ví, kde se nachází hranice jejího pozemku. V roce 1995 bylo vedeno stavební řízení, týkající se vybudování místní komunikace obcí [obec], v tomto řízení žalobkyně aktivně vystupovala, brojila proti výstavbě cesty i její kolaudaci. Nejpozději tímto okamžikem zanikla dobrá víra žalobkyně, že vykonává nějaké subjektivní právo. Dále okresní soud uzavřel, že existence místní komunikace na pozemku [adresa] brání možnosti pozemek [číslo] vydržet, neboť komunikace je veřejným statkem, který vydržet nelze.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že právo osobního užívání nebylo zřizováno dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ale rozhodnutím správního orgánu dle správního řádu tedy rozhodnutím okresního národního výboru z roku 1969 o povolení převodu do osobního užívání. K tomuto zřízení práva osobního užívání správním rozhodnutím pak nebyla vůbec třeba následná dohoda a registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání se pak změnilo na vlastnické. I pokud by právo osobního užívání nevzniklo, žalobkyně v dobré víře toto právo osobního užívání držela a vykonávala. Dle judikatury např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku, proto je jeho právo k uvedenému pozemku dle § [číslo] změněno v právo vlastnické. Žalobkyně tedy je vlastnicí uvedeného pozemku od 1. 1. 1992 a rovněž tento pozemek mimořádně vydržela, neboť jej užívala od roku 1969 minimálně do roku 1989 v dobré víře.

4. Žalovaná se vyjádřila tak, že žalobkyně pouze prokázala vynětí části pozemku ze zemědělského půdního fondu, což nemůže mít za následek vznik práva osobního užívání. Žalobkyně nemohla držet pozemek v dobré víře, neboť až od 1. 3. 1983 bylo upraveno vydržení a od tohoto data mohla začít běžet vydržecí lhůta. Ovšem již v 70 letech byla žalobkyně upozorněna [jméno] [příjmení], že si nemůže na jejím pozemku sadit keře a stromy. Sama žalobkyně si před 40 lety postavila plot a věděla, kde se nachází hranice jejího pozemku. Od roku 1995 probíhala na pozemku výstavba místní komunikace, proti čemuž měla žalobkyně námitky. V roce 2003 sama žalobkyni sděluje údaje o tom, že pozemek [číslo] měla [jméno] [příjmení] převést na stát a dokládá k tomu příslušnou smlouvu a geometrický plán. Žalobkyně tedy nemohla být v dobré víře, že jí pozemek [číslo] náleží.

5. Z podnětu včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 1 a § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud řádně a dostatečně zjistil skutkový stav a v podrobnostech na něj odvolací soud odkazuje.

7. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

8. Pokud jde o právní posouzení, pak sice byl prokázán záměr rodičů žalobkyně v roce 1969 část pozemku [číslo] oddělit a žalobkyni darovat, avšak zvažovaná část pozemku nebyla nikdy formálně oddělena a převedena na žalobkyni. Není doloženo, že by geodezie skutečně rozdělila pozemek [adresa] o výměře 2076 m2 podle geometrického plánu z roku 1971. Navíc v tomto plánu je poznámka, že nově vzniklé pozemky (i případný nový [parcelní číslo]) má stále vlastnit dosavadní vlastník. Chybí zde rovněž nabývací titul v podobě např. darovací či jiné smlouvy ve prospěch žalobkyně. Nebylo tedy zjištěno, že by v roce 1969 či 1971 existoval pozemek [adresa] jako samostatný. Tento zvažovaný pozemek stále byl součástí pozemku [parcelní číslo] louky o výměře 2076 m2 a jako jeho součást byl převeden rodiči žalobkyně v roce 1974 na rodiče [jméno] [příjmení] [jméno] tom, že pozemek [číslo] nebyl oddělen, svědčí skutečnost, že pozemek [číslo] měl ještě v roce 1977 stále výměru stejnou jako v roce 1971, tj . 2076 m2, a měl být rozdělen za účelem převodu nově vzniklé části [parcelní číslo] na stát (poznámka o nabyvateli [parcelní číslo] v geometrickém plánu z roku 1977).

