71 CO 87/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Žmolilové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení , osobní údaje anonymizováno datum bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa 2. jméno příjmení , osobní údaje anonymizováno datum bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o nemajetkovou újmu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 16 C 62/2021-61,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení každému z nich ve výši 10.236,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich právního zástupce.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh žalobkyně na úhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč (odstavec I. výroku), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 21.888,90 Kč (odstavec II. výroku) a žalované 2) částku 15.354,90 Kč (odstavec III. výroku).

2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně a domáhala se jeho zrušení a vrácení zpět okresnímu soudu. Namítala, že ve věci rozhodla jiná soudkyně, než jaké příslušelo rozhodnout dle rozvrhu práce a toto není v rozsudku zdůvodněno. Zamítavý výrok okresní soud neopřel o žádný právní předpis. Poukazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 25 A 128/2019, ve kterém je konstatováno, že žalovaní jako stavebníci měli povinnost předložit souhlas žalobkyně s ohlašovanými stavebními záměry. V případě předložení jejího souhlasu s řešením likvidace odpadních a dešťových vod by jí žádná újma nevznikla a daná situace by vůbec nenastala.

3. Žalovaní navrhovali potvrzení rozsudku jako věcně správného. Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyni nemohla vzniknout žádná újma v souvislosti s tím, že nebyla účastníkem řízení o rozhodování o společném souhlasu, když ve správním řízení využila veškerých svých oprávnění a o jejich námitkách bylo stavebním úřadem rozhodnuto. Případná újma mohla žalobkyni teoreticky vzniknout toliko v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí stavebního úřadu a přicházela by v úvahu nanejvýš odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

4. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.

6. Odvolací soud souhlasí rovněž s právním závěrem okresního soudu, že nárok žalobkyně na úhradu nemajetkové újmy není dán.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že soudkyně, které byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí postupovala dle ust. § 15 odst. 1 o. s. ř. a sdělila předsedovi soudu závažné skutečnosti, pro které je vyloučena z projednání dané věci, a to pro její vztah jak k účastníkům, tak k projednávané věci. Tyto důvody vyhodnotil předseda okresního soudu za natolik závažné, že zde byly pochybnosti o nepodjatosti soudkyně a v souladu s ust. § 15 odst. 2 o. s. ř. věc přidělil k projednání a rozhodnutí JUDr. Ivetě Prajznerové jako zastupující soudkyni dle tehdy platného rozvrhu práce. Bylo tak postupováno zcela v souladu s občanským soudním řádem, jakož i s platným rozvrhem práce okresního soudu, ze kterých vyplývá jasný postup v případě vyloučení určitého soudce z rozhodování věci. Námitka žalobkyně, že ve věci nerozhodovala zákonná soudkyně tak neobstojí. Nedůvodná je rovněž námitka žalobkyně, že danou soudkyni vůbec nezná, když pro vyloučení soudce je dostačující její vztah k jednomu z účastníků řízení, jakož i její vědomosti o projednávané věci, které získala mimo samotné soudní řízení.

8. Dle ust. § 2894 odst. 2 obč. zák. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

9. Jak vyplývá z ust. 2894 odst. 2 obč. zák. nárok na nemajetkovou újmu vzniká, jen pokud to bylo mezi účastníky sjednáno, anebo pokud tak stanoví zákon. Nemajetková újma představuje opak škody, tedy nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Žalobkyně požadovala nemajetkovou újmu s tvrzením, že ji žalovaní nepožádali o její souhlas v rámci stavebního řízení, ačkoliv jim to stavební zákon ukládá a tím jí odepřeli právo chránit svůj majetek. Právo vlastnit majetek je základním ústavním právem každého člověka a s tímto vlastnictvím je spojeno i právo toto chránit, a to způsobem stanoveným a vymezeným zákonem. Zákon nestanoví, že by v případě ohrožení či porušení vlastnického práva vznikl poškozenému případný nárok na náhradu nemajetkové újmy.

10. Závěr okresního soudu, že postupem žalovaných nemohla žalobkyni vzniknout žádná nemajetková újma, je zcela správný. Podmínky, za jakých mohli žalovaní požádat o vydání společného souhlasu, jsou dány stavebním zákonem, který rovněž stanoví, jaké podklady byli žalovaní povinni předložit. Samotný průběh stavebního řízení pak řídí stavební úřad, který je odpovědný za celkový průběh a výsledek stavebního řízení v podobě vydaného rozhodnutí. Povinností stavebního úřadu je vyzvat účastníky k doložení chybějících náležitostí jejich žádostí, a to včetně poučení o následcích, pokud výzvě nevyhoví.

11. Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen stavební zákon) sice stanoví povinnost žalovaných jako žadatelů předložit (ve smyslu ust. § 96a odst. 3 písm. d) a § 105 odst. 2 písm. f)) souhlas vlastníků sousedních pozemků, jejichž vlastnické právo by mohlo být požadovaným stavebním záměrem přímo dotčeno, avšak povinnost řádně stanovit okruh účastníků je uložena stavebnímu úřadu, který stavební řízení vede. Žalovaní nevyžádáním si souhlasu žalobkyně s jejich stavebním záměrem neporušili žádnou povinnost plynoucí ze stavebního zákona a žalobkyni tak jejich jednáním (resp. nejednáním) nemohla vzniknout žádná nemajetková újma. V této souvislosti je nutno uvést, že není nezbytné předložit souhlas jakéhokoliv vlastníka pouze s ohledem na možnost dotčení jeho práv ohlášeným stavebním záměrem. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 As 352/2020, který se týkal stejné žalobkyně a obdobného skutkového stavu, nelze připustit, aby stavební úřad musel přistoupit ke společnému územnímu a stavebnímu řízení již na základě vyjádření pocitu přímého dotčení práv ad absurdum jakékoliv osoby. Vždy je nutné konkrétně posoudit možnost dotčení práv takové osoby, a pokud není dáno, nelze stavebníkovi upřít zjednodušené řízení o společném souhlasu. Z uvedeného vyplývá, že je nutno vždy posoudit, zda se opravdu jedná o vlastníka sousedního pozemku či zda jde pouze o vlastníka pozemku nacházejícího se v okolí plánovaného záměru. Toto posouzení náleží právě stavebnímu úřadu, který je povinen dle stavebního zákona posoudit, zda je vlastník sousedního pozemku dotčen stavebním záměrem na svých právech a zda je tak vyžadován jeho souhlas ve smyslu stavebního zákona.

12. Okresní soud rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalobkyně využila všech oprávnění vyplývajících ze správních procesních předpisů a docílila zrušení vytýkaného rozhodnutí stavebního úřadu. Stala se účastnicí následného stavebního řízení, ve kterém uplatnila veškeré své námitky proti stavebnímu záměru žalovaných, se kterými se stavební úřad musel vypořádat.

13. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla zavázána nahradit žalovaným, kteří byli v odvolacím řízení procesně úspěšní náklady řízení v plné výši, a to v částce 10.236,60 Kč pro každého z nich. S přihlédnutím k žalované částce činí odměna pro každého z žalovaných za jeden úkon poskytnuté právní služby částku 5.100 Kč dle ust. § 8 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen vyhl.), sníženou o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 vyhl. (oba žalovaní byli zastoupeni stejným zástupcem), tj. na částku 4.080 Kč. Každému z žalovaných náleží náhrada odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího soudu), tj. 8.160 Kč, 2x ½ režijního paušálu dle ust. § 13 odst. 3 a 4 vyhl., tj. 300 Kč, to vše navýšeno o DPH ve výši 1.776,60 Kč Náklady řízení byla žalobkyně zavázána zaplatit ve lhůtě stanovené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaných (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).