72 A 16/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., v právní věci žalobce T. C., bytem B. N. 2702/13, P., zast. JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, Zlín, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2015, č. j. KUOK 76271/2015, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 24. 6. 2015, č. j. MMPr/080300/2015/Hyn, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 13. 9. 2014 kolem 12.15 h v Přerově na ulici Tovární v autobuse MHD č. 112 měl zavřít dveře autobusu, který řídil, s tímto odjíždět z autobusové zastávky a nereagovat na první zákonnou výzvu strážníka T. V., aby zastavil a nechal jej vystoupit, a když měl autobus zastavit, měl nereagovat na opakované výzvy k prokázání totožnosti. Za popsané jednání byla žalobci uložena pokuta 2.000 Kč.

2. V žalobě žalobce namítal, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a výrok o vině byl opřen pouze o výpověď svědka T. V. (strážníka) a audiozáznam, údajně jím pořízený v autobuse, který žalobce řídil. Žalobce od počátku namítal, že strážník vůči němu žádnou služební výzvu po celou dobu jízdy neučinil, pouze po rozjetí autobusu se domáhal jeho zastavení s tím, že jet nechce. Pro žalobce strážníkovo nastoupení nebylo ničím překvapivým nebo výjimečným, neboť občas se s ním strážníci takto vezli. Po seznámení se s audiozáznamem žalobce popřel jeho pravdivost, pokud byl vztahován k předmětné jízdě s tím, že musel být pořízen v jiném čase a v jiném autobuse, protože neobsahuje varovný signál zavírajících se dveří autobusu před jeho rozjetím, a to v návaznosti na tvrzení strážníka, že „v momentě, kdy zapnul diktafon, řidič zavřel dveře“, a dále proto, že od počátku nahrávky je zachycen zvukový signál, doprovázející zapnutí ukazatelů změny směru jízdy autobusu, tedy jako moment, prokazující rozjezd autobusu ze zastávky a tudíž vysvětlující „opožděné“ zahájení vlastní nahrávky, a to přesto, že žalobcem řízený autobus tímto akustickým zařízením nebyl vůbec vybaven. To je snadno ověřitelné u zaměstnavatele a výrobce. K dodatečné instalaci došlo až v rámci běžného servisu dne 5. 8. 2015. Již z pouhé logiky vyplývá zcela jednoznačný závěr o tom, že cokoliv dalšího, na nahrávce po tomto akustickém zvuku následujícího, se nemůže vztahovat k autobusu řízenému žalobcem.

3. Žalovaný s tímto zásadním argumentem žalobce naložil zcela chybně, neboť a) žalobcem namítaný akustický signál přiřadil k záznamu z rekonstrukce, ačkoliv tento je obsažen, a žalobcem namítán, ve vztahu k záznamu pořízeném strážníkem údajně při doručování zásilky, a b) sice konstatuje, že původ tohoto „zvuku“ nebyl zjišťován ani objasněn (a rozpory nebyly odstraněny), nicméně údajně „nezaložil důvodnou pochybnost o skutkovém stavu“. Toto zásadní pochybení pak nelze rozhodně přejít či dokonce nahradit časovým rozborem kamerového záznamu na nádraží s trváním nahrávky (jejich shodou), jak učinil žalovaný. Dnes není problém přizpůsobit jinou nahrávku potřebným údajům, které jsou pořizovateli předem známy. V tomto směru není žalobce schopen ani povinen vysvětlovat, kdo, kde a jak předmětnou nahrávku pořídil.

4. Do celého kontextu věci patří i to, že pokud chtěl strážník žalobci skutečně doručit nějakou písemnost, pak k tomu zvolil situaci (okolnosti) zcela pro žalobce nepochopitelnou, tj. místo a čas snahy o doručení zásilky, což také bylo součástí žalobcova odvolání. Žalovaný se enormní a zcela neadekvátní snahou strážníka údajně doručit písemnost, vedoucí až k bránění v jízdě po jeho vystoupení z autobusu, však vůbec nezabýval. V této souvislosti žalobce může jen spekulovat o tom, proč k takovému jednání vůči žalobci vůbec došlo, neboť poštovní zásilky adresované do místa jeho bydliště vždy v minulosti řádně přebíral.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě upřesnil, že v řízení namítaný akustický signál, který správní orgán prvního stupně nepodloženě označil za „zvuk zapnutého blinkru“, žalovaný přiřadil k audiozáznamu pořízenému strážníkem V., nikoli k záznamu pořízenému při rekonstrukci. Jako se součástí audiozáznamu pořízeného strážníkem V. se s ním vypořádal, což plyne z textu příslušné části odůvodnění žalovaného. Žalovaný setrval na svém stanovisku, že předmětný zvuk a jeho původ (mohlo se jednat o zvuk hodinek, mobilního telefonu či jiného elektronického zařízení, zvuk zvenčí) nebyl pro zjištění skutkového stavu významný. Proto žalovaný navrhl, aby tato námitka, přestože žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně nezáměrně, nedopatřením, přiřadil předmětný zvuk záznamu pořízeného při rekonstrukci, byla soudem posouzena jako nedůvodná.

6. Tvrzení žalobce, že audiozáznam pořízený strážníkem V. založený na CD ve spise nebyl pořízen v místě a čase spáchání předmětného přestupku, žalobce ničím nepodložil. Pokud jde o způsob jeho pořizování, délku a obsah, korespondoval audiozáznam s ostatními spisovými podklady. V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by vyvolaly pochybnosti o jeho autenticitě. V řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly zájmu strážníka V. na výsledku řízení. Žalovaný neměl důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi strážníka V., potažmo o autenticitě jím pořízeného audiozáznamu (srov. rozsudek NSS č. j. 7 As 83/201 – 63, č. j. 8 As 100/2011 – 70). Námitku, že se žalovaný nezabýval enormní snahou strážníka doručit písemnost, vedoucí až k bránění v jízdě, odvolání neobsahovalo.

7. Žalobce v replice doplnil, že podle žalovaného sice není významné zjištění ani hodnocení zvuku na počátku audionahrávky pořízené strážníkem, avšak podle žalobce jde naopak o otázku stěžejní. Obsah této nahrávky je součástí důkazů, hodnocených správními orgány v neprospěch žalobce. Žalovaný původ zvuku bagatelizuje a alternativy původu zvuku, které prezentuje, jsou pro žalobce nepřijatelné. Naopak se jedná o zcela typický zvuk, spojený s činností zapnutého ukazatele změny směru jízdy motorového vozidla, pokud je jím vybaveno. Tudíž i správní orgán prvního stupně jej v tomto směru vyhodnotil co do původu logicky zcela správně, avšak žalovaný se od tohoto hodnocení zcela odklonil se svou vlastní teorií, která nemá v ničem oporu. Ke zpochybnění žalobcova tvrzení o původu zvuku se žalovaný nezabýval například tím, zda časový interval mezi jednotlivými zvuky koresponduje či nikoliv se stejným zařízením, sériově vyráběným a montovaným do autobusů stejného typu. Důvodně lze předpokládat, že půjde o naprostou shodu těchto intervalů. Navíc nelze přehlédnout, že pokud by se mělo jednat o nahrávku z vozidla řízeného žalobcem, pak by musel záznam obsahovat mj. i zvuk rádia, které měl žalobce zapnuté, což potvrdili i svědci, manželé Ch.. I ten však v nahrávce zcela absentuje.

8. Žalobce v replice nesouhlasil s tím, že by ničím nepodložil své tvrzení o původu audiozáznamu pořízeného strážníkem, neboť to je jednoznačně obsaženo v bodě III. 1b žaloby.

9. Žalovaný správně namítl, že v odvolacích důvodech nebyl obsažen argument o zcela neadekvátní snaze strážníka při údajném doručování zásilky. Takový argument byl obsažen v bodě 4 vyjádření žalobce ze dne 10. 4. 2015, což je zřejmé z obsahu správního spisu, který měl žalovaný při rozhodování k dispozici.

10. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 20. 8. 2015 – s přihlédnutím ke specifikům daného řízení, popsaným v další části rozsudku.

11. Ze správního spisu ve vztahu k souzené věci soud zjistil z výpovědi žalobce, že popřel jakékoli obvinění, nebrání se na výzvu předložit doklady nebo občanský průkaz. Strážník na něj začal křičet s tím, že „také může přitvrdit“ a měl v ruce něco jako paralyzér, žalobce se z toho sesypal. Strážník na něj řval něco o Ústavě, a že ho žalobce unesl.

12. Strážník městské policie Přerov T. V. (dále „strážník“) jako svědek vypověděl, že měl doručit do vlastních rukou žalobci písemnost, zjistil si čas a linku autobusu a hodlal doručit písemnost. Poté, co žalobce potvrdil ústně svou totožnost, žalobce odskočil do místnosti pro řidiče. Jakmile žalobce vyšel z této místnosti, strážník mu sdělil, že mu chce doručit písemnost, na to žalobce odvětil, že té ženské na úřadě už říkal, že nic přebírat nebude a že nikam nepůjde. Strážník žalobce poučil, že pokud bezdůvodně odmítne převzít písemnost, bude se považovat za doručenou a přesto bude potřebovat, aby mu žalobce předložil občanský průkaz, protože ho neznal. Žalobce nastoupil do autobusu a strážník za ním a opět ho požádal o předložení občanského průkazu. Žalobce sdělil, že nic ukazovat nebude. Strážník vytáhl diktafon, zapnul nahrávání a několika zákonnými výzvami vyzval žalobce, aby předložil průkaz totožnosti. Pak už žalobce nepromluvil a rozjel se. Strážník ho vyzval, aby zastavil, což učinil. Strážník žalobce ještě dvakrát vyzval k prokázání totožnosti – bez jakékoli reakce žalobce - a poučil ho o tom, že ho může odvést k prokázání totožnosti. Pak se ozvali cestující, strážník potřetí po zastavení vyzval žalobce k prokázání totožnosti. Na to žalobce mlčel a nereagoval. Strážník žalobce vyfotografoval a vystoupil z autobusu.

13. Po zhlédnutí kamerového záznamu a poslechu audiozáznamu z diktafonu strážníka žalobce namítl, že záznam musel být pořízen v jiném autobuse, protože na záznamu chyběly specifické zvuky při zavírání a otevírání dveří a navíc měl žalobce puštěné rádio. To, co říkal strážník na záznamu, v autobuse vůbec neříkal. To strážník zcela popřel.

14. K videozáznamu z kamer na autobusovém nádraží žalobce sdělil, že ten potvrzuje, že se strážníkem se náhodně potkali, když žalobce vystupoval z autobusu do místnosti pro řidiče, kde měl předat čip. Když žalobce vyšel z místnosti, byl dost rozčilený, protože člověk, kterému měl čip předat, už nebyl v práci, autobus nechal odstavený a nebylo komu čip předat. O tom se strážníkem mluvil. Strážník se žalobcem nastoupil do autobusu. Žalobce byl zvyklý, že takto strážníci městské policie činili, jezdili do školicího střediska do Předmostí, kam právě jel. Pak už se žalobce jen dozvěděl od strážníka, co všechno porušil a že ho unesl. Zařízení připomínající paralyzér ho poněkud vyděsilo. Žalobce upřesnil, že v dobu, kdy se událost stala, nebyl úplně v pohodě, protože pár dní předtím mu zemřel kamarád a navíc „dva dny předtím ho přepadli v autobuse romští spoluobčané“, o čemž také sepisovali záznam. Takže takový přístup od strážníka vůbec nečekal, když se vlastně vůbec nic nestalo a strážník z toho dělal takovou „hrůzu“.

15. Strážník k výpovědi žalobce upřesnil, že při návratu žalobce do autobusu se bavili pouze o doručence a občanském průkazu. Průběh výzvy dokumentuje audiozáznam. K paralyzéru strážník uvedl, že diktafon má velikost dvou krabiček od sirek a nikdy ho dosud nikde nepoužil. K námitce žalobce o manipulaci s audiozáznamem strážník vysvětlil, že po skončení směny diktafon předávají a pracovník administrativy provádí další manipulaci s nahrávkami, žádný strážník k nim pak přístup nemá.

16. Žalobce při svém vyjádření při ústním jednání dne 16. 3. 2015 dodal, že vždy si veškerou poštu přebíral, nebyl důvod k tomuto druhu doručování.

17. Žalobce v písemném vyjádření ze dne 10. 4. 2015 namítl, že autobus, který žalobce řídil, je vybaven zvonkem, který je slyšet i v prostoru řidiče při zavírání dveří. Na nahrávce je slyšet pouze vzduchový efekt. Tento rozpor strážník při výslechu nevysvětlil. Podle kamerového videozáznamu žalobce otevřel při příjezdu na zastávku přední i zadní dveře a pak je při odjezdu zase současně zavřel. Žádné schody v předmětném autobuse nejsou, strážník na nich nemohl stát. Při doručování písemnosti strážník porušil § 6 odst. 2 správního řádu, tj. zásadu, aby účastníka řízení co nejméně zatěžoval, a dále § 4 odst. 2 správního řádu, tj. že přijaté řešení má být v souladu s veřejným zájmem a má odpovídat okolnostem daného případu (obdobně § 6 odst. 1 zákona o obecní policii). Doručovat lze sice podle § 20 odst. 1 správního řádu fyzickým osobám všude, kde budou zastiženy, to nicméně platí při dodržování výše citovaných zásad. Strážník zbytečně zdržoval řidiče autobusu i cestující a nadřadil veřejný zájem nad řádnou a ničím nerušenou přepravu osob v autobuse MHD. Přitom nešlo o situaci, která nesnesla odkladu. Jde proto o zjevné podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Proto žalobce navrhl rekonstrukci situace v autobuse s realizací vyšetřovacího pokusu – pořízení zvukové nahrávky ručním diktafonem za účelem zjištění, zda takový záznam bude obsahovat vedle zvukového efektu i tzv. zvonek, spojený s uzavíráním ostatních dveří autobusu. K důkazu přiložil žalobce vyjádření Dopravní a logistické společnosti s. r. o. o tom, že předmětné vozidlo je „low entry“ (snížená podlaha vozidla) a nemá schody, pouze jeden u řidiče a jeho dvířek.

18. Svědek P. K. k dotazu žalobce uvedl, že strážník měl nějaký předmět v dlani, velikosti dlaně nebo menší, bylo to černé, už neví, jestli to byl holicí strojek nebo co. Svědkyně K. Ch. uvedla, že strážník začal mluvit na žalobce až poté, co se autobus rozjel. Dotaz na prokázání totožnosti ze strany strážníka vůči řidiči autobusu neslyšela. Svědek P. Ch. uvedl, že strážník nastoupil do autobusu a po rozjetí říkal, že se děje únos, držel nějaký paralyzér nebo co. Zvuk zvonku se ozval, když se dveře zavíraly, při otevírání ne; rádio hrálo. Svědkyně K. Ch. na dotaz správního orgánu odpověděla, že při otevírání slyšela, že přední dveře zvonily; rádio hrálo.

19. Rekonstrukce události dne 25. 5. 2015 byla dokumentována videozáznamem i audiozáznamem. K tomu zástupce žalobce uvedl, že při zavírání dveří autobusu je zřetelně slyšet zvonek, což audiozáznam ze dne 13. 9. 2015 neobsahuje.

20. Podle výpovědi svědka L. V., dispečera, když je systém aktivní, ozývá se při otvírání a zavírání dveří zvukový signál. Neozývá se jen při výpadku, který musí být hlášen. Ten den žádná porucha hlášena nebyla.

21. Podle vysvětlení žalobce jde o bezpečnostní prvek, který automaticky nabíhá, nepouští ho řidič a jde o zabezpečení cestujících.

22. Strážník k námitce absence zvuku zvonku opáčil, že než manipulovat nahrávku tím, že by zajišťoval jiný autobus s cestujícími, by pro něj bylo jednodušší povolat motohlídku a za použití zákonných oprávnění žalobce odvézt ke zjištění totožnosti na služebnu a informovat dopravce o této situaci. Zástupce žalobce doplnil, že námitka nespočívá v tom, že by strážník s původní nahrávkou manipuloval, ale že ji pořídil v jiném čase, než tvrdí.

23. Svědek O. T. ředitel Městské policie Přerov, uvedl, že ráno strážníci fasují diktafony z malého trezoru a po skončení směny je vracejí zpět do trezoru. Pak s nimi pracuje vybraná strážnice tak, že záznamy stahuje na hard disk do počítače. Nahrávku lze pouze nahrát nebo vymazat, přehrát ji nelze. Mazání záznamů mají strážníci zakázáno. Každá nahrávka má pořadové číslo, takže lze zjistit, jestli nějaká byla vymazána nebo ne. U dané nahrávky z předmětného dne bylo zjištěno, že k výmazu nedošlo a nedošlo evidentně ani k žádné manipulaci. Každý strážník má svůj diktafon a složku v počítači. Než se diktafon zapne a zapne nahrávání, je prodleva asi 3 – 4 vteřiny. K osobě strážníka se vyjádřil jeho nadřízený tak, že jde o vysoce erudovaného strážníka s velkou mírou asertivního jednání s širokým právním přehledem, byla mu v minulosti nabídnuta i pozice zástupce ředitele, což on odmítl s tím, že patří mezi lidi. Nikdy na něj nebyla podána žádná stížnost a velitelem směny byl hodnocen jako jeden z nejlepších. Podle svědka patří mezi tři vzorové strážníky.

24. Žalobce dne 19. 6. 2015 písemně uvedl, že obvinění bylo založeno pouze na tvrzení strážníka. V nahrávce absentuje podle dokazování (vyšetřovací pokus, audiozáznam strážníka) zvuk zvonku při zavírání dveří. Skutečnost, že byl v daný den zvonek v provozu, potvrdili svědci K. Ch. a P. Ch.. Žalobce tak byl obviněn z nepravdivých podkladů.

25. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2015 byl žalobce uznán vinným pouze z přestupku, jak bylo citováno v prvém odstavci odůvodnění rozsudku, tj. neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci v době, která je zaznamenána na audiozáznamu. Žalobce nebyl shledán vinným za neuposlechnutí výzvy v době před nahráváním, tj. před zapnutím diktafonu a před nastoupením do autobusu po odejití do místnosti pro řidiče a pokusem předat čip. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce se přestupku dopustil. Jeho námitku, že nikoliv, vyvrátil jednoznačný důkaz získaný ze zvukového záznamu, podle kterého strážník třikrát vyzval žalobce k prokázání totožnosti. Námitku žalobce, že záznam byl pořízen v jinou dobu v jiném autobuse, shledal správní orgán jako absurdní, neboť bylo prokázáno, že strážník do autobusu předmětného dne nastoupil, s žalobcem komunikoval a dle svědeckých výpovědí skutečně v ruce něco držel. Podle správního orgánu to byl právě diktafon, na který pořizoval záznam strážník poté, co s ním žalobce přestal komunikovat a dokonce se s autobusem rozjel. Nahrávky z předmětného dne a z rekonstrukce se liší, při rekonstrukci skutečně nebyl slyšet zvuk zvonku. To bylo způsobeno tím, že nelze přesně určit moment zapnutí diktafonu a započetí nahrávání, což jsou dva rozdílné momenty. Proto mohlo dojít k započetí nahrávání až poté, co se autobus už rozjel a je slyšet zapnutí blinkru (podle videozáznamu levý blinkr). Ze zvukové nahrávky je zřejmé, že žalobce na výzvy k prokázání totožnosti nijak nereagoval. To považoval správní orgán za účelové, aby mohl žalobce poté tuto nahrávku zpochybnit.

26. Správní orgán zpochybnil svědectví svědkyně K. Ch. a shledal ho jako nevěrohodné. Svědkyně uvedla, že seděla vpravo od řidiče a že žalobce po odchodu z autobusu nikoho nepotkal, přičemž videozáznam z kamer na autobusovém nádraží potvrdil, že žalobce se strážníkem 10 vteřin mluvili. Svědkyně tvrdila, že žalobce se rozjel s autobusem po nástupu strážníka, avšak podle kamerového záznamu byl odjezd zpožděn o 14 vteřin. Rozpor byl ve výpovědi svědkyně K. Ch. a jejího manžela. Svědek P. Ch. řekl, že při otevírání byl slyšet jen vzduchový efekt, avšak svědkyně uvedla, že i zvukový. Svědek P. K. vypověděl, že tři cestující se strážníkem mluvili, ale svědkyně uvedla, že nemluvili, že si jen něco brblali. Svědek P. Ch. sdělil, že cestující se bavili jen mezi sebou, že by se mělo jet, se strážníkem nemluvili.

27. Jako pádné důkazy vzal správní orgán výpověď strážníka, kamerový záznam, audiozáznam a tyto důkazy uznal jako věrohodné. Neuposlechnutí výzvy spočívá v nesplnění povinnosti, která je zákonem osobám uložena. V daném případě žalobce neprokázal svou totožnost, ani neposkytl součinnost k jejímu zjištění a na zákonnou výzvu, aby autobus zastavil, reagoval až poté, kdy mu strážník řekl, aby zastavil, jestli ho neslyší. Nedbalost vyhodnotil správní orgán I. stupně jako vědomou. Správní orgán odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu č. 263/97, podle kterého jsou občané povinni podrobit se výkonu pravomoci úřední osoby bez ohledu na vlastní soukromý názor. Bránit se proti postupu mohou jiným, zákonným způsobem.

28. V odvolání žalobce namítal, že autobus, který žalobce řídil, nemá a nikdy neměl instalovaný žádný zvukový signál, který by provázel zapnutí blinkrů, jak uvedl v rozhodnutí správní orgán. Pokud audiozáznam obsahuje zvuk blinkrů, pak nebyl pořízen v předmětné době v autobuse s žalobcem. Zpoždění nahrávání správní orgán nijak neprokazoval. Strážník v pozici svědka jen přizpůsoboval výpověď osobě žalobce a na vzniku důkazů se sám podílel. Strážník tvrdil, že stál na schodech autobusu, přitom tam žádné nebyly. Skutek se vůbec nestal.

29. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání, na rozdíl od správního orgánu I. stupně, dospěl k závěru o přímém úmyslu žalobce, protože byl strážníkem opakovaně poučen o protiprávnosti svého jednání. Podle žalovaného bylo prokázáno, že průběh skutku byl zčásti zaznamenán na diktafon strážníka. To vyplynulo ze samotného záznamu, z výpovědi strážníka, z výpovědi svědka O. T. (ředitele Městské policie Přerov), nepřímo i z výpovědi žalobce, dle kterého mělo jít o paralyzér a dále z výpovědi svědka P. K., podle kterého mělo jít o černý předmět velikosti dlaně nebo menší. Obsah samotného začátku záznamu, který bez rozumných pochybností dokazuje, že nahrávání bylo započato během jízdy, tedy nejdříve při odjíždění autobusu ze stanoviště č. 4 („Ze zákona Vás vyzývám, zastavte, jako vy mně odvážíte neprávem, zastavte Vám říkám, slyšíte mně?“). Veškeré zvuky doprovázející zavírání dveří (včetně „zvonků“) a odjezd autobusu tedy na nahrávce zachyceny být nemohly. Dle kamerového záznamu uplynulo od nástupu strážníka do zavření dveří 15 vteřin, do odjezdu pak 7 vteřin, do zastavení na nástupišti č. 1 dalších 9 vteřin, přičemž na začátku tohoto úseku muselo dojít k zapnutí diktafonu a aktivaci nahrávání. Následně strážník z autobusu vystoupil, a to celkem asi za dvě minuty po jeho odjezdu ze stanoviště č.

4. Doba trvání nahrávky se pohybuje kolem dvou minut, započíná při odjezdu ze stanoviště č. 4 a končí v době pořizování fotografií na stanovišti č.

1. Záznamy kamerového systému zachycují událost a nahrávka na diktafonu tedy korespondují časově spolu navzájem, v rozsahu vybraných skutkových okolností pak i s průběhem skutku, z jehož spáchání byl žalobce uznán vinným. Pokud jde o zvuk namítaný žalobcem a vyskytující se na záznamu pořízeném při rekonstrukci, tento nebyl spolehlivě identifikován. Že jde o zvukový signál blinkru, který daný předmětný mít nemá, nebylo v řízení nijak zkoumáno, neboť šlo o logickou, byť i možní nesprávnou úvahu správního orgánu I. stupně. Pokud jde o namítané tvrzení strážníka, že stál na schodech, lze pod tímto výrazem chápat prostor, kde schody běžně v autobuse bývají, byť v předmětném autobuse nejsou. Původ namítaného zvuku a existence nebo neexistence schodů nebyly v řízení objasňovány, a tudíž ani objasněny. Byť tyto rozpory přetrvaly, nezaložily důvodnou pochybnost o skutkovém stavu, o němž měl žalovaný za to, že byl zjištěn v souladu s § 3 správního řádu.

30. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

31. K zániku odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nedošlo, neboť přestupek byl spáchán 13. 9. 2014 a napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 24. 8. 2015.

32. Dále soud konstatuje, že skutková podstata přestupku podle účinné právní úpravy existuje i ke dni vydání rozsudku, a to včetně shodné právní úpravy sankcí, proto posuzoval souzenou věc podle hmotněprávní úpravy účinné v době spáchání přestupku v souladu s § 7 odst. 1 zákona o přestupcích.

33. Podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku i ke dni vydání napadeného rozhodnutí a rozsudku, přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.

34. Sporný byl v souzené věci skutkový stav. Proto soud považuje za vhodné zrekapitulovat z provedeného dokazování ve správním řízení skutkový základ věci.

35. Ze zvukové nahrávky strážníka soud zjistil, že žalobce vyzval k prokázání totožnosti těmito slovy: „Předložte mi doklady, mám na to zákonné oprávnění a Vy jste povinen uposlechnout… předložte mi doklady… znovu opakuji, jménem zákona, předložte mi doklady, občanský průkaz, je to otázka jedné minuty, Vy jste povinen uposlechnout tu výzvu, nutíte mě zbytečně k tady této věci; tak jak Vy si děláte svou práci, já si dělám svou práci, předložte mi doklady“. Poté se ozvala cestující, že jede z práce a strážník odvětil: „Vím, dělám svou povinnost, bohužel, chyba je na jeho straně. Pane, jménem zákona Vás vyzývám, předložte mi doklady a prokažte mi totožnost a můžete pokračovat v jízdě. Odpovíte mi k tomu něco? Pane C. – jste pan C.? Já Vás mám právo z tadyma odvést, z toho autobusu, nechtějte, abych to dělal.“ Výzva byla jednoznačná a z provedeného dokazování zvukovým záznamem z diktafonu strážníka bylo prokázáno, že byla čtyřikrát zopakována. Jde o usvědčující objektivní důkaz. Tento důkaz byl podpořen dále svědeckou výpovědí strážníka, která zcela korespondovala s úředním záznamem ze dne 13. 9. 2014. Nepřímými důkazy o tom, že proběhlo jednání mezi žalobcem a strážníkem, byly kamerový videozáznam, tvrzení svědků K. Ch., svědka P. Ch. (byť nebyly uznány jako věrohodné, avšak to až v dalších podrobnostech) a svědka J. K.. Tyto důkazy nebyly v žádném rozporu.

36. Proti tomuto důkazu žalobce pouze tvrdil, že přestupku se nedopustil, že nahrávka byla zmanipulovaná nebo pořízená v jiném místě a čase. Toto své tvrzení žalobce opíral o skutečnost, že zvukový signál při zavírání dveří autobusu nebyl na nahrávce slyšet. Soud při poslechnutí nahrávky zjistil, že začíná slovy strážníka: „Jménem zákona Vás vyzývám zastavte, jako Vy mně odvážíte neprávem, zastavte Vám říkám…“. Z uvedeného se podává, že autobus byl při započetí nahrávky, která je součástí správního spisu, ve stavu jízdy, a proto zjevně nemohl být na nahrávce slyšet zvuk dveří při zavírání před započetím jízdy. Po vystoupení strážníka z autobusu rovněž nemusel být zvukový signál při zavírání dveří zaznamenán, protože nahrávka byla významná a také byla zřejmě nahrávána pouze z rozhovoru mezi žalobcem a strážníkem a po skončení jednání neměl strážník důvod k dalšímu nahrávání. Byť výpověď svědkyně K. Ch. byla shledána správními orgány i soudem jako nedůvěryhodná (viz dále), soud si nemohl nepovšimnout toho, jak uvedla, že strážník začal mluvit se žalobcem až poté, co se autobus rozjel. V otázce absence zvuku zavírání dveří a okamžiku započetí nahrávání na diktafon strážníka se tak soud shoduje s žalovaným.

37. Manipulace s nahrávkou nebyla prokázána. Naopak, výpovědí svědků – ředitele Městské Policie Přerov O. T. a dispečera L. V. – bylo prokázáno, že k manipulaci nahrávky nedošlo, protože by k tomuto mohlo dojít jen stěží a v daném případě se tak nestalo, protože jednotlivé záznamy číselně na sebe navazují. Mimoto žalobce v námitce o manipulaci nebyl v průběhu řízení konzistentní. Při jednání dne 25. 5. 2015 zástupce žalobce zdůraznil, že nenamítal manipulaci s nahrávkou, ale pouze pořízení v jiném čase.

38. Vnést důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu do takto zjištěného skutkového stavu nemohlo ani tvrzení žalobce, že strážník stál na schodech, ačkoliv ty v daném autobuse nejsou a to zpochybňuje jeho výpověď. Existence schodů v autobuse nemá na zjištění skutkového stavu vliv a otázka jejich existence není dle soudu způsobilá zpochybnit důvěryhodnost strážníka a jeho výpovědi.

39. O tom, že byla doručována písemnost ve správním řízení, není v souzené věci sporu. Osvědčuje to tvrzení zástupce žalobce v písemném vyjádření ze dne 10. 4. 2015, tvrzení žalobce při ústním jednání dne 16. 3. 2015 (o jednání na úřadě, který vedl přezkoumávané řízení o přestupku, s paní K. a paní Ch.) a tvrzení strážníka při ústním jednání téhož dne o tom, že žalobce mu při prvním setkání před nastoupením do autobusu sdělil, že „žádnou písemnost přebírat nebude, že to už říkal té ženské na úřadě“. Do takto zjištěného skutkového stavu nevneslo žádnou pochybnost žádné tvrzení účastníků řízení ani jiných osob.

40. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, účinného ke dni spáchání přestupku, tj. pro rok 2014, písemnost doručuje správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Nelze-li písemnost takto doručit, může ji doručit správní orgán sám; v zákonem stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň postaveného správního orgánu (dále jen "obecní úřad") nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení; je-li k řízení příslušný orgán obce, může písemnost doručit prostřednictvím obecní policie. V souzené věci tedy byla dána pravomoc Městské policie Přerov doručit písemnost ve správním řízení. Písemnost doručovala Městská policie Přerov, a to v rámci své místní působnosti, tedy ve městě Přerově. Žalobce neuvedl, že by měl datovou schránku. Způsob doručení prostřednictvím Městské policie Přerov byl tedy možný. Orgánem obce je i úřad obce, a to podle hlavy IV, dílu 5, § 109 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Strážník Městské policie Přerov byl při daném úkonu úřední osobou ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu, jelikož se bezprostředně podílel na výkonu pravomoci správního orgánu.

41. Podle § 20 odst. 1 správního řádu fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu. Zákon umožňuje neurčitým právním pojmem „kdekoli bude zastižena“ správním orgánům doručit písemnost ve správním řízení všude, kde bude naplněna podmínka zastižení fyzické osoby. To se v posuzovaném případě stalo. Ostatně, žalobce svou totožnost coby řidiče autobusu v dané chvíli a v daném místě vůbec nepopíral.

42. Žalobce se nedopustil přestupku tím, že nepřevzal doručovanou písemnost, ale tím, že neuposlechl výzvy strážníka prokázat svou totožnost. Skutková podstata přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích je konstruována tak, že ji naplní každý, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Pro posouzení jeho odpovědnosti za přestupek podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích jsou tak určující závěry opakovaně vyslovované judikaturou Nejvyššího správního soudu ohledně povinnosti podrobit se výzvám úředních osob při výkonu jejich pravomoci. V rozsudku č. j. 5 As 34/2007 – 66, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 263/97, http://nalus.usoud.cz) uvedl, že všichni „občané jsou nepochybně povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, avšak zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě tohoto jejich pokynů neuposlechli“. V rozsudku č. j. 1 As 63/2011 – 90 Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedený právní názor i nadále platí a zmiňovaná soudní rozhodnutí jsou i nyní „zásadně použitelná“. Zároveň se vypořádal se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08.

43. K námitce nepřiměřenosti postupu při doručování předmětné písemnosti soud k výše uvedenému doplňuje, že žalobce po celou dobu správního a soudního řízení neuvedl žádný relevantní skutkový a/nebo právní důvod, proč odmítl prokázat svou totožnost na výzvu strážníka. Proto soud neshledal, v kontextu již podané argumentace, postup strážníka jakožto správního orgánu, jako nepřiměřený. Výzvou k prokázání totožnosti ani pokusem o doručení písemnosti ve správním řízení nedocházelo k takovému zásahu do právní sféry žalobce, aby měl podle zjištěného skutkového stavu důvod svou totožnost neprokázat.

44. Žalobce žádným způsobem neprokázal, že by výzvu k prokázání totožnosti od strážníka neobdržel nebo neslyšel. Žádné jiné důkazy žalobce nenavrhoval, sám například nahrávku celého jednání se strážníkem od počátku až do konce nepředložil. V řízení bylo prokázáno jak nahrávkou z diktafonu strážníka, tak svědeckými výpověďmi, že strážník stál natolik blízko žalobce, že řidič musel výzvu jasně slyšet.

45. K výpovědi svědkyně K. Ch. soud uvádí, že se mohla splést, když uvedla, že slyšela zvukový signál při otevírání dveří a nikoli při zavírání, jako její manžel. To však podle soudu nic nemění na hodnocení její výpovědi jako nedůvěryhodné, jak ji vyhodnotil správní orgán I. stupně. S tímto hodnocením popsaných částí výpovědi se ztotožnil i žalovaný a ztotožňuje se s ním i soud. Nadto podle soudu vyvolává pochybnost i tvrzení P. Ch. o paralyzéru v rukou strážníka, protože toto tvrzení a označení věci užil shodně jako žalobce.

46. Jakkoli soud může vyslovit pochopení pro složitou osobní situaci žalobce v moment spáchání přestupku, obšírně popsanou a doloženou ve správním a soudním spise (úmrtí kamaráda, napadení v autobuse, záchranu řidiče z hořícího kamionu, aniž by byl náležitě oceněn, nemožnost předání čipu jinému zaměstnanci atd.), z právního hlediska žádná z těchto událostí nezbavila žalobce povinnosti totožnost prokázat. Žalobce netvrdil, ani neprokazoval takovou zdravotní indispozici, která by vedla k závěru o tom, že nenesl za své jednání odpovědnost. Závažný psychický stav, který by vylučoval odpovědnost žalobce, z jeho jednání v době spáchání přestupku nevyplývalo (pro závažnost stavu srov. body 26 a 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 4 As 69/2015 – 29).

47. Závěrem soud shrnuje, že skutkový stav byl v posuzovaném případě zjištěn tak, že o něm nebyly žádné důvodné pochybnosti a byly naplněny všechny znaky přestupku. Vzhledem k tomu soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

48. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému, protože žádné náklady řízení neúčtoval a soud žádné ze spisu nezjistil a žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože v něm nebyl úspěšný (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nevyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské nám. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaje o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Olomouc 31. 8. 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Martina Radkova, Ph.D., v. r. Ing. Petra Rýparová samosoudkyně