74 Az 17/2026

Rubrum

č. j. 74 Az 17/2026-21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: N. H. N. státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce je příslušníkem Vietnamské socialistické republiky. Do ČR přicestoval nelegálně dne 18. 3. 2026 z Německa, kde předtím (rovněž nelegálně) pobýval asi 5 let. Dne 22. 3. 2026 byl zajištěn Policií ČR za účelem správního vyhoštění. Téhož dne, tj. 22. 3. 2026 si v Zařízení pro zajištěné cizinců Vyšní Lhoty podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Následně byl rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 3. 2026 zajištěn jako žadatel o azyl dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu 2. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal žalovaný skutečnosti uváděné žalobcem v poskytnutí údajů k žádosti a následně v pohovoru k žádosti, z nichž dovodil, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobcem jsou toliko ekonomické důvody. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 74 Az 17/2026 Žalovaný uzavřel, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

4. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný podle něj řádně nezjistil skutkový stav, nevypořádal se se všemi relevantními okolnostmi případu, odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné, čímž došlo k porušení řady ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, napadené rozhodnutí nevychází ze shromážděných podkladů a nezohledňuje skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce. Základním důvodem, pro který se žalobce rozhodl opustit svou zemi původu a následně požádal v ČR o mezinárodní ochranu, je strach z pronásledování. Při posuzování opodstatněnosti obav z pronásledování opomenul žalovaný subjektivní aspekt osoby žalobce. Skutečnost, že se žalovaný sám vzdal možnosti doptávat se na jednotlivé detaily azylového příběhu, nemůže následně nahradit shrnutím rozsáhlé výpovědi do závěru o „legalizaci pobytu“. Žalovaný neodůvodnil svůj závěr, nevěnoval pozornost skutečnostem uvedeným žalobcem ve výpovědi a odmítl vyhledat jakékoli relevantní informace o zemi původu, tj. vedl řízení se zjevnou snahou využít § 16 odst. 2 zákona o azylu a smést případ rychle ze stolu. Také neposoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí na žalobce.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že z výpovědi žalobce zcela jasně vyplynulo, že důvodem odchodu z vlasti byly pouze a jen ekonomické důvody. Jiné důvody nesdělil a neuvedl ani žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo hrozbě vážné újmy podle § 14a téhož zákona. Současně ani z informací k bezpečnostní, politické a lidskoprávní situaci v zemi původu nevyplývá žádné konkrétní riziko vážné újmy podle § 14a zákona o azylu, která by žalobci hrozila.

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu.

7. Jako první se soud musí vyjádřit ke kvalitě podané žaloby. Jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je uvedení žalobních bodů. Podle § 71 odst. odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Otázkou obsahového vymezení žalobního bodu podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se již opakovaně ve své judikatuře zabýval Nejvyšší správní soud (dále „NSS“), jehož rozhodnutí jsou veřejně dostupná na www.nssoud.cz.

8. Obecnější zásady, z nichž má rozhodovací praxe vycházet, formuloval NSS v bodech 33 a 34 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, tak, že „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 74 Az 17/2026 obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána; v popsaném případě vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu. Odmítnout žalobu […] lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce nepředestřel žádný takový žalobní bod, popřípadě jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat, a žalobce na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené lhůtě neodstranil“. V usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72, pak NSS potvrdil, že tyto zásady platí i pro posuzování kvality žalobních bodů ve věcech mezinárodní ochrany.

9. V nyní posuzované věci žalobní body obsažené v úvodní části žaloby neobstojí ani jako tzv. zárodek žalobního bodu (žalobní bod, k jehož doplnění by měl soud žalobce vyzvat), neboť se žalobce omezil na pouhou citaci ustanovení správního řádu a zákona o azylu, aniž by citovaná ustanovení alespoň v minimální míře spojil s popisem skutkového děje, eventuálně jinak v minimální míře individualizoval. Tvrzení, že žalovaný „nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou pochybnosti“, „nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo během řízení najevo“, „neuvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu“, „nezohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce“ či „chybí vazby mezi rozhodnutím a podklady pro ně“, jsou totiž zcela obecná a ve vztahu ke konkrétnímu případu nic nevypovídající, neboť neupřesňují, v čem přesně spočívá nedostatečnost zjištěného skutkového stavu ze strany žalovaného (jinými slovy, co přesně žalovaný nezjistil), co žalovaný nezohlednil, jak se projevil jeho neobjektivní a jednostranný postup, čím přesně žalovaný žalobcem zmiňované zásady činnost správních orgánů a zmíněná ustanovení správního řádu porušil, co přesně neodůvodnil a jaká vazba mezi podklady a rozhodnutím žalobci schází, tj. čím přesně žalovaný žalobce zkrátil a na jakých konkrétních právech. Takto šablonovitě formulovanou žalobu by mohl podat jakýkoliv žalobce proti jakémukoli rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany (viz rozsudky NSS ze dne 10. 2. 2017, č. j. 2 Azs 346/2016-24, či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018-34). Krajský soud proto uzavírá, že výčet typových vad rozhodnutí v úvodu žaloby nelze pro absenci alespoň minimální míry individualizace považovat za žalobní bod splňující požadavky § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

10. V další části žaloby (od str. 4) byly již některé žalobní body konkrétnější. Přesto je třeba z výše citovaného rozsudku připomenout i odst. 32, v němž rozšířený senát NSS uvedl, že žalobní bod je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“. Celá žaloba je přitom koncipována velmi obecně.

11. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce u pohovoru v řízení o azylu uvedl, že z vlasti vycestoval v roce 2021 do Ruska na základě ruského pracovního víza. Cestoval letecky a legálně. Následně se přesunul do Německa, kam by se chtěl vrátit, pracoval tam jako pomocná síla, nelegálně. Ve vlasti neměl žádné problémy se státními ani bezpečnostními orgány. Ve vlasti nebyl trestně stíhán ani vězněn a neměl žádné problémy Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 74 Az 17/2026 kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení. O mezinárodní ochranu v ČR žádá, protože se nechce vrátit do Vietnamu, líbí se mu tady v Evropě. Ve Vietnamu mu nic nehrozí, není tam ničím ohrožen, jeho práva jsou tam zaručena, má se kam vrátit. Z Vietnamu odjel, aby si vydělal nějaké peníze. O mezinárodní ochranu žádá, aby si tady zlegalizoval pobyt a mohl tady legálně pracovat.

12. Podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň uvádí pouze ekonomické důvody.

13. Podle § 16 odst. 4 téhož zákona jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

14. Z citovaného § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu vyplývá, že pokud žalobce neuvedl skutečnosti svědčící o jeho pronásledování ve Vietnamu z důvodu:  jeho uplatňování politických práv a svobod, nebo  že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště, nebo  mu hrozí vážná újma (trest smrti nebo poprava, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu) a zároveň uvedl pouze ekonomické důvody pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tak se jeho žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, což se v posuzovaném případě stalo.

15. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany jen z ekonomických důvodů. NSS přitom ustáleně judikuje, že ekonomické důvody samy o sobě nelze považovat za hrozbu pronásledování či vážné újmy podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu, neboť se nejedná o azylově relevantní důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003-64, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, či ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54). Mají-li ekonomické důvody žádosti nabýt relevance i z hlediska mezinárodní ochrany, musí k nim přistoupit další okolnosti, například musí ekonomické problémy žadatele ohrožovat existenčně a zároveň k nim docházet z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (srov. usnesení NSS ze dne 27. 8. 2008, č. j. 5 Azs 60/2008-69, či rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2023, č. j. 10 Azs 321/2022-26). Přitom je na samotném žadateli, aby tvrdil existenci azylových důvodů, a není úkolem žalovaného, aby důvody za žadatele domýšlel (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003-41). Žalobce však u pohovoru Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 74 Az 17/2026 k žádosti na dotaz, zda má i jiné důvody pro udělení mezinárodní ochrany uvedl, že žádné další důvody nemá.

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, přihlédl ke všem žalobcem tvrzeným skutečnostem, žalobci pokládal vhodné otázky pro zjištění skutkového stavu věci, své závěry pak náležitě a srozumitelně odůvodnil, přičemž rozhodl v souladu s výše citovanou právní úpravou. V jeho postupu krajský soud žádnou nepřezkoumatelnost či nezákonnost neshledal. Skutkový stav věci byl ze strany žalovaného dostatečně zjištěn.

17. Žalobce namítl, že žalovaný při posuzování opodstatněnosti jeho obav z pronásledování opomenul subjektivní aspekt osoby žalobce. Uvedl, že základem definice termínu „uprchlík“ podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 je slovní spojení „opodstatněné obavy z pronásledování“, přičemž termín „obavy“ v sobě nese subjektivní aspekt hodnocené osoby, což vyvolává nutnost zohlednit žadatelovo vnímání jemu hrozící újmy. Tato námitka je podle krajského soudu zcela lichá. V žalobě sice žalobce uvedl, že důvodem jeho odchodu z vlasti byla obava z pronásledování, tento však nijak nekonkretizoval a neuvedl ani, kdo by jej měl pronásledovat a z jakého důvodu. V průběhu řízení před žalovaným pak žádnou hrozbu z pronásledování neuváděl, naopak opakovaně výslovně potvrdil, že mu v případě návratu do vlasti ničeho nehrozí. Žalobce tak žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a ve smyslu návětí § 16 odst. 1 zákona o azylu neuvedl, takže není k čemu jeho subjektivní obavy vztáhnout a jeho tvrzení v žalobě je nutno odmítnout jako příliš obecné. Ze stejného důvodu je nutno odmítnout rovněž tvrzení o neposouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí na žalobce.

18. K námitce žalobce, že žalovaný odmítl vyhledat jakékoli relevantní informace o zemi jeho původu, soud s ohledem na její obecnost pouze uvádí, že z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný opatřil informace o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu, které ve čtvrtém odstavci na str. 2 napadeného rozhodnutí zmínil. Blíže se však soud nemůže touto námitkou zabývat, neboť žalobce nevysvětlil, proč hodnotí obsah žalovaným opatřených zpráv jako nerelevantní.

19. Konečně soud jako lichou hodnotí i námitku žalobce, že celé řízení bylo vedeno snahou využít § 16 odst. 2 zákona o azylu, podle něhož se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Citované ustanovení upravuje samostatný důvod zjevné nedůvodnosti žádosti, odlišný od důvodů upravených v § 16 odst. 1 a 3 zákona o azylu, přičemž v posuzované věci nebyl žalovaným § 16 odst. 2 zákona o azylu aplikován. Žádost žalobce nebyla zamítnuta s odůvodněním, že žalobce pochází z bezpečné země původu.

20. Závěrem soud dodává, že institut mezinárodní ochrany neslouží k pouhé legalizaci pobytu na území ČR, neboť „azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 6 74 Az 17/2026 „složitost mechanizmů“, které tento upravuje“ (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94). Žalobce by měl s ohledem na jim uváděné okolnosti využít k legalizaci svého pobytu v ČR instrumenty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

21. Jelikož soud shledal žalobní body nedůvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly. Poučení Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 17. června 2026 JUDr. Markéta Fialová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.