72 A 32/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., v právní věci žalobce J. N., bytem P. 364, V. P., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2015, č. j. KUZL-54178/ 2015, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce včas podanou žalobou brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2015, č. j. KUZL-54178/2015, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín, odboru správních agend (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 3. 2015, č. j. MUVS 12770/2014/OSA/Po/15. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o silničním provozu“).

2. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgán I. stupně nedostatečně specifikoval místo údajného přestupku. Dle žalobce panuje shoda s žalovaným na tom, že místo přestupku nebylo dostatečně specifikováno. Spor byl o zákonnost postupu žalovaného, který se tuto vadu pokusil napravit tak, že rozhodnutí orgánu I. stupně změnil a místo přestupku v rozhodnutí sám konkretizoval. Dle žalobce tím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces. Projevem tohoto práva je pak mimo jiné právo na obhajobu a čas k její přípravě. Součástí práva na obhajobu je i možnost obviněného vyjádřit se ke skutečnostem, které se mu kladou za vinu a také uvádět rozhodné skutečnosti, které jej zbavují viny či jeho vinu zmírňují a za účelem prokázání těchto skutečností navrhovat důkazy. Tato práva však byla žalobci upřena, jelikož žalobce neznal všechny rozhodné skutečnosti, na nichž se obvinění zakládá. Jednou z těchto skutečností je přesné vymezení místa přestupku. Žalobce by tak mohl namítat celou řadu skutečností, tyto námitky však nemohl uplatnit, protože mu nebylo, ani nemohlo být dostatečně známo místo, kde přesně byl přestupek spáchán. Žalovaný tak měl dle žalobce rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit.

3. Žalobcovou další námitkou je směr jízdy vozidla. Žalobce tvrdil, že jel směrem opačným. Dle žalobce tomuto svědčí výpověď pprap. M., který sdělil: „Vozidlo vyjelo ze zatáčky, vozidlo jsem zaměřil, inicioval měření a vozidlo změřil“. Úsek směrem od Vsetína je však dle žalobce rovný a k tomuto svému tvrzení předložil fotografie (z internetové stránky www.mapy.cz), které navrhl provést jako důkaz. O směru vozidla tak panují důvodné pochybnosti a žalovaný se s touto námitkou nevypořádal přesvědčivě. Žalobce namítal, že nejvyšší povolená rychlost nebyla 50 km/h, nýbrž 70 km/h. Ani s touto námitkou se žalovaný dostatečně nevypořádal. Za účelem zjištění nejvyšší dovolené rychlosti nebyly provedeny žádné relevantní důkazy, které by vyvracely tvrzení žalobce, že nejvyšší dovolená rychlost byla 70 km/h. Tuto skutečnost dle žalobce dokládají i výpovědi policistů. Konkrétně na otázku: „Je v blízkosti místa předmětného měření rychlost upravena dopravní značkou na 70 km/h?“ pprap. M. odpověděl: „Dle mého pohledu je to vyloučené“. To podle žalobce navozuje dojem spekulace a to, že policisté úpravu nejvyšší dovolené rychlosti nekontrolovali, jinak by totiž pprap. M. odpověděl: „Ne“. A i kdyby tuto kontrolu provedli, je třeba brát v potaz pochybnosti o směru jízdy žalobce.

4. Další námitkou žalobce je, že žalovaný nevyvrátil participaci ATS- TELECOM PRAHA a. s. na vybraných pokutách a neprovedl k tomu žádané důkazy. Měření tak bylo prováděno za účelem zisku, nikoliv jako veřejný zájem.

5. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že se ve svém rozhodování opíral o správní spis a vzal v potaz veškeré argumenty žalobce. Žalovaný dal soudu ke zvážení, zda nebyla žaloba podána opožděně, jelikož byla sepsána poslední den lhůty 4. 11. 2015, kopie žaloby má otisk razítka s datem 1. 12. 2015 a řízení bylo zahájeno dne 16. 11. 2015. Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobce, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, jelikož po rozhodnutí správního orgánu I. stupně již nebyl spis jakkoliv doplňován a žalobce tak měl všechny potřebné informace. Žalobce pak ani v žalobě neuvedl nic, co by jej mohlo zbavit viny a jeho námitky zůstávají pouze v obecné rovině. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 As 65/2010 - 141. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, jen ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“) pak poskytuje v § 90 možnost změnit výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný této možnosti využil a změnil ve výroku místo spáchaného přestupku, ale výrok o sankci a náhradě nákladů řízení potvrdil. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 6 As 82/2015 - 35, a odmítl, že by se nezabýval námitkou žalobce ohledně směru jízdy vozidla, když se jí zabýval na str. 9 svého rozhodnutí. Dle žalovaného pak není tolik podstatné, jakým jel žalobce směrem, ale že překročil povolenou rychlost. Navíc oba policisté shodně uvedli, že žalobce jel směrem od Vsetína, přičemž toto tvrzení obsahuje i oznámení o přestupku a také další spisová dokumentace a sám žalobce směr jízdy až do odvolání nijak nezpochybňoval. Směr jízdy byl pak dle žalovaného prokázán výpověďmi policistů. Toto tvrzení lze pak uplatnit i u námitky nejvyšší povolené rychlosti. I toto tvrzení totiž stojí samo v rozporu s ostatními důkazy. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35, a dále přiložil vyjádření správce pozemní komunikace I/57 Ředitelství silnic a dálnic, z něhož je evidentní, že žádná dopravní značka zvyšující nejvyšší povolenou rychlost na 70 km/h se v úseku (a to ani v jednom směru) nevyskytovala. Za absurdní pak žalovaný označuje námitku zainteresovanosti obce či soukromého subjektu na řešení přestupků. V řízení se neobjevily žádné indicie, které by tomu nasvědčovaly a žalobce ani nikdy své tvrzení nijak neupřesnil, jde o pouhé spekulace. Měření prováděla Policie České republiky a ta na pokutách nijak neparticipuje.

6. V replice se žalobce nejdříve vyjádřil k opožděnosti žaloby, kdy odkázal na § 40 odst. 4 s. ř. s., ze kterého vyplývá, že rozhodující je den podání, nikoliv den doručení. K vyjádření žalovaného ohledně námitky na porušení práva na spravedlivý proces uvedl, že upřesnění místa nepředstavuje pouze formální úkon a má podstatný dopad na samotné řízení a přesné vymezení místa má vliv jak na řízení, tak pro rozhodnutí ve věci samé. Výrok tak zapříčiňuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Poukaz na vyjádření správce komunikace je nepřípustný, žalovaný tímto odkazem popírá koncepci správního soudnictví, důkaz vyjádřením správce komunikace nebyl proveden ve správním řízení a žalobce se k němu nemohl vyjádřit. Vydávat rozhodnutí o opatření obecné povahy spočívajícím v umístění dopravních značek jsou příslušní v obci orgány obce, nikoli ředitelství silnic a dálnic jako správce komunikace. Dle žalobce nebyla vyvrácena možnost, že společnost ATS-TELECOM PRAHA, a. s., participuje na příjmech z pokut a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 A 7/2013 - 33, potvrzený rozsudkem NSS ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 185/2014 - 27.

7. Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tedy ke dni 3. 11. 2015 (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.) – s přihlédnutím ke specifikům daného řízení, popsaným v další části rozsudku.

8. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 9. 10. 2014 žalobce spáchal přestupek překročením nejvyšší povolené rychlosti dle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Žalobci byla za tento přestupek rozhodnutím ze dne 31. 5. 2015 uložena Městským úřadem Vsetín pokuta ve výši 2.500 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal blanketním odvoláním ze dne 26. 4. 2015 bez elektronického podpisu, poté podal blanketní odvolání s elektronickým podpisem ze dne 4. 5. 2015, které bylo doplněno dne 11. 8. 2015. Dne 2. 9. 2015 pak žalovaný svým rozhodnutím změnil výrok o vině specifikací místa přestupku a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

9. Krajský soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastnící s tímto postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Důkazy navržené žalobcem soud neprováděl pro nadbytečnost, jak je rozvedeno dále.

10. K zániku odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nedošlo, neboť přestupek byl spáchán 9. 10. 2014 a napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 4. 9. 2015.

11. Dále soud konstatuje, že skutková podstata přestupku podle účinné právní úpravy existuje i ke dni vydání rozsudku, a to včetně shodné právní úpravy sankcí, proto posuzoval souzenou věc podle hmotněprávní úpravy účinné v době spáchání přestupku v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

12. Soud se nejdříve zabýval námitkou včasnosti podání žaloby, kterou zpochybnil žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 4. 9. 2015 a žaloba byla dle poštovního razítka podána dne 4. 11. 2015. Žaloba byla podána včas, jelikož byla dodržena zákonná lhůta dle § 72 s. ř. s.

13. Námitka nepřesného vymezení skutku ve výroku napadených rozhodnutí a související námitky nesprávného určení směru jízdy a určení, že v daném místě nebylo prokázáno, že nejvyšší povolená rychlost byla stanovena na 50km/h, nejsou důvodné.

14. Již v úředním záznamu ze dne 20. 10. 2014 je uvedeno, že policista zaznamenal překročení povolené rychlosti ve směru jízdy od Vsetína. Stejný směr je uveden v popisu skutku v oznámení o zahájení řízení. Policista pprap. M. vypověděl jako svědek, že měření probíhalo ve směru od Vsetína a že rychlost v místě měření byla 50 km/h, bylo to v obci a že vždy daný úsek kontrolují a není možné, že by na tomto úseku byla upravena rychlost.

15. Svědek pprap. K. vypověděl, že rychlost v obci je 50 km/h, je to uzavřená obec. K dotazu správního orgánu, zda je v místě měření upravena dopravní značkou rychlost na 70 km/h, svědek odvětil, že dle jeho pohledu je to vyloučené.

16. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně o přestupku ze dne 30. 3. 2015 byl skutek vymezen údaji: „na silnici I/57 v obci Lidečko, u autobusové zastávky Lidečko – pila, ve směru jízdy od Vsetína, tedy v místě, kde řidič smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h“. Žalovaný rozhodnutím napadeným žalobou změnil popis místa skutku tak, že namísto „u autobusové zastávky“ uvedl „ve vzdálenosti 137,2 metrů od autobusové zastávky“. Tím reagoval na námitku žalobce, že nemohl spáchat přestupek tam, kde byl už stavěn. Vzdálenost 137,2 m byla uvedena v automatickém záznamu o přestupku.

17. Směr jízdy byl v daném případě prokázán svědeckými výpověďmi policistů, které byly vzájemně v souladu, a dále v souladu s úředním záznamem o přestupku jakožto podkladem pro zahájení správního řízení. V souzené věci nevyvstal žádný důvod pochybovat o věrohodnosti svědeckých výpovědí, ostatně žalobce jejich nedůvěryhodnost v žalobě ani nenamítal. Podstatné v posuzovaném případě je, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost a tento skutek byl zaznamenán automaticky rychloměrem. Ani případná záměna směru jízdy by nevedla k závěru o nevině žalobce.

18. V popisu skutku směr jízdy nechyběl, ani jiná náležitost. Skutek byl jasně popsán a nemohlo dojít k záměně s jiným skutkem. NSS v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, uvedl, že smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je, „…aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu.“ Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo místo specifikováno jednoznačně a není pochyb o tom, kdy, kde a jakého jednání se žalobce dopustil. Ostatně, na místě zjištění přestupku se žalobce k věci nevyjádřil. Ani v písemném vyjádření k přestupku ze dne 21. 1. 2015 se žalobce ke směru jízdy nijak nevyjadřoval, zabýval se pouze naměřenou rychlostí a technickými okolnostmi měření. Dne 7. 1. 2015 se zmocněnec žalobce seznámil s podklady k zahájení správního řízení. Teprve v odvolání žalobce namítal nesprávný směr jízdy a nedostatečné určení místa přestupku.

19. Dle NSS není nutné specifikovat místo spáchání přestupku „na metr“ přesně, což v případě přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti není ani objektivně možné. NSS např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, uvedl, že místo spáchání přestupku lze vymezit přesněji, a to např. za pomocí uvedení čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popřípadě zmíněním v blízkosti stojícího dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS, přičemž vadou výroku není neuvedení směru jízdy vozidla. Uvedení směru jízdy sice podrobněji specifikuje způsob spáchání přestupku, nicméně není nezbytnou náležitostí výroku o spáchání přestupku. Je nutné mít také na paměti, že posouzení, zda místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí je dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností v každém jednotlivém případě (viz rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52).

20. V každém individuálním případě je tedy nutné posoudit, zda úsek pozemní komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí správního orgánu o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku je vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.

21. Úsek pozemní komunikace, kde k přestupku došlo, je ve skutkové větě rozhodnutí správního orgánu I. stupně popsán označením pozemní komunikace a specifikací místa „u autobusové zastávky Pila Lidečko ve směru jízdy od Vsetína“. Žalovaný pak upřesnil místo spáchání přestupku označením podle automatického záznamu o přestupku „137,2 m od autobusové zastávky“. Místo spáchání přestupku je tedy upřesněno uvedením dominanty nacházející se v blízkosti místa spáchání přestupku, což – jak již NSS dovodil ve své judikatuře – postačuje ke konkretizaci místa spáchání přestupku. Takto specifikované místo spáchání přestupku spolu s uvedením času a způsobu jeho spáchání je způsobilé konkretizovat daný skutek tak, aby nebyl zaměněn s jiným. Je tedy postaveno dostatečně na jisto, kde ke spáchání přestupku došlo.

22. Ačkoli uvedení směru jízdy vozidla řízeného osobou, která je obviněna z přestupku, podrobněji specifikuje způsob spáchání přestupku, není nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku. Podstatné je to, že skutek byl v nyní posuzované věci vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. již citovaný rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, anebo ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 46/2016 - 24).

23. Žalobce se pokouší dodatečně a zjevně uměle dezinterpretovat výrok rozhodnutí, které zcela jasně vymezuje úsek spáchání přestupku. Vymezení místa spáchání např. označením ulice je dle konstantní judikatury postačující (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 28. května 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, bod 28). Pro určitost výroku je podstatné, že nejvyšší povolená rychlost v celém tomto úseku je stejná, tj. 50 km/hod. Co se týká místa, kde byl žalobce změřen, žalovaný upřesnil, že toto místo se nachází 137,2 m od autobusové zastávky, což již bylo zcela přesné (obdobně rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 119/2016 – 36).

24. Svědeckými výpověďmi policistů bylo postaveno najisto, že nejvyšší povolená rychlost v měřeném úseku byla 50 km/h, že provedli kontrolu a nebylo zde žádné dopravní značení, které by umožňovalo jet vyšší rychlostí. Navíc šlo o uzavřenou obec. Podle soudu nebylo v daném případě třeba žádného dalšího dokazování, a proto nepřihlédl ani k vyjádření Ředitelství silnic a dálnic, které bylo přiloženo k vyjádření žalovaného a potvrdilo, že v daném úseku byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h. Tento důkaz soud neprováděl, protože jej shledal jako nadbytečný. Stanovení nejvyšší povolené rychlosti bylo ve správním řízení výpověďmi policistů prokázáno. Jejich věrohodnost nebyla zpochybněna žalobcem a ani v řízení nevyvstaly žádné okolnosti, na jejichž základě by soud shledal důvod provádět další dokazování nejvyšší povolené rychlosti anebo se zabývat věrohodností a nezaujatostí policistů v dané věci.

25. Žalobce ve správním a soudním řízení správním nepředložil žádný důkaz ani nevnesl do zjištění skutkového stavu pochybnost, která by měla vést k dalšímu dokazování nejvyšší povolené rychlosti a směru jízdy.

26. Námitka, že změnou výroku rozhodnutí specifikací místa přestupku žalovaným bylo zasaženo do žalobcova práva na obhajobu a spravedlivý proces, je nedůvodná.

27. Správní orgán v tomto případě aplikoval právní pravidlo uvedené v § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Při aplikaci toho pravidla platí § 90 odst. 3 správního řádu, tedy že rozhodnutí nemůže být změněno v neprospěch odvolatele, ledaže podá odvolání také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.

28. Judikatura NSS ohledně změny rozhodnutí uvádí, že je možno změnit rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pokud zůstane zachována totožnost skutku a výrok rozhodnutí musí být dostatečně přesný, aby skutek nebylo možno zaměnit se skutkem jiným - srov. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 – 65, podle kterého „výrok rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným z přestupku, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce (§ 77 zákona o přestupcích). V zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku popsán dostatečně určitě, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty. Je tak klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky. V návaznosti na trestněprávní doktrínu je třeba i v případě rozhodnutí o přestupku trvat na tom, aby jeho výrok zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Podle rozsudku NSS ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004 - 62, „v řízení o správním deliktu může orgán rozhodující o odvolání změnit rozhodnutí správního orgánu I. stupně (§ 59 odst. 2 správního řádu), je-li i v odvolacím řízení zachována totožnost skutku. Není-li však skutek řádně vymezen, takže není zřejmé, pro jaké protiprávní jednání byl účastník postižen, nemůže orgán rozhodující o odvolání napravit takovou vadu změnou rozhodnutí.“

29. NSS tedy vytváří dva základní požadavky, které musí výrok rozhodnutí splňovat. První je takové vymezení přestupku, aby bylo jasné, za co je pachatel trestán. To rozhodnutí žalovaného splňuje a ve správním ani soudním řízení nevznikly žádné pochybnosti ohledně osoby pachatele nebo skutku, který spáchal. Neméně důležité je i vymezení místa spáchání přestupku, aby nebylo možné přestupek zaměnit s jiným a také pro možnosti obhajoby. Jelikož došlo k opravě místa spáchání přestupku žalovaným v nepodstatné okolnosti, není myslitelná zaměnitelnost skutku za jiný a ani dvojí trestání žalobce. Při zkoumání námitky porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu je třeba brát v úvahu celé správní řízení. Již od jeho začátku bylo jako místo měření označováno Lidečko-pila. Tato skutečnost byla prokázána i výpověďmi svědků a žalobce ji ani nijak nerozporoval. Prokázán byl i směr jízdy vozidla od Vsetína a také skutečnost, že nejvyšší dovolená rychlost byla v úseku měření 50 km/h. Spáchání přestupku tak bylo žalobci dokázáno nade vší pochybnost, a jak poukázal sám žalobce, správní řízení je jedním celkem, tudíž v konečném výroku žalovaného je místo specifikováno dostatečně jasně a určitě.

30. Další námitku žalobce, že by z měření rychlosti mohla profitovat soukromá společnost, tedy že měření rychlosti neprobíhá ve veřejném zájmu, shledal soud nedůvodnou. Soud předně podotýká, že podle správního spisu měření prováděla Policie ČR. Policie ČR také s předmětným radarem disponuje a případnou smluvní stranou není obec, nemůže se jednat o soukromý zájem, jak uvádí žalobce.

31. Dle názoru soudu byl přestupek žalobce jasně prokázán a byly vyloučeny veškeré důvodné pochybnosti. Rozhodnutí obsahuje všechny nezbytné zákonné náležitosti dle zákona. Žalobce svá žalobní tvrzení neprokázal. Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

32. Úspěšný žalovaný žádné náklady řízení nepožadoval a soud ze spisu žádné nezjistil, proto mu je nepřiznal, a neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, to vše podle § 60 odst. 1 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Olomouci dne 28. 12. 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Martina Radkova, Ph.D., v. r. Markéta Chrudinová samosoudkyně