9. Pokud jde o osobní užívání pozemku, upravoval jej od 1. 4. 1964 občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v § 198 a násl. Podle § 199 mohlo být právo zřízeno pouze k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví. [adresa] byl však ve vlastnictví rodičů žalobkyně, nikoli v socialistickém společenském vlastnictví ve smyslu § 8 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářského zákoníku. Pozemek [číslo] tedy nemohl být předmětem práva osobního užívání pozemku, protože nebyl v socialistickém společenském vlastnictví. I když chybné přidělení pozemku nenáležejícího do socialistického společenského vlastnictví společně s dohodou mohlo právo osobního užívání založit i tak (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1085/14), pak odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že rozhodnutí z 11. 12. 1969 vůbec není rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání.

10. Rozhodnutí se týkalo pouze vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle § 14 zákona č. 53/1966 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu, ničeho jiného. I podle odůvodnění tímto rozhodnutím nejsou nijak dotčena majetková práva. Rozhodnutí neuvádí žádná jiná ustanovení hmotného práva, podle které by měla jakékoli právo osobního užívání zřizovat. Formulace jedné věty, že se povoluje převod do osobního užívání, nepředstavuje rozhodnutí o přidělení pozemku (navíc takového, ke kterému nemohlo být právo zřizováno; navíc ještě neodděleného žádným geometrickým plánem) do osobního užívání ve smyslu § 205 občanského zákoníku. Chybí zde tedy i jakýkoli titul, jímž by vzniklo právo osobního užívání pozemku.

11. Nutno dále uvést, že žalobkyně i přes výzvu okresního soudu nedoložila, že by následně uzavřela nějakou dohodu o osobním užívání pozemku s národním výborem či příslušnou organizací a že by tato dohoda byla registrována státním notářstvím. Ke vzniku práva osobního užívání dle § 205 občanského zákoníku 40/1964 Sb. tedy nedošlo a toto neexistující právo se tedy nemohlo transformovat k 1. 1. 1992 na právo vlastnické.

12. Pokud žalobkyně namítá, že bylo možno založit právo osobního užívání pozemku i pouhým rozhodnutím správního orgánu, není tomu tak. Na rozhodnutí o přidělení musela navazovat dohoda a její registrace státním notářstvím. Pokud žalobkyně tvrdí, že bylo zřizováno právo osobního užívání nikoli podle občanského zákoníku, pak neuvádí, podle jakého jiného hmotněprávního předpisu mělo být toto právo zřizováno. Ani rozhodnutí z roku 1969, o které se žalobkyně opírá, neuvádí žádná ustanovení hmotného práva, kterými by mělo právo osobního užívání zřizovat. Je tomu tak proto, že existovala pouze úprava osobního užívání pozemku pouze dle výše uvedeného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

13. Pokud žalobkyně namítá, že v dobré víře držela právo odpovídající osobnímu užívání pozemku, a tedy podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 tento pozemek nabyla dle § 872 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. dnem 1. 1. 1992 do vlastnictví, pak námitka není důvodná. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí rovněž uzavřel, že je nutno zkoumat, zda žalobci byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání, tedy zda při zachování obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že pozemek, ke kterému bylo jejich právo zřízeno, byl v soukromém vlastnictví. Jak je uvedeno výše, žalobkyně sama tvrdí buď, že byla v dobré víře, že jí rodiče pozemek převedli, nebo věděla, že je pozemek rodičů. Sama se žalobou z roku 2004 domáhá určení, že předmětný pozemek náleží do dědictví po rodiči. V obou případech tedy vzhledem k okolnostem žalobkyně po celou dobu tvrdí, že pozemek byl v soukromém vlastnictví, nikdy nebyl ve vlastnictví státu a žalované. Rovněž rozhodnutí o vynětí ze zemědělského půdního fondu výslovně uvádí, že se rozhodnutím nemění majetková práva. Územní rozhodnutí o umístění stavby uvádí jako vlastníky pozemku [číslo] rodiče žalobkyně. Žalobkyně tedy ani vzhledem k objektivním okolnostem a i svým tvrzením nebyla v dobré víře, že by předmětný pozemek [číslo] byl někdy v socialistickém společenském vlastnictví, resp. nebyla v dobré víře, že pozemek není v soukromém vlastnictví. Pak tedy nemohla pozemek nabýt ani z důvodu držby práva osobního užívání ve smyslu uvedeného judikátu.

14. Pokud jde o mimořádné vydržení, mohla by žalobkyně pozemek vydržet dle § 3066 o. z. nejprve dnem 1. 1. 2019. Tedy od 1. 1. 1999 by po 20 let musela pozemek nerušeně držet v dobré víře, resp. v poctivém úmyslu, že je jeho vlastníkem. Nicméně žalobkyně nemá od počátku k dispozici ani zdánlivý právní titul pro nabytí pozemku. Dále nutno poukázat na to, že v roce 1982 vlastnice pozemku [jméno] [příjmení] se domáhala svémocí svého majetku. Sice ne každé svémocné rušení držby musí narušovat dobrou víru, avšak v projednávané věci dobrá víra žalobkyně musela být narušena, neboť třetí osoba (navíc příbuzná), tvrdící, že je vlastníkem pozemku, činí kroky k vypuzení žalobkyně z pozemku. Dále nutno poukázat na skutečnost, že v roce 1995 obec buduje, resp. předělává stávající cestu, a vede ji jako místní komunikaci na pozemku [číslo]. Tedy okolnost, že na pozemku, který žalobkyně považuje za svůj, někdo hodlá stavět, rovněž narušuje dobrou víru žalobkyně. Nejpozději však žalobkyně ztrácí dobrou víru v roce 2003, kdy v rámci námitek ve stavebním řízení žalobkyně sama žalované obci sděluje, že [jméno] [příjmení] pozemek [parcelní číslo] v roce 1982 převedla na stát, sama přikládá geometrický plán z roku 1977 a smlouvu z roku 1982. I když žalobkyně v přípise uvádí, že vyměřování tehdy nebyla přítomna a o převodu nic neví, tak v roce 2003 již o těchto skutečnostech prokazatelně věděla. Navíc žalobkyně pak zahajuje sérii soudních sporů, kde se domáhá vůči žalované určování svého vlastnického práva, určení hranic pozemku apod.

15. Jestliže tedy od roku 2003 nadále žalobkyně užívala pozemek p. [číslo] nemohla tak činit v dobré víře a poctivém úmyslu, naopak užívala pozemek, o němž věděla, že není evidován jako její vlastnictví a jež je užíván pro účely místní komunikace. Nepoctivý úmysl žalobkyně je tedy zřejmý a žalobkyně předmětný pozemek [parcelní číslo] dle § 1095 o. z. mimořádně nevydržela neboť jej neužívala v poctivém úmyslu po dobu 20 let.

16. Závěr okresního soudu, že místní komunikace jakožto veřejný statek ve smyslu § 490 o. z. nemůže být vydržena, je správný za předpokladu, že místní komunikace je součástí pozemku [parcelní číslo]. S ohledem na vývoj judikatury až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, se místní komunikace považovaly za součást pozemku. Ovšem později judikatura již připouštěla existenci místní komunikace jako samostatné stavby ve smyslu občanského práva a soud se např. zabýval i otázkou vydržení pozemku pod místní komunikací (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019), kde soud poukazuje na odlišný režim pozemku a místní komunikace na něm umístěné. Místní komunikace pak sama o sobě nemůže být vydržena. Nicméně žalovaná nabyla předmětný pozemek od státu, byla evidována jako jeho vlastník, jako jeho vlastník je evidována dosud a dle závěru odvolacího soudu je žalovaná vlastníkem pozemku [parcelní číslo]. Podle § 3054 o. z. pak i pokud by místní komunikace byla stavbou samostatnou, stala se od 1. 1. 2014 součástí pozemku, neboť i pozemek i stavba byly jednoho vlastníka. Místní komunikace jako součást pozemku pak brání jakémukoli vydržení ze strany žalobkyně.

17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, tj. podle § 9 odst. 4 písmeno b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu odměnu za vyjádření k odvolání, a to ve vyčíslené a požadované výši 1 500 Kč, podle § 13 náhrada hotových výdajů 300 Kč a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhradu za DPH 378 Kč Celkem je tedy žalobkyně povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 2 178 Kč.