72 A 8/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: H. S., st. příslušnost Turecká republika bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Sklenskou sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2025, č. j. X, ve věci žádosti o přechodný pobyt takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce tvrdil, že mu Velvyslanectví Turecké republiky v Praze opakovaně odmítá vydat cestovní doklad. Turecký zástupce v domovské zemi žádal o vydání cestovního dokladu žalobce, ale dle potvrzení tureckého správního orgánu doklad nelze v Turecku vydat a je evidována překážka pro jeho vydání, a to záznamy z trestních spisů.

2. Sporné bylo, jestli je napadené rozhodnutí přezkoumatelné, jestli je případ žalobce výjimečný tak, aby bylo možné upustit od povinnosti předložit cestovní doklad a jestli žalovaná v souladu se zákony a mezinárodními smlouvami posoudila přiměřenost zásahu napadeným rozhodnutím do soukromého a rodinného života žalobce.

3. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), který zamítl žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „ZPC“).

4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vysvětlila, že žalobce žádal o prominutí podmínky předložení cestovního dokladu a přiložil k žádosti potvrzení Guvernérství Mersin ze dne 20. 3. 2025, že v čase 9 hodin téhož dne dle lustrace neeviduje žádost žalobce o vydání cestovního dokladu a eviduje překážku jeho vydání, a to záznamy o trestních spisech 2017/796 vedeného u 32. trestního soudu prvního stupně v Bakirköy, 2017/644 vedeného u 4. trestního soudu prvního stupně v Mersin, 2017/1052 vedeného u 5. trestního soudu v Mersin, 2025/10 vedeného u 5. vrchního soudu v Mersin, 2017/2-3824, 2018/1-1985, 2018/1-2019, 2018/1- 2679 a 2018/1-2718 vedeného u státního zastupitelství v Mersin.

5. OAMP sdělením z 12. 6. 2025 nevyhověl žádosti žalobce o prominutí předložení cestovního dokladu.

6. Žalovaná v rozhodnutí o odvolání uvážila, že je zapotřebí předložit k žádosti platný doklad a bez jeho předložení nelze žádosti vyhovět. Podle potvrzení Guvernérství Mersin žalobce o cestovní doklad nepožádal. České správní orgány nemohou nést odpovědnost za to, že žalobce na území Turecké republiky páchal trestnou činnost a turecké orgány mu odmítají vydat cestovní doklad.

7. Žalovaná shledala jako nepřiléhavý odkaz žalobce na případ podle rozsudku NSS č. j. 6 Azs 96/2018-30, protože šlo o žalobkyni v pokročilém stadiu těhotenství, která předložila cestovní doklad se svým původním příjmením a nedoplněným příjmením manžela a musela by podat žádost o nový cestovní doklad ve Vídni.

8. Žalovaná neshledala podobnost ani s případem podle rozsudku NSS č. j. 1 Azs 241/2017-32, protože žalobce nepředložil žádný cestovní doklad ani neobjasnil závažné důvody, ke kterým by mohl správní orgán přihlédnout a upustit od předložení cestovního dokladu.

9. Se žalobcem byla opakovaně vedena řízení o azylu od 25. 5. 2018 do 30. 9. 2022 a od 24. 10. 2022 do 3. 12. 2024. Správní orgány a soudy dospěly k závěru, že žalobci nebrání ve vycestování žádná překážka, protože azyl mu nebyl udělen. Žalobci byl 9. 12. 2024 vydán výjezdní příkaz s platností do 7. 1. 2025. Žalobce nevycestoval a den před skončením platnosti výjezdního příkazu (6. 1. 2025) podal projednávanou žádost. Žalobce byl veden od 4. 6. 2019 do 6. 3. 2025 v evidenci nežádoucích osob. Zamítnutím posuzované žádosti není žalobci znemožněno podat opakovaně žádost o pobytové oprávnění.

10. Rozsah posouzení a odůvodnění přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se odvíjí od kvality sdělených a prokázaných údajů. Žalobce uzavřel manželství v době, kdy jeho pobyt na území EU byl nejasný a musela s tím být srozuměna i jeho manželka. Udělení pobytového oprávnění v situaci, kdy cizinec nesplňuje základní podmínky stanovené ZPC, nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu jeho soukromého a rodinného života (rozsudek NSS č. j. 10 Azs 348/2020-33). Po správních orgánech nelze požadovat, aby samy pátraly po podrobnostech a specifikách soukromí žalobce (rozsudek NSS č. j. 1 Azs 260/2020-27). Naopak správní orgány vycházejí při zjišťování skutkového stavu z toho, co jim uvede v průběhu řízení účastník, nebo co je jim známo z úřední činnosti, například z dřívějších rozhodnutí, nebo co plyne z obsahu správního spisu (rozsudek NSS č. j. 8 Azs 36/2019-42). Žalovaná považovala ve shodě s OAMP posouzení a dopady napadeného rozhodnutí za přiměřené a dostatečné. Z podkladů rozhodnutí nevyplývá, že by žalobce měl na území České republiky kromě manželky další rodinné vazby. Námitky žalobce byly pouze obecné, proto žalovaná neměla k soukromému a rodinnému životu účastníka řízení více co posuzovat.

11. Žalobce v žalobě namítal, že žádal o cestovní doklad na Velvyslanectví Turecké republiky v Praze, které však nevystavuje žádné potvrzení a žalobce nemá neúspěšnost svých návštěv na velvyslanectví jak prokázat. Žalovaná se nevypořádala přezkoumatelným způsobem s otázkou, proč případ žalobce není výjimečný případ, ve kterém lze prominout předložení cestovního dokladu. Žalobce doložil, že není v jeho moci získat cestovní doklad. Žalovaná pouze připomněla § 87a a § 87b ZPC, ale neodůvodnila dostatečně rozhodnutí ve vztahu k nemožnosti žalobce obstarat cestovní doklad. Žalobce zdůraznil citace z rozsudku NSS č. j. 6 Azs 96/2018-30 bodu 15, že správní orgán může vzít v úvahu, zda je žadatel schopen si z důvodů nezávislých na své vůli opatřit nový cestovní doklad, pokud zároveň neexistují pochybnosti o žadatelově státním občanství a totožnosti; pak může od předložení (platného) cestovního dokladu upustit.

12. Žalobce zdůraznil, že žalovaná nepojala žádné pochybnosti o jeho totožnosti a státní příslušnosti. Naopak z rozhodnutí je patrné, že žalovaná o totožnosti žalobce byla přesvědčena, jelikož zmiňuje manželství žalobce, dobu pobytu na území České republiky, výpis z cizineckého systému s údaji, které se týkají žalobce, a má k dispozici jeho fotografii. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou argumentaci k důvodům, na jejichž základě žalobce nebyl schopen předložit cestovní doklad. Žalobci není známo, proč jím uváděné okolnosti, které mu brání v předložení cestovního dokladu, nejsou ve smyslu citovaného rozsudku NSS mimořádné.

13. Žalovaná vykládá obsah potvrzení Guvernérství Mersin pouze tak, že žalobce o cestovní doklad nepožádal. Přitom v potvrzení je uvedeno, že žalobci nelze cestovní doklad vydat z důvodu překážky. Proto o něj žalobce nežádal. V napadeném rozhodnutí chybí posouzení, jestli je žalobce schopen z důvodů nezávislých na své vůli opatřit si nový cestovní doklad. Žalovaná nesprávně posoudila, že si žalobce nepožádal o cestovní doklad a že je proti němu v Turecku vedeno trestní řízení. Žalobce nesouhlasil se žalovanou, že odkazy na citovanou judikaturu jsou nepřiléhavé.

14. Žalobce již ve správním řízení namítal, že případné zamítavé rozhodnutí zasáhne do jeho práva na soukromý a rodinný život, který realizuje na území České republiky se svojí manželkou, českou státní příslušnicí, a to s přihlédnutím k okolnostem jeho věci, zejména k nemožnosti obstarat si cestovní doklad. Žalovaná se s touto námitkou dostatečně nevypořádala a neporovnala formalistický požadavek na straně jedné a význam zásahu do soukromého a rodinného života na straně druhé. Manželka žalobce se domluví pouze česky a manželé se rozhodli žít v České republice. Žalovaná neměla pochybnosti o totožnosti žalobce. Nelze automaticky vycházet z toho, že podle judikatury správních soudů případným zamítavým rozhodnutím bude zasaženo právo na soukromý a rodinný život pouze ve výjimečných případech (rozsudek NSS č. j. 10 Azs 366/2021-35 a č. j. 10 Azs 122/2018-44).

15. Žalovaná ve vyjádření k žalobě poukázala na to, že OAMP vyzval žalobce 14. 3. 2025 podle § 45 odst. 2 správního řádu k odstranění vad žádosti, tj. k doložení platného cestovního dokladu do 30 dnů. Zástupkyně žalobce požádala o prodloužení lhůty a OAMP této žádosti vyhověl. Následně zástupkyně žalobce podala žádost o prominutí podmínky předložení cestovního dokladu a doložila sdělení Guvernérství Mersin – zemského ředitelství pro obyvatelstvo a občanství, podle kterého nebyl nalezen žádný záznam o žádosti žalobce o vydání cestovního dokladu a dále jsou uvedeny spisové značky trestních řízení u tureckých soudů a státního zastupitelství, které tvoří překážku pro vydání cestovního dokladu. Žalobce tedy požadovaný platný cestovní doklad nedoložil, a proto OAMP žádost zamítl.

16. Cestovní doklad je náležitostí žádosti, kterou stanoví zákon. Je tedy zapotřebí, aby cestovní doklad byl k žádosti předložen a aby byl platný. Ustanovení zákona je v tomto ohledu jednoznačné a není možné ho „ohýbat“ ve prospěch žalobce. OAMP vyčerpal své možnosti a poskytl žalobci dostatečně dlouhou dobu pro opatření a doložení platného cestovního dokladu.

17. Ve výjimečných případech lze prominout předložení cestovního dokladu. Případ žalobce takovým případem není. Žalobce o cestovní doklad nepožádal a uvedená existence překážky pro jeho vydání nic nemění na skutečnosti, že žalobce žádost nepodal a není evidována. Správní orgány v České republice nemohou nést odpovědnost za to, že žalobce na území Turecké republiky páchal trestnou činnost a orgány Turecké republiky mu s největší pravděpodobností odmítají vydat cestovní doklad.

18. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

19. Soud ověřil z rozhodnutí OAMP z 30. 6. 2025, že žalobce nepředložil cestovní doklad, jak mu ukládá § 87b odst. 3 písm. a) ve spojení s § 87a odst. 2 ZPC. Tato povinnost je základní náležitostí žádosti o přechodný pobyt a její splnění je nezbytné také pro ověření totožnosti a státní příslušnosti žadatele. Prominutí této povinnosti je možné pouze ve výjimečných případech, které zde nenastaly. Argumentace právem na rodinný život nemůže převážit nad zákonnými požadavky.

20. Při posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce s ohledem na to, že manželka žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, OAMP uvážil, že stát není povinen za všech okolností umožnit cizinci pobyt na svém území, pokud neplní zákonem stanovené podmínky. Předložení platného cestovního dokladu je jednou z náležitostí žádosti stanovenou zákonem a plní zásadní funkci při ověřování totožnosti a státní příslušnosti žadatele. OAMP je známo, že manželka žalobce na území České republiky („dále jen „ČR“) pobývá a je občankou ČR. Proto napadené rozhodnutí znamená zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Manželka žalobce má v případě vycestování žalobce do země původu v zásadě dvě volby: buď se přestěhovat společně s žalobcem do země jeho původu nebo řešit situaci cestou návštěv žalobce v zemi původu. Ve správním řízení nevyšlo najevo, že by manželka žalobce byla vážně nemocná nebo jinak odkázaná na jeho bezprostřední péči, což by znemožňovalo společný život mimo území ČR. Jak varianta praktického odloučení žalobce od jeho manželky, tak varianta přesídlení manželky žalobce do Turecké republiky proto představují vcelku intenzivní zásah do rodinného života žalobce. Na druhou stranu tímto nejsou žalobce a jeho manželka zcela zbaveni možnosti vést společný rodinný život. Zásah konečně nebude ani tak intenzivní s ohledem na to, že jakmile žalobce bude disponovat platným cestovním dokladem, bude mít možnost požádat o vydání oprávnění k pobytu na území ČR a možnost ho získat. Žalobce na území ČR pobývá od roku 2018, tedy nikoliv po dobu, která by mohla objektivně způsobit zpřetrhání vazeb k zemi původu. Žalobce je navíc v produktivním věku a lze důvodně předpokládat, že se bude moci věnovat výdělečné činnosti v zemi původu, a to za stejných podmínek jako jiní obyvatelé této země. Ačkoliv OAMP vyslovil porozumění osobní situaci žalobce, samotná skutečnost, že v důsledku nesplnění zákonné podmínky nemohl v tuto chvíli žít se svou manželkou v ČR, nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život.

21. Zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu cizince obecně může výjimečně být nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života cizince. Takovýmto zásahem by mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR – viz rozsudek NSS č. j. 5 Azs 46/2008-71 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která shledala nepřiměřený zásah do soukromého života cizince téměř výlučně v souvislosti s vyhoštěním cizinců (Jeunesse proti Nizozemí č. 12738/10, Maslov proti Rakousku č. 1638/03). ESLP ve své judikatuře naopak potvrzuje právo státu jako subjektu mezinárodního práva kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (Boujlifa proti Francii č. 25404/94). Z judikatury ESLP nevyplývá žádná povinnost umožnit cizinci usadit se ve státě, který si vybere (Jeunesse proti Nizozemí č. 12738/10, Biao proti Dánsku č. 38590/10).

22. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Soud neshledal napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. rozsudek NSS č. j. 8 Afs 267/2017-38).

24. V posuzovaném případě nešlo o rozhodnutí, které by neobsahovalo důvody vydání. Žalovaná ke sporným otázkám popsala důvody, které soud podrobně citoval výše a uvážila všechny rozhodné skutečnosti a právně významné okolnosti věci a srozumitelně své úvahy popsala, byť stručně, ale jasně a výstižně.

25. Požadavek předložení platného cestovního dokladu k žádosti byl opodstatněný. V posuzované věci nešlo o přepjatý formalismus a nezákonný výklad § 87a odst. 2 písm. a) ve spojení s § 87b odst. 3 písm. a) ZPC o povinnosti předložit k žádosti cestovní doklad.

26. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že identitu žalobce lze prokázat i jinak a nebyla sporná. Cestovní doklad není ve správních řízeních jediným důkazem ke zjištění totožnosti cizince. Ostatně, správní orgány a soudy se zabývaly žádostí žalobce o azyl, a to až do vydání usnesení NSS o nepřijatelnosti kasační stížnosti z 29. 9. 2022 č. j. 1 Azs 180/2022-36 a neměly pochybnosti o totožnosti a státní příslušnosti žalobce, byla jim z úřední činnosti známa.

27. Primární funkcí cestovního dokladu cizince sice je identifikace cizince, ověření jeho totožnosti podle fotografie a osobních údajů a jeho státní příslušnosti. To však není jediná funkce cestovního dokladu. Ten slouží dále ke zjištění dalších údajů, které se v cestovních dokladech zaznamenávají. Jde například o údaje k posouzení pobytové historie, určení země, kam má cizinec vycestovat, posouzení záznamů v cestovním dokladu, případně k posouzení celkové životní situace cizince.

28. Cestovní doklad neslouží jen k citovaným účelům při podání žádosti žalobce o pobytové oprávnění a jako podklad a důkaz ve správním řízení případně v soudním řízení správním. Cestovní doklad po případném povolení pobytu cizinci na území hostitelského státu slouží jako identifikační doklad po celou dobu pobytu a cestování z hostitelské země a zpět. Pokud by měl hostitelský stát při jakémkoli úkonu veřejné či soukromé sféry identifikovat žalobce a jeho pobyt jinými způsoby, absence cestovního dokladu by mohla činit identifikaci osoby a ověřování jejího pobytového statusu obtížnější či nemožnou.

29. Předložení cestovního dokladu je povinnou a podstatnou náležitostí žádosti o pobytové oprávnění a předpokladem věcného projednání žádosti. Nepředložení cestovního dokladu je podstatnou vadou žádosti, jak vyslovil NSS v rozsudku č. j. 1 Azs 268/2021-56.

30. Soud neshledal, že by se v posuzované věci jednalo o přepjatý formalismus a dospěl ke shodnému názoru jako NSS v rozsudku č. j. 1 Azs 268/2021-56, odst. 25, dle kterého: „Postup správního orgánu I. stupně, který řízení zastavil, proto nelze hodnotit jako tzv. přepjatý formalismus. Správní orgán I. stupně stěžovateli umožnil vadu žádosti spočívající v nepředložení cestovního dokladu odstranit. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že jeho postup byl nestranný, nebyl svévolný, účelový či nepřiměřený, nesnažil se věci co nejrychleji zbavit, ani neinterpretoval právo v rozporu s principy spravedlnosti ve snaze dosáhnout zastavení řízení.“ V odkazované věci nebyl předložen cestovní doklad nezletilého žalobce, který nebyl zapsán ani v cestovním dokladu rodičů. V posuzované věci soud shledal postup OAMP a žalované rovněž jako přiměřený, nepředpojatý časově i celkově vstřícný.

31. V posuzované věci žalobce měl dostatečný čas předložit dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a na svou obhajobu. Žalobce žádost podal dne 6. 1. 2025. OAMP vyzval žalobce k předložení originálu platného cestovního dokladu 17. 3. 2025. Advokátka žalobce výzvu převzala 18. 3. 2025 a 17. 4. 2025 požádala o prodloužení lhůty k předložení cestovního dokladu aspoň o třicet dnů, protože žalobce vyčkával na vydání cestovního dokladu Velvyslanectvím Turecké republiky v Praze. OAMP prodloužil lhůtu k předložení cestovního dokladu do 17. 5. 2025. Žalobce 19. 5. 2025 požádal o prominutí podmínky předložení cestovního dokladu, protože žádosti o jeho vydání u Velvyslanectví Turecké republiky byly opakovaně neúspěšné a turecký zástupce žalobce získal pouze potvrzení Guvernérství Mersin z 26. 3. 2025, dle kterého nelze cestovní doklad vydat z důvodu „trestních spisů“. OAMP ve sdělení z 12. 6. 2025 žalobci oznámil, že mu neprominul povinnost předložení cestovního dokladu a že u žalobce nešlo o mimořádné okolnosti, které by mohly vést k prominutí této podmínky. OAMP vyzval advokátku žalobce k seznámení s podklady rozhodnutí 12. 6. 2025 a rozhodnutí o zamítnutí žádosti vydal 30. 6. 2025. Žalobce měl prostor pro svá vyjádření a předkládání podkladů rozhodnutí od 6. 1. 2025 do 30. 6. 2025, tj. téměř půl roku. Soud shledal postup žalované jako vstřícný a souladný se zákony a mezinárodními smlouvami.

32. Žalobce neuvedl mimořádné okolnosti svého případu, které by byly ospravedlnitelné, trestná činnost touto okolností zásadně není, jak již uvážila žalovaná v napadeném rozhodnutí. Ostatně, žalobce nedoložil, z jakých důvodů konkrétně mu turecké orgány odmítly vystavit cestovní doklad, o jakou trestnou činnost se jednalo, ze kdy a z jakých důvodů a jeslti má žalocbe možnost právní ochrany proti tomuto postupu u tureckých a mezinárodních soudů. Žalobce rovněž nepředložil jakýkoli důkaz, že vůbec žádal Velvyslanectví Turecké republiky v Praze o vydání cestovního dokladu. Nebylo postaveno najisto, že země původu žalobci vůbec nevydá cestovní doklad resp. kdy a za jakých podmínek ho vydá. Jde o řízení na žádost a žalobce neunesl ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno. Žalobce pouze doložil potvrzení tureckého správního orgánu, podle něhož neeviduje podanou žádost o vydání cestovního dokladu a současně je evidována překážka jeho vydání, což zůstalo mezi účastníky řízení nesporné i pro toto soudní řízení správní.

33. V případě žalobce se nejednalo o případ, kdy turecké orgány nepovažují žalobce za svého občana ani o případ, kdy české správní orgány žádají o ověření totožnosti (srov. rozsudek Městského soudu č. j. 16 A 71/2020-17, č. 4143/2021 Sb. NSS, body 21 a 22).

34. Nešlo ani o případ obdobný jako podle rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 167/2020-48, ve kterém žalobkyně předložila cestovní pas s dřívějším příjmením před svatbou s občanem EU a tvrdila nemožnost získat nový cestovní doklad ve stanovené lhůtě.

35. Naopak, posuzovaná věc je obdobná jako případy nevydání cestovního dokladu zemí původu podle rozsudků NSS č. j. 2 Azs 250/2016-39 nebo č. j. 4 Azs 43/2018-41 (arménské úřady odmítly vydat cestovní doklad z důvodů nenastoupení na vojenskou službu) anebo č. j. 6 As 57/2009-72 (občan Mongolska nepředložil cestovní doklad, který si dle jeho tvrzení nemohl obstarat, protože by v ČR přerušil léčbu chronické hepatitidy C).

36. Potvrzení tureckého správního orgánu o nepředložení žádosti a překážce vydání cestovního dokladu nenahrazuje požadovaný cestovní doklad.

37. V situaci, kdy žalobce nepředložil OAMP ani žalované žádný důkaz o tom, že podal písemnou žádost tureckému správnímu orgánu o vydání cestovního dokladu, žalovaná neměla prostor pro jakoukoli úvahu o důvodech, pro které turecké správní orgány odmítají žalobci cestovní doklad vydat.

38. Soud dospěl k dílčímu závěru, že žalobce nedoložil podání žádosti o vydání cestovního dokladu ani konkrétní rozhodnutí tureckých orgánů o zamítnutí takové žádosti. Nebylo proto postaveno najisto, že získání cestovního dokladu je objektivně nemožné a nikoliv pouze ztížené.

39. Druhou žalobní námitkou žalobce brojil proti posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu.

40. Podle čl. 8 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

41. Podle čl. 8 bod 1 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

42. Žalovaná nezakázala žalobci vstup na území a žalobcově manželce nic nebrání v tom, aby žalobce navštěvovala mimo území ČR a aby s ním byla v kontaktu na dálku. Napadené rozhodnutí žalobci nebrání podat si novou žádost o pobytové oprávnění a nezakazuje mu pobyt na území nyní ani do budoucna. Žalobce nebyl vyhoštěn a nebyl mu uložen žádný zákaz vstupu na území. Stanovení povinnosti vycestovat z území ČR není vyhoštění s nemožností návratu a získání pobytového oprávnění. Žalobce není občan ČR a není zranitelnou osobou, je v produktivním věku, dle svého prohlášení je zdravý a nic mu nebrání v cestě do země původu. Samotná skutečnost, že žalobce má na území rodinné vazby, automaticky nemůže znamenat, že povinnost vycestovat z území je nepřiměřeným zásahem do života cizince (rozsudek NSS č. j. 1 Azs 43/2021-32). Žalobce neuvedl žádné další právně relevantní tvrzení, které by prokázalo v jeho případě výjimečnou situaci, kterou by byly povinny soud a správní orgány posuzovat jinak než ostatní případy. Žalobce nesdělil žádnou specifickou okolnost, která by vedla k odlišnému rozhodnutí. Žalobce pouze tvrdil, že s manželkou žije, ale jinak nesdělil k soukromému a rodinnému životu nic konkrétního.

43. V soudním řízení správním si manželka žalobce na adrese trvalého pobytu ani na adrese společného bydlení poštu nepřebírala. Na adrese trvalého pobytu dle údajů České pošty s. p. (na obálce doručované výzvy soudu) žalobkyně byla neznámá. Žalobce neudal jinou adresu své manželky. K dotazu soudu jinou adresu manželky neevidovala ani žalovaná. Dle zjištění soudu manželka žalobce nemá datovou schránku. Žalobce v žalobě neoznačil manželku jako osobu zúčastněnou na řízení a k výzvě soudu se manželka žalobce jako osoba zúčastněná na řízení nepřihlásila. Ani z těchto okolností nevyplynula pochybnost o zjištěném skutkovém stavu ve smyslu § 3 správního řádu.

44. Podle judikatury ESLP vnitrostátní orgány mají při rozhodování o otázce, zda je zásah do výkonu práva chráněného čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách nezbytný v demokratické společnosti a zda je předmětné opatření přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, určitý prostor pro uvážení (věc ESLP č. 1638/03, Maslov proti Rakousku, bod 76). Tohoto prostoru žalovaná využila v souladu se zákony (zejména ZPC, správním řádem a mezinárodními právními předpisy) a správní uvážení nezneužila, ani nepřekročila jeho meze (srov. § 78 odst. 1 s. ř. s., podle kterého „pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil“).

45. Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje a je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizího státního příslušníka na svém území (např. rozsudek NSS č. j. 7 Azs 313/2020-46).

46. V důsledku zamítnutí žádosti o povolení přechodného pobytu a uložením povinnosti vycestovat z území zpravidla dojde alespoň k zásahu do soukromého a rodinného života. To však automaticky neznamená, že by stanovení povinnosti vycestovat z území ČR představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Nepřiměřený zásah bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které ospravedlňují naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 296/2018-35, kdy soud shledal jako přiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele povinnost opustit území a neshledal výjimečnost situace ani u otce dvou nezletilých dětí, o které se staral a manželka zajišťovala rodinu finančně, č. j. 1 Azs 43/2021-32 nebo usnesení NSS č. j. 6 Azs 67/2023, kde soud rozhodl v obou případech stejně jako v předchozím případě a poukázal na kriminální minulost stěžovatelů a v druhém případě a na to, že o mladší dítě se v době výkonu trestu odnětí svobody starala chůva a dle výpovědi staršího dítěte vše zvládli bez problémů). V posuzovaném případě však ani s ohledem na všechny žalobcem uváděné skutečnosti, které žalovaná dostatečně zohlednila, výjimečná situace ve smyslu citované judikatury nenastala.

47. Soud shrnuje, že předložení cestovního dokladu bylo v případě žalobce nezbytnou podmínkou vyhovění žádosti o povolení požadovaného pobytu. U žalobce nebyly zjištěny a prokázány žádné zvláštní okolnosti, které by vedly k jinému rozhodnutí jak v otázce předložení platného cestovního dokladu, tak v otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Žalovaná v souladu se zákony ČR a mezinárodními smlouvami zjistila skutkový stav, vybrala právní předpisy, pod které ho subsumovala, a z toho vyvodila skutkové i právní závěry, se kterými se soud ztotožnil. Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s.

48. Soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, a proto se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

Poučení

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 29. července 2026 Martina Rýznarová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